Kanonáda

845
Hlavní třída (D2)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů.
Usui

Sorin ležel na zemi, lehce omámený dopadem. Ale byl naživu a schopen se hýbat, ovšem nebezpečí nepominulo ani na tu chvilku, co se mohl plně a zhluboka nadechnout na zemi. Jeho vlastní spojenci zahájili palbu z děl jak proti titánům, tak i proti Sorinovi, o kterém bohužel nevěděli.

Sakra, ten Kagden je fakt magor... pomyslel si Sorin. Poté se okamžitě zvedl a rozběhl se k nejbližšímu objektu, který by mohl střelbě z děl odolat.
Jeho zlomenina byla citelná, avšak ne nesnesitelná. Bolest zde byla, ale na tu Sorin aktuálně nemyslel, jeho mysl se ubírala jiným směrem a sice přežit a najít Mikasu.

Při běhu směrem k budově si všimne, jak jeho směrem letí na ODM Usui, o které neměl nejmenší páru kdo to je, ale vypadalo to, že před něčím utíká směrem před hlavně kanónů.

"HEJ! TADY DOLE, OKAMŽITĚ SE SCHOVEJ, BUDOU STŘÍLET!!!" zavolá Sorin na ní ve víře, že by jí to mohlo upozornit na následující střelbu.
V ten moment, co to však dořekne si okamžitě všimne před čím ta holčina vlastně utíká...

"To si snad děláš srandu..." pronese si Sorin tiše pro sebe s vykulenýma očima.

Nezbývá moc času na to se rozhodovat, ale třeba se jim podaří společně toho macíka sundat a použít ho jako štít.
Sorin vytáhne opět své čepele, odplivne si krvavou slinu a nastartuje své ODM.

"Hej,... věď ho tímhle směrem" naznačuje Sorin na místo, kde stojí.

Sabotáž

845
Zeď (A3)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů.
Eva, Albrecht, zbytek jednotky, posádka zdi

Vzduch rozechvěje ohlušující rána a kovový zámek konečně dopadne s cinknutím k zemi. Přerývavě vydechnu a obočí se mi zkroutí bolestí, jak mi ten ostrý zvuk téměř rozčtvrtil lebku. A zatímco se Kaktz neohroženě dere dovnitř, zůstávám stát ve dveřích a čekám, až konečně přejde ten zatracený pískot v uších. Alespoň znovu zajistím zbraň a schovám ji zpět do pouzdra, než se vydám za ním. V hlavě mi stále hučí a v první moment mám trochu potíž pochopit, co se vůbec děje. Překvapeně hledím do těch nepřítomných tváří a nenacházím slov. Albrecht už si mezitím bere do parády Felixe a snaží se z něj vymlátit alespoň nějakou reakci. Marně. Znovu celou scénu bedlivě přejedu očima, hledám na nich stopy po jakémkoliv zranění, ale nenacházím vůbec nic.
"Co se tu sakra stalo? Někdo je snad otrávil, ale jak..."
Pomalu mi to celé začíná docházet a tep se mi opovážlivě zrychlí. "Opatrně Albrechte, radši na nic nesahej," varuji vojína, zatímco několikrát nervózně přešlápnu.

Přiběhnuvší Ámos moje obavy potvrdí a ještě prohloubí. "Cože?" hlas se mi zachvěje a ustaraně se za jeho slovy otočím.
"To ale znamená," vydechnu a ustoupím o pár kroků vzad, než narazím do stěny, o kterou se opřu. Ani tu větu nemusím dokončovat.
"Jak? Kdo?" zašeptám si spíše pro sebe a nevěřícně zakroutím hlavou. Tohle jednoduše nemohla být náhoda, ale kdo... kdo by něco takového mohl chtít dopustit? Vůbec mi to nedávalo smysl. Kaktz už se navzdory mému varování jal zkoumat jejich hrníčky.
"Cítíš z nich něco?" zeptám se ho. Nakonec je to ta nejpravděpodobnější možnost. Někdo jim otrávil jejich příděly. A ten dotyčný musel velmi dobře znát rozvrh celé jednotky a být schopen je všechny dostat dovnitř. Mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava, ani se mi raději nechce domýšlet všechny důsledky, co to pro nás znamená.
Muselo to jít zevnitř, někdo chce nás všechny mrtvé.

Evina výsměšná poznámka nepřišla zrovna ve vhodnou chvíli. A cosi na té formulaci, co zvolila, zadrnká na mnohem temnější struny.
"Mohla by?" Mimoděk po ní střelím nahněvaným pohledem. Je těžké se oprostit od té vzájemné nevraživosti a zatraceně nerada bych tu propadala paranoie. Nikdy bych jí sice nedokázala důvěřovat, ale tohle bylo něco mnohem horšího.
"Měla jsem se na to vysrat a jít do doků, kurva," zakleju v duchu. Když už nic jiného, opět mě vyburcovala k akci. Možná bude něco pravdy na tvrzení: "Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž".
"Tady už nic nezmůžeme, musíme dopředu. Je nás málo, ale s trochou snahy uvedeme do provozu alespoň nějaká děla," prohlásím, načež se odlepím od stěny a vyjdu ze strážnice. Nejspíš bych to měla jít okamžitě nahlásit, jenže každý jeden člen mé malé posádky tu může znamenat obrovský rozdíl. Tahle zatracená rozhodnutí!
"Pohyb, na nic nesahejte! Tohle se bude muset prošetřit," vyzvu je k odchodu a sama bedlivě sleduji Evu a dám si bacha na to, jestli neprovádí cokoliv podezřelého. Tlačí nás čas. Nejprve brána a pak tahle zatracená sabotáž. Je nasnadě, který z těch úkolů je snadnější.

Strach stranou!

