Pokračujeeem
Holtgast

Strávený čas vánoční byl rozhodně veeelice přijemným.
Sice jsem do sebe dostala.. vypila jsem o sklenku, či dvě více, než jsem původně plánovala, aaaléééé.. nebylo to až tak tolik, abych přitom bylo nějak více opilá nebo někde nagrcala.. prostě jen taká lepší náladička. A když byl ještě i Igi po boku.. co si holka jako já mohla přát více? Snad jen.. polibek pod jmelím.. xc

No jeden nemůže mít všechno bohužel.
Což dokazuje i to, že nastali opět loučící procesy, kdy se dost lidí přesouvalo jinam a nastali prostě celkově takové přesouvací machinace, stejně jako i organizační věci. No jo no, co se dalo dělat. Sice jsem tu neznala tolika lidí.. ale i té hrstce jsem popřála hodně štěstí na jejich další cestě.
Svojí mysl, stejně jako tělo, jsem pak zaměstnávala jak to šlo. Nejenom co se povinností týkalo, tak potom ve volném čase i případnými tréninky. Tihle byly v tomhle ohledu daleko... lepšími? Bratrstvo či Řád se s tímhle moc.. nepáralo.. dryl tu sice taky je, ale jsou to nebe a dudy v porovnání s nima. A možná, nejenom asi proto, mě to i docela začínalo bavit. Sicéé mě maličko mrzí to, že tu nikdo další nemá podobnou proměnu jako já.. ale jeden musí brát tím co mu bylo dáno, co dostal.
Nebyly to jenom tréninky, ale také pokoušela jsem se navazovat nové vztahy, stejně jako utužovat ty stávající, ale stejně asi nejvíce strávila jsem času s... Igim.. nááh.. netuším, jestli za to mohli ty jeho halušky, či v tom bylo prostě něco jiného.. áále prostě mi s ním bylo dobře... a nebo prostě a jen.. byla jsem zabouchlá..?

Dny se tedy tak nějak převalovali jeden přes druhý až nakonec, světě div se, byl tady konec! Né světa, ale roku jako takového. Kdo by to čekal..? Že se dočkáme něčeho takového? Konce roku..? No, já spíše obdivuju to, že někdo dokáže držet pozornost v tom jaký den je, či jaké je vlastně období..
No, nicméně konec roku znamenal jednu věc - asice silvestr ne? Čas jedné velké oslavy a byť jsem jej většinově slavila u počítače, při nějaké streamu, nevadilo mi se účastnit něčeho více.. skutečného. Trochu jsem se na to i oblékla.. šatky končící kousek pod koleny a na špagetových ramínkách, co šli kolem krku na zavazování.



Díky tomuhle oděvu tak vlastně vynikla i celkově všechno, nebo většina mých tetování.
Když jsem pak dorazila do společenky, vypadalo to, že většina osazenstva už tu tak nějak byla.. aaaah... že bych dorazila mezi posledními? Nooo... asi to tak vypadalo. Hodila jsem očkem po výzdobě, druhým očkem po osazenstvu.. kde mě.. kde mojí pozornost upoutalo něco.. nečekaného. Dokonce jsem si i sundala brýla, abych se ujištila, že se mi to nezdá.. ne, nezdálo.
"Pleška... uuuh.. proooč? Proč by to někdo při zdravé mysli dělal..?" utečou mi myšlenky nahlas, na Emiho účet. No offence, ale tohle mu vůbec neslušeno.. jako holé koleno.. brr.. No, raději jsem svoje kroky namířila k baru.
"Sklenku červeného, nějakého sladšího.. plosím.." poprosím mile.
Se sklenkou v ručce, jsem se pak vydala ku kroužku, který už tu něco podnikal. Dle prvního pohledu taková ta ´tradice´ tady.
"Taky hraju..!" pronesla jsem, kdy jsem se i mááličko násilně nacpala, doslova, do kroužku a vedle Igiho, na kterého jsem se tak nějak lehce zářivěji uculila.

Flaška

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

*Zpětně, košili jsem Danielovi vybral světle modrou. Ladit je potřeba!

"Grajeme flášku," pousměju se na Isaaca. "Gdo tóči, liba tógo, na kogo úkazuje grdlo flásky. Pák zádava úkol nébo ótazku. Gdo ódmitne pólibek nébo ódpovjédět či splnit úkol, dává fánt. Ók?"

