Debaty

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Isaacovi pošlu vzdušný polibek, za pohrůžku o oplátce holograficky zlaté sukýnky. "Ale ona ti tak sluší! Zvýrazňuje ti ten sexy zadek," mrknu na něj zvesela.

Chloé se na tváři vystřídá několik pocitů, tak rychle, že je ve svém momentálním stavu nerozluštím, ale vyvolají ve mně minimálně dojem, že jsem vkročila na zakázané území. Už už se nadechuji, abych dodala, že jestli nechce, nemusí nic zmiňovat, když zazní její odpověď.
"Chápu... ten den byl šílený. Mnozí se propadali trhlinami do jiných světů, sem a tam, taky jsme mnohé ztratili... mrzí mě, že jsi přišla o spřízněnou zvířecí duši," pousměji se posmutněle, černočerné oči mě na moment zaštípou a zatřpytí se vrstvou slzí.
Utřu si je, a chvilku na mokrou ruku zírám.
"Dobré vědět, Igorovy dryáky už nepít, brečet jsem nebrečela snad od pubertálních let," poušklíbnu se drobně, vyvedeně lehce z rovnováhy.
Na Lottku najednou po zápěstí v mých vlasech se jen usměju. Spřízněná, opojená dušina... "Další už si radši nepřidávej," doporučím přesto.

Když se necítím jako dáma? To je nějaká metafora?
"Ah, občas mě tu zahlédneš jako kluka, dost pravděpodobně v teplákách a s ptačím hnízdem místo vlasů," zasměju se krátce a popotáhnu.
"Ooh, To jsem sice neviděla, jenom vím, že tam hrál klauna Tim Curry, ale četla jsem knihu. Chápu," pousměju se. "Prohryzat se těmi tisíci stránkami stojí za to, škoda, že mi to učitelka neuznala jako platný příspěvek do čtenářského deníku... ale co naděláš. Co tě tak vyděsilo?"

"Nene, ještě něco mám," odpovím s pousmáním na nabídku Chloé a zvednu sklenky s Ludwigovým výtvorem a punčem, i když tu druhou teda pozoruji teď, jako by jí mohly narůst nožky a mohla mi přijít dát drobnou pěstičkou další emocionální ránu.

"O ne," prsty si na moment zakryju pusu, když Gabi popisuje osudy Porkyho... nemám slov, na moment si jen představím malou holčičku, kterak klipsuje morčecí mrtvolku k autobateriím a ta pak vzplane jako Homerovy ovesné vločky... a netuším, jestli se rozplakat, nebo na celé kolo rozesmát.
Nesmát! To by bylo echt necitlivé...
Ale...
!
Násilím polknu a sundám ruku ze rtů. "To mě mrzí. Ale pohřeb žehem, Porky vlastně dostal neúmyslně pravé vikingské rozloučení."

Svět plný...

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Ono je to těžké," zvážním vzácně, po Sametčině odpovědi. "Můžu hloupnout jak chci, rozhazovat verše na všechny světové strany, ale... vyznat lásku má svou vlastní magickou sílu. Se kterou tak nějak... cítím, že by bylo špatně, nakládat lehkomyslně," brouknu, pohled zvednu opět k rozzářenému, vířícímu stropu.
S kouskem šťavnatého ananasu se však vrátím zpátky do reality, tedy... tak, jak to zvládnu.
Trochu mě vrátí i Dešťovka, která mi dělá z vlasů bordel. Větší, tedy.

Staromladý mi přes všechny srdceryvné prosby dává košem... "Lámeš mi srdce, víš to?" popíchnu ho zvesela, ale plynulém gestem stáhnu a obloukem odhodím kravatu. Přistane na hlavě Stínopánovi, místo na hromádce fantů, ale takový je život!

Duhovka plní můj úkol... svérázně.
Spokojen?
"Ne tak úplně, ale uznám ti to jako platný pokus," uculím se na ni. "Můj punč máš jako polehčující okolnost."

Quesalka o pár polštářů dál si hraje s jídlem. Punč si nabrala, ale ani se ho nedotkla.
"Slibuji, že není otrávený," pousměju se na ni. "Nebo neholduješ vylepšení reality?"