845
Dům Shillerových (A2)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů

Ještě pořád jsem skoro nemohl uvěřit, že můj smělý plán opravdu vycházel a že se mi podařilo vyhnout i smrtícím tlapám titána. Už zbývala jen ta druhá půlka. Srdce mi zběsile bušilo, ale byl jsem odhodlaný, odhodlaný přežít a dotáhnout to do konce. Cihla, která mě zasáhla do ramena mě přinutila zatnout bolestně zuby, ale naštěstí se mi podařilo ukočírovat let dostatečně i když ne natolik, abych zaútočil na titánovy nohy tak, jak jsem původně chtěl.
"Nevadí....je to na tobě Anastazie..."
Očima jsem těkal po okolí, abych našel svou dosavadní parťačku a ta se objevila, nečekaně skrz okno. Přistál jsem na zemi a pozoroval, jak Anastazie přesekla titánův krk s veškerou odvahou a zuřivostí, jakou jsem u ni ještě neviděl a pak přistála vedle mě.
"Yata!"
Vydechl jsem úlevně a koukl na ní a pak na hroutícího se titána.
"Skvělá rána......supr takže jen zapřáhneme oslíka a rychle odsud pryč...."
Přikývl jsem a vydal jsem se už trošku klidnější za ní. V rameni mi nepříjemně pulzovalo, ale na to se mi snad podívají, až se dostaneme k nemocnici.
"Budu v pohodě, jen modřiny a srdce mi chce explodovat z toho setkání."
Zašklebil jsem se a pokusil jsem se jí tím ubezpečit, že si o mě nemusí dělat starosti. Po těle mi přeběhne mráz a bezděky se zachvěju. Bleskurychle jsem se otočil stejně, jako Anastazie, i když jsem věděl, že to, co uvidím se mi rozhodně nebude líbit.
"To ne..."
Zatnul jsem zuby, když se titán začal zvedat a otáčet k nám. Měl být mrtvej, jakto že není mrtvej?!
"Sek nešel dost hluboko, jiná možnost není....sakra."
I ve mě bublal hněv, že ta obluda neumřela, ale bylo třeba zachovat chladnou hlavu, pomalu jsem se nadechl a vydechl. Ovládání ODM s čepelemi jsem sevřel pevněji a rychle přelétl očima poškozeného titána.
"Regeneruje se, mohli bychom zkusit vzít vůz a vypadnout, ale bude nám v patách vůz bude pomalý, ne musíme se ho zbavit, musíme..."
Sklonil jsem čepele a očima si vyměřil trajektorii.
"Jo já vím, patrně vydrží hodně.....ale jak říkáš, nevidí a toho musíme využít dokud to jde, než se dá do kupy. Musíme ho sejmout! Proletíme mu každý z jednoho boku, nízko kolem nohou, aby se mu po nás hůře šátralo. Budeme se krýt jeho vlastní nohou, pokud po nás hmátne uhneme tak, aby chňapl sám sebe. Dostanem se ze něj, přeseknem mu šlachy pod koleny, odletíme kus za něj a pak se mu zaháknem u krku a plnou rychlostí se přitáhnem k němu a seknem mu po krku. Mám větší sílu takže se pak budu přitahovat první, abych mu udělal co nejhlubší zásek a ty ten sek dokončíš a dorazíš ho. Tak honem dokud máme šanci!"
Vychrlil jsem na Anastazii narychlo sestavený plán. Vím, že sama je dostatečně inteligentní takže se nebojím, že by jej nepochopila, pak už na ní jen kývnu a s tím vyrazíme kupředu zvnějšku nízko kolem titánových nohou, abychom mu je ostře obkroužili, snížili jej podseknutím a pak se mohli jmout toho dokončit to, co jsme začali před chvílí. Lépe jít po něm zezadu, nebude tam tolik úlomků suti, než v tom jeho ksichtu, měli bychom mít šanci.
"Musíme mít šanci! Ti lidi na nás spoléhají! Zary, Marku vydržte!"
Bušilo mi ve spáncích a já přešel do plného koordinovaného soustředění, abych splnil svou část úkolu, co nejlépe to půjde.

CHYŤ MĚ!

E2 - následně D2 - nábřeží


Je to tady! Rychlost útoku mě zaskočí, ale naštěstí jsem rychlejší než titán. Když jsem se dostala za něj a mířila jsem přímo k jeho krku, naplnil mě pocit hněvu. Do útoku jsme dala všechnu svojí sílu, ale když jsem se pak ohlédla a uviděla jen dva malé zářezy, cítila jsem .... zklamání. Sama ze sebe. Opravdu to jeho maso nedokážu přeseknout? Útok na jeho nohy dopadl stejně. Svaly má tuhý jako kámen ksakru!

Jen tak tak jsem si všimla, že po mě opět útočí a přitáhla jsem se na nejbližší střechu. A hned se po mě vrhl zas. Uskočila jsem a sledovala jak se střecha bortí a titán má dodrápanou ruku. Měla jsem jen pár vteřin na zhodnocení situace. Stála jsem na střeše a ztěžka dýchala. Adrenalin v těle mám na maximu, ještě kousek a pukne mi hlava.

Jsem si jistá, že titán jde po mě, naše pohledy se potkali a je jasné, že mě chce. Dobře, lidi v loděnici mají víc času, ale co mám dělat já? Sama ho nezabiju, nemá smysl tupit na něm další ostří. Jestli takhle bude drolit střechu, nebudu se moci dál uhýbat útokům. Mohla bych ho navést do vody? Jak hluboká je řeka? Umí titáni plavat? Ne, to není dobrý plán. Ještě by se po vodě dostal k lodi rychleji a zničil ji. Mohla bych ho odlákat zpátky odkud přišel? Ne, vidím tam další titány co se hrnou do města, tam nejdu! Zvládla bych ještě jeden nebo dva útoky, ale pak bych už neměla střechu a stejně bych jeho maso nepřesekla. Potřebuju pomoc. Moje skupina a Karl, nemůžou být tak daleko. Ale nevím kde jsou. Můžu křičet? Možná by mě někdo uslyšel, ale teď řvou všichni všude. Nalevo řvou lidi v loděnici, napravo řvou lidi, kteří jsou trhání zaživa. Co mám dělat?

Uslyším hlasitou palbu z děl o několik ulic dál. Konečně někdo střílí! Nikdy mě nenapadlo, že tenhle rámus budu slyšet tak ráda. Znamená to, že někdo tam bojuje, a taky vím kde jsou. Nevím v jakém maléru tam jsou, ale nemám moc na výběr. Musím titána nalákat tím směrem.
"Heeeej! Tady!" Zařvu na něj a rychle se dám na útěk směrem mezi domy odkud jsem slyšela děla. D2. Rychlost ústupu pomocí ODM přizpůsobuji rychlosti titána. Nechci abych se mu ztratila, ale držím si co nejlepší odstup. Budu před ním utíkat až kým nenajdu někoho co mi s ním pomůže.

Vzdaluji se od školy, vzdaluji se od Mei. Musím to stihnout, musím jí zachránit.

845
Slunečno, 23 stupňů
Odpoledne

♫♫♫

Sorin Ackerman

(D2)

Sevřen v těsném sevření abnormální titánky v sobě Sorin Ackerman stále najde vůli k boji. Možná je to boj nevyrovnaný, možná je to boj přede prohraný, ale nikdo tomuto muži nemůže upřít odvahu. Rozhodne se neskončit jako oběd Titánky s již rozevřenou pusou, která se ho snaží doslova roztrhnout zaživa. Ačkoliv je jeho plán vymyšlený velmi horkou jehlou, a jedná primárně skrze instinkt, nehodlá se vzdát, a se pokusí mohutnou silou své paže svou čepelí prsty titánky, která jej drží. Jeho ruku drží ukazováček, prostředníček, a palec, podobně jako člověk drží třeba provázek. Sorinovi se podaří přeseknout první článek titánčina palce, a useknout jí tak špičku tohoto prstu, která odpadne na zem. Toto titánku patřičně rozčílí a překvapí. Stačí to, ale není to velké poškození. (Síla 25 vs 35) Její hlasitý bolestivý řev zní svou hysteričností skoro dětsky, jako když vás rozčílí, že jste si odřeli koleno.

