Kdo si hraje nezlobí

Náš herní kroužek se rozrůstá když přijde Eddie, jak jsem si všimla předtím, tak Eddie je skutečně zvláštní dívka, ale pak mně zarazí jedna věc. Už předtím jsem si všimla jedné věci, ale vzhledem k tomu že jsem po měsíci mohla normálně myslet jsem to odložila do do dlouhé fronty k dalším věcem které jsem chtěla probrat.
Počkat Eddie už nemá křídla?
Z mých myšlenek mně vyvede až poznámka kluka kterého se mi pořád nepodaří zařadit i když mám na chvíli pocit že jsem blízko. Vzpomínka která se mi vybaví však zmizí když se podívám komu je jeho poznámka je směřovaná, je to dívka v zelených šatech. Poznámku Eddie nejdřív nepochopím, tedy chápu že se asi chce zastat té dívky, ale jak by tomu pomohly brýle?
Třeba ta dívka není jeho typ, navíc by Eddie mohla ocenit že si jí ten kluk vůbec všiml i když přišly spolu.

Eddie se zajímá o to co jsem řekla když se mně ptal Everett a následně se zajímá kdy se tato podoba poprvé projevila a já se zamyslím.
„Bylo na začátku ... už je to hodně dlouho ... setkala jsem se s větším počtem nemrtvých a dal jsme se na útěk. Zakopla jsem a upadla a nějakou dobu jsme se kutálela ze svahu ... přála jsem si nemuset pořád utíkat nebo aspoň mít možnost jim uletět. Považovala jsem to za nemožné a pak jsem to pocítila ... “
Všimnu si že Eddie pije ten punč a tak řeknu.
„Máš odvahu já to radši nakonec zmrazila.“
Ukážu svůj ledový výtvor zatím co Eddie mi položí další otázku, zajímalo by mně jestli Eddie také něco znamená. Vybaví se mi vzpomínka s praxe v nemocnici kdy se doktorka omlouvá budoucím rodičům že došlo k záměně ultrazvukových snímků a oni nakonec budou mít holku. Jenomže oni už vybrali jméno pro kluka a tak jim doktorka navrhne zda by se to jméno nedalo upravit.
A tak se z Billa stala Jill ...
„Díky, ale Gabrielle mi říkali akorát ti co mně moc neznali, profesoři a někteří doktoři v nemocnici kde jsem si při studiu přivydělávala ostatní mně oslovovali Gabi.“

Blondýnka mi odpoví na mou otázku a i se aspoň zatím jeví jako snob tak v tomto s ní souhlasím. Vrátím se na své místo a rozhodnu se pokračovat v rozhovoru s Eddie.
„Eddie ty šaty ti vážně sluší, tedy vám oběma to sluší.“dodám pak aby se ta druhá dívka necítila opomíjená než se rozhodnu položit jinou otázku. Nechci se rovnou ptát na ty rohy nebo proč už Eddie nemá křídla a tak to zkusím jinak.
„A co ty? Dokážeš se také v něco měnit třeba v no ... něco co má rohy a křídla?“pronesu nakonec poněkud nesměle a moje nervozita je na mně jasně vidět.
Opravdu citlivé Gabi jako když upustíš piano.

Společenská místnost

Společenská místnost



Během pokračující hry několikrát zpozorním. Vím, že bych měl alespoň na chvíli nechat plavat obezřetnost a užívat si jako všichni ostatní zde, i tak zo ale nejde plně a některé z otázek mou pozornost zaujmou více než jiné. Třeba když se Mia ptá Violet stran přeprogramování nebo když se Mikka na podobné ptá Elaine. Co vás tady drží? Proč zrovna zde? Jste loajální? Zůstanete?
Ani jednu z nich pořádně neznám, jednu z nich ani nemusí prozradit vlastní myšlenky, přesto považuji jejich odpovědi za věrohodné. Nejde tak o bezpečí, jídlo a teplo, jde o vztahy, o ty, které mají rády. Jako my všichni tady. A to ať už chceme, či nikoliv...

