Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Attack on Titan: Defend Shiganshina
Družina
| |||
 | Rozkazy 845 Zdálo se na to první pohled tak jednoduché, nakonec jsem jen vyrazila přesně podle příruček rozdávat rozkazy, přebírat zodpovědnost za svěřené jednotky. Bylo třeba postarat se o to, aby byly splněny ty nejnutnější úkoly, aby... abychom přežili. Bylo stále obtížnější maskovat, jak se mi třesou kolena a krev mizí z obličeje. Prošla jsem tolika nácviky, že bych měla problém je vůbec spočítat, ale tohle se nepodobalo ani vzdáleně těm nejdivočejším z nich. Jednotky na střechách pociťují to samé, mnohé z těch tváří ani nepoznávám, jak jsou u naší jednotky krátce. Přesto se mi podaří znít alespoň trochu přesvědčivě a první skupina se dá záhy do pohybu. Patrně šťastná, že dostala zdánlivě nejsnazší zadání. Jen u Usui zaznamenám tu podivnou směsici pocitů, když se pomalu odvrací od ostatních, aby se vydala na cestu. "Zatraceně holka, tu lítost sis mohla odpustit." Možná si ale jen sama doteď neuvědomuje, jak náročné bude zvládnout panikařící dav...
Ani Carl mě nenechá na holičkách. Věděla jsem, že je na něj spoleh a dokáže se dobře rozhodovat. Jemu jsem to rozhodně chtěla alespoň trochu ulehčit, nemělo smysl si nic nalhávat. K mému překvapení se ale slova ujme Rei a začne mé rozkazy upřesňovat. S pozdviženým obočím sleduji, jak to ze sebe sype a naprosto tak ignoruje, koho jsem určila velitelem jejich skupiny. "Hej mladej, nech to na Carlovi!" houknu na něj, spíš zpola pobaveně, jak jen to je v tenhle okamžik možné. Však on si svobodník Haster sjedná pořádek. Jenže místo toho, aby začal kluka usměrňovat, přitočí se ke mně a zcela nečekaně mi vtiskne polibek. Vzdor je zbytečný. Cítím, jak mi i přes to všechno tělem projede vlna horka a v poslední chvíli ho u sebe ještě přidržím. "Večer," zašeptám mu do rtů, než ho konečně pustím plnit své povinnosti.
Samozřejmě nemůže jít vše tak hladce. Nakonec zůstanu na střeše osamocená s útočným týmem paralyzovaným strachem a bezradností. Jako první se zhroutí Amelie a je téměř hmatatelné, jak se její beznaděj šíří dál a vpíjí se do tváří ostatních vojínů. Jen Eva vše pozoruje s tím jejím odporným, samolibým úšklebkem na rtech. Ze všeho nejvíc mě rozčiluje, že jsem musela velení nad skupinou předat právě jí. Kdokoliv jiný by... Z úvah mě vytrhnou Filipova slova. "Doletíte k ním!" štěknu na něj v odpověď, naprosto nepřipravená na tuhle situaci. Na co asi máte ODM gear?! Hned vzápětí si ale svůj přešlap uvědomím. Donutím se několikrát kontrolovaně nadechnout a vydechnout, abych dostala emoce zpět pod kontrolu. Snažím se přitom očima příliš neutíkat od jejich tváří k rozbité bráně a hordám titánů, co se řítí dovnitř. Cítím, jak se mi stahuje žaludek. Za chvíli to budu já, kdo ze sebe vyklopí zbytky svačiny. Z části mě zachrání Albrecht, který se jako první snaží jednotku motivovat. Musím se toho chytit, dokud je čas... "Vojín Kaktz má pravdu. Musíte se vzchopit! Ano, každý z vás pociťuje strach a beznaděj, ale tohle je okamžik, kdy se mu musíte postavit čelem. Tohle je chvíle, na kterou jsme byli trénováni. Nebojujete jenom za sebe, ale za vaše rodiny, přátele...za celé město. Ti všichni na vás teď spoléhají a modlí se za vás. Vybrala jsem vás proto, že věřím ve vaše schopnosti. Vím, že se dokážete titánům postavit a umožnit ostatním zachránit všechny ostatní. Jste ti nejlepší z rekrutů a máte u sebe svobodníka Schrift, která vám ukáže, jak s nimi zatočit!" Zvýším hlas, sama se pokusím přesvědčit o pravdivosti těch slov, ačkoliv ta poslední věta tak zatraceně bolí. Jenže nakonec kdo jiný, než tahle krvelačná bestie, co se nebojí jít přes mrtvoly? "Titáni jsou hloupí, neřídí se ničím jiným než pudy. Pokud je ale nezastavíte teď, rozdupou město na prach. Musíte jejich řádění utnout už v počátku. Sundávat jednoho po druhém, tak jak jste se učili! Musíte je za každou cenu udržet mimo hlavní ulici a přístav. Na zdi by stále měla být děla, ta dovedou alespoň menší titány zpomalit. Ale nebudeme na ně bezhlavě pálit. Ne, my musíme být chytřejší! V tom je naše hlavní síla. Dostaňte se nahoru a zničte vršek brány, znemožněte dalším dostat se dovnitř. Pokud by snad hrozilo, že se dostanou do města, zničíte domy po cestě a přístup jim tak zahradíte. Takže teď, vojáci, je čas vzít zbraně do rukou a postavit se tváří v tvář nepříteli!" Snažím se je namotivovat, ale podobné proslovy nikdy nebyly mou nejsilnější stránkou. Musím jen doufat, že se v nich něco vzedme a uvědomí si závažnost celé situace. Nikdo jiný za ně tuhle práci neodvede. A dřív nebo později se do boje zapojí každý z nás. Účelově se snažím nezmiňovat ty dva velké, co už se stačili protáhnout dovnitř, ti na rozdíl od té neohrabané hordy působí zcela jinak. "Opravdu jim musím sehnat posily..." prolétne mi ještě hlavou, zatímco na ně nesmlouvavě hledím a očekávám splnění svých rozkazů. "Jen mě nenuťte hrozit vám Kagdenem." | ||
| |||
 | OPOUŠTÍME MĚSTO 845 Hlavní náměstí - Hlavní třída (C3 na mapě "ODM) Když ke mně Rei vykročil, málem jsem se hned otočila a utekla, ale naštěstí jsem se ovládla a nechala jsem se od něj chytit za ruku. Koukám na něj do výšky s doširoka otevřenými očima. V pozadí vidím jak do města vstupují nový titáni. Vůbec se nestydím za to, že jsem strachem úplně vyřízená. Nedokážu myslet, nedokážu se ani hnout. Kdybych se nechala unášet pocity, tak teď jenom utíkám pryč od nich. Ale to nemůžu, protože zachovat se statečně neznamená nemít strach. Statečný člověk může mít strach, ale nenechá se ním ovládat. Reiovi přikývnu a snažím se ho poslouchat. Má pravdu, škola je opačným směrem jako vstupují titáni. Ještě jim potrvá dostat se ke škole, takže máme čas. A pak se ukáže Desátník Maeve a začne rozdávat rozkazy. Ukáže směrem na mě a řekne, že jsem v skupině jedna a že se máme postarat o evakuaci lidí. Tomi ještě nedošlo jak moc jsem vyhrála, když jsem dostala tenhle příkaz. Ale pak mi to došlo, když další skupině oznámila, že půjdou odlákat a bojovat s titány. Projela jsem všechny pohledem. Z nějakého důvodu jsem pocítila hroznou vinu. Já budu v bezpečí a oni budou bojovat s titány. Měla bych tam být taky. Tohle je moje město, tady jsem vyrůstala, měla bych ho