Zatímco Lakshmi se vydává pro poslední tác a Igor se nese s mísou punče, dorovnám s Eddie zbytek jídla na stůl a poprosím Ludwiga o vodku s džusem, než se posadím u ostatních v kruhu.
Na přivítanou mávám nově příchozím, kteří se rozhodli přidat se, ať už ke hře či prostě jen tak u baru, i když u některých se udiveně zastavím.
Třeba Emil, pyšný tolik na svoje... mužné ochlupení... šel dohola... alespoň tedy na hlavě.
Že by se globálně oteplovalo? zajízliví si zlehka Kolja.

Nestačím se ani vzpamatovat, a první toč flašky ukazuje na mě. Mara líbá zkušeně, jemně... po odtáhnutí se na ni srdečně usměju a volím úkol.
"Rózkaz!" vstávám, a zamířím zpátky k baru.

"Ási tébje búdju chvili fúšovat do ráboty, izvini," usměju se na Ludwiga. Sáhnu po višňovém sirupu, medovině a broskvové pálence. Důkladně to pošejkuju s ledovou tříští.
"Ufff..." uvědomím si, že mi po ruce a zápěstí teče lepkavě sladký čůrek uprchlého mixu... "Blyat."
S výslednou mixturou jsem ale spokojen, jednu sklenku ode mě dostane Mara, druhou Alex.

Roztáčím flašku, a olizuju si klouby zápěstí... a hrdlo se zastavuje před novou dívkou. Ufff...
Váhavě vykročím k ní. Jak políbit někoho, kdo... si dost nedávno zažil takové věci?
Erm... velmi jemně ji nakonec políbím na čelo, poté, co se ujistím, že je pro ni takový dotek ok.
Gabrielle si pak vybírá otázku.

"Mmmm, kay. Što byl nějakyj tvoj vélkyj, tájnyj sén... přéd Výbojem?"

Spousta změn

Holtgast

Rozhlížím se po místnosti. Jak to vypadá, tak se jako vždy skončilo u flašky. Je ta hra vlastně ještě pořádně o něčem? Hráli jsme jí přeci jen tolikrát, že jsem snad líbal každého obyvatele Triskelionu. Jak však koukám, tak je zde mezi námi i nová krev. Bude nejlepší se jim jít co nejdříve představit, než se dozví co za ubožáka jsem doposud býval.
Než se tak stane, tak si hodlám dojít pro něco k pití.

Reakce Mattise mě donutí k úsměvu. Očekával jsem nějakou takovou reakci, ale přesto mě to vlastně zarazilo, dokonce i pobavilo, což jsem nečekal.
Přejedu si tedy rukou po mých krátkých vlasech.
"Copak nelíbí? Už to chtělo změnu a Nový rok je přeci jen nejlepším obdobím na změny. Navíc teď vypadám o něco mladší. Předtím mi lidi hádali pomalu třicet, tak snad se nyní přiblížím trochu svému věku." Zašklebím se a přijdu blíže k Mattisovi, aby jsem si jej mohl řádně prohlédnout.
"Jinak, koumám, že ses také pěkně nastrojil. Sluší ti to." Dovolím si okomentovat jak se vyparádil na dnešní večer.
Pak se otočím směrem k hernímu kroužku.
"Budeš dneska večer hrát? Já uvažuji, že tentokrát vynechám." Zeptám se Mattise.

Když se však dívám, tak si neprohlížím účastníky hry. Dívám se na ty co schází. Hledám ty, které jsem až sobecky označil za své svěřence.
Co jsem si jen od toho sliboval. Ani nevím. Možná už tehdy části mě došlo, že takhle to dál nejde. Snad nyní, když se zbavím svého starého já a otevřu se, tak se věci zlepší.
Přitom však v tento moment nemám náladu se nějak moc zapojovat. Netoužím být středem pozornosti a už vůbec se nějak extra ukazovat. Když se dívám dozadu na předchozí rok. Říkám si, kdy se to ve mě zlomilo. Ještě na začátku jsem laškoval v řece co jsem se probudil ze své zvířecí formy.
Nyní jsem na bodu, kdy jsem se rozhodl to vše zahodit a přehodnotit svůj dosavadní přístup k věcem.
Ksakru, chce to drink, ale ne. Nesmím. Alespoň dnes ne a napiju se tedy sklenice vody, jenž alespoň svým vzhledem připomíná vodku a podívám se na Mattise.

