Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Attack on Titan: Defend Shiganshina
Družina
| |||
 |
845 (Primárně Rei) "No jak myslíš. Já a Klara to vodvezem a přijedem za Váma" řekl Carl Reovi a Klara přikývla. Následně se doslova za jízdy s zašpiněným Reiem vyměnil, a převzal vedení. Carl a Rei měli stejnou hodnost, ale zdálo se, že Carlovi připadal plán celkem schůdný. Max a Anastásie se tedy s Reiem rychle přesunou na ODM gear na jednu ze střech. Zde mohou vidět naprostý chaos na hlavní třídě. "No do prdele" ucedil Max, zatímco jste před sebou mohli vidět naprosto rozmetanou plejádu trosek, kouře, a mrtvol. Před vámi byl neskutečný masakr způsobený oním rozházeným kamením, a stačil na to, aby se Maxovi okamžitě zvedl žaludek. "Kurva" řekl a začal zničehonic zvracet na střeše a svalil se na kolena ve chvíli, kdy Rei začal vysvětlovat svůj plán. "Tohle je šílený kurva" řekl, zatímco si utřel pusu. Bylo vidět, že je k smrti vyděšený. Mezitím k němu přisedla Anastásie, která přeci jenom Reiovi už pomohla porazit jednoho titána a zdá se, že byla trochu více apatická a otrkaná. Rei jí navíc povzbudil. Ale chudáka Maxe ne. (Oba) "Já...nevím co mám dělat" jsou slova, která Sorin Ackerman na hranici svých sil rozhodně nechtěl od Usui slyšet. Žena, která právě zabila jednoho z titánů, což bylo něco, co se ani jemu nepodařilo, se zničehonic psychicky opravdu hroutila. A to byl stav, který na bojišti nechcete zažít. Znamená obvykle smrt. Slova jako "Já chci domů" poté v Sorinovi utvrdí, že jeho původní plán, že ze sebe udělá návnadu a Usui bude bojovat, mu zdá se nevyjde. Usui se místo toho rozhodne mluvit o jeho zraněních, a dokonce i o zraněních ostatních. Zobrazit SPOILER  Maeve Auerbach Jenom začátek slov Maeve Auerbach stačil k tomu, aby nažhavená posádka, která mohla zvrátit celou bitvu, začala okamžitě pálit. Rozštěkaná děla ze strážnice se prudce rozezněla, a dělové koule létaly přímo na bránu, aby jí sutiny z nich zasypaly. Maeve se rozhodla, a zdálo se, že to nemělo žádný negativní důsledek. S rozštěkanými děly dívka rychle stáhla ruce k sobě, a mrtvolně se dívala před sebe. Měla na tváři výraz oběti, na které je pácháno násilí, ale která to nechává proběhnout. Snad jakási šoková reakce. Vojín Kaktz jí popadne vcelku nekompromisně a začne jí odvádět pryč. Svobodnice Schrift se může dojímat radostí a palbě zuřivě tleská. "JO HOŠI! WOO HOO!" zavolá, zatímco střelba z bezmála deseti děl trhala bránu na kusy. A nakonec...se s jejich utišením brána uzavřela, zasypaná troskami. Ano, opravdu se vám podařilo ohromnou díru uzavřít. To vyvolalo v posádce ohromné množství radosti. "JO DO PRDELE! MY TO DOKÁZALI!" zavolali vojáci, zatímco se nezdálo, že by tupým titánům dole docházelo, že právě byli uvězněni. Ten velký se taky neobjevoval. Samé dobré zprávy. Mapa s lokacemi hráčů a zamořením titány | ||
| |||
 | Dar vidění 845 Stisk nepovoluji. Držím ji tak pevně, jak mi to síla vlastních rukou dovolí a doslova visím na jejích rtech. Každá další vteřina mlčení ukrajuje z už tak skromných zbytků příčetnosti a cítím, jak i nervozita ostatních členů jednotky stoupá. Čekají na můj povel, stále ještě respektují moji autoritu, ale dlouho to trvat nebude. Tlačí to na mě ze všech stran, pocit odpovědnosti i ta vtíravá paranoia, co kdyby... Co kdyby ta zmatená holka opravdu něco věděla. Je život mé sestry skutečně v ohrožení a je v mých silách tomu zabránit? "Zrovna teď, ze všech možných momentů...tak mluv už, zatraceně!" Znovu s ní nevybíravě zatřesu i navzdory jejím protestům. Situace opět využije Eva, aby se postavila do vedení, ale než ji vůbec stihnu okřiknout a znovu usadit, dívka se mi začne v rukách zmítat. Její křik mě téměř ohluší a mám problém udržet ji na místě. Její pohyby jsou naprosto nepředvídatelné, za chvíli se ke mně přidá i Albrecht, ale ani ve dvojici nejsme schopní se jí vyrovnat. Do hlavy mi buší její šílená slova, připravují mě o dech. "Ne, ne....NE! Nic takového se nestane!" vzpouzím se jim. Vím, že ji musím co nejrychleji zastavit. Dřív, než mě strhne do toho šílenství. Jenže semínko už začalo klíčit. Jakmile vycítí mou slabost, hravě se mi vysmekne z rukou a doslova odtančí pryč. Hledím na své prázdné ruce, jako by předtím svíraly přízrak. A možná přesně tohle se i stalo. Musím se vrátit zpátky na zem, do přítomnosti, ale všechny ty iracionální pochyby mě nedokážou nechat klidnou. Už jen ten způsob, jakým hovořila. Cítím se lapená v pasti. Albrechtovo rázné zakročení mě vytrhne. Cítím, jak mi po zádech i podél spánků stéká chladný pot. Okamžik na něj jenom prázdně hledím. "Co kdyby...." "Palte!" vykřiknu a mávnu nataženou rukou. "Palte!" To jedno jediné slovo, maximum toho, co jsem byla schopná ze sebe dostat dřív, než bych si to rozmyslela, nebo se znovu poddala váhavosti. Tu si tu teď skutečně nemůžeme dovolit. Už jsem se za své jednání chtěla omluvit a dát příkaz k jejímu zadržení, ale pak ucítím na ruce její dotek.