bránit. Tvrdě jsem makala, cvičila a dřela, aby se ze mě stal voják. A jsem dobrá. Jsem rychlá a svůj výstroj ovládám perfektně, jen málo kdo se mi vyrovnal v rychlosti a manévrování. Ale bojovat proti dřevěným atrapám je něco úplně jiného. Odvrátím od nich zrak, je mi to líto, ale musím se dostat k svojí sestře a postarat se o to, aby se dostala z města pryč. Pak možná budu moci vložit svůj život v sázku. Reie už více neposlouchám, vydám se se svojí skupinou po střechách směrem k lodím. Ze střechy křičím na lidi na ulici, kteří vypadají, že moc nevědí co mají dělat a kam běžet. " "Klodím! Běžte k lodím!" Nicméně jak jsem se vzdalovali od brány a přibližovali ke škole, tak i můj strach postupně slábl. Mě i Karla vyrušil jeho pejsek, Ničitel, který začal prudce štěkat na něco v uličce. Když jsem se zastavila a podívala se tam, uviděla jsem partii mužů, kteří byli nejspíš ozbrojeni a bušili na nějaké dveře. Vůbec mě nenapadlo, co tam dělají, ale pravděpodobně netuší, že do města proudí titáni. "Karle, jdu je varovat." Opustila jsem formaci a zaběhla po střechách těsně nad muže. Zakřičela jsem na ně ze střechy. "Heej! Titáni prorazili bránu a jsou ve městě! Okamžitě běžte k lodím!" Jestli mě dobře neslyšeli na poprvé, tak na ně nařvu ještě jednou. Nemám moc času se s nimi zdržovat, ale musela jsem je aspoň varovat. | ||
| |||
 |
845 Knajpa U Muškety - Modrá budova C3
"Ale jo" řekne Carl, a usměje se na Maeve. Je zjevně o něco klidnější díky informaci, že je jeho milenka a nadřízená v pořádku. Přesto lehce sykne, když mu Maeve rozmázne drobnou ranku na čele. Na poznámku o obličeji se od srdce zasměje. "Jasně, bitkař vždycky musí dávat bacha na hlavu" řekne, protože Carlův obličej vesnického rváče s ostrými rysy opravdu nepatřil mezi nejněžnější. Byla to ale správná kombinace jizev a hrubosti, která pořád zachovávala onen přitažlivý tvar, která mu u žen získávala úspěch. "Jasně bejby, jdeme" přikývl, když mu Maeve pokynula, aby šli na střechy. Sorin Zatímco se Maeve a Carl zvedají na nohy, a následně neztrácí čas a rovnou vyráží na střechu, Sorin Ackerman doslova otočí kapitána Hannese od desátníka Huga k sobě, aby se ho zeptal na lokaci usedlosti zdejší rodiny Ackermanů. Kapitán na něj zcela překvapeně zamrká, zvlášť po celkem hrubém otočení od jeho raněného dobrého přítele, ale na Sorinově tváři vidí upřímnou starost. "Usedlost?" řekne překvapeně, zcela nahlas. Zdá se, že příliš nerespektuje Sorinovo šeptání. "Tady žádnou usedlost Ackermani nemají. Ale jednu Ackermanku znám, bydlí u doktora Jaegera. Vy jste příbuzní?" pokračuje, snažící se zjevně si spojit souvislosti. Poté, ale jako kdyby mu cosi došlo. "Probůh" ošije se, a vysmekne z Sorinova sevření. Obrátí se na Huga. Poté zpět na Ackermana. "Tu rodinu znám moc dobře, a určitě jsou teď v nebezpečí. Ackermane, musíme jim okamžitě jít pomoci. Půjdu s Vámi, ale nejdříve musíme Huga dostat ven, to zranění nevypadá dobře" řekne Sorinovi. "Ta budova je u prvního mostu, taková podlouhá. Je to docela blízko hlavní brány (E2)" řekne Sorinovi. Střechy budov (B3) - Usui, Rei, Maeve Maeve, Carl, Usui, Rei, ale i mnoho dalších vojáků se postupně shromažďuje na střechách za knajpou U Muškety. (Fakticky dochází k přesunu na B3). Zde se shromáždí velké množství vojáků, které sem postupně nahnal kaprál Kagden. Další jsou ovšem dole v ulicích, kde již pomáhají raněným, a zkrátka nemají ani čas příjmat jiné rozkazy. Maeve se ujme velení, přičemž rozdělí vojáky do třech různých skupin. Zobrazit SPOILER  Následně Maeve určí druhou skupinu, skupinu B, definovanou jako Titánobijci. Jejich cílem má být odlákávat titány od lidí ke zdím, a bojovat s nimi jen v krajních případech. Skupina B Zobrazit SPOILER Třetí skupina, kterou Maeve označí, je pod vedením jejího milence Carla. Tato skupina má za cíl "získat vozy ze stájí, následně na ně naložit zraněné, a dostat je do nemocnice" Skupina C Zobrazit SPOILER Poté, co Maeve rozdělí rozkazy, se stane hned několik věcí. Prvním je, že skupina A si viditelně oddechne, že vlastně nemusí dělat nic tak moc strašného, a ihned vyrazí směrem k loděnici. (Jedná se o cestu B3 až E4). Po cestě burcují lidi, a ještě se k nim vrátíme. Ale nyní je směrodatnější, co dělají skupiny B a C, které ještě nevyrazily nikam, a pouze zůstávají na místě. U každé ze skupin vznikl totiž jiný problém. Zatímco svobodník Carl přikývl na rozdělení skupin, a Rei Harllow se dal do instruování dalších vojáků ve své skupině, zřejmě z proaktivnosti. Vojín, kterého si vybral na cestu do nemocnice, byl jeho vlastní bratranec Maximilán Becker. Ten přikývl, a ani tady problémy příliš nenastaly. "Jasně Reii" řekl, a přikývl. "Teda, ano pane" opravil se, a vyrazil. Skupina C nakonec vyrazí zpět na náměstí (C3), ale ještě předtím Carl ukradne Maeve po jejích slovech vcelku dramatický polibek. "Jasné, to zvládneme" řekl prostě a vydal se svou skupinou vpřed. Rei Harllow - C3 Mezitím ale nastal problém co s raněnými. Nikde totiž žádné povozy nebyly, a koně utekly, což Rei věděl až moc dobře. "Vidíte někdo nějaké použitelné vozy, nebo dvojkolky?" chopil se vedení Karl, ale velmi záhy se ukázalo, že cokoliv použitelného se zdá být zcela v hajzlu. Na náměstí je pouze chaos, koně jsou pryč. A povozy jsou rozbité. To je vidět už z dálky. Jediné co vypadá relativně použitelně je reklamní vozík místního řezníka, na kterém je ale všude syrové maso a krev, a vešel by se na něj maximálně jeden člověk na zádech. Navíc chybí něco, co by ho tahalo. "Má někdo nějaký nápad" zeptal se, jen aby se ozvala Reie se držící Anastasie Siller, stále mírně otřesená. "U nás doma je ohromný povoz..." řekne a narovná si brýle. "Vejde se do něj minimálně 50 lidí. Tatínek si ho koupil pro klempířský cejch. Na tašky." pokračuje. "Ale je to...Támhletím směrem" řekne, a ukáže směrem, kterým se vám rozhodně nechce. (A2). "Není to tak daleko. Nemáme koně, ale máme doma osla. Je přidělaný. I proto bych se tam ráda vrátila, a osvobodila ho" vysvětlí a něžně hesne, zjevně má starost o to nebohé spoutané zvíře. Carl se zamyslí. "Co myslíš Reii, zvládneme to v naší sestavě?" Maeve Auerbach - B3 Maeve Auerbach se nenechala rozhodit probodávajícími pohledy skupiny B, kterým ještě řekla, že se