| |||
|
| |||
Na zdi 845 Chvilková radost z toho malého vítězství na okamžik zcela zastíní nastupující obavy. Eva mi pila krev už dlouho a i kdybych se sebevíc snažila ji potopit, nikdy bych to nesvedla tak dobře. Někdy prostě jen stačí vyčkat na ten správný okamžik, kdy se lidé odkopou a ukáží světu svoji skutečnou tvář. Bohužel mi nebylo přáno těšit se z její porážky dlouho; potvrdila jsem si jen, že Amelie vyrazila správným směrem a pak se sama připravila ke skoku. V duchu jsem ještě napočítala do tří, než jsem se rozeběhla k okraji střechy a plnou silou se od něj odrazila. Milovala jsem tyhle okamžiky, kdy jsem se vznesla do vzduchu bez jakéhokoliv jištění a žilami mi začal proudit adrenalin. Svět kolem mě se zúžil, všechny ty zbytečné úvahy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a zanechaly mysl čistou a zcela soustředěnou. Vedenou jedním jednoduchým záměrem - přežít. Sotva jsem pocítila, že ztrácím hybnost a začínám padat dolů, stiskla jsem současně obě horní spouště ODM gearu a vystřelila kotvy, které se zachytily střech okolních domů a dovolily mi přitáhnout se blíž. Svištivý zvuk uvolněného plynu, prudké škubnutí, vítr ve vlasech, pocit absolutní svobody a kontroly nad vlastním tělem... Jindy bych si to užívala každičkým coulem, smět hledět na město z výšky, mít ho jako na dlani a prozkoumávat každičké zákoutí. Jenže teď takový pohled nabízel jen pramálo potěchy. Zatímco jsme se dohadovali na střeše, podařilo se další obrovské skupině titánů vniknout skrze zničenou bránu dovnitř. V těch krátkých okamžicích, kdy jsem se dostala nad úroveň zdi jsem už teď měla možnost spatřit i další, shlukující se u vstupu do města. Bylo to mnohem horší, než jsem si představovala. Na okraji zorného pole jsem stále kontrolovala, jestli je mi moje jednotka v patách a neomylně je vedla tou nejkratší cestou ke zdi. Budeme muset jednat rychle, jinak se brzy celá čtvrť doslova zaplaví titány. Kožené podrážky bot měkce dopadnou na vršek zdi a kotvy se bezpečně složí pod hlavní kryt. A za mnou přicházejí další, na krátkou chvíli jsou to jediné zvuky, co ke mně doléhají, jak jsme alespoň z části chráněni před tím, co se děje dole. Už hned po přistání je mi ale jasné, že tu něco nehraje. Zeď je prázdná, nikde není vidět živáčka. A jen kousek od nás se povalují zbytky výbavy a jídla po hlídce. "Kde sakra jsou všichni?" položím tu zcela zbytečnou, řečnickou otázku a začnu se rozhlížet okolo. Děla vypadají naprosto netknutě, stojí na místech připravená k útoku. Jsme ale stále příliš daleko na to, abychom s nimi dokázali dostřelit až k bráně a snažit se cílit na titány by nepřineslo valný užitek. Jenže nic z toho nevysvětluji absenci hlíky. Nechce se mi jen tak věřit tomu, že prostě vzali nohy na ramena a zdrhli... Část téhle záhady brzy osvětlí Albrecht. "Cože?" otočím se za jeho hlasem a přispěchám ke strážní budce a stejně jako on nahlédnu skrze mřížoví dovnitř. "Co má tohle doprdele znamenat?" zakleju a několikrát sama nahněvaně zalomcuju dveřma. "Ne, tohle nemá cenu. Ustup!" přikážu vojínovi, načež se sama trochu vzdálím a vytáhnu pistoli. "Budu střílet," upozorním pro jistotu i zbytek jednotky, než se rozhodnu udělat se zámkem krátký proces. S trochou štěstí vytrhne ta rána aspoň tu šestici z letargie. Budeme je potřebovat. |
| |||
SMRT SE BLÍŽÍ 845 Slunečno, 23 stupňů E3 Nechala jsem ozbrojené muže tak jak jsou. Varovala jsem je dva krát, co víc bych měla dělat? Vidím přes střechy, že se titáni blíží, nemůžu je odsud tahat násilím. Několik vagabundů co se nechtějí evakuovat proti tisícům dalších, kteří možná budou potřebovat pomoc. Včetně mojí sestry. Mei je někde tam a nesmí se jí nic stát, prostě ne. Přistanu na vysoké věži odkud jsem měla krásný výhled na dění v přístavu. Byla tam zakotvená jedna loď, kde jsou další? Proč jim to tak trvá, jedna loď je hrozně málo pro všechny! Snažím se rozkoukat a možná najít větší seskupení dětí. Možná už je škola evakuována