Zvláštní stavy

Holtgast

Byl jsem nesmírně vděčný za tu špetku normality, kterou mi rozhovor s Callumem a Diyar o poezii a vánočních tradicích daroval. Chytal jsem se toho pocitu jako tonoucí stébla, na krátký, pomíjivý moment se moje myšlenky netočily jen kolem vlastní neschopnosti, kolem bezvládné studené tvářičky Chloé a kolem stejně studené, i když živé tváře její 'náhrady' na tomhle místě ve světě.

S Diyar jsme se brzy rozloučili, byla jednou z těch mnoha, které velké organizační změny usoudily přesunout z hlavního štábu do jednoho ze sankt. Její vážná tvář a zvídavá mysl zde budou scházet. Že Lilian prostě utekl... mě zahanbovalo za něj.
A s dalšími... jsem neměl příležitost ani moc promluvit.
Což... je nejspíš jen výmluva... času bylo dost, příležitost si musí jeden udělat... když CHCE.
Dlouho jsem byl... mimo vše. Než mi došlo, že se nemůžu jen tak schovávat někde za Emilem a čekat, než za mnou někdo přijde.

Tenhle týden jsem tímto bral jako další vánoční dar času a existence - dost nesměle jsem se pokoušel navázat bližší kontakt s tím jediným (nejspíš) členem rodiny, který mi zbyl - s Valerií.
Jak je to jednoduché pro introverta, nejspíš nemusím popisovat. Ale doopravdy jsem se snažil - vždy jsem ji zdravil se vstřícným pousmáním, pokoušel jsem se ptát na to, jak se jí daří či jaký je její den, a pokud jsem si všiml, že by ocenila s něčím pomoct, nabídl jsem se.
Co se Chloé týče... váhal jsem. Hrozně rád bych s ní měl alespoň nějaký vztah... rodina pro mě byla vždycky důležitá. Jenže pak se ke mně dostane úšklebek či střípek její myšlenky, silně podtrhující, o kolik jiná je oproti sestřičce, kterou jsem znal.

I na přátelství se musí pracovat. Držel jsem se kontaktu s Callumem, často jsem s ním začínal debaty o knihách. Byl jsem spíš na filozofii a prózu než poezii, ale styčná pole se najdou vždy, když se chce. Přes knihy jsem se rád pustil do konverzace i s Laimou, která mě od začátku fascinovala svou důstojnou elegancí a grácií.
S náklonností jsem kromě ní a Calla přistupoval i k Nikolaiovi a Agnieszce, kteří po smrti maličké Chloé byli mi velkou oporou, a stejně tak k Emilovi, který zde je mým přítelem od začátku.
Rád jsem s nimi všemi trávil čas, ať už při práci, tréninku či za volné zábavy. A když jsem byl o samotě, byl jsem zavrtaný do hromad kovových kompoment, snaže se vytvořit něco užitečného.

Poslední den v roce... bude ten další lepší? Nebo je to vytrvalý volný pád, kterého jsme si ještě pořádně nevšimli? Je nás méně a méně... i když se zrovna včera Danově týmu podařilo zneškodnit násilnického vyšinutého parchanta a zajistit dvě Nadané.
Večer sedím na kraji své postele a pokouším se dát dohromady jeden dlouhodobější projekt... kov jako by nechtěl poslouchat, ne přesně, jak potřebuji.
Isaac, můj nový spolubydlící, mezitím vede monology.
"Hmh," brouknu neurčitě na otázku, jestli půjdu do společenky slavit.

Ne že by Isaac potřeboval moji stranu konverzace, vystačí si sám. Zamyšleně poslouchám. Pravda... dneska jsem plánoval původně zalézt do skladů a 'nakoupit' co by se mi hodilo... třeba objevím nějaký poklad.
Ale možná... bych se měl na chvíli ukázat?
Isaac se konečně ustrojí a odchází, a teď je na mně, civět do skříně a přemýšlet, co na sebe.
Obvykle chodívám zachumlaný v mikinách, zvyk z dřívějška, čím víc jsem byl obalený látkou, tím menší hrozba toho, že se o něco otřu, říznu či škrábnu... Záviděl jsem Lilianovu nedbalou eleganci.
I když... k tomu vlastně nikdy nebyl pořádně důvod. Ve tváři jsme si podobní, tělem také... pohlédnu na dlaň, jako byl dlouhé klavírní prsty a výrazné zápěstní kůstky viděl poprvé.
Lehce skousnu ret, a pak sáhnu pro pár kousků, které jsem si ve skladech nasyslil, neměl však odvahu je mít na sobě.

Po důkladné sprše, vonící kašmírovým dřevem nelevného pánského parfému, vklouznu do košile ze stříbrného hedvábí a černých kalhot, a nervózně vykročím do společenské místnosti.
Prchnout se dá vždy, no ne?
S jemným úsměvem mávnu ke Callumovi, který s Agnieszkou vysedává u krbu. Valeria... tu ještě není? Nevidím ani Laimu či Chloé, i když Nik už sedí v herním kroužku, kde se něco rozbíhá.
Můj pohled narazí na Emila.

