| |||
Další společnostpevnost Holtgast, knihovna Mezi svými slovy, kdy jsem nechávala chvilky odmlk, jsem sledovala Williama, jak přechází mezi policemi a zaplňuje prázdná místa v nich ukrytá. Trochu se uculím, když mi řekne, že se nemám za co omlouvat. A má vlastně pravdu. Osobně jsem byla dost ráda, že jsem mohla mluvit o něčem, co mě vlastně baví a co mám ráda. "Jo, dneska bych asi po Stmívání moc nesáhla, maximálně tak z nostalgie... Ale asi by mi to vlastně... dodalo takovou tu chvilku, kdy mi všechno přijde zase normální. I když vím, že není a nikdy už nebude. Z jiných důvodů bych se k té sérii asi nevracela, na to mám mnohem milovanější knížky." Jako třeba tu, co držím v náručí. Můj úsměv se zvětší, když se Will zastaví k zamyšlení. Tak, teď je řada na něm... Můj pohled ho následuje a zvědavě vyhlíží jeho první volbu. Když mi pohled dopadne na zvolenou knihu, lehce nakloním hlavu do strany. "Zajímavá volba. Slyšela jsem o ní, učili jsme se o ní, ale nikdy jsem ji sama nečetla," poznamenám ke Jménu růže. Pak chvíli jen tiše poslouchám, jak postupně jmenuje další. Docela mě těšilo, že nejsem jediná, kdo rád čte klasiky, což můj úsměv přetvořilo z pobaveného v upřímně hřejivý. Přikyvuji, a také přidám své do mlýna. "Jo, od Virginie Woolf jsem četla Paní Dallowayovou, taky zajímavé dílo. Orlando ani Middlemarch tedy ne, ale obě zní dost zajímavě." Třeba budu mít čas se k nim jednou dostat, kdo ví? A pak zmíní Iru Levina a jeho knížky. "Ha, a já zrovna Stepfordské paničky četla, vidíš!" zasměju se. "Ale od něj teda jenom je," dodám hned poté. "Docela děsivá knížka, upřímně." Humor mě chvíli přešel, jak jsem na chvíli sklopila pohled k zemi. I když nepatřím k těm nejprůbojnějším a nejsilnějším, nechtěla bych se takovou 'paničkou' stát, nikdy. Naštěstí přišla záchrana, která mě opět vytrhla z mé vlastní hlavy. Naira. Teď vlastně i moje spolubydlící. "Ahoj," přidám se k Willově pozdravu a věnuji Naiře přátelský úsměv, který se ještě o něco málo zvětší, když si všimnu, co má na sobě. "V těch šatech ti to moc sluší," špitnu směrem k ní s doufáním, že ji to potěší a snad i trochu povzbudí. Nicméně zdá se, že Will spouští pátrání, a hned se ptá i mě, zda se nepřidám. No samozřejmě, že ano! "Jo, jasně," přikývnu. "Chceš nějakou specifickou knížku, nebo jenom obecně?" zeptám se po chvilce Nairy. "Určitě tady něco ale najdeme..." |
| |||
Nad sklenkou skotské Holtgast, společenka - u baru Nestačím se ještě pořádně chopit svého drinku, za kterou barmanovi tiše poděkuji, a už mě vtáhnout do konverzace. Také přizvednu sklenku maličko víš. „Na zdraví…” oplatím s pousmáním. Přání zdraví se jí přece jen hodí o něco víc. I když je to jen symbolicky. Napiju se a stříbrné oči těknou k Sheeně když i ona zvedne whisky ke rtům. „Mimochodem… má to pro tebe nějakou chuť?” Ukazováčkem ruky ve které skleničku držím zacinkám o její okraj. „A můžeš se vůbec opít?” dodám ještě zamyšleně. Jaké má chutě v jídle je jasné. Darleena tichá poznámka, která pro ty z nás s trochu lepším sluchem nebyla zase tak tichá jak si myslela. Trochu celou situaci klidní Eddie když upřesňuje jak to s našimi mrtvolkami vlastně je. Nikdo by je tu přece nenechal se volně pohybovat kdyby byly hrozbou. Zároveň jsem si docela jistá že by to byl celkem rychle vyřešený problém. Ta schopnost myslet je mnohem překvapivější u některých jiných členů. Eddie s Chloé se krátce na to vrací z obchůzky kolem pokojů. Skromně poděkuji její pochvale. „…Tobě taky” odvětím krátce. Není to sice co bych si sama oblékla, ale k ní se celkem hodí. I s Chloé se hned odvážně přidávají k rozjeté hře. Snažím se příliš nevnímat myšlenky a hovory probíhající kolem, když však tu a tam zaznívá moje jméno, přece si ta či ona konverzace přitáhne mojí pozornost. Zčásti ze zvědavosti do čeho jsem se to dostala. A zároveň kvůli tomu nepříjemnému pocitu že se stanu cílem něčí nechtěné pozornosti. Do žádného hovoru se