"Bolí to jako čert, ale opravdu dneska nemám náladu skončit jako něčí večeře..." řekl Sorin Ackerman zuřící titánce a začal sahat po zbrani. Jeho plán měl ale zásadní nevýhodu. Zapomněl na to, že titánka mu stále drží nohy. Teď už ale nezbývá, než s plánem pokračovat, a riskantně doufat, že rychlá střelba do očí titánku natolik zmate, že povolí i toto sevření. Koneckonců, titáni nebyli příliš chytří, tudíž spoléhat na jejich hloupost a přetížení jejich smyslů se zdála být alespoň teoreticky možná strategie. Pára linoucí se z ruky titánky ukázala, že prst se vracel stejně tak rychle, jako zmizel ten na zemi.

Sorin už neměl mnoho času. Věděl, že titánku nejspíše sám neporazí a že jí stačí jeden jediný pohyb na to, aby...

PRÁSK PRÁSK vypálil do obou blízkých očí v témže okamžiku, zatímco se začalo sevření jeho nohou zvětšovat. A kdyby nebyl muž nekonečné štěstěny, pravděpodobně by mu v tu chvíli, společně s masivním řevem a blížící se rukou byla dopřána smrt. Titánka by ho buď rozkousla, nebo s ním švihla vší silou proti jednomu z domů. Sorin viděl ohromnou pažil, která se k němu blíží. Cítil ohromný stisk v dolní části těla, který se utužil. Viděl oči zalité oblakem páry, a pod nimi široce rozevřená ústa plná ostrých zubů. Titánka měla tak děsivý vztek, že si se Sorinem už nehodlala hrát, a hodlala ho zkrátka a dobře zabít. Sorinův plán na to, že ho titánka pustí selhal. Možná kdyby byl více obratný, podařilo by se mu se vyprostit i bez přeseknutí prstů co ho drží. (Obratnost 15 vs 35). Takhle jí byl ale odevzdán na pospas a...

Ohromná dělová koule zachrání Sorinovi život, když prostřelí přímo skrz ruku Titánky a rovnou do jejího obličeje. Sorin, stále sevřený rukou, která je nyní oddělená od těla, se společně s ní protočí několikrát vzduchem, zatímco nejen Titánka, ale i celá ulice je doslova zasypána kanonádou střel. Rychle mizející ruka titánky a až příliš těsné stlačení ODM gear na jeden z domů zabrání tomu, aby Sorin opravdu ošklivě dopadl na zem a skončilo to nějakou větší zlomeninou. I tak ale na zemi skončí, což je dobře, protože přímo nad ním zuřivě létají střemhlavé střely z kanónů, trhající jak titánku, tak zdejší domy na kusy. Kdokoliv slabší by si odnesl minimálně pěknou zlomeninu, ale Sorin mohl opět poděkovat své objemné svalnaté tělesné konstituci. Nebyl příliš obratný, ale byl rozhodně mohutný a silný a něco vydržel. Byť ho nyní zpomalovala zranění, která udržel, pořád se to se zatnutými zuby dalo. Dopad ale s hlasitým prasknutím potvrdil, že jedno žebro bude definitivně zlomené. A to bolí jako čert. Když se Sorin otočil, mohl vidět, že vojáci zablokovali hlavní ulici (C3) a dokonce k ní přivezli asi 8 kanónů. V jejich čele poté stál kaprál Kagden. "STŘÍLEJTE, STŘÍLEJTE! " burácel, zatímco Sorin byl uvězněný v podstatě přímo pod palbou. A jak sám věděl, jako svého času jeden z nejlepších, kanóny nejsou příliš efektivní a ani příliš přesné.

Sorin měl tedy před sebou hned několik možností. První bylo vyrazit se skrýt před palbou do nejbližšího z domů na hlavní ulici. Druhou bylo pokusit se stáhnout ke Kagdenovi a střelcům z děl. Třetí bylo vyrazit přímo skrze hlavně kanónů směrem dále do teritoria Titánů, jak původně předpokládal. Třetí možnost ale neznamenala bezpečí, ale naopak mnohem větší nebezpečí, a to nejen od titánů, ale i od dělových koulí.

Usui Chou

E3 - následně E2 - nábřeží

"Moucha" Usui Chou v sobě našla ztracenou páteř, a vyrazila přímo proti zakrvavenému a zuřivě běžícímu titánovi. Usui mohlo napadnout, že celá situace nastala především proto, že všichni byli hnáni k Loděnici, a ne k mnohem bezpečnější zadní bráně vedoucí za Mariinu zeď. A to zřejmě bez jakékoliv jistoty, že Loděnice bude vůbec vhodná pro evakuaci. A na tom se ona sama podílela. Ale teď před ní stále jediný úkol - zastavit tu rozeběhlou bestii, ať to stojí co to chce. Usui neměla s bojem s titány žádnou faktickou zkušenost, jenom teoretický základ. Ten ale pracoval s maketami, které měly k pravému titánovi daleko. Usui mohla překvapit hbitost, s jakou Titán vyšvihl ruku přímo proti ní, a málem jí chytil, jen aby se jí podařilo se mu vyhnout. (Obratnost 40 vs 30). Titán se překvapeně zastavil, a podíval do své ruky, zjevně zmatený, že tam Usui není a z rychlosti jejího pohybu. Ta mezitím hravě obletěla celé jeho tělo a dostala se až na záda a odhalený krk. Pro panikařící dav to dávalo jistou naději, že tato drobná dívka Titána nejen zastaví, ale dokonce snad i sama zabije. Nevýhodu pro ní ale tvořilo nábřeží - domy byly z pouze z jedné strany, a na druhé byla voda. Usui tak měla jenom omezený prostor na manévrování. Ale podaří se jí dostat tam, kam potřebuje, a krásně odhalený krk má přímo před sebou. S hlasitým řevem a tak silně jak jen dokáže, Usui sekne do krku Titána.

Usui ale nikdy nepatřila k silným dívkám. (Síla 10 vs 30) A míra mělkosti zranění, které způsobila, jí téměř vyrazí dech. Ohromná a rychle se blížící ruka Titána se mezitím pokusí Usui zaplácnout, jako kdyby se chtěl zbavit otravné mouchy na zádech. To už ale nezdolná Usui obletuje jeho nohu, do které ho seká. Podaří se jí dokonce do obou (Obratnost 40), ale všimne si, že udělala jen minimální poškození a z Titána se line jen trochu páry. Titán zřejmě Usui vnímá jako batole otravnou mouchu, a moucha ho rozčiluje. Místo toho, aby běžel dále k lidem, se tedy zuřivě otáčí, aby jí našel. Usui se podaří relativně snadno vyhnout jeho úderu na jedné z střech, který ovšem střechu prorazí tak silně, že titán v domě udělá ohromný kráter. Z ruky se mu následně line ohromné množství páry. Oproti Usui je pomalejší, ale zdá se, že jí hodlá lovit vtrvale, a další poškození střech by mohlo omezit její manévrovací prostor. Na druhou stranu, Usui si může všimnout, že ohromná rána do domu titána poškodila, byť se mu ruka opět rychle léčila. Usui rovněž může slyšet hlasitou kanonádu popsanou v příspěvku Sorina.

