Prý konec roku

Holtgast, střelnice

Vyštípat zombici nakonec nebylo vůbec těžké a já cítila drobné zadostiučinění. Ale pocit škodolibé radosti netrval dlouho a já se nakonec také vytratila, abych večer zakončila na střelnici ve společnosti stejně mlčenlivé Eddie a potom v posteli.

Další dny jsem se snažila zapadnout do řádu pevnosti. Ale nešlo to lehce. Třeba tréninky. Hned první jsem si slušně podělala reputaci. Triskelion byl hodně zvláštní místo. Jejich tréninky ale byly směšné. Spolupráce, bez vážných zranění. Nevěřila jsem tomu. Matka si libovala v aréně, slabší jedince bylo prostě potřeba vyřadit, jen silnější mohli tvořit budoucí genofond. Skvěle si padli s otcem do noty.
A v tomhle duchu jsem se vrhla na Nikolaie. Ten blonďáček se bránil, uhýbal, ale i když jsem chybovala, nezasadil mi ránu. Toho jsem využila. Pořádný úder a už se mu pod nosem červenalo. Další úder a byla tu tržná rána na hlavě. Krev na mých rukách mi dodala klid. Tak to bylo správně, tak to mělo být.
A v tu chvíli mě jiné ruce odtrhly, aniž bych toho Rusáčka dodělala.
Proč? Doprdele, proč? Slabé kusy pryč! Měli by být rádi, že jsem na něj doslova ukázala prstem.
A on? Ještě se mě zastával. Pomalu ze mě bojový rauš opadával, ale i tak jsem nemohla odtrhnout pohled od jeho zkrvavené tváře.
Proč se mě zastává? Je padlý na hlavu?!
Nebyla jsem ale blbá. Došlo mi to, že tudy cesta nevede a další tréninky byla obezřetná. Ne že bych byla takový přeborník, ale pochopila jsem, že tady to má meze. Proč, to už jsem nechápala.

I když mi ty jejich tréninky přišly nanicovaté, neodmítla jsem příležitost se zlepšit. Tu mi nabídla třeba nenápadná Alexandra, která se ukázala jako velmi zdatná zápasnice. Měla jsem se co učit a hltala jsem každý její pohyb.

Úplnou jinou studnicí vědění se ukázala nevinná Agnieszka. Z nějakého důvodu se se mnou snažila komunikovat a nakonec jsem na tu hru přistoupila. Možná se mi chtějí dostat pod kůži. Ale fajn, i mně to může být k užitku.
Slepuška mi celkem ochotně převyprávěla v hrubých rysech historii Triskelionu tak, jak ji ona znala. Hloupá ale nebyla, nic konkrétního jsem z ní nedostala. Jen jedno jsem chápala naprosto jasně. Skrz naskrz fungovali naprosto rozdílně, a přesto jejich vůdce, tedy teď vůdkyni, nikdo nesvrhl, nikdo se jim nevzpíral. Stále jsem tomu všemu nedokázala přijít na kloub.
Svou společností se mě snažil obohatit i zmlácený Nikolai. Není náhodou padlej na hlavu? Nakonec jsem to ale využila, abych zjistila více o zdejších verzích svých rodičů. Otec si byl se zdejším Lilianem více podobný, ale ten jejich byl podělanej srab, který vzal do zaječí ze všeho, co se mu jen trochu začalo sypat pod rukama. A matka? Valerie byla jen stínem, chladným a ufňukaným stínem. Trochu mě to uklidnilo. Moje osobní peklo zůstalo kdesi v jiné dimenzi a zde jsem se jen mohla smát, co se s nimi stalo.

A dnes Silvestr. Další podivnost, kterou jsem neznala, jen z knih. U nás se slavila nanejvýš krev nepřátel na našich rukách. Takže jsem v tmavě zelené mikině a černých teplákách zamířila jako obvykle splnit svůj večerní rituál, tedy navštívit aktivně střelnici. Střílela jsem precizně a klidně jako stroj, žádná nenávist tu nebyla, pro teď byla pohřbena a nahrazena obezřetnou lhostejností. Jediné, co mi chybělo, byla má drahá Derry.

