Andor.cz - Dračí doupě online

Nové příležitosti

Město
Čajovna Harmonický sedánek

“Nepřeháněj,“ zabručím, když Enzua vážně malililinko zraním a pak jen semknu rty pevně k sobě, abych neřekla nic dalšího, “Jsi démon, něco vydržíš. Nejsi přece z cukru,“ neodolám nakonec maličké poznámce, která má podpořit… a dobře, popíchnout.
O chvilku později se ale zvesela zasměju, jak se mě démon víc chytne, když má pocit, že by mohl spadnout. Jako bych ho druhou rukou chtěla snad taky pustit! Pohotově ho ovšem chytím jako předtím a snesu nás dolů.

Ulice je opravdu plná lidí a než odvolám kouzlo a získáme naše lidské tvary, odvedu nás do jednoho z podloubí, kde to smrdí močí, v koutech se válí odpadky a právě proto tudy na rozdíl od hlavní třídy chodí málo lidí. Starostlivě ještě mému parťákovi přejedu bříškem palce po tváři, kde mu zůstal šrám, ale co nevidět se to určitě zahojí. Prst si pak olíznu a labužnicky u toho mlasknu.

Naproti je čajovna. Přeměřím ji pohledem, ale pak si vezmu zpátky lahev s hadíkem a druhou čapnu tyrkysvláska a zamířím rovnou tam. Máme štěstí – hned, jak vejdeme, zavládne kolem nás příjemné šero. Je tady dost světla, aby jeden viděl co dělá, ale dost šero, aby na nás nepoblikávaly otravné zářivky s jejich studeným světlem.

“Tady nesmíte s vlastním… jídlem a pitím. Ehm. Máte rezervaci?“ optá se mladík, rozhodně mladší než my, za zdejším barem.



Z těch vůní a chutí formujících se na jazyku mi jde hlava kolem. Jsem úplně fascinovaná, jak skvělé to tady je.

“Jó… nó… nemáme rezervaci a tohle je suvenýr! Je to vypité, jen je uvnitř hadík,“ zazubím se na mladíka a v jeho tváři se objeví zaváhání, jestli nás hned nevyhodit.
“Vaříte? Mám strašný hlad! Posadíme se někde vzadu!“ a než cokoliv řekne, je už na protesty pozdě, protože Enzíka za ruku táhnu dál, až do zadní místnosti. Nespěchám. Cestou si prohlížím, co tady lidi mají, jak se tváří, kdo jsou…



Ve střední části čajovny se mi úplně nelíbí. Připadá mi nejvíc osvětlená a otevřená, taková na ráně. Ale vzadu, panečku! Tam se dá i lehnout.



Okamžitě mám jasno, kde budeme, a tak tam démona zatáhnu.

Nejdřív se usadím na jeden podsedák, ale jakmile si sedne vedle mě, tak si lehnu na bok a hlavu Enzuovi položím na stehno. Pohledem spokojeně brouzdám po místnosti.
“Támhleta. Vedle v místnosti, ale je na ni vidět. Vidíš? Simona… Teď máš možnost se předvést!“



“Ale nejdřív si objednej něco dobrého. Zvu tě,“ vzhlédnu k pohledné tvářičce nade mnou a rozkošnicky se uculím.

Start rudé rakety

Město
V oblacích

Rara mi do ruky vrazí láhev s hadem. Proč tu věc sebou vůbec ještě taháme? neubráním se zbytečné otázce. Nicméně jsem dostatečně zkušený, aby padla pouze v mé hlavě. Poslat jít ven by taky mohlo znamenat novou vlnu roztomilého hněvu a s tím co se právě chystala udělat, by to rozhodně nebyl dobrý nápad.
A jak jsem poznal k čemu se schyluje? Nejspíš podle toho její škodobě roztomilého pohledu. Nebo možná podle nenadálého lísavého přístupu. A nebo prostě jak se jí před každým takovým výstupem drobně zachvějí křídla vzrušením. Občas jsem měl pocit, že mají vlastní hlavu, ale nikdy jsem se o tom nahlas nezmínil.
"To se mi přeci nemůže stát." odpovím nepřesvědčivě a láhev raději rychle předám do péče svému ocasu. Ten se hravě omotá kolem hrdla a mně se tak uvolní ruce. Ne že bych měl z létání strach nebo bych se bál, že mě na první pohled křehce vyhlížející démonka neudrží, ale tím, že jsem se jí mohl chytit i já, dostavil se do mé hlavy falešný pocit jakési kontroly. Položím si bradu na její hlavu a ta zapadne přesně mezi rohy. Ve vzájemném objetí pak vystřelíme vzhůru.