a děti čekají na nalodění. Najednou z zprava uslyším dunění a na vteřinu zkamením. Doufám, že jsou to děla. Nejsou. Když otočím hlavu a spatřím titána jak běží přímo k nám, málem spadnu z věže. Krev a kousky sežraných lidí má všude kolem pusy a na hrudi. Oči mi zvlhnou od strachu a rozklepe se mi pusa. Lidi tam dole co ho taky zahlédli začali panikařit a utíkat. Nikdo, absolutně nikdo mu nestojí v cestě ke stovkám, tisícům lidí, kteří se tlačí v loděnici. Rozdupe je, rozmačká, pošlape, sežere. Proč tady nikdo není? Karl! Ostatní z mojí skupiny? Kde ksakru jsou? Ohlédnu se kolem ale nevidím je. Předběhla jsem je. Zapoměla jsem na Karla, byla jsem úplně zaslepená myšlenkou na Mei! Jsem tu sama! Mezi titánem a těmi lidmi jsem jenom já!! Podívám se kolem, jestli opravdu nikdo není kolem. Nikdo! Kde je nějaký nadřízený? Někdo z průzkumné jednotky, co ví co má dělat? Nikdo! Děla na mostu! Ale nikdo tam není, aby z nich střílel. Kde ksakru všichni jsou? Prostě nejsou. Jsem tu jenom já. Tohle zjištění mě zasáhne jako rána do hlavy. Mei a všichni tihle lidi tam dole, jsou odkázání na mě. Já jsem nikdo, jsem úplně nikdo a přesto jsem teď jejich jediná možnost. Děla jsem čistila tak, že se z nich dalo jíst, ale nevím jestli bych je teď dokázala využít. Ruce se mi třásli tak, že bych netrefila ani tak velkého titána. Tvář mi ochabla a slzy ztekli po tváři, protože jsem se smířila s tím, že není jiná možnost, než s titánem bojovat sama. Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout na výcvik. Letěla jsem lesem jako blesk. ODM gear ovládám moc dobře, v manévrování se mi moc jiných studentů nevyrovnalo. Byla jsem na to moc hrdá a pyšná. Říkali mi moucha. Protože jsem tak lehká, malá, hubená a obratná. Makety titánů v lese jsem vždy perfektně obletěla a zasáhla. Ne vždy se mi podařilo přeseknout bod za krkem, ale udělala jsem ještě jednu otočku a dorazila ho. Teď to musím zvládnout taky! "Odevzdejte svoje srdce. Pro lidstvo." Zopakuji si větu, kterou nám velitelé opakovali. A pak jsem skočila z věže. Pomocí ODM jsme se zachytila na nejbližších budovách a mířila plnou rychlostí proti přibližujícímu se titánovi. Držela sem stejnou trajektorii a počítala s tím, že mě bude chtít chytit. Proto jsem v správný čas těsně před ním vystřelila na jeho opačné rameno a pokusila se přehoupnout na druhu stranu až za něj. Vyletět do vzduchu, vystřelit na jeho záda tak, abych přitáhnutím proletěla přesně kolem jeho krku. A sekla oběma čepelemi tak silně jak to jen dokážu. V případě, že jej nezabiju, pokusím se o plán B. Pomocí ODM se zhoupnu níž a pokusím se mu zasáhnout nohu. Proříznout achilovu patu alespoň na jedné noze, abych ho zastavila. |
| |||
845 Sorin Ackerman Střecha domu (D2) Desátník Sorin Ackerman velmi brzy pochopil, že naprosto přecenil svoje schopnosti. Existuje dobrý důvod, proč lidé používají zásadně ODM gear, který jim mimojiné umožňuje titány doslova umanévrovat. Sorinovi až příliš stouplo do hlavy, že jde opravdu o mimořádně rozměrného muže, který neměl s žádným lidským soupeřem sebemenší problém. Toto ale nebyl lidský soupeř, ale abnormálně agresivní titán, a tudíž pokoušet se ho zastavit holýma rukama bylo podobně efektivní, jako pokoušet se zastavit stejným stylem rozjetý vlak. (Síla 25 vs 35) Další nevýhodou byla šikmá rovina střechy, na které se Sorin neměl jak pořádně zapřít, a tudíž celý jeho plán okamžitě selže. Sorinovi se nepodaří ruce ani jakkoliv vyhnout, natož dělat komplikované manévry kolem ostražité titánky, která mu věnuje veškerou pozornost. (Obratnost 15 vs 35) A tak ho titánka velmi snadno chňapne do nebezpečného pevného sevření, které by komunikoliv slabšímu na místě zlámalo žebra a ruce a i u Sorina je to jen otázka času. Usui Chou Usui sice na muže vykřikla, což v mužích za "vůdcem" skupiny vyvolalo překvapení až zamručení, samotným vůdcem to ale nijak nehnulo. Bylo zjevné, že v lidech umí číst, a pochopil velmi záhy, že Usui má