Válení v zahradách

Holtgast, zahrady

Věci lehké i těžké

Holtgast, společenská místnost, u baru

Zase zpátky

Holtgast, společenská místnost, herní kroužek

Prvně v hlavním štábu

Holtgast, společenská místnost, u baru

Společenská místnost

společenská místnost

Vzhůru za společností

Holtgast, sklad → společenka

Byla jsem si vědoma toho, že mi to sluší. Eddie měla očividně dobré oko pro vhodný střih a já věděla, jaká barva mi sedne. I tak jsem ale cítila hřejivý pocit z toho, jaké překvapení se odráželo ve tváři Eddie.
Celkem pohotově má návrhářka konstatuje, že na podpatcích nejspíš chodit neumím. Však jsou taky naprosto nepraktické. Takže dlouho jsem neváhala a vybrala si saténové balerínky.
“Sedí přesně,” spokojeně jsem pokývala hlavou. To už ale Eddie držela v ruce hadí řetízek a připnula mi ho na krk. Na takové detaily mě vůbec nenapadlo myslet.

Pak už jsem ji následovala do společenky. Cestou kolem pokojů na některé z nich Eddie zaťukala a občas jejich obyvatele oslovila s návrhem připojit se k nám. Do tohoto jsem nijak nezasahovala a s nečitelným výrazem si jen oslovené prohlédla. Využila jsem ale příležitost, abych odložila svlečené svršky ve svém pokoji.

Společenská místnost už byla plná lidí a plná ruchu. Lehce jsem znejistěla. Nic, co bych dávala na odiv, ale bylo jich tu prostě hodně. O krok jsem zaostávala za Eddie, když jsme dorazily k baru. Ani ten nebyl opuštěný. Spousta pachů a mezi nimi několik, které jsem rozlišila už lépe.
Třeba zombice nasávala, i když jsem nechápala, zda to není trochu zbytečné v jejím stavu. Ale také bývalý vůdce, anebo něco jako vzdálený příbuzný a opuštěné kuře v jednom, kterého jsem si prohlédla od hlavy k patě.
Eddie už mi ale od barmana podala pití a já lehce ucucla. Prvotní dojem ze vzhledu byl rázem překonán, protože nápoj chutnal úžasně.
“Je to výborný,” ohodnotila jsem rychle a znovu se napila. Alkohol mi nebyl cizí, ale takhle si s ním nikdo v mém světě nehrál.

Eddie zatím nabídla hru a já souhlasila. Nějaký fyzický kontakt nebyl marný, každý má své potřeby.
To už mě ale zmerčil i strý-, eh, teda Razvan, který se zrovna proměnil zpět z koně do lidské podoby. Jeho pach jsem dokázala poznat mezi všemi bez chyby. A stále mi z něho vstávaly hrůzou chloupky na zátylku.
“Není nutné se vždy předvádět,” odfrkla jsem si, ale svůj pohárek jsem sevřela tak pevně, až mi zbělely kloubky na prstech ruky. Třeba jemu budu moct rozmlátit hubu, když u plavovlasého mi to nedovolili.

Usadila jsem se vedle Eddie, nohy pokrčené vedle sebe a odvrátila pohled od Razvana.
Jakýsi drobný odbarvený mladík zrovna odešel pít panáka na ex. Díky jeho vlasům ho dobře dokážu odlišit od ostatních, ale s vůní je to horší. V přemíře pachů ji těžko dokážu rozlišit, abych si byla naprosto jistá, až ho potkám znovu.
Hra se posunula k tmavovlásce a pro mě to zatím byla pěkná nuda. A tak jsem se věnovala své sklence, vesele upíjela a dál sledovala své okolí.
Třeba další osobou, kterou jsem dobře rozeznala, byla Valeria. Opět nezapřela mou představu o stínu, když se krčila u krbu jako hromádka neštěstí.

Se sklenkou

pevnost Holtgast, společenská místnost, u baru

“Emocionálně stabilních je posledních pár měsíců jak šafránu... to by nemohl pomáhat už nikdo.”
“To je taky pravda,” tiše jsem hlesla na Erdenovu téměř něco jako výtku. Neměla bych se soustředit jen na sebe. Od svého probuzení řeším jen svou hlavu.
Stiskla jsem rty k sobě a zamyšleně upila.

“To je ale…,” v duchu jsem začala počítat, “tři měsíce.” Vlastně lehce přes tři. Tři měsíce, které mi v paměti chybí, tři měsíce, kdy se Val čím dál víc utápí v depresi, nebo o co vůbec jde. Díky Nikovi a dalším jsem věděla, koho jsme tehdy ztratili. A i když se to nedalo srovnávat s bojem, který Triskelion svedl nedávno, Heigenův útok nás zasáhl na místě, které jsme měli za bezpečné.

“Nemluvila,” znovu jsem se zastyděla. “Asi jsem se do teď chovala dost… Ješitně. A když jsem viděla, že dost lidí na mě kouká se smíšenými pocity a někteří se mi i vyhýbají, tak nějak jsem asi taky vyhledávala jen ty, kterým to bylo… Aspoň trochu milé.”
Těžko se mi ten pocit popisoval. Vlastně tu nemám být. Jsem tou Lakshmi, která tu byla, bez vzpomínek té, která přišla odjinud. Náhrada náhrady, která už není potřeba. A i ty vzpomínky, které mám, jsou tak vzdálené.

Trochu jsem si povzdychla a znovu se krátce napila. Jak vůbec začít? Přijít k ní, hej, já jsem Laki, ta která tu byla první, ta… Pravá? No, spíš ta první jen.
Jemně jsem si skousla spodní ret, jak jsem nad tím přemýšlela. Erdena jsem tím ale zatěžovat nechtěla.
“Díky za upozornění, snad na nějakou vhodnou cestu přijdu,” pousmála jsem se, než jsem zase pohled obrátila k hrajícímu kroužku. Tápala jsem, o čem vlastně mluvit dál. Ptát se ho na něco, co se stalo před čtvrt rokem?!