Maeve Auerbach
Zeď (A3)

"Krátký proces" rozstřelení zámku, a následné vykopnutí dveří, skutečně netrvá příliš dlouho. Vojín Kaktz byl totiž vzteky stejně rudý, ne-li rudější, než Maeve a dveře vysloveně vykopl. Když ale desátnice a její vojáci vstoupí do místnosti strážnice, mohou vidět, že muži, sedícími na lavicích, to k jejich šoku vůbec nehnulo. Seděli mlčky a dívali se nepřítomně do země, někteří před sebe. "Co to do prdele je?" řekl Kaktz, kterého to, že tu muži jen tak sedí, zatímco dole umírají stovky lidí, zjevně vypálilo do běla. Svobodnice Schrift, které to případalo celé spíše vtipné, se ležérně opřela o dveře a pozorovala to, jak vojín Kaktz vypálil facku jednomu z sedících mužů, s jistou malichernou sadistickou radostí. Muž nicméně nijak nereagoval. "Kurva, Felixi, prober se! Co to s tebou sakra je chlape?" zahulákal na vojína Felixe s otekájící tváří, Albrecht. Felix na to ale nijak nereagoval. Ano, samozřejmě jste zdejší posádku znali, ty sama od dohledu. Obyčejní vesničtí kluci, nikdo nebyl vyšší funkce než svobodník. Velitel byl někde vepředu, u brány. "Desátníku, desátníku!" zavolal náhle vojín Ámos. "Našli jsme další! Všichni jsou schovaní a zamčení ve strážnicích!" řekne rychle. Ano, strážnic byly po celé zdi desítky, a nyní se konečně začalo objasňovat, proč po titánech nikdo nestřílí z děl. Ale co se to zdejší posádce stalo? A kolika z nich se to stalo? Vždyť na celé zdi jich musí být několik stovek.

Vojín Kaktz se rychle dá do prozkoumávání stolu, kde je stále rozjedené jídlo a pití, a také dokonce i hořící zbytek tabáku. Na stole leží i dvě rozmontované zbraně, které zjevně někdo předtím čistil. Podivný je i jeden z tupě zírajících vojáků, který sedí na svém místě, stále s mokrým mopem v rucem. Pokud si pamatuješ dobře, jeho jméno je Fridrich. "Co to do prdele je?" řekl Kaktz, a začal zuřivě čuchat ke kalíškům. "To jsem zvědavá, co na tom hrnečku vykoumáš" zavolala pobaveně Eva Schrift.

Rei Harllow
A2

Rei Harllow se nakonec rozhodne nalézt v sobě odvahu, a riskovat. Vystřelí šikmo kotvu a začne se rychle přitahovat k blízkému domu, zatímco upozorňuje Anastásii na svůj velmi riskantní plán. Titán, který samozřejmě vidí letícího Reie, za ním rychle vyrazí, zvláště poté, co je Reiem pobídnut a uražen. Reie může překvapit rychlost a dravost, kterou Titán vyvinul v tak krátké době. Samozřejmě, mezi ním a Titánem byla relativně velká vzdálenost, ale Reie mohlo zaskočit, že už ve chvíli, kdy je střeše, k němu bude mířit obloukový úder ne nepodobný opileckému výpadu. Do svého plánu to ale zahrnul, protože Titán, který se k němu blížil, byl nyní z pohledu domu Anastásie skutečně zcela odkrytý. Rei tedy instinktivně, jak plánoval, vyrazí šikmo dolů. To vytvoří v Titánovi poněkud kuriózní myšlenkový proces, svědčící o jeho nízké inteligenci. Místo aby se pokusil Reie zastavit nějakým jiným způsobem, chňapne po něm rovnou instintinktivně hlavou prudce dolů, a to i přes to, že již vede onen obloukový úder. Toto vede k tomu, že Titán vrazí vší silou hlavou i rukou do protějšího domu, který úplně zdevastuje. Reiovi se ale dost dobře nepodaří vyhnout všem sutinám, které se rozprsknou kolem, a některé ho zasáhnou, způsobujíc odřeniny (Obratnost 20 vs 30), zejména pak kus jakési cihly, který ho trefí nepříjemně do ramene, zřejmě způsobujíc těžkou modřinu. Reiovi se proto nepodaří dostat dolů k nohám Titána, který ja zaklíněn v domě, a místo toho se stahuje k domu Sillerových, dále od trosek. Nicméně mu může být útěchou, že zaklíněný Titán, obklopený ohromným množstvím páry, je zaseklý v tak ideální pozici, že už by mohl být Anastásii snad naservírován na zlatém podnose.

A Anastásie skutečně vyrazí. K Reiovu překvapení vyletěla přímo z okna domu, ne z dveří, jak předpokládal. Je to ale nicméně blíže. Na hlavě má cosi, co bychom mohli nazvat "pilotní" brýle. S hlasitým řevem vyletí proti zmítajícímu se zaklíněnému Titánovi jako raketa a Rei může vidět, že i přesekne jeho krk, jen aby pak sjela k němu dolů na zem, notně otřesená.

"Zvládli jsme to?" zeptá se Reie, jako kdyby si tím sama nebyla jistá, a otočí se na tělo Titána zaklíněné v domě. "Opovaž se ty hajzle!" řekne výhružně s mečem v ruce. Když na to nepříjde žádná reakce, viditelně se uklidní. Poté jde k brance, kde je oslík. "Tak, klíče mám..." řekne, zacinká s nimi, a začne branku odemykat. "Ty jo, fakt se nám to povedlo. Jsi v pořádku?" zeptá se tě starostlivě, ale sama je viditelně mnohem více otřesená, než Rei.

"Dobře, vezmeme rychle ten vůz a-" začne Anastasie, ale větu nedokončí.

Titán se totiž začne hýbat a zvedat z domu. "TY ZMRDE TAK TO SI DĚLÁŠ!" zavolá vztekle, zatímco se Titán začne otáčet směrem k Vám.

Titán, obklopený ohromným množstvím páry, má celou přední část těla úplně rozsekanou z poškození, které si sám způsobil. Jsou do něj zabodány desítky různých zbytků dřeva, nábytku, a jiného stavebního materiálu, byť postupně opadávají. Pro Reie i Anastásii to je zvláště děsivý vzhled, protože nikdy v životě neviděli nic podobného.

(Vzhled rozsekaného Titána)

"Reii já ho sekla, do prdele já ho opravdu sekla, jakto, že žije" řekne Anastásie vztekle. "A byla to tak dobrá šance, DO PRDELE!" Rei jí nikdy takhle vzteklou neviděl. "Jak to může ta svině přežít? Co všechno kurva vydrží?" řekne, a potom dodá. "Ale jsme hbitější než on, a nemůže nás kurva ani vidět!" řekne umanutě. "Kéž by nás tu bylo víc" dodá.