pokusí jím sehnat zásoby i posily a následně se již plánovala vydat k loděnici. Všichni totiž předpokládali, že loděnice bude jedno z evakuačních stanovišť, ale věděli to vůbec lidé tam? Co když se obchodníci na trajektu rozhodnout zachránit vlastní krky, a odplout? Další věcí bylo, že jediné bezpečné prostředí bylo ve skutečnosti až za Wall Maria, a vodní část zdi byla rovněž pod bránou, která musela být eventuálně zavřena. Jednodušší by tedy apriori bylo posílat lidi hlavně za bránu, kam se loď nejspíše přesune stejně dříve či později, aby nepřišla napospas titánům. Čas byl tedy drahocený. Problémem bylo, že aby se cokoliv dělo, musel někdo jít zabránit prostupujícím titánům. A skupina, kterou k tomu Maeve určila, nevypadala příliš horlivě. Zatímco muži měli vysloveně zamlklý, vyděšený výraz, vojínka Dartblau dostala něco, co může být popsáno jen jako panický záchvat. Svalila se na zem, kde začala plakat, a říkala prosté "Já nechci, já nechci", ve tváři výraz naprostého vyděšení. Další vojín, vojín Filip, obrátil svůj strach proti Maeve: "Proč máme jít zrovna my desátníku? Proč? Proč né ti ostatní? Proboha, vždyť my vůbec nevíme ani jak se k těm zdem odsud přes ně dostaneme" řekl vyděšeně. Vojín Ámos se mezitím chytl za hlavu. "Kurva, kurva, kurva! Oni nás fakt sežerou" řekl, což ještě víc vyděsilo vojínku Dartblau, která úplně zbledla, zřejmě při té představě, a začala na místě zvracet. Opravdu nepěkný pohled pro roztřesenou mladou dívku, ale zřejmě její tělo odpovídalo na strach. "No tak, vzchopte se! To si říkáte muži!" řekl vojín Kaktz, který byl o generaci starší, než vojíni, a obořil se spíše na Amose a Filipa, ignorujíc zvracící Amelii. Celá jednotka se nicméně rozhodně neměla k pohybu, neboť se domnívala, že zkrátka a dobře při svém úkolu zemře. A velitelka Eva Schrift? Ta pouze stála na místě, a měla na tváři až příliš klidný, hravý úsměv. Usui Chou - D3
*** Kdesi v dáli, u hlavní brány, titáni mezitím nerušeně postupují vpřed. Nejprve dovnitř lezou malí, asi pětimetroví, před kterými s panikou a hrůzou utíkají lidé, jen aby byli chyceni a s příšerným jekotem a chramstavými zvuky popadeni a sežráni. Mnoho lidí u brány se pokusí skrýt v domech, což láká tyto malé titány, aby se lepili idiotsky na okna, a občas duchaplně bouchli do zdi. Jejich inteligence je viditelně velmi nízká, ale i již z dálky působí hrůzostrašným dojmem, především pak ti, kteří již zkonzumovali některé občany Shiganshiny, a jsou zapatlaní od krve. Pořád se ale jedná o relativně malé titány, velké asi jako běžný dům. Ženský smějící se titán (30 metrů) Titán "Vousáč" Mapa Shiganshiny s výskytem titánů | ||
| |||
 | Krupobití 845 I když jsem se pohnul kupředu, ani po pár krocích jsem neslyšel děvčata a když jsem se ohlédl zpět na ně, stály tam, jako přimražené. I já znovu na okamžik ztuhnul, když jsem viděl tu ohromnou hlavu, která se vynořila zpoza zdi. "To snad ne...." Cokoli dalšího, co bych mohl, nebo chtěl říci mi oderval od úst poryv větru tlakové vlny, který mne odmrštil. Jen instinktivně jsem si kryl rukama hlavu a bolestně hekl, když jsem dopadl na zem. Zkroutil jsem se do nápodoby ochranného klubíčka, abych byl co nejmenším cílem pro dopadající úlomky. "Uh...uh...zatraceně..." Začal jsem se zoufale hrabat na nohy, když vlna odezněla a ohlušený opět překonal zmatek a hluk okolí. Zatřásl jsem hlavou, abych znovu začal plněji vnímat a rozhlédl jsem se kolem sebe. "Taková spoušť.....tolik mrtvých...." Se zděšením jsem pozoroval lidi okolo, někteří se zvedali, jiní zůstávali bez hnutí ležet v kalužích krve. Jen na poslední chvíli jsem uskočil z cesty probíhajícímu koni, který na lidi nebral ohledy. Několik menších šrámů a oděrky, nebo modřiny po těle, byly malá cena, na rozdíl od ostatních. "Ostatní!" Zacinkal mi v hlavě výstražný zvonek a rychle jsem očima mezi lidmi začal hledat děvčata. Anastazii a Usui jsem viděl, jak už se zvedají taky na nohy. Srdce mi na půl úderu však vynechalo, když jsem vyhledal očima Aisling,, která ležela nehnutě na zemi s hlavou roztříštěnou kusem suti a kolem ní se šířila kaluž krve. Až pan Mauser mne vytrhl zpět do reality, když pomáhal na nohy Usui. "Až bude tohle za námi musím se mu řádněji omluvit. Je jiný, než jsem si myslel." Odtušil jsem v duchu a očima slétl zpět po scenérii jen abych viděl, jak Anastazie přistává na to, oc zbylo z kostela a pálí do vzduchu. "Ta holka mí více kuráže a duchapřítomnosti, než my všichni dohromady." Konečně se začalo něco dít a ozbrojené složky se dávaly do pohybu. Nepopošel jsem ani pár kroků, když vedle mě přistál obávaný kaprál. I jen z pohledu na něj tuhla krev v žilách. Viděl jsem jeho chlapy s mušketami a bylo mi jasné, že na titány by neměly efekt. Spolkl jsem knedlík, který se mi začal tvořit v krku. "Dobře kasárna už nejsou třeba." Usoudil jsem a odvážil se pohlédnout na kapitána a pak znovu na padlou kamarádku a nepatrně jsem přikývl. "Ano pane." Jakš takš se mi podařilo udržet hlas v normální tónině, ale i kdyby ne asi to bude každému jedno, to co se stalo zamávalo většinou zde. Konečně jsem se vzpamatoval dostatečně na to, abych viděl další šok. Dírou ve zdi se hrnuli dovnitř titáni. "Sakra....ne to není přece možný.....Do háje." Rychle jsem doklopýtal k Aisling a Usui, která jí právě sbírala věci. Sehnul jsem se k padlé vojínce. "Promiň." Zašeptal jsem k ní. Nejprve jsem sáhl na její krk a strhl jí její vojenské známky a strčil si je do osobní brašničky, abychom na ní měl alespoň nějakou identifikaci, alespoň tohle si zaslouží. Druhým pohybem jsem odepl její osobní brašničku a připl vedle své, abychom měli do předat pozůstalým, pokud někoho měla a pak už jsem vzal oba zásobníky s náhradními čepelemi a koukl po Usui, která měla pro změnu bomby s plynem. Poslouchal jsem co říkala a samotnému mi došlo podobné zjištění. "Zary a Mark.....ne Rei musíš uvažovat jasně a myslet." Rychle jsem překonal vzdálenost k Usui, zásobníky s čepelemi jsem vlekl v jedné ruce a tou druhou jsem jí chytl za paži. Ne křečovitě ale pevně. "Počkej! Poslouchej mě Usui! Chápu jaké máš starosti sám mám ve škole dva sourozence a taky je chci zachránit rozumíš?!" Mluvil jsem dost nahlas, aby mě bylo přes to vše slyšet a nepouštěl její