| |||
Večerní idilka končí.. "Už teď se těším.." kývnul jsem jí nazpátek ohledně společného plánu na vytvoření sladkého pečiva. Rozhodně to byla činnost, na kterou jsem se.. i těšil? Pokud se to tak dalo vyjádřit. Možná běžná činnost pro jednoho, pro mne ovšem byly by to vody, které jsem ještě příliš neprobádal. Tedy, ano byly tu jisté základy, nutné základy, které by měl ovládat každý aby věděl jak se o sebe postarat, ale tím moje vědění, dovednosti bohužel končili. Jest pravdou, že byť chtěl bych jí dopřát onen ztracený smysl, alespoň na krátký to okamžik i kdyby skrz ten svůj vlastní, nebyl by to rozhodně dobrý nápad pokoušet se o to, když sdílím svoje tělo, i mysl, s jinou bytostí.. i když bych jí tím udělal rád radost, jsem rád, že to vzala takhle, že si toho sama byla nyní vědoma a snad nestane se v budoucnu kvůli tomu něco nepříjemného.. a to nejenom v jejím případě, ale i ostatním. Lehce chmurnější myšlenky, ale rozeženou její tichá slova uznání ohledně mého nadání se stíny. Dokonce se tomu i nepatrně pousměji. Vlastně celkově jsem si cenil toho, v jakém světle mě vlastně viděla.. že ve mě věřila. A když jsem si to tak vzal, nebyla v tomhle jediná. Nebylo jich pravda mnoho, ale stačilo to na to, abych si držel onu maličkou naději toho, že tohle mohu zvládnout.. a taky zvládnu. Pak náhle, zeptá se jestli se též přidám k již probíhající hře, která tu prakticky dominovala místnosti. Už už jsem se nadechoval k odpovědi, že tohle není příliš dobrý způsob zábavy pro mojí osobu, když ozval se jiný hlas, Erdenův hlas, který mě vyzíval k tomu, aby se účastnil něčeho jiného. Možná mě v ten okamžik polila i kapka nejistoty. Zdivočelý..? To by neměl být až tak velký problém. "Bohužel, nemohu se účastnit. Moje přítomnost je vyžadována jinde." odvětím Čarodějce. "Děkuji za příjemně strávený čas." řeknu jí nakonec tedy, než se tedy vydám ze společenské místnost, aby se připravil. |
| |||
Vzpomínky Chápu ... ten den byl šílený. Mnozí se propadali trhlinami do jiných světů, sem a tam. Počkat o čem to Eddie mluví? Zarazím se a pokusím se zpracovat nové zjištění, zvlášť když jsme ještě úplně nepobrala to předchozí. Tajná odnož iluminátů ze které se po Výboji stalo něco o čem by ani Marvel neuvažoval krouží před mým vnitřním zrakem společně padouchy jako je Joker nebo Kinping. Sedím tam s hlavou v dlaních a snažím si utřídit myšlenky které se opět když se tu objeví nějaká holčička a chce si potřást rukou. „Ahoj Lotti, já jsem Gabrielle.“odpovím když si s ní potřesu rukou, Lotti pak žasne nad vlasy Eddie i když mně zaujalo spíš to ostatní jako rohy a křídla (tedy ty křídla teď Lotti nevidí), ale také zjistím jak se ta dívka vedle mně jmenuje. „Počkat to když jsi muž tak jsi muž? A máš i jako muž rohy? Víš že pak vypadáš nejspíš jako ďábel?“ Jistě to asi nebyla zrovna inteligentní otázka a dále jsem to nevylepšila, ale jsem skutečně zaražena odpovědí Eddie. „No mně vyděsil ten klaun od té doby když jsem viděla klauna ztuhla jsme hrůzou. No nejenom ztuhla, na jednom Halloweenu to už bylo za studií se jeden můj spolužák rozhodl projít oknem jako Pennywise, že to nebyl dobrý nápad poznal když jsem vyděsila a se slovy Odstup bestie jsem zavřela okno a přivřela mu prsty.“ Potom se k tomu jak vyprávím historku o tom jak skončil první Porky vyjádří ... pes? Ne to bude asi někdo ve psí podobě, ale já v hadí podobě jen syčím. „Viděla jsem jeden seriál z nemocničního prostředí kde používali defibrilátor, defibrilátor využívá elektřinu. Nebylo to snadné, ale nakonec se mi podařilo Porkyho zapojit ...