Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Zdémoň mě!
Družina
| |||
 | Čajovna Město “Je nudná,“ promáchnu lžičkou vzduch, “Tak moc, že to přebíjí naše snahy,“ dodám se zlou škodolibostí a ani trochu se nestydím za to, jak o dívce mluvím. Proč taky, však jsem na ni ještě hodná! Nacpu si pusu dalším soustem a zvednu se z lidské schránky. Dohopsám v dobrém rozmaru k dívce, natáhnu se po ní, abych píchla do bubliny a ona se mohla svými emocemi rozprsknout na všechny strany, ale místo toho (19%) se dočkám… no, ničeho. Zamrkám. Podívám se na své ruce, na své jedící já, na Enzua… a protáhnu obličej, jako by se mi chtělo plakat a pak se s nepořízenou vrátím zpátky. “Třeba má nějakou fikanou ochranu. Něco, co jsme přehlídli,“ jinak to totiž není možné. | ||
| |||
 | Mňam a fousek Město Rara se svého úkolu chopí s vervou jí vlastní. Nejdříve moudro hodné nějakého mudrce, které by jednoznačně stálo za zapsání do nějakých kronik nebo rovnou vypálit do kamene. "Bude to chutnat tak dobře, jak budeš chtít. Víš... " Raratauch ve věku pouhých 2631 let při návštěvě lidské říše. Následuje rozbor jednotlivých prvků. A když už to konečně vypadá, že by mohlo dojít na první sousto, tak mi přistane sousto místo v puse pod nosem. Taková zbytečná práce... povzdechnu si v duchu, ale i tak udělám, oč jsem byl požádán a natáhnu vůně do svého těla. Jestli se v tom nacházelo nějaké uspokojení, tak k mým líným receptorům se nedostane. "Myslel jsem, že to budeme jíst." prohlásím při pohledu na slintající démonku, která však už začala svádět svůj vnitřní boj. Ten se velice rychle začne promítat i navenek, a tak to chvilku vypadá, že budeme jíst oba naráz z jedné lžíce. Byla u toho neskutečně rozkošná a pohled na její zápas mi na tváři vyvolá jen další vlnu pobavení. Rara nakonec svoji touhu porazí a já tak mám právo první ochutnat. Poválím sousto pomalu v puse, zatímco pohledem zachytím její smutný výraz. Ach... závidí mi. dojde mi a než si to vůbec plně uvědomím dostaví se také lehké duševní uspokojení. Byl to naprosto opojný pocit. Jasně, jedna věc byla probouzet závist u těhlech mrzkých bytostí, ale naprosto jiná, když ti záviděl démon. Navíc v tomto případě ne ledajaký démon. Zavřu spokojeně oči a nechám se unášet na těch několika vlnkách závisti. Dotaz na pokrm, tak nezaregistruji vůbec a z krátkého transu mě vytrhne až další věta. Chvilku se snažím poskládat dohromady, co mi chtěla říct, ale chytím se až když zaregistruji lžíci ukazující k stále ještě zarudlé dívce. "Uvidíme." prohlásím teď už opět v dobrém rozmaru a než se oprostím od své fyzické schránky, chytnu Rary zápěstí ruky, v které držela lžíci, naberu si skrze ni další porci a strčím si jí do pusy. Pak už jí věnuju jen pobavený úšklebek s naducanými tvářemi a zmizím za dívkou. Simona stále vnitřně bublala po Rary dloubnutí, a tak bylo daleko lehčí si na její konto přisadit. Nabitý kvalitní závistí se rozhodnu o špetku podělit i s ní. Ten pikolík si tě vůbec nevšímá! Copak jsi pro něj jen vzduch? Však už jsi ho třikrát prosila o jednu domácí limonádu a on zatím stále nosí další a další jídlo k tomu poslednímu stolu, kde se ty dva tak rozpustile baví. Dokonce se i krmí