Abych svou mysl ještě více oprostil, rozhodnu se zpestřit pár šťastlivcům jejich večer o tenhle nádherný výjev a nechám propustit část našeho skutečného vzezření do okolních okenních vyplní. Byl to naprosto zbytečný rozmar, který jen rozvířil mysl a zmatení zhruba u několika lidských duší. A těch pár, jenž se nevěřícně přiřítili k oknu, aby zjistili, jestli se jim to nezdálo, pak obdrželi adekvátní dávku zklamání. Na obloze nespatřili nic.

"Auu..." zahlásím tak, že je naprosto zjevné, že se jedná spíš demonstraci nežli o skutečnou bolest. Rary krátký, přesto dostatečně ostrý roh se táhne po mé tváří a zanechává za sebou rudou linku. Využiju nastalou chvilku, abych se tedy rozhlédl na opačné straně, ale popravdě se moc nesnažím. Tady nahoře, byť jsme možná vypadali ještě víc majestátněji než na zemi, jsem si to prostě nedokázal užít. Navíc můj první výběr stál za pendrek, takže jsem se rozhodl nechat kormidlo v démončině intuici.
"Jasně, proč by ne." odsouhlasím bez jediného zaváhání. To že mě jednou rukou pustila, aby mohla ukázat na nějaký blbý lidský kutloch mě jen utvrdilo ve správném rozhodnutí. Moje obětí se o malinko víc sevře a pak už začneme klesat.

Vzhůru na nové působiště

Město

Věc se má tak. Martin huláká i před Zlatým drakem a to ho už nijak nepobízím, aby vyváděl jako hysterka ve špatné kůži. Nejspíš mu došla absurdita jeho požadavků a jednání, možná mu vážně, že mu neumí sehnat stripsy, tak jako tak rozkopne aspoň koš a pak něčím, co se mu nerozpadne v ruce, mrští po výloze.
Na to z podniku vyletí pár z těch, co ho vyhodili, a začne další hádka. Sleduji to s čitelným opovržením v pohledu, protože jsem si pořádně nic neužila, vždyť hadík je pořád v lahvi!
Poněkud bezradně na něj vrhnu pohled, načež se podívám na démona, co jsem ho vytáhla z lávového kanape a zatímco já můžu slavit úspěch, on se může podrbat mezi rohy.

“Áh, nevím. Potřebujeme nějaké tvárnější obecenstvo,“ vztek ve mně se zvolna uklidňuje, ale i tak lahví nepatrně zakmitám a rozhlédnu se. Kavárna nebo pajzl, možná je to bar nebo i nějaký lepší podnik, ale na jídlo to nevypadá.
“Podrž mi to,“ podám hadíka v lahvi Enzuovi. Přitom nás svedu zase blíž uličce, ze které jsme přišli, a která sice není nijak temná ani tajemná, ale vzhledem k humbuku před restaurací to bude stačit. A jestli ne? Tak někomu pěkně zavaříme mozkové závity.

Slabě se usměju, když k Enzuovi přistoupím a rukama zvolna sjedu po jeho hrudi, přes žebra na bocích a dlaněmi skončím na zádech. Přilísám se k němu jako kočka, tělo na tělo, až může cítit celou mou přirozenou měkkost. Pak se vytáhnu na špičky. Démonovy oči se tak ocitnou kousek od mých a já nijak neváhám, abych mu do nich hleděla, na rtech stále onen jemný vyzývavý úsměv. Dech se otře o jeho tvář, když promluvím.
“Ne, že ho upustíš,“ pronesu polohlasně, varovně, a přesto něžně, jako by za tím bylo ještě něco. Zesílím stisk paží a natisknu se na něj, skoro jako bych ho chtěla rozdrtit v náruči.