Mé zamyšlení vytrhne známý jemný dívčí hlas v mé mysli, zvednu hlavu a pohlédnu směrem k Agnieszce, drobný úsměv jí bez váhání opětuji. Až poté mi dojde, že asi předtím ucítila mé...zkoumání, mou nevyslovenou, přesto ale pomyšlenou nabídku. Měl bych si své myšlenky více hlídat.
Snažím se vyhledat Agnieszčinu mysl, na poprvé se však nedaří (2+2), tříštící se pozornost na několik různých míst mi to nedovoluje, musím tedy přestat vnímat točící se flašku a zaměřit se pouze na Agnieszčinu mysl (10).
"Napadlo mě, zda na chvíli nechce propůjčit...můj pohled. Jen pokud by si chtěla..." Nabízím, přijde mi totiž škoda, aby neviděla zdejší povedenou výzdobu.
V případě, že mi dá svůj souhlas, pokusím se uvolnit trochu místa ve své mysli, trochu odebrat bariér, abych mohl promítat svůj obraz do její mysli (6+2). Poté se pořádně a pomalu rozhlédnu, pohled mi spočine na světýlkách, na lidech stojících u baru, na všech hrajících...

"Omlouvám se..." Všímám si, že hrdlo flašky ukazuje na mě, blíží se i Mikka, aby mě políbila. Rychle nechám svůj obraz vycouvat z Agniezsčiny hlavy, neboť si nejsem jist, zda by zrovna tento pohled ocenila. Mikka mi věnuje polibek vášnivý, svůdný, musím se ale přiznat, že v tento moment nejsem pořádně schopen ho vnímat, hlava si ještě stále zvyká na jiné uspořádání a pobolívá, sotva si včas uvědomuji, že by bylo dobré postřehnout, co se po mě chce dál. Už jen to úkol jsem řekl hlavně ze setrvačnosti a z pochopení principů této hry, než že bych vnímal vyzvání.

7 lidí, kteří se dožijí stáří?
Otázka hodná pořádného zamyšlení, odpověď nechci urychlit, brzy však začnu vyjmenovávat příslušná jména. "Erden, Lakshmi..." Putuji od jednoho k druhému, vždy chvíli zvažuji všechna pro a proti, sám si jsem ale vědom, že mi k podrobné analýze chybí spoustu informací. Violet by to dokázala říci lépe. Hmm, to by vlastně nebylo špatné využít jejího unikátního myšlení na zhodnocení našich slabin a způsobů, jak se zlepšit.
"Valeria, Callum..." Teprve teď mi dochází, že bych svým výčtem mohl někoho urazit či mu ublížit, na druhou stranu, pokud se jich toto dotkne, něco to znamená.
"Loki, Aurora. " Poslední. Ale vlastně proč ne. "Já."
Nesděluji jim důvody svého výběru, nemyslím si, že je to na místě. Většinu z nich jsem z tohoto výčtu stejně vyčlenil jen protože...protože jsou plní emocí, plní schopnosti sebeobětování.

Pojďme se radši přesunout dál.
Točím flaškou, ta ukazuje na Miu, která si přeje otázku. "Řekni nám tři věci, které považuješ za svoje nejsilnější stránky." Svou otázku vyslovím, načež si uvědomím, že ještě jedno pravidlo je potřeba dodržet, hned se tedy zvednu a Miu zlehka a jemně políbím na čelo, což mi přijde adekvátní situaci i našemu vztahu. Hned se zase vracím na své místo.

Jen co mi Mia odpoví, pokusím se opět najít Agnieszku a opět jí drobným pošťouchnutím mysli nabízím svůj zrak.

Společenka

Holtgast, společenská místnost

Pokývnu hlavou na Abyho.
"Díky. Tobě také." Odvětím pouze. Poslední dobou jsem měl pocit, že se mě začal stranil. Vlastně od doby co jsme se spolu vyspali myslím, ale neřekl bych, že jsem až tak špatný v posteli. Zatím byl každý s kým jsem spal plně spokojen, především proto, že jsem většinou přišel s přístupem, který je pro většinu neznámý, jelikož provozují čistou klasiku.
Možná to však v něm pouze vzbudilo pocit, že mě zajímá jen kvůli sexu.