"Probohy... co se ti stalo?" trochu vyvedeně z míry se zeptám, nechci se ho dotknout, ale... Emilovy bohaté zlatohnědé kučery jsou ty tam.

Ten poslední den v roce

pevnost Holtgast, knihovna

Dopil jsem si s děvčaty jasmínový čaj, vyměnili jsme si ještě nostalgicky pár vánočních zvyků, které nás kdysi provázely, vyzkoušel jsem ty čokoládové kuličky, co jsem s Lakshmipomáhal vyrábět a já se pak přidal k ostatním ve společence, abych dooslavil Vánoce i s nimi.
Když jsem se vrátil do ložnice, v pozitivní náladě, zůstal jsem stát koukat na ten svinčík na podlaze. Chvíli jsem si nebyl jist, zda jsem náhodou nepřebral, ale za tohle nemohla ani ta nejsilnější whiskey. Několik dlouhých vteřin jsem beze slova zíral na Tenshiho, oči mi bouřily jako šedé irské moře, pak jsem se na patě otočil, abych došel pro kýbl a mop, který jsem mu vrazil do rukou a bylo mi jedno, kolik bylo hodin.
"Příště, až budeš mít nutkání něco takového udělat, dvakrát měř a jednou řež. Můžeš zajít za mnou nebo někým z ošetřovny nebo vedením, abychom ti pomohli. Tohle tady vidím naposled."

Půlnoc přešla na první svátek vánoční, pak druhý, ale tady se život nezastavil. V kuchyni bylo pořád, co dělat, a když nebyly pracovní povinnosti, člověk mohl kdykoliv věnovat čas tréningu nebo sebevzdělávání. Já, pravda, byl víc nosem zabořený v knihách, co si budeme povídat. Ale i na to trénování jsem nezapomínal. Jednou nebo dvakrát jsem se pokusil vyzvat i spolubydlícího, v rámci dobrých vztahů a abych jej přivedl na jiné myšlenky - na to štědrovečerní klopýtnutí jsem hodlal zapomenout, pokud se to nebude opakovat.
K souboji lupus a canis se mě podařilo namotivovat Lokiho, což se nakonec ukázalo, jako skvělý nápad. Snažil jsem se více útoky promýšlet, než do toho jít s přirozenou zuřivostí a spontánností, takže ještě budu muset najít ten zlatý střed, který bude fungovat.
Na tréning pro změnu na šachovnici mě pozve Dan. Je to fajn kluk, a hodně zdařilý ve svých schopnostech, jen co je pravda.
Odchody některých našich členů jsou smutné, ale mají svá opodstatnění i závažný důvod. To, co se přihodilo v New Orleans a mnohočetných realitách, vše jen potvrzovalo. Stejně tak jsem kvitoval změny ve vedení – pokud budou benifitní, pak jsou správné.


Těsně před koncem roku část z nás zamířila mimo pevnost na misi. Já mezi nimi nebyl, ale co se povídalo, tak to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Je smutné, kam až to s člověkem dokáže dojít. Důležité bylo, že naši se vrátili domů všichni a to včetně dvou nových přírůstků. Ať se tady trochu rozkoukají, je to určitě pro ně všechno nové. Pokud jsem je někde míjel, tak jsem se na ně usmál a pozdravil.

Ráno, 31 prosince. Probudil jsem se relativně brzo, takže jsem si u postele dal krátkou ranní jógu, zakončenou meditací. Ta meditace byla dneska trochu delší než obvykle. Tenhle den bývá určený k tiché vzpomínce na to, kteří už s námi nemůžou být. Myslel jsem na rodiče, sourozence i Aoife, stále doufajíc, že někdo z nich mohl přežít, podobně jako já. Ale pokud ne, pokud už jsou na jiném místě, vzpomínky mi nikdo nevezme.
I když bych byl rád zůstal takhle déle, sedící k nohama zkříženýma v pozici lotusu, večer se chystala oslava nového roku, možná mnohem bouřlivější než ta vánoční a k tomu dobré jídlo patří.
Večer mě Eddie požádala, zda bych nepřiložil ruku k výzdobě a já samozřejmě souhlasil. To je to nejmenší, co můžu udělat. Pár drobných malých sluníček, které to trochu rozzáří.
Poté jsem se ještě přichomýtl v kuchyni, poslední dodělávky a může se jít oslavovat. Stihl jsem ještě rychlou sprchu, než jsem se oblékl do pohodlného oblečení. Když jsem si pročesával vlasy, padl mi pohled na hromádku knih, která se mi vršila na stolku vedle postele. Comte, Mills, Parsons, Alexander, Jaspers. Přečteny, čekajíc na to, až je vrátím do místní knihovny. Rozhodně by stačilo, kdybych je odnesl zítra, pozítří, za pár dní. Není tady žádná knihovnice, která by vybírala zpozdné. Ale prostě ten zvyk mít na Silvestra vše uklizeno, před vstupem do nového roku, byl ve mně zakořeněný. Popadl jsem tedy knihy a zamířil o patro níž do knihovny.