Škatulata

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Pochopitelné," kývnu chladně. Že s ní soucítím, že přijít o Eyr bez toho, aniž bych se mohl rozloučit, by mě zdrtilo - to je tenký led, na který nemíním zacházet. Pořád je to spratek ZČ1. A upřímně, nejsem si ani jistý, jestli jí věřím, že vůbec nějakého psa měla.
Ale to je další plechovka lepší neotevřená.

Stáhnu se zpět na svoje místo, hlubokým douškem medoviny spláchnu ten nahořklý pocit.
Najednou zrušenou náladu mi nespraví ani Lottčino žvatlání, Lunino vlčkování, ani lákání Mary ke splnění úkolu. Na bodyshoty se momentálně tak nějak fakt necítím.
Luna ovšem přijímá a kruh se nejspíš uzavírá.

"Promiň, není to nic osobního," pousměju se směrem k Maře nakřivo. Líbalo se s ní dobře... možná bych se měl vykašlat na potrhané citečky dob minulých a pořádně se vybít fyzicky.
Jsem si jistý, že v přítomném hloučku zoufalců mě nevyjímaje bych si společnost na noc našel rychle.
Konec roku, jedno pitomé napsané číslo v datech určených kdysi dávno hloučkem jiných zoufalců... a zároveň nutící k přemýšlení. K přehrávání, co se stalo. K přemítání, co se mohlo stát. Co mohlo být.

Humbuk od krbu mě přinutí vzhlédnout od sklenky medoviny. Laksa zase kvůli někomu bulí, velkovezír se tváří jak bůžek pomsty a Valča to má na háku.
Jako by to mělo dopadnout jinak, pokrčím si pro sebe rameny, zatočím zbytkem medoviny ve sklence a zajdu si pro další.
Když se vrátím, zjistím, že je vedle mě z obou stran prázdno. Robotka odnáší zombici, Lea a Razvan jdou podnikat, o čem jsem před chvílí přemýšlel...
Hmh.
Tak pokračuji dál a posadím se až na polštář, který doteď zahříval Raz.
"Snad ti nebudu rušit kruhy," pousměju se na zrelaxovaně se vyvalující Maru.

'Kamarádi'

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Třeba byl děvka...
"Třeba určitě," ušklíbnu se pobaveně k Santiho promiskuitě. "Ale znáš to, klíč, co otevře spoustu zámků, je master key, zámek, který otevřeš mnoha klíči, je shitty lock..." mrknu na našeho 'borce'.
"Zajímalo by mě, kolik tady mají ostatní s touhle pověstí... Emil, Razvan, Richard... a kde to vůbec všechno sebrali," jízlivě se poušklíbnu. U chování či fasády některých si fakt nejsem jistý, kdo by je mohl chtít.

Jo a ty by si přišel očumovat? Hele, seď si nahatej ty s Lůďou...
"Co já bych dělal s Ludim? To by bylo jak očumovat vlastního bráchu..." zašklebím se kysele. Nehledě na to, že jsem jeho zádel i jiné intimní partie viděl víckrát, než bych sám chtěl... když jsme přežívali na vlastní pěst, občas to nešlo jinak, člověk se buď rychle vykoupal ve trojici, zatímco čtvrtý stál na stráži, a nebo smrděl až do nebes.

Na Jurský park jen protočím oči v sloup.

Odsud jsi docela hezký...
"Jako že tě berou moje nosní dírky nebo ohryzek?" ušklíbnu se na Miu, kterak se tak vyvaluje na mém klíně.

A počkat, Aby se nechal přefiknout Emoušem? Jak to, že mi to uteklo?
"Pod jakým kamenem žiješ, že tě míjí takové zásadní drby?" uculím se.
Ovšem, k tomu se vyjadřuje i samotný původce... který sedí daleko blíž, než jsem si uvědomoval. Ermm...
"Sorry," pokrčím rameny. Když jsou v pohodě, tak jsou v pohodě... když to říká.