Neznámí dobrodinci a oslava nového roku

Dozvím se že jsem v Německu v hlavním sídle tajné organizace jako byli třeba Svobodní zednáři i když o téhle organizaci jsem ještě neslyšela, mám sice několik teorií, ale zatím mi stačí vysvětlení že všichni zde mají zvláštní schopnosti.
Někdo by asi řekl že takto vypadá zhmotněná představa Marvelu o Aventgers,
Když mi Eddie popíše jak se dostanu do společenské místnosti tak vstoupím do svého pokoje, jistě on nebude tak úplně můj, ale snad nebude mé spolubydlící vadit má puntičkářská povaha. I když mně některé věci vadily u spolubydlících které jsem měla při mém studiu medicíny zvláště ta ve Státech stála za to.
Musela uklízet oblečení z podlahy, pak tu byla zaschlá kávová sedlina na dně konvice vždy ráno, poprskané zrcadlo které jsem musela utírat, holení nohou ve sprše aniž by pak smyla všechny chloupky ...
Zavrtím hlavou a rozhodnu se to zde prohlédnout, ale nejdřív využiju toho že jsem tu sama a svléknu si pyžamo které pak pečlivě složím. Ne že bych nahotu zrovna vyhledávala, ale mám jí ráda pro pocit volnosti a pohodlí občas jsem tak chodila i když se to třeba úplně nehodilo. Před Výbojem jsem nespala v pyžamu, vlastně jsem měla problém usnout oblečená i když jsem zkusila spát ve spodním prádle. Tak dlouho jsem se převalovala dokud jsem nevstala a nesvlékla se, když jsem si opět lehla nahá tak jsem hned usnula. Po Výboji jsem se k tomu spát či být nahá vrátila až v tom městečku, bylo to skvělé po těžkém dni ze sebe vše svléknout. Zavrtím hlavou a rozhodnu se že to tu projdu a zároveň se zabydlím než se vydám do koupelny. Protože jsem nahá tak jsou vidět obě jizvy, ta na rameni pochází od nemrtvého, ale já se chytnu za tu jizvu na boku která vznikla před Výbojem, jeden muž mi dělal sexuální návrhy a pak došlo k boji kdy jsem mu zlomila ruku potom co mně bodl nožem.
Jo zjistil že mám dívku větší sílu než je obvyklé ...
Rozhodnu se že je dost vzpomínání a přišel čas slavit, obléknu si džíny a blůzu kterou jsem si vybrala protože je podobná té kterou jsem nosila po Výboji dokonce si jí i rozepnu stejným způsobem i když teď to není kvůli chybějícím knoflíkům.
Také není na pravém rameni roztržena, nepáchne potem, není ušpiněná a nevypadá že brzo rezignuje na původní barvu.
Také pod blůzou tentokrát nemám podprsenku, kalhotky jsem si však vzala. Před Výbojem jsem ráda odložila podprsenku aby moje prsa měla volnost, naostro jsem však chodila jen v oblečení kde se spodním prádlem nepočítalo. Vydám se podle rady Eddie a nakonec dojdu k velkým dvojkřídlým dveřím, za nimi se nachází velká místnost která bude nejspíš společenská místnost a já opět žasnu.
Páni tak nějak takhle vypadá místo kde výkvět Gothamu vzdává hold vzdělanosti.
Žasnu nad všemi těmi světýlkami, muselo to být, no nevím asi to má nějaký vnitřní zdroj, také vidím že už je tu docela dost lidí, ale nakonec se vydám k Darleen a po příchodu potlačím touhu jí obejmout z toho že jí ráda vidím.
„Darleen, vypadáš skvěle ty šaty a vlasy ..,“
Všimnu si že Darleen je bosá stejně jako já, ráda chodím bosá a snažila jsem se to udržet i po Výboji z čehož pocházejí dvě jizvy. Tu na pravým kotníkem zakrývá nohavice džín, ale jizva na pravém nártu je jasně vidět.Všimnu si že Darleen tu je s tím klukem který mně uspal, jeho vlasy jsou něco mezi světle hnědou a blond, jeho pleť je světlá ovšem to co mně zaujme jsou jeho křídla.
„Ahoj děkuji že jste pro nás tak riskovaly.“rozhodnu se nakonec oslovit i jeho.

Party slug! -worm! -dragon!!

Holtgast

"Víš, jak má Valeria tetování na památku všech blízkých padlých? Ta idea se mi vždycky děsně líbila, ale já bych měla radši připomínku na živé. Napadlo mě, několik miniaturních tetování inspirovaných lidičkama, které mám odsud ráda, takhle kolem zápěstí, jako náramek - Raze jsem požádala taky o nějaké návrhy a taky závěrečné provedení tetování, protože je profík a protože jako Orena fakt žádat nebudu, ale tvůj art-stajl se mi moc líbí a kdyby ti nevadilo zkusit nějaké návrhy, byla bych děsně ráda!" vodopádem slov jsem seznámila Oscara s tím, co mě už pár dní kouše na mozku.
Jestli kývne, dostane ode mě fakt vděčnou pusu, nebo něco jiného, co si řekne, čím se mu můžu revanšovat, hihi.

No, párty byla super, přežrala jsem se cukroví a přehnala to s vaječňákem, takže jsem blinkala růžově a třpytivě ještě někdy ve čtyři ráno, ale neměnila bych, užila jsem si to!
A pak nastaly nějaké ty změny. Ubyla horda lidí, což mě mrzelo. Kazi, Drago, Jamie a hlavně Ríša mi fakt budou moc chybět, poobjímala jsem je na rozloučenou a bylo mi i trochu do breku, že jo, protože sice jsou naživu, ale kdoví, kdy se zase uvidíme, a to je skoro stejně tak nahovno.

