Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Attack on Titan: Defend Shiganshina
Družina
| |||
 | Potížistka 845 Snažit se kohokoliv přesvědčit k akci v doprovodu dávivých zvuků bylo jako bojovat s větrnými mlýny. Těžko bych těm mladším ale mohla vyčítat, že věnovali více pozornosti zhroucené Amelii. Jestli měla v něčem Eva pravdu, pak ve zhodnocení jejího stavu. Jenže její další akce už byly naprosto neomluvitelné. I to poslední záchranné stéblo v podobě Albrechta se pod tlakem zlomilo a celá tíha situace opět dosedla na má ramena. Jenže tentokrát to byla právě Eva, kdo vystoupil první a začal si klást podmínky. Zprvu jsem tomu stěží dokázala uvěřit a z povytaženého obočí se rázem stala mnohem méně přívětivá maska. Tohle bylo nutné utnout už v samotném počátku a pokud to nejde po dobrém... "A DOST!" okřiknu ji uprostřed jejího proslovu, když začne vymýšlet ty svoje kraviny. "Stále zapomínáte, kdo tu velí, Svobodníku Schrift ", dám si zvlášť záležet na tom, abych velmi důrazně připomněla její hodnost a udělám i ten další krok k ní, abychom si stály tváří v tvář. Jestli si ta mrcha myslí, že mě tak snadno zažene do kouta, šeredně se plete. "To vás čeká kázeňský trest za neuposlechnutí rozkazů a pokus o vzpouru, tady Kaktz je svědkem." Pokračuji ostře a nespouštím ji z očí. Jestliže se odsud dostanu živá, postarám se o to, abych svou hrozbu naplnila. Nakonec se jí to všechno ještě zatraceně vymstí. Už teď je mi ale jasné, že si nemohu dovolit jednotku opustit. Plán bude muset pokračovat i se mnou. A času není nazbyt. Titánům se zatím opravdu nikdo nepostavil a do města proudí desítky dalších, s takovou obyvatelstvo nestihneme evakuovat.
"Bude to takhle," otočím se i ke zbytku jednotky, "Amélie půjde místo mě do přístavu a vyjedná lodě pro evakuaci." Rukou jí naznačím směr. "Cestou si odchytneš někoho k sobě, rozumíš? Zajistit lidem lodě, nic jinýho. Kývni, jestli chápeš. Použij svý a otcovo jméno, cokoliv. A teď se seber a běž!" křiknu na ni. Jako obyčejného vojína by ji nikdo nevyslyšel, ale byla dcerkou z dost prominentní rodiny, aby měla nějaké užitečné konexe. "Zbytek pokračuje podle plánu. Jdeme na zeď a odpálíme tu zatracenou bránu. Pohyb!" Vydám poslední důležitý rozkaz a sama se připravím vyrazit. Hlavně se dostat nahoru co nejrychleji, tam budeme před titány v bezpečí. S trochou štěstí budou funkční i děla a podaří se nám postup titánů aspoň trochu zpomalit. Další jednotky už se určitě taky musely dát do pohybu. Nechci zbytečně riskovat a vést tuhle vyklepanou bandu do boje, ale pokud nikdo nic neudělá, o tuhle část města přijdeme. | ||
| |||
 | MEI 845 Střecha domu (D3) Když je mě starší muž promluvil, všimla jsem si, že je to též orientálec, ale nikdy předtím jsem ho ještě neviděla. Ale byl milý a souhlasil s tím, že se evakuují. Jenomže se ani nehnuly z místa. V rukách měli zbraně a snažili se dostat do zamřížovaného domu. Jindy bych si myslela, že se pokoušejí něco ukrást a zašla bych k nim je blíže vyslechnout. Ale teď jsem jenom kousek pootočila hlavu a viděla jsem jak se hrůzostrašní titáni procházejí mezi domy. V puse mám hrozně sucho, v podpaží vodopád a opravdu hodně moc mi třeba na záchod. Tohle mám pořád když jsem ve stresu. Moje střeva si řeknou, že teď je ten nejlepší a nejvhodnější čas dělat svojí práci. Ještě jednou se na muže vystrašeně podívám a s naléhavostí v hlase zakřičím. "Pane, titáni jsou ve městě a blíží se sem! Musíte opravdu rychle utíkat do loděnice! Neztrácejte čas, každou chvíli budou tady!" Opět se podívám na titány a přes střechy domů vidím jak postupují. Musím za Mei! Ve škole možná ani nevědí, že byla brána přeražena. Všechny děti ve škole tam možná pořád sedí jako jednohubky. Musím vyrazit. Otočím se a s použitím ODM co nejrychleji letím směrem škola. Chci tam dorazit co nejdřív a najít Mei. Pomoct jí a všem dětem dostat se bezpečně na lodě. | ||
| |||
 | Záchraná mise - zdržení