Když jsem to udělala jednou a nezvedla se na špičky, sjely mi ruce tak, že jsem mu málem vyrazila zuby. Ne, že by to kdo ví jak vadilo, ale nechci chodit s pizizubem po boku ani minutu a navíc to úplně kazí celý prožitek.

Roztáhnu křídla a než bys řekl švec, zaberu jimi na maximum a svištění větru nás ohluší a pevná země pod nohama zmizí. Stejně jako efekt lidských tělesných schránek, které je třeba vyměnit za efektivnější zastírací iluzi, aby si na nás nemohl každý ukazovat. Likvidace takových zvědavců, no, nechce se mi do ní.
Čím výš jsme, tím méně ohlušující burácení větru je. Nevynesu nás zase tak vysoko, jen pár metry nad střechy, abychom měli lepší výhled. Což je sám o sobě trochu problém – jak jsem skoro o hlavu menší, přes démona v náručí zkrátka nevidím. Nezbývá mi tak než natočit hlavu s úmyslem podívat se přes vlastní rameno, čímž trochu riskuji, že ho zraním rohy. No, luxus létání vyžaduje oběti!
Stejně pořádně nevidím
“Někam, kde je hodně lidí… naveď mě,“ říkala jsem už, je tady nahoře je docela chladno? Žádné teplíčko řeky jíž teče láva.

Vyberu pak jednu z hlavních ulic města, ta je doslova přeplněná lidmi. Domy kolem nejsou nijak vysoké, ale pod nimi je spousta podloubí, ve kterých se snadno ztratíme, než vybereme vhodnou lokaci. Nedaleko odtud je obchodní dům, ale taky různé další dosud nenavštívené restaurace a bistra, kavárny a cukrárny, obchody s oblečením… zbytečně hodně konzumu, ale lidi se v tom vyžívají.
“Co… tamto?“ ukážu na místo, kde se na vývěsním štítu houpe konvička a ve výloze jsou vystaveny vodní dýmky. Jestli tam půjdeme, mohla by tahle čajovna zažít něco, co se v jejích prostorech ještě nikdy nestalo.

Velice slabý bouřlivák

Město
Lokál Zlatý drak / Ulice

Když se k mým uším donese stížnost zahanbující většinu dětské populace, neubráním se pobavenému zasmání. Rara byla většinu času hotový rozmar. Její touha, vidět a ideálně i ochutnat prakticky cokoliv, byla obrovská. Jakmile se ale její nálada přehoupla přesně tímto směrem, dalo s očekávat jediné. HNĚV! Uuu.... jak já se těším. zatetelím se blahem. Narovnám se na židli a ruce založím na hrudi rozhodnutý si tuhle podívanou patřičně užít. Ocas mi přitom rošťácky poskakuje ze strany na stranu.

Jenže moje očekávání jsou zase jednou mimo mísu. Žádné žhářství, žádná hromadná bitka, žádná krev, takže ani žádná zábava. Tam kde jsem viděl lámající končetiny, je jen praskající nádobí. Týpka nakonec vyvlečenou ven a zahodí k popelnicím jako zmuchlaný papír.
"Slabota..." povzdechnu si k prázdné schránce sedící naproti. Zdá se, že jsem nebyl schopný manažera Martina ani trochu odhadnout. Bez větších problémů odolal mým promyšleným svodům a místo toho se nechal svést na scestí touhou po kusu žvance. Což by nebylo vůbec nic špatného. Rara uměla být velice přesvědčivá, jakmile došlo na tohle téma. Nejspíš by ho přesvědčila, že je super nápad jít si ofritovat vlastní nohy, ale to by nesměl být takový posera.