ale nepřipojuji, jen tak nezúčastněně poslouchám a vlezlé myšlenky zaháním dalším loknutím alkoholu. A do další konverzace mě hned vzápětí táhne zase Alex. Slabě přikývnu, ale než odpovím, krátce se zamyšleně zadívám do zlatavě hnědé hladiny nápoje. Ještě jsem si nestačila dopít sni první. Ale co jsem čekala. Tady přece nemůžu doufat že se budu moci v klidu napít. Není to tak že by jsme se opakovali dokola a dokola kdykoliv se tu ukáže někdo nový. Nemůžu teda říct že by se mi do toho moc chtělo, i tak po krátké odmlce: „No, já vyrůstala tak nějak střídavě na Aljašce a v Japonsku. Rodiče vždycky měli dost práce a tak to vlastně od mala to bylo buď dědovo dojo, tělocvična a tréninky a lyže…a tak” Lehce nad tím pokrčím rameny. Nenapadá mě moc co víc bych jim k tomu mohla, nebo spíš měla říct. Sian zdá se chtěla vyzvídat, ale z Ludwiga nevypadly vlastně vůbec žádné pořádné perličky. Začne námi u baru a já jsem trochu rozpolcená co si mám o tom jeho označení myslet. Jestli ho brát jako lichotku nebo naopak urážku. Drsnější, inu když to tak vidí, to nakonec možná není tak špatné. Ale ‘dáma’ zní tak…staře. Krátce se postupně zmínil tak nějak ke každému, ale největší zvláštností je tam snad Mikka, která je… jen ženskou verzí Mikkela. Což si nejsem jistá jak k tomu vlastně došlo, protože jsem se svým…ehm “drobným popíchnutím” po Naiřině řádění postarala aby nepřežil. Nebo v tom byla ještě další realita? Kdo má vědět jak to s těmi realitami vlastně je. Zvídavá rusovlasá Sian se toho Ludwigova označení nakonec nějak chytla. Pobaveně se nad tím uchechntu a v úsměvu zablísknou ostré tesáky. „Ať takový vydrží” prohodím k dalšímu přípitku. Znovu se slyším z herního kroužku, pro změnu mezi jmenovanými kteří se podle Daniela dožijí stáří. Zajímavá myšlenka. A ještě zajímavější seznam. Bývaly dny kdy jsem pochybovala že se tady vůbec někdo dožije dalšího dne, natož pak stáří. No a když si vzpomenu jak rychle se v tomhle světě dokážou věci posrat, jsou další dny pořád nejisté. Za mě by se na seznam dostal kdokoliv kdo se dokáže postarat sám o sebe. Kdo se dokáže nespoléhat na ostatní. Další ne tak úplně nemá tvář na to má jiný názor. …kdo má šanci dožít se v tomhle podnebí stáří, je divnej. Zvláštní že něco takového přichází právě od něj. V divnosti si tu drží určitě jednu z prvních příček. Jak vypadá zrovna on v normální podobě mě sice tolik nezajímá, ale dochází mi že jsem ho ještě neviděla. Dlouhou se tou představou nezaobírám. Je to jen taková přelétavá myšlenka. Čokl potřebuje páníčka, tak se moc nedivím že to vidí jak to vidí. Je to jen jako další krysa. Nakonec poznámka Eddie o podobách zní docela pěkně. Dávno už bych jí asi nenazvala jen jako “bojovou”, vlastně spíš už takovou běžnou. Vždyť i teď mi zůstává spousta jejích elementů. I když jsou křídla i zahnuté rohy pryč, stejně jako velká část šupinového “brnění”, pořád mi toho dost zůstává, ať už dračí ocas nebo ostré drápy. Nic z mojí proměny nebylo zpočátku plánované, ale nedokázala bych bez toho žít. A potom nakonec úplná proměna v draka tomu dává korunku. Pozitivní pocity netrvají dlouho, čím dál nad tím přemýšlím, tím se vrací ten úzkostný pocit neúplnosti a zranitelnosti. Zapíjím je však skotskou. |
| |||
Just.. my head Řekla jsem to tak, jak jsem cítila, že to.. prostě je. Doufala jsem, že to bude dostačující odpověď a.. viditelně byla? Super.. protože netuším co jinak bych ještě mohla k tomu dále říci. Jak jenom to obhájit případně nějak dále, protože jiné důvody jsem skutečně neměla. Dále potom snad i s lehce upřímným pousmátím sledovala jsem, kterak se moje spolubydla dala do plnění jejího úkolu. Jako jooo.. dalo by se tam něco málo vylepšit, ale základní myšlenku splnila, takže nebylo námitek. Jenže tímto se maličko.. moje vlastní myšlenky vrátili k tomu, co my plynulo myslí předtím než jsem byla takto ´vyrušena´ právě z nich. Vážně jsem se zabývala něčím takovým..? Jop.. a