zcela sobecké prirority a chce být zkrátka někde jinde. Chou na nic nečekala, a vydala se zachránit Mei, nechávajíc Karla, který byl opodál, a celou skupinu A za sebou bez jakéhokoliv varování. Mei byla jediné, co Usui zajímalo, a proto s myšlenkami na bezpečí své sestry vyrazila směrem ke škole, která byla na dohled přes řeku. Mohla si všimnout masivního počtu lidí v Loděnici (E4), který tam hnali vojáci skupiny A i z dalších směrů. Celé nábřeží bylo plné lidí, ale zakotvená byla pouze jedna velká loď, kterou hlídali nějací další vojáci a nepouštěli nikoho na palubu. To ale Usui neřešila. Přes řeku byla jediná možnost vyrazit po mostě, respektive přeskákat tři věže, které ho tvoří, na druhou stranu. Ve chvíli, kdy je na první veži, si ale všimne hlasitého dunění. Otočí-li se doprava, vidí velmi dobře, že titáni již podél zdi prošli až k prvnímu mostu a k nábřeží. A pětimetrový titán si zdá se ohromného množství lidí všimne. A proto vyrazí na trase z bodu E1 přímo směrem k loděnici, na které se rozmohne panika. Ta je o to horší, že titán je celý od krve a zbytků masa, což dodává na jeho děsivém vzhledu. Za Usui je hned několik vojáků bránících loď, ovšem vypadají spíše jako Vojenská policie. Poblíž by měla být skupina A, ale jelikož se Usui vydala po vlastní ose, musela by je znovu vyhledat, aby jí s titánem pomohli. Poněkud příhodně se nicméně na mostu nacházela i děla, která ovšem - jak Usui sama dobře věděla - doopravdy nestřílela dobrých sto let, byť byla v udržovaném stavu. Jejich posádka byla nicméně pryč, zřejmě se přesunula někam jinam. Mohla tedy zkusit vypálit z děla, které u sebe mělo čtyři dělové koule a dostatek materiálu ke střelbě, a nebo se pokusit titána zastavit nějak sama. Samozřejmě, nabízela se i varianta celou věc vůbec neřešit, a jít přes most, ponechávajíc lidi v loděnici svému osudu, doufajíc, že skupina A a vojenská policie titána zastaví. Maeve Auerbach Střechy B3 - A3 (zeď) Páteř, kterou v sobě Maeve Auerbach najde, skupinu vojáků před ní umlčí, především včetně Evy Schrift. Ta to zřejmě nečekala a vykuleně ustoupí o krok dozadu, s očima široce otevřenýma. Vidina trestu jí samotné Schrift nebyla zjevně příjemná. Naopak vojín Kaktz horlivě přikývne. Schrift se oproti svému velikánšství zdá nyní být zahnaná do kouta, byť je jasné, že Maeve fakticky nyní žádný trest vykonávat nebude. Eva ze strachu těkne očima k Maeve pistoli, možná očekávajíc, že kázeňský trest obou rivalek by mohl mít i takovouto podobu. K tomu naštěstí nicméně nedojde, a Maeve se dá do mnohem srozumitelnějších rozkazů. Rychlé a jasné, pochopí je i vykulená a vyděšená jednotka. Amélie se, zřejmě s vidinou, že nebude muset bojovat, zvedne na nohy, byť je stále bílá jako stěna a nutně se třese. Bylo pravdou, že její otec byl obchodník, a proto by mohla mít na vyjednávání v loděnici velký vliv. Na slova Maeve kývne, a zdá se tedy, že je chápe. Poté, když na ní Maeve zakřičí, vyrazí vpřed jako autopilot na svém ODM gear. Rei Harrlow A2 - Dům Sillerových Rei uzemnil Anastásii s jejími starostmi, a společně se vydali k jejímu domovu. Tam problém tvořil pětimetrový titán, který byl až nepříjemně blízko. Oba dva jsou naštěstí dosti inteligentní na to, aby byli tiší a nenápadní. Anastásie jen mlčky přikývne. Její pohotovost a odvaha je obdivuhodná, byť se stále třese. Návrh s hnojem Anastásii překvapivě nijak nerozhodil, i přesto, že byl značně neobvyklý. Prostě přikývla znovu, dávajíc najevo, že klíče dokáže získat. Byla to žena, která dala na inteligenci, a tento plán nebyl úplně hloupý. Bylo známo, že titáni ignorovali zvířata, byť nebylo jasné, z jakého důvodu (obecně se předpokládalo, že jsou zkrátka predátory lidí, a nemají žádný přirozený zájem na tom zvířata lovit). Čistě teoreticky se tak zdálo naprosto logické, že člověka, co bude působit pudovým dojmem zvířete, budou rovněž ignorovat. Byla to sázka na nejistotu, ale Anastásii se plán zdál schůdný. Proto oba dva