"Máš pravdu." odsouhlasím hodnocení podniku. Na nic dalšího nečekám a postrčím démonku směrem k východu. V nastalém zmatku nás ani nikdo nezastaví ohledně placení. Ne, že bychom měli v plánu za cokoliv tady platit, ale zkusit by to mohli.
"Tak to bychom měli." přiznám nepřímo vlastní neúspěch naprosto vypovídajícím tónem hlasu, jakmile stojíme opět na ulici. Ačkoliv mě vlastní neúspěch netěšil, byli jsme teprve na začátku našeho výletu do světa lidí a bude ještě spousta lepších příležitostí, jak si spravit náladu.
"Tak kam teď má drahá?" přehodím výběr další lokality na svojí společnici.

Horší, než naštvaný muž

Město
Lokál Zlatý drak

Uculím se tak, až se mi ve tvářích objeví rozkošné ďolíčky. Když tě nenávidí démon, tak to už něco znamená! Ve vlastních očích stoupnu na ceně. Oslavím to dalším soustem a nijak neskrývaným zájmem o vztekajícího se Martina Nováka. Enzu ani podruhé nezaboduje tak, jak by rád a přitáhne zpátky jen proto, aby do sebe nalil ten hnus z lahve.

“Hadík!“ vypísknu nadšeně a vytrhnu mu lahev z ruky. Hned ji otočím a na vyplazený jazyk mi skane několik kapek alkoholu. Zaškaredím se nad tím, ale dostat hada ze sklenice je důležitější! Kdybych byla mocnější, než jsem, řekla bych, že na tom právě stojí přežití lidské rasy. Třepu lahví, cítím, jak se had posouvá, ale nevypadne ani špička ocásku.
Vidlička je do hrdla moc hrubá.
Znovu lahví zatřesu, hlavu úplně zakloním a dám tak vyniknout svému štíhlému krku, ale zase to jen kape a had nikde. Zamračím se, vezmu si hůlky a nějakou dobu šťárám do lahve hůlkami, abych dlouhé tělíčko dávno mrtvého zvířete vydolovala.

“Enzu!“ prásknu do stolu z jedné strany rukou a z druhé nedobytnou lahví, “Nechce ke mně!“ vrhnu po něm pohled hodný malého dítěte, co si samo neumyje ani ruce.
Tělesná schránka zůstane nasraně sedět u stolu a zírat na mého společníka.
Popravdě, o žádné druhé kolo jsem nestála, ale jsem tak vytočená, že ke mně hadík nechce, že musím jít něco dělat.

Nerudně vrazím Martinovi ruku do hlavy a zatáhnu za ta správná místa (99+10). Nadávky! To je málo! … Znič to tady, tygře! Nedají mi hadíka a tobě stripsy! A manažer se najednou zvedá, šlape na rozbitý talíř, jak se nezná, a drcá svými kancelářskými svaly do stolu ne snaze ho převrhnout. Vypadá u toho směšně, jak mu to nejde, jenže se ani jeden z nás nesměje. Ani lidi v restauraci se nesmějí. Skleničky a vázička, všechno to padá a sklouzává na zem. Tříštící se sklo burcuje nejen číšníka, ale i jeho kolegy za barem a z kuchyně. Martin chytá židli a brání se jí, jak proti němu jde přesila asiatů toužících ho vyhodit, a tak z úst plive svoje jedy, každičkou nadávku, kterou kdy slyšel, vyhrožuje, jak to tady zapálí, jak si bude stěžovat na čojce, hygieně a dá to i do novin, že tady vaří ze psů a koček! A z krys, protože těch jsou v tomhle podělaným městě plné kanály!

Vrátím se ke stolu, sednu si a rovnou se v lidském těle zvednu.
“Je to podnik pro póvl. Odcházíme,“ chytnu lahev s hadíkem, kterého se nechci vzdát. Jestli jsem teď klidnější? Ani náhodou! Třeba ani není bezpečné se mnou někam jít.

Jen o fous lepší pokus

Město
Lokál Zlatý drak

Rara se dle očekávání pustí do řas s vervou sobě vlastní. Pohled na hltající krásku, byl sice k popukání, ale dost často jsem váhal, jestli moje slovo pro ní mělo někdy nějakou váhu. Nejspíš ne.