navzájem! Copak si nezasloužíš taky něco takového? Aby tě někdo bavil svojí přítomností? Hýčkal si tě? Rozmazloval si tě? Dopřál ti trochu pocitu důležitosti? (82-20+10 = 72) S každou další otázkou v Simoně sílí pocit závisti smíchaný s hněvem od Rary což z dívky dělá malý výbušný pytlík, který brzy vybouchne někomu do obličeje a tentokrát už nepůjde jen o tichý záchvat zuřivosti, ale o pořádnou show. Chybělo skutečně málo, aby ten první na ráně byl číšník procházející opět okolo a bez její objednávky. Vrátím se spokojený zpět. Tenhle pokus byl výborný a chybělo opravdu jen velice málo. "Nechce se dát." ohlásím svůj výsledek s úsměvem. "Asi čeká na tu pravou lásku." nadhodím udičku v podobě vtipu a porozhlédnu se po stole, čím bych tak obohatil svůj skoro úspěch. | ||
| |||
| Vykrm si svého démona Město Zachichotám se, když si Enzu vybírá, co by snědl. V restauraci se na jídlo moc netvářil, ocucávat ocas hadíka se mu asi taky nechce, a tady to není zrovna nóbl, aby to byl kdo ví jaký zážitek pro jeho líné chuťové buňky. Líné a vybíravé. "Bude to chutnat tak dobře, jak budeš chtít. Víš... já cítím tak akorát velkou dávku koření. Rýže bude dobrá. Zelenina voní čerstvě, cítíš?" naberu jídlo na lžíci a přičichnu k němu. Pak ho, namísto do pusy, strčím pod nos Enzuovi. "Cítíš? Mňam!" a pusa se mi naplní slinami. Teď jsem to já, kdo tomu druhému závidí, a tak moc! Nakloním se povážlivě blíž, zatímco lžička klesá, a pro to málo osazenstva, co tady je, musíme vypadat jako magoři, když se tady kroutím a nakláním, chci sousto sníst sama a ono přitom mizí v démonových ústech. "Hmm," zatvářím se skoro smutně, když vytáhnu prázdnou lžičku. "Tak co?" zajímá mě, ale to už hrabu lžící do misky znovu, abych si sama nacpala pusu. "Hdyš tho huhe hobrý... dohdělá-š jhi?" zakroužím lžící k naší nebohé oběti. Můžeme si klidně vybrat i někoho jiného! | ||
| |||
| Neodolatelná nabídka Město Pobaveně se zasměju, když Rara při pohledu na jídlo vyskočí jak čertík z krabičky. Z polohy rozjímající kočky je rázem v sedu a kdyby měla místo křídel ocas, nejspíš by teď šťastně kmital ze strany na stranu. Byl to svým způsobem fascinující pohled. Už jen proto, že já takový zápal nikdy pro nic neměl. Smrdělo to totiž až moc velkým úsilím, a to rozhodně nebyla moje parketa. Zajímalo by mě, jestli existuje něco, co by někomu neodpustila za kus kvalitního žvance... Nejspíš ne. Na otázku pokrčím nejdříve nerozhodně rameny. Původně jsem totiž neplánoval nic z toho jíst, ale když se Rara nabídne, že mě bude krmit, tak jsem svůj názor velice rychle přehodnotil. "Tak to beru." zabručím spokojeně. Podezřívavým, leč líným pohledem přezkoumám všechno vyskládané jídlo, až najdu konečně něco, co vypadá jako ideální první sousto. Jednalo se do oranžova zbarvenou rýži smíchanou s různobarevnou zeleninou, které však nejvíce dominují větší kusy rudě červených papriček tvarem připomínající Rary růžky. "Hmmm... tak třeba tohle." ukážu prstem na pokrm. "Snad to bude chutnat tak dobře, jak to vypadá." zadoufám na hlas a pak bez jakýchkoliv rozpaků prostě otevřu pusu čekajíc na první sousto. | ||
| |||
| Jídlo