"Mhm," palcem hore zhodnotím Izzův komentář Chloina trápení.
"Slepici v posteli... jak víš, že k něčemu nakonec fakt nedošlo, když jsi byl nadrát?" popíchnu ho pobaveně. "No, aspoň jsi měl echt čerstvá vejce k snídani... po noci vášně vždycky vyhladoví," rozesměju se a přidám se k přípitku.
Mně v posteli oxiduje jen Susi... a hlavně v momentech, kdy ji zrovna bere stavění hnízda a škube mi vlasy na stavební materiál, potvora.
A když mluvíme o kavkách...
"Bráchovy volby jmen na moji hlavu, twl. Co já můžu za to, že na to už slyší?" ušklíbnu se na Santiho rýpy.
Nevím, jestli má potřebné díry, tyvole...
"100% má... a jestli nemá, splníš úkol jen tím, že to zjistíš."

Návrh na skolení Danečka je ovšem... nope.
"Co blbneš? Ten ho má beztak jen na čurání, pokud vůbec... co tu jsem, neviděl jsem, že by se k někomu nějak měl, flirtoval, nebo cokoliv... jakýkoliv zájem," vyjevím se na Izze. To i o studeném čumákovi jsem slyšel, že měl nějaké pletky s Augustem, než pláchl. Natož Dana dostávat do trojky... Na to budu potřebovat nejspíš víc toho hnusného piva. Rozvazuje mi jazyk... ani zapíjet to Ludwovým 'drinkem' moc nepomáhá.
Třeba mi dodá dost odvahy... pfff.
"Demente," zavrčím, když zaslechnu, že mě dává dohromady s Miou. "Brácha je možná pod drnem, ale takovej hajzl, abych měl něco s holkou, kterou měl rád, fakt nejsem."

"No nazdar," kysele pak odvětím na nového přísedícího.

Kterak se úspěšně ve společnosti seznamovati, a jiné nešvary

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Kdo ti to dal, by zasloužil na prdel," významně zakývu obočím k Maře, když vyplétám prsty rozjařené holčině ze své sbírky ozdob. Jsem pro chlast, i cinknutý něčím silnějším, ale tohle pískle má slopat tak leda mléko s medem.

"Nemáme čokoládu! Nebo jo?" zabrousím pak na Lunina slova pohledem ke stolu s dobrotami, který většina tradičně ignoruje. "Někdo o vánocích udělal bombastické čokoládové lanýže, mrknu se, jestli tam nejsou zase," zasalutuju Luně a ponechám ji jejímu úkolu.
Ale to je jako nechat malé děcko pohromadě s nádobou plnou sladkostí...
"A já ti hledám čokoládu, potvoro, zapomeň," zaksichtím se na ni od stolku, když z ní vypadne, že by si mě vzala, jen aby mi mohla lézt na nervy. Ale že jsem starý lidumil, hledám dál.
"Pro dobrotu na žebrotu, fakt jako."
Ha! Jsou tu! Tuším, že ze stejné várky jako vánoční, ale to neva, čokoládě chvilka čekání neublíží! Spíš se divím, že je někdo už nesežral.

"Čubino, ty máš víc štěstí, než rozumu," okomentuju, a přisunu před Lunu talířek s osmi čokoládovými bonbony.
"Příště se o svoje munchies starej sama," vypláznu ovšem jazyk, a trochu si popostrčím polštář dál, ať se po mně neplazí jak psí víno.
Nebo víte co?
Půjdu si hledat nové kamarády.
To je nápad, co? Světový, převratný a přelomový.
Zvednu se, prvně si nechám dolít na baru toho samého pití, co prvně, a pak sebou plácnu na polštář vedle Santiaga, Johonaeie, Isaaca a Mii.

"Zdravím! Miláčkové, cítím v morku kostí, že můžeme být spřízněné duše," teatrálně připlácnu ruku na hruď.
"Pokud mě mezi sebou přivítáte, společně můžeme dosáhnout velkých věcí. Ještě nevím jakých, ale to přijde," ušklíbnu se, a navzdory případným protestům či protivenstvím se u nich pohodlně usadím.
Dokonce jim jako mírovou obětinu přináším každému další sklenku punče!
Radost ze života je prchavá věc, proč si ji kazit střízlivostí?

Emoce

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek, pak kuchyně

Gabrielle na příval mých otázek neodpovídá, tak se jen trochu zahanbeně pousměju. Ať už netušila, co mi říct, nebo...
Nebo ti vůbec nerozuměla, dodá uštěpačně Kolja.
Což... se nedá vyloučit, Hospodinžel.