tiše vyrazí k domu, zatímco se titán tupě dívá do oken domů. Zdá se, že si jich vůbec nevšímá. Rei se jako první dostane k příbytku osla, kde ho ale zarazí ohromný zámek na vratech. Anastásie nicméně věděla, kde klíče jsou, a tak odemkla dům po straně a vešla dovnitř. Samotný Rei přelezl branku a dostal se do příbytku k oslíkovi. Ten, překvapený z cizí přítomnosti, chtěl hlasitě zažrát, ale Reiovi se mu podařilo jej velmi rychle uklidnit. Jakožto chlapec z farmářské rodiny uměl dobře pracovat se zvířaty. Dal se tedy do potírání sám sebe hnojem, zatímco čekal na Anastásii, která u sebe doma sháněla klíče. Vše se zdá být v pořádku. Teď už stačí jenom otevřít branku, zapřáhnout vůz a ideálně odjet bez přilákání titánovi pozor- Několik hlasitých dunivých kroků hned Reiovi řeklo, že se titán blíží. Nebyly to koneckonců příliš nenápadné bytosti. V přístřešku nebylo ani kam se schovat (vůz byl dále za železným plotem), a Rei byl zrovna celý upatlaný od hnoje. Podaří se mu jen otočit, jen aby viděl, že je tváří v tvář přímo s titánem, který stál přímo před domem, a zkoumavě hleděl přímo na Reie. Nicméně, a to je důležité, to je všechno, co dělal. S širokým sadistickým úsměvem pozorovat oslíka a Reie vedle, ale doposud nijak neútočil. |
| |||
Potížistka 845 Snažit se kohokoliv přesvědčit k akci v doprovodu dávivých zvuků bylo jako bojovat s větrnými mlýny. Těžko bych těm mladším ale mohla vyčítat, že věnovali více pozornosti zhroucené Amelii. Jestli měla v něčem Eva pravdu, pak ve zhodnocení jejího stavu. Jenže její další akce už byly naprosto neomluvitelné. I to poslední záchranné stéblo v podobě Albrechta se pod tlakem zlomilo a celá tíha situace opět dosedla na má ramena. Jenže tentokrát to byla právě Eva, kdo vystoupil první a začal si klást podmínky. Zprvu jsem tomu stěží dokázala uvěřit a z povytaženého obočí se rázem stala mnohem méně přívětivá maska. Tohle bylo nutné utnout už v samotném počátku a pokud to nejde po dobrém... "A DOST!" okřiknu ji uprostřed jejího proslovu, když začne vymýšlet ty svoje kraviny. "Stále zapomínáte, kdo tu velí, Svobodníku Schrift ", dám si zvlášť záležet na tom, abych velmi důrazně připomněla její hodnost a udělám i ten další krok k ní, abychom si stály tváří v tvář. Jestli si ta mrcha myslí, že mě tak snadno zažene do kouta, šeredně se plete. "To vás čeká kázeňský trest za neuposlechnutí rozkazů a pokus o vzpouru, tady Kaktz je svědkem." Pokračuji ostře a nespouštím ji z očí. Jestliže se odsud dostanu živá, postarám se o to, abych svou hrozbu naplnila. Nakonec se jí to všechno ještě zatraceně vymstí. Už teď je mi ale jasné, že si nemohu dovolit jednotku opustit. Plán bude muset pokračovat i se mnou. A času není nazbyt. Titánům se zatím opravdu nikdo nepostavil a do města proudí desítky dalších, s takovou obyvatelstvo nestihneme evakuovat. "Bude to takhle," otočím se i ke zbytku jednotky, "Amélie půjde místo mě do přístavu a vyjedná lodě pro evakuaci." Rukou jí naznačím směr. "Cestou si odchytneš někoho k sobě, rozumíš? Zajistit lidem lodě, nic jinýho. Kývni, jestli chápeš. Použij svý a otcovo jméno, cokoliv. A teď se seber a běž!" křiknu na ni. Jako obyčejného vojína by ji nikdo nevyslyšel, ale byla dcerkou z dost prominentní rodiny, aby měla nějaké užitečné konexe. "Zbytek pokračuje podle plánu. Jdeme na zeď a odpálíme tu zatracenou bránu. Pohyb!" Vydám poslední důležitý rozkaz a sama se připravím vyrazit. Hlavně se dostat nahoru co nejrychleji, tam budeme před titány v bezpečí. S trochou štěstí budou funkční i děla a podaří se nám postup titánů aspoň trochu zpomalit. Další jednotky už se určitě taky musely dát do pohybu. Nechci zbytečně riskovat a vést tuhle vyklepanou bandu do boje, ale pokud nikdo nic neudělá, o tuhle část města přijdeme. |
| |||