"Co..?" nadechnu se a na okamžik do toho téměř padnu znovu. Do té prapodivné smyčky pochyb kroutících se v mysli jako klubko červů. S každým dalším jménem se zavrtávají hlouběji a zanechávají za sebou kyselou pachuť. "Ne. NE! Odveďte ji pryč. Musí být na drogách," procedím a odstrčím ji od sebe. "Jako by o čemkoliv z toho mohla nějak vědět! Všechno je to jenom nějaká pitomá náhoda. Možná nějaký děcko ze sousedství, co už si nepamatuju," snažím se to její vystoupení nějak racionalizovat. Potlačit ten bytostný strach ochromující mi tělo i úsudek. Otočím se k ní zády, potřebuji svoji pozornost věnovat útoku na bránu. Své jednotce. Věcem, co se ději teď a jsou skutečné. Ruce překřížím na prsou, prsty se mi křečovitě zatnou do hrubé látky uniformy. "Nic se nestane, moje sestra nezemře. Musíme jen zavřít bránu, ochránit město..." | ||
| |||
 | SMRT SE BLÍŽÍ Počasí : Zataženo, 22 stupňů 845 C2 Do úderu jsem jsem dala všechno. Už jsem to chtěla mít za sebou, jen ať to už skončí. Ten nový kluk něco zakřičel, ale neposlouchala jsem ho. A když pak moje čepele projeli titání kůži a já si uvědomila, že ho teď určitě zabiju, ztratila jsem pojem o přítomnosti. Sekala jsem, řezala a kouskovala jeho maso na kousky. Už jsem chtěla ať zemře! Všude po sobě jsem měla jeho krev a zahalila mě pára z jeho těla. Tohle všechno jsem si uvědomovala jenom částečně, byla jsem mimo smyslů. Ale teď, když jsem se zastavila a podívala se na to co jsem napáchala, byla jsem v šoku. Rozsekané maso a mrtvý titán pode mnou. Někdo by z toho měl asi radost, ale já se necítila vůbec dobře. Ještě nikdy jsem nikoho a nic nezabila. A teď jsem zmasakrovala titána. Kolem pusy mu pořád visí lidské pozůstatky, měla bych být na sebe hrdá. A pak jsem zvedla zrak a uviděla titánku jak bere do ruky suť. Její postoj říkal, že bude házet. Za sebou jsem uslyšela kaprála jak řve ať děla střílí. A já stojím uprostřed. Kolem mě je všechno na maděru, nemám ani kde uniknout. A vlastně to tak asi bude i lepší. Na tohle nemám, nezvládnu to, jsem tak hrozně vyčerpána, mám hrozný strach a už to dál nevydržím. Titánka se napřáhla a hodila suť obrovskou silou. Zavřela jsem oči ..... "Mei". V tom do mě něco vrazilo z boku, myslela jsem že to už je ono. Ale ne, byl to Sorin. Cestou do mě vrazilo několik kamenů a přistání nebylo vůbec hladké. Udeřila jsem se do boku a zařvala od bolesti. Schoulila jsem se do klubíčka pod Sorinovým tělem. Děla nebylo slyšet, ale slyšela jsem křik, jak vojáci umírají. Když to skončilo, Sorin se zvedl na nohy. Byl celý od krve a jen tak tak stál na nohou. Podávala jsem se směrem, kde byly děla. Všude leželi vojáci, mrtvý nebo raněni. A uvědomila jsem si, že taky krvácím. Na ruce jsem měla několik docela hlubokých ran a krev mi ztékala po ruce až na zem do prachu. Pramínek krve mi ztékal i po hlavě. Musela jsem se pořádně praštit do hlavy, ale nevypadá to na nic vážné. Za to Sorin je na tom špatně. Zkolaboval vedle mě a říká, že umře! Nevím co mám dělat, pořád sedím na zemi schoulená a z očí mi padají slané kapky jako cihly. Právě jsem unikla smrti jenom o vlásek a musím přiznat, že mě to úplně dostalo. Myslela jsem, že umřu. "Já .... nevím co mám dělat ..." Řeknu v panice, i když bych měla vědět co dělat. První pomoc a ošetřování ran jsem nacvičovali opravdu hodně krát. Ale na moje překvapení, se Sorin prostě zvedl. Umírání může asi počkat, rozhodl sel že musí házející titánku zabít. A ještě mě do toho chce zatáhnout, prý ať mu pomůžu. Ne, ne, ne já už titána zabila, mám hotovo, padla, končím! Z dálky slyším pořád řvát raněné lidi a vojáky. "Ja chci domů." Řeknu tiše, až téměř neslyšně. Ale pořád slyším raněné, lidi tam umírají, kolegové. Nevím kde jsou ostatní, kde je Anastasia, Karl, Rei. Možná leží někde tam a potřebují pomoc. Titánka se dala do pohybu směrem k nim. Zabije je, sní nebo pošlape. Cítím, že v sobě ještě nějakou sílu dokážu najít. Pokusím se rychle postavit na nohy a rychle řeknu Sorinovi. "Ne, jsi zraněný a tam jsou raněný vojáci. Musíme jim pomoct, dřív než se k nim dostane ona. Musíme jim pomoct!" Jak to říkám, tak se začnu hrabat přes suť a kamení. Pokusím se dostat k vojákům dřív, než titánka. Jestli někdo potřebuje pomoct vstát na nohy, nebo z něho odtlačit kamení. Jestli se někdo nebude moct postavit, tak ho možná zkusím dostat na střechu pomoci ODM. Prostě udělám co budu moct, pokud zachráním alespoň jednoho, bude to víc než nikoho. Sama jsem zraněná a měla bych se ošetřit, ale zatím se můžu hýbat a proto moje zdraví může počkat. | ||