Rozvalený na židli nesu svůj neúspěch s patřičnou dávkou hořkosti. Úsměv byl tentam a morálku mi nezvedne ani milé gesto odcházející Rary. Nebyl jsem totiž schopný vidět v něm víc než lítost. Možná kdybych vyvinul trochu víc úsilí... ale stálo by to za to? Určitě ne. zapřemýšlím a nějak mi přitom ztěžkne hlava. Levou rukou si jí pro jistotu podepřu.
Rara se s chlápkem vůbec nemaže. Její dokonalý čich zjevně funguje i na emoce lidí, protože se na jeho výraze začne okamžitě promítat její vliv. Když pak okolo sebe začne manažer rozsévat vztek s naprosto nesmyslným požadavkem na jídlo, je vymalováno. Jak málo těmhle bytostem stačí... zakroutím nevěřícně hlavou směrem k hopkající okřídlené démonce.
"Nenávidím tě." prohlásím bez jediného náznaku uznání nebo snad pokusu o gratulaci. Od první chvíle, co jí znám jsem se nemohl rozhodnout, jestli jí zbožňuju nebo nenávidím. Bylo to povznášející stejně jako devastující. Měla všechno, co jsem kdy chtěl mít. Vymrštím se znovu ze své fyzické schránky, které okamžitě na to líně zívne. Však já ti ještě ukážu.

Rukou vrazím rozohněnému manažerovi duševní facku a jakmile se nabourám do jeho mysli, podpořím zlost vyvolanou Rarou svým druhým aspektem. Však on by ti ty stripsy mohl udělat, ale je línej jít do kuchyně. Je línej zeptat se kuchaře! Však by to maso jen obalily a usmažily. Však tu dělají krevety v tempuře a to je v podstatě strips z mořských plodů!!! Jenže to by ten lenoch musel hejbnout tím svým zadkem! (51-5+5= 51)
Martin na našeptávání reaguje další sprškou urážek směrem k číšníkovi a jeden z talířů dokonce skončí na zemi, ale nikterak víc jeho emoce negradují. Copak jsem dneska tak marný? povzdechnu si a ač byl tenhle pokus lepší než ten první, stále nemůžu být se sebou spokojený. Nejenže jsem se přiživil na Rary provokaci, ale ani přesto jsem nedokázal jeho hladinu hysterie pozvednout na vyšší úroveň.
Doslova zapadnu zpátky do svojí schránky a místo toho, abych se obtěžoval s rozléváním rýžové pálenky do kalíšků drapnu volnou rukou celou láhev a většinu obsahu do sebe vyprázdním. Byla slabá a nestála za to, ale nějak jsme se k tomu hadu dopracovat museli. Podám skoro prázdnou lahev Raře.
"Tak snad bude lepší než ta pálenka." prohlásím a pokusím se tak vyhnout jakékoliv zmínce o svém druhém, ne zrovna přesvědčivém, výkonu.

Manažerské chutě

Město
Lokál Zlatý drak

Hah. Takže salát je natolik hnusný, že mi Enzu doporučuje ho nejíst? Musím! Ho! Vyzkoušet! Popadnu misku a než bys řekl „vyšli jsme z pekel“, mám řas plnou pusu a jak jsou kluzké, polykám značnou část rovnou, bez kousání.
Chlápek, co jsem mu padla do oka už při příchodu kvůli mým řečičkám, už zase civí. Fanoušky mám ráda, tak na něj zvesela mrknu a on se zdá překvapený, až uhne očima do strany a tváří se, že nejsem hvězda lokálu.
“No nic,“ uculím se na polidštěné tělo před sebou, už dávno bez jeho pravé jiskry, a pustím se do sladkokyselé omáčky a pak i do křupavě osmažené kachničky, nakrájené na lahodné tenké plátky. Fiasko odehrávající se opodál sleduji jen po očku, bez potěšení z toho, že se věc velkého zla nedaří.
Enzu mě doprovodil ven, abych se nenudila, co bych to byla za kamarádku, kdybych se mu teď posmívala?!
Vylovím prsty pidi krevetku, olíznu si prstíky a zvednu se. Ta druhá Rara, lidská, co zůstane sedět a rýpá se v jídle, jako by jí najednou nechutnalo, vypadá jako někdo docela cizí. Pozornost ještě na moment upnu ztělesnění závisti a přejedu mu rukou v chlácholivém gestu po rameni.
“Byl jsi úžasný,“ a s tím se odvlním k manažerovi.