(Výsledek akce: Rei modřina na rameni)

(Kombinované stats
Rei Harllow: Síla 18, Obratnost 20, Inteligence 22
Anastásie Siller: Síla 10, Obratnost 20, Inteligence 30

Síla 28 vs 30, Obratnost 40 vs 30)

Stále naživu

845
V sevření titána (D2)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů

Až vyrostu, budu součástí Military Police jako ty... tati... Ahaha, určitě synku, to ale nejdříve budeš muset přestat padat a rozbíjet si kolena... tak šup vstavej!
V tem moment Sorin otevřel oči a nadechl se.
Kde to...? Ah sakra... prolétlo mu v myšlenkách, ale netvrvalo dlouho a byl opět při smyslech.

Rozhlíží se a vyhodnocuje, jaká je jeho situace, moc dobrá není a čas se krátí. Jednu ruku v které drží čepel má stále volnou, ale zbytek jeho těla je držen v sevření titána.

"Bolí to jako čert, ale opravdu dneska nemám náladu skončit jako něčí večerě..."

♫♫♫

Pronese si lehlce pro sebe a pevně sevře svou voulnou rukou čepel.

Pokusí se tedy přeseknou titánovi prsty, tak aby si uvolnil druhou ruku a následně pokud se mu to podaří, tak vytáhne svou pistoli, co má u sebe a střeli titána do obou jeho očí. Tím by ho měl dostatečně dezorientovat a přiměť uvolnit sevření.

To by mu mělo dát dostatek prostoru k tomu, aby se mohl díky svému ODM gear rychle přesunout do bezpečí směrem k domu doktora Jaegera.

Titán na dohled

845
Dům Shillerových (A2)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů

Tiše jsme seskočili dolů a dali se do práce. Anastazie zmizela v domě hledat klíče od branky k povozu a já se jal uklidnění oslíka a jeho přípravy.
"Ššššt tiše kamaráde."
Podal jsem mu trochu čerstvého sena z jeho krmítka, abych jej zaměstnal a pohladil mezi ušima. Pak už jsem se věnoval svému ne úplně příjemnému maskování.
"Ale pokud to pomůže.....hlavně, aby Anastazie našla rychle ty klíče, titáni jsou zatraceně blízko."
Přemítal jsem nervózně a zrovna, když už jsem si říkal, že jsem napatlaný dost a chtělo by to kouknout, jaká je situace okolo domu ucítil jsem ono dunění.
"K čertu."
Zatnul jsem zuby a obrátil pohled směrem ven z přístřešku. Instinktivně jsem se mírně přikrčil a pozoroval okolí, jestli se titán zase vzdálí. Cítil jsem, jak mi stéká nervózní čůrek potu po tváři, cítil jsem, jak na okamžik zatajuji dech a pak.....objevil se. Věděl jsem, že tato možnost může nastat ale doufal jsem, že nás mine, že prostě půjde dál, ale byl tady a koukal přímo na mě. Tupě, líně ale hladově. Viděl jsem, že se dívá přímo na mě ale zatím se dál nepohnul....zatím.
"Sakra....vidí mě...určitě mě vidí....Do hajzlu. Jak nás našel? Byli jsme moc pomalí? Moc hluční? Náhoda?....Na tom nesejde, teď už o mě ví, maskování pachu tedy nebude účinné minimálně do doby dokud mě bude mít na dohled."
Zatnul jsem zuby, abych potlačil náhlý třes a přesvědčoval sám sebe, že se musím pohnout, že musím začít jednat. Pomalu sem se nadechl a v tu chvíli se ve mě něco zlomilo, došel jsem uvědomění si a rozhodnutí.
"Všichni na nás spoléhají, když titány nezastavíme my tak nikdo....mohl bych ho odlákat, ale vůz by byl i tak pomalý a titáni postupují rychle a rozdělit se by bylo velmi riskantní. Ne musíme se ho zbavit jestli chceme mít šanci odsud vypadnout vcelku."
Nabral jsem vzduch uchopil bleskově a pevně ovládání svého ODM gear a plynulým pohybem do nadstavců zaklesl dvě ze svých čepelí.
"Odevzdejte svá srdce!"
Připomněl jsem si větu, kterou nám vtloukali do hlavy opakovaně při výcviku. Konejšilo mne jen vědomí toho, že zatím tu byly jen jedny dunivé kroky, to znamená, že máme ještě šanci dokončit naší operaci. Už ve chvíli kdy jsem vystřelil kotvy jsem si byl vědom toho, že zatím jsem mimo přímý dosah toho titána a proto jsem vystřelil kotvy šikmo doprava směrem k boku budovy, abych se dostal ke střeše a opal tak pokud možno oblouk v bezpečné vzdálenosti z dosahu titánovy ruky.
"Teď určitě upoutám jeho pozornost."
Pohled mi padl směrem k domu, kde byla Anastazie.
"Musím riskovat."
"Anastazie titán na dvorku! Upoutám ho na sebe! Využij moment překvapení a sejmi ho! Spoléhám na tebe!"
Křikl jsem směrem k domu, když jsem prolétal vzduchem a doufal, že mne Anastazie uslyší a že zachová chladnou hlavu. Věděl jsem, že každý sám nemáme šanci, spolu bychom ho ale mohli sundat.
"Ya...spolu ho musíme sundat."
"Tady jsem ty velkej hnuse!"
Prskl jsem na titána. Načež se pokusím opsat lákavý oblouk kolem titána a zaháknout kotvy o jednu z blízkých střech, tak abych ho vyprovokoval pohnout se a naklonit se po mě, když se bude muset natáhnout prackama, aby si mě přihrál, tím by mohl snížit dostatečně svou výšku a nebezpečné ruce mimo dosah krku a idálně aby se natočil zády nebo bokem více ke dveřím, kde zmizela Anastazia. Čímž bych mohl dát Anastazii šanci nečekaně vyrazit vpřed, udeřit a s trochou štěstí toho šmejda sejmout, nebo se stáhnout pokud to nevyjde. Sám však nehodlám spoléhat na to, chci zkusit stočit let ostře ve chvíli kdy proti mne vyrazí rukama vpřed v podstatě ostře šikmo dolů tak, že se mu zaháknu kotvou pokud možno o kotník vzdálenější od hlavních dveří do budovy opíšu ostrý půl oblouk a pak vystřelím druhou kotvu vpřed zezadu kolem jeho nohou, abych mohl plnou parou na ODM prosvištět kolem nich a pokusit se mu s trochou štětí udeřit a přeříznout obě achilovky, nebo alespoň jednu.....alespoň jednu kdyby ho Anastazie ještě nesundala.
"Pokud tohle všechno přežiju musíme se zorientovat a přeskupit.....Odevzdejte svá srdce."
Bušilo mi v hlavě opakovaně v hlavě při provádění celého tohohle plánu ať už dopadne jakkoli.