MEI 845 Střecha domu (D3) Když je mě starší muž promluvil, všimla jsem si, že je to též orientálec, ale nikdy předtím jsem ho ještě neviděla. Ale byl milý a souhlasil s tím, že se evakuují. Jenomže se ani nehnuly z místa. V rukách měli zbraně a snažili se dostat do zamřížovaného domu. Jindy bych si myslela, že se pokoušejí něco ukrást a zašla bych k nim je blíže vyslechnout. Ale teď jsem jenom kousek pootočila hlavu a viděla jsem jak se hrůzostrašní titáni procházejí mezi domy. V puse mám hrozně sucho, v podpaží vodopád a opravdu hodně moc mi třeba na záchod. Tohle mám pořád když jsem ve stresu. Moje střeva si řeknou, že teď je ten nejlepší a nejvhodnější čas dělat svojí práci. Ještě jednou se na muže vystrašeně podívám a s naléhavostí v hlase zakřičím. "Pane, titáni jsou ve městě a blíží se sem! Musíte opravdu rychle utíkat do loděnice! Neztrácejte čas, každou chvíli budou tady!" Opět se podívám na titány a přes střechy domů vidím jak postupují. Musím za Mei! Ve škole možná ani nevědí, že byla brána přeražena. Všechny děti ve škole tam možná pořád sedí jako jednohubky. Musím vyrazit. Otočím se a s použitím ODM co nejrychleji letím směrem škola. Chci tam dorazit co nejdřív a najít Mei. Pomoct jí a všem dětem dostat se bezpečně na lodě. |
| |||
Záchraná mise - zdržení
Po vcelku výrazném dopadu, ze kterého se Sorin ihned otřepal, nezbývalo moc prostoru na to se zorientovat, snad až na to, že se na něho řítila obrovskou rychlostí krvelačná titánka. To snad nemyslíš vážně... Ještě v běhu po něm švihá pravou rukou, není moc času na přemýšlení... Sorin neuhne a místo toho využije své síly a ruky titanky chytne tak, aby jí zastavil, ale zároveň se lehce posune opačným směrem, aby daný náraz zmírnil, co možná nejvíce a vyvaroval se tak případné zlomenině... Po tom co odletí pár střešních tašek a ruka se přestala hýbat, tak titánka vyjeveným a dementím úžasem hledí na Sorina. Ten lehce narovná hlavu, v jeho očích je vidět chlad, ale zároveň obrovský vztek. Chytne ruku titánky pevněji, druhou rukou vytáhne jednu ze svých čepelí a během pohybu pronese směrem k titánce: You one ugly motherfucker... Ihned velice silně švihne čepelí po ruce, kterou drží a přesekne ji. V zápětí vytasí druhou čepel a ihned se vrhne titánce po očích, aby jí připravil o zrak. Použije ODM gear k zachycení se o hlavu titánky, lehce se s výskokem přitáhne a vypíchne jí obě oči. Jen těsně se vyhne ústům, přeskočí a přidržuje se na jednom z jejích ramen. Titánka začně vyvádět a ohánět se druhou rukou, po krátkém okamžiku, co se na chvilku sklidní jí Sorin přiskočí k šíji a rozřízne ji, tak aby odhalil páteř, kterou nalomí čepelí, chytne a následně vytrhne směrem ven. Titánka okamžitě začne padat k zemi, přičemž se Sorin zachytí za komín budovi na které byl původně a doskoči na střechu. Padne na kolena a snaží se dát dohromady. Odkufuje, z jeho rukou a obličeje potřísněného krví titánky se line pára. Mikaso... už jdu... vydrž... |
| |||
Povoz 845 Spokojeně jsem se pousmál nad tím, že se Carlovi můj nápad s prostěradly líbil. Za jiných okolnosti bych byl nejspíše mnohem raději za svou pohotovou reakci, ale v tuto chvíli jsme měli úplně jiné starosti a nebylo radno se zdržovat. Za chvíli jsme už s Anastazií svištěli vzduchem kupředu k jejímu domovu. Najednou mi přišlo, že se vše odehrává strašně rychle. Bylo mi však jasné, že je to jen otázka času, kdy se každý minuta nepříjemně povleče. Koutkem oka jsem slétl ke své společnici, která si nemohla nepovšimnout mlčících děl a nečinnosti posádky na hradbách a zároveň také nerušeného postupu titánů do města. Na okamžik jsem sevřel pevněji rty a jen tiše letěl. "Netuším, ale teď máme jiné starosti, nerozptylujme se tedy ničím jiným." Odpověděl jsem jí nakonec vážně a vlastně jen polohlasem, možná z vnitřního strachu, že by nás mohl slyšet nějaký titán a vydat se nám na stopu. Koutkem oka jsem také zahlédl, že se nějaký voják zapletl s jedním titánem, o kus dál přes hlavní ulici mezi domy. Velice rychle jsem od něj odvrátil pohled. "Pokud bude chytrý zkusí se stáhnout před titánem a dostat k posilám a udeřit společně." Odtušil jsem