| |||
VRÁTILI SE 845 Hlavní náměstí – Hlavní třída (C4 na mapě "ODM) Zírala jsem na tu ruku můj mozek to prostě nechtěl pobrat. Rei začal mluvit, ale popravdě jsem ho moc neposlouchala. Nechápala jsem té ruce a prostě na další vjemy jsem už neměla v hlavě prostor. Rei rozdával rozkazy, ale já jsem jen koukala na obří hnusnou hlavu, která se pomalu začínala zvedat nad Wall Maria. Kouřilo se z ní, jako když vytáhnu kousek ryby z horké polévky. I kdyby byl Rei svatý, tak bych se nedokázala pohnout ani o milimetr. "Jdeme děvčata!" Bylo to poslední co jsem slyšela, protože těsně za tím se ozvala ohlušující rána. Viděla jsem jak budovy, věci, zvířata a lidi přede mnou tlaková vlna odhazuje stranou, až dorazila ke mně. Povalila mě na zem jako bych byla hadrová panenka a kolem hlavy mi proletěli kusy suti a kamenů. Dopadla jsem tvrdě a bolestivě jsem vykřikla. Nebo to bylo z leknutí? Otevřela jsem oči až když rachot kolem mě ustál. Všude bylo tolik prachu. Otočila jsem se na břicho a rozhlédla kolem sebe. Aisling, Anastasia, kde jsou? Všude byl chaos, lidi křičeli, naříkali a běhali kolem. Přistoupil ke mě pan Mauser a pomáhal mi na nohy. Ani nevím proč, ale myslela jsem na to, že i když se dokáže hodně zlobit, musí to být dobrý člověk. Místo toho, aby se začal starat o svůj obchod, jde pomáhat lidem. Mně. Zvednu se na nohy a hledám děvčata. Anastasia se zdá být v pořádku, ale Aisling se nehýbe. Z hlavy jí teče hrozně moc krve. Hned se k ní rozběhnu, málem jsem pana Mausera praštila do ruky. "Aisling!" Doběhnu k ní, hodím se na kolena a podívám se na ní. Je mrtvá. Nedýchá a její lebka je rozbitá. "Neee, ne ne ne ne Aisling." Začnu brečet a rukou jí čistím tvář od suti a prachu. Anastasia někde zmizela. Slyším střelbu. Co to dělá? Tímhle toho titána nezabije. Vidím Reie, taky je v pořádku, chci na něj zavolat, že Aisling je zraněná, možná by něco udělal. Ale když vidím její ránu, je mi jasné, že nic nezmůže. Rozezněl se poplach, konečně aspoň něco. Vidím vedle Reie přistát nadřízeného. Thomase Kagdena. Ještě jsem s ním osobně nikdy nemluvila, ale znám řeči co se o něm povídají. A asi to bude i pravda. Podíval se na Aisling a bez nějaké emoce jenom nařídil, ať vezmeme její věci a pak se vydáme na střechy. Ještě mi ukáplo pár slz, ale pak jsem sáhla na její lékárničku a odepla jí. Pak i obě zásobníky plynu. Z očí mi kapají slzy na její tělo. "Promiň mi to, promiň, musím jít, nezlob se." Musím jí opustit a nechat jí tu ležet samotnou. Lékárničku jsem si připnula na místo, kde donedávna byla moje vlastní. Vstala jsem a až pak jsem si to všimla. Přes díru v hradbách se do města tlačí titáni. "To ne ..." Podívala jsem se na Reie a pak na střechu na Anastasii a pak jsem se otočila směrem kde by měla stát škola. Mei. Podívala jsem se na Reie a rozpačitě řekla. "Já ... musím do školy ... moje sestřička ... já, musím za ní..." Pomalu jsem nejistě ustupovala od Reie a ruce položila na ODM gear. |
| |||
845 Knajpa U Muškety
