Viník Vanessina bolehlavu

Proboha! Zaúpím, když se do mysli opře nový, silný nával emocí. Náhlá a ostrá vlna vzteku a podráždění. Jsou nějaký erupce na slunci, že dneska nikdo nezvládne držet emoce na uzdě, nebo co!? Proč mám zrovna já trpět kvůli ostatním? Někdo by mohl říci, že bych měla všechen ten emoční šum schopná odfiltrovat telepatií. A měli by pravdu, ale proč bych to přiznávala? Vždy je mnohem lepší z něčeho takového obvinit někoho jiného. A zrovna za tuhle emocionální bouři v mozku mám plné právo vinit kohokoli, kdo je neschopný kontrolovat své vlastní emoce!

Trochu sebou škubnu, když se na mě kdosi oboří. Prohlédnu si ono drzé nevychované ječící stvoření od hlavy k patě a odfrknu si. Jediný pohled a okamžitě vím, s čím mám co dočinění. Takový jako ona znám až moc dobře. Hezká tvářička s hlavičkou dutou jak sto let vykotlaný kmen stromu. Nepotřebuji ani telepatii, abych věděla, že v té lebce není nic jiného než vzduch a přehlídky, móda, hadříky, móda, šminky a pro změnu zase móda. Nic víc, nic míň.

Chviličku mi to trvá, ale najednou mi sepne. To ty! Přimhouřím oči, když mi dojde, že tahle ženská může za můj bolehlav. Srdce mi zaplesá, že mi přišla tak hezky do rány. Perfektní cíl, který si zaslouží, abych si na něm vybila svou frustraci. Ne, že by mi vadilo vybít se na někom zcela náhodném, kdo mi nic neprovedl, ale oprávněný cíl je vždy více naplňující. Někdy vyloženě katarzní. A tahle přidrzá otravná ženština je přesně tím, kdo si něco takového zaslouží. I kdyby jen z principu. Někdo jí musí ten hřebínek trochu srazit. Jen tak preventivně. A proč bych to nemohla být třeba já? Poučná lekce a ventil v jednom. No, neberte to!

„Kde bys tak řekla? Na nádraží?“ odseknu a protočím oči. „To ses ráno probudila a řekla si: 'Hmm, lodičky! Jo, to je ideální obuv na pláž!'“ Znovu si ji s povržením prohlédnu od hlavy k patě. A dám si extra záležet, aby ji to náhodou neuniklo. Jeden nikdy u těchle natvrdlejch typů neví. Kdo ví, jak dlouhý vedení tohle individuum má. „Nebo si snad zabloudila z módní přehlídky, drahoušku?“ řeknu povýšenecky. „Nerada ti to kazím, ale Hellfire gala je až za dva týdny a tohle?“ ukážu na její šaty a celý její zjev. „Tss, tss, tss, měla by sis dát víc záležet, protože jinak tě tam nepustí.“

Asi nebylo úplně na místě, abych komentovala její módní vkus. Nikdy jsem nevypadala jak ze žurnálu a vždy jsem dávala přednost pohodlnému stylu – většinou džíny a triko, vlasy rozpuštěné nebo sepnuté do elegantně neupraveného culíku, či rozcuchaného drdolu. V jednoduchosti je síla!

Frustrovaná, nahnevaná a čerstvo ošpliechaná jednou zablúdenou silnou vlnou, ktorá si našla cestu na chodník aj skrz kraj útesu, sa Mya plahočí... nuž... niekam. Konkrétne do kancelárie jedného z ockových známych, ktorý jej má pomôcť nájsť si vhodnú pracovnú pozíciu na ostrove, no zradila ju technika. Tá jej na polceste zlyhala a keď sa miesto medzi vysokými a elegantnými modernými budovami ocitla miesto toho medzi – síce vysokými, ale stromami, tak pochopila, že to nebol správny smer.

Cestou narazila na partičku mladých mutantov, ktorí jej veľmi ochotne poradili smer, o ktorom už začína pochybovať, že bol správny. Už kráča dobrých šestnásť minút a po civilizácii ani stopy. Bolia ju nohy, keďže na pohovor si zvolila síce elegantnú, ale značne nepraktickú obuv. Je spotená, vlasy má určite rozstrapatené a ešte ju aj obliala tá nechutná a špinavá slaná voda. NECHUTNÁ. A. ŠPINAVÁ. Čo som kedy komu urobila?!