A zatím... si užívám času s lidma, se kterýma můžu (a teda zároveň i chci).
Alex je super, jsem moc ráda, že jsme na jednom místě, sice jsem na ni na ofi trénincích neměla štěstí, ale den D nastane a mega kočka si dá epik duel s mega červem! Ale i plácání o blbostech při šroubování žárovek či obstarávání dřeva do krbů je dobrý!
Ludwig je hrozně hezkej... ale ššššt, jako bych nic neřekla. Co mi přijde divný... nejvíc sexy je ta jeho aliení čolková podoba. No fakt, koukali jste se na ten zadek?
Já jo, stojí za to!
Ale je smutnej po bráších... tak je mi blbý zkoušet nějaké balení.
Agnes a Heather jsou s tím mateřským přístupem trochu otravné, ale mám je fakt ráda. I malou Emily! Když zrovna nehlídá Lakshmi nebo Nik, jsem ráda po ruce. Vymýšlím si pro ni vlastní pohádky, a pravda, ne vždycky dávají smysl, ale to je úplně jedno, protože Emm stejně fascinovaně kouká a poslouchá.
Oscara mám od večírku taky na seznamu oblíbených osůbek. Snažím se ho přesvědčit, ať mě naučí kreslit - výměnou za to, že ho naučím parkur, nebo aspoň něco z gymnastiky. Však je na to fit dost, a obratnost v terénu se mu může hodit i při misích!
Aurora mě pořád fascinuje, krásná, temná a tajemná... a taky je mi moc líto její ztráty. Vím, že jsem tak trochu k ničemu, co se nějaké útěchy týče, ale pokouším se k ní nechovat jinak než předtím, i když mám někdy tušení, že mě za neustálé štěbetání má chuť prohodit nejbližším stropem.
Neva! Pokouším se jí podle Oscarovy instruktáže namalovat obrázek, její portrét... no, zatím to je klacíková figurka s řasami jak paže, ale to přijde, určitě to jednou bude použitelný!
Nairu se snažím rozpovídat taky, hlavně při hodinách, až mě teda občas Agnes musí brzdit.
Santiaga mě baví provokovat, svůdně a smyslně, tak jak jen dovedu... s mými nulovými praktickými zkušenostmi, ehm. Ale snaha se určitě taky počítá!!
Mara je moje osoba, rozumíme si, jako bychom byly stejně staré. Brala bych, kdyby to byla moje ségra!
Luna a Elaina sice nepracují na stejných místech jako já, ale když mám svoje hotovo dřív, přijdu jim do chlévů pomoct a pokecat si přitom s nimi i s Marou.

Co se všehovšudy týče, já jsem s osazenstvem spokojená... jen ten Ríša mi fakt moc chybí. Oren blbeček ho vyštval... třeba se ale jednou zase vrátí. A bude to fajn.

Na oslavu se musím řádně vystrojit... na vánoční šatičky to už není, ale to mi nebrání ze sebe udělat diskoball.
Holograficky třpytivou minisukni a top doplním stříbrnými chlupatými návleky až ke kolenům, fluf je tak dlouhý, že překrývá i špičky tenisek. K tomu vlasy stočené do dvou rozverných bobíků na hlavě, že připomínají medvědí uši, a na oční víčka a lícní kosti a spánky a do vlasů naplácat tolik stříbrného holografického třpytkového gelu, kolik zvládnu.
WHEEEE!

Do společenky dorazím jak velká voda. "Ahooooj, všichni! Dám si vodku s džusem... a ke hře se přidám!"

Vzpomínky, zapomínky a rána opilců

Holtgast

Vánoční párty byla super. Kus si z ní sice nepamatuju, a přebral jsem, že bych nejradši svému já z minulosti vyliskal, ale to rozpačité popichování a koketování mezi mnou a zrzkou gradovalo do té míry, že jsme oba skončili patřičně opilí v... záhonu mrkve, v zahradách.
Lakshmi měla nejspíš na druhý den ráno parádní výhled zejména na moje holé půlky, než nás šlahouny vyliskala na 'pochod hanby' zpátky na pokoj, smýt ze sebe hlínu, zelené fleky... a jiné stopy včerejšího divokého zakončení večera.
Široký úcul mi to smýt nedokázalo - nestyděl jsem se ani trochu, z toho, co jsem si pamatoval, to bylo fakt dobrý.

A to bych nebyl já, abych nepopichoval ani nadále... však co se škádlívá... a já se přistihoval při tom, že na Leu myslím víc i jinak než na dobrý šuk.
Něčím mi imponovala, divoká ohnivá kočka, bojovnice, maskující dobře nejistotu... Něčím jiná, než ostatní ženské ve štábu.
Trochu mě to zneklidňovalo... páchlo to vážnou známostí. Na druhou stranu... po dlouhé době mě ta představa ustáleného párečku neznechucovala, spíš... něčím lákavým pokoušela.
Ale pitvat jsem se v tom nechtěl. Nevěděl jsem ani, jak je na tom ona, a fakt jsem něco nechtěl dokurvit nějakým vážným talkem o citečkách a budoucnosti, kord když to fakt není moje parketa.

Jinak jsem ty dny mezi vánočním a silvestrovým večírkem trávil poměrně nudně, práce, tréninky, vyjížďky s Valerií, ve volných chvílích tužka a skicák.
Že se vedení ocitlo v rukou Yevy, mi nevadilo. Byla to schopná ženská. Že se ztratil Baklažán, mi bylo docela jedno. Pokud se rozhodl dělat problémy někde jinde, se mnou to bylo naprosto ok. Dvě nové členky byly fajn, je dobře, že se pořád najdou nové tváře.

Večer posledního dne v roku by měl stát za to.
Lesknoucí se kudrny jsem před zrcadlem důkladně procuchal prsty, tmavé oči orámované silnou černou linkou, na krku stříbrný řetízek a v uchu kroužek, nehty nalakované na černo.
"Pěkný hoch," pochválím se spokojeně, pohled přimhouřený. Když se nepochválíš sám, nikdo jiný to za tebe neudělá!
Vklouznu do černých kožených kalhot a lehké černé košile s krátkým rukávem, a vyrážím.

"Dobrý večer vespolek, vážení! Jdeme na nějakou hru, dřív, než všichni odpadneme pod stůl?" vyzvu jak všechny přítomné tak i přicházející, a u baru zabavím flašku, jejíž občas na dva loky dopiju.
Bude se hodit!
"Všichni známe pravidla?" rozhlédnu se po kroužku miláčků, kteří se rozhodli mě v tom nenechat samotného.