Po vcelku výrazném dopadu, ze kterého se Sorin ihned otřepal, nezbývalo moc prostoru na to se zorientovat, snad až na to, že se na něho řítila obrovskou rychlostí krvelačná titánka. To snad nemyslíš vážně... Ještě v běhu po něm švihá pravou rukou, není moc času na přemýšlení... Sorin neuhne a místo toho využije své síly a ruky titanky chytne tak, aby jí zastavil, ale zároveň se lehce posune opačným směrem, aby daný náraz zmírnil, co možná nejvíce a vyvaroval se tak případné zlomenině... Po tom co odletí pár střešních tašek a ruka se přestala hýbat, tak titánka vyjeveným a dementím úžasem hledí na Sorina. Ten lehce narovná hlavu, v jeho očích je vidět chlad, ale zároveň obrovský vztek. Chytne ruku titánky pevněji, druhou rukou vytáhne jednu ze svých čepelí a během pohybu pronese směrem k titánce: You one ugly motherfucker... Zobrazit SPOILER  Ihned velice silně švihne čepelí po ruce, kterou drží a přesekne ji. V zápětí vytasí druhou čepel a ihned se vrhne titánce po očích, aby jí připravil o zrak. Použije ODM gear k zachycení se o hlavu titánky, lehce se s výskokem přitáhne a vypíchne jí obě oči. Jen těsně se vyhne ústům, přeskočí a přidržuje se na jednom z jejích ramen. Titánka začně vyvádět a ohánět se druhou rukou, po krátkém okamžiku, co se na chvilku sklidní jí Sorin přiskočí k šíji a rozřízne ji, tak aby odhalil páteř, kterou nalomí čepelí, chytne a následně vytrhne směrem ven. Titánka okamžitě začne padat k zemi, přičemž se Sorin zachytí za komín budovi na které byl původně a doskoči na střechu. Padne na kolena a snaží se dát dohromady. Odkufuje, z jeho rukou a obličeje potřísněného krví titánky se line pára. Mikaso... už jdu... vydrž... | ||
| |||
 | Povoz 845 Spokojeně jsem se pousmál nad tím, že se Carlovi můj nápad s prostěradly líbil. Za jiných okolnosti bych byl nejspíše mnohem raději za svou pohotovou reakci, ale v tuto chvíli jsme měli úplně jiné starosti a nebylo radno se zdržovat. Za chvíli jsme už s Anastazií svištěli vzduchem kupředu k jejímu domovu. Najednou mi přišlo, že se vše odehrává strašně rychle. Bylo mi však jasné, že je to jen otázka času, kdy se každý minuta nepříjemně povleče. Koutkem oka jsem slétl ke své společnici, která si nemohla nepovšimnout mlčících děl a nečinnosti posádky na hradbách a zároveň také nerušeného postupu titánů do města. Na okamžik jsem sevřel pevněji rty a jen tiše letěl. "Netuším, ale teď máme jiné starosti, nerozptylujme se tedy ničím jiným." Odpověděl jsem jí nakonec vážně a vlastně jen polohlasem, možná z vnitřního strachu, že by nás mohl slyšet nějaký titán a vydat se nám na stopu. Koutkem oka jsem také zahlédl, že se nějaký voják zapletl s jedním titánem, o kus dál přes hlavní ulici mezi domy. Velice rychle jsem od něj odvrátil pohled. "Pokud bude chytrý zkusí se stáhnout před titánem a dostat k posilám a udeřit společně." Odtušil jsem v duchu. "Nedívej se tam a pokračuj. Musí si poradit sám, v sázce je více, než jeden život a civilisti se sami neubrání." Poznamenal jsem k Anastazii pro případ, že by chtěla vydat tomu týpkovi na pomoc. "Musíme přivézt ten vůz a pomoct raněným, dostat civilisty do bezpečí." Opakoval jsem si v duchu když jsme přistáli na nedaleké střeše, ze které bylo už vidět i na náš cíl. Při dopadu jsem se instinktivně přikrčil a zůstal v podřepu, abych se zorientoval, co se děje kolem a zdali je oblast bezpečná. "To je dobře.....támhle je váš dům ž...." Ihned jsem zmlkl a přikčil se o to více, abychom nebyli vidět naznačil Anastazii prstem k ústům ať je zticha a ukázal směrem, kde byl vidět onen procházející titán. Byl ještě kus od nás, ale mohl nás vidět, nebo slyšet. Rychle mi to začalo šrotovat v hlavě a já očima těkl po okolí, abych zhodnotil, o nejlepší možné řešení aktuální situace. Pomalu jsem se nadechl a došel k rozhodnutí. Potichu jsem se přitáhl až těsně vedle své společnice a zašeptal jí do ucha. "Jdeme tiše dolů, plyn na minimum jen pro hladký doskok to se v tom hluku okolo ztratí. Pak do příbytku osla, bude tam hnůj potřeme si jím oblečení, tváře a ruce. Titáni se při lovu jistě řídí i čichem, takže takhle snad budeme ve větším bezpečí dokud nás neuvidí a zvířecí pach, který normálně nechávají na pokoji bude ideální. Pak musíme zapřáhnout tiše osla a odemknout tu bránu, víš, kde