Prudce se otočím a přetočím na bok, jak mě Enzuova pobídka zaujme, a div mladíkovi pod nohy nevrhnu nějaký zákeřný trik, aby spadl a všechno to rozlil a rozbil. Oči se mi rozšíří zděšením, když mi dojde, že bych tak ublížila svému jídlu. Tiše zapředu a přejedu rukou po démonově noze, jak se mi v hlavě drží myšlenka na to, že bych ho taky klidně mohla sníst. “Jídlo, jídlo, jídlo! Už mám hlad jako vlk!“ zaraduji se a posadím, zavrtím se zadkem na poduškách a jiskřivým pohledem pak sleduji, jak se objednávka z tácu vykládá na nízký stoleček. Geniální. “Dě-ku-jííí!“ vypísknu hláskem roztomilé přítelkyně, kterou si její milý chce vykrmit do nezdravých rozměrů a jí to vůbec nedochází, a celá šťastná se podívám na svého společníka. “Co chceš ochutnat jako první?“ netrpělivě poposednu. “Budu tě krmit, protože jsem táááhkhle hodná,“ mrknu na něj. Pravdou je, že prostě chci, aby to všechno ochutnal a sdílel tak mou ideální vidinu existence. Byla daň to za to, že jsem ho oblažovala svou přítomností a přátelstvím – což je jen výmluva pro to, abych si nemusela přiznat, že jsem si ho úplně obyčejně oblíbila a těší mě sám o sobě. Jak je líný. Pohodlný. Jak bravurně umí závidět. Jak má hezký úsmě- no, tak to moment: má hezké rty, ale jenom proto, že jimi do sebe vpravuje jídlo. Tak! | ||
| |||
| Lenošení Město "Není." zakroutím hlavou v odmítavém postoji bez jediného zaváhání. "Pokud by to nikdo nikdy neměl vědět, nebylo by to tajemství, ale pouhá myšlenka." vysvětlím líně, zatímco prsty dál probírám bílé vlasy, což znatelně stíží její nová poloha. Těžko by v mém podání teď někdo mohl najít jakýkoliv zápal. "Tajemství je tedy tajemstvím pouze tehdy, pokud jej sdílíš minimálně s jednou další bytostí a jeho podstata není vyzrazena většině." hlava se mi přitom zakývá v souhlasném gestu, jako bych si chtěl sám odsouhlasit pravdu vlastního tvrzení. Zády se u toho opřu o přilehlou zeď, což dá Raře větší výhled na strop, a nejen na mojí spodní čelist, krk a bradu. "Do člověka máš daleko." ukonejším společnici jednoduchým hodnocením. Vím, že to nemyslela vážně, ale přirovnat se k těmhle podřadným tvorům bylo samo o sobě urážející. Jim jsme rozhodně neměli co závidět. Pohled mi padne znovu na tiše běsnící dívku, která se akorát znovu usazovala ke svému stolečku. Však jak málo stačilo k tomu, aby se z ní stala troska? Myšlenky mi odpoutá zmínka o domově. Byli jsme pryč krátce, přesto mě zasáhne drobounké zastesknutí. Do ruda rozpálené lávové kamení, bublající a praskající ohnivé řeky, všudypřítomný křik, pláč a sténání zotročených duší. To vše vytvářelo dokonalé panorama, kde jeden mohl ležet celá staletí a ani přesto se to neomrzelo. Tiše zívnu. Představa dlouhého odpočinku byla lákavá. Zpátky do reality mě vtáhne přicházející pikolík. "Podívej!" upozorním Raru a za pomoci jejího růžku otočím její pohled. Mladík se akorát snažil nic neupustit, jak plnou náruč měl a donést všechno vcelku až k nám. | ||
| |||
| Pauza