"Ne? Kdo točí, líbá toho, na koho ukazuje hrdlo flašky. Pak zadává políbenému buď otázku nebo úkol. Políbený po otázce/úkolu a případném fantu při odmítnutí splnění točí flašku dál. Všichni chápou? VÝBORNĚ!"
Do kruhu polštářů přihraju prázdnou flašku, a sám si zajdu pro trochu koňaku ke hře.

"Kdo je dostatečně odvážný začít?" uculím se vyzývavě.

Svůj nesvůj

Holtgast

Večer pro mě skončil brzy. Nebyl jsem v rozpoložení na hry, ani mě nelákalo přespříliš pít... Daniel se nejspíš divil, že jsem se v posteli ocitl dřív než on a navrch k tomu střízlivý, ale bylo to tak.
Vypletl jsem si z cůpků a pramenů kočičí korálky, a postavil je všechny vedle sebe na noční stolek, kde jsem na ně měl dobrý výhled, než mě přemohla únava.
Následujícího rána jsem je navlékl na koženou šňůrku, vytvořil utahovací zavazování a začal je nosit jako náramek kolem levého zápěstí.
Byl jsem vděčný za takový dárek, byl pozorný, překrásně zpracovaný a Val dobře věděla, čím mi udělat radost, znala mě dobře.
A fungoval i jako rušička úzkostí... kdykoliv mi ramena ztěžkla a hruď se stáhla pod vahou všeho, čím jsme v posledním čase všichni prošli, většinou stačilo soustředit se na drobná očka, bříšky prstů přejet přes maloučká ušíčka korálků, a něco z té stisknuté tíže se uvolnilo.
Byl jsem rád i za dárky od ostatních, vystavené na poličce, kde si je moje tříčlenná kočičí smečka nemůže přidat do sbírky. A když zmiňuji smečku, myslím tím Vasilisu, protože Tolstoj je pořád pozemní koule a Potěmkin má nějaké hraní na salámu.

V následujících dnech jsem pořád trochu zahanbeně pracoval na svých vánočních dárcích pro ostatní. Nu co, tak přijdou později... jsem si stoprocentně jistý, že kdokoliv by radši volil nějakou pozornost později než vůbec.
Pokud by od tebe někdo něco vůbec chtěl, jistě, přezíravě na moje předsevzetí do konce roku zvládnout resty reagoval Kolja.
A nebylo to zase tak jednoduché... protože brzy odjížděla do sankt značná porce osazenstva štábu.
Mno... Z odjíždějících dostali tak dárek pouze James, víc jsem nestihl. Polštářek z heboučkého smetanového mikroplyše, vycpaný levandulí a bylinkami, vyšitý dvojicí koťat v podobě jeho sestry/sester.
Snad ho ta psí podoba brzy přejde... a Jamie se k nám vrátí alespoň částečně takový, jako dřív. Všem tu bude chybět.

Se zbytkem plánů jsem byl úspěšný tak napůl. Polštářek stejný jako pro Jamese, akorát s jinou výšivkou, ode mě dostali s opožděným přáním k Vánocům jen Valeria (vyšitá drobná bílá mainská kočka skotačící s velkým rezavým vlkem a malým zlatým retrívrem), Lakshmi (motiv růží, lilií a orchidejí), Emily (motiv růžových medvídků), Oscar (motiv Pralinky a Piškota), Mia (motiv kavky), Emil (motiv vzor z dubových listů, paroží a žaludů), Lea (motiv lvích tlap a ohníčků), Yuriko (motiv květů sakur) a Callum (motiv stínových pavučin). I tak to byla fuška dokončit, mezi prací a tréninky.
A taky mezi potřebnou socializací!
Snažil jsem se trávit zbylý čas zejména s těmi, u kterých jsem skrze emoce vnímal, že to potřebují nejvíc. Agnieszka, Daniel, Yevgeniya, Heather, Oscar, Matisse, Chloé, Luna, Sheena... Posezení u čaje s felinoterapií, popovídání si u jídla, či tréninky navrch.
Byl jsem moc rád i za čas strávený s Yuriko, Valerií a Leou.
U některých se moje vstřícnost setkala s odezvou, u některých méně... ale nikdy jsem na sobě nedával znát, že by mě odmítnutí mrzelo.

30. jsem trnul. Bylo to od posledních masakrů poprvé, co se někdo z Triskelionu vydal na misi, a já se o každého z nich obával. Tentokrát nám přálo ale štěstí, a skupinka se nejen vrátila po svých a jen s drobnými zraněními, ale přibyly k nám tímto i dvě další Nadané. Darleen a Gabrielle... doufal jsem, že se co nejdříve uzdraví.
Vždycky jsem rád poznával nováčky, ačkoliv toho bylo před Vánocemi tolik, že třeba s Julií a Dominikem jsem si promluvit pořádně ani nestačil, než byli odveleni pryč.

Dnešek byl posledním dnem roku, tedy, podle řádu nastoleného v Triskelionu. Po tréninku a večeři jsem si na chvíli zabral koupelnu. Umyté, vyfoukané vlasy jsem posplétal složitěji než většinou.
A to byl konec krášlení, moje oblíbené světle modré tenisky, světle modré triko s dlouhým vyhrnutým rukávem, světle šedé džíny a šedobíle kostkovaný šátek musely stačit.