Někteří jsou už lehce ovínění... či vylepšení punčem. Lottku obejmu nazpět, ale její piruetky a absenci filtru mezi pusou a mozkem pozoruji trochu znepokojeně.
"Dóbře ty se báv," popřeju s pousmáním Lei, která si společnost na večer už zdá se našla.

Úkoly, otázky a polibky flašky skáčou od jednoho k druhému, mně se však docela vyhýbají... a jako většinou, občas je okolí trochu moc. Emoce. Zvuky. Pachy.
Za měsíce strávené se svými schopnostmi jsem se sice naučil je korigovat a občas odblokovat, občas, hlavně v takovém počtu lidí, je to ale moc... a mysl se nesoustředěně chytá různých cípků.
Tu a tam kousek konverzace.
Tu a tam závan vůně či pachu, které vyvolávají myšlenky či vzpomínky.
Tu a tam záblesky emocí, které protiřečí všeobecnému tónu.

Na moment hledím na Emilova záda, už už přesvědčen, že by neměl být sám, v tom podivném rozpoložení - vydává se za ním však Abayomi, a podle šuškání tu či onde tuším, že ti dva jsou si nejspíš bližší.
Další vjem, který se zařízne jako rozpálená čepel do živé rány, pochází od krbu.
Pohlédnu tím směrem, okamžitě napjatý a připravený se bránit - Heigen vtrhnuvší na oslavu v původní pevnosti zanechal stopy snad na každém.
Místo útoku však zachytím jen rozrušený hlas Lakshmi, nalomený slzami.
Když slyším její slova, cosi se mi stáhne v hrudi, úzkostně a zároveň lítostně. A když odspěchá, o pár chvilek později se zvednu a zamířím za ní.

Okruh přes zahrady, a nakonec kuchyně, odkud vychází tichý vzlykot. Tiše se přiblížím, a beze slova si kleknu vedle Lakshmi.
Stisknu ji v pevném objetí... nic neříkám. Není to potřeba. Víme svoje.

No na zdraví

Holtgast, společenská místnost, pak ošetřovna

"Mmm, Boston... to bylo jedno z míst, kam jsem se v Americe chtěla podívat... kdybych se někdy dostala dál, než za hranice Británie," pousměju se.
Pošuci... "Zní to docela intenzivně, nácviky choreografie, rodinné jointy," souhlasím.
"Každý máme něco," usměju se pak na Alex klidně.
"Jak ses vlastně dostala k Bratrstvu? Působíš tak nějak příliš... mile, na to, co obvykle potkáváme v boji proti nám," pousměju se nakřivo.

"Neboj, nekoušu. Většinou," pokrčím rameny směrem k nové tváři.

"Ale jo... nervová zakončení mám víceméně ok, bolest cítím, teplo i chlad, i chutě... i když teda tak jako tlumeně," s náznakem úsměvu odpovím Auroře.
"A jestli se můžu opít...? To netuším, alkohol piju poprvé. Uvidíme," ušklíbnu se.
Nebo možná neuvidíme.
"Shit... Něco se ve mně děje," oznámím trochu konsternovaně po chvilce. Celé tělo mě najednou pálí, po délce zad jako by mě oblévalo ledové stékání čehosi... a jdu k zemi.

"No... mám pocit, že do klubu whiskařů už taky patřit nebudu," podotknu slabě. Se silným pocitem na zvracení (a já si ani nechci představovat, CO by šlo ven) radši pevně semknu rty.
Z herního kroužku se zvedne Violet a přispěchá ke mně. Zvedá mě, jako bych nic nevážila.

"Pijte za mě, dámy... šťastný nový rok," trochu nešťastně se zakřením a mávnu slabě na Auroru a Alexandru, než si přitisknu ruce na obličej a jen cítím pohupování, kterak jsem androidkou nesena nepochybně na ošetřovnu.
Yay.

Pokušení

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek, pak na pokoji

Upřímně, další hra jde spíš trochu mimo mě. Na těle stále cítím zrzčiny ruce, ačkoliv už jsem zpátky v lidské podobě, a kalhoty jsou momentálně daleko méně pohodlné, než obvykle...
Na drzé hrabání ve vlasech zareaguji jen nepřítomným poušklíbnutím.
Na řadu stejně nepřicházím, a přesto s drzou otevřenou nabídkou váhám.
Třeba se Lea chce bavit ve společnosti. Tohle je... docela výjimečná příležitost, doslova jednou za rok... tak proč by ji chtěla trávit se mnou?
Na druhou stranu mě to k ní táhne... čemu bych dal přednost? Mazlení v peřinách s ženskou, co za to nejspíš fakt stojí, nebo olíbávání se se všema a s nikým za doprovodu pubertálních poznámek ostatních?