Konečně nějaká zábava

Holtgast

No co si budeme... těch posledních pár týdnů žití byl řádný shitfest.

Pohodlí tu je, dobré jídlo taky, lidi nejsou k zahození, ale... televize? Internet? Jediná moje útěcha je, že se Alexej musí kousat ještě daleko hůře, s tou jeho závislostí na trash Tv. A ve společnosti jen jednoho nadrženého studeného čumáka a druhého krvesaje.
Ah, být pavoukem na stěně v tom sanktu... no, i když, radši ne.
Mě vyexpedovali do sankta na jih Španělsko, ale dobrotu to moc nedělalo. Pepinu jsem měl chuť zardousit, jak mě neustále sasila, a druhou půlku osazenstva jsem měl chuť poslat se utopit, jak mě srali.
A tak jsem byl zpátky 'doma', jestli tomu tak máme říkat. V hlavním sanktu. Ve správný čas na párty. Oooooh.

To chce vskutku DŮKLADNOU přípravu! Úšklebků zrzáče si nevšímám, ať se tlemí. JÁ, budu perfektní.
K průhlednému topu a černým kalhotám ještě tučné černé linky na očka, táááák... krása. Na to kolem krku kožený obojek s tunou třpytivého kamení, mmmmh...
Pošlu zrcadlu polibek, a vyrazím z pokoje. Párty se rozjíždí, ovšem, miláčci, to tu ještě nemáte mě!

Vytáhnu notebook, a umíchám ze zálohy písniček parádní mix hudby, ať k tomu hraní či vykecávání se u baru není jen trapné ticho, než se přeploužím za Lunu.
"Tos nečekala, co, beruše?" zubatě se ušklíbnu, zatímco ji zezadu obejmu a silně stisknu... "Jsi vykradla obchod s vánočními řetězy, když jsem tu nebyl? A beze mě???! Jsem raněn. To budeš žehlit dlouho, čubino," vypláznu na ni jazyk, a se sklenkou podezřelého punče se usadím poblíž.

ESA (Emotional Support Android)

Holtgast

Čas utíkal jako voda, zní to přísloví. Můj čas plynul, jak měl. Interní chronometr fungoval jak měl. Ale i tak jsem se posouvala kupředu rychleji, než bych čekala. Možná i tím, kolik energie jsem vydala na trénincích, a kolik času navíc jsem tudíž musela strávit v limbu, připojená k dobíjecí konzoli.

Luna mi připadala smutná. Nejspíš stále kvůli smrti Pepeho. A Rudi. A asi i kvůli odchodům ostatních. A nejspíš i proto, že se pořadí na pokojích změnilo. Zdálo se mi, že bych pro ni měla dělat víc.
Prošla jsem soubory, které jsem již dlouho nepoužívala. Byly poškozené... přesto se jich dostatečně zachovalo. Programování psychicky podpořit svého svěřence...
To byla minulost dávno pryč. Ale nic se nedá vymazat tak jednoduše.
Začala jsem se více snažit být Luně blíž. Usmát se jejím vtipům, ačkoliv bylo občas obtížné zpracovat, co bylo míněno jako vtip, co mělo být sarkastické, a co vážné.
Častěji se jí ptát, jak se cítí.
Občas ji na pokoji navštívit, zapojit se do lehké konverzace.
Vnitřně, kdesi hluboko v obvodech, jsem cítila, že snažit se být víc... člověk, víc lidská, bude tím klíčem k mému účinnějšímu fungování zde.
Ale ne vždy bylo jednoduché zjistit, jak se zrovna zachovat.

Tu a tam mi někdo pomohl, či poradil. Nejčastěji tedy Luna samotná, pak taky Yeva, moje nová spolubydlící, a tu a tam Eddie. Bylo mi jasné, že součástí člověčenství je i zúčastnit se sdružování s ostatními lidmi, to už jsem věděla dávno... tuto oslavu jsem se tedy místo nahrávání informací v knihovně rozhodla zamířit do společenské místnosti. I tady mi pomohla Eddie, vybrat a přizůsobit šaty. Nejsem si jistá, proč by moje obvyklé odění, černé legíny a nátělník, nestačily, ale rozhodla jsem se uposlechnout její rady.