Nejdřív, ovšem, stavit se v kuchyni, tácy se neodnesou samy. Složím svůj náklad vedle Lakshmi a přidám se k ní, co se aranžmá dobrot týče.
Společenka se pomalu plní... Rozhlédnu se kolem, rád, kolik lidí se rozhodlo poslední den strávit ve společnosti ostatních. Někteří tu ještě nejsou, možná ani nepřijdou... ale já doufám, že se nakonec ukáží.

Happy new year

pevnost Holtgast

Vánoční pařba se fakt povedla. Atmoška byla super, jídlo, pití, zábava, lidi. Jen škoda, že to muselo skončit. Jako celkově to asi nebylo úplně dobrý a i když se v takových věcech prd vyznám, tak i mě bylo jasný, že to nemůže bejt stejný jako doteď. I když se přiznám, že sundat si ten rozvrkočený vánoční kostým a vrátit se k havraní barvě vlasů bylo fajn.

Pár lidí odešlo, aby se postaralo o další sankta. Ten masakr v New Orleans zjevně donutil nejen naše vedení, aby se nad tím zamyslelo. A když už mluvíme o vedení, trochu se nám provedla škatulata - Yevgeniya nám všem velí. Nijak do hloubky jsem nad tím nepřemýšlela, ale řekla bych, že za mě dobrý. Navíc si nechala k ruce Erdena, takže cajk.

A taky jsem dostala novou spolubydlící. Na první pohled to vypadá, že s Agnieszkou toho moc společnýho nemáme, ale je to milá holka. Jen teda asi se mi bude hůř zastírat, že mě není úplně nejlépe. Proto doufám, že to nebude tak často, zrovna jí se mi nechce moc říkat, že mi je fajn.
Po svátcích a trochu toho cheatování v jídle bylo třeba si trochu protáhnout svaly – a potrénovat, jak v tělocvičně, tak na šachovnici – tam jsem si vytáhla Blagdena. Odcházela jsem pak dobitá víc než normálně, ale líbilo se mi, že dokáže přijít na dost originální elementární útoky a já musím strategizovat a to dost rychle, aby ta nakládačka nebyla ultimátní.
Jednou jsem se na čtvrtém patře míjela s Chloe a – ta holka se mi vážně líbí – která se nechala vyhecovat na man-to-man combat. Nějaká společná rozcvička, levý, pravý hák, uppercut, round-house kick, pokus o tlumenější verzi Fireman's carry, přeci jen se ještě oťukáváme, takže s ní přeci jen nepraštím o žíněnku, to dá rozum.
A říkáte si, kde jsem přišla k tomu krásnému šlinci pod levým okem. No, to jsem rozhodla trochu se kočkovat v podobě s Lunou. Jako obří kočka proti vlkodlakovi, come on! Někdo by se mnou možná nesouhlasil...a těch šlinců nakonec bylo víc než ten jeden.


Těsně před koncem roku se vyskytla možnost vyrazit na ostrou misi. Pokud stojím a někdo mi ro nezakáže, rozhodně se nebráním vyzkoušet si natrénované věci naživo.
Když jsem viděla proti komu stojíme, byla jsem ráda, že jsem neváhala a šla do toho. Tenhle svět teď stojí za vyliž p…., to víme úplně všichni, ale je fakt sakra rozdíl, jak se k vám chovaj v Bratrstvu a jak v Triskelionu. Vlastně...se ani nedivím, že tomuhle chlápkovi přeskočilo a dopadl tak, jak dopadl. Třeba bych takhle mohla dopadnout i já, kdybych u Bratrstva smrděla ještě dlouho.Záchráněných holek mi bylo docela líto, takže jsem se k nim snažila chovat hezky.

Poslední den v roce byl tady. Ráno ještě do montérek, klíďo pracovat i chvíli přesčas, protože nechcete, aby se vám na párty něco posralo a museli jste to jít řešit. Pak můj oblíbený tréning. Ale o to všechno rychleji uteklo, takže byl akorát skočit zpocená do sprchy a připravit se na oslavu nového roku. To bude kapku jiná jízda než ta vánoční. Tentokrát jsem spíše zůstala věrná svému stylu a halenku s kalhotovou minisukní jsem doplnila koženou vestou. S tím škrábancem pod okem jsem musela mít trhu. Takhle vymóděná vpadnu do společenky, osvícenou všemožnými světýlky, i pár lidí už tady je - Lakshmi přinášející z kuchyně jídlo či nováčka v našich řadách.

A dokonce už pijeme! Já zatím zůstanu věrná pivku a pak? Pak se uvidí.
Kousek ode mě u baru stojí Sheena, teda, přiznávám, že jsme spolu nikdy pořádně nemluvily, jen co je pravda, jenže to není důvod ani omluva k ní pár slov neprohodit teď. Jako jasný, vypadá, tak jak vypadá, ale ksakru, kdo jsem já, který se posmívali do freaků, abych tady frfňala. V nejhorším případě to bude pár nezávaznejch vět a každá půjdem svou cestou.
"Ahoj, myslím, že my dvě jsme spolu ještě nepokecaly. Alex. Poslouchám, že asi budeš milovnice whisky. A hlavně na oslavu nového roku," řeknu jejím směrem a zazubím se.