Všechno. To je ta pravá objednávka. Líbí se mi, jak se Enzu nerozpakuje a nesnaží se hrát svou roli hodného člověka, a prostě si bere, co mu náleží. Ani tady totiž nehodláme platit, leda vší tou zábavou, kterou spácháme. Spokojeně si hovím v jeho klíně a nijak nezasahuji do toho, co dělá a říká. Jakmile ale padne otázka na mé tajemství, zapředu mnohem hlasitěji, než se sluší. Z pod polovičatě přivřených víček zvednu pohled ke svému společníkovi a musím se přitom celá celičká otočit, abych mu mohla koukat zespodu na bradu, když v lokále čajovny se teď na chvíli nic zajímavého dít nebude. Jestli mu přitom rohem rozvrtávám kůži, toho si zrovna nevšímám. “Není podstata tajemství v tom, že je nikdo nemá vědět?“ zamyslím se líně, jako by ona lenost z Enzua prosakovala a já jí natahovala do svého těla s přirozeností houby. “Existuje vůbec něco, jako sdílené tajemství? V případě, že dva něco provedou spolu pak to chápu, to bych dokázala vyargumentovat, ale pokud ti to tajemství sdělím… hmmm. Už mluvím skoro jako člověk. Že?“ v očích mi zase zatančí rozpustilost. “Prostě jsem ráda venku. Můžeš si vybrat koho chceš, kde chceš, přitom se vhodně občerstvit… co doma?“ Vyhřívat se na lávových kamenech, mmm! | ||
| |||
| Možná později Město Další Rary jednoznačný zářez v podobě tiše běsnící dívky jen ukáže, jak jednoduché to může být, když máš ten správný cit. Lidská mysl byla v tomhle ohledu primitivní. Cvrnkneš do správné struny a celý ten domeček, kterému lidé říkají mysl, se sesype jako hromádka karet. Jediný problém byl v tom, trefit tu správnou a mně to dneska fakt nešlo. Démonka přicupitá zpátky, jako by právě neprovedla vůbec nic složitého a já se chtě nechtě i přes všechny nezdary musím pousmát. Jasně, chtěl jsem být lepší, ale to neznamenalo, že mě netěší vidět utrpení té lidské lůzy. Jako bonus je pak celá tahle ukázka podávána v radostně lehkém podání zlovolné Rary, což je samo o sobě uspokojivé. "Možná později." odpovím s úsměvem, zatímco prsty uložím nezbedně dlouhý pramínek vlasů za pro lidi neviditelný roh. "Necháme jí chvilku bublat ve vlastní šťávě." další potutelný úsměv a je vidět, že mi její vztek doslova dělá radost. Rozhodně větší než u prskajícího manažera. "My teď budeme slavit." oznámím rezolutně. Očima zachytím míhajícího se služebníka. "Hej ty, koukej nám sem přinést všechno dobré, co tohle doupě nabízí." objednávka byla jednoduchá, když u toho ale prosťáček zmateně přešlápne neubráním se zklamanému povzdychnutí. Tihle tvorové jsou fakt k pláči. "Prostě přines úplně všechno, jasný?" naštěstí tentokrát přikývne a zmizí za rohem. "Už jsem myslel, že si proto budeme muset zajít sami." opět se usměju na rohatou tvář pode mnou. "Dneska jenom záříš. V takovéhle formě jsem tě dlouho neviděl. Máš nějaké tajemství, o kterém nevím?" věnuji démonce pochvalu nečekajíc, že by za jejím úspěchem bylo víc než přirozený talent. Cítil jsem její potenciál hned první den, kdy jsme se potkali a od té doby její schopnosti exponenciálně rostou. Dnešek není víc než jen potvrzením mého odhadu. | ||
| |||