“ Eddie mluví o vikingském pohřbu a mně se vybaví že řekla jméno Loki,v severské mytologii se moc nevyznám, ale vím že Loki byl bůh lsti a falše. O ano Loki jak ho ztvárnil Marvel. Když si přinesu tác s jídlem tak mně osloví Igor a já mu pak odpovím když zvednu zmrzlou sklenici s punčem. „Já to zmrazila i když asi v tom nebude projímadlo, to jsem zažila na jedné party když jsem studovala medicínu protože alkohol je klišé. Podařilo se mi zjistit kdo to je a přísahala jsem krutou pomstu a tak jsem mu do jeho láhve s iontovým nápojem nasypala pět rozdrcených ampulí Viagry.“ Zarazím se a pak můj se vyraz změní když mluví o vylepšené realitě. „Já si vylepšené reality užila měsíc ... měsíc protože to bylo potřeba ... “praštím do zmrzlého punče a zatřepu prsty. „Asi bych to měla rozmrazit.“ soustředím se a natáhnu ruku (1), ale pořád cítím ještě cukání v mé ruce a tak se nic nestane. „Je to měsíc vyšla jsem ze cviku, tak znovu rozmraž se ty kusu ledu.“soustředím se a tentokrát to vyjde (6). |
| |||
Jak se vypařit.. Z mého přemýšlení nad návrhem pro Raze mě vytrhne oťapkávání mích vlasů. Trošku šokovaně se otočím, když uvidím Lottku, která se hrabe v mé hřívě a hrozně se diví, že nepálí. Trochu jsme přebrali, že? „Nepálí? A mají pálit?“ Zazubím se na ní. „Zlato, už s tím punčem brzdi, ano?“ řeknu pak trochu vážněji, zda moje slova mají nějaký vliv, nebo ne… to nevím. Nechávám však tuhle starost na jiných. Vlastně, průšvihy s neplnoletými by si měl žehlit Igor, jakož to poskytovatel punče.. A zodpovědných osob je tu víc, než dost.. Dneska to nechci řešit, chtěla bych sama být drobátko nezodpovědná.. A když už jsme u toho, jde se do akce. Tílko studí… „Díky zlato.. Ty taky.“ Pohladím ještě Nika po zádech, než zamířím za Razem. Moje nabídka zdá se víc než mile přijata a mě trošku opustí strach.. jak moc velkou radost mám ale radši příliš znát nedávám,.. mohlo by ho to vyděsit. Když ucítím jeho ruku kolem ramen, uculím se na něj, než mi dojde, jak naivně a blbě to musí vypadat… Trochu se ovládej Leo…. No a jakmile se zavřou dveře a já sáhnu po okraji svého tílka, nestihnu nic jiného než vypustit „heh“ překvapením. Při prvním polibku mi srdce lehce poskočí… opětuji mu je a stejně tak shazování oblečení. Za každý můj kousek jde dolů jeho.. Když zazní Erdenovo hlas, cuknu sebou leknutím.. pak mi dojde, že tu není.. že je to jen.. zpráva.. nejsem mezi jmenovanými a Raz také ne.. Takže nezbývá než doufat, že se skupinka vrátí v celku.. |
| |||
Hra Společenská místnost Agnieszka další pohled mých očí odmítá, pokračuje v rozhovoru s Callumem, já tak mohu svou plnou pozornost věnovat hře. Nedá se říci, že by mě tak úplně zajímalo, kdo líbá koho či kdo chce s kým spát, uvědomuji si ale, jakým skvělým tréninkovým polem pro mou schopnost tato hra je. Tolik různých myšlenek, tolik rozličných vjemů a jeden jediný cíl - najít jen ty myšlenky, které se spojují s pohyby rtů, najít jen to, co je vysloveno a patří k samotné hře, nevnímat myšlenky a rozhovory jiné, soukromé, ty které mé mysli a očím nepatří. Myslím, že se mi to daří, pozornost totiž upírám jen tam, kudy hra směřuje. Nejprve k Mie a jejím třem pozitivním vlastnostem, k Isaacovi, který je nucen obléci se do třpytivé sukně, k Mie a Violet, které si spolu musí zatančit, dle pomalosti pohybů předpokládám že na nějakou z pomalejších písniček. Jindy mě nedostatek