jsou od ní klíče? Zajdu pro ně, ty nachystej oslíka zná tě nebude vyvádět.....Jakmile bude zapřaženo vyrazíme obdobnou trasou zpátky k náměstí (šikmo ulicemi skrz B3 a pak případně na náměstí dle toho, kde to bude přijatelnější). Ideálně se skryjeme ještě pod plachtou, nebo pod vozem pokud jej nebude třeba řídit." Vysvětlil jsem jí tiše v kostce plán, pro všechny případy. A pak už jsem se rychle jal realizace plánu a seskočil směrem k cílovému domu, abych přistál až za jeho branou a použil co nejméně plynu, případně ODM k tomu abych se nezranil. Pak už jsem spěšně vykročil k příbytku oslíka, pokud se nic nepokazilo, abychom neutralizovali náš pach a přešli k tomu nejdůležitějšímu chystání vozu a sehnání klíčů k otevření brány. | ||
| |||
 |
845 Sorin Ackerman Desátníka Huga se vám povedlo vypáčit z místnosti a dostat na náměstí, kde jste ho s kapitánem Hannesem předali příslušným vojákům, kteří se snažili pomáhat raněným. V tu chvíli jim v tomto směru přicházely i další posily, v jejichž čele byl svobodník Carl a svobodník Rei Harrlow. Ti mezitím diskutovali, jak nejlépe raněným pomoci. Na to ale kapitán Hannes, a především pak sám desátník Sorin, neměli čas. Na svém ODM gear se dostali do vzduchu, jen aby viděli, a to opravdu zřetelně, že titáni nerušeně postupují čím dál tím dále do Shiganshiny, a vůbec nikdo s nimi ani nebojuje. Oblast blízko brány se tak vysloveně podobá peklu, kde titáni nerušeně hodují, přepadávají přes sebe, a idiotsky vrážejí do domů ve snaze dostat se k lidem. Již z dálky je vidět roztrhaná těla, a titány hodující na "hostině". Onen silně znepokojivý "ženský" titán s širokým úsměvem se zřejmě hodlal vydat jiným směrem, ale poté se zničehonic zdálo, že ho vysloveně zaujal směr, kterým míříte. To nebylo dobré.
Sorin se náhle prudce zarazil v letu, kdy asi pětimetrová Titánka chytila jeho ODM lano a strhla ho prudce směrem k sobě, a daleko od Hannese. Jen tak tak se mu podaří se odpojit, a i tak spadne dunivě na jednu ze střech, jen aby byl brzy zpět na nohou čistým šokem. Maximálně nějaká modřina, ale jinak se mu nic nestalo. Zdá se, že tato Titánka rozhodně nebude normální, protože zatímco kolem bylo stále hodně lidí, dívala se na něj upřeně, a poté proti němu agresivně vyrazila vpřed, jakoby byla zaměřená pouze na něho, přičemž po něm švihla prudce pravou rukou. V rychlosti a šoku nemá možnost vůbec ověřit, co se stalo s Hannesem. Musí být ale někde poblíž, a určitě si Sorinova oddělení všiml.
(Nová lokace Sorina - D2) Usui Chou - D3 střecha Karl přikývl pokynu Chou, a společně se stále vrčícím pejskem pokračoval v navádění lidí. Přesto zůstává na jedné ze střech poblíž. Chou si mezitím může povšimnout, že mužů je celkem šest, a v jejich čele je postarší hladce oholený muž, který je stejně jako Usui Chou Orientálec. Přesto, že orientálců není mnoho, a v komunitě se znají navzájem, Usui ho vůbec nezná. Ostatní muži jsou výrazně mladší, než on, a vypadají jako fyzicky velmi zdatní jedinci. Orientálci to nejsou. Zřejmě jde o nějaké dělníky, protože mají ohromné ruce, v nichž většina drží po domácku vyrobené palice s zatlučenými hřebíky. Jeden muž má ale ruce za zády, a jen těžko jde ze střechy vidět, co má u sebe. Starší "vůdce" skupiny v ruce něco rovněž drží, ale není to žádná velká palice, ale spíše menší předmět, a když se objeví Usui, tak to hbitě schová. Na první zakřičení nereagují muži vůbec, na druhé už mluví starší muž. Vůdce skupiny "Ach ano, děkujeme Vám. Chtěli jsme jenom varovat lidi v okolí, ale raději to nebudeme riskovat a půjdeme tedy k loděnici" řekne vřelým tónem, a pokyne na muže za sebou, kteří rovněž souhlasně přikyvují. Nikam ale nejdou, a spíše to vypadá, že čekají, až zase odletíš pryč. Muži jsou přinejmenším podezřelí. Z toho, jak stojí, to vůbec nevypadá, že by někoho varovali. Naopak, všichni zjevně obkličují dveře jednoho konkrétního domu, do kterého jsi je předtím viděla bušit. Je možné, že opravdu chtěli lidi uvnitř varovat. Ale ačkoliv jsi majitele domu nijak neznala, rozhodně to nebyl chudý člověk - tomu odpovídaly i ocelové mříže na dolních