Hlavní náměstí - Hlavní třída - Cesta ke kasárnám I Rei Harllow byl výrazně aktivnější než všichni ostatní, zcela ztuhlí strachem. Lidé na náměstí byli jako paralyzovaní, jejich těla odmítající udělat i sebemenší pohyb. Něco podobného mohl zažít mockrát na farmě. Zvířata naprosto ztuhla, když se střetla s absolutní smrtí. A tady nastávalo něco podobného. Lidé měli sevřená srdce v jistém očekávání. Očekávání, které nemělo trvat dlouho. Hlava ohromného titána se vynořila z páry, jen aby shlížela na celé město. Bylo zjevné, že musí být přímo u zdi, přesto po něm stále nikdo nestřílel, a dokonce nebyl ani spuštěn žádný poplach. "Proboha, vždyť ta zeď má padesát metrů!" zavolal obchodník Mauser. "Proč po něm proboha nestřílejí?" hesnul nějaký muž v davu. Mezi lidmi se začala šířit opravdu nebezpečná panika. Ohromné dunění, horko, a úzkost prolomila extrémně hlasitá rána, zatímco onen masivní titán zcela účelově prokopl Mariinu zeď. Účelovost tohoto kroku byla více než děsivá. Znamená to, že titán není jen stupidní jako batole. Znamená to, že je schopný přemýšlet? Anebo se trefil jen náhodou? Tomu přeci nemohl nikdo věřit. Knajpa U Muškety To, že Kolosální titán prorazil zeď, bylo vidět také z oken knajpy U Muškety. Zdejší osazenstvo bylo nárazu vcelku ušetřeno, ovšem tlaková vlna rozbila všechna okna a převrátila stoly a židle. Střepy způsobily drobná řezná zranění i Sorinu Ackermannovi a Maeve Auerbach, ale nic vážného. Maeve především proto, že svobodník Carl jí nevybíravě strhl k zemi od okna na poslední chvíli, neboť Maeve se nerozumně přiblížila k oknu. Desátník Hugo přerývavě dýchal, a z pod bílé košile se mu řinula krev. "Hugo, Hugo? Dobrý?" řval kapitán Hannes, pro kterého toto bylo zdá se jednodušší, než vůbec vnímat svět tam venku za okny, kde zavládnul naprostý chaos. "Jo šéfe..." hesnul Hugo. "Proč kurva nezní poplach" ucedil mezi zuby, čímž dal za pravdu Sorinu Ackermannovi, který si předtím rovněž stěžoval na jeho absenci. Hlavní náměstí - Hlavní třída - Cesta ke kasárnám Z kasáren vyběhly desítky vojáků, vesměs vojínů, kteří na ODM gear vyráželi jak na střechy, tak k lidem. Rozhodně nešlo o nějaké odvážné hrdiny, ale vesměs vesnické kluky, které hnaly vpřed různé emoce, včetně strachu. Šok doléhal na každého. Ale zdálo se, že muže a ženy cosi žene vpřed. Kagden přistál na ODM gearu u Reie Harllowa, který to měl namířené ke kasárnám. Kousek byla i Usui Cho. "Vy dva, na střechy k ostatním. Bude tam desátník, který vám řekne, kam máte jít dál" řekne, jen aby si všiml na zemi ležící Aisling. "Týhle vemte věci. Už je nebude potřebovat" řekne chladně, jen aby opět vyletěl do vzduchu. Vojáci pod jeho velením začnou poté pomáhat raněným a evakuovat je. *** Zatímco částečky prachu odfoukával vítr, a lidé na náměstí se postupně vzpamatovávali z šoku a úzkosti, hlavní brána do Shiganshiny, ta, která bránila lidstvo stovky let, byla nyní zcela dokořán. Kolosální titán postupně odstoupil ode zdi, a následně přestal být vidět. Dalo by se říci, že jak se objevil, tak zmizel. |
| |||