K mému překvapení, jsem tady nebyl sám. U jednoho z regálů jsem spatřil Laimu, kterak přejíždí prstem po hřbetech svazků.
"Ahoj, nečekal bych, že zrovna dneska tady zabloudí ještě někdo další," pousměji se na ni, abych přistoupil k regálu se sociálními vědami a filozofií, kam mé vypůjčené svazky patřily. "Můžu nějak pomoci?"

A zase další párty

Vánoční večírek byl nakonec docela i sranda. Byla sem přizvána i k hodnocení drinků od našich dvou barmanů, rozhodnout výsledek ale nebylo jednoduché ani trochu. Oba drinky byli prostě super a opakované ochutnávání vedlo spíše k veselosti, než k rozsouzení, takže Mara dostala dvě pusy a k mému překvapení i já.
Ne, že bych si stěžovala! Líbat se s pěknýma klukama určitě neodmítám! Jen oni mi nepřišli příliš nadšení, že to dopadlo remízou..

Večer nakonec pokračoval celkem poklidně a já jsem využila příležitosti, abych se trochu skamarádila. Mých lidiček mi tu děsivě ubývalo a šance, že se někdy dostaneme domů byla mizivá.

Nejspíš mi to i vyšlo, protože v následujících dnech jsem byla přizvána i k tréninku v podobě. Alex jako obří kočka byla fascinující protivník a i když jsem se snažila ovládnout plně emoce i ve svém vlkodlačím těle, abych nebyla až příliš zbrklá, stejně se to bez pár šrámů neobešlo.
Už jako člověk jsem se poté omluvila za šrám pod okem, který si Alex z boje odnesla. Ne že bych taky neschytala pár drápků a kousanců, jenže mě se to díky vlkovi hojilo mnohem lépe.

Pár lidiček odešlo na nějaké jiné základny, jak mi bylo vysvětleno, sice sem příliš nechápala, proč nemůžeme být všichni pohromadě, nakonec jsem se s tím ale smířila a rozloučila se svým druhem vlkodlakem, Xavíkem a Josefínou. Krom Vi jsou tam už stejně i ostatní parťáci ze světa Gratu.
Pokoušela jsem se více skamarádit s lidmi, se kterými jsem už měla nějakou společnou řeč – Elí, Igy, Mara, Lex, Lotti, Yev a Eddie. Neodmítala jsem však ani žádné nové tváře, které na mě promluvili.

S Vi nás na pokoji rozsadili, což ve mně z počátku vyvolávalo neklid a musela jsem se hodně krotit, abych nepanikařila, ale nová spolubydlící nevypadala špatně. Snad jí pár barevných stuh, třásní a polštářku na pokoji nevadí.. a taky Kulíšek a jeho pelíšek, ve kterým spí přes den, v noci je samozřejmě v posteli.

Nastal čas na další párty a to si přece nemůžu nechat ujít! Však se tu slaví nový rok! Jiný, než u nás.. ale už jsem součástí zde, takže proč taky neslavit, když je co, ne?
Na oblečku jsem pracovala pár dní předem, sehnala jsem si dostatek třásní a barviček, abych nakonec navlekla na sebe barevný přiléhavý upravený gymnastický oblek a přes něj přetáhla bundičku z třásní. Doplnila jsem to celé srdíčky kolem očí, třpytkami na tvářích, svými šperky a vysokými stříbrnými kozačkami.



Umytá, oblečená a s vlasy vyčesanými do dvou copánků pak vyrazím do společenské místnosti. V prvních krocích zamířím k baru, kde si od Ludi nechám namíchat něco extra barevného a extra sladkého. Když kolem proběhne tmavovlasý fešák s výzvou ke hře, neodolám.
„Jasně, jdu do toho taky!.“ Skoro vykřiknu a už se přisouvám do kroužku i s pitím.

Opět za bar

I když jsem dostal dva sladké polibky od krásných dívek, vůbec mě to neuklidnilo. Chtěl jsem Dominikovi natrhnout prdel za ty kecy, co měl.
O to víc, když jsem pak viděl smutný pohled Julie, nejspíše tedy patřili k sobě a on tu mezitím ocumlává jiné…
Nicméně to se nepovedlo a skončili jsme remízou, která mi v tu chvíli přišla jako kopanec pod pás…
Polknul jsem hněv a dokopal se k podání ruky, jakožto dvou vítězů, i když stisk byl možná maličko silnější, než bych chtěl.

Akce se pomalu došourala ke konci. Po uklizení baru a ostatních věcí kolem jsem zalezl potichu do postele, abych nevzbudil Johonaeio, kde jsem ještě dlouho čuměl do zdi a přemýšlel, než mě únava dohnala alespoň k pár hodinám spánku.