Ve společence jsem váhavě zamávala všem kolem, zatímco jsem zpracovávala informace. Víření u stropu bylo extrémně rušivé, ale když jsem vypnula některá ostatní čidla a nechala aktivní jen vizuální senzor, bylo to... zajímavé.
Usadila jsem se u ostatních v kruhu. Rozhodla jsem se přidat do hry.
Třeba pochopím, proč je to pro ostatní tak oblíbenou kratochvílí... Poslouchám pozorně, kterak vysvětlují Isaacovi, co se hraje.
Easy enough.

Ohňostroje ve sklenkách i pod stropem

Holtgast

Přidává se k nám i medová sametka, a netrvá dlouho, než s ní a pouštním princem zpunktujeme hru, při které se nebesky zrychtuje většina účinkujících. Ooooh... to bude v chodbách zase nablito!
Naštěstí máme kvalitní úklidové služby veřejných prostor! Aneb kdo bude odporovat ohnici, dostane flákanec.

Další týden, když se vyhrabeme z následků přemíry pitiva i jídla, nastává hromadné loučení...

Nikoho z loučených jsem nemiloval natolik, abych oplakával jeho odchod. Čas se dá strávit i zajímavěji, víme? Vrtám se v knihovně, pročítám leccos, tu a tam se ke mně i na nějaké to poezování přidá Sametka, tu a tam se mineme s Lady Amaltheou.

Tréninky jsou čas, kde ožívám nejvíc. Dělá mi to dobře, jak po stránce psychické, zlepšovat se, pilovat svoje schopnosti - tak po stránce fyzické. Při elementálních útocích je většina mé protiobrany vstřebávání energie, krmení mého zlozvyku-návyku.
Energie je pro mě jako droga.
A halucinogeny jsou taky droga, ovšem dostupnější. Netajím se tím, že poskytnu obláček halucinogenů každému, kdo to chce či potřebuje... ačkoliv mě to přivedlo na kobereček jak k Danielovi, tak i k velícímu duu, tohle je něco, co jen tak přestat dělat nedokážu.
No a co... závidíte snad na pár hodin barevnější svět, než je ten reálný? Žít jen s tím, musel bych zajít do roka a do dne na zkamenělá játra.

Co se trávení zbytku času týče, moje gruzínské srdéčko je příliš široké na jednoho medvídka a jednoho jednorožce - rád laškuju i s duhovkou, aviformou, dvanácterákem, princem a stínopánem. Baví mě provokovat Dorotku, staromladého a Drakonii, i utlachanou čtveřici fujavice, inkognito indiánka, Raptor Van Dorta i Dona Fazolose.
A přibyly nám navíc dvě nové tváře, které moc rád poznám!
Svět je ve společnosti přece tak krásný! A barevný, když je na to někdo dost odvážný.

A když jsme u té odvahy... poté, co jsem vytvořil kousek výzdoby pro obousečnou bojovnici, vrátil jsem na pokoj. Vymydlit se, jasně... obvyklé volné společenské oblečení a rozcuch dlouhých havraních kučer je ovšem moje obvyklá uniforma, a popravdě mě ani moc nenapadá to obměnit.
Hlavně ale dokončit překvapení!!

Do společenky nesu mísu silného ovocného punče, který jsem vyrobil jako svůj příspěvek nové párty. Umístím mísu i s naběračkou a sklenkama z baru vedle jídla na stole v rohu.
"Vážení, berte si! Ale s mírou, ať neproletíte stropem!" uculím se potutelně.
Punč totiž není obyčejný punč... a kdo si troufne, kromě ovocné šťávy, vodky a kousků malin a jahod totiž moje veledílo obsahuje extrakt z mých halucinogenů... přinášející efekt jako odvar z houbiček.
Do dna! Jdu příkladem, naplním si sklenku s extra kousky ovoce, a usadím se v kroužku hrajících.
Než na mě dojde řada, zakloním hlavu a s rozevřeným pohledem se usmívám na zářící světýlka mihotající a tančící pod stropem.