možnosti slyšet hudbu nevadí, teď ale pocítím něco jako...smutek, že nevím, smutek, že pro mě je to jen nějaký pohyb bez rytmu? Možná kdyby...ale ne, Valerie očividně řeší něco jiného, teď není čas žádat o vyklepání rytmu. Tanec končí, Matisse dostane za úkol strávit ponořen v bazénu dvě minuty. Na to se zvednu, abych je následoval a jsem téměř jediný, jsem ale zvědav, jak to zvládne. Po návratu se ještě zastavím u baru, abych si doplnil sklenici čisté vody a vracím se až do chvíle, kdy Loki líbá jednotlivé vybrané lidi. Pro tentokrát musím přiznat, že se ani nesnažím zjistit, jaký přesně měl jeho úkol být. S mnohem větším zájmem však sleduji Chloé, která se má svěřit s něčím, čeho lituje, že někomu řekla či neřekla. Vzhledem k tomu, že její loajalita je ještě poněkud neukotvena, jsem opravdu zvědav s čím přijde a následně trochu zklamán. Co jiného jsem ale čekal? Vlastně dobře, že řekla něco tak lidského a nevinného. To už je ale na řadě Igor, který má někomu dát svůj punč. Jakoby těch pod jeho vlivem už nebylo málo, copak to nestačí? Většina aspoň vypadá spokojeně ve své mysli, ale taková Lottka - no, bude potřeba dávat pozor, aby se to nevymklo kontrole. Igor si jako svou oběť vybírá mě, což mě poněkud překvapí, čekal bych že si k této zábavě zvolí někoho...zábavnějšího? Vím, že bych zdejší překvapil, kdybych svolil, obzvláště jednu skupinu, od kterých v posledních několika minutách několikrát zaznělo mé jméno, ani touha po něčem nepředvídatelném ale nedokáže překonat můj smysl pro zodpovědnost. Nikdy nevíte, co se může přihodit, kdy na nás může někdo zaútočit, proto bude lepší, když alespoň já zůstanu s hlavou na svém místě a plně střízliv. Jsem nudný chladný čumák? Bezpochyby. Pokud to ale znamená, že tyhle lidi udržím naživu, tak budiž. "Bohužel Igore, musím to odmítnout. Nebylo by dobré, abych tím ztratil soustředění a pozornost." Věřím, že to Igor pochopí. Jak už jsem v průběhu řekl Lottce, když mi pod vlivem téhle koncentrované uvolněné barevné pohody čechrala peří - "Samozřejmě, že mám." A právě proto si některé věci musím odpustit. Nebo je to snad jen výmluva? Igor odhazuje kravatu, Luna rozděluje lidi do skupin, čím potvrzuje mé podezření, za co mě zde ostatní mají, Isaack přichází s historkou o slepici, která mě vlastně i trochu pobaví, Mara se ujímá body shotu, nejprve žádá Lokiho, který odmítá, Lunou už odmítnuta není. A Chloe má...zazpívat? Škoda. Zatímco probíhá hra, dějí se i jiné věci. Tu a tam hodím pohled i po ostatních skupinách. Neuniká mi, jak se Sheena kácí k zemi, dříve než se ale stihnu zvednout, abych nabídl pomoc, jí bere do náruče Violet a odnáší směr ošetřovna. Bude o ní dobře postaráno. A kdyby byla potřeba mé asistence, bude mi to Yevou sděleno. I skupina kolem Valerie se rozpadá, vnímal jsem, že tam probíhal nějaký možná i vážnější rozhovor, z nějž nakonec odchází Lakshmi a jsou to slzy, co vidím na její tváři? Pak mizí i Erden a o chvíli později se z našeho kruhu zvedá Nikolai. Pochytil snad něco z emocí, kterých tu musí být spoustu? Jde si odpočinout nebo řešit smutky druhých? Přál by mu to první, ale už ho trochu znám. Nijak nezjišťuji, za kým jde, to není ani podstatné. Určitě jde ale za někým a mě to nedá, abych se do toho alespoň trochu nevložil. "Nemusíš chlácholit všechny. Mysli i na sebe." Snažím se mu sdělit telepaticky. Možná je to nevyžádaná rada, ale Nikolai je jeden z nejbližších, které tu mám a - a vlastně nevím proč se do toho míchám, on