Následující dny jsem se soustředil na trénink schopností po bratrech, což zahrnovalo i novou podobu a boj v ní. Objevil jsem se tak i při hromadném tréninku, což na mě nejspíš strhlo pozornost Lottky. Jejího ostýchavého pohledu jsem si všimnul po přeměně zpátky, i když se snažila být nenápadná. Nevím, co jí tak zaujalo na mé podobě, asi nikoho podobného ještě neviděla.

Johonaei s Miou si našli novou partu podobně rejpavých lidí. Přál jsem jim to, i když v plném počtu uměli člověka dost vytočit.

Co mě alespoň na okamžik vykouzlilo úsměv na tváři byl odchod blbečka na jiné sanktum. Nezapomněl jsem dorazit na loučení, abych mu s ironickým úsměvem patřičně zamával.

Změna ve vedení mě překvapila, nijak jsem to ale nekomentoval. K nově příchozím holkám jsem se choval slušně, přijeli dost zubožené, chudinky. Někdo s nimi nezacházel moc hezky.

Nastal den oslav nového roku a i když jsem poslední dobou moc v náladě na party nebyl, vzhledem k tomu, že sem zbyl zde jako poslední barman, tedy pokud vím, tak jsem bral jako povinnost přijít. Hodil jsem na sebe košili a džíny a hned, jak byl brácha hotový s koupelnou, šel jsem se učesat a doupravit. Sprchoval jsem se po tréninku, což jsem považoval za dostačující. Nicméně deodorant nemohl nic zkazit. Když už jsem byl skoro hotov, zaslechl jsem v pokoji duo hlasů. V tu chvíli mi bylo jasné, že se dostavila Mia.
Když už se rozhoupali k odchodu, opouštěl jsem koupelnu.

„Já to slyšel..“ Odpověděl jsem s pousmátím na Miiu poznámku ohledně mé lásky k pozornosti za barem.
Pokud nechtěli nějaké intimčo, šel jsem do společenky s nimi. Se světélky jsem Eddie rád pomohl, výsledek vypadal hodně dobře.

Poté jsem už zastal pozici za barem. Hru jsem zatím vynechal, lidí budou mít dost a já tu mám ještě práci. Navíc mě ani nijak nelákala.

Jedna párty...druhá párty

Společenská místnost

Well...tak tohle byla dobrá párty, takhle bych Vánoce slavila pořád. Notná dávka alkoholu, lidi kterým nevadí trochu upustit páru a trochu se poškádlit a zašpásovat si, otevřenost a zábava. Jasný, všimla jsem si, že se nebavili všichni, já si to ale užila dostatečně. Jen škoda, že ten Kristoff se držel někde jinde, mohli jsme si užít o to víc - hlavně protože potom už moc dalších šancí nebylo.
Zatímco změna ve vedení Triskelionu mi byla docela ukradená, stejně to vedou pořád ti stejní, jen třeba v jiném pořadí důležitosti, tak přesuny v rámci různých míst se mě už osobně dotkly. Pryč byla poslána spousta těch, se kterými jsme se už seznámila a zkámošila a tak jsem při jejich loučení pocítila i něco jako lítost a pocit, že mi budou chybět. Třeba právě takový Kristoff, který mě v těch posledních několika dnech a týdnech dost bavil. No nevadí, tohlecto je život, lepší než kdyby byli mrtví.
Tak jsem mu aspoň při loučení věnovala dlouhý polibek, na který jen tak nezapomene. A pokud jo, tak mu to při dalším setkání vytmavím! Na mě se totiž jen tak nezapomíná a pro jeho dobro vážně doufám, že si toho je vědom!

No nic. Na truchlení nebyl čas, někdy mám pocit, že se nás tu snaží sedřít z kůže. Dopoledne hned po snídani přichází práce a jediné štěstí je v tom, že se to tu a tam mění a není to úplný stereotyp. Jeden den pomáhám s úklidem, druhý zase v chlévech, další na ošetřovně. Všechny tři činnosti mi vlastně dost připomínají domov, jen s tím rozdílem, že u nich teď mohu trénovat svoje nové schopnosti. To někdy spoustu věcí urychlí a někdy...no, někdy zase zkomplikuje, ale o tom nemluvme, ano? Nikdy se nic nečekaného nestalo a pokud jste slyšeli opak, jsou to lži a drby!
Po dopoledních pracovních činnostech a obědě (díky bohu za pravidelné jídlo!) tu jsou tréninky, které někdy dost bolí. Nikdo se tu s námi nepáře, ale i když na to někdy nadávám, tak chápu proč. Aspoň si pak můžu dát další chvilku s trénováním na ošetřovně, ne? Někdy jako pacoš, jindy jako ten, co léčí, mnohdy jako obojí zároveň.
Skvělý život! Jakoby vlastně jo. Když to porovnám s tím, být tam teď někde sám, jen se svou hlavou, myšlenkami... Nope, na to nebudeme myslet, to už je za námi. Teď tu máme nějaký smysl a hlavně lidi. Kdykoliv mohu s kýmkoliv prohodit pár slov, zasmát se, dotknout se ho, být s někým. Samota mě ubíjela mnohem víc než neustále nebezpečí a potřeba se o sebe postarat. Pomalu mě doháněla k šílenství a tak si teď tu socializaci vynahrazuji jak nejvíce to jde.