Kolo času a osudu
Holtgast

Nakonec to.. nebyl až tak špatné, jak jsem se domníval..
I když to začalo maličko jen jako takoví.. malý pokec, jak by to někdo označil, nakonec se do toho zapojilo daleko více hlav, než jsem očekával. A kupodivu, necítil jsem ze špatných emocí, které mohli býti případně vyslány vůči mé osobě.. kromě té jedné jediné, kterou jsem již v sobě měl.
Možná, bylo to to popostrčení, které jsem tolika potřeboval.
Nechtěl jsem... nechtěl jsem v nikom vyvolávat zbytečné, nechtěné špatné pocity už jenom svojí přítomností.. ovšem v plynoucími dny jsem byl.. schopen, dá-li se to tak nazvat, alespoň trochu rozeznat to, kdy byla či nebyla někomu moje přítomnost příjemná.

A nejenom moje osoba se byla schopná posunout.
V rámci naší společnosti nastaly různé změny, lidi, jako už tomu bylo prostě zvykem, rozpohybovali se do několika směrů, aby se zaplnili nejenom volná místa, ale stejně tak se i tím zachoval nějaký řád a chod tohohle všeho. Některá rozhodnutí byla příjemnější, další zase méně příjemnější.. zejména, když tedy jeden přicházel o přátele, né v tom doslovném slova smyslu, ale nebudu lhát, Drag mi rozhodně chybět bude. Nejenom on.
Na počátku těchto dnů jsem oslovil Erdena ohledně tak trochu.. coachování, dalo by se to tak asi nazvat zjednodušeně. Jestli mínil k tomu přizvat ještě někoho, neměl jsem námitek nebo potřeboval jsem.. potřeboval jsem nabít zpátky jistou.. jistotu v tom, že.. moje mysl, moje tělo stále převážně patří mé osobě. Že neotočím se jenom tak ve vypjaté situaci pro vlastním..

Těžké myšlenky doufal jsem, že ovane poté mise, kterou jsme já a několik dalších podstoupili. Nenacházím žádné potěšení v tom, nějak přímo ubližovat komukoliv, kdo nemíní přímo ohrožovat můj vlastní krk, kdy toužil po mé krvi.. stále měl jsem tohle na mysli, i když bylo zřejmé, že tenhle pomatenec to měl v hlavě daleko zpřeházenější než jsem měl já... skoro až.. děsila mě tahle vidina toho, že se ze mě jednoho dne může stát něco podobného..
Nebyly to příjemné myšlenky, ale stejně tak trochu vlastně i byly.. tohle mi totiž ukázalo to, že.. přece jenom na tom moje vůle nebude tak úplně špatně. Že snad oněch pár hodin tréninku s Erdenem nepadlo tak úplně vniveč.. a já, na tomhle střípku naděje mínil dále stavět, mínil jsem se jej držet.
Samo sebou, další velké plus tohohle celého bylo to, že se nám podařilo získat další dvě duše do našeho společenství.. herdek, svým způsobem tohle vyznělo, jakoby se dobrovolně/nedobrovolně měli přidat k nějakému fanatickému kultu.. což.. byla i krapet pravda. Vnitřně tu jeden stínový kult fungoval..

Poslední den roku, byl pro mě osobně dosti velkým překvapením.
Po tom všem co událo, co se vše stalo.. jeden až skoro přestával doufat v to, že by se vůbec nějakého konce roku dožil. A hle, byly jsem tady. Sice v lehce.. skromnějším počtu, ale ničemu příliš nevadilo. Alespoň tedy mé osobě ne.
Projednou, rozhodl jsem se téhle věci účastnit, alespoň tedy na pár hodin, aby se mohlo říci ano, byl jsem tam, účastnil jsem se toho. S alkoholem jsem si nebyl moc jistým.. asi nebude úplně dobrým nápadem se v něm utápět, že více jak jedna malá sklenička by se mého těla přijít neměla. Nerad bych, abych zjistil limit své vůle tímto způsobem.
Na vzhledu jsem příliš nelpěl, zvolil jsem něco... jednoduššího, pohodlnějšího. Bílé tričko s něčím, co připomínalo sako, černé kalhoty a mé typické doplňky, včetně vycházkové hole. Ano, s tímhle jsem byl spokojen. Takto jsem se vydal do společenské místnosti, kde bylo vidna nejenom výzdoba, kterou někteří přispěli, ale stejně tak i první vlaštovky, které se tu uhnízdily. Uznale jsem nad tím kývnul. Jedno se muselo nechat, ať už byly věci špatné venku jakkoliv, někteří vskutku věděli jak vnést více světla či radost do života jiných.
Můj pohled se zastavil na Čarodějce, která se chumlala do deky nedaleko zdroje tepla. Musela jsem se.. krapet pousmát nad tím, jak poměrně.. roztomile takto působila. Aniž bych více nad tím přemýšlel, rozešel jsem se směle k ní, než pak celé mi to došlo, jenže než abych z toho vycouval, byl jsem už příliš daleko. Přece jenom, nepromluvil bych na ní poprvé.. i když mé osobě to stejně tak pokaždé připadalo.
"Jsem rád, že nejsem jediným kdo zvolil.. né tak okázalé ošacení.." pokusil jsem se započít něco jako hovor s Čarodějkou.
"...ta barva je krásná, sluší ti.." byl tu i jeden malý kompliment pro její osobu.