"Dříve vlastně ano, ale nyní. Nemám na to vlastně nijak moc velkou chuť." Pohlédnu na osazenstvo místnosti. Jo chtělo by to nějakou opravdovou zábavu, ale tady. Tady nic takového nehrozí, vlastně mám pocit, že ani není žádáno. Stačí si vzpomenout na moje narozeniny, když jsem se o to pokoušel.
"Ano, i ne." Lehce se zarazím, když se snažím odpovědět na Mattisovu otázku..
"Sestry chtěly vždy splnit očekávání rodičů a stát se správnými zásadovými křesťankami, jako oni. Pro mě byl ten svět svazující, což vedlo k tomu, že jsem nakonec skončil i u uctívání Lucifera, což nás v zásadě dost odcizilo, jelikož jsem se stal černou ovcí rodiny. Pak ale... Přišel jsem o ni během jedné autonehody. Tehdy mi i plně došla křehkost života a to, že může kdykoliv během okamžiku skončit." Ano tehdy jsem se rozhodl pro žití života oním způsobem. Nestále si jej užívat. Žít pouze ve veselí, s úsměvem, starosti ignorovat a hledět pouze na to dobré.

Poslouchám Mattise a jak on trávil tento den dříve.
Koukám, že to ani on neměl jednoduché se svojí rodinou. V tomhle asi stejně jako on závidím lidem, kteří vyrůstali v pohodových domácnostech, kde se čekalo, že děti budou dětmi a ne něčím na ozdobu, čím se budou moci pyšnit a uplatňovat na ně své mindráky. Pokud by se Triskelion dal nazvat rodinou, asi by to nebylo špatná rodina, jelikož přeci jen tu panuje určitá tolerance.
Na jednu stranu je mi Mattise vzhledem k jeho minulosti líto. Část mě si však říká zda bych s ním vlastně ale nechtěl měnit. Říkat si to sice mohu, ale je spoustu věcí, které nevím a dokud to jeden nezažije, tak si nikdy nebude schopný představit trápení jiných.

"Není to tu špatné." Přikývnu na souhlas Mattisovým slovům a napiju se opět ze sklenice.

"Ahoj Xavi. Tak co, jaký máš večer? " Usměji se na chlupáče, když dorazí místnosti. Je jeden z posledních, kdo zde schází. Říkal jsem si, že by jsme se zde mohli na tuto oslavu sejít všichni, ale někteří asi nemají jednoduše náladu. Chápu to. Sám možná po přípitku odejdu.

Piknik?
Zahrady

Minulost byla... minulostí..
Naší součástí, toho čím jsme byly. Toho jak byly naše osudy propojené a spletené.. bylo lehce k nevíře, kterak našla jsem novou ´rodinu´ právě tady, na tomhle místě.. tedy v tomhle uskupení. Dívajíc se zpátky.. nezměnila bych svoje rozhodnutí. Zřejmě bych Stopařům znovu a znovu kývla na jejich nabídku..
Když se bestie pokusí trochu zlehčit tenhle okamžik, dokonce s jistým škádlením, nemohu jinak než do něj jenom lehce, symbolicky šťouchnout. Skutečně jenom symbolicky, protože jsem si dobře vědoma toho, co by i tenhle malý šťouch mohl nadělat za paseku.
"Baka.." uteče mi přitom tiše, však s nepatrným ocáskem pobavení.
"Abych nezamíchala těma tvýma." dodala jsem v rámci onoho škádlení se mezi sebou.