Proto se těším i na dnešní večírek. Silvestr, juuu! Spolu s Lottkou, mou nejmilejší a nejšílenější spolubydlící jsme už nějaký čas řešily, co na sebe. Ona si nakonec vybrala super blyštivý vršek s kraťoulinkou sukní, která toho fantasii moc nenechávala, já šla do zlaté. Stačilo maličko úprav a výsledek byl dle mých představ. Elegantní, ale dostatečně sexy, dostatečně odhalující i skrývající, jop, prostě ideál.
Ještě trochu upravit vlasy. Ty nechávám volně rozpuštěné, lehce vlnité, jen za pomocí vlastních schopností nechám několik pramínků získat zlatavý nádech. Malinko líčení, zvýraznit oči, trocha rtěnky, pudru, výborně! Tmavé botky na nízkém podpatku, abych se cestou někde nezabila, lehká květinová vůně, to až se trochu zapotím.
A...fakt se musím při pohledu do zrcadla pochválit! Dnes je prostě čas být krásná a zářit!

Když tak vcházím do společenky, stačí mi rychlý pohled na to, že nejsem jediná, kdo se zase potřeboval cítit hezky. Záležet si dali všichni. Někteří se nebojí být sexy, jiní zvolili něhu, pastelové tóny, eleganci, všichni ale vypadáme jako ze žurnálu. Až bych v nás skoro neviděla tu upocenou bandu ve zkrvavených kombinézách...

"Cože? Hra? To jdu právě včas, co?" Přichází velká voda číslo dvě. Bez jediného zaváhání si to zamířím k baru, kde si buď nechám připravit nebo si sama připravím kolu s rumem a paraplíčkem k tomu a pak už si sedám na jeden z polštářů. "Já nemám problém začít." Srknu si ze svého drinku a pak už se natahuji pro flašku uprostřed, s roztočením ale ještě vyčkávám, než se usadí i ostatní.
"Pojďte všichni, bude to sranda." Povzbudím i ostatní, to abychom tu s Lottkou a Razem nebyli samotní. I to by byla sranda... Ale třeba jindy.

Kruh se postupně plní a tak už více nečekám, prázdná lahev je roztočena a její hrdlo se zastavuje u...Nikolaie! No výborně, to je hezký kluk!
"To je pěkný začátek." Takže nejprve políbení?
Zvednu se ze svého místa a pomalu přejdu k Nikovi, jednu svou ruku položím zezadu na jeho krk, postavím se na špičky a mé rty se postupně dotknou těch jeho. Zlehounka, ale v dostatečné délce. Musí se začínat postupně, ne?
A stejně postupně začínám i stran úkolu, který si Nik vybírá. "Jdi k baru a vyrob dva různé osobité koktejly, jeden pro mě, druhý pro libovolného člověka tady, tak jak si myslíš, že nám bude chutnat."

Silvestr

Společenská místnost

Stále příliš nerozumím tomu, jak jsem tu Štědrovečerní noc přežil bez zranění nebo prokletí, ale považuji to za dobré znamená. Mikkuška vydržela jeden celý dlouhý rozhovor a není to skvělé?! Jen mám takový dojem, že po mě teď vrhá pohledy plné opovržení podobné těm Roryniným a nejsem si jist, co si z toho vzít. Ale třeba mi to tak jenom přijde. Třeba jsme kámoši. Všichni tři. Dohromady. Haha.
Další takové podobné pohledy na mě vrhá místní zombice, Sheen, u ní si ale jsem docela jistej, že jsem jí ničím urazit nestihl. Nebo jo? Já už vlastně nevím, s těma holkama to bývá někdy tak těžký! Člověk jim nabídne pivo a trochu mého monologu a oni ho pošlou do háje...

Ještě štěstí, že tu jsou jiní, kteří moje slova ocení. Za poslední dny jsem se docela zcuknul s Johnnym, Miunou a Zmijozelem a je to prča, konečně mám dojem, že tu nejsem ten poslední do počtu, ten co jen otravuje a překáží. Jako neříkám, že je to s nima jednoduchý, všichni dohromady máme keců tolik, že bychom jimi zaplnili celou pevnost odzhora dolů a ještě něco navíc, konečně to ale není jen ta dokonalost, smysl pro povinnost, jednorožci a duha. On optimismus je sice fajn, někdy je ale potřeba i trochu zášti, ironie a zdravé temnoty.
A to všichni máme, obzlášť když jsme pak pohromadě. Se divim, že nás ještě nerozsadili.