Leptavé pochyby

Holtgast

Chtěla jsem. Táhlo mě to, přidat se k nim. Tedy, k Isaacovi. Než jsem skousla ret.
Jasně... běž na ním, a nezapomeň vrtět ocasem. Co by s tebou asi chtěli dělat jiného, než se posmívat? Vidíš jí to očích, to znechucení...
Jako u většiny v pevnosti, kterým mým směrem zabloudí pohled.
Sklopila jsem tvář k zemi, a tváříc se, že neslyším ani Mikku, ani Isaaca, vytratila jsem se v křoví.

Následující dny probíhaly podobně jako ty dosavadní. Vyhýbala jsem se, pokoušela jsem se uniknout posměchu a znechucení ostatních, nebýt přítěž, nebýt důvod, proč si někdo stěžuje. V duchu bych vřískala... kam se poděla veselá, bezprostřední a společenská Skotka s duhovými pačesy?
Hnije.
Zevnitř i zvenčí, když už, tak fest.

Byly i výjimky... Erdena a Yevu jsem buď neznechucovala, nebo měli perfektní poker face.
Nikolai měl v pohledu soucit. Lea se pokoušela ke mně přistupovat jako k jejich staré Sheeně, jako by se vůbec nic nestalo, k rozpaku nás obou, ale... bylo to milé. S Yuriko... jsme se spíš oťukávaly. Byla jsem pro ni známá tvář neznámě pokřivená, z cizího světa navrch. Znaly jsme se, a přece neznaly. Bylo to... divné. Rozpačité.
Zároveň i něčím nadějné.
Mia se na mě ksichtila kysele, ale u ní jsem tak nějak vnímala, že to není mnou, zombie Sheenou, ale prostě tím, že zrovna jako myslící osoba existuji a ruším její kruhy. Bylo něčím fajn, že mě bere stejně jako ostatní.
Docela podobně fungoval Loki.
Po Isaacovi jsem nedůvěřivě pokukovala. Ta pobídka jít si posedět a popovídat... vážně mu nevadilo, co jsem, jak vypadám? Nebo to mělo vést k očekávanému výsměchu?
Já... nejsem si jistá.
Violet bylo jedno, jak páchnu. Přistupovala ke mně stejně, jako k ostatním.
Tenshi... se mi sotva mohl posmívat. Sám na tom byl jen o chlup lépe.
A ostatní... nevyznala jsem se v tom.

Spousta z nich ubyla, a dvě nové tváře přibyly. A nastal den rozloučení se s rokem, večer oslav. Co vlastně slavíme? Že můžeme mít na destičce dole o 1 vyšší číslici roku?
Wow... důvod jak stehno.
Chci slavit? Mám vůbec co? Kus ztracených vzpomínek. A ty, které ztracené nejsou... jsou z těla, které bylo živé a zdravé.
Ale co je alternativa? Zalézt na pokoj?
Profňukat večer zalezlá v keřích zahrady?
Nechat se opět vyštvat tím Lilianovým zplozencem ze stájí, zatímco se uboze rozplývám nad tím, že slepicím nevadím?
Uff...

Nakonec... se rozhodnu jít. Důkladně se umyju. Zapudruju tělo, ovážu a stáhnu ty nejhorší léze čerstvými obinadly, tu a tam máznu vonný olej s ylang ylang, který z mých objevů poměrně dobře překrývá pach rozkladu květinovou vůní.
Lilie to dokážou ještě lépe... ale pak zase zaváním krematoriem. Pick your poison, zdá se.
Nakonec se nasoukám do dlouhých černých šatů s rolákem. Jsou přiléhavé, a vykreslují sice obrysy žeber a jiných vystouplých kostí, ale zahalují kromě obličeje a konců prstů vše. Prsty ještě vyřeším rukavicemi z tenké černé kůže, a opatrně, opatrňoučce pročešu vlasy.

Do společenky... nakonec vcházím vchodem od bazénů. Protáhnu se kolem baru, s pocitem, že když se na někoho podívám, splní se to nejhorší očekávání, a někdo mi řekne 'Marš! Tady nemáš co pohledávat, zdechlino!'.
"Mohla bych... poprosit sklenku whisky?" zachraptím, pokud už se někdo ujal místa za barem.

Outcasts

Holtgast

Večer pokračoval vesele dál, a myslím, že si nejspíš ani nikdo nevšiml, kdy jsem se vytratila. Byla jsem... unavená.
A stýskalo se mi. Po rodině, po Anně. Po těch, kteří se Vánoc nedožili. Bylo nás tak málo...
Ten pocit mě neopouštěl. Jako pomaloulinku snášející se konec, dýchající na šíji mrazivým dechem. Měla jsem... problém být sama, jako by ta úzkost přímo vyčkávala, až kolem nebude nikdo jiný, než mi stiskne hrdlo.

Lpěla jsem na momentech s ostatními. Všechny ty chvíle mi byly blízké a drahocenné, jakkoliv všední a běžné. Anomálie i další příhody ukázaly, jak pomíjivé věci mohou být... Cenil jsem si toho času. Tiché povídání na ošetřovně s Yevou či Marou, tichá práce po boku Daniela a Blagdena. Procházky zahradou či sezení v knihovně ve společnosti Calluma. Návštěvy u Nikolaie a Daniela, s šálkem čaje a hlazením kočičích hřbítků.
Lekce s Lotti, Nikem a Nairou, pravidelné, jako dřív.