Jeden z ostatních

Holtgast

Naděje. Tu jsem vnímal především, po posledních týdnech, kdy se mi svět prakticky rozpadal pod rukama a já jsem neměl nejmenší ponětí jak tomu zabránit. Za anomálii... jsem si přišel vinen já. Za všechny zmařené životy... jen proto, že jsme před měsíci a měsíci s Lilianem pokoušeli vytvořit způsob, jak se dostat v případě nutnosti okamžitě k členům jiných sankt.
Ten pokus, ačkoliv zprvu vydařený, se nás pokusil na oplátku zničit hned několikrát - prvně Heigenem průchozím přímo do mongolského hlavního štábu, pak trhlinami v realitě, které se rozšiřovaly a kulminovaly do střetu v New Orleans. A ačkoliv díky trhlinám stále vídáme tváře, které v našem světě už zemřely, jsou v nezáviděníhodné pozici. Cítí se jako cizinci, a někteří zdejší jim existenci zde, o kterou se neprosili, nechávají chutě 'sežrat'.

Noční vánoční rozhovor s Yevou... ačkoliv plný smutků a obtížných témat... zanechal moje srdce mnohem lehčí. Díky ní jsem si uvědomil, že ačkoliv bylo velení svěřeno mně, měl bych dělat to, co nejlépe dokážu... a součástí toho je i ustoupit, vidím-li někoho, kdo se na ten post hodí lépe. Obzvláště brzdí-li mě současná situace od službě Triskelionu způsobem, kterým jsem mu více užitečný.
S Yevgeniyí jsme byli ohledně nápadů na další kroky přibližně na stejné stránce... a mezi řešením organizačních i osobních věcí, noc se pomalu přehoupla k ránu.
Následujícího dne, ačkoliv oba nevyspaní, energie na změny jsme měli oba dost. Pohled do budoucnosti nebyl tak temný, a ačkoliv byly ztráty posledních týdnů kruté, byl jsem si jistý, že se tohle ani podobné fiasko nebude opakovat.
Co se Lilianovy dezerce týče... nechalo to hlubokou ránu. Rozkol mezi ním a námi těmi, které považoval jednu chvíli za nejbližší, bolel.
Nikdy jsem však nebyl zvyklý dávat najevo přílišně emoce, a i tuhle bolest čekalo mentálních šest stop hloubky kdesi v nitru.

Já se navrátil na pozici, kterou jsem znal dobře předtím. Pravá ruka velitelky, dohlížel jsem na většinu tréninků, hleděl jsem si dobře zaopatřené zbrojnice, a nově jsem dohlížel i nad technickým parkem hlavního štábu. Nostalgická práce ve stájích už byla pevně v rukou Valerie, ale za tamějšími svěřenci jsem stejně často chodíval, a bral je na projížďky.
Ačkoliv se značná část vánočního osazenstva rozjela do nových sankt, měli jsme i dva nové přírůstky. Byl jsem za to rád, Dan a jeho tým odvedli doopravdy dobrou práci.

Dnešního večera se konal další večírek, tentokrát s oslavou konce kalendářního roku. Nebylo mi to blízké, většinu vědomého života jsem prožil v Číně, ale rozhodl jsem se ke společnosti alespoň na chvíli přidat... vlastně si snad ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy zúčastnil nějaké společenské události, mise či tréninky nepočítaje.
Vlasy volně rozčesané, obyčejné černé tričko, tmavě modré džíny, kývnutím pozdravím společnost v místnosti a opřu se u baru.
"Sklenku vodky, poprosím," pousměju se směrem blondýna za barem. Mmm... Ludwig? Myslím. Sklenku s cinknutím sevřu rukou s ostrými náhradami, zatím však nepiju. Zůstávám zamyšleně u baru.

Odpočinek

Holtgast

Lakshminu tichou společnost jsem vítal. Konverzace omezená na znalosti o rostlinách byla něčím konejšivá... nekladoucí na naše ramena tíhu očekávání, vyčkávání, pitvání zapomenutých i nezapomenutých citů.
Pokud to tak má být, bude to tak.
Pokud to tak být nemá, bude to jinak... a taky dobře.
Byl jsem vděčný, že je ona i já naživu. Byl jsem vděčný, že jsou naživu všichni, kteří přestáli těžkou zkoušku posledních týdnů. A rozhodně jsem nemínil od osudu nic vynucovat.
S posledním stiskem její ručky ve svých daleko větších, mozolnatých dlaních jsme si dali dobrou noc, a bylo načase si odpočinout.