Tady v pevnosti se teď děly nějaký velký změny, spousta lidí byla vylifrována pryč, mě osobně to bylo jedno. Jako zamával jsem jim a popřál hodně štěstí, s takovým Rickem jsem si i podal ruku a trochu zalitoval, že mizí jinam, hlavně jsem ale byl rád, že já zůstávám. Už bych si nechtěl zvykat na jiný postele a jídlo a přijít o všechno to pohodlí a vlastně i svou práci, kterou tady dělám. Někdy je to sice pěkná otrava, třeba když ráno nejde vstát, mí šéfové tady ale mají docela pochopení a spíš je zajímá, že to někdy udělám, než že to udělám přesně v ten společensky daný čas. Díky tomu je ani nemám chuť nějak posrat nebo se té práci vyhnout či jí nějak ošulit. Prostě si na to jen sednu někdy jindy a udělám to stejně dobře nebo i líp. Díky že to chápete. Fakt.

"Jdeš tam dneska? Radovat se z nového roku a chlastat?" Ptám se svého spolubydlícího Matíka. Prý bude večírek, celý den se na něj všichni chystají. Minule jsem se na to vykašlal, tak teď bych se tam ukázat mohl. Třeba to nebude tak hrozný.
"Já asi jo, chci zase vidět jak předstíráme, že jsme normální lidi. Co myslíš, kdo se tenkrát vykousne s kým?" Jakoby je tu malá, nepatrná šance, že Matíka vůbec nezajímá, co říkám, dneska je ale den, kdy mi to je jedno. "Kdysi jsem si tu dával takovou sázku, že se s někým dám dohromady, ale zaboha si už nemůžu vzpomenout, kdo to byl."Nevím jestli je smutnější tohle nebo to, že ta dotyčná je možná už mrtvá.
Nebo to, že to kdysi není zas až tak dávno, mě to ale přijde jak tisíc životů.
"No nic. Asi je fajn se nějak normálně ustrojit, co?" Pokračuji dál a v podobném duchu probíhá i dalších deset minut, kdy vybírám, co si vezmu na sebe. Většinu svých myšlenek, nehledě na to, jak jsou chaotické a zbytečné, dnes verbalizuji a ani nepotřebuji nějakou Matissovu odezvu. Jakoby...je tu vlastně ještě vůbec? Hmm.

Spokojený sám se sebou, v tmavě zelené košili s černým sakem a tmavými kalhotami nakonec i dojdu do místa dění. "A co začít na baru a hned se přesunout k normálním lidem? Třeba nám to tentokrát i uvěří." Odpovím Miuně, kterou jako obvykle nacházím po Johnnyho boku. Se jí musím někdy zeptat, co mezi nimi je! "A protože jsem hodnej, slušnej hoch, tak vám od toho baru něco přinesu, vy hrdličky se zatím můžete usadit. A držte mi místo!" Poplácám Johnnyho po rameni a aniž bych čekal na jejich svolení či objednávky, co chtějí pít, jdu k baru. Tam bez váhání popadnu několik pivek, však taky čím jiným začít večírek, ne?

"Tááákže...co se vlastně hraje?"

Žijeme dál

Pevnost -> Společenská místnost

Těch několik málo dní mezi Vánocemi a Silvestrem bylo plno činností a změn. Stačila jedna dlouhá noční diskuze na téma dalšího směřování Triskelionu a věci se daly do pohybu. Nechávat po světě vybavená a plně funkční sankta zcela bez posádky nebylo strategické, muselo tedy být učiněno těžké, ale věřím že správné rozhodnutí. Odeslat spoustu schopných jinam. Rozloučit se s nimi, kdo ví, možná navždy. Vzdát se možnosti hlídat jim záda... Ne, to ne. Protože záda si hlídáme i takto na dálku. Věřím, že každé ze sankt je připraveno okamžitě pomoci druhému, bude-li třeba, věřím, že jsme nyní každý tam, kde máme být a děláme vše pro dobro a přežití Triskelionu.
A tahle myšlenka mě nyní uklidňuje, tahle myšlenka mi pomáhala v loučení se s mnoha známými, přátelskými tvářemi. Tohle je dobrá věc. Určitě ano a stejně jako nepochybuji o této nové strategii, tak ani nepochybuji o Yeve, jakožto novém velícím důstojníkovi. Jsme v těch nejlepších rukou.