Vstřícná dlaň natažená k Tenshimu, Mikce a Chloé. Z šelestů jejich myšlenek jsem sice tušila, že jejich pozice vůči Triskelionským není příliš pozitivní, ale chtěla jsem být tím článkem, který je s námi ostatními spojí. Není to dávno, co jsem byla cizinkou já - a není to o moc déle, co zde byla cizinkou Anna.
K Chloé jsem se snažila přistupovat jako k naprosto nové osobě... vzpomínky na maličkou Chloé ji jen dráždily, a to jsem neměla v úmyslu. Chtěla jsem nabídnout přátelství, ne poučení, že se nechová tak, jak by se od ní čekalo.
Člověk potřebuje pevné zázemí, oporu, živé duše, na které se může spolehnout, kterých se může chytit v tom nejhorším. Každý člověk.
Z toho důvodu jsem si i více hlídala Auroru, sklíčenou ztrátou svých blízkých, které jsem byla poslem špatných zpráv. Nabídla jsem jí soukromé tréninky, po odpoledních pravidelných.
Nemusela mě šetřit - byla jsem sice slepá, ale ne úplně neschopná.

Změna velení, odchody do cizích sankt, mise, podivné Lilianovo zmizení... všechno to proběhlo kolem, čas utekl jako voda. Na ošetřovně jsem čekala, než se obě dívky proberou. Od Yevy a Dana jsem věděla +- čím si prošly.
"Jste v Německu, v hlavním štábu Triskelionu," odpovím klidně na dotaz Gabrielle. "Hmh... Triskelion byl vždy tajná organizace. Útočiště pro Nadané a dříve i hrstku jejich lidských spojenců, založené Nadanými. Všichni zde mají zvláštní schopnosti, jako vy dvě."

Dívky jsou naštěstí na ošetřovně ani ne 24 hodin, než jsou prosté následků věznění... a pak se jich ujímá Eddie ke klasickému zasvěcení nováčků do chodu věci.
Já zamířím na pokoj.
Umyté, hedvábně rozčesané vlasy nechám volně splývat, vklouznu do dlouhého světle modrého svetru, do kapes vložím dva páry brýlí.
Vytrvalý trénink mi umožnil očarování, které mi umožní skrze brýle normálně vidět, prodloužit na pár minut, ale myslím, že Anninu kletbu nebudu schopná zrušit nikdy. U každých brýlí ten enšant pokaždé přestane fungovat... bez ohledu na to, jak moc se snažím.
Ale tu a tam... i pár minut jasného přehledu se hodí. Naiřin talent si na chvilku 'spravit' oči nemám... a dívat se telepatií skrze něčí pohled vnímám jako nepříjemně invazivní pro sebe i pro 'používaného'.


Společenská místnost začíná pomalu ožívat. Sezóna svařeného vína pro mě stále ještě neodešla, poprosím tedy o pohárek s extra porcí skořice a zachumlám se v heboučké mikroplyšové dece poblíž krbu.

Vzhůru na další párty

Holtgast

Večírek nakonec dopadl dobře, Mia nikoho nezavraždila, Ludwig a Dominik se neutloukli tumblery, oba dokonce vyfasovali pusanec od Mary a Luny. Až mi skoro zabylo líto štěněcího pohledu Julči...
Mno, ale to nebyly moje opice z mého cirkusu.
Já pokračoval v popíjení, popichování Luděčka, Miuše i vlastně všech kolem, kteří se nechali, a bavil jsem se nečekaně dobře.
Však co... jsem naživu. Už nehopkám o berlích. Bráchové jsou v kelu, nejspíš v nebi, pokud by bylo podle Frye, ale Ludwig je tady. A já... si konečně začínám připadat taky jako někdo, kdo sem... snad i patří.
Velký podíl na tom mají Mia a Isaac... a vlastně i Santiago. Baví mě jejich nátura, baví mě být s nimi, jsou tak trochu jako sourozenci, které jsem nikdy neměl. Kupka tmavovlasých, tmavookých rejpalů, pro které je mírná škodolibá radost patřičným kořením existence.
Když se naše čtyřka ocitne při tréninku spolu, je to prostě nějak... správně.
Myslím. Cítím to tak.

Výměna ve vedení je mi docela jedno... stejně jako mise, na kterou jsem nebyl vybrán a se kterou se vrátily i dvě zachráněné ženské. Co se z nich vyloupne? Hmh, kdo ví.
Dnešním dnem 'končí' rok, nějak jsme se toho dožili, my 'vyvolení'...
Po večeři zajdu vytvořit tu ptákovinu, o kterou žádala Eddie, a přidám svoje barvy k ostatním světlům levitujícím pod stropem, než se vydám na pokoj připravit se na párty.
Zelenomodré triko s véčkem a krátkým rukávem, černé džíny... kudrnaté vlasy vypadají jako vždy, i čerstvě umyté schnou, jako když je přelízne volek.
Co už.
Luďovi dlouho v koupelně nezacláním, však sprchoval jsem se už po tréninku, večeře mě tolik nezchvátila, abych to potřeboval nanovo. Zatímco bratříček pracuje na svojí vizáži, já zamířím ke dveřím, otevřu-

"Erm... čau?" pousměju se překvapeně, když těsně za dveřmi vidím Miu. "Na dnešek mám eskort, koukám," rýpnu si do ní, zvlášť když vidím, jak rozpačitě se tváří.
"Nebo jdeš pro Luděčka? Sorry, ještě smrdí v koupelně... nejspíš se z představy, že zase bude civět celý večer za barem dobrovolně spláchl," ušklíbnu se pobaveně.