Tak copak to tu máme. Nakloním se k němu a pořádně si ho prohlédnu, vně i zevnitř, jak mu prostě strčím ruku skrz čelo do hlavy a roztáhnu prsty do maximální délky. Asi jsem v tom dobrá, protože se mi zdá, že se na moment zarazil, jako by něco tušil.
A co sis dal? Tohle? Ále… Výběr cením, ale Martin už tolik ne, když si usmyslím, že bychom si dali raději kuřecí stripsy. Tak akorát pikantní, jako nečekaný polibek na rozloučenou. Vetkám tu myšlenku naprosto přesvědčivě. Sedí sice v asijském bistru, ale chce svoje stripsy. Jak se to říká? - Náš zákazník, náš pán? Hmm! A oni ti ty stripsy nechtějí dát, viď? Narovnám se a zvednu bradu. (81+10=vítězství!)
Martin sebou cukne, zamračí se na kuře ve sladkokyselé omáčce a talíř nejdřív odsune. Jeho výraz mluví za vše: jsou to nějací podělaní větvíci! Ti umí sehnat vše! Proč by teda nemohl dostat svoje stripsy?! A už se začal ohlížet a dovolávat zlostně obsluhy, jak to, že nabízejí smažené kuřecí kousky v těstíčku, pálivé omáčky, ale nemají něco pořádného? Jo, ta číšníkova poznámka o tom, že nejsou Mekáč, ta Martina vytočí do běla.

Přihopkám zpátky ke stolu, vrátím se do lidské Rary a usměju se.
“Načal jsi ho skvěle! Jen... Chce prostě stripsy,“ pokrčím rameny a nacpu si pusu rýží.

Chybami se i démon učí

Město
Lokál Zlatý drak

Rary apetit roste s každým soustem a než stihnu vůbec mrknout už si pusu láduje takovým množstvím jídla, že by jí mohly závidět všechny drtičky odpadu světa. Nádhera. zasním se na chvilku pozorujíc její malý koncert. Vždycky mě ten pohled fascinuje a je naprosto jedno, kolikrát už jsem podobné její představení viděl. Ten zápal, harmonie stékajících slin, jenž lemují její ostré obličejové rysy, v očích živočišný chtíč a hmatatelná touha po něčem tak prostém, jako bylo jídlo.
"Ach..." povzdechnu si s hlavou nakloněnou na stranu. No a stará známá žárlivost byla zpět a pěkně v plné parádě.

Hlavou se mi honí nepřeberné množství strategií, jak tohohle prosťáčka přivést na scestí, když v tom mě něco bodne. Lehce sebou trhnu, ale svojí pozornost dál držím na muži. Jeho ambice! To bude ta správná ces... Další, tentokrát mnohem silnější bodnutí. To už mi to nedá a pohledem se vrátím zpět k Raře, která drží natažený prst obalený v jakých si zelených fujtajblech směrem ke mně a její pohled doslova křičí jednoduchý rozkaz. "SNĚZ TO!"
"To má být trest?" prohlásím s očima upřenýma na hnusně vyhlížející chaluhy. Jestli něco z toho, co se mihnulo na našem stole vypadalo nepoživatelně, tak to bylo zrovna tohle. Rara však nevypadala, že ze svého požadavku hodlá uhnout.
"Ale jen, že si to ty." prohlásím nakonec smířeně. Bylo to vše pro zachování přátelských vztahů u stolu, a hlavně protože jsem byl moc líný na to, abych vedl další zapálenou hádku na téma zelený blivajz. Chytnu jí za zápěstí a přitáhnu si její prst blíž k sobě, až se chudinka musí namáčknout na stůl, a ještě víc předklonit. Tenhle počin měl hned dva důvody. Zaprvé nemusel jsem se tolik namáhat a zadruhé jsem si alespoň vylepšil výhled, zatímco jsem do sebe srkal ty nechutné zelené chaluhy.
Zvolená taktika byla jednoduchá. Vložit prst do úst a nasát chaluhy jako špagety a rozhodně žádné kousání! Jakmile prst zbavím zelné náplavy pustím její zápěstí. Zbytkovou pachuť spláchnu další dávkou rýžové pálenky.
"Bejt tebou, tak tohle vynechám." doporučím Raře nejspíš naprosto zbytečně, ale co bych to byl za přítele, kdybych jí potom vynuceném ochutnání nepřibalil dobrou radu.
"A vůbec, hezky papej a užij si svoji porážku." prohlásím se zubatým úsměvem, načež vystoupím ze svojí fyzické schránky. Ta zůstane pokojně uvelebená na židli a pro svoje okolí vypadá, jako by se dál věnovala dosavadní činnosti, zatímco moje zhmotnělé vědomí se spikleneckým zamáváním k Raře odebere k oběti.