Ne, řekl bych, že v tomhle mám jasno.
V tom Lea vstává.
...půjdu se převléct.. nechceš.. mi s tím pomoct?
"Co bych to byl za gentlemana, abych odmítl pomoc krásné dámě?" zazubím se s blýsknutím v pohledu, vyhrabu se bleskově na nohy a zamířím s Leou na pokoj, jednu paži majetnicky kolem jejích ramen.

Sotva za námi zabouchnu dveře jejího a Elainina pokoje, pomáhám svlékat, jak jsem slíbil - akorát se u tílka nezastavím... a polibky nešetřím.

Náctiletá zkoulovaná

Holtgast, společenská místnost, u baru

Upřímně, poté, co mi Mara přinese taky sklenku punče, zazdím kompletně, co se děje pak. Všechno kolem je tak... koolaté.
Hihi.
Strop se třpytí... stěny se točí... jdu si přidat. Pořád se pochichtávám, všechno je úžasné!
Copak to nevidíte?
Plácnu sebou vedle Mary, dám jí velkou pusu na tvář a obejmu ji a přitulím se.
"Mám tě ráda, víš? Kdybych měla ségru, tak by mě asi nasralo, kdyby nebyla jako ty," prohlásím rozhodně, s širokým úsměvem. Pohled se mi třpytí, jako strop.
Mám chuť tančit! A všechno mít.

Vstanu, a půvabnými, i když trochu nevybalancovanými tanečními krůčky obejdu kruh.
"Líbí," projedu prsty Razvanovy kučery, voní jako jasmín a kokos a jsou heboučké!
"Jůůů..." zabublám pod nosem, oťapkávajíc lem Mikčiných šatů obdivně.
"Žába, mokrá žába," vyprsknu, a stejně Matisse v dece obejmu.
"Jééé," hrábnu nenechavými prsty po Everettově sbírce náhrdelníků a přívěšků, a tiše se pochichotávám, když mi vypletá prsty, trpělivěji, než bych čekala.
"Ííííí!" prohrábnu těmi samými nenechavými prsty Luninu šustivou třpytivou bundu, nebo co to...

"To je divný pocit," brouknu, když se dotýkám Violetiny paže. Je heboulinká, jako samet, ale tak nějak divný... dotknu se i vlasů. Připomenou mi panenku, kterou jsem záviděla spolužačce z mnohem movitější rodiny... "Můžu si s tebou někdy hrát? Hillary by se pobobkovala závistí!"
"Ahooooj!" přesunu se k Lokimu, a prohrábnu mu vlasy, stejně jako Lei vedle. "Nepálí. Divný."

Nikolai vypadá zamyšleně... ale na objetí není nikdy nevhodná doba, myslím! "Na! A koukej koukat méně smutně," poučím ho, sotva ho pustím ze sevření paží.
"Daneee... máš nás rád? Že jo?" uculím se na něj, a prsty projedu peříčka na jeho křídlech. "Super duper hustý... vycpáváš si polštář vlastním peřím?"

"Aby!!" hupnu mu na záda a obejmu ho zezadu jako klíště. "Surprise hug!"
Když se přesunu k Jonovi, našlapuji za jeho zády po špičkách. "Pššššššt! Neprobuďte Jurský park!!"

Mia je moje nejka! "Promiň, děsně mě to mrzí... ale založila jsem někde náš popelník, a on už se ani nechtěl nechat najít," zalijí se mi oči slzami. Fakt mě to zamrzí!
"Vyrobíme novej, jo?"
S příchodem k Isaacovi se rozchichotám. "Holodvojčata! Supéééér!" a využívajíc momentu, kdy zrovna nesedí, plácnu ho po zadku a rozesmátě popoběhnu dál.