Následující týden... byl těžký ke zpracování. Mnozí mi drazí a blízcí se rozjeli do sankt, plnit své úkoly a pomáhat Triskelionu tu či onde tak, jak nejlépe mohou.
Yevgeniya převzala zodpovědnost za Triskelion a hlavní štáb. Věděl jsem, že se pokusí o to nejlepší, co dokáže... snad to bude stačit.
Potřebujeme jít kupředu. Společně. Každý s tím nejlepším, co dokáže. Jedině tak máme šanci neskončit srovnaní se zemí... jedno čí rukou.
Sám jsem usiloval o to, být oporou těm více znejistělým událostmi poslední doby.
Dobrým léčitelem. Dobrým pečovatelem o pacienty i flóru všechny mi svěřené. Dobrým vedoucím lekcí i dobrým soupeřem na trénincích. Dobrým novým spolubydlícím pro Oscara.
Trpělivou, klidnou vrbou, o kterou se dá bez výčitek opřít.

Dostatečné duševní rezervy pro to jsem hledal v meditacích. V józe. Nejčastěji v zahradách... kde jsem občas i přespal, zpravidla v centikoří podobě, schoulený nad místem, odkud vibrovala nesmírná zelená životní síla, kde bylo pohřbené srdce Anwuli.
Táhlo mě k sobě, naplňovalo vnitřním klidem...
A tady jsem byl i dnes, ačkoliv většina osazenstva vyrazila slavit, já zamířil do zahrad. Stočený v podobě, tělo z většiny zakryté křídly, mohutnou lví rohatou hlavu položenou na drápatých prackách, oči přivřené.
Naslouchal jsem duší. Nechal jsem mysl odpočívat. Stesky odnášelo zurčení vody, protékající poblíž úzkou strouhou do centrálního jezírka. Pach kypré zeminy a čerstvé zeleně hladil nozdry jako ruka známého starého přítele.
Bylo mi tady dobře.

Pokusy a omyly

Holtgast

Před zrcadlem si pročesávám rozpuštěné vlasy do zlatého závoje hedvábí, mhouřím oči. Kdyby byl svět normální, tohle tělo by byl brilantní nástroj, jak si promanipulovat cestu ke slávě, bohatství, moci a pohodlí. Žel, v tomhle světě jsem chycený ve špatném těle a mizerné společnosti.
Znechuceně nakrčím půvabně tvarované rty. Mohl bych cokoliv. Kdykoliv. S kýmkoliv... vytřít podlahu, pravděpodobně jediným zamáváním řas.
Tady můžu leda kulové, všichni vědí, o co kráčí. Všichni se tváří, že mi vidí až do žaludku, a i když jsem nikomu osobně nic neudělal, nejradši by za mnou stáli frontu... s kudlou v ruce.
Takový promrhaný potenciál... Nesouhlasně, frustrovaně zamlaskám, než se soustředím na rudou rtěnku, abych nepřetáhl. Nepotřebuju přetahovat ani úmyslně, rty vykrojené tak akorát...
Zálibně se na sebe zadívám v zrcadle.
Vínově rudé dlouhé šaty bez rukávů obtahují mojí postavu, vysoký rozparek ukazuje pevné, půvabně tvarované nohy, oděné v černých lodičkách na jehlovém podpatku. Trvalo mi dlouho se naučit v tom chodit... častečně i proto, že jsem s tréninkem vyčkával pokaždé, až Chlorina vypadne z pokoje.
Nána.

Malinké, bezvýrazné sympatické plus si u mě získala až když jsem viděl, jak holčina rusáčka masí hlava nehlava do krvavé kupečky na tréninku. Když se nechal, zaslouží si to. Přežije jen silnější... a spoléhat se jen na jednu schopnost se nikdy nevyplácí. Kdyby ji potkal na bitevním poli a musel se spolehnout z jakéhokoliv důvodu jen na fyzický boj, je na férovku mrtvý a může si za to sám.

Nemá cenu plakat na rozlitým mlékem a nad popelem mrtvých. A že těch chutí k lítosti bylo... během posledního týdne se mi vracelo víc a víc vzpomínek na dobu před Heigenem, kterak si moje vybílená paměť utřizovala pojmy a dojmy. Heikki... mi chyběl.
Vím, pohrdal jsem jeho slabošstvím. Vadilo mi mnohé. Ale pořád to bylo moje dvojče. Skončil v propasti času a chybějících vzpomínek.
Lucas... byl kapitolka sama pro sebe. Sheena je zde, v jiném těle, vlastně dost podobně jako já. Lakshmi... taky tak. Pamatuju si ji umírat v Lilianově náručí, to jí ta oběť dlouho nevydržela.
Marisol... Naxiya. Zbyla tak málo lidí z doby, kdy jsem do hlavního štábu, tenkrát ještě v Mongolsku, zavítal... tu a tam se mi vybaví tvář, ke které už si ani jméno nedokážu přiřadit.