| |||
 | Do první linie 845 Ulevilo se mi úplně stejnou měrou, když zámek povolil a s cvaknutím odpadl. Nemohl jsem si být jistý dokud to opravdu nezkusíme. Alespoň v tomto hledu jsem se nespletl. "Zdá se, že se nás zatím drží štěstí. Tak, honem, vypadneme odsud." Ohlédl jsem na na ostřelovaného titána a pak kývl na Anastasii, měla pravdu nebylo třeba na nic čekat, musíme se hnout. Pomohl jsem zapřáhnout oslíka a pak jsem se vyhoupl na kozlík za ní. "Hyje! Uháněj s větrem o závod." Pobídl jsem oslíka energicky, i když věděl, on sám velmi dobře věděl, co dělá. Byl jsem rád, že se tak hnal kupředu a stačilo jej korigovat s takovou se odsud opravdu dostaneme včas a pomůžeme všem těm lidem na hlavní třídě. "To je super, tak se dobře drž, protože to trochu hází." Zašklebil jsem se na Anastasii, už jsme byli blízko. Konečně jsme viděli i nějaké obránce, kteří nám snad zajistí bezpečný průchod......syčení plynu a mihnoucí se postavy, které přistály u nás. Jak se zdá už na nás čekali, moc se mi nechtělo věřit, že by se nás vydali hledat, ale bylo by to hezké si to myslet. "Měli jsme menší problémy po cestě, ale toho titána, co je působil jsme už vyřídili." Zazubil jsem se na desátníka skoro, jako malé dítě, pořád ve mě ještě vířilo to nadšení, že jsme ho fakt sejmuli a vyhnuli se smrti. "Tohle nám snad trošku s evakuací pomůže." Poklepal jsem rukou na bok vozu. "Sakra další dva titáni na dohled a pálí do nich jen pušky a děla? Můžou je sejmout? Spíše jen zpomalit...." "Jasně jdeme pomoct civilistům do bezpečí." Přitakal jsem a chtěl jsem pobídnout znovu oslíka k pohybu. "Jo pravda jednoho většího jsme za sebou nechali, ale chvilku máme čas, než se příblíží, dostaneme vůz k civilistům, aby mohl začít přesun a pak se o něj postaráme......Ale zkoušel jsem maskování....no úplně to nevyšlo." Pokrčil jsem rameny a s úšklebkem koukl po Maxovi. Už jsme byli tak blízko našemu cíli, když se ozvala ta obrovská rána a přišlo hlášení od Carla. "Cože?! No to si děláte prdel.....sakra!" Procedil jsem skrz zuby a stočil vůz novým směrem, což se mi vůbec nelíbilo. Cestou co jsme se řítili vozem kupředu jsem zatínal zuby a horečně přemýšlel a hodnotil možnosti. "Sakra....doprdele....a zrovna, když to šlo tak dobře!" Letmo jsem zalétl očima k ostatním, kteří letěli okolo nebo poblíž vozu. Bylo mi už teď jasné, že spoušť, kterou způsobila ta velká rána musí být brutální. "Carle!" Křikl jsem na svého přímého nařízeného, abych si získal jeho pozornost, na zdvořilé označování hodností v tuhle chvíli fakt není čas. "Budeme se muset asik rozdělit! Musíme se postarat o ty dva titány na hlavní třídě, jestli se dostanou blíž je s evakuací ámen. Rozdělíme se. Jedna část z nás půjde po těch titánech a ta druhá se dostane s vozem k raněným vojákům a dostane je odtamtud. Vyřídíme to rychle, abychom se pak mohli věnovat tomu 8 metrovému hajzlovi, co se blíží. Jestli mám povolení předávám vůz a vezmu si sebou Maxe a Anastassi a postaráme se o ně. Dáme vám času co to půjde, ale pospěšte si a dostaňte odtamtud ty lidi. Nevím kdy se budeme muset stáhnout." Oznámil jsem svůj plán a očima slétl také na zmíněné, abych viděl jestli se na ně mohu spolehnout. "Jednoho jsme už sejmuli, zvládneme i druhého." Dodal jsem povzbudivě a podíval se na Anastasii. Všichni jsme tu měli strach, ale teď bylo třeba, aby se někdo ujal toho bojovat za ostatní a udržet morálku. Malé úspěchy vedou k větším. Pokud dostaneme povolení k akci předám otěže tomu, kdo mne nahradí a sám se kotvami přitáhnu na nejbližší střechu. "Takže ta mrcha umí házet....zvláštní typ?.....Zatraceně máme to ale štěstí, no nic musíme jí překvapit a sejmout." "Tak jdeme na to, držte se poblíž, protáhneme se nižším letem mezi baráky, či tím co z nich bylo, překonáme proraženou linii