Na zdi

845
Střechy B3 -> Zeď (A3)
Počasí: Slunečno, 23 stupňů.
Eva, Albrecht, zbytek jednotky, posádka zdi

Chvilková radost z toho malého vítězství na okamžik zcela zastíní nastupující obavy. Eva mi pila krev už dlouho a i kdybych se sebevíc snažila ji potopit, nikdy bych to nesvedla tak dobře. Někdy prostě jen stačí vyčkat na ten správný okamžik, kdy se lidé odkopou a ukáží světu svoji skutečnou tvář. Bohužel mi nebylo přáno těšit se z její porážky dlouho; potvrdila jsem si jen, že Amelie vyrazila správným směrem a pak se sama připravila ke skoku. V duchu jsem ještě napočítala do tří, než jsem se rozeběhla k okraji střechy a plnou silou se od něj odrazila. Milovala jsem tyhle okamžiky, kdy jsem se vznesla do vzduchu bez jakéhokoliv jištění a žilami mi začal proudit adrenalin. Svět kolem mě se zúžil, všechny ty zbytečné úvahy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a zanechaly mysl čistou a zcela soustředěnou. Vedenou jedním jednoduchým záměrem - přežít. Sotva jsem pocítila, že ztrácím hybnost a začínám padat dolů, stiskla jsem současně obě horní spouště ODM gearu a vystřelila kotvy, které se zachytily střech okolních domů a dovolily mi přitáhnout se blíž. Svištivý zvuk uvolněného plynu, prudké škubnutí, vítr ve vlasech, pocit absolutní svobody a kontroly nad vlastním tělem...
Jindy bych si to užívala každičkým coulem, smět hledět na město z výšky, mít ho jako na dlani a prozkoumávat každičké zákoutí. Jenže teď takový pohled nabízel jen pramálo potěchy. Zatímco jsme se dohadovali na střeše, podařilo se další obrovské skupině titánů vniknout skrze zničenou bránu dovnitř. V těch krátkých okamžicích, kdy jsem se dostala nad úroveň zdi jsem už teď měla možnost spatřit i další, shlukující se u vstupu do města. Bylo to mnohem horší, než jsem si představovala. Na okraji zorného pole jsem stále kontrolovala, jestli je mi moje jednotka v patách a neomylně je vedla tou nejkratší cestou ke zdi. Budeme muset jednat rychle, jinak se brzy celá čtvrť doslova zaplaví titány.

Kožené podrážky bot měkce dopadnou na vršek zdi a kotvy se bezpečně složí pod hlavní kryt. A za mnou přicházejí další, na krátkou chvíli jsou to jediné zvuky, co ke mně doléhají, jak jsme alespoň z části chráněni před tím, co se děje dole. Už hned po přistání je mi ale jasné, že tu něco nehraje. Zeď je prázdná, nikde není vidět živáčka. A jen kousek od nás se povalují zbytky výbavy a jídla po hlídce.
"Kde sakra jsou všichni?" položím tu zcela zbytečnou, řečnickou otázku a začnu se rozhlížet okolo. Děla vypadají naprosto netknutě, stojí na místech připravená k útoku. Jsme ale stále příliš daleko na to, abychom s nimi dokázali dostřelit až k bráně a snažit se cílit na titány by nepřineslo valný užitek. Jenže nic z toho nevysvětluji absenci hlíky. Nechce se mi jen tak věřit tomu, že prostě vzali nohy na ramena a zdrhli...
Část téhle záhady brzy osvětlí Albrecht.
"Cože?" otočím se za jeho hlasem a přispěchám ke strážní budce a stejně jako on nahlédnu skrze mřížoví dovnitř.
"Co má tohle doprdele znamenat?" zakleju a několikrát sama nahněvaně zalomcuju dveřma.
"Ne, tohle nemá cenu. Ustup!" přikážu vojínovi, načež se sama trochu vzdálím a vytáhnu pistoli. "Budu střílet," upozorním pro jistotu i zbytek jednotky, než se rozhodnu udělat se zámkem krátký proces. S trochou štěstí vytrhne ta rána aspoň tu šestici z letargie. Budeme je potřebovat.

SMRT SE BLÍŽÍ

845
Slunečno, 23 stupňů
E3

Nechala jsem ozbrojené muže tak jak jsou. Varovala jsem je dva krát, co víc bych měla dělat? Vidím přes střechy, že se titáni blíží, nemůžu je odsud tahat násilím. Několik vagabundů co se nechtějí evakuovat proti tisícům dalších, kteří možná budou potřebovat pomoc. Včetně mojí sestry. Mei je někde tam a nesmí se jí nic stát, prostě ne.

Přistanu na vysoké věži odkud jsem měla krásný výhled na dění v přístavu. Byla tam zakotvená jedna loď, kde jsou další? Proč jim to tak trvá, jedna loď je hrozně málo pro všechny! Snažím se rozkoukat a možná najít větší seskupení dětí. Možná už je škola evakuována a děti čekají na nalodění. Najednou z zprava uslyším dunění a na vteřinu zkamením. Doufám, že jsou to děla. Nejsou. Když otočím hlavu a spatřím titána jak běží přímo k nám, málem spadnu z věže. Krev a kousky sežraných lidí má všude kolem pusy a na hrudi. Oči mi zvlhnou od strachu a rozklepe se mi pusa. Lidi tam dole co ho taky zahlédli začali panikařit a utíkat.

Nikdo, absolutně nikdo mu nestojí v cestě ke stovkám, tisícům lidí, kteří se tlačí v loděnici. Rozdupe je, rozmačká, pošlape, sežere. Proč tady nikdo není? Karl! Ostatní z mojí skupiny? Kde ksakru jsou? Ohlédnu se kolem ale nevidím je. Předběhla jsem je. Zapoměla jsem na Karla, byla jsem úplně zaslepená myšlenkou na Mei! Jsem tu sama! Mezi titánem a těmi lidmi jsem jenom já!! Podívám se kolem, jestli opravdu nikdo není kolem. Nikdo! Kde je nějaký nadřízený? Někdo z průzkumné jednotky, co ví co má dělat? Nikdo!

Děla na mostu! Ale nikdo tam není, aby z nich střílel. Kde ksakru všichni jsou? Prostě nejsou. Jsem tu jenom já. Tohle zjištění mě zasáhne jako rána do hlavy. Mei a všichni tihle lidi tam dole, jsou odkázání na mě. Já jsem nikdo, jsem úplně nikdo a přesto jsem teď jejich jediná možnost. Děla jsem čistila tak, že se z nich dalo jíst, ale nevím jestli bych je teď dokázala využít. Ruce se mi třásli tak, že bych netrefila ani tak velkého titána.

Tvář mi ochabla a slzy ztekli po tváři, protože jsem se smířila s tím, že není jiná možnost, než s titánem bojovat sama. Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout na výcvik.
Letěla jsem lesem jako blesk. ODM gear ovládám moc dobře, v manévrování se mi moc jiných studentů nevyrovnalo. Byla jsem na to moc hrdá a pyšná. Říkali mi moucha. Protože jsem tak lehká, malá, hubená a obratná. Makety titánů v lese jsem vždy perfektně obletěla a zasáhla. Ne vždy se mi podařilo přeseknout bod za krkem, ale udělala jsem ještě jednu otočku a dorazila ho. Teď to musím zvládnout taky!