Nicméně jídlo bylo... tak trochu mojí malou slabostí a tenhle přerostlí kocour o tom poměrně.. dobře věděl.
"Hmm..?" krapet podivila jsem se jeho slovům. Takže si to nedonesl sám, ale bylo mu to doneseno.. to bych, asi neměla ujídat. I když jsem večeřela, stejně tu prostě byla.. onu malá chuť... hm..
Nakonec ale tenhle přerostlý kocour vyhrál, když přestala jsem se opírat o jeho bok a více se usadila, kdy jsem se i přesunula více dopředu k jeho prackám a též i tlamě. Natáhla jsem se po první rolce a vzala jí do ruky. Prvně jí trochu očichala, nevonělo to úplně špatně, než nakonec jsem jí rozlomila ještě na dvě menší a jednu půlku, na natažené dlani, nasměřovala k němu a jeho tlamě. Trochu jako krmit koně..
Jakmile si to vezme, případné sliny utřu dále do jeho hřívy, kterou tak trochu pohladím. A pohladím jí u tak, bez utření slin.
"Itadakimasu.." s tímto jsem kousla do svého sousta. Nebylo to špatné.
"Kuroshima..? Hm.. klidná, tichá, ale poněkud... osamělá.." odvětila jsem na jeho otázku.

Neúprosné pokračování

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Elainina odpověď se dá zkondenzovat na 'mám se tu dobře'. A... vlastně, proč ne? Já se sice před dlouhými měsíci 'přidal' prvně nedobrovolně, ale je třeba uznat, že žití s Triskelionem, alespoň co se hlavního štábu vždy týkalo, bylo daleko pohodlnější než sloužit Bratrstvu.
"Dostatečné," poušklíbnu se coby verdikt odpovědi, a upohodlím se opět na svém místě.

Elaina pak dává zoofilně infantilní úkol Lei, která drbe Razvana a upřímně vypadá, jako že by spíš ocenila opačný směr, být řádně cikánem prodrbána a spíš zevnitř než zvenčí. Proti gustu žádný dišputát, hádám?
Démon s ksichtem emo puberťáka pije sklenku na ex, a zpovídá tu novou.
"Ah, to má Mia vystaráno na příjemné vyhlídky, večer a ráno," okomentuji se špičatým úsměvem přiznání obliby nahého spánku.

Společnost obohacují nově příchozí Aurora a oranžovláska u baru, tedy, 'obohacují'. A čokl, který se přidává k nám. O bože. Toho líbat nebudu, i kdyby mi na něj flaška ukázala kdovíkolikrát, kdoví, kdy si naposledy olizoval kulky.
A Erden se kolem našeho kroužku vydává (s Lakshmi?) na... intervenci u Valerie, to bude nejspíš taky hutný materiálek... pro ucho, které je tomu blíž.
Nejspíš je pošle do prdele... a jakkoliv nevelké k ní sympatie chovám, s tímhle by byla naprosto na místě.

Nahoženka neustále se dloubající v prstech, kterými šlapala všude možně, a kdovíkolik bakterií na všech těch prstech teď má, si vytáčí mě.
Přezíravě, vyumělkovaně se na ni usměji, naštěstí mě líbá jen na tvář.

"Trapnost je záležitost úhlu pohledu," pousměju se nakřivo. "Pro mě však nejméně příjemné bylo nacházet své dvojče pelešit se s různými členy zdejšího osazenstva, častokrát v mé vlastní posteli."
Heikki byl na 'nezamýšlené' provokace naprostý mistr.
Jen vzpomínka na něj však bodne kdesi u srdce, nepříjemně, hluboko. Natáhnu se radši po flašce a točím... a hrdlo se pomalu zastavuje před Danielem.

Oh... to možná bude zajímavé.
Polibek dostane hravý, provokující, téměř svádivý, aniž bych to přeháněl s jazykem. S odtáhnutím se na něj mrknu, a sladce pronesu vybranou otázku:
"Jmenuj sedm lidí z téhle místnosti, kteří podle tebe mají šanci se v tomhle světě dožít stáří."

Dokola

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

"Naprosto perfektní, sednou si z tebe na zádel," usměju se na konečný look Chloé, a vyrazíme do společenky oklikou přes pokoje. Chloé jde uložit původní oblečení, já klepu na pokoje a vyzvídám.
Heather se chystá spát, Oscar má rozmalováno a nejspíš nedorazí, Naira 'přijde asi možná trochu později' a Aurora 'přijde za chvíli' - a vskutku, když s Chloé dorážíme do společenky, už whiskuje u baru. Přátelsky se na ni usměju: "Sluší ti to."