bezpochyby ví, co dělá. Lehce s sebou trhnu, když si vedle sebe uvědomím novou přítomnost, jen co ale zjistím, o koho se jedná, zklidním se. "To podle toho, co tě zajímá. Zábavné historky? Kdo by s kým rád co měl? Kdo rád požívá různé psychotropní látky?" Snažím se, abych do svých slov nedal příliš mnoho ironie, sám ale netuším, jak se mi to daří. "A teď je na řadě Chloe, která má něco zazpívat. A jsem si docela jist, že ještě nezačala." Ústa se jí nehýbou, myšlenky ostatních se nezaobírají zpěvem. Čas věnovat pozornost Agnieszce. "Co ty, jak si užíváš večera? Krásná růže, mimochodem." Určitě Callumova práce. Hmm. Zábavný večer ale nemůže proběhnout bez přerušení. Erdenovo hlášení, další mise, odchyt Zdivočelého. Callum, Johonaei, Oscar, Alexandra, Valeria a James. Dobrý tým, dobrý výběr, nikdo z nich nevypadá příliš pod vlivem. Tak snad. Každého z odchozích vyprovodím pohledem a telepatickým přáním hodně štěstí. "Přát si trochu klidu by možná bylo příliš." Pronesu potichu. Může nás to štvát a mrzet, nedá se ale nic dělat, povinnosti jsou povinnosti. Nezbývá než věřit, že se vrátí bez zranění. |
| |||
Punče není dost pevnost Holtgast, společenka, hra v kruhu Kecy kluků místy raději vypouštím, navíc Jonovo podobenství o klíčích trochu nestíhám. Ale ono to vlastně jde docela lehce, občas je ignorovat! Nade mnou se dál třpytí sníh. “Padá… Nepadá…,” tiše si mumlám, abych nemusela poslouchat Izzyho zkazky o Emilově pokladu. Na to není punčů dost! Ale sněží radost... Jo, to se mi líbí… “Bůhví, co Dana rajcuje,” odfrknu si lehce znaveně a zachichotám se, protože si představím, že ho vzrušuje především disciplína a povinnosti. K Izzyho nápadu se přidá i Santi a já jen zakroutím očima. “Ale ta sukýnka ti fakt sekne,” lehce se přetočím v Jonově klíně a zašklebím se na Izzyho. “To víš, že jo, čistý nos bez soplů ocením vždy,” ušklíbnu se zezdola na Jona, který ví jak zrušit hezkou chvilku. Úkol pro Violet se bohužel dotkne i mě a já se musím zvednout ze svého pololehu. “Zase ty,” povzdychnu si polohlasně, ale nedělám drahoty. Držím se Violet jen tak, jak je nutné, nechovám se odtažitě, ale ani se nesnažím dostat do její nejtěsnější blízkosti. Mé pohyby jsou docela vydařené, chodila jsem na gymnastiku i moderní tanec, ale všechno sólo. Takže ani otočky mě nerozhodí. Vlastně si tu odrhovačku, kterou Violet vybrala, docela užívám. I když Violet si moc mých úsměvů neužila, spíš jen trochu zastřeného výrazu, na své místo jsem se vrátila zase s chichotem. Další úkol padne na Matiho. “Potápění? Sázky, jestli se utopí?" prohodím s úšklebkem, ale svůj nápad nedotáhnu do konce. A Mati to přežije, což ocením lehkým obdivným pokýváním. Nestihnu se opět zhroutit do lehu, protože zničehonic obchází kruh Loki a já schytám pusu, vlastně docela hezkou pusu. “Jak se to stalo?” trochu překvapeně zalapu po dechu. Ale co na tom. Igor má za úkol přesvědčit Dana na punč a jak se dalo počítat, neuspěje. “A toho byste chtěli svádět,” zamručím nesouhlasně směrem k Izzymu. Luna začíná cosi jmenovat, ale ztrácím se v tom, takže vypínám a znovu skončím na Jonově rameni. Izzy se začíná vybarvovat při vyprávění divoké noci se slepicí. “Proč si jí vracel? Si mohl mít i oběd,” zakřením se na něj. ”...měl něco s holkou, kterou měl rád,...” Měl mě rád… Sigi Jonova slova mnou projedou jako ozvěna ztichlými skalami. Měl MĚ rád… MĚ… Neudržím se a rozbrečím se, jak malé děcko. Jsem smutná? Já nevím, asi. Ale asi i ráda. Nějak. Nevím, jak. Kolem