| Smolík Město Enzuův další neúspěch ve mně vyvolá pocit nespokojenosti. Jsme si rovni a chci, aby měl ze dneška stejnou radost jako já a když se mu takhle nedaří, kazí to náladu i mě. Trochu zaváhám, když mi sdělí, že dívčina mysl je zrádná. I tak si ale předu spokojeně jako kočka, když mě drbe ve vlasech, a jen neochotně nechám všechno příjemné tělesné schránce a sama se zvednu, abych děvčeti lupla do hlavy nejdřív jeden prst, a potom i zbytek. Stabilní spojení, pořádný náhled do duší a myslí nebožáčků, to je to, co potřebujeme. Jaká nespravedlnost, že tady sedíš sama. Ne na všechny tahle lítostivost platí, ale dobrosrdečné děvče, které se po světě toulá samo, to je panečku jednohubka! Hned narazím i na další správná místa a lítost a osamělost proměním v hněv (92+10). A tu se Simona prudce postaví a obličej jí úplně zbrunátní, nejspíš popíchnutá i tím, jak se k ní chovají lidé v práci a jak je s ní každý nespokojený. Nikdo jí nepomůže! Nikdo jí nechápe! Chudinka… Odcupitám zpátky a zahihňám se, jak dívka vzhledem ke své povaze soptí tiše, ve své hlavě, ale je rudá, zatíná pěsti a z pusy jí div netečou sliny. “Doraž ji,“ vybídnu už lidskými ústy svého společníka škádlivě, vesele, jak mě to celé těší. | ||
| |||
| Jiný lokál stejné fiasko Město Ani tenhle podnik nepůsobil zrovna dvakrát slibně. Byl podobně malý jako ta předešlá jídelna, takže skýtal jen limitované množství potenciálních obětí a jediné jeho plus tak bylo přijatelnější prostředí. Jakmile se mi však dostane do nosu rozmanitá paleta vůní okamžitě pochopím, proč nás Rara zatáhla zrovna sem. Plácnu sebou na vybrané místo a než se vůbec můžu pokusit najít pohodlí na ošoupaném polštáři, už se mi na stehně válí rohatá hlava. Poznámku o tom, že se mi její ostrý růžek zavrtává do kolene spolknu. Stejně by ho odbila mávnutím ruky a dalším klišé v podobě "Jsi démon, tak drž.". Zaměřím tedy pozornost na vybraný cíl. No proč ne. Když rupne v bedně dobrákovi je to vždycky mnohem větší zábava. Pravá ruka mi sjede svévolně do bílých vlasů a prsty se rozběhnou sem a tam. Asi jako když lidi škrábou mezi ušima psa. "Jídlo počká." prohlásím nerozvážně, ale než se spokojená tvářička pode mnou stihne proměnit v běsnící příšerku, tak je moje skutečné já pryč. Na místě tak zůstane jen spokojeně usmívající, drbající loutka. Novou oběť několikrát obezřetně obejdu. Prohlížím si jí, jako nějaký drahokam, ale ve skutečnosti hledám to správné místo, kam zarazit svůj dráp. Je to těžkééé... Byla tu spousta možností a najít tu správnou strunu bylo dost ošemetné. Nakonec se rozhodnu a zkusím práci. Prsty poklepu na její čelo a přenesu její myšlenky zpátky do práce. Být pokladní bylo dost těžké samo osobě. Musela zvládat všechny ty nerudné zákazníky, co si na ní potřebovali vylejt všechnu nahromaděnou zlost. Babka, co na ní začala křičet, protože ty banány měly stát 22.50,- ale na kase svítí 23.30,-. Vedoucí, co na ní křičí, protože jí jde zrušit dnes už třetí storno, jako by to byla její vina. Vztek všech ostatních ve frontě, kterým tahle nastalá situace sebrala další minutu z jejich krátkých životů. Všechno to volalo k výbuchu, ale nic. Simona se ani nehne.(15) Její dobrotivá povaha zracionalizuje vnuknutou zlost. Omluví si v mysli babičku, protože chápe, že má málo peněz z důchodu. Omluví svého vedoucího, protože chápe, že krom ní řeší nedodané zboží. Omluví všechny. Dívka si jen tiše povzdychne, zatímco já mám chuť řvát. Tak dlouho a tak hlasitě, až by se tu všichni svíjeli v agónii. Vyndám prsty z jejího čela a vrátím se ke stolu. "Její mysl je zrádná." prohlásím s démonce stále ležící na mém stehně. | ||