v duchu. "Nedívej se tam a pokračuj. Musí si poradit sám, v sázce je více, než jeden život a civilisti se sami neubrání." Poznamenal jsem k Anastazii pro případ, že by chtěla vydat tomu týpkovi na pomoc. "Musíme přivézt ten vůz a pomoct raněným, dostat civilisty do bezpečí." Opakoval jsem si v duchu když jsme přistáli na nedaleké střeše, ze které bylo už vidět i na náš cíl. Při dopadu jsem se instinktivně přikrčil a zůstal v podřepu, abych se zorientoval, co se děje kolem a zdali je oblast bezpečná. "To je dobře.....támhle je váš dům ž...." Ihned jsem zmlkl a přikčil se o to více, abychom nebyli vidět naznačil Anastazii prstem k ústům ať je zticha a ukázal směrem, kde byl vidět onen procházející titán. Byl ještě kus od nás, ale mohl nás vidět, nebo slyšet. Rychle mi to začalo šrotovat v hlavě a já očima těkl po okolí, abych zhodnotil, o nejlepší možné řešení aktuální situace. Pomalu jsem se nadechl a došel k rozhodnutí. Potichu jsem se přitáhl až těsně vedle své společnice a zašeptal jí do ucha. "Jdeme tiše dolů, plyn na minimum jen pro hladký doskok to se v tom hluku okolo ztratí. Pak do příbytku osla, bude tam hnůj potřeme si jím oblečení, tváře a ruce. Titáni se při lovu jistě řídí i čichem, takže takhle snad budeme ve větším bezpečí dokud nás neuvidí a zvířecí pach, který normálně nechávají na pokoji bude ideální. Pak musíme zapřáhnout tiše osla a odemknout tu bránu, víš, kde jsou od ní klíče? Zajdu pro ně, ty nachystej oslíka zná tě nebude vyvádět.....Jakmile bude zapřaženo vyrazíme obdobnou trasou zpátky k náměstí (šikmo ulicemi skrz B3 a pak případně na náměstí dle toho, kde to bude přijatelnější). Ideálně se skryjeme ještě pod plachtou, nebo pod vozem pokud jej nebude třeba řídit." Vysvětlil jsem jí tiše v kostce plán, pro všechny případy. A pak už jsem se rychle jal realizace plánu a seskočil směrem k cílovému domu, abych přistál až za jeho branou a použil co nejméně plynu, případně ODM k tomu abych se nezranil. Pak už jsem spěšně vykročil k příbytku oslíka, pokud se nic nepokazilo, abychom neutralizovali náš pach a přešli k tomu nejdůležitějšímu chystání vozu a sehnání klíčů k otevření brány. |
| |||
845 Sorin Ackerman Desátníka Huga se vám povedlo vypáčit z místnosti a dostat na náměstí, kde jste ho s kapitánem Hannesem předali příslušným vojákům, kteří se snažili pomáhat raněným. V tu chvíli jim v tomto směru přicházely i další posily, v jejichž čele byl svobodník Carl a svobodník Rei Harrlow. Ti mezitím diskutovali, jak nejlépe raněným pomoci. Na to ale kapitán Hannes, a především pak sám desátník Sorin, neměli čas. Na svém ODM gear se dostali do vzduchu, jen aby viděli, a to opravdu zřetelně, že titáni nerušeně postupují čím dál tím dále do Shiganshiny, a vůbec nikdo s nimi ani nebojuje. Oblast blízko brány se tak vysloveně podobá peklu, kde titáni nerušeně hodují, přepadávají přes sebe, a idiotsky vrážejí do domů ve snaze dostat se k lidem. Již z dálky je vidět roztrhaná těla, a titány hodující na "hostině". Onen silně znepokojivý "ženský" titán s širokým úsměvem se zřejmě hodlal vydat jiným směrem, ale poté se zničehonic zdálo, že ho vysloveně zaujal směr, kterým míříte. To nebylo dobré. Sorin se náhle prudce zarazil v letu, kdy asi pětimetrová Titánka chytila jeho ODM lano a strhla ho prudce směrem k sobě, a daleko od Hannese. Jen tak tak se mu podaří se odpojit, a i tak spadne dunivě na jednu ze střech, jen aby byl brzy zpět na nohou čistým šokem. Maximálně nějaká modřina, ale jinak se mu nic nestalo. Zdá se, že tato Titánka rozhodně nebude normální, protože zatímco kolem bylo stále hodně lidí, dívala se na něj upřeně, a poté proti němu agresivně vyrazila vpřed, jakoby byla zaměřená pouze na něho, přičemž po něm švihla prudce pravou rukou. V rychlosti a šoku nemá možnost vůbec ověřit, co se stalo s Hannesem. Musí být ale někde poblíž, a určitě si Sorinova oddělení všiml. (Nová lokace Sorina - D2) Usui Chou - D3 střecha Karl přikývl pokynu