ruku. "Ale musíme postupně. Pokud nás zastřelí za neuposlechnutí rozkazů nepomůžem jim jasný?! Takže upevni si na záda pořádně ty záložní bomby s plynem, já udělám totéž s náhradními čepelemi. Pak se přesunem na střechu a počkáme na rozkazy a jakmile to půjde zahraneme do toho i naše sourozence a dostaneme je do loděnice jasný? Škola od ní není tak daleko. Budem držet pospolu a krýt si záda. Teď na to nemůžem bejt sami." Snažil jsem se jí nalít rychle rozum do hlavy a pak trhl hlavou směrem ke střechám. Ještě jsem se ohlédl k panu Mauserovi. "Pane Mausere stáhněte se prosím s každým, kdo půjde směrem k loděnici, nebo bráně, jak instuují vojáci. Nečekejte." Zavolal jsem na něj naléhavě a pak už pustil ruku Usui, kývl na ní, upravil na zádech náhradní zásobníky čepelí ODM gearu a vyrazil do vzduchu směrem na nejbližší střechu. Jakmile jsem přistál na střeše, jako spousta dalších hvízdl jsem na prstech a zamával na Anastázii, aby se k nám pokud možno vrátila, snad jí známé tváře dodají trochu odvahy. Sám bych měl rád kolem sebe, někoho koho alespoň trochu znám. Ne s každým z Garrisnu jsem se někdy dal do řeči, nebo se s ním, nějak více potkal. Za krátko se objevila však na střechách i naše desátnice Maeve, která se dala do udílení rozkazů. Zněly docela rozumně. Určitě lépe, než abychom tam prostě naběhli a pokusili se je sejmout a většina u toho nejspíše umřela. Tímto mne tedy desátnice docela příjemně překvapila. Dokonce se mi ulevilo, když jsem se mohl započítat mezi ty, kteří měli pomoci civilistům s evakuací. To bylo dobré znamení. "tak jo pomůžeme raněným dole před mušketou a zkusíme je nasměrovat k loděnici, než seženou nějakou rychlejší dopravu. Pak jim uděláme teda eskortu a budeme zahánět odpadlíky ke zbytku stáda. Lidi musí pochopit, že nestačí se schovat doma, ale že musí vypadnout. Jakmile dostaneme většinu těchle do pohybu, část z nás poletí napřed, abychom ověřili průchodnost trasy k loděnici a případně mohli dav přesměrovat a pak zároveň mohli varovat další lidi v okolí. Poblíž loděnice je i škola to znamená malý děti a učitele, musíme zajistit mimo jiné i jejich evakuaci. Děti mají krátké nohy, měli by tedy odjíždět z loděnice, v prvních vlnách, aby byly v bezpečí. Hej ty tam vojíne, vyraž, co ti bude plyn stačit směrem do nemocnice. Budeme mít dost zraněných, ať zřídít předsunutou polní nemocnici u loděnice a hlavní brány, budou tam mí hafo lidí. Hoď sebou." Obhlédl jsem skupinku, která byla určena k tomuto úkolu a dovolil si dodat nějaké specifikace, nebyly to vyloženě rozkazy spíše rozšíření potencionálně stejného úkolu, dobře to poslední už rozkaz byl, čím dál zraněné potáhneme tím horší to bude. Potřebujeme doktory aby šli naproti. Pak už jsem neváhal a snesl se dolů, abych pomohl těm nejbližším, které jsem viděl, že to potřebují. Pokud něco krvácelo, pomohl jsem to stáhnout kusem látky z jejich oblečení, nebo opaskem, kvůli zaškrcení. Pokud to byly jen drobné zranění tak jim pomoci se zorientovat a směřovat je s davem k loděnici a tak podobně. Zároveň jsem se rozhlédl kolem po nějakých dvoukolácích, nebo jiných menších kárkách, které by mohl někdo táhnout, nebo tlačit s těmi, kteří nebudou schopni jít. "Honem lidičky, držte se pohromadě a směrem k loděnici. Všechno tu nechce, tomu, kdo nemůže jít, nebo je raněný pomozte, příště zachrání on krk vám. Běžte běžte! Doprovodíme vás a budeme hlídkovat po cestě! Pokud víte, že míjíme barák vašeho souseda, co je zalezlý doma zabušte na něj a vyžeňte ho ven se evakuovat!" Křikl jsem mezi lidi, i když vím, že ten účinek asi nebude takový, jak by mohl být. Vždy po chvíli se zase vznesu ke střeše, abych kontroloval stav situace a že mám Usui poblíž. I mě bezděky zalétal několikrát pohled směrem ke škole. Uklidňoval jsem se tím, že jakmile budeme u loděnice, neměl by být problém přelétnout přes řeku na druhou stranu a pomoci evakuovat školu a okolní budovy. Nezbývalo než věřit, že nám ostatní opravdu koupí trochu času a že další příslušníci Garrisonu vyhánějí lidi z části města ve které se nepohybujeme. | ||
| |||
 | Pátrání po příbuzných 845 Tlaková vlna, která vznikla jako následek proražení brány obřím titánem, sebou strhla ne jednoho člověka, ale také rozbila podstatnou část skel a oken. Prohlíží si svou nohu, kterou má lehce pořezanou. Krev sice trochu teče, ale je to jen povrchové škrábnutí, nic, co vyžadovalo větší zřetel. Opráší si lhece stehno a rozhledne se koleme sebe, panuje zde obrovská panika, hysterie a chaos. Musím najít své příbuzné... projede Sorinovi v myšlenkách, ale nemá vůbec ponětí, kde začít... Možná by mi mohl pomoct kapitán, vypadá jako dobrý člověk,... ale je to obrovský risk, bohužel nemám moc čas na to hledat inkognito vzhledem k aktuální situaci... Mezitím, co se ostatní rozdělí a opustí knajpu, aby se pustili do řešení okolní situace, Sorin rychle zamíří ke kapitánovi. "Heichō! Můžete prosím na moment, mám na vás prosbu..." Chytne ho za ramena a otočí ho směrem od Huga, ten vypadá, že aktuálně moc nevnímá, když ho přejedu pohledem, respektive má trošku jiné starosti... šeptem "...prosím, nevíte, kde bych mohl najít usedlost Ackremanů,... před tím, než se mě na cokoli zeptáte, ne nejsem vrah,... jsou moje jedinná rodina, prosím,..." Ze Sorinova výrazu bylo velice zřetelné, že to myslí upřímě a na jeho věčně kamené tváři šlo vidět i lehké náznaky obav... | ||
| |||
| Průlom 845 Strach a obavy vepsané do jeho jindy uvolněných črtů ve mně cosi prolomí, stále je to ale příliš málo na to, abych se odevzdala kruté realitě a mé oči se od něj znovu odvrátí. Jen aby s podivnou, skoro až zvrácenou fascinací mohly sledovat dění za oknem. Obří prsty drtící vršek nedobytné zdi, zpoza které se po chvíli vynořila i obludná hlava v oblacích horké páry. I nebesa se pod tím pohledem zatáhla a teplo začínalo být téměř neúnosné. Cítila jsem, jak se mi tenká látka košile lepí k tělu a dech se opovážlivě zkracoval. Nebylo možné se odtrhnout, tělo se odmítalo pohnout v tom děsivém očekávání, co se bude dít dál. "Proč už neslyšíme děla?" neměla jsem ani dostatek vůle vyslovit myšlenku nahlas. Není přeci možné, aby se něco takového dostalo tak blízko zdi bez povšimnutí. Ne, tak obrovský titán ani neměl existovat!