Kadgeových lidí a pak využijeme toho, že ta titánka bude mít jiné zájmy, nejspíše hromadu zraněných lidí. Určitě jí bude lákat krev a tak. Toho využijeme a zboku na ní zaútočíme. Titáni mají abnormální reflexy určitě si nás všimne, takže....odvedu její pozornost. Proletím nízkým obloukem přímo kolem jejích nohou, to zaručí, že se bude ohánět po mě a ne po vás. Půjdete hned za mnou a protáhnete se jí za záda. Anastasio protneš ji šlachy pod koleny, nebo alespoň po jedním, aby ztratila rovnováhu a musela se ideálně zachytit o ruce a odkryla si tak krk. Maxi jdi jí hned na to po krku. Jakmile zaútočíte stáhněte se směrem k prolomené linii, já provedu obrat a kdyby jí vaše údery nesejmuly tak provedu druhý útok na krk z oblouku. Přitáhnu se z výšky přímo ke krku, abych získal co největší hybnou rychlost a sílu." Vysvětlil jsem jim svůj plán a nijak nekomentoval to, že jsem ze sebe hodlal udělat návnadu. Věřil jsem svým druhům, že zaútočí včas a že budu dost hbitý na to, abych se titánce vyhnul, zvláště, když jí ti dva rozhodí. "Promiňte vy dva, ale vaše životy riskovat nebudu více, než je to nutné. Pokud má někdo sehrát nebezpečnou roli, měl by to být ten, kdo to celé vymyslel." Ujistil jsem se v duchu a s dalším nádechem koukl na ty dva, že mě pochopili a pak už jsme se vydali směrem k těm dvěma titánům (ještě nevíme, že jeden padl) dle stanoveného plánu. Nízko a mimo dohled mezi domy a pak pokud možno dle připraveného útočného plánu. S trochou štěstí to půjde rychle a budeme se moci věnovat raněným nebo blížícímu se 8 metříkovi. Kdyby nás bylo více, mohlo by to být fajn, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že bude dost lidí potřeba i na to, aby pomohli rozmetané dělostřelecké linii. "Musíme to zvládnout.....zastavíme je! Pro naše blízké! Pro naše kamarády! Pro lidstvo!" Hecoval jsem sám sebe v duchu. | ||
| |||
|
Počasí : Zataženo, 22 stupňů Maeve Auerbach Zatímco jednotka připravovala děla s neskrývaným nadšením, během čehož se zdá se nebyly žádné problémy (na což se rozhodla předtím dohlednout i Maeve). Vojáci jí na její povzbudivá slova řekli hlasité kolektivní "JO!" a vypadalo to, že již téměř nic nebrání tomu, aby byla zahájena palba na bránu. Maeve byla konfrontována s neznámou dívkou, která měla stržené hodnosti a přivedl jí vojín Kaktz. Slova, která řekla, Maeve notně rozrušila, a zničehonic vojákům skutečně zakázala pálit. Ti se po sobě nechápavě dívali, ale rozkaz uposlechli a postavili se k dělům. Odtud dále pozorovali nastávající konfliktní situaci mezi Maeve a dívkou. Svobodnice Schrift, opřená o zeď, nesouhlasně mlaskala, zatímco vojín Kaktz vypadal z celé situace stále více zmatenější. Rei Harllow S hlasitým "cvak" zámek povolil, a ukázalo se, že jméno Anastásie je správnou odpovědí. Samotná Anastásie si viditelně oddechla. "Oh díky bohu" řekla a vlastně se zdálo, že jí informace o tom, že je to její jméno, svým způsobem potěšila. Anastásie a Rei následně zapřáhli oslíka k vozu, snažíc se nemyslet na blížícího se titána. Ten byl ale naštěstí zaměstnáván přesně mířenými střelami ze zdi. "Proboha, díky bohu že umí mířit" řekla Anastásie ve chvíli, kdy dělová koule urazila titánovi větší část hlavy a švihla s ním na záda. "Teď je naše šance! Jedeme!" zavolala a s bušícím srdcem se oba vydali s vozem zpět směrem k lidským pozicím, kde byli nepochybně zranění. Oslík sám nepotřeboval vlastně nijak moc popohánět. Vystresované a vyděšené zvíře běželo prakticky samo, a ano, běželo je zde důležité říci. Nebyl to pochopitelně kůň, ale i oslík dokázal vyvinout docela velkou rychlost, možná kvůli strachu. Usui Chou Sorin Ackerman nevědomky překazil Usui Chou její útok svou vrženou čepelí, jenž se nepříjemně zasekla titánovi v krku a málem jí zabila. Musela se tedy chytit na jednom z domů, odkud se ale hned obrátila na titána se kterým měla nevyřízené účty. Čepel, trčící z krku, byla pochopitelně pro jeho přeseknutí problém. Ale Usui už byla frustrovaná a zoufalá, a podobně jako krvelačný žralok chtěla zkrátka už dobře, aby ten zatracený titán umřel. Doufala tedy, že se jí podaří oběma čepelemi přeseknout krk titána nezávisle na čepeli.