oknech, kterých si musel všimnout každý. Ty zabraňovaly komukoliv vejít dovnitř, a na druhou stranu, také ven. Na druhou stranu, je asi normální, že se lidé v této době ozbrojují. Ale přeci si nikdo nemůže suveréně myslet, že palice něco zmůžou proti titánům? Maeve Auerbach Střechy B3 Štěknutí Maeve na moment všechny přítomné zarazí, a dokonce i zmlknou. Tedy kromě vojínky Dartblau, která nedokáže utišit svůj rozvířený žaludek, a jeho obsah vyhodí opět ven. Je vysloveně naprosto vyklepaná, stále se svijící na čtyřech. Je zcela sevřená strachy. Maeve sice má svůj projev, ale zdá se, že zkrátka nestačí na to, aby se vojáci jen tak sebrali s velkým "hurá" šli do zbraně. I oni vidí ohromné titány u brány, do které pronikají stále další. Celou konverzací je navíc cítit, že velký faktor dělá to, že s nimi sama Maeve nikam nejde, a motivace tak vyjde trochu naplocho. Svobodnice Schrift se při zmíňce o sobě lehce zacuká. Vojín Kaktz vypadá vysloveně starostlivě s pohledem na vojínku Dartblau, která zjevně rozhodně v žádném bojovém stavu není. Ostatní se dívají tak nějak nepřítomně všemi směry. Rei Harllow A2 Zatímco se kolem nich jen na moment mihnuli kapitán Hannes a desátník Sorin Ackerman (kterého Rei ani nezná), Rei s Carlem a dalšími v rychlosti řešili, jak nejlépe přepravit co nejvíc lidí a to ideálně co nejrychleji. Zatímco Anastásie navrhovala povoz u sebe doma, Rei zmínil i nápad s prostěradly. Ostatní uznale přikývli. "To je dobrý chlape. No tak, slyšeli jste! Nosítka, šup!" řekl Carl, kterému se nápad zjevně líbil, a ostatní vojáci se rozutekli kolem, ve snaze najít prostěradla či jiné velké látky a vytvořit z nich provizorní nosítka. Dveře do domů se vojákům naštěstí otevíraly téměř samy, pokud už otevřené nebyli, když se civilisté dostávali ven. Mapa s místy, které padly titánům | ||
| |||
| Povoz 845 Ještě pár okamžiků jsem ulpěl pohledem na zádech Usui, která se vzdalovala s jinou skupinou, která byla přiřazena k lodím. Nám připadla nemocnice a další lidi. "Což je potencionálně mnohem díl od školy a mých sourozenců......Mysli i na ostatní děti ve škole Usui." Vyslal jsem tichou prosbu v duchu, když se dali všichni do pohybu. "Neblbni a dej na sebe pozor Maxi." Usmál jsem se na bratránka. On byl ten poslední od koho potřebuju, aby mi říkal nějak oficiálně, ale vím, že mě tím rád štve. Rozloučil jsem se s ním s úsměvem a doufal, že to nebude naposledy, co se vidíme. Když jsem se rozhlédl kolem sebe stále jsem viděl jen chaos. Trošku organizovaný, ale chaos. Byl jsem rád, že velením téhle skupiny byl pověřený ve výsledku někdo jiný. Pohled mi i tak však padl na nebožáky, kteří byly určeni, jako útočná síla do první linie. Místo, kde nechtěl být v tuto chvíli asi nikdo. "Nechce se jim, je to vidět....o to více, když nevidí žádnou vysokou šarži, která by je v úkolu vedla kupředu, jako vzor." V duchu jsem jim popřál štěstí a přesunul svou pozornost na vlastní problémy. Trošku mi totiž zatrnulo, když vedle mě přistál Carl, skoro jsem si říkal, že si to slíznu ještě od něj, že jsem přebral iniciativu a snažil se trošku naše lidi zkorigovat, ale vzal to lépe, než jsem očekával. S trošku lehčím srdcem jsem se rozhlédl kolem a pak spočinul pohledem zpátky na něm. Chtěl jsem něco říci, ale to už se chopila slova Anastasie, kterou jsem skoro nezaznamenal, kdy se v tom zmatku vrátila. Byl jsem však rád, alespoň jsem měl kolem sebe někoho známého. Přelétal jsem pohledem pár okamžiků z jednoho na druhého a v duchu hledal další řešení. "Je to možnost, ale....počkat..." Pohled mi padl na domy okolo. "Vlastně bych jeden nápad měl pane. Jsme pobliž hospody a mnoha další obydlí, to znamená, že jsou tam postele a tam se dají najít prostěradla, nebo celty, něco by mohlo být i v nedalekých kasárnách. Mohli bychom poslat skupinky lidí, aby z domů vynesli právě tyhle větší kusy látek a udělali z nich provizorní nosítka, vleky a tak. Bylo by pak, jak pomoci zdravých vesničanů přenášet ty zraněné i když bychom neměli vozy, koně, nebo cokoli jiného. Bude to pomalé, ale ne nemožné a můžeme s tím začít okamžitě." Pohled mi