Svým růžově planoucím pohledem nahlížím do mysli toho ubožáka, zatímco se mu prstem dloubám v pravém spánku. Muž zrovna přemítal nad jeho poslední pracovní schůzkou, což se zdálo jako ideální prostředí pro moji hru. Stačilo pozměnit jenom pár detailů. Tam kde původně prezentoval představenstvu spolu se svým kolegou novou vizi západní divize a táhli oba za jeden provaz. V mojí upravené verzi tomu bylo jinak. Jeho kolega si většinu dobrých nápadů přivlastňoval, vyzdvihoval svůj přínos, a naopak během dotazů bagatelizoval všechny Martinovi odpovědi.
Tahle jednoduchá iluze se zprvu zdála docela účinná, ale čím víc jsem se snažil vykreslit jeho kolegu jako záporáka, tím větší odpor Martin kladl.(38+10= 48) Ukázalo se, že zmíněný kolega je totiž i oběti velice blízký přítel. On si tak nechtěl připustit takovou zradu, a to nejspíš ani v případě, že by se tak skutečně stalo. S nelibostí vtrhnu prst z jeho spánku, až sebou muž cukne. Nečekal jsem, že bude klást takový odpor.
"Podcenil jsem ho." zavrčím, když spadnu zpátky do své fyzické formy. "Tak až budeš připravená je tvůj." pobídnu Raru k tomu předvést svoje přednosti v praxi.

Věnuj se jídlu, kluku rohatá!

Město
Lokál Zlatý drak

Zaujatě sleduji, jak Enzu žvýká a rty se mu lehce lesknou mastnotou, která mu na nich ulpěla. Jak se napínají svaly čelisti a když polyká, neunikne mi pohyb ohryzku. Ruku držím celou dobu nataženou přes stůl, fascinována dokonalou podívanou, kterou mi jeho společnost nabízí. Není nic lepšího. Vykrmím ho a pak bude o to chutnější. Sladce se na něj usměju.
Krásné okamžiky ale netrvají věčně a tenhle není výjimkou. Jistě, že si znovu nekousne. Fajnovka. Nelíbí se mu, co jsem vybrala? Osobně si to brát nebudu a místo toho si zbytek závitku strčím do pusy.
“MmmMMm!“ musím zavřít oči, jak je to dobré! V každé z mých rukou se objeví jeden závitek a společně si je nacpu do pusy, až ji skoro nemůžu zavřít, ale to není nic proti ničemu – chce to jen praxi ve žvýkání a absenci studu, když mi po bradě začnou téct sliny. Soustředím se už jen na jídlo a sunu do sebe jedno sousto za druhým, aniž by mi upadl byť jen kousíček sousta. Jeden z talířů pak labužnicky na psí způsob olíznu.
To je chvíle, kdy nám na stole přistane lahev.
Zbystřím.
Enzuuuy ty jsi miláček! Nakládaný had?! To si nezasloužím!
Zatetelím se blahem a stáhnu ruce pod stůl, do klína, neklidně poposednu a křídla se mi svévolně roztáhnou do poloviny délky, jak mi rozlévání hadího alkoholu připadá vzrušující. Přijmu kalíšek a ze slušnosti nad vůní nápoje neohrnu nos, a jak mi tak tekutina stéká po jazyku… zaškaredím se. Spodní čelist mi ujede do strany, vrásky na čele se prohloubí, stejně jako ty kolem očí.
“Ééh… m… Doufám, že ten had bude lepší,“ nemám daleko k tomu prskat jako kočka. Na nějaké další zábavy jsem už před dvěma talíři zapomněla, hada budeme lovit celou věčnost a já to „nejlepší pití“ rozhodně potřebuji zajíst!