Uvězněná mezi kanóny zezadu a abnormální titánkou se sutinami zepředu, slova "STŘÍLEJTE! ZABIJTE JÍ NEŽ TO HODÍ!" zezadu bez nějaké zjevné možnosti útěku jí vedla k uvědomění, že její osud je nejspíše zpečetěn. Mohla se pokusit jí někam do strany, ale kam? Celá ulice byla tak zdevastovaná, že už nebylo pomalu kam ani chytit ODM gear. A ve změti kanónů a kamene se létat nedalo. Ne, jakmile vystřelí děla a titánka hodí, Usui věděla, že to je její konec. Mohlo jí ale těšit to, že se jí zjevně podařilo titána zabít. Věděla to, neboť stála na jeho rozpadající se mrtvole, která se velmi rychle měnila v prach a páru. Alespoň trochu, malý dílem, dokázala přispět k ochraně Mei. Výsledek: Pětimetrový titán žralok - ZABIT USUI CHOU Mapa ODM s lokacemi hráčů a oblastmi zamořenými titány | ||
| |||
| ZMATEK 845 V hlavní ulici - 2C Uhla jsem se útoku titána a s ladností se přitáhla k protější budově. Otočila jsem se k dalšímu útoku a viděla jsem, jak ten nový doslova usekl titánovi nohu. Páni, takovou sílu jsem ještě neviděla. Kdybych byla tak mocná jako on, už by byl ten titán mrtvý. Až tohle všechno skončí, budu jíst mnohem víc, abych zesílila. Nevím odkud tenhle kluk pochází, ale musejí tam mít dostatek masa. Tady moc masa nemáme, kousek se mi ujde jenom o svátcích. Titán padne na kolena a to je moje příležitost, vystřelím opět na protější budovu a zamířím na jeho krk. Letím vzduchem a do úderu chci dát i to poslední co ve mě ještě je. A jenom asi náhodou, periferně spatřím něco se zalesknout vzduchem. Instinktivně hodím hlavou na bok přesně včas, aby těsně přede mnou proletěla čepel. Jen tak tak jsem se udržela a doletěla k stene kam jsem mířila. Seknout jsem už nemohla a taky jsem se bouchla o tu stěnu ramenem. Naštěstí jenom kousek a hned jsem se opět zapřela nohama o omítku a nabrala rovnováhu. Vyděšeně kouknu na Sorina a zjistím, že tu čepel hodil on. Co to proboha dělá? Málem mě trefil! Tyhle čepele jsou tak moc ostré, že mě mohla klidně rozpůlit. Srdce mi bije tak silně, že mám pocit, že mi od toho tlaku vylítnou oči z hlavy. Myslím, že už ani nepřemýšlím, moje tělo už jenom instinktivně něco dělá. Například teď, kouknu pod sebe a titán se zvedá na ruce, které mu dorostli. Už ani nepřemýšlím nad tím, jaké nebezpečí mi hrozí, nevidím druhého titána, mám tunelové vidění. Prostě zvednu obě čepele nad hlavu a skočím. Jak se titán zvedá na ruce, jeho hlava je přesně hezky v pozici na useknutí. A tak tak skočím a řvu. "AaAaAaAaAaAAAA!" Vlasy mi vějí vzduchem, lechtají mě ve tváři, po květinovém šamponu v nich už není ani stopy. Smrdí od potu, prachu, špíny a možná taky po zbytku titáni krve. Jsem odporná. S touhle myšlenkou seknu vší silou po krku titána. | ||
| |||
| Adelaide 845 Zeď nám ubíhá pod nohama, snažím se držet v čele a vést svou jednotku stále kupředu. Cíl je už na dosah, všichni jej v dálce vidíme, přesto mi tahle megalomanská stavba náhle připadá ještě mohutnější a vzdálenosti delší. Pomalu přestávám stačit s dechem a cítím, jak se musím natahovat i po těch posledních rezervách. "Už jen kousek, za chvíli tam budem,..." povzbuzuji sama sebe a snažím se vybičovat k ještě lepšímu výkonu. Každá vteřina se počítá, každý úder srdce, o který budeme rychlejší než horda Titánů proudících do města. Čím blížeji jsme bráně, tím lepší přehled o jejich počtu máme. A o tom, jakou spoušť za sebou zanechávají. Od průlomu uběhlo sotva pár chvil a už kontrolují skoro dobrou třetinu města. Možná je dobře, že ti dva zůstali ještě u děl a zdržují je aspoň v jednom bodě. S trochou štěstí je snad napadne strhnout i budovy a vytvořit z nich provizorní zátarasy. "A jejich děla byla v pořádku, snad si nestihli pohrát ani s dalšíma," přemítám. Ani si nedovedu představit, co by to znamenalo, kdybychom po takovém úsilí dorazili konečně na místo a zjistili, že to celé bylo k ničemu. Měla bych raději vymyslet náhradní plán. Zaměstnávám svou hlavu až do