pak padl na Anastasiu. Její nápad s vozem byl na místě, ale bylo to zatraceně blízko nepřátelské frotny a měl jsem obavy z množství lidí, které se tam bude ještě pohybovat. "K čertu s tím.....nerad to říkám, ale Anastasia má docela dobrý návrh. Nelíbí se mi, jak blízko průniku to je, ale na druhou stranu pokud je ten vůz velký a má potencionálního tahouna budeme neměli bychom to jen tak odsoudit. Sice počítám s tím, že 50 osob bude trošku nadsázka, ale i deset nebo dvacet těžce raněných naložených na voze může být pro ty lidi osudným. Musíme udělat co půjde, abychom ostatní odsud dostali." Skousl jsem si ret a pohlédl směrem k bráně odkud se valili titáni a skupinka obránců, která ještě nevyrazila. "Doufejme, že je při nejhorším Kadgen popožene, nemůžeme si dovolit strhnout pozornost na sebe." "Pokračujte se evakuací pane. Zkusíme vás dohnat, co nejdříve. Půjdu s Anastasií pro ten vůz, když to půjdeme dostaneme ho k vám, když ne vrátíme se a alespoň cestou varujeme vesničany. Není nás tady mnoho a budete potřebovat lidi na ochranu a korigování vesničanů, sebou si můžeme vzít maximálně tak jednoho dalšího pokud vůbec. Anastasia se bude muset postarat o osla a vůz, zná ji, bude šance, že ho přiměje k pohybu a já a případně někdo další budeme hlídkovat, abychom vypadli pokud by se to hodně pokazilo. Náš úspěch bude záviset na druhé skupině, jestli dokáží zastavit postup titánů. Doufám, že ano." Pomalu jsem se nadechl a uchopil své ODM gear ovládání. "Poletíme, abychom tam byli včas. Poletíme tak, abychom netáhli pozornost titánů a budeme se krýt z jejich dohledu i dosahu. Hodně štěstí vám i nám pane. Jestli je to vše vyrážíme." Pak pokud už tomu nic nebrání, tak aktivuji své ODM gear a vyrazím ze své pozice se svým doprovodem kolem hostince směrem k místu, které Anastasia navrhla. Nechám se jí vést, ale berem to vzduchem kolem střech nad ulicemi, ale tak, abychom nebyli v přímém výhledu nepřítele, jen občas zkontroluje jeden z nás jestli nemáme něčí pozornost. Postupovat budeme skrz B3 šimko na A2 (pokud není problém pohyb z čtverečku skrz uhlopříčku :)). Cílové místo samozřejmě nejprve obhlédneme při příletu z povzdálí, než se přibližíme k vozu, nebo oslíkovi za předpokladu, že tam něco z toho ještě je. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Rozkazy 845 Zdálo se na to první pohled tak jednoduché, nakonec jsem jen vyrazila přesně podle příruček rozdávat rozkazy, přebírat zodpovědnost za svěřené jednotky. Bylo třeba postarat se o to, aby byly splněny ty nejnutnější úkoly, aby... abychom přežili. Bylo stále obtížnější maskovat, jak se mi třesou kolena a krev mizí z obličeje. Prošla jsem tolika nácviky, že bych měla problém je vůbec spočítat, ale tohle se nepodobalo ani vzdáleně těm nejdivočejším z nich. Jednotky na střechách pociťují to samé, mnohé z těch tváří ani nepoznávám, jak jsou u naší jednotky krátce. Přesto se mi podaří znít alespoň trochu přesvědčivě a první skupina se dá záhy do pohybu. Patrně šťastná, že dostala zdánlivě nejsnazší zadání. Jen u Usui zaznamenám tu podivnou směsici pocitů, když se pomalu odvrací od ostatních, aby se vydala na cestu. "Zatraceně holka, tu lítost sis mohla odpustit." Možná si ale jen sama doteď neuvědomuje, jak náročné bude zvládnout panikařící dav...
Ani Carl mě nenechá na holičkách. Věděla jsem, že je na něj spoleh a dokáže se dobře rozhodovat. Jemu jsem to rozhodně chtěla alespoň trochu ulehčit, nemělo smysl si nic nalhávat. K mému překvapení se ale slova ujme Rei a začne mé rozkazy upřesňovat. S pozdviženým obočím sleduji, jak to ze sebe sype a naprosto tak ignoruje, koho jsem určila velitelem jejich skupiny. "Hej mladej, nech to na Carlovi!" houknu na něj, spíš zpola pobaveně, jak jen to je v tenhle okamžik možné. Však on si svobodník Haster sjedná pořádek. Jenže místo toho, aby začal kluka usměrňovat, přitočí se ke mně a zcela nečekaně mi vtiskne polibek. Vzdor je zbytečný. Cítím, jak mi i přes to všechno tělem projede vlna horka a v poslední chvíli ho u sebe ještě přidržím. "Večer," zašeptám mu do rtů, než ho konečně pustím plnit své povinnosti.