Z pod okapu do deště 845 Až příliš pozdě jsem si uvědomil, jak zásadní chybu jsem udělal, když jsem spoléhal na to, že i obchodníka potencionálně upoutá záblesk na obloze, tak jako většinu ostatních. "Samozřejmě, že ne." Lidi vždy a všude nejprve zajímají drby a to, co se jich netýká. Byly dny, kdy jsem litoval toho, že jsem nezůstal doma na farmě, tam byl všeho všudy klid. Jasně řešily se jiné problémy, ale čím déle jsem tady, tím méně toužím po davech lidské společnosti, která se zde najde skoro všude. Se zamyšlení nad úkazem a tak nějak celkově mě opět vytrhl hlas toho rozčileného obchodníka. Zatnul jsem huby a potlačil vlnu vzteku a chuť ho udusit kusem toho jeho drahého chleba a obrátil jsem se zpátky k němu, abych si vyslechl co má na srdci. Na jednu stranu se jeho reakci dalo chápat, zpětně jsem si uvědomoval, že jsem jednal méně profesionálně, než bych mohl, na tu druhou jsem se však s obdobnými případy obvinění setkával dnes a denně a ne vždy byly opodstatněné. "Opravdu na mě má tahle služba tak negativní vliv? To jsem se za ty dva roky tolik změnil?" Na okamžik jsem o sobě zapochyboval a instinktivně zalétl pohledem po tom údajném zloději, který.....byl samozřejmě už dávno pryč. "K čertu." Spolkl jsem nadávku a chystal se na vysvětlení obchodníkovi a čelení jeho hněvu. Už už jsem chtěl něco říci, když najednou mne předešla Anastasie a dala se s obchodníkem do řeči. Překvapeně jsem vydechl. Vůbec jsem nečekal, že by mne některá z vojínek měla důvod v této situaci bránit. Hněv ze mě pomalu ale jistě vyprchával a střídal jej šok z toho, co Anastasie udělala. "Vzpamatuj se Reii tohle není přece to proč jsi vstupoval do služby." S dalším nádechem jsem spolkl zbytek své hrdosti a vzpurnosti a předklonil se do hluboké omluvné úklony jak se slušelo. "Ty peníze ti vrátím a ještě tě pozvu na večeři Anastasie." Umínil jsem si, že nejsem žádný nevděčný parchant. "Omlouvám se pane Mausere. Vojínka Siller má pravdu. Toho lumpa chytíme a ze všeho se bude zodpovídat." Když jsem se narovnával a rukou zabloudil k pasu zatuhnul jsem. "Sakra! To snad ne? Ne! Ten šmejd! Jestli ho dostanu do rukou zlámu mu všechny prsty!" Zjištění, že mi chybí služební pistole a co to znamená, bylo rozhodně nepříjemné. Prudce jsem se narovnal a rozhlédl se kolem, kudy ten šmejd mohl jít, jestli je ještě někde v dohledu. "Nejspíše budeme muset použít ODM gear, abychom ho dohnali a měli lepší perspektivu. Sakra!" "Musíme...." Slova mi odumřela na rtech, když se ozvala ta ohlušující "Co se to..." Rozhlédl jsem se kolem po plašíích se koních až mi pohled padl směrem, kterým se koukala i Usui. Na několik následujících okamžiků se mi zadrhl vzduch v plicích. Rázem jsem zapomněl na vše, co se událo v posledních okamžicích, i na onoho zloděje. Krev mi ztuhla v žilách a projela mnou husina. Začalo mi docházet, co vidím. "To je ti-titán.....sakra musí být obrovský." Vydechl jsem a kolečka v mozku se konečně rozběhla na plné obrátky na nouzový režim. "Dosáhne na vrchol Marii, to přece není možné o žádném takovém jsme se ve výcviku nic neučili. Zatraceně." "Proč nereagují hlídky na hradbě? Děla mlčí sakra." Škubl jsem sebou a přelétl pohledem děvčata, která byla stejně vyjevená, jako já. Nastalý rozruch a všudypřítomní lidí mi odstínili, co se děje U Muškety. Museli jsme však jednat okamžitě. Tohle znamenalo, že něco hodně hodně podělalo. "Musíme zmobilizovat všechny ve službě i mimo ni.Aislig dostaň se k Mušketě a zburcuj tam kapitána Hannese a důstojníky, jestli si tam ještě nikdo ničeho nevšiml!" Chytl jsem jí za rameno, i když byla vyšší aby mi věnovala pozornost. Měl jsem trošku obavy o to jestli bude můj hlas v tom náhlém davu slyšet. "Usui, Anastasie