chvíle, kdy konečně dorazíme k hlavní strážnici. Oproti stanovištím umístěným po obvodu zdi je obrovská. A stejně jako v ostatních případech, i tady záhy nalezneme zamčenou celou jednotku. jenže kromě nich je tu alespoň zatraceně velká zásoba zbraní. Zatímco já ještě vydýchávám svůj heroický výkon, všímám si, jak se z toho arzenálu celé jednotce rozzářily oči. "Tak jo, pusťme se do práce," zvolám a konečně i v mém hlase zazní stopy nadšení. Sice ještě ani zdaleka nemáme vyhráno, ale aspoň něco jde podle plánu. "Doufám, že z toho všichni umíte střílet. Kdo ví, že má blbou mušku, bude nosit koule a nabíjet, jasný!" zazubím se na ně. Ale samozřejmě čím víc děl uvedeme do provozu, tím lépe. "Kdo odbouchne bránu, má u mě večeři a slibuju, že na ní donesu i tajný zásoby!" Snažím se je ještě trochu navnadit, teda alespoň tu mužskou část. Evičce bych do tý sklenky možná tak naplivala. S prvními pár dobrovolníky doběhnu k okraji zkontrolovat děla. Situace ve městě je opět o poznání horší. Až odsud můžeme vidět davy lidí tlačící se u přístavu. Jenže nikde žádné lodě, do kterých by je nakládali. Nespokojeně mlasknu, že by to Amélie nezvládla ani se svým jménem zařídit? Musí ale přeci vidět, co se k nim blíží. "Zatraceně," zakleju a donutím se odvrátit od loděnice pohled, abych se mohla soustředit na naši vlastní misi. Než se ale pustím do štelování děl, vyruší mě opět Albrecht. Ohlédnu se za ním nejprve jen přes rameno, vlastně trochu popuzená, proč nás zdržuje kvůli nějaký holce. "Cože? Tahle cácora?" podivím se. Nezdá se mi moc pravděpodobný, že by tohle všechno zvládla jedna mladá holka, ale Kaktz se tváří nečekaně vážně, takže mu nakonec vyjdu v ústrety. Ale nikdo z nás si nakonec nestihne vyslechnout, co dalšího důležitého měl na srdci. Je vyrušen samotnou dívkou. Vypadá zmateně, ve vyvalených očích nepřítomný, vyprázdněný výraz, skoro jako u ostatních členů posádky. Jenže na rozdíl od nich byla schopná i něco dělat. "Skoro jako by ji někdo zhypnotizoval. Je to ale vůbec možný?" napadne mě hned, ačkoliv na podobný nesmysly vlastně ani nevěřím. Jenže ani mě nedá moc prostoru na více úvah. Sotva mě spatří, začne hlasitě vřeštět. V první okamžik mě donutí ustoupit o pár kroků zpět, než mi plně dojde, co to vlastně řvala. "Cos to říkala?" jsem to teď já, kdo zvýší hlas a zkrátím mezeru mezi námi. "ADA?! CO VÍŠ O ADĚ?" Hrubě ji chytnu za ramena a začnu s ní třást, snad abych jí vytrhla z omámení. "No tak, prober se. MLUV!" naléhám na ni a znovu s ní nevybíravě zatřesu. Je to jako zlý sen. Kolik je to let, co jsem pryč z domova? Proč tu tahle malá coura vytahuje její jméno. Co o ní a o mně vůbec ví? Na okraji vyprchávající příčetnosti zachytím i hovor ostatních členů posádky. Bolestně vytlačím vzduch z plic a svraštím obočí. "Ada je moje sestra," procedím skrze zuby. "A ty mi řekni, o co tu jde!" štěknu znova na tu holku a rukama se jí zaryju bolestivě do ramen. Eva mezitím už opět začne vydávat na vlastní pěst rozkazy. Tentokrát to nechám projít. Jistě, brána je důležitější. Odpálíme ji a pak to z téhle mohu prostě vyml-... Nedokončím myšlenku. Holka se znovu hystericky rozkřičí, udeří to do mě jako rána palicí. Okamžitě ji pustím a oči se mi rozšíří nastupující panikou. "Cože?" nejprve spíš nevěřícně vydechnu, načež se ohlédnu na vzdalující se postavy vojínů chystajících se vyplnit Evin rozkaz. "Ne, tohle...." zavrtím poplašeně hlavou, "co to tu sakra plácáš? Jak zemře?" Stále tomu odmítám uvěřit, tohle přeci vůbec nedává žádný smysl. Moje malá sestřička... "STŮJTE, NESTŘÍLEJTE!" křiknu na svou jednotku. Ještě ne, dejte mi jen chvíli... "Kde je moje sestra. Kde je Adelaide?!" hlas se mi třese, stejně jako zbytek těla. Proč Ada? Nemůže být přeci někde tady. Zůstala s rodinou na farmě a my potřebujeme zavřít tu zatracenou bránu. "MLUV!" hlas se mi zlomí, jsem připravená dostat z ní odpověď jakýmkoliv způsobem, i kdybych ji měla rozpárat zaživa.