Samozřejmě nemůže jít vše tak hladce. Nakonec zůstanu na střeše osamocená s útočným týmem paralyzovaným strachem a bezradností. Jako první se zhroutí Amelie a je téměř hmatatelné, jak se její beznaděj šíří dál a vpíjí se do tváří ostatních vojínů. Jen Eva vše pozoruje s tím jejím odporným, samolibým úšklebkem na rtech. Ze všeho nejvíc mě rozčiluje, že jsem musela velení nad skupinou předat právě jí. Kdokoliv jiný by... Z úvah mě vytrhnou Filipova slova. "Doletíte k ním!" štěknu na něj v odpověď, naprosto nepřipravená na tuhle situaci. Na co asi máte ODM gear?! Hned vzápětí si ale svůj přešlap uvědomím. Donutím se několikrát kontrolovaně nadechnout a vydechnout, abych dostala emoce zpět pod kontrolu. Snažím se přitom očima příliš neutíkat od jejich tváří k rozbité bráně a hordám titánů, co se řítí dovnitř. Cítím, jak se mi stahuje žaludek. Za chvíli to budu já, kdo ze sebe vyklopí zbytky svačiny. Z části mě zachrání Albrecht, který se jako první snaží jednotku motivovat. Musím se toho chytit, dokud je čas... "Vojín Kaktz má pravdu. Musíte se vzchopit! Ano, každý z vás pociťuje strach a beznaděj, ale tohle je okamžik, kdy se mu musíte postavit čelem. Tohle je chvíle, na kterou jsme byli trénováni. Nebojujete jenom za sebe, ale za vaše rodiny, přátele...za celé město. Ti všichni na vás teď spoléhají a modlí se za vás. Vybrala jsem vás proto, že věřím ve vaše schopnosti. Vím, že se dokážete titánům postavit a umožnit ostatním zachránit všechny ostatní. Jste ti nejlepší z rekrutů a máte u sebe svobodníka Schrift, která vám ukáže, jak s nimi zatočit!" Zvýším hlas, sama se pokusím přesvědčit o pravdivosti těch slov, ačkoliv ta poslední věta tak zatraceně bolí. Jenže nakonec kdo jiný, než tahle krvelačná bestie, co se nebojí jít přes mrtvoly? "Titáni jsou hloupí, neřídí se ničím jiným než pudy. Pokud je ale nezastavíte teď, rozdupou město na prach. Musíte jejich řádění utnout už v počátku. Sundávat jednoho po druhém, tak jak jste se učili! Musíte je za každou cenu udržet mimo hlavní ulici a přístav. Na zdi by stále měla být děla, ta dovedou alespoň menší titány zpomalit. Ale nebudeme na ně bezhlavě pálit. Ne, my musíme být chytřejší! V tom je naše hlavní síla. Dostaňte se nahoru a zničte vršek brány, znemožněte dalším dostat se dovnitř. Pokud by snad hrozilo, že se dostanou do města, zničíte domy po cestě a přístup jim tak zahradíte. Takže teď, vojáci, je čas vzít zbraně do rukou a postavit se tváří v tvář nepříteli!" Snažím se je namotivovat, ale podobné proslovy nikdy nebyly mou nejsilnější stránkou. Musím jen doufat, že se v nich něco vzedme a uvědomí si závažnost celé situace. Nikdo jiný za ně tuhle práci neodvede. A dřív nebo později se do boje zapojí každý z nás. Účelově se snažím nezmiňovat ty dva velké, co už se stačili protáhnout dovnitř, ti na rozdíl od té neohrabané hordy působí zcela jinak. "Opravdu jim musím sehnat posily..." prolétne mi ještě hlavou, zatímco na ně nesmlouvavě hledím a očekávám splnění svých rozkazů. "Jen mě nenuťte hrozit vám Kagdenem." | ||
| |||
| OPOUŠTÍME MĚSTO 845 Hlavní náměstí - Hlavní třída (C3 na mapě "ODM) Když ke mně Rei vykročil, málem jsem se hned otočila a utekla, ale naštěstí jsem se ovládla a nechala jsem se od něj chytit za ruku. Koukám na něj do výšky s doširoka otevřenými očima. V pozadí vidím jak do města vstupují nový titáni. Vůbec se nestydím za to, že jsem strachem úplně vyřízená. Nedokážu myslet, nedokážu se ani hnout. Kdybych se nechala unášet pocity, tak teď jenom utíkám pryč od nich. Ale to nemůžu, protože zachovat se statečně neznamená nemít strach. Statečný člověk může mít strach, ale nenechá se ním ovládat. Reiovi přikývnu a snažím se ho poslouchat. Má pravdu, škola je opačným směrem jako vstupují titáni. Ještě jim potrvá dostat se ke škole, takže máme čas. A pak se ukáže Desátník Maeve a začne rozdávat rozkazy. Ukáže směrem na mě a řekne, že jsem v skupině jedna a že se máme postarat o evakuaci lidí. Tomi ještě nedošlo jak moc jsem vyhrála, když jsem dostala tenhle příkaz. Ale pak mi to došlo, když další skupině oznámila, že půjdou odlákat a bojovat s titány. Projela jsem všechny pohledem. Z nějakého důvodu jsem pocítila hroznou vinu. Já budu v bezpečí a oni budou bojovat s titány. Měla bych tam být taky. Tohle je moje město, tady jsem vyrůstala, měla bych ho bránit. Tvrdě jsem makala, cvičila a dřela, aby se ze mě stal voják. A jsem