“O-o! Vezmu si to. Děkuji. To je dobré. Mám hlad jako vlk!“ vytrhnu překvapenému pikolíkovi talíř s jídlem. Jestli je to maso tajemné chuti nebo po thajsku je mi úplně putna. Čapnu lžíci, naberu si tolik, až mi ze lžičky odpadává maso i zelenina, omáčka teče a odkapává, a nacpu si tím pusu. Do salátu z mořských řas pak poněkud nedůvěřivě drcnu prstem. Je to tak – kamaráda zajímá oběť, mě hlavně jídlo. Tomu zelenému nesmyslu ale moc nevěřím, takže naberu pár zelených žouželí na prst a ten natáhnu přes stůl. Pusu mám pořád plnou, ale můj pohled mluví za vše: sněz to!
Enzu kouká jinam.
Koknu tím směrem taky a protočím očima, a to "SNĚZ TO!" je na podruhé pěkně hlasitý pohled.

Stále fyzicky nepoškozen

Město
Lokál Zlatý drak

"Lakomec?" zopakuji překvapeně takové okázalé tvrzení. "To rozhodně není tvůj případ!" zakroutím hlavou v rezolutním ne. Pak se ale zamyslím, přičemž se poškrábu na bradě a ještě mimoděk doplním "Ne, že by ti lakota neslušela. Myslím, že by si byla i v tomhle ohledu skvělá."
Tvůj problém drahá Raro je, že si až v moc věcech skvělá. dojde mi a neubráním se palčivému hryznutí na zátylku od své nejdražší závisti. Nakloním hlavu na stranu, abych našel alespoň nějakou vadu, která by pomohla mému podvědomí oprostit se od touhy chytit jí za ty dokonalé rohy a praštit jí hlavou o stůl tak, aby jí zmizely alespoň ty domýšlivé jiskřičky z očí. Napjatou chvilku rozřízne pikolík servírující první várku objednaných pokrmů. Malý stůl se velice rychle zaplní talíři.
"Spíš jsem tím chtěl říct, že ukojit tvůj apetit není lehká věc a nerad bych ti svou neomaleností upřel slíbenou zábavu." Nebo obětoval část svého těla. doplním ve své hlavě a na důkaz dobré vůle rozpažím rozpačitě obě ruce dlaněmi vzhůru. Když mi pak nabídne první sousto, neubráním se polichocenému úsměvu. Nicméně nenechám svoji společnici čekat ani jednu zbytečnou vteřinu. Nakloním se k ní a uhryznu si namočený kus závitku. Sousto poválím líně v ústech snažíc se najít stejný zápal pro tu chuť, jako má právě Rara, ale marně. Bylo to prostě lidské jídlo. Na svém výrazu to však nedám znát.
"Hej ty, přines nám to nejlepší pití, co tu máš." houknu po číšníkovi, jakmile spolknu nabízené sousto. Přeci tu nebudeme sedět na suchu, když si tyhle ostatní podřadný bytosti tak okázale dopřávají. Ne že by s námi lidský alkohol mával jako s nimi, ale některé jejich štiplavé druhy uměly alespoň zahřát na duši.Tak snad nám ten pikolík přinese nějaký takový.
Netrvá to dlouho a na stole se krom prvních pár prázdných talířů objeví i zaprášená láhev s nažloutlou kapalinou a dávno mrtvým hadem uvnitř. Nejdřív si k hrdlu přivoním, ale ani tentokrát to na mě neudělá žádný zvláštní dojem. Kapalinu rozleju