| ||
| |||
| Hyjé a pryč! 845 Jen jsem na Anastasii kývnul a už jsem byl u domu. Byl to tu o dost větší nepořádek, než jsem doufal a najít si příhodné místo na provedení plánu bylo ještě obtížnější, ale nakonec se podařilo. Nebylo dokonalé, rozhodně to byl risk, ale co teď vlastně nebyl že. Na jednu stranu jsem byl nervózní, že nevidím, co se děje na druhé straně, na druhé zase rád, že jsem se mohl plně soustředit na zaháknutí kotev a udržení, nebo přitažení zdi. Bylo to o dost těžší, než by mohlo být. Cítil jsem, jak se mi napínaly svaly k prasknutí a lanka ODM vybavení se napínaly zrovna tak. Se zatnutými zuby jsem se snažil udržet jakš takš dýchaní a zvrátit nepříjemné naklonění zdi směrem na oslíka, vůz a vlastně i Anastasii. "Upffuuuch! Kurva to je tíha.....no tak pojď ty mrcho ještě kousek a hlavně drž zatraceně!" Sténal jsem v duchu, protože tohle se rozhodně práci na farmě nemohlo rovnat, měl jsem pocit, jako bych se snažil přitáhnout celý barák a ne jen zeď, asi budu muset trošku více zamakat na fyzičce jestli tohle všechno přežijeme, jak se zdá jsou dny, kdy se to fakt hodí. Mohl jsem jen děkovat, že jsem nepatřil mezi ty flákače, co byli věčně vyvalení někde v baru v lihu a kartách, ale že jsem dal něco i udržovaní sebe sama teď to možná zvrátilo neúspěch v možný úspěch to a adrenalin, který mi bušil tělem, protože jsem si byl moc dobře vědom, že každou chvílí se může objevit další titán..... Dvě dunivé rány. "Co...kurv......ugghhhh.....aaarrrhhhhh!" Zasténal jsem, když mě výstřely rozhodily tak, že jsem málem celou váhu pustil a jen s vypětím sil jsem opět srovnal držení. Dovolil jsem si ohlédnutí, na co to kurva střílejí tak blízko nás a..... "Ale no tak, to si děláte srandu....další?! A takhle velkej, doprdele!" Hudroval jsem v duchu. Věděl jsem, že upozornit nyní Anastasii nemá smysl jen by jí to rozhodilo, musíme nejprve dokončit, co už je skoro za náma. Musíme sebou mrsknout a vypadnout dřív, než nás ten přerostlý demetně se tvářící hladový titán zmerčí. "Střely ho minuly.....paráda zaseklý....sakra!" Zatnul jsem zuby až jsem se skoro bál, že si je zlomím o sebe a zapřel se ze všech sil. "Tak už pojď ty jedna cihlová potvoro." Procedil jsem skrz zuby a konečně ucítil, jak se bortí zeď správným směrem, jen tak tak jsem stil přechytit kotvy a uskočit do bezpečí. "Uh...uhh....kruci." Vykašlával jsem prach a klečel na jednom koleni opodál s pohledem na to, jakou spoušť bortění zdi nadělalo. "No alespoň to vyšlo...ale teď už o nás nejspíše ví." Cítil jsem, jak se mi lepí oblečení na tělo, jak jsem spocený, jak se mi chvějí svaly únavou a nohy by chtěly zůstat nehybné, ale měl jsem na mysli toho obrovského titána a taky to, že Anastasie potřebuje mou pomoc a že pokud se nepohnu oba tu určitě chcípneme. Přinutil jsem se znovu k pohybu a vydal se co nejrychleji překonávajíc bolest v unaveném těle směrem k vozu a Anastasii. "Už jdu...hlavně klid, s chladnou hlavou to zvládneme......uh...jo vo tom titánovi vím všiml jsem si...." Další rány ze zdi směrem k nám, tentokrát se však hoši trefili přesně, což nám poskytuje cenný čas. "Jo! Supr, teď máme pár okamžiků k dobru, jen aby jim ta muška vydržela." Prohodil jsem s naději v hlase a rychle se dopotácel k zámku na kolu, který tam byl. Se zamračením jsem se podíval na ten obrovský číselný zámek a to, co tam zatím má parťačka navolila. "Sakra ten je dlouhej.....hmmm 9 písmen....to je dost dlouhý a blbý počet....." Chvíli jsem na zámek zíral a přemýšlel, pak koukl na Anastasii a zase na zámek. "Devět písmen je moc dlouhé na to, aby si někdo ten kód pohodlně zapamatoval, pokud by se nejednalo o něco, co majitel zámku zná a nikdy nezapomene......něco co je pro něj dostatečně důležité a má to vždy na paměti.....no jasně....jsem to ale vůl. Tohle musí být ono." Usmál jsem se na svou společnici rychle se sklonil nad zámkem a začal vytáčet novou kombinaci až na zámku nakonec stálo "ANASTASIE". "Drž nám palce. Má to 9 písmen a je to určitě to nejdůležitější slovo v životě tvýho táty, takže jaké lepší vybrat, pro heslo k vašemu majetku. Určitě chtěl mít jistotu, že to zvládneš odemknout taky, když bude třeba a věřím, že bys na to za chvilku přišla. Heslo jsi ty.....doufám." Pokusil jsem se zámek po zadání tohoto hesla otevřít. Pokud to šlo, tak rovnou zkusím vytáhnout vůz více do ulice a Anastasii instruuji, aby začala zapřahat oslíka, abychom mohli vyrazit vpřed, ideálně, abychom se rozfrčeli plnou parou směr sekce B3 a pak dál k ostatním, které jsme nechali evakuovat lidi. "Už to skoro máme, ještě chvíli aby se nás drželo štěstí." Přál jsem nám oběma s bušícím srdcem. A občas jsem se samozřejmě neubránil tomu, abych se rozhlédl jestli se knám neblíží další titáni, nebo není moc blízko ten 8 metrovej. | ||
| |||
|