Čas na několik úderů srdce ustrne, jako by se samotný svět vzpíral tomu, co se záhy začne odehrávat před našima očima. Obrovitánská hlava se na okamžik odtáhne, jen aby posléze městem otřásla ohlušující rána. Na poslední chvíli zachytím obraz brány tříštící se na tisícovky kusů, než mě prudké škubnutí stáhne k zemi. Zcela instinktivně se schoulím a přimknu ke Carlově tělu ve snaze vyhnout se nejhoršímu. Bolestivý pád provází zvuky tříštícího se dřeva i skla, jak se přes místnost přežene silná tlaková vlna. Několik střepů se zakousne i do mé kůže a nechá za sebou malé, krvácející ranky. Je to ale nic oproti tomu, kdyby mě nestrhl dolů. Náraz mě vytrhne z šoku. Uvědomím si, jak pevně svírám jeho tělo a pomalu uvolním stisk. Jindy bych v takové situaci okamžitě zareagovala s nějakou trefnou průpovídkou o jeho nedočkavosti, ale teď se vzmůžu jen na krátké přikývnutí v odpověď na jeho starostlivou otázku. Je to právě ta naléhavost v jeho hlase, co mi přejede jako ledový prst po páteři a nepříjemně se mi zakousne do slabin. Ten pocit nepatřičnosti... Ale na nic z toho teď není čas. Trochu se odtáhnu, abych se podívala po něm i po ostatních, jak ke mně postupně začínají doléhat i jiné zvuky a hlasy. "Jsem v pořádku," raději to znovu potvrdím, jakkoliv mi ta slova nejdou zrovna lehce přes rty. "A ty?" zeptám se hned na to a očima bloudím po jeho tváři, než se zamračím při pohledu na rudý šrám uprostřed jeho čela. "Jen si prosím kvůli mě neznič obličej, byla by ho škoda," zahlásím, jak už ze mě ten prvotní stres začíná pomalu odpadávat. Bříškem palce mu něžně přejedu po rance a rozmáznu krev do ztracena. "Válečný hrdina," koutek úst se nervózně pohne nahoru, zatímco se snažím opatrně zvednout zpátky na nohy, jakkoliv rozklepané jsou. Tentokrát však mému tónu chyběla ta typická břitkost s náznakem ironie. Ani tam být neměla. Nabídnu mu ruku, aby mohl vstát a ještě se snažím od nás odkopat všechno s ostrými hranami. Náš malý svět se hned rozšíří.
I ostatní vypadají v pořádku, škrábance, odřeniny....jen Hugo to podle všeho chystal, ale už je v péči kapitána. Venku je situace o poznání horší. Z vysklených oken už k nám v plné míře doléhá všechen hluk. Ozve se i několik výstřelů. Hlavou okamžitě trhnu směrem, odkud vyšly. "To není dobrý," hlesnu. Zatraceně, na tohle nebyl nikdo z nás připraven. Městem se konečně rozezní poplach, který měl přijít už dávno předtím. Teď to teprve celé začne, s prvními údery zvonů... I odsud mohu vidět tu spoušť, jakou po sobě prolomení brány zanechalo, ulice plné trosek, zpod kterých se snaží v tom lepším případě vyškrábat otřesení lidé. Mnohem víc jich ale takové štěstí nemělo. Kdo může, v panice utíká dále do města. Vzduch je prosycen tou odpornou příchutí naprostého rozvratu. A místo těžké brány, co město chránila po celá staletí, zeje přímo uprostřed obrovská díra připomínající chřtán samotného pekla. Pekla, které na nás vyvrhlo své přisluhovače. "Tady nejsme v bezpečí, musíme ven," hlas mi lehce přeskočí, podlomen další vlnou svíravého strachu. Roztřesenýma rukama se natáhnu po svém ODM a začnu ho přesně nacvičenými pohyby navlékat na sebe. Mám pocit, jako by mi to tentokrát trvalo neskutečně dlouho. "...dostat lidi pryč, evakuovat město,..." drmolím dál, zatímco kontroluji přezky popruhů. Žaludek mám stále stažený, a to je mi jasné, že jsem ještě neviděla to nejhorší. "Rychle, na střechy! Ty půjdeš se mnou," obrátím se na Carla. Potřebujeme získat přehled o situaci. Jakkoliv bych se nejraději prostě schoulila do klubíčka a schovala se někde pod stolem, nebo si těch posledních pár chvil užila v jeho náruči... Ne, ne, ještě se mi nechce zemřít. Vyrazím z budovy ven a rovnou zamířím na vrcholek střechy, kde už se srocují vojíni. Snažím se příliš nedívat dolů, abych si uchránila ještě ty poslední zbytky příčetnosti, co mi dovolují vůbec stát pevně na nohou. K tomuhle jsme se nepřihlásili. Zatraceně, nebyli jsme nic víc než banda hospodských povalečů, co si hrála na vojáky. K naší smůle se o pořádek v ulicích staral už Klagden, nejlepší by bylo se mu úplně vyhnout. Přistanu tak v blízkosti alespoň pár matně známých tváří. Totiž, kdo by si taky nepamatoval tu malou šikmookou trpaslici. Teď už se pohledům do ulic neubráním. Všude vládne naprostý chaos, lidé v panice utíkají, naráží do sebe a nechávají za sebou jen další raněné. Očima těkám od jednoho místa k druhému, vím, že se ode mě očekává, že přijdu s konkrétními plány a rozkazy. "Mysli Mav...lidi jako první, s nimi pod nohama nemůžeme bojovat..." Bojovat, jako bych na něco takového snad pomýšlela. "Musíme evakuovat město," začnu zeširoka, tím zcela očividným, ale uf, zatraceně, nikdy jsem nedávala opravdové rozkazy, "to znamená, že se rozdělíme na skupiny." Prstem ukážu na několik vojínů stojících opodál. "Vy budete lidi směřovat k loděnici a krýt je," zadám první úkol. "Zatímco tahle skupina se pokusí svést pozornost titánů na sebe a táhnout je podél zdi. Žádné zbytečné hrdinství, rozumíte?!" Poslední větu řeknu se zvláštním důrazem. "Musíme je zdržet, než vyklidíme město. Pokud je budete likvidovat, tak ve skupinách a po jednom!" Z každé skupiny pak vyberu toho s nejvyšší hodností, koho určím za jejich dočasného vůdce. Až na... "Carle," otočím se ke svému milenci a výraz mi na okamžik změkne, "potřebujeme vozy a koně ze stájí. Vezmeš si k sobě další lidi a postaráte se o zraněné. Naložte jich tolik co zvládnete a vemte je do nemocnice." Zaúkoluju i jeho. "Zkusíme vám taky koupit co nejvíc času." Už se skoro otáčím zpět k jednotce vojínů, abych je pobídla do akce, ale stejně mi to nedá... "A vrať se mi," zašeptám ještě naléhavě pobočníkovým směrem.