dobrá. Jsem rychlá a svůj výstroj ovládám perfektně, jen málo kdo se mi vyrovnal v rychlosti a manévrování. Ale bojovat proti dřevěným atrapám je něco úplně jiného. Odvrátím od nich zrak, je mi to líto, ale musím se dostat k svojí sestře a postarat se o to, aby se dostala z města pryč. Pak možná budu moci vložit svůj život v sázku. Reie už více neposlouchám, vydám se se svojí skupinou po střechách směrem k lodím. Ze střechy křičím na lidi na ulici, kteří vypadají, že moc nevědí co mají dělat a kam běžet. " "Klodím! Běžte k lodím!" Nicméně jak jsem se vzdalovali od brány a přibližovali ke škole, tak i můj strach postupně slábl. Mě i Karla vyrušil jeho pejsek, Ničitel, který začal prudce štěkat na něco v uličce. Když jsem se zastavila a podívala se tam, uviděla jsem partii mužů, kteří byli nejspíš ozbrojeni a bušili na nějaké dveře. Vůbec mě nenapadlo, co tam dělají, ale pravděpodobně netuší, že do města proudí titáni. "Karle, jdu je varovat." Opustila jsem formaci a zaběhla po střechách těsně nad muže. Zakřičela jsem na ně ze střechy. "Heej! Titáni prorazili bránu a jsou ve městě! Okamžitě běžte k lodím!" Jestli mě dobře neslyšeli na poprvé, tak na ně nařvu ještě jednou. Nemám moc času se s nimi zdržovat, ale musela jsem je aspoň varovat. | ||
| |||
|
845 Knajpa U Muškety - Modrá budova C3
"Ale jo" řekne Carl, a usměje se na Maeve. Je zjevně o něco klidnější díky informaci, že je jeho milenka a nadřízená v pořádku. Přesto lehce sykne, když mu Maeve rozmázne drobnou ranku na čele. Na poznámku o obličeji se od srdce zasměje. "Jasně, bitkař vždycky musí dávat bacha na hlavu" řekne, protože Carlův obličej vesnického rváče s ostrými rysy opravdu nepatřil mezi nejněžnější. Byla to ale správná kombinace jizev a hrubosti, která pořád zachovávala onen přitažlivý tvar, která mu u žen získávala úspěch. "Jasně bejby, jdeme" přikývl, když mu Maeve pokynula, aby šli na střechy. Sorin Zatímco se Maeve a Carl zvedají na nohy, a následně neztrácí čas a rovnou vyráží na střechu, Sorin Ackerman doslova otočí kapitána Hannese od desátníka Huga k sobě, aby se ho zeptal na lokaci usedlosti zdejší rodiny Ackermanů. Kapitán na něj zcela překvapeně zamrká, zvlášť po celkem hrubém otočení od jeho raněného dobrého přítele, ale na Sorinově tváři vidí upřímnou starost. "Usedlost?" řekne překvapeně, zcela nahlas. Zdá se, že příliš nerespektuje Sorinovo šeptání. "Tady žádnou usedlost Ackermani nemají. Ale jednu Ackermanku znám, bydlí u doktora Jaegera. Vy jste příbuzní?" pokračuje, snažící se zjevně si spojit souvislosti. Poté, ale jako kdyby mu cosi došlo. "Probůh" ošije se, a vysmekne z Sorinova sevření. Obrátí se na Huga. Poté zpět na Ackermana. "Tu rodinu znám moc dobře, a určitě jsou teď v nebezpečí. Ackermane, musíme jim okamžitě jít pomoci. Půjdu s Vámi, ale nejdříve musíme Huga dostat ven, to zranění nevypadá dobře" řekne Sorinovi. "Ta budova je u prvního mostu, taková podlouhá. Je to docela blízko hlavní brány (E2)" řekne Sorinovi. Střechy budov (B3) - Usui, Rei, Maeve Maeve, Carl, Usui, Rei, ale i mnoho dalších vojáků se postupně shromažďuje na střechách za knajpou U Muškety. (Fakticky dochází k přesunu na B3). Zde se shromáždí velké množství vojáků, které sem postupně nahnal kaprál Kagden. Další jsou ovšem dole v ulicích, kde již pomáhají raněným, a zkrátka nemají ani čas příjmat jiné rozkazy. Maeve se ujme velení, přičemž rozdělí vojáky do třech různých skupin. Zobrazit SPOILER Následně Maeve určí druhou skupinu, skupinu B, definovanou jako Titánobijci. Jejich cílem má být odlákávat titány od lidí ke zdím, a bojovat s nimi jen v krajních případech. Skupina B Zobrazit SPOILER Třetí skupina, kterou Maeve označí, je pod vedením jejího milence Carla. Tato skupina má za cíl "získat vozy ze stájí, následně na ně naložit zraněné, a dostat je do nemocnice" Skupina C Zobrazit SPOILER Poté, co Maeve rozdělí rozkazy, se stane hned několik věcí. Prvním je, že skupina A si viditelně oddechne, že vlastně nemusí dělat nic tak moc strašného, a ihned vyrazí směrem k loděnici. (Jedná se o cestu B3 až E4). Po cestě burcují lidi, a ještě se k nim vrátíme. Ale nyní je směrodatnější, co dělají skupiny B a C, které ještě nevyrazily nikam, a pouze zůstávají na místě. U každé ze skupin vznikl totiž jiný problém. Zatímco svobodník Carl přikývl na rozdělení skupin, a Rei Harllow se dal do instruování dalších vojáků ve své skupině, zřejmě z