Počasí : Mírně zataženo, 22 stupňů Maeve Auerbach
Na poznámku Maeve o potřebě zatarasení brány celá jednotka přikyvovala. Přesto se zdálo, že relativně malé vítězství posádky dole mělo na skupinu B povzbuzující efekt. Ukazovalo totiž to, že titáni jsou přes veškerou svou děsivost a odolnost smrtelní. A že je dokonce dokáží zabít i relativně nezkušení vojáci, jako jsou ti přítomní. Mnozí lidé zkrátka v krizích potřebují naději. A smrt titána něco takového skupině B na zdi přinesla. "Jasně! Jdeme na to!" zavolá Amos, a vezme k sobě jednoho z vojínů, kovářovského syna jménem Biennert. "Ukážeme jim, že lidstva by se kurva měli bát!" zavolá Biennert, a oba dva zaujmou obsluhu dvou děl, která vypadají provozuschopná. Maeve a zbytek skupiny se mezitím připraví k přesunu na další stanoviště. Maeve sice proletí hlavou, že by děla mohla být sabotovaná, čímž by de facto tyto dva vojíny poslala přímo do nebezpečí, ale zdá se, že děla, u kterých Amos a Biennert stojí, jsou zcela v pořádku. Alespoň o tom svědčí rány a letící projektily, které začnou oba kluci dolů po osmimetrovém titánovi pálit. Podivná dívka Rei Harllow 845
Radost z vítězství naplnila Reie Harrlowa a Anastasii Siller novou energií a silou, které jim pomohly i přes únavu pokračovat dál. Vydali se tedy pro cíl své mise - oslíka a vůz. Problém ale představovala padající obvodní zeď, která mohla obojí v mžiku zničit. Oslík zuřivě hekal a zdálo se, že se každou chvíli nabodne na plot, za který se snažil dostat. Rei se tedy ujmul velení, chytl Anastasii, a začal jí promlouvat do duše. Tím mohl odvrátit psychické zhroucení této křehké dívky. "Já...ano...Máš pravdu. Jsou to jen věci" hesla prostě. "Rodiče byli naštěstí pr..." řekla, načež již Rei navrhoval svůj plán. Čas byl kritický, protože hrozilo, že se zeď zhroutí. Být to kdokoliv hloupější, jistě by v rychle přicházejícím sletu informací od Reie v takovém šoku nebyl moc moudrý. Anastásie to zdá se ale pochopí. "Dobře, buď opatrný prosím" řekne, a vyrazí dolů k oslíkovi na svém ODM gear. Zámek na kole, ilustrační podoba. Má nicméně řady na 9 písmen. Aktuálně je na zámku, po Anastasiiných pokusech, napsáno BOBTUBAJF a je stále zamčený Usui Chou + Sorin Ackerman C2 (Hlavní třída) Usui Chou v sobě nalezla odvahu a vyrazila i přes výrazný diskomfort přímo proti titánovi. Hnána snad instinktem, nebo dokonce jakousi vnitřní silou, nehodlala zde zemřít, a hodlala bojovat až do konce. Naději jí dával i dost zbídačený stav titána, ze kterého se linula pára, ale chyběly mu ruce, i kus hlavy. Neměla více času se věnovat titánce za ním, protože titán si bral veškerou její pozornost. "Moucha" obratně vystřelila kotvy svého ODM gear o jednu z budov, aby se svižně vyhla útoku titána, při kterém se projevila její drtivá rychlostní převaha nad ním. (Obratnost 55 (40+15) vs 25). Ve chvíli, kdy skloněný titán vrazí do země, je Usui již na zdi poškozeného domu, a přechází do útoku. Její rychlost opět titána zmate, čehož obratně využije Sorin Ackerman, který se vystřelí ODM tak, aby skloněnému titánovi přesekl kolenní jamky. (Síla 35 (10+25) vs 25) což se mu podaří tak dobře, že v jednom případě svou neskutečnou silou pětimetrovému titánovi přesekne celou nohu vejpůl, což výrazně naruší jeho už tak nalomenou rovnováhu, a titán spadne na plocho na zem. Aktuální stav bitvyPětimetrový titán "žralok" = 30/30 Abnormální titánka = 35/35 Sorin + Usui = 35/55 Mapa ODM s lokacemi hráčům a mírou zamoření Titány | ||
| |||
 | Dva na dva
Po tom, co střebla ustane, Sorin vykoukne z poza dni, za kterou se před kanonádou schoval. Oba titání se začali stavět na nohy, není času na zmar. Je potřeba je uzemnit ještě dříve, než se zregenerují. Ještě se však stihne sjet Kagdena pohledem, na Sorinově tváři bylo poznat, že si s tímto mužem bude mít co říct, až se to trochu uklidní. Kagdene... ty starej idiote... počkej, až se to uklidní... pomyslí si Sorin, ale na přemýšlení nad případným vyřizováním účtů teď opravdu není čas. Ten menší titán, který aktuálně nemá ruce a je tak nějak neuplný se ihned rozběhne proti Usui, ta okamžitě uskočí díky svému ODM gear a vzápětí se otočí zpět a zautočí na titána, který se k ní sklonil, aby po ní chňapnul. Sorin se rozběhne a použije své ODM gear k tomu, aby se dostal skloněnému titánovi k jeho kolením jamkám, ty mu se mu pokusí okamžitě přesknout a ihned se odtáhne opačným směrem, aby na něho titán nespadl. To by mělo zaručit, že se nějakou chvíli nezvedne. Zaroveň se Sorinovi za letu naskytne přímý výhled na titánuv krk, pokusí se tedy po něm vrhnout jednu ze svých čepelí, aby ho poté mohla Usui dorazit. "Je tvůj..." pronese Sorin směrem k Usui chladným hlasem a odplivne krev směrem na dlažbu... Jeho pohled se znovu ubíra na šílenou titánku, které už se plně postavila na nohy. Druhé kolo? | ||