Pak už ale není čas otálet. "Tak....všechno jasné?" znovu je všechny přelétnu pohledem. "Zkontrolujte si svou výbavu a nezapomeňte si stále hlídat stav zásobníku. První skupina může vyrazit, snažte se ten dav nějak ukočírovat, ale nezdržujte se každou zatoulanou ovcí." Pokynem ruky pak vyšlu první skupinu za svěřeným úkolem. Teď zbývá ještě úderný tým... Opravdu to dělám, posílám ty mladý lidi do boje. Prostě jen tak. Silou vůle se donutím na to teď nemyslet, čas na výčitky bude snad jindy. "Seženu vám posily a zásoby," přislíbím jim, to je ostatně to nejmenší, co mohu udělat. Nikdo nechce uprostřed akce skončit s prázdným zásobníkem. Ale je třeba postarat se o evakuaci. Nemohu tam poslat jednoduše nějakého vojína. Ne, přesvědčit pár nabubřelých obchodníků o tom, ať nám zapůjčí své lodě zní jako přesně úkol pro mě... | ||
| |||
| VRÁTILI SE 845 Hlavní náměstí – Hlavní třída (C4 na mapě "ODM) Zírala jsem na tu ruku můj mozek to prostě nechtěl pobrat. Rei začal mluvit, ale popravdě jsem ho moc neposlouchala. Nechápala jsem té ruce a prostě na další vjemy jsem už neměla v hlavě prostor. Rei rozdával rozkazy, ale já jsem jen koukala na obří hnusnou hlavu, která se pomalu začínala zvedat nad Wall Maria. Kouřilo se z ní, jako když vytáhnu kousek ryby z horké polévky. I kdyby byl Rei svatý, tak bych se nedokázala pohnout ani o milimetr. "Jdeme děvčata!" Bylo to poslední co jsem slyšela, protože těsně za tím se ozvala ohlušující rána. Viděla jsem jak budovy, věci, zvířata a lidi přede mnou tlaková vlna odhazuje stranou, až dorazila ke mně. Povalila mě na zem jako bych byla hadrová panenka a kolem hlavy mi proletěli kusy suti a kamenů. Dopadla jsem tvrdě a bolestivě jsem vykřikla. Nebo to bylo z leknutí? Otevřela jsem oči až když rachot kolem mě ustál. Všude bylo tolik prachu. Otočila jsem se na břicho a rozhlédla kolem sebe. Aisling, Anastasia, kde jsou?
Všude byl chaos, lidi křičeli, naříkali a běhali kolem. Přistoupil ke mě pan Mauser a pomáhal mi na nohy. Ani nevím proč, ale myslela jsem na to, že i když se dokáže hodně zlobit, musí to být dobrý člověk. Místo toho, aby se začal starat o svůj obchod, jde pomáhat lidem. Mně. Zvednu se na nohy a hledám děvčata. Anastasia se zdá být v pořádku, ale Aisling se nehýbe. Z hlavy jí teče hrozně moc krve. Hned se k ní rozběhnu, málem jsem pana Mausera praštila do ruky. "Aisling!" Doběhnu k ní, hodím se na kolena a podívám se na ní. Je mrtvá. Nedýchá a její lebka je rozbitá. "Neee, ne ne ne ne Aisling." Začnu brečet a rukou jí čistím tvář od suti a prachu. Anastasia někde zmizela. Slyším střelbu. Co to dělá? Tímhle toho titána nezabije. Vidím Reie, taky je v pořádku, chci na něj zavolat, že Aisling je zraněná, možná by něco udělal. Ale když vidím její ránu, je mi jasné, že nic nezmůže. Rozezněl se poplach, konečně aspoň něco. Vidím vedle Reie přistát nadřízeného. Thomase Kagdena. Ještě jsem s ním osobně nikdy nemluvila, ale znám řeči co se o něm povídají. A asi to bude i pravda. Podíval se na Aisling a bez nějaké emoce jenom nařídil, ať vezmeme její věci a pak se vydáme na střechy. Ještě mi ukáplo pár slz, ale pak jsem sáhla na její lékárničku a odepla jí. Pak i obě zásobníky plynu. Z očí mi kapají slzy na její tělo. "Promiň mi to, promiň, musím jít, nezlob se." Musím jí opustit a nechat jí tu ležet samotnou. Lékárničku jsem si připnula na místo, kde donedávna byla moje vlastní. Vstala jsem a až pak jsem si to všimla. Přes díru v hradbách se do města tlačí titáni. "To ne ..." Podívala jsem se na Reie a pak na střechu na Anastasii a pak jsem se otočila směrem kde by měla stát škola. Mei. Podívala jsem se na Reie a rozpačitě řekla. "Já ... musím do školy ... moje sestřička ... já, musím za ní..." Pomalu jsem nejistě ustupovala od Reie a ruce položila na ODM gear. | ||
| |||
|
845 Knajpa U Muškety
Hlavní náměstí - Hlavní třída - Cesta ke kasárnám I Rei Harllow byl výrazně aktivnější než všichni ostatní, zcela ztuhlí strachem. Lidé na náměstí byli jako paralyzovaní, jejich těla odmítající udělat i sebemenší pohyb. Něco podobného mohl zažít mockrát na farmě. Zvířata naprosto ztuhla, když se střetla s absolutní smrtí. A tady nastávalo něco podobného. Lidé měli sevřená srdce v jistém očekávání. Očekávání, které nemělo trvat dlouho.