"Odevzdejte svoje srdce. Pro lidstvo." Zopakuji si větu, kterou nám velitelé opakovali. A pak jsem skočila z věže. Pomocí ODM jsme se zachytila na nejbližších budovách a mířila plnou rychlostí proti přibližujícímu se titánovi.

Držela sem stejnou trajektorii a počítala s tím, že mě bude chtít chytit. Proto jsem v správný čas těsně před ním vystřelila na jeho opačné rameno a pokusila se přehoupnout na druhu stranu až za něj. Vyletět do vzduchu, vystřelit na jeho záda tak, abych přitáhnutím proletěla přesně kolem jeho krku. A sekla oběma čepelemi tak silně jak to jen dokážu.

V případě, že jej nezabiju, pokusím se o plán B. Pomocí ODM se zhoupnu níž a pokusím se mu zasáhnout nohu. Proříznout achilovu patu alespoň na jedné noze, abych ho zastavila.

845
Slunečno, 23 stupňů

Sorin Ackerman

Střecha domu (D2)

Desátník Sorin Ackerman velmi brzy pochopil, že naprosto přecenil svoje schopnosti. Existuje dobrý důvod, proč lidé používají zásadně ODM gear, který jim mimojiné umožňuje titány doslova umanévrovat. Sorinovi až příliš stouplo do hlavy, že jde opravdu o mimořádně rozměrného muže, který neměl s žádným lidským soupeřem sebemenší problém. Toto ale nebyl lidský soupeř, ale abnormálně agresivní titán, a tudíž pokoušet se ho zastavit holýma rukama bylo podobně efektivní, jako pokoušet se zastavit stejným stylem rozjetý vlak. (Síla 25 vs 35) Další nevýhodou byla šikmá rovina střechy, na které se Sorin neměl jak pořádně zapřít, a tudíž celý jeho plán okamžitě selže. Sorinovi se nepodaří ruce ani jakkoliv vyhnout, natož dělat komplikované manévry kolem ostražité titánky, která mu věnuje veškerou pozornost. (Obratnost 15 vs 35) A tak ho titánka velmi snadno chňapne do nebezpečného pevného sevření, které by komunikoliv slabšímu na místě zlámalo žebra a ruce a i u Sorina je to jen otázka času.

"You one ugly motherfucker" pronese Sorin vztekle, neboť bolest ze sevření je tak silná, že ani nedokáže pozvednout čepel proti ruce titánky, a je de facto zcela odevzdán na její libost a nelibost, což je opravdu situace, ve které nechcete být. Je ale mužem vzdoru, a proto se pokouší alespoň o slovní urážky. Cílem Sorina je najít v sobě alespoň dost síly na to, aby titánce přesekl prsty, ale její sevření je extrémně pevné, a zdá se, že ho zřejmě chce vysloveně rozmačkat. Na jejích očích je zjevná sadistická touha vidět, zda Sorin nepraskne, od čehož jí opravdu tím stiskem nechybí daleko. Pro Sorina největším problémem je absolutní ztráta dechu a hrozící probodnutí plic ve chvíli, kdy jeho žebra povolí a zlomí se. Jeho situace je ale kritická, což se projevuje především zbarvením obličeje a ztrátou dechu. Sorinův boj se mění ve snahu se vůbec nadechnout a neztratit vědomí.

Sorinovo jediné štěstí spočívá v tom, že titánka je i přes svoje abnormální chování stále extrémně hloupá a tupá. Zřejmě jí nedochází koncept dechu, a naopak jí do určité míry pobouří, že Sorin nepraskne tímto způsobem. Její výraz je vysloveně zakaboněný a proto pustí sevření, jen aby chytla Sorina oběma rukama svisle za ruku a nohy, zřejmě ve snaze ho roztrhnout vejpůl v oblasti břicha. Svoje ústa poté nastaví hned poté, zřejmě očekávaje, že Sorina roztrhne a co z něj zůstane do jejích úst samo spadne. Toto dává Sorinovi paradoxně stále jistou šanci přežít. Předně příjem kyslíku zabrání ztrátě vědomí. Druhak se mu podaří vyvléknout pravou ruku s mečem ven ze sevření, a tak má jednu končetinu zcela volnou. Mohl by se pokusit přeseknout prsty, které drží jeho levou ruku, a uvolnit tak obě ruce, což by mu následně mohlo pomoci ve snaze osvobodit svoje nohy. A nebo se mohl pokusit o alternativní řešení - švihnout meč vší silou po očích nebo ústech titánky, jejíž obličej byl až příliš blízko pod ním. Toto byl mnohem riskantnější plán, ale přesto byl stále dosti možný, a Sorinův původní plán předpokládal zacílení na oči.

(Rozsah Sorinových zranění - vyražený dech, ošklivé podlitiny na bocích, zřejmě zlomené minimálně jedno žebro)

Usui Chou
D3 střecha - E3 most

Usui sice na muže vykřikla, což v mužích za "vůdcem" skupiny vyvolalo překvapení až zamručení, samotným vůdcem to ale nijak nehnulo. Bylo zjevné, že v lidech umí číst, a pochopil velmi záhy, že Usui má zcela sobecké prirority a chce být zkrátka někde jinde. Chou na nic nečekala, a vydala se zachránit Mei, nechávajíc Karla, který byl opodál, a celou skupinu A za sebou bez jakéhokoliv varování. Mei byla jediné, co Usui zajímalo, a proto s myšlenkami na bezpečí své sestry vyrazila směrem ke škole, která byla na dohled přes řeku. Mohla si všimnout masivního počtu lidí v Loděnici (E4), který tam hnali vojáci skupiny A i z dalších směrů. Celé nábřeží bylo plné lidí, ale zakotvená byla pouze jedna velká loď, kterou hlídali nějací další vojáci a nepouštěli nikoho na palubu. To ale Usui neřešila. Přes řeku byla jediná možnost vyrazit po mostě, respektive přeskákat tři věže, které ho tvoří, na druhou stranu. Ve chvíli, kdy je na první veži, si ale všimne hlasitého dunění. Otočí-li se doprava, vidí velmi dobře, že titáni již podél zdi prošli až k prvnímu mostu a k nábřeží. A pětimetrový titán si zdá se ohromného množství lidí všimne.

A proto vyrazí na trase z bodu E1 přímo směrem k loděnici, na které se rozmohne panika. Ta je o to horší, že titán je celý od krve a zbytků masa, což dodává na jeho děsivém vzhledu. Za Usui je hned několik vojáků bránících loď, ovšem vypadají spíše jako Vojenská policie. Poblíž by měla být skupina A, ale jelikož se Usui vydala po vlastní ose, musela by je znovu vyhledat, aby jí s titánem pomohli. Poněkud příhodně se nicméně na mostu nacházela i děla, která ovšem - jak Usui sama dobře věděla - doopravdy nestřílela dobrých sto let, byť byla v udržovaném stavu. Jejich posádka byla nicméně pryč, zřejmě se přesunula někam jinam. Mohla tedy zkusit vypálit z děla, které u sebe mělo čtyři dělové koule a dostatek materiálu ke střelbě, a nebo se pokusit titána zastavit nějak sama. Samozřejmě, nabízela se i varianta celou věc vůbec neřešit, a jít přes most, ponechávajíc lidi v loděnici svému osudu, doufajíc, že skupina A a vojenská policie titána zastaví.