Chou, a společně se stále vrčícím pejskem pokračoval v navádění lidí. Přesto zůstává na jedné ze střech poblíž. Chou si mezitím může povšimnout, že mužů je celkem šest, a v jejich čele je postarší hladce oholený muž, který je stejně jako Usui Chou Orientálec. Přesto, že orientálců není mnoho, a v komunitě se znají navzájem, Usui ho vůbec nezná. Ostatní muži jsou výrazně mladší, než on, a vypadají jako fyzicky velmi zdatní jedinci. Orientálci to nejsou. Zřejmě jde o nějaké dělníky, protože mají ohromné ruce, v nichž většina drží po domácku vyrobené palice s zatlučenými hřebíky. Jeden muž má ale ruce za zády, a jen těžko jde ze střechy vidět, co má u sebe. Starší "vůdce" skupiny v ruce něco rovněž drží, ale není to žádná velká palice, ale spíše menší předmět, a když se objeví Usui, tak to hbitě schová. Na první zakřičení nereagují muži vůbec, na druhé už mluví starší muž. "Ach ano, děkujeme Vám. Chtěli jsme jenom varovat lidi v okolí, ale raději to nebudeme riskovat a půjdeme tedy k loděnici" řekne vřelým tónem, a pokyne na muže za sebou, kteří rovněž souhlasně přikyvují. Nikam ale nejdou, a spíše to vypadá, že čekají, až zase odletíš pryč. Muži jsou přinejmenším podezřelí. Z toho, jak stojí, to vůbec nevypadá, že by někoho varovali. Naopak, všichni zjevně obkličují dveře jednoho konkrétního domu, do kterého jsi je předtím viděla bušit. Je možné, že opravdu chtěli lidi uvnitř varovat. Ale ačkoliv jsi majitele domu nijak neznala, rozhodně to nebyl chudý člověk - tomu odpovídaly i ocelové mříže na dolních oknech, kterých si musel všimnout každý. Ty zabraňovaly komukoliv vejít dovnitř, a na druhou stranu, také ven. Na druhou stranu, je asi normální, že se lidé v této době ozbrojují. Ale přeci si nikdo nemůže suveréně myslet, že palice něco zmůžou proti titánům? Maeve Auerbach Střechy B3 Štěknutí Maeve na moment všechny přítomné zarazí, a dokonce i zmlknou. Tedy kromě vojínky Dartblau, která nedokáže utišit svůj rozvířený žaludek, a jeho obsah vyhodí opět ven. Je vysloveně naprosto vyklepaná, stále se svijící na čtyřech. Je zcela sevřená strachy. Maeve sice má svůj projev, ale zdá se, že zkrátka nestačí na to, aby se vojáci jen tak sebrali s velkým "hurá" šli do zbraně. I oni vidí ohromné titány u brány, do které pronikají stále další. Celou konverzací je navíc cítit, že velký faktor dělá to, že s nimi sama Maeve nikam nejde, a motivace tak vyjde trochu naplocho. Svobodnice Schrift se při zmíňce o sobě lehce zacuká. Vojín Kaktz vypadá vysloveně starostlivě s pohledem na vojínku Dartblau, která zjevně rozhodně v žádném bojovém stavu není. Ostatní se dívají tak nějak nepřítomně všemi směry. Rei Harllow A2 Zatímco se kolem nich jen na moment mihnuli kapitán Hannes a desátník Sorin Ackerman (kterého Rei ani nezná), Rei s Carlem a dalšími v rychlosti řešili, jak nejlépe přepravit co nejvíc lidí a to ideálně co nejrychleji. Zatímco Anastásie navrhovala povoz u sebe doma, Rei zmínil i nápad s prostěradly. Ostatní uznale přikývli. "To je dobrý chlape. No tak, slyšeli jste! Nosítka, šup!" řekl Carl, kterému se nápad zjevně líbil, a ostatní vojáci se rozutekli kolem, ve snaze najít prostěradla či jiné velké látky a vytvořit z nich provizorní nosítka. Dveře do domů se vojákům naštěstí otevíraly téměř samy, pokud už otevřené nebyli, když se civilisté dostávali ven. |
| |||
Povoz 845 Ještě pár okamžiků jsem ulpěl pohledem na zádech Usui, která se vzdalovala s jinou skupinou, která byla přiřazena k lodím. Nám připadla nemocnice a další lidi. "Což je potencionálně mnohem díl od školy a mých sourozenců......Mysli i na ostatní děti ve škole Usui." Vyslal jsem tichou prosbu v duchu, když se dali všichni do pohybu. "Neblbni a dej na sebe pozor Maxi." Usmál jsem se na bratránka. On byl ten poslední od koho potřebuju, aby mi říkal nějak oficiálně, ale vím, že mě tím rád štve. Rozloučil jsem se s ním s úsměvem a doufal, že to nebude naposledy, co se vidíme. Když jsem se rozhlédl kolem