No na zdraví

Holtgast, společenská místnost, pak ošetřovna

Pokušení

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek, pak na pokoji

Náctiletá zkoulovaná

Holtgast, společenská místnost, u baru

Jak se vypařit..

Nečinně přihlížet?

pevnost Holtgast, společenská místnost, poblíž krbu --> přes zahrady --> do kuchyně

Erden na to jde… Jinak. Asi je to lepší způsob. Ale takové otázky ode mě Val nevyslechne. Nevzbudí to v ní nic.
Ani teď jsem si nepolepšila. Vysloužím si jen tichý vzdor a nakonec naprostou ignoraci. Její pozornost je obrácena opět na Erdena a ve mně vzplane hněv.
A ptal se někdy někdo mě? Jak já si přeju tady být? Jak já to zvládám? Všichni mi nacpali vzpomínky, ale to všechno mi prokluzuje jako písek mezi prsty.

Na moment nejsem schopná vnímat nic kolem sebe. Tak moc mě ten vztek pohltí, nahromaděný za poslední dny.
Když se znovu vzpamatuju, Val si sahá na hlavu a upřeně zírá na Erdena. Takže telepatie?

“Víš, Val," nezdvořile vstoupím do jejich ne-konverzace, "mohla by si přijmout, že to jsou i moje vzpomínky. Já jsem Laki. Ta, kterou jsi znala. A věř mi, neskutečně mě trýzní, že Nax zemřela. Že…,” zhluboka se nadechnu a stěží rozmrkávám slzy, “že umřela kvůli mně. Ale ani mě se nikdo v tom nevědomí neptal, co si přeju. A vždycky bych vybrala Nax před sebou. Ale neměla jsem tu možnost…,” tentokrát už nezabráním vzlyknutí.
Ne… Nechci brečet. Ne tady, ne přede všemi.
“Takže… Chci jen říct, že mě mrzí, že se nemůžeme vrátit. Že podle tebe si už nejspíš nemůžeme být blízké.”
Slzu, která mi stéká po tváři, jsem setřela velmi rychle.
“Já… Omluvte mě,” rychle se zvedám a spěšným krokem zamířím k baru, kde odevzdám skleničku. Bylo by fajn říct si o další lahev, ale asi bych neudržela pevný hlas. Na jakékoliv pokusy o zdržení odmítavě zavrtím hlavou. Potřebuju být sama. Nechci se složit přede všemi. A mám dojem, že veškeré mé zoufalství prostě dosáhlo svého vrcholu.

Ze společenky vklouznu do zahrad jako myška. Prudce se nadechnu voňavého vzduchu a cítím, že po emocionální bouři přichází po špičkách klid.
Zamířím k místu, kde byl Blagden, ale jakmile se mi dostane do zorného pole, ztuhnu. Není sám.
Jindy bych to asi nijak neprožívala, ale teď nemám sebemenší chuť sdílet svou náladu s někým navíc. Ani být někým navíc. Možná mě i malinko píchlo u srdce, ale tomu už vůbec nerozumím.
Obrátím se tedy čelem vzad a s další várkou neklidu vepsaného ve tváři zamířím ze zahrady pryč.

Nakonec, po chvíli bloumání, skončím v kuchyni. Nejprve zkontroluji, že tu nikdo není, ale Heather už s malou zamířila na pokoj. A tam je rušit nechci.
Rozsvítím jedno z malých světel, naleju si skleničku vody, zlehka se napiju a...
Netrvá to dlouho. Znovu se to na mě všechno přivalí, ty známé pocity vytrženosti, osamocenosti, nepřijetí.
Teď jsem tu sama, už lehce ovíněná, a tak dám všemu volný průchod. Ani nevnímám, jak se pomalu svezu ze stoje na zem. Opřená o kuchyňskou skříňku se dám do pláče.
Říká se, že pláč léčí…

Prozření

Zahrada, tam vzadu někde mezi stromy a keři

Prozření

Společenská místnost

Uzavíráme sázky?