"Tak tohle je bomba, souhlasím," kývnu pak po ochutnání na Ludwiho kreaci. Chloé nemá nic proti hře, tudíž usedáme do kruhu, vedle Gabrielle z jedné strany a Elainy s Igorem z druhé.
Lea zrovna důkladně prodrbává Razvana coby vraníka, ten má pak poznámku k Chloé a já si taky přisadím, tentokrát k němu, sladce a trochu kousavě: "Někdo pozná krásu dřív, než se nasouká do večerní róby... možná potřebuješ brýle. Stav se ve skladech, něco ti určitě najdu."

Hra se přesouvá do sousedství, a Gabrielle odpovídá na tři fakta o sobě. Nahotu při spaní chápu, chůzi bosky nechápu, brrr, a Quetzalcoatl, kterého zmiňuje...
"To jako že ho máš jako proměnu, mýtickou podobu? Wow, další trénink v podobách bude zajímavý!" pousměju se.
"Jak se ti ta schopnost projevila?" zvídám pak, znova upiju svého drinku. Je to síla... Snad to zase nedopadne spaním ve společence.
"Btw Gabrielle je přenádherné jméno, ale jaké preferuješ zkratky? Jak ti říkali doma, nebo přátelé?"

Do společenky přichází Xavier a Sian, první se k nám přidává, druhá obohacuje násosky u pramene, a já z mírných náznaků tuším, že minimálně punč má v sobě nějaké speciální přísady... Vida Miu, válející se po Jonovi a obdivující neviditelné sněhové vločky, a Lunu tekoucí po Everettovi.
"Je to dobrý nápad?" zeptám se Mary, která se jako další odvážná plánuje vylepšit, ale... zvědavost je hrozná věc.
"Přiber mi taky trochu, prosím prosím."

A otázka směřuje na Mikku... hmh.

Válení v zahradách

Holtgast, zahrady

Na moment tiše zaváhám, oceňuji upřímnost... na druhou stranu, nebude od věci to trochu zlehčit. Nechci smutnit a pohlížet dozadu, jako s... Lakshmi.

"A jak to dopadlo?" vycením zuby v nápodobě úsměvu, když Yuri odpoví, že potřebovala prostor a srovnat si věci v sobě.
"Všechno už je na svém místě? Srdce, plíce, játra?" poškádlím ji.

"Mmm, Lakshmi mi přinesla... co to je? Závitky? Nějaké rolky, těsto, maso, zelenina... voní to dobře, ale večeřel jsem, tak klidně jeden můžu obětovat," klidně prohodím.
Vím, jak je na tom s jídlem...
Pamatuju si ty první dny, kdy zhltla, co mohla - s precizními, zdvořilými japonskými způsoby, samozřejmě, ale nikdy po ní nezůstal ani drobek. Znával jsem pár lidí, ještě z basy, kteří na tom byli podobně... člověku, co vyrůstá v dostatku, nedojídat či odmítnout jídlo nevadí, nepřijde mu to tak, jako někomu, kdo znal od dětství hlad.

"Takže, klidně si dej a druhý mi nasměruj přímo pod čumák, děkuju pěkně," brouknu s náznakem úsměvu v očích i hlase.
"Jaké to je vlastně v Japonském sanktu? Na... Kuroshimě?"

Věci lehké i těžké

Holtgast, společenská místnost, u baru

Zavrtím hlavou, když si povšimnu, že se Lakshmi zatvářila jak pokáraná školačka.
"Neber si to osobně, prosím. Každý děláme, co můžeme," připomenu s téměř nezřetelným pousmáním.
"Jen je dobré uvědomovat si, že odkládat věci na jiný čas či pro jinou osobu může znamenat, že se nakonec nic nevyřeší," ten stín úsměvu se vytratí rychle ze rtů i z očí.
Co říkám, platí i pro mě, v mnohém.
"Mhm. Něco přes tři měsíce dalších a dalších útrap a ztrát," zamyšleně přisvědčím Lakshminým počtům pak. Tolik se toho událo...
Tolika věcem bych tak rád předešel.
Tolik je toho, co bych řešil dnes jinak. Jak to říkal Wang, nejvíc moudrosti do člověka natlučou držkopády?