sebe stále jsem viděl jen chaos. Trošku organizovaný, ale chaos. Byl jsem rád, že velením téhle skupiny byl pověřený ve výsledku někdo jiný. Pohled mi i tak však padl na nebožáky, kteří byly určeni, jako útočná síla do první linie. Místo, kde nechtěl být v tuto chvíli asi nikdo. "Nechce se jim, je to vidět....o to více, když nevidí žádnou vysokou šarži, která by je v úkolu vedla kupředu, jako vzor." V duchu jsem jim popřál štěstí a přesunul svou pozornost na vlastní problémy. Trošku mi totiž zatrnulo, když vedle mě přistál Carl, skoro jsem si říkal, že si to slíznu ještě od něj, že jsem přebral iniciativu a snažil se trošku naše lidi zkorigovat, ale vzal to lépe, než jsem očekával. S trošku lehčím srdcem jsem se rozhlédl kolem a pak spočinul pohledem zpátky na něm. Chtěl jsem něco říci, ale to už se chopila slova Anastasie, kterou jsem skoro nezaznamenal, kdy se v tom zmatku vrátila. Byl jsem však rád, alespoň jsem měl kolem sebe někoho známého. Přelétal jsem pohledem pár okamžiků z jednoho na druhého a v duchu hledal další řešení. "Je to možnost, ale....počkat..." Pohled mi padl na domy okolo. "Vlastně bych jeden nápad měl pane. Jsme pobliž hospody a mnoha další obydlí, to znamená, že jsou tam postele a tam se dají najít prostěradla, nebo celty, něco by mohlo být i v nedalekých kasárnách. Mohli bychom poslat skupinky lidí, aby z domů vynesli právě tyhle větší kusy látek a udělali z nich provizorní nosítka, vleky a tak. Bylo by pak, jak pomoci zdravých vesničanů přenášet ty zraněné i když bychom neměli vozy, koně, nebo cokoli jiného. Bude to pomalé, ale ne nemožné a můžeme s tím začít okamžitě." Pohled mi pak padl na Anastasiu. Její nápad s vozem byl na místě, ale bylo to zatraceně blízko nepřátelské frotny a měl jsem obavy z množství lidí, které se tam bude ještě pohybovat. "K čertu s tím.....nerad to říkám, ale Anastasia má docela dobrý návrh. Nelíbí se mi, jak blízko průniku to je, ale na druhou stranu pokud je ten vůz velký a má potencionálního tahouna budeme neměli bychom to jen tak odsoudit. Sice počítám s tím, že 50 osob bude trošku nadsázka, ale i deset nebo dvacet těžce raněných naložených na voze může být pro ty lidi osudným. Musíme udělat co půjde, abychom ostatní odsud dostali." Skousl jsem si ret a pohlédl směrem k bráně odkud se valili titáni a skupinka obránců, která ještě nevyrazila. "Doufejme, že je při nejhorším Kadgen popožene, nemůžeme si dovolit strhnout pozornost na sebe." "Pokračujte se evakuací pane. Zkusíme vás dohnat, co nejdříve. Půjdu s Anastasií pro ten vůz, když to půjdeme dostaneme ho k vám, když ne vrátíme se a alespoň cestou varujeme vesničany. Není nás tady mnoho a budete potřebovat lidi na ochranu a korigování vesničanů, sebou si můžeme vzít maximálně tak jednoho dalšího pokud vůbec. Anastasia se bude muset postarat o osla a vůz, zná ji, bude šance, že ho přiměje k pohybu a já a případně někdo další budeme hlídkovat, abychom vypadli pokud by se to hodně pokazilo. Náš úspěch bude záviset na druhé skupině, jestli dokáží zastavit postup titánů. Doufám, že ano." Pomalu jsem se nadechl a uchopil své ODM gear ovládání. "Poletíme, abychom tam byli včas. Poletíme tak, abychom netáhli pozornost titánů a budeme se krýt z jejich dohledu i dosahu. Hodně štěstí vám i nám pane. Jestli je to vše vyrážíme." Pak pokud už tomu nic nebrání, tak aktivuji své ODM gear a vyrazím ze své pozice se svým doprovodem kolem hostince směrem k místu, které Anastasia navrhla. Nechám se jí vést, ale berem to vzduchem kolem střech nad ulicemi, ale tak, abychom nebyli v přímém výhledu nepřítele, jen občas zkontroluje jeden z nás jestli nemáme něčí pozornost. Postupovat budeme skrz B3 šimko na A2 (pokud není problém pohyb z čtverečku skrz uhlopříčku :)). Cílové místo samozřejmě nejprve obhlédneme při příletu z povzdálí, než se přibližíme k vozu, nebo oslíkovi za předpokladu, že tam něco z toho ještě je. |
doba vygenerování stránky: 0.074407815933228 sekund