proaktivnosti. Vojín, kterého si vybral na cestu do nemocnice, byl jeho vlastní bratranec Maximilán Becker. Ten přikývl, a ani tady problémy příliš nenastaly. "Jasně Reii" řekl, a přikývl. "Teda, ano pane" opravil se, a vyrazil. Skupina C nakonec vyrazí zpět na náměstí (C3), ale ještě předtím Carl ukradne Maeve po jejích slovech vcelku dramatický polibek. "Jasné, to zvládneme" řekl prostě a vydal se svou skupinou vpřed. Rei Harllow - C3 Mezitím ale nastal problém co s raněnými. Nikde totiž žádné povozy nebyly, a koně utekly, což Rei věděl až moc dobře. "Vidíte někdo nějaké použitelné vozy, nebo dvojkolky?" chopil se vedení Karl, ale velmi záhy se ukázalo, že cokoliv použitelného se zdá být zcela v hajzlu. Na náměstí je pouze chaos, koně jsou pryč. A povozy jsou rozbité. To je vidět už z dálky. Jediné co vypadá relativně použitelně je reklamní vozík místního řezníka, na kterém je ale všude syrové maso a krev, a vešel by se na něj maximálně jeden člověk na zádech. Navíc chybí něco, co by ho tahalo. "Má někdo nějaký nápad" zeptal se, jen aby se ozvala Reie se držící Anastasie Siller, stále mírně otřesená. "U nás doma je ohromný povoz..." řekne a narovná si brýle. "Vejde se do něj minimálně 50 lidí. Tatínek si ho koupil pro klempířský cejch. Na tašky." pokračuje. "Ale je to...Támhletím směrem" řekne, a ukáže směrem, kterým se vám rozhodně nechce. (A2). "Není to tak daleko. Nemáme koně, ale máme doma osla. Je přidělaný. I proto bych se tam ráda vrátila, a osvobodila ho" vysvětlí a něžně hesne, zjevně má starost o to nebohé spoutané zvíře. Carl se zamyslí. "Co myslíš Reii, zvládneme to v naší sestavě?" Maeve Auerbach - B3 Maeve Auerbach se nenechala rozhodit probodávajícími pohledy skupiny B, kterým ještě řekla, že se pokusí jím sehnat zásoby i posily a následně se již plánovala vydat k loděnici. Všichni totiž předpokládali, že loděnice bude jedno z evakuačních stanovišť, ale věděli to vůbec lidé tam? Co když se obchodníci na trajektu rozhodnout zachránit vlastní krky, a odplout? Další věcí bylo, že jediné bezpečné prostředí bylo ve skutečnosti až za Wall Maria, a vodní část zdi byla rovněž pod bránou, která musela být eventuálně zavřena. Jednodušší by tedy apriori bylo posílat lidi hlavně za bránu, kam se loď nejspíše přesune stejně dříve či později, aby nepřišla napospas titánům. Čas byl tedy drahocený. Problémem bylo, že aby se cokoliv dělo, musel někdo jít zabránit prostupujícím titánům. A skupina, kterou k tomu Maeve určila, nevypadala příliš horlivě. Zatímco muži měli vysloveně zamlklý, vyděšený výraz, vojínka Dartblau dostala něco, co může být popsáno jen jako panický záchvat. Svalila se na zem, kde začala plakat, a říkala prosté "Já nechci, já nechci", ve tváři výraz naprostého vyděšení. Další vojín, vojín Filip, obrátil svůj strach proti Maeve: "Proč máme jít zrovna my desátníku? Proč? Proč né ti ostatní? Proboha, vždyť my vůbec nevíme ani jak se k těm zdem odsud přes ně dostaneme" řekl vyděšeně. Vojín Ámos se mezitím chytl za hlavu. "Kurva, kurva, kurva! Oni nás fakt sežerou" řekl, což ještě víc vyděsilo vojínku Dartblau, která úplně zbledla, zřejmě při té představě, a začala na místě zvracet. Opravdu nepěkný pohled pro roztřesenou mladou dívku, ale zřejmě její tělo odpovídalo na strach. "No tak, vzchopte se! To si říkáte muži!" řekl vojín Kaktz, který byl o generaci starší, než vojíni, a obořil se spíše na Amose a Filipa, ignorujíc zvracící Amelii. Celá jednotka se nicméně rozhodně neměla k pohybu, neboť se domnívala, že zkrátka a dobře při svém úkolu zemře. A velitelka Eva Schrift? Ta pouze stála na místě, a měla na tváři až příliš klidný, hravý úsměv. Usui Chou - D3
*** Kdesi v dáli, u hlavní brány, titáni mezitím nerušeně postupují vpřed. Nejprve dovnitř lezou malí, asi pětimetroví, před kterými s panikou a hrůzou utíkají lidé, jen aby byli chyceni a s příšerným jekotem a chramstavými zvuky popadeni a sežráni. Mnoho lidí u brány se pokusí skrýt v domech, což láká tyto malé titány, aby se lepili idiotsky na okna, a občas duchaplně bouchli do zdi. Jejich inteligence je viditelně velmi nízká, ale i již z dálky působí hrůzostrašným dojmem, především pak ti, kteří již zkonzumovali některé občany Shiganshiny, a jsou zapatlaní od krve. Pořád se ale jedná o relativně malé titány, velké asi jako běžný dům. Ženský smějící se titán (30 metrů) Titán "Vousáč" Mapa Shiganshiny s výskytem titánů | ||