Maeve Auerbach

Střechy B3 - A3 (zeď)

Páteř, kterou v sobě Maeve Auerbach najde, skupinu vojáků před ní umlčí, především včetně Evy Schrift. Ta to zřejmě nečekala a vykuleně ustoupí o krok dozadu, s očima široce otevřenýma. Vidina trestu jí samotné Schrift nebyla zjevně příjemná. Naopak vojín Kaktz horlivě přikývne. Schrift se oproti svému velikánšství zdá nyní být zahnaná do kouta, byť je jasné, že Maeve fakticky nyní žádný trest vykonávat nebude. Eva ze strachu těkne očima k Maeve pistoli, možná očekávajíc, že kázeňský trest obou rivalek by mohl mít i takovouto podobu. K tomu naštěstí nicméně nedojde, a Maeve se dá do mnohem srozumitelnějších rozkazů. Rychlé a jasné, pochopí je i vykulená a vyděšená jednotka. Amélie se, zřejmě s vidinou, že nebude muset bojovat, zvedne na nohy, byť je stále bílá jako stěna a nutně se třese. Bylo pravdou, že její otec byl obchodník, a proto by mohla mít na vyjednávání v loděnici velký vliv. Na slova Maeve kývne, a zdá se tedy, že je chápe. Poté, když na ní Maeve zakřičí, vyrazí vpřed jako autopilot na svém ODM gear.

S novým velením a možná i sebevědomím se konečně skupina B vydá do pohybu. Maeve jde v čele, což jednoznačně povzbuzuje morálku. Jenom svobodnice Schrift nesouhlasně mlaská a těká očima, ale to je tak jediné, na co se zmůže. V letu vidíte, že titáni postoupili už opravdu daleko a dokonce jsou jen kousek od vás a postupují nerušeně vpřed. (Nejbližší je na A2). Vy se ale nicméně vydáte nahoru na zeď, s cílem běžet po zdi až k bráně, a odpálit jí děly. Smělý plán.

Když vyletíte nahoru na zeď, první, čeho si může Maeve všimnout, je, že onen Kolosální titán není nikde v dohledu. Za Shiganshinou všechno vypadá téměř růžově. Stejný pohled jako kdykoliv předtím, byť se v onom prostoru krásné neposkrvněné přírody titáni komulují směrem k bráně. Jediné řešení je jí zavřít, jinak je jen otázka času, než prorazí i za Mariinu zeď jako takovou. V takovém případě lidstvo bude nucené se stáhnout za zeď Rose. A to by bylo naprosto katastrofální.

Když Maeve jednotka vyleze na zeď, může vidět, že zdejší posádka není nikde k nalezení. Zeď je pustá, ale všechno svědčí o nedávné přítomnosti vojáků. Od rozpitých hrníčků, kouř z tabáku, rozjedené svačiny. Kanóny se v této části zdají být v perfektním stavu, jsou nicméně namířené směrem ven ze zdi, ne dovnitř, a jejich dostřel by na bránu rozhodně nestačil. Vojáci se mohli pracně pokusit kanony odmontovat a přetáhnout na druhou stranu, aby alespoň odstřelovali titány u zdi, kam jiní vojáci měli titány lákat. Vzhledem k rozsahu invaze ale bylo zjevné, že titánů je už tolik, že i kdyby to nějaké nalákalo, většina půjde po středu města s největším počtem lidí a bude vojáky ignorovat. Další variantou bylo jít směrem podél zdi dále k bráně, ve snaze zkontrolovat stav tamních děl, což zřejmě bude stejně nutné kvůli dostřelu.

"Desátníku!" zavolá náhle vojín Kaktz. "Našel jsem lokální posádku" řekne náhle, a ukáže menší vojenské stavení kasáren. Takovýchto tzv. "strážních budek" bylo po celé zdi spousta. Když ho Maeve následuje, je posádka zdejšího úseku, čítající asi 6 mužů, schovaná uvnitř. Zdá se, že jsou zamčení (to zjistí vojín Kaktz, když se pokouší otevřít dveře), ale jsou vidět skrze zamřížovaná okna. Na tvářích mají nepřítomný výraz.

Rei Harrlow

A2 - Dům Sillerových

Rei uzemnil Anastásii s jejími starostmi, a společně se vydali k jejímu domovu. Tam problém tvořil pětimetrový titán, který byl až nepříjemně blízko. Oba dva jsou naštěstí dosti inteligentní na to, aby byli tiší a nenápadní. Anastásie jen mlčky přikývne. Její pohotovost a odvaha je obdivuhodná, byť se stále třese. Návrh s hnojem Anastásii překvapivě nijak nerozhodil, i přesto, že byl značně neobvyklý. Prostě přikývla znovu, dávajíc najevo, že klíče dokáže získat. Byla to žena, která dala na inteligenci, a tento plán nebyl úplně hloupý. Bylo známo, že titáni ignorovali zvířata, byť nebylo jasné, z jakého důvodu (obecně se předpokládalo, že jsou zkrátka predátory lidí, a nemají žádný přirozený zájem na tom zvířata lovit). Čistě teoreticky se tak zdálo naprosto logické, že člověka, co bude působit pudovým dojmem zvířete, budou rovněž ignorovat. Byla to sázka na nejistotu, ale Anastásii se plán zdál schůdný. Proto oba dva tiše vyrazí k domu, zatímco se titán tupě dívá do oken domů. Zdá se, že si jich vůbec nevšímá. Rei se jako první dostane k příbytku osla, kde ho ale zarazí ohromný zámek na vratech. Anastásie nicméně věděla, kde klíče jsou, a tak odemkla dům po straně a vešla dovnitř. Samotný Rei přelezl branku a dostal se do příbytku k oslíkovi. Ten, překvapený z cizí přítomnosti, chtěl hlasitě zažrát, ale Reiovi se mu podařilo jej velmi rychle uklidnit. Jakožto chlapec z farmářské rodiny uměl dobře pracovat se zvířaty. Dal se tedy do potírání sám sebe hnojem, zatímco čekal na Anastásii, která u sebe doma sháněla klíče. Vše se zdá být v pořádku. Teď už stačí jenom otevřít branku, zapřáhnout vůz a ideálně odjet bez přilákání titánovi pozor-

Několik hlasitých dunivých kroků hned Reiovi řeklo, že se titán blíží. Nebyly to koneckonců příliš nenápadné bytosti. V přístřešku nebylo ani kam se schovat (vůz byl dále za železným plotem), a Rei byl zrovna celý upatlaný od hnoje. Podaří se mu jen otočit, jen aby viděl, že je tváří v tvář přímo s titánem, který stál přímo před domem, a zkoumavě hleděl přímo na Reie. Nicméně, a to je důležité, to je všechno, co dělal. S širokým sadistickým úsměvem pozorovat oslíka a Reie vedle, ale doposud nijak neútočil.