Hlava ohromného titána se vynořila z páry, jen aby shlížela na celé město. Bylo zjevné, že musí být přímo u zdi, přesto po něm stále nikdo nestřílel, a dokonce nebyl ani spuštěn žádný poplach. "Proboha, vždyť ta zeď má padesát metrů!" zavolal obchodník Mauser. "Proč po něm proboha nestřílejí?" hesnul nějaký muž v davu. Mezi lidmi se začala šířit opravdu nebezpečná panika.
Ohromné dunění, horko, a úzkost prolomila extrémně hlasitá rána, zatímco onen masivní titán zcela účelově prokopl Mariinu zeď. Účelovost tohoto kroku byla více než děsivá. Znamená to, že titán není jen stupidní jako batole. Znamená to, že je schopný přemýšlet? Anebo se trefil jen náhodou? Tomu přeci nemohl nikdo věřit. Knajpa U Muškety To, že Kolosální titán prorazil zeď, bylo vidět také z oken knajpy U Muškety. Zdejší osazenstvo bylo nárazu vcelku ušetřeno, ovšem tlaková vlna rozbila všechna okna a převrátila stoly a židle. Střepy způsobily drobná řezná zranění i Sorinu Ackermannovi a Maeve Auerbach, ale nic vážného. Maeve především proto, že svobodník Carl jí nevybíravě strhl k zemi od okna na poslední chvíli, neboť Maeve se nerozumně přiblížila k oknu. Desátník Hugo přerývavě dýchal, a z pod bílé košile se mu řinula krev. "Hugo, Hugo? Dobrý?" řval kapitán Hannes, pro kterého toto bylo zdá se jednodušší, než vůbec vnímat svět tam venku za okny, kde zavládnul naprostý chaos. "Jo šéfe..." hesnul Hugo. "Proč kurva nezní poplach" ucedil mezi zuby, čímž dal za pravdu Sorinu Ackermannovi, který si předtím rovněž stěžoval na jeho absenci. Hlavní náměstí - Hlavní třída - Cesta ke kasárnám Z kasáren vyběhly desítky vojáků, vesměs vojínů, kteří na ODM gear vyráželi jak na střechy, tak k lidem. Rozhodně nešlo o nějaké odvážné hrdiny, ale vesměs vesnické kluky, které hnaly vpřed různé emoce, včetně strachu. Šok doléhal na každého. Ale zdálo se, že muže a ženy cosi žene vpřed. Kaprál Thomas Kagden Kagden přistál na ODM gearu u Reie Harllowa, který to měl namířené ke kasárnám. Kousek byla i Usui Cho. "Vy dva, na střechy k ostatním. Bude tam desátník, který vám řekne, kam máte jít dál" řekne, jen aby si všiml na zemi ležící Aisling. "Týhle vemte věci. Už je nebude potřebovat" řekne chladně, jen aby opět vyletěl do vzduchu. Vojáci pod jeho velením začnou poté pomáhat raněným a evakuovat je. *** Zatímco částečky prachu odfoukával vítr, a lidé na náměstí se postupně vzpamatovávali z šoku a úzkosti, hlavní brána do Shiganshiny, ta, která bránila lidstvo stovky let, byla nyní zcela dokořán. Kolosální titán postupně odstoupil ode zdi, a následně přestal být vidět. Dalo by se říci, že jak se objevil, tak zmizel.
| ||
| |||
| Z pod okapu do deště 845 Až příliš pozdě jsem si uvědomil, jak zásadní chybu jsem udělal, když jsem spoléhal na to, že i obchodníka potencionálně upoutá záblesk na obloze, tak jako většinu ostatních. "Samozřejmě, že ne." Lidi vždy a všude nejprve zajímají drby a to, co se jich netýká. Byly dny, kdy jsem litoval toho, že jsem nezůstal doma na farmě, tam byl všeho všudy klid. Jasně řešily se jiné problémy, ale čím déle jsem tady, tím méně toužím po davech lidské společnosti, která se zde najde skoro všude. Se zamyšlení nad úkazem a tak nějak celkově mě opět vytrhl hlas toho rozčileného obchodníka. Zatnul jsem huby a potlačil vlnu vzteku a chuť ho udusit kusem toho jeho drahého chleba a obrátil jsem se zpátky k němu, abych si vyslechl co má na srdci. Na jednu stranu se jeho reakci dalo chápat, zpětně jsem si uvědomoval, že jsem jednal méně profesionálně, než bych mohl, na tu druhou jsem se však s obdobnými případy obvinění setkával dnes a denně a ne vždy byly opodstatněné. "Opravdu na mě má tahle služba tak negativní vliv? To jsem se za ty dva roky tolik změnil?" Na okamžik jsem o sobě zapochyboval a instinktivně zalétl pohledem po tom údajném zloději, který.....byl samozřejmě už dávno pryč. "K čertu." Spolkl jsem nadávku a chystal se na vysvětlení obchodníkovi a čelení jeho hněvu. Už už jsem chtěl něco říci, když najednou mne předešla Anastasie a dala se s obchodníkem do řeči. Překvapeně jsem vydechl. Vůbec jsem nečekal, že by mne některá z vojínek měla důvod v této situaci bránit. Hněv ze mě pomalu ale jistě vyprchával a střídal jej šok z toho, co Anastasie udělala. "Vzpamatuj se Reii tohle není přece to proč jsi vstupoval do služby." S dalším nádechem jsem spolkl zbytek své hrdosti a vzpurnosti a předklonil se do hluboké omluvné úklony jak se slušelo. "Ty peníze ti vrátím a ještě tě pozvu na večeři Anastasie." Umínil jsem si, že nejsem žádný nevděčný parchant. "Omlouvám se pane Mausere. Vojínka Siller má pravdu. Toho lumpa chytíme a ze všeho se bude zodpovídat." Když jsem se narovnával a rukou zabloudil k pasu zatuhnul jsem. "Sakra! To snad ne? Ne! Ten šmejd! Jestli ho dostanu do rukou zlámu mu všechny prsty!" Zjištění, že mi chybí služební pistole a co to znamená, bylo rozhodně nepříjemné. Prudce jsem se narovnal a rozhlédl se kolem, kudy ten šmejd mohl jít, jestli je ještě někde v dohledu. "Nejspíše budeme muset použít ODM gear, abychom ho dohnali a měli lepší perspektivu. Sakra!" "Musíme...." Slova mi odumřela na rtech, když se ozvala ta ohlušující "Co se to..." Rozhlédl jsem se kolem po plašíích se koních až mi pohled padl směrem, kterým se koukala i Usui. Na několik následujících okamžiků se mi zadrhl vzduch v plicích. Rázem jsem zapomněl na vše, co se událo v posledních okamžicích, i na onoho zloděje. Krev mi ztuhla v žilách a projela mnou husina. Začalo mi docházet, co vidím. "To je ti-titán.....sakra musí být obrovský." Vydechl jsem a kolečka v mozku se konečně rozběhla na plné obrátky na nouzový režim. "Dosáhne na vrchol Marii, to přece není možné o žádném takovém jsme se ve výcviku nic neučili. Zatraceně." "Proč nereagují hlídky