proč? Protože pravdou bylo, že.. jestli jsem za sebou měla dva.. tři vztahy? Které netrvali, ale nikterak příliš dlouho.. a nebo jsem to prostě a jen, příliš moc řešila? Moc do toho hloubala aniž bych měla nějaké potvrzující důkazy..? Nějak jsem při tomhle rozpoložení.. tak nějak více či méně, spíše více, pozapomněla na hru okolo, která tu probíhala.. "Hm..?" zamrkala jsem trochu překvapeně, když jsem zaslechla svoje jméno, nebo přesněji oslovení. Pohled pak samovolně sklouznul mi k talíři, který kypěl vším možným, co tu zdejší stolu, mísy či podnosy byly schopné nabídnout.. a i tak mám pocit, že lidi si stejně ještě dokázali vytvořit z toho všeho nějaké svoje zvrácené, hrozné kombinace. "..zkazil zábavu..?" zamumlala jsem tiše pro sebe, hledíc trochu na něj. "Uhm.. ne, to asi ne.. nikdo by neměl být nucen do něčeho, co se mu nelíbí nebo prostě není komfortní.. či prostě není v momentální rozpoložení pro tyhle věci.." řekla jsem potom dále, pokoušejíc se odpovědět na jeho malý dotaz tak, abych nezněla jako naprostý pako. Tedy, nebo jsem se o to alespoň pokoušela abych nezněla jako pako.. naprostý pako. Co se týkalo nabízeného na talíři.. trochu jsem na to koukala než jsem něco málo pobrala.. převážně tedy z ovoce, závislost na sladkém se hold ve mě prostě nezapře, ale stejně tak nakonec jsem bafla i pár chipsů samotných, abych vyvážila přece jenom ono sladké a slané. |
| |||
Přirozené talenty "Už takto to zní velice dobře." kývnul jsem jí na její slova. "Kdybys třeba potřebovala nějak přitom pomoci, nebo jen asistovat.. mile rád s čímkoliv pomůžu." nabídnul jsem svoje služby. A tak nějak se to týkalo nejenom tohoto úkonu, nebo tedy jejího vaření, ale myslel jsem to spíše tak nějak celkově. A s chutí samotnou bych si nedělal moc hlavu, protože jsem dal zavděkem čímkoliv, pokud si na tom člověk dal nějak záležet či si s tím dal onu práci. Co se týkalo věcí či myšlenek ohledně toho co bylo mnou řečeno, jenom jsem lehce nad tím zavrtěl hlavou. "Nemusí tě mrzet nic. Je to již minulost, se kterou jsem se dávno vyrovnal a nechal jí za sebou. Bral jsem.. projevení svých schopností vždycky jako jistou.. druhou šanci v životě. Prožít v něm něco nového, nepoznaného za to, že do té doby nemohl jsem toho příliš." odvětil jsem k jejím slovům volně, uvolněně, bez nějaké stopy špatných emocí. Vlastně jsem se u toho i nepatrně pousmál. "Já televizi nikdy příliš neholdoval. Viděl jsem jí maličko.. jako jistou ztrátu času, které jsem mohl věnovat studiu či četbě." dodal jsem k tomu ještě dále. Vlastně, celkově jsem na onu elektroniku nebyl. Než jsem se dostal k Triskelionu a dal všechny ony studie k užitku. Téma nahlížení skrze oči dalšího mě samo sebou zajímalo. Naše schopnosti jsou prostě nevyzpytatelné a jeden se s nimi učí snad pořád. A každý jsme toho byl živým důkazem. "Přijde mi, že se tvoje tělo snaží nahradit ztracený smysl svým vlastní způsobem.." pronesu svoje myšlenky nahlas. A jak, vyslovil jsem jí takto nahlas, tahle myšlenka se mi rozhodně začínala líbit více. Přirozená evoluce..? "Mě osobně by nevadilo, ti propůjčit tuhle možnost vidět znovu svět, i kdyby jen na pár okamžiků.. žel bojím se toho, že asi.. nebyl by to úplně šťastný nápad.." povzdechl jsem si trochu. Nicméně mínil jsem v paměti uchovat to co říkala, že by tomhle měl být schopný udělat každý kdo dokáže nahlížet do myšlení druhých. Mezi, které jsem se nyní řadil díky Prastarému vlastně i já sám. "Zdá se, že každý.. disponujeme svým unikátním talentem... pro mě osobně to znamená užívat stínů a temnoty tak, jak jsem to doposud neviděl i nikoho dalšího s tímto darem." přispěl jsem svým málem do mlýnku. |
| |||
V kroužku Holtgast, společenka, v kroužku Nakonec musím uznat, že polibek s černovláskem měl svoje kouzlo, i když mi byla bližší neurvalost zrzka. Když se to nepřehnalo. |
| |||
|
| |||
|
| |||
|
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.077545881271362 sekund