Stejně se zase příliš nezměnilo. V pevnosti je nás teď sice o něco méně, život ale pokračuje dál. Stále máme své povinnosti, stále musíme trénovat a i když tomuto zaběhnutému věnuji nejvíce ze svého dne, i tak se snažím najít si čas na jiné aktivity. Na práci po Agniezčině boku a naše občasné rozhovory a sdílené ticho, na odpočinkové večery v obklopení koček s Nikolaiovým klidem a pochopením pro všechno, co jsme zažili, na nabídky pomoci Yevě ve snaze jí ulehčit od té spousty práce.
Snažím se tu a tam prohodit pár slov s většinou ze zdejšího osazenstva, ne vždy mi to ale jde a tak se většinou uchyluji spíše k nabídkám tréninků, ať už schopností nebo k fyzickému zlepšování, společnému plavání a podobně, neboť v tom vidím největší užitek. Socializace, poznávání se dohromady se zlepšováním se, tudíž žádná ztráta času.

Pak tu jsou samozřejmě i mise, které mě vždy vytrhnou ze zaběhnutého stereotypu. Ta poslední byla velmi úspěšná, podařilo se nám bez vážného zranění či ztráty eliminovat hrozbu a zachránit dvě další dívky, které se díky tomu mohou připojit k naší posádce.
Tento úspěch mi nyní dovoluje zpomalit a třeba si i skutečně odpočinout. Zatímco Štědrý den jsem strávil bojem, Silvestr a Nový rok připadá oslavě. Cítím, že je to potřeba i stran dalšího soužití zde, k nastolení atmosféry nových začátků, naděje na lepší zítřky, jako možnost vzpamatování se z toho všeho zmaru ze smrti a nekonečného loučení. Večírek. Ukončení jedné etapy a začátek druhé. Lepší? Snad.

Přiznávám, že i se dnešním outfitem jsem si dal práci více než jindy. Žádné obyčejné triko a kalhoty naslepo nalezené v komodě, žádné neučesané, ještě schnoucí vlasy po jednom z tréninků. Ne. Na pokoji jsem viděl Nika, který se snažil a složitě si splétal vlasy a to mě přinutilo zahrabat ve skříni trochu hlouběji a vytáhnout několik košil, jednu černou, jednu tmavě zelenou a jednu světle modrou. Pak jsem několik zoufalých minut stál před zrcadlem a váhal, načež jsem se otočil na Nika a pouhým výrazem tváře vyjádřil svou naprostou bezmocnost si vybrat.
A dost podobně to skončilo i s kalhotami, co se týče vkusu a citu pro kombinace se nebojím přiznat, že Nikolai vyhrává. Já bych pravděpodobně šel na jistotu - černá a černá, tam se nikdy nemůže nic zkazit.
Aspoň vlasy jsem si učesal sám...

Nik ještě zamířil do kuchyně, já rovnou do společenské místnosti, která už září novou, tématickou výzdobou. Energetická světýlka zářící různými barvami dle majitele světla, Erdenovi ledové výtvory, Oscarovy iluze... pěkné procvičení toho, co dokážeme.

Rychle obhlédnu osazenstvo, sám si u baru naleji sklenici tonicu a než stihnu zvážit, kterým směrem se vydám, už u mě je jedna z těch nových dívčin, Darleen, pokud se nepletu. Jí i její kolegyni, která se hned přidává, věnuji přívětivý úsměv. "Vůbec není zač, pomoci ostatním v nouzi je to, proč existujeme." Tedy kromě vlastního přežití a snaze o lepší svět.
Sám si nejsem jist, jestli jsem jim již své jméno sděloval, pro jistotu však předpokládám, že nikoliv. "Jsem Daniel a vítejte tu. Jak jste se zatím zvládly zorientovat?" Rád bych se jich zeptat, jak se dostali do rukou toho šílence, na takové otázky bude ale ještě určitě čas.

Postřehnu, že v jedné čísti místnosti se začíná tvořit jakýsi kruh a musím se pousmát. Očividně někdo převzal Jamesovi párty povinnosti. A kdo jsem, abych řekl ne... Už jen na Jamesovu počest.
"Přidáte se? Pravidla možná znějí velmi...pubertálně," až teď si uvědomuji, jak moc pubertálně a hloupě, "ale...vlastně..." Co vlastně, Danieli? Jak odargumentuješ přínosy téhle hry? Marně hledám správná slova a cítím, že do tváře mi stoupá ruměnec. "tedy, samozřejmě je to dobrovolné a vždycky je možné ty úkoly odmítnout." Za fant. Tedy svlékání se. Ehm. A ani ty polibky nemusí být všem příjemné. "No...vždy je dobré mít na sobě hodně oblečení. Takže...totiž..." Jop, opět zvládám konverzaci na jedničku. Myslím že bude lepší zmlknout a nechat holky, ať se sami vyjádří a rozhodnout.

Nový rok = Nový začátek

Pevnost Holtgast, Společenská místnost

Večer byl krásný. Obdržel jsem dárky a snad se i ostatním líbily ty mé, i když nešlo o nic velkého. Vzduch byl plný veselí, ale přesto. Nevím, snad bylo něco ve vzduchu, jako temný oblak, kterého se nedalo zbavit.
Celkově jsem doufal, že se mi podaří daný večer užít a ochránit své myšlenky před špatnou náladou pomocí myšlení nad různými hříšnými činy, které bych mohl s tím, nebo tím obyvatelem Triskelionu provádět a další blbosti, kterými se moje hlava snažila zaplnit, aby jsem si udržel alespoň navenek dobrou náladu. Přesto jsem také odešel po nějaké chvíli co naši společnost opustil Eddie.