na hradbě? Děla mlčí sakra." Škubl jsem sebou a přelétl pohledem děvčata, která byla stejně vyjevená, jako já. Nastalý rozruch a všudypřítomní lidí mi odstínili, co se děje U Muškety. Museli jsme však jednat okamžitě. Tohle znamenalo, že něco hodně hodně podělalo. "Musíme zmobilizovat všechny ve službě i mimo ni.Aislig dostaň se k Mušketě a zburcuj tam kapitána Hannese a důstojníky, jestli si tam ještě nikdo ničeho nevšiml!" Chytl jsem jí za rameno, i když byla vyšší aby mi věnovala pozornost. Měl jsem trošku obavy o to jestli bude můj hlas v tom náhlém davu slyšet. "Usui, Anastasie my zamíříme do kasáren, jsou odsud kousek a zburcujeme tam každého koho půjde. Mezitím snad už dorazí důstojníci, aby nás trošku zorganizovali. Když ne vyrazíme po družstvech směrem k hradbě, abychom pomohli hlídce na hradbách s tím šmejdem. K tomuhle nás bude potřeba asi fakt hodně. Pohněte, než poškodí zeď více!" Chytl jsem obě děvčata za ramena a mírně s ními zatřásl, aby se probraly z prvotního šoku, který mne alespoň trošku už přešel. "Až budeme na kasárnách zkontrolujte si, že máte plné nádrže s plynem....tohle se mi fakt nelíbí......Titán...po 100 letech klidu." Poslední slova jsem zamumlal spíše k sobě, nikdy jsem nečekal, že nakonec opravdu budu muset bojovat s titány, tak jak jsme v původu měli. Většina nás to nečekala, ale bylo to tady a nyní na nás závisely opravdu životy. "Pane Mausere bežte prosím s ostatními pryč z náměstí vykliďte prostor, abychom mohli dostát tomu zač jsme byli celou dobu placení." Kývl jsem na něj se sebejistým výrazem, ale v nitru ve mě byla malá dušička. A žaludek se mi převrazel nervózitou. "Co sakra s takhle velkým parchantem, jak ho sundáme?!" Varovně mi crčelo hlavou, zvláště, když nikdo z nás nikdy živého titána neviděl, natož aby ho zabíjel. "Jdeme děvčata!" Houkl jsem na Usui a Anastasii abychom se mohli začít rychle proplétat ke kasárnám a případně burcovat každou další hlídku, nebo člena Garrisnu, kterého bych potkal cestou a ještě nepochopil, co bude třeba dělat. "Nesmí se dostat skrz zeď! Nesmíme ho pustit do Shiganshiny!" Bušila mi v hlavě zběsilá myšlenka. | ||
| |||
| Špicl 845 "No tak Carle, pro jednou..." přimhouřím oči a trochu popuzeně semknu rty. Tohle opravdu není dobrá chvíle pro vzdor a ta lehká změna v kapitánově postoji to jen umocňuje. Mohu na to jen omluvně pokrčit rameny. Jistě, mohla jsem svému pobočníkovi něco říct, srovnat ho do latě, ale nakonec mě vlastně i dost zajímalo, co měl na srdci. Tohle nemohlo být jen tak, Carl neměl zrovna ve zvyku se předvádět a zbytečně vyvolávat rozepře. Kdyby chtěl Sorinovi zmalovat obličej, prostě si počká na vhodnější příležitost a že bychom se všichni milerádi postarali o to, aby nadešla. Nařčení z vraždy je už ale i na mě příliš silný kalibr. "Pheew," vydechnu zpola překvapeně a zpola uznale. Aspoň mi to konečně trochu osvěžilo paměť a konečně jsem si dokázala desátníkovo jméno zařadit. Možná to byly všechno jenom drby a spekulace, jenže jak se to říká? Na každém šprochu pravdy trochu? A tenhle působí, že by za křivý pohled zardousil i vlastní babičku. To už je ale chudák Carl vytažen Hugem na nohy, skoro jako by ho připravoval na blížící se souboj. A ten se také odehraje, ačkoliv jen za použití přísných pohledů a slov. Tedy, kéž by to zůstalo jenom u nich. Podobných planých výhrůžek jsem slyšela už nespočet a ti, co měli hubu plnou slov, měli jen málokdy odvahu přejít k činům. "No udělals na nás skvělej dojem,..." musím se v duchu ušklíbnout. Něco mi říká, že se u nás neohřeje zrovna moc dlouho. Jenže pak na něj vztáhne ruku. Okamžitě přiskočím blíž, připravená se do jejich půtky vmísit. Prozatím mě jen donutí opět zdvihnout hlavu a trochu i hlas. "Hodláte tu mému pobočníkovi snad vyhrožovat?" obořím se na něj. "Jestli máte nějaký problém, adresujte ho mně." Když ho konečně pustí, napětí v mém postoji se též uvolní. "Vaší ztráty je mi líto, jistě v takovém případě nebude problém zajistit vám propušťák, abyste se mohl se svým žalem vyrovnat," dodám o poznání mírněji. Ten sladký, medový podtón obalující má slova v sobě pochopitelně skrývá něco mnohem zlověstnějšího. I vzduch v místnosti náhle ztěžkne a cítím, jak mi po páteři dolů stéká pot. Potlačím chuť vyhrnout si rukávy u košile, aby si to tu náhodou někdo z přítomných nevyložil jako výzvu k boji. Ne, musím nějak vymyslet, jak to celé uklidnit...
Už se natáčím směrem k pultu, abych zavolala na hostinského a objednala nám další rundu. To horko je potřeba spláchnout. Než se však stačím nadechnout, zachytím koutkem oka vlnící se hladinku vína a útroby mi zničehonic sevře podivná tíseň. I přes stoupající teplotu v místnosti mi po zádech přejede mráz a zarazí mě uprostřed pohybu. Chvíle napjatého ticha se protahuje, šponuje mi nervy až k prasknutí. S trhnutím se otočím po zvucích přicházejících zvenčí. Praskání dřeva, poplašené výkřiky... Přes Sorina ale nic nevidím, musím se nějak dostat kolem něj a doběhnout alespoň k oknu. Než se tak ovšem stane, vzduch prořízne Sorinův hlas. "Odkdy nám tu rozkazuje?!" prolétne mi hlavou a už se chci otočit ke kapitánovi, ale vyleká mě skřípavý zvuk ocele. "Ou, no tak, to snad ani nebude..." ukračuji zpět a zvedám ruce před obličej v tom obranném gestu. Dost daleko na to, abych se přiblížila k jednomu z oken a spatřila to, co vyvolalo v celém městě rozruch... "....nutné," vydechnu snad už jen ze setrvačnosti a několikrát musím zamrkat, jestli mě opravdu nešálí zrak. Možná toho vína bylo opravdu příliš. Ale ne, celý ten humbuk okolo, zvednuté ruce s prsty ukazujícími na to jedno místo uprostřed zdi. "To nemůže být pravda," slova mi skoro uvíznou v krku, vytřeštěné oči obracím ke Carlovi. "Zatraceně, řekněte mi někdo, že to není pravda!"
| ||