"Je těžké najít rovnováhu mezi zdravým sebezáchovným sobectvím a obětavou užitečností v tomhle malém kroužku přeživších," souhlasím klidně s Lakshminým 'přiznáním'. Netřeba se za to omlouvat. Sám si obtížně hledám cestu k ostatním po... lidské stránce, chápu to.
Obzvláště, pokud ta druhá strana příliš nespolupracuje.

"Můžeme za ní zajít oba, teď," pousměju se. Valeria nezdá se být zabraná do hry ani konverzace, jen vysedává u krbu jako dravec na výšině, a hlídá si svoje dušičky, jestli se jim neděje nějaká újma... jako obvykle. Tiše si povzdychnu.
Natáhnu se pro láhev vodky a sám si doleju, a s kývnutím Lakshmi vykročím napříč místností ke krbu.
Ať už se mnou Lakshmi jde či ne, usadím se vedle Valerie.

"Bude vadit trocha bližší společnosti?" pousměju se k ní nepatrně, usazen podobně jako ona čelem ke zbytku místnosti, zády ke krbu.

Otázka na tělo

Nadešel opět točit takže se toho ujmu a tentokrát to vypadá že flaška opět ukazuje na tu blondýnku. Takže se k ní vydám a přemýšlím jestli ji mám políbit na čelo nebo na tvář, ale nakonec se rozhodnu pro tvář. Dívka si vybere otázku asi aby nemusela obětovat druhou lodičku při mém úkolu, lodičky jsem nikdy nemusela protože jsou i jiné boty na podpatku kde neriskujete zlomeninu kotníku nebo natažené vazy.
Ale ta její róba vypadá vážně úchvatně a tak se (nejen u této dívky) přes svou snahu o pohodlí a vyvolávání vzpomínek cítím jako ošklivé kačátko. I když vždy se jedná o prchavý pocit.
Ale měla bych se zeptat jestli by se i pro mně nenašlo něco takového, nejdřív jsem tomu nepřikládala význam protože kam bych měla chodit reprezentovat?
Gabi nezapomněla jsi na něco?
Ano měla bych vymyslet otázku, ale jaká otázka to asi bude? Pak mně to však najednou napadne, ano tohle bude otázka na tělo ať něco dozvím podobně jako u toho kluka.
„Jaký byl tvůj úplně nejtrapnější zážitek?“

Zase zpátky

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

No... dnešek nebyl nej. Z boje se Zdivočelou jsem se probral na ošetřovně, bolavý jako by mě někdo naplacato přejel.
Sian a Blag leccos vysvětlili, ale upřímně, nejsem si jistý, že chápu, co se vůbec stalo.
Ale!
Nejsem mrtvý, a to se počítá.
Zatímco Sian brouzdá po pevnosti a seznamuje se, já se v koupelně na ošetřovně snažím zbavit všeho bordelu vpleteného a spečeného v kožichu. Většinu střetu si nepamatuju, ale muselo to stát za to... Jsem rád za Yevinu pomoc, ačkoliv jí ten stav koupelny pak k úklidu vůbec nezávidím.
Pomohl bych, ale radši nezacláním - navíc, jídlo!
Večeři jsme sice propásli, ale úžasná vůně jídla se line ze společenky i na dálku.

Rychle ubytuju svých pár přinesených i ze skladu vybraných švestek na pokoji, kde mám být, u Emila a Calla, a vydám se za nosem přímo do společenky.

"Ahoooj!" zvesela a přátelsky pozdravím své oblíbence - Emila, Maru, Lunu, Lottku, Abeho, Santiho, Alex, Elainu, Nika a Valerii - a s talířem plně naloženým dobrot zasednu do kruhu k hraní s ostatními.

"Co se zatím odehrálo?" zeptám se nejbližšího Santiho, sotva polknu první plnou tlamu dobrot.