Místo toho jsem odešel do zahrady, kde jsem se pokusil spolu s flaškou vyčistit si mysl. Skončil jsem však pouze v obětí trávy, hledící na jeden ze zdejších zdrojů světla.
Ráno jsem necítil žádnou kocovinu, což mě velice zklamalo. Vypil jsem vlastně ono víno tehdy? Ani už nevím.

Mnoho volna jsem strávil modlením. Nevěřil bych, že je to možné, ale je tomu tak. Pomalu každou volnou chvíli jsem trávil v kolenou a ne proto, aby jsem někomu pomohl z kalhot, nebo aby jsem mu udělal dobře. Není to tak, že bych se stranil ostatních, ale prostě jsem cítil, že oni mi nedají to co hledám.
Příliš jsem se držel svého pravidla s nikým se příliš nevázat. Možná až příliš. Je to vlastně jak jsem řekl. Všichni jsou pro mě jen známí. Lidé ze stejné bytovky, s kterými se sem tam potkám na chodbě.

Nyní, aby toho nebylo málo, tak je mým novým spolubydlícím Callum. Celkově je to, asi ta nejhorší možnost. Ne kvůli Callumovi, ale té bytosti, která je v něm. Uvažuji, zda jí štve, když kromě ní uctívám i Padlého, o hodně více, než jeho. Malý oltářík udělaný ve skříňce se jen plní obětinami. Vše v naději, že se něco stane. Nevím vlastně co jsem chtěl, ale chtěl jsem něco. Něco by bylo lepší než nic. Lepší než ticho, kterého mi doposud dopřával. To i můj imaginární kamarád z dětství toho udělal více, než on. Mám vtom ještě vlastně pokračovat?

...

Hledat nový smysl, když se blíží nový rok je asi opravdu něco co bych neměl, ale přesto. Přesto jsem se o to pokoušel. Modlení, meditace. Nic. Nic nezabírá. Jediné co se mění je, že mě dohání má vnitřní frustrace, něco co jsem vždy věřil, že dohání jen ubožáky a je to něco, co se mě netýká. Doposud jsem na vše nahlížel pozitivně. Moje sklenice byla vždy napůl plná, než prázdná.

...

Dnes ráno jsem se probudil s myšlenkou, které se nejde zbavit. Je třeba konec.
Tohle už trvalo příliš dlouho a co si budu nalhávat. Svět se změnil, pravidla se změnila a na tohle. Na to není nikdo zvědavý. Ano z počátku to mohlo přijít vtipné, ale po roce...
Dnes to vše utnu. Je konec. Nehodlám s tím dál pokračovat. Jeden takový stačí a Razovi to přeci jen jde mnohem lépe, než mě.

Callum už vyrazil, zatímco já stále seděl na pokoji a přemýšlel, jestli to chci opravdu udělat. Je to něco, co se buď stane a mnoho to změní, nebo po tom nezůstane ani památky a nikdo si na to nevzpomene. Celkově spíše doufám v druhou možnost. Dívám se na ostří nůžek, které jsem se rozhodl využít pro naplnění tohoto činu. Jistě by bylo i mnoho jiných možností, ale právě tímhle to asi nejvíce procítím. Také je možné, že to půjde dobře a než se naději, tak to bude za mnou.
Ještě naposledy se na sebe podívám do zrcadla, aby jsem na sebe pohlédl. Usměji se sám na sebe, jako to vždy dělám a uchopím pevně nůžky.

.....

Dívám se na tu spoušť kolem sebe a nechce se mi tomu vlastně ani věřit. Opravdu jsem to udělal, ale takové to je. Změna. A změna nemůže být pouze uvnitř. Ne u někoho jako já. Pokud chci změnu, tak musí být i navenek. Proto ze sebe oprašuji vlasy a pomocí svých schopností si ještě doupravuji nedokonalosti, než se nasoukám do jednoduchého modrého obleku, pod který jsem si vzal vínově rudou košili.
Moje nové já otevírá dveře a vychází směr Společenská místnost.

Vstupuji do společenské místnosti, kde jak slyším se chystá nějaká zábava. Určitě je to super, ale je to něco k čemu se nepřipojím. Ne dnes, když my mně to příliš táhlo k mému minulému já, kterým se už snažím nebýt.
Přeci jen přichází nový rok a spolu s ním i nový Emil.
"Zdravím vážení. Koukám, že jste se do oslav pustili po hlavě." Usměji se a prohlédnu si výzdobu. Je opravdu velmi povedená. Tentokrát nebudu prakticky pít, takže bych si jí mohl řádně užít, stejně jako dnešní večer, který neskončí v lihu.