my zamíříme do kasáren, jsou odsud kousek a zburcujeme tam každého koho půjde. Mezitím snad už dorazí důstojníci, aby nás trošku zorganizovali. Když ne vyrazíme po družstvech směrem k hradbě, abychom pomohli hlídce na hradbách s tím šmejdem. K tomuhle nás bude potřeba asi fakt hodně. Pohněte, než poškodí zeď více!" Chytl jsem obě děvčata za ramena a mírně s ními zatřásl, aby se probraly z prvotního šoku, který mne alespoň trošku už přešel. "Až budeme na kasárnách zkontrolujte si, že máte plné nádrže s plynem....tohle se mi fakt nelíbí......Titán...po 100 letech klidu." Poslední slova jsem zamumlal spíše k sobě, nikdy jsem nečekal, že nakonec opravdu budu muset bojovat s titány, tak jak jsme v původu měli. Většina nás to nečekala, ale bylo to tady a nyní na nás závisely opravdu životy. "Pane Mausere bežte prosím s ostatními pryč z náměstí vykliďte prostor, abychom mohli dostát tomu zač jsme byli celou dobu placení." Kývl jsem na něj se sebejistým výrazem, ale v nitru ve mě byla malá dušička. A žaludek se mi převrazel nervózitou. "Co sakra s takhle velkým parchantem, jak ho sundáme?!" Varovně mi crčelo hlavou, zvláště, když nikdo z nás nikdy živého titána neviděl, natož aby ho zabíjel. "Jdeme děvčata!" Houkl jsem na Usui a Anastasii abychom se mohli začít rychle proplétat ke kasárnám a případně burcovat každou další hlídku, nebo člena Garrisnu, kterého bych potkal cestou a ještě nepochopil, co bude třeba dělat. "Nesmí se dostat skrz zeď! Nesmíme ho pustit do Shiganshiny!" Bušila mi v hlavě zběsilá myšlenka. |
| |||
Špicl 845 "No tak Carle, pro jednou..." přimhouřím oči a trochu popuzeně semknu rty. Tohle opravdu není dobrá chvíle pro vzdor a ta lehká změna v kapitánově postoji to jen umocňuje. Mohu na to jen omluvně pokrčit rameny. Jistě, mohla jsem svému pobočníkovi něco říct, srovnat ho do latě, ale nakonec mě vlastně i dost zajímalo, co měl na srdci. Tohle nemohlo být jen tak, Carl neměl zrovna ve zvyku se předvádět a zbytečně vyvolávat rozepře. Kdyby chtěl Sorinovi zmalovat obličej, prostě si počká na vhodnější příležitost a že bychom se všichni milerádi postarali o to, aby nadešla. Nařčení z vraždy je už ale i na mě příliš silný kalibr. "Pheew," vydechnu zpola překvapeně a zpola uznale. Aspoň mi to konečně trochu osvěžilo paměť a konečně jsem si dokázala desátníkovo jméno zařadit. Možná to byly všechno jenom drby a spekulace, jenže jak se to říká? Na každém šprochu pravdy trochu? A tenhle působí, že by za křivý pohled zardousil i vlastní babičku. To už je ale chudák Carl vytažen Hugem na nohy, skoro jako by ho připravoval na blížící se souboj. A ten se také odehraje, ačkoliv jen za použití přísných pohledů a slov. Tedy, kéž by to zůstalo jenom u nich. Podobných planých výhrůžek jsem slyšela už nespočet a ti, co měli hubu plnou slov, měli jen málokdy odvahu přejít k činům. "No udělals na nás skvělej dojem,..." musím se v duchu ušklíbnout. Něco mi říká, že se u nás neohřeje zrovna moc dlouho. Jenže pak na něj vztáhne ruku. Okamžitě přiskočím blíž, připravená se do jejich půtky vmísit. Prozatím mě jen donutí opět zdvihnout hlavu a trochu i hlas. "Hodláte tu mému pobočníkovi snad vyhrožovat?" obořím se na něj. "Jestli máte nějaký problém, adresujte ho mně." Když ho