Sľúbila si, že dôjde na koniec tejto cesty a ak sa tam pred ňou nejakým zázrakom zrazu neobjaví sídlo firmy Triton, tak zažaluje nielen tých malých a nevybúrených faganov, ale celú prírodu za to, že vytvorila niečo tak zbytočne veľké ako je Krakoa. Ona bola stvorená na veľkú diplomaciu a nie turistiky! Ak by príroda chcela, aby musela športovať, nedala by jej do vienka tak skvelý a celkom samostatný metabolizmus, ktorému nemusí dopomáhať zbytočnou fyzickou aktivitou.

„Prisahám, že za to zaplatia. Každý jeden ten vyrážkovitý pubertiak okúsi nielen ostrosť našich rodinných právnikov, ale aj mojich opätkov! Čo som kedy komu...“ Prichádza okamih pravdy, kedy sa Mya ocitá na konci svojej cesty, na ktorej však nenachádza cieľ. Zakričí – lepšie povedané – hystericky zavrčí, dupne si nôžkou o štrk, ktorým je chodník vysypaný a začne sa obzerať okolo seba, hľadajúc niekoho alebo niečo, čo by jej v tejto nešťastnej situácii pomohlo. Pohovor oficiálne zmeškala. Ocko nebude nadšený.

Zbadá ju. Nie hneď, až na tretie otočenie okolo svojej osi, ktoré naďalej sprevádza nespokojné hysterčenie a hromženie, no nakoniec jej padne do zorného poľa. Akási tmavovláska usadená na lavičke, ktorá vyzerá, že má už svoju pubertu dávno za sebou, čo znamená, že vyzerá bezpečne. Narozdiel od Myanthy...

Tej sa zlá nálada nepúšťa, práve naopak, drží sa jej ako kliešť aj v momente, keď sa ráznym krokom so zamračeným výrazom vyberie k tmavovláske. Cestou sa jej opätok zaryje do zeme sa po niekoľkých neúspešných pokusoch, kedy chce nohu vytiahnuť pochopí, že to tak jednoduché mať nebude. Musí si ju vyzuť, zohnúť sa a vytiahnuť až ručne. Nie, tento malý moment jej nálade ani náhodou neprospeje.

„Vy!“ Oborí sa na ženu, keď k nej podíde o pár krokov bližšie, ukazujúc na ňu svojou lodičkou, ktorú si už naspäť neobula. „Kde to som?!“ Prechádza rovno k veci. Na zdvorilostné frázičky už skutočne nezostala kapacita.

Nešťastná Vanessa

V podvečerních hodinách jsem zamířila k malebné zátoce Hellfire Bay, abych se odreagovala a vypnula, protože dneska to byl obzvláště náročný den. Studenti byli roztěkaní, naprosto neschopní, a aby toho nebylo náhodou málo, tak jim lítaly myšlenky všude možně. Kdyby to aspoň bylo něco zajímavého, originálního, neobvyklého, ale ono ne. Jen typické pubertální myšlenky. Jedni byli otrávení, že se mou musí trávit čas v hodině. Druhým se zbláznily hormony, které jim zcela zatemnily mozek a jediné, s čím si dělali starosti, bylo, zda je ten či ona má, nebo nemá rád. A jiní se mě jen snažili šokovat nevhodnými představami, které do hodiny opravdu nepatří. S poslední jmenovanou skupinou jsem udělala krátký proces a vložila jim do jejich malých mozečků „spínač“, že když o mě budou zase někdy fantazírovat, prožijí si menší migrénu. Je to neškodná, výchovná lekce a až uznám za vhodné za pár dní onen „spínač“ vypnu.

Usednu na lavičku do stínu pod jedním ze stromů a užívám si onen klid, který narušuje jen onen pravidelný zvuk šumějícího moře a šelest listů. Ano! Přesně tohle potřebuju! Zavrním si v duchu, ale má spokojenost nemá dlouhého trvání, protože si museli jít někteří zasurfovat. Kdyby alespoň byli potichu, ale ono ne. Prostě musí dělat virvál. Co jsem komu udělala!? Proč nikdo není schopen držet svý myšlenky na uzdě!?

Pravdou bylo, že dotyční nadšenci vodní zábavy nebyli nijak extra hlasití. Dneska prostě jen nejsem ve své kůži. Všichni a všechno mě štve jen z principu. Kéž by se mi tak dostal do rukou někdo, na kom bych si mohla aspoň trochu vybít svou frustraci a ulevit si. Stačila by jen malá záminka, abych si to obhájila a mohla říct, že si druhá strana začala.

Hellfire Bay