"Mexickej Santo, co mi nadělíš ty? Uhlí nechci," zamrkám okatě, a přejedu prsty po jeho ramenou, než se zaseknu na tom, jak úžasně hladká je ta látka pod mými prsty, a jak matně zlatě září... "Tuhle košili sím, ale ještě od tebe teplou!" usmívám se zářivě a trochu rozkývanou piruetou se přesunu dál.
"Psiskoooo!" nadšeně zajásám vida chlupatá ušiska a velký čenich. Líbnu na něj pusanec a důkladně prodrbu ušiska a líce.

"Ahooooj, já jsem Lotti! Ráda tě vidím!" oznámím Gabči a pokusím se jí potřást rukou.
"To je bombový... vždycky mě zajímalo, jaký je to pocit. Jestli jsou tvoje vlasy tak modrý, jak vypadají," vydechnu, když zapletu obě ruce do Eddiných splývajících pramenů.
"A jsou!!"
"Ahoj velká Chloé! Máš fakt pěkný šatky... uka... jéééééé... to je stejný matroš jako Santiho košile... uuuu... miluju. Fakt!" usměju se zářivě na Chloé.
"Elíííííí!!! Ten ohoz ti fakt sluší," nenechavými prsty prozkoumám kytičkovou látku, a pak její majitelku stisknu v medvědím objetí.
Protože, hihi, medvědím, chápete??
"Igggyyyy... cos to namíchaááál? Bys zasloužil na zadéék," rozesměju se, a už tak neuspořádané vlasy černovláskovi ještě víc rozcuchám.
"Oooooo, ty jsou jako hedvábí, skoro jako Santy košile a Chloiny šatky!"

Už jsem zpět u svého místa, ale něco mi nedá jen tak klidně sedět. Tanečními krůčky do rytmu hudby znějící tiše na pozadí nakráčím k baru a za něj. Zezadu obejmu Ludwiga.
"Helllouu... nechceš se proměnit v mloka? Ludvíčkuuu... Máš přitom tak hrozně hezkej kulatej zadek, víš?" brouknu spokojeně a zároveň prosebně.
Všechno se začíná měnit, lidi odcházet a přicházet, ale mě to nezajímá... fakt... moc... chci vědět, jaké by to bylo... kdyby bylo... něco s mlokem. Nebo čolkem. Nebo co to je krásného.

Jak se vypařit..

Úkol od Elí byl v celku milý a Raz si ho nakonec k mému překvapení užil v podobě koně.
Jeho provokace s oblečením mě na moment rozhodila a já si skoro instinktivně skousnula spodní ret… než jsem zavrtěla hlavou, abych se zase vrátila rychle na zem…
Drbala jsem, jak jsem jen mohla, na břiše, na hřbetě, na bocích, až jsem se nakonec rozplácla na něj a hlavu zabořila do černé hřívy. Zůstala bych tak ležet klidně celej večer, vůně koňské srsti dohromady s Razovo osobitým pachem mě uklidňovala.. Na chvíli jsem se i pozapomněla, než jsem se zase sesbírala a vstala. Cvrnknutí do nosu mi oplatil pořádným koňským oblíznutím… zašklebila jsem se a nadzvedla si spodní část tílka, abych si otřela pusu.
Jo chápu, pěkná pomsta za to, že jsem si ho pro tenhle úkol vybrala…
„Díky, brouku..“ řeknu jeho směrem a pošlu mu vzdušnou pusu.

Everett, jak se mi představil, sice trošku remcá na jemnou pusu, ale kdo mohl vědět, že mu takové věci nevadí.
„Dobře promiň, tak příště..“ dodám s úsměvem.
Úkol zvládá na jedničku, takže schvaluji pokračování.

Flaška pokračuje, ale mou pozornost momentálně zaměstnává mokré oslintané tílko, které nepříjemně studí na břiše.
To byl nápad, otřít si to do oblečení.. pro další pokračování se budu muset jít minimálně převléct..
nebo..?
Pohledem zastavím na Razovi, hlavou mi probleskne moment před drbáním, kdy naznačoval, že se svlékne…
„Pokračujte beze mě..“ prosadím do kroužku a vyhoupnu se na nohy, poté přejdu nenápadně za Raze a ohnu se až k němu, abych mu mohla šeptat přímo do ucha.
„Jsem lehce oslintaná a půjdu se převléct.. nechceš.. mi s tím pomoct?“ pokud se na mě podívá, kmitnu obočím.