konečně pustí, napětí v mém postoji se též uvolní. "Vaší ztráty je mi líto, jistě v takovém případě nebude problém zajistit vám propušťák, abyste se mohl se svým žalem vyrovnat," dodám o poznání mírněji. Ten sladký, medový podtón obalující má slova v sobě pochopitelně skrývá něco mnohem zlověstnějšího. I vzduch v místnosti náhle ztěžkne a cítím, jak mi po páteři dolů stéká pot. Potlačím chuť vyhrnout si rukávy u košile, aby si to tu náhodou někdo z přítomných nevyložil jako výzvu k boji. Ne, musím nějak vymyslet, jak to celé uklidnit... Už se natáčím směrem k pultu, abych zavolala na hostinského a objednala nám další rundu. To horko je potřeba spláchnout. Než se však stačím nadechnout, zachytím koutkem oka vlnící se hladinku vína a útroby mi zničehonic sevře podivná tíseň. I přes stoupající teplotu v místnosti mi po zádech přejede mráz a zarazí mě uprostřed pohybu. Chvíle napjatého ticha se protahuje, šponuje mi nervy až k prasknutí. S trhnutím se otočím po zvucích přicházejících zvenčí. Praskání dřeva, poplašené výkřiky... Přes Sorina ale nic nevidím, musím se nějak dostat kolem něj a doběhnout alespoň k oknu. Než se tak ovšem stane, vzduch prořízne Sorinův hlas. "Odkdy nám tu rozkazuje?!" prolétne mi hlavou a už se chci otočit ke kapitánovi, ale vyleká mě skřípavý zvuk ocele. "Ou, no tak, to snad ani nebude..." ukračuji zpět a zvedám ruce před obličej v tom obranném gestu. Dost daleko na to, abych se přiblížila k jednomu z oken a spatřila to, co vyvolalo v celém městě rozruch... "....nutné," vydechnu snad už jen ze setrvačnosti a několikrát musím zamrkat, jestli mě opravdu nešálí zrak. Možná toho vína bylo opravdu příliš. Ale ne, celý ten humbuk okolo, zvednuté ruce s prsty ukazujícími na to jedno místo uprostřed zdi. "To nemůže být pravda," slova mi skoro uvíznou v krku, vytřeštěné oči obracím ke Carlovi. "Zatraceně, řekněte mi někdo, že to není pravda!" |
| |||
A JE TO V ... 845 Hlavní náměstí - Hlavní třída (C3 na mapě "ODM) Nejdřív jsem si myslela, že je Rei boží, jak si dokázal udělat pořádek v tomhle problému, ale ten pocit byl hned pryč. Zloděj byl pryč a obchodník nařval na Reie tak, že já bych se asi počůrala. Hrozně byl rozzlobený. Jak já nesnáším konflikty! Jen jsem tam stála a koukala se střídavě na Reie a obchodníka, že co se bude dít. A pak když ještě zmínil mě a Anastasii, že taky budeme mít malér, tak to mi opravdu vynechalo úder srdce. Za co? Co jsme provedly? Chtěla jsem se zeptat, ale viděla jsem jak se tváří lidi kolem. Ty jejich pohledy, odsoudili nás, ani nás neznají. Anastasia byla pohotová. Omluvila se za Reie a ještě zaplatila obchodníkovi ztrátu. Tři zlaté? To je hodně. Ale taky jsem nečekala a přistoupila blíže k obchodníkovi. "Pane taky se moc omlouvám a toho zloděje hned dopadneme a potrestáme!" A jak jsem to řekla, tak jsem znejistěla. Ten jeden krok vpřed, byl nějaký jiný. Lehčí. Rukou zkontroluji svojí výbavu a zjistím, že mi chybí lékárnička. A sakra! Jen to ne! Kdy? Když jsem se dívala za tím výbuchem? To ne! Za ztrátu lékárničky dostanu pořádně vynadáno. Musíme ho chytit ať se děje co se děje. Ještě, že jsem viděla jeho obličej, zapamatuji si ho. Lidi kolem zneklidněli a opět se dívali směrem odkud přišel výbuch, nebo co to bylo. A tak jsem se tam taky podívala. Pusa mi padla a zůstala otevřená. To .... to .... to je ruka? Tak obrovská ruka! Proč? Proč nestřílejí z děl? Tak velikého titána museli vidět už z dálky. Vždyť ten musí být víc jak čtyřicet metrů vysoký! "Eh ..." Vyšlo ze mě jenom neurčitý zvuk a roztřásli se mi nohy. Zatím se nezmůžu na nic, jenom se koukat na tu ruku. Můj otec nebyl nadšený, když jsem mu oznámila, že se přidám k městské stráži. Myslel si, že budu pracovat na farmě jako on, že převezmu jeho práci a on už si bude moct odpočinout, protože bůh ví, že on si odpočinek opravdu zaslouží. Vážně nebyl nadšený, ale po krátké hádce řekl jenom ..."aspoň, že zůstaneš ve městě a neodejdeš za Wall Sina, nebo ještě hůř, za Wall Maria." Byl rád, že jsem v podstatě v bezpečí a můžu jeho i mámu navštěvovat. Teď se už tak bezpečně necítím. |
| |||
|
| |||
845 Zatímco se tři důstojníci jakžtakž měli k pozdravu Sorina Ackermanna, svobodník Carl seděl na svém místě, čímž jej spravedlivě popudil. Vynechme, že řekl, že je špicl (to samo o sobě byla jistě ohavná pomluva), ale navíc se jako podřízený de facto explicitně vzepřel vojenské etiketě vůči nadřízenému. Za takové věci se ve Wall Sina nechávalo i zpráskat bičem. Hierarchie byla něco, co v celé armádě drželo jakousi stabilitu. Kdyby si každý dělal, co chce, vedlo by to k problémům. Jistě, korupce existovala. Ale nikdy ne okatá. I proto desátník Hugo a kapitán Hannes lehce nesouhlasně zamručeli, když svobodník Carl stále seděl, zatímco Ackermann předával povolávací rozkaz. Ten kapitán Hannes jen zběžně prolistoval. Neměl čas ani náladu ho příliš číst, ale zároveň neměl důvod ho nějak zpochybňovat. Dal ho si do své brašny. "Svobodníku Hastere, před Vámi stojí desátník. Jak máme chápat Vaše chování?" řekl kapitán Hannes v reakci na pobídku Sorina Ackermanna vůči sedícímu Carlovi hlasem a stylem, který vůbec neodpovídal tomu, jaký byl kapitán předtím. Zdálo se i, že byl jistým způsobem zklamán, že si Carla "neošéfovala" Maeve, ale konkrétně na to nic neřekl. Rychlé zatmění, které trvalo jen maximálně pár vteřin, u stolu vyvovalo jen minimální reakci. Lidé se prostě potřebovali věnovat jiným věcem, než tomu, že bude asi pršet. "No, bude asichcát no" řekl desátník Hugo Maeve. *** Teplý vzduch a zatažená obloha byly samozřejmě citelné i pro skupinku u stánku. Nárůst teploty byl zvláštní, ale to bylo tak jediné, co se s ním dalo dělat. Z důvodů, které znala asi jen Aisling (zřejmě šlo o demonstraci síly), při chůzi k Anastásii ale schválně vrazila do chudého muže s oteklýma očima, aby ho donutila poostoupit. Nemusela to dělat, ale přesto to udělala s cílem ukázat muži jeho místo. Chladný ODM gear muže ťukl do nohy vcelku nepříjemně. Muž heknul, ale zdálo se, že má z vojáků armády příliš velký respekt, než aby s tím něco dělal. "Oh, promiň, jsem strašný nemehlo. Když ono to je hrozně divný s těmi provázky" hesla vojačka Anastásie, které pomohla vojínka Aisling Gallahan najít a nasadit brýle, zatímco vojačka Usui Cho jí pomohla na nohy. *** Vysoká teplota ani nepříjemná mračna život v Shiganshině nijak víc neovlivnily. Lidé si žili dál své malé životy, a jen šílence by napadlo, že by to mohlo vést k něčemu většímu. Sto let dlouhého klidu zkrátka nějaký záblesk neohrozí. Bouřka bylo vysvětlení těch, kteří se vůbec dívali dostatečně správně na to, aby něco viděli. Ale to nebylo vše. Zatímco si lidé sem a tam stěžovali na horko, a řešili své vlastní věci, lidé v knajpě U Muškety si všimli mírně třesoucího se vína ve sklenicích. Náměstím hlasitě zahlučí křehce postavený pult s ovocem, který se asi propadl pod vlastní vahou, a ovoce se rozsype všude. Hlasitá rána, která vyděsí většinu ptáků ve městě, kteří vyletí vzhůru se znepokojivým krákáním. Většinu lidí přepadne podivný, svíravý pocit, který ale neumí popsat. A přitom by to šlo tak jednoduchým slovem. Úzkost. Zatímco lidé jsou stále relativně stoičtí, zvířata, která jsou na trzích samozřejmě také přítomna, neklid vysloveně přemůže. Vzmítající se koně, štěkající psi. Jako kdyby přes celé náměstí přepadl stín. Ano. Na Mariině zdi spočívala ohromná ruka, tvořená čistými svaly, ze kterých vycházel mohutný oblak páry. Ten byl i přede zdí, stoupající k nebesům, zakrývající cokoliv, co by za zdí mohlo dále být. Ruka byla v pohybu, efektivně zeď drtila, dokud nepreskala. Ale přesto, v tento jeden malý moment, jako kdyby se svět zastavil v jednom jediném úžasu. Protože ať už ta věc byla cokoliv...Musela být větší, než Mariina zeď. (Reakcí na tento jev zakončete prosím svůj příspěvek) |
| |||
KLIDNÝ DEN JAK MÁM RÁDA 845 Hlavní náměstí - Hlavní třída (C3 na mapě "ODM) Před knajpou "U Muškety" Počasí: Slunečno, 23 stupňů. Rei Harllow, Aisling Gallahan Přesně takové dny jsem milovala. Je teplo, všude je klid a lidi si spokojeně dělají co právě musí. S Anastasiou a Aisling jsem hlídkovala ráda. Obě jsou fajn a hlavně nejsou tak zbrklé a nedělají ze sebe něco co nejsou. Ohlédla jsem se za dvěma dětmi co proběhli kolem a usmála jsem se. Pamatuji si když jsem takhle běhávala já. A teď jsem tady. Vojínka s ODM gearem. Jsem na sebe hrdá. Právě si rukou upravuji vlasy a poslouchám Anastasiu jak se opět ztěžuje na nadřízené a překvapeně se na ní zadívám, když řekne, že mě volají šikmoočko. "To fakt? Proč by to dělali?" Nechápu to, vždyť už nejsme děti, aby jsme si dávali nějaké hloupé přezdívky. Kolem mě projde titán jakoby nic. Prostě si vyšel na procházku po městě. Ohlédnu se za ním. "Tyyy jo. Na tohohle by mi nestačili ani dvě zásobníky." Zavtipkuji. A otočím se právě včas, abych viděla jak Anastasie vrazí do Reie a upadne na zem. Zatím co si hledá brýle, já si zahrnu vlasy na levé straně za ucho a usměji se na Reie. Tenhle kluk se mi líbí, ani nevím proč. Prostě mi přijde roztomilý. A zatím co ostatní loví brýle já tam stojím jako husa. Rychle e vzpamatuji a přiskočím k Anastasii, abych jí pomohla na nohy. Táta mě učil, že se mám pořád starám o sebe, abych přežila všechno, ale taky mám pomáhat druhým a chránit je. Vůbec netuším jak mám dělat obě najednou, ale zatím se mi to daří. Všichni jsme v bezpečí a světu vládne pořádek. Až pak si uvědomím, že se tady odehrává nějaký spor. Obchodník se hádá s nějakým mužem. Ah a to byl zatím tak pěkný den. Koukám se na Reie jak začíná brát kontrolu nad problémem do svých rukou. Dívám se na něj docela vysoko, hlavu mám pořádně zakloněnou, ale na to jsem si už zvykla. A pak se něco stane. Divné světlo, jako blesk. Stejně jako všichni se podívám tím směrem. Ostatní taky nevědí co to bylo a tak přidám do tipování. "Není tím směrem žádný muniční sklad doufám." Snad nic nevybouchlo. |
| |||
Malicherné spory 845 Mohl to být takový hezký a slunečný den plný obyčejné rutiny. Sice by to skýtalo jednotvárnost a nudu, ale na druhou stranu, když o tom zpětně přemýšlím rozhodně by to bylo lepší, než tohle. Lehce zamračeně jsem přesunul pohled na dvojci, která se tu přede mnou už nějakou chvilku dohadovala a rozhodně se nezdálo, že by výpověď jedné, nebo druhé strany k čemukoli vedla. V duchu jsem zaúpěl. "Proč se ti lidi nemůžou chovat normálně? Takový spory, kvůli takovým drobnostem, když se jedná o něco závažnějšího, z čeho je pak honička, cítí se člověk, alespoň trochu užitečný, ale tohle....?" Ti dva mi natolik ztrpčovali život, že jsem nijak zvláště neregistroval zájem, který vzbudil nováček, který kráčel ulici. Zavadil jsem o něj jen koutkem oka, načež jsem musel vrátit pozornost zpět k prodavači a údajnému zloději. "Takové přerostlé hovádko, to bude mít kapitán zase jednou co dělat....zajímalo by mě, jak takové, jako je on vlastně ODM unese." Každopádně hádky těch dvou jsem začínal mít zrovna tak akorát a už už jsem se nadechoval, že jim něco povím, když do mě náhle někdo vrazil. Rychle jsem přenesl váhu z nohy na nohu, abych získal částečně ztracenou stabilitu a ukročil vzad. Byl jsem připraven reagovat na případné další problémy a jedna ruka mi sklouzla k ODM vybavení, abych měl po ruce něco čím bych se mohl bránit. Ukázalo se však, že je to jen naše dívčí patrola na obchůzce. "Ou ahoj....hele v pohodě to nic. Klid." Usmál jsem se na Anastazii přátelsky a rozhlédl jsem se po jejích brýlích, než jsem se pro ně však stihl sehnout, předběhla mne Aisling a své kolegyni brýle podala. "Hele vy doporučuju vám se zklidnit. Není možný aby tenhle sežral během pár okamžiků celý bochník chleba. Vy se tu přestaňte rozkřikovat pane. Na krásno by se vám oběma mohlo stát, že vás vezmeme na strážnici oba vychladnout, vyslechnout a sepsat pořádné hlášení, věřím, že to byste ani jeden nechtěli mohlo by se to pěkně natáhnout a....." Nedořekl jsem to už protože na obzoru za zdí se kratičce....co? Zablesklo? Přimhouřil jsem oči a zadíval jsem se tím směrem, jako někteří další. Bylo vidět, že nejsem jediný, kdo si toho všiml. "Viděly jste to taky? Co to bylo?" Pustil jsem z hlavy úplně ty dva hádající se pitomce a přistoupil blíže k děvčatům. "Hmmm že by bouřka? Ale takhle rychle a blízko?......A co by to mělo být Aisling?" Tázavě jsem povytáhl obočí na vojínku, která mne o pěkně dlouhý chlup převyšovala. |
| |||
Un-eventful day... or? 845 Jako každý den, byla toto opět nuda. Samozřejmě asi větší zábava, než být někde bez ODM-gearu a sledovat, jak každá minuta je mnohonásobně delší než ta předchozí. Zde jsem měla aspoň výhodu, že pokud se něco vážně stane, bude trochu akce… ale nějak jsem v to nevěřila. Získávat nové zásobníky byl vždy neskutečný opruz a vysvětlování proč jsem další vypotřebovala znamenalo ještě větší opruz. Naštěstí se vždy dalo aspoň do reportu zapsat nějaký můj trénink jako snaha zabránit kriminalitě, a to aspoň mohlo znamenat, že nikdo nepřijde o práci. |
doba vygenerování stránky: 0.074793100357056 sekund