No nic... zavrtím nad tím vším hlavou, a zamířím do společenské místnosti. K blonďáčkovi, který mě zase tak dobře nezná, hodím okouzlující úsměv.
"Prosím nějaký sladší likér, ideálně ne ovocný," požádám, a s koňakovkou plnou hutné tekutiny vonící po kokosu se usadím v kruhu hrajících, a trochu vyzývavý pohled hodím směrem Isaaca... o kterém si pořád vlastně netuším, co myslet.

Slavit, opět, cožeto?

Holtgast

Na vánoční večírek jsem nakonec nedorazil. Proč taky kazit náladu všem? Po návratu zvenčí a řádném dekontu jsem nakonec skončil v aréně. Z doja se ozývaly zvuky boje, ze střelnice slabé rány, nebyl jsem jediný, kdo netoužil vylít si mozek a vyměnit si sliny s půlkou společenky...
Trénoval jsem s Eyr pokyny, k mé radosti nic nezapomněla, a pamlsky jsem nešetřil.

Následný týden přišel a odešel. Přinesl další velké změny, ale vítané. V čele teď stále Yevgeniya, a v hlavním štábu se dalo daleko lépe dýchat, když tolik lidí odpálilo do kelu. O co lépe, i zmrd číslo jedna je pryč.
Rezignoval na všechno, sráč zbabělá, a vytratil se po anglicku. Já si na to, že neuvidím jeho ksicht, stěžovat nebudu. Sice je tu ještě jeho genderswapped kopie a taky vyblitá kopie ze zdechajícího kopíráku, ale ti se dají výborně ignorovat - jedna se tváří, že je hluboce pod její úroveň se přátelit, a druhý vypadá, že je celý podělaný se o to vůbec pokusit.
Co mi po nich... hledím si svého. Snažím se nezabít zmrda číslo dva a zmrda číslo tři. Není to snad z mé strany dostatek snahy a dobré vůle?

I na trénincích jsem milý. Neutrhuju se jak hovado z řetězu, nesnažím se nikoho zmrzačit... dobrý, kvalitní trénink byl v podobě s Williamem. Jeho čoklí podoba si nezadá s mojí vlčí. Jsem zvyklejší bojovat tesáky, on je zase robustnější, s hustším kožichem daleko lépe chránícím tělo. Mnohokrát jsem se zahryzl hluboko, jen abych zjistil, že co držím, je jen srst a kůže neškodně sklouzávající po svalovině.
I tak jsme si dali zabrat navzájem, já po se po vlčím držel mrštných přískoků, hryznutí a úskoků, úzkostlivě se nenechající stisknout sám v zubech a strhnout do rvačky tělo na tělo, kterou bych s jeho kalibrem prohrál.
Remíza nás nechala oba zhluboka vydechující, pošramocené a vyčerpané - hošan si získal můj respekt, to jo.

Skopčák z mise přitáhl dvě holčiny ve stavu, který viděl lepší časy, a na pokoji mi oxiduje chlapec s podobně proříznutou pusou a minimální filtrací... nejspíš nastanou zajímavé časy.
Po večeři vytvořím, o co mě požádala Eddie, ve společence těch barviček přibývá... na pokoji se důkladně vydrhnu, zbavím se posledních stop potu a písku po tréninku.
Černé přiléhavé triko, přívěsek šípu visí volně na šňůrce na hrudi, khaki kapsáče a polovysoké vojenské šněrovací boty - dnešek není výjimečnější než jindy, tak beru, co nejradši nosím obvykle.
Skloním se k Eyr, ležící klidně na pelechu u postele, a důkladně jí prodrbu ušiska.
"Za chvilku jsem beztak zpátky," brouknu na ty velké, vyčítavé oči.

"Britney moment?" ušklíbnu se na holohlavého Mildu, a kývnu na Ludwiga: "Sklenku medoviny, prosím."
Po prvním doušku známé palčivě nasládlé tekutiny se rozhlédnu po společence.
Skutečně nás hodně ubylo.
A osob mně osobně protivných tu taky bylo málo... možná dneska hra neuškodí.
"Připočtěte mě," kývnu na hlouček a s medovinou se usadím v kruhu.