se mihne Lotti, která se div nerozbrečí a mluví o popelníku. Co, jaký popelník?! Otřu si slzy a nechápavě na ni zírám. Ale pak mi to bleskne hlavou. “Jasně, no jo, něco uděláme,” stihnu rychle zahuhlat, ale Lotti už mizí, stejně jako mé slzy se zklidní. Když se od sledování mizející Lottky přesunu zrakem po kruhu, dojde mi, že chybí víc lidí. A že k nám přibyl někdo, koho neumím ani pojmenovat. Miláčkové? Ač se cítím rozevlátě, trochu pochybovačně nakrčím obočí a mrknu na Jona, abych zjistila, co si o tom myslí. “Sice ani nevím, jak se jmenuješ, ale neseš pití,” zakřením se nakonec a … Co na tom, že je to zase podle všeho ten punč! Neváhám a zhluboka se napiju. Dobrá nálada mě dnes neopustí. A další várka punče utne přívody slz, po kterých zůstanou jen stopy na tvářích. Jenže někdo se o to narušení snaží… Mou vnitřní harmonii nahradí jedna ex-vůdcovská migréna. Promnu si spánek a bolestně přivřu oči. “Vypadni z mé hlavy,” zavrčím, naštěstí zpráva byla krátká. Pak mi ale dojde, jaké jméno jsem slyšela. “Och, jsi mezi vyvolenými…,” pokusím se zahrát na Jona odlehčeně, ale teď mi to moc přes pusu nejde. Proč zrovna on? A neměla by tyhle věci rozhodovat Yeva? “Koukej se vrátit vcelku a stejně střízlivý jako teď,” vypláznu na Jona krátce a jazyk a pevně mu stisknu paži. Nemám radost z toho, že musí na nějakou podělanou misi. Zrovna dnes. Ale sama jsem tak mimo, že náhradou se přihlásit nemůžu. |
| |||
Kamarád Než se stihnu zvednout z kroužku, přistane mi nečekaně na zádech Lotti povzbuzená punčem. Nejprve jsem zaskočen, poté se na ní ale usměji. Zaslouží si taky mít dobrou náladu… Přidržím jí pod stehny a zvednu se i sní, poté provedu otočku, ale nepřeháním to, aby se jí nechtělo zvracet. „Surprise spin!“ Odpovím jí na překvapení dalším překvapením, poté jí opatrně položím na zem. Ještě jí jemně rozcuchám vlasy, než si jde po svém a já taky. Emil se z počátku nezdá příliš nadšený mojí přítomností. „Můžu zase klidně jít, jestli mě tu nechceš.“ Řeknu bez náznaku lítosti. Nejsem nijak rozhozen, je to jeho volba, jestli chce být sám, nebudu mu bránit. Zdá se ale, že nakonec mou přítomnost ocení. Přisedám si tedy k němu do trávy. Pozorně poslouchám jeho vysvětlování, co se vlastně s ním děje. „Nemyslím si, že jsi pro ostatní jen šašek, promiskuitní je tu spoustu lidí, a jestli se ti někdo směje, možná spíš závidí, že jsi volnomyšlenkářský, zatím co on to nedokáže.. a mám pocit, že momentálně není přirovnání k Razvanovi úplně přesné, jelikož to vypadá, že se pokouší vybudovat si vztah pouze s jednou osobou… alespoň chování v posledních měsících tomu dost nasvědčuje..“ Když si vzpomenu, že ho půlka pevnosti viděla, jak nese úplně nahý bezvládnou Leu na ošetřovnu zabalenou v dece.. jestli tohle není důkaz náklonosti, tak už nevím.. „Rozumím tvé bolesti, každá ztráta blízké osoby… člověka nějak změní.. i když si to sám nepřipouští, někdy s ní/ním umře i část tebe samotného..“ Vzpomínky na to, čím jsem si prošel po její smrti… radši rychle zaženu.. „Bohužel v dnešním světě jsou ztráty běžné a člověk se musí trochu obrnit, aby mohl fungovat.. to ale neznamená, že nemůžeš mít někoho rád..“ Došel nějaké odpovědi, i když mi to asi nemůže přesně vysvětlit, nejspíš ho to uklidnilo.. našel sám sebe. „Jsem rád, že se cítíš líp..“ odpovím s úsměvem na bouchnutí do země. „Co máš teď v plánu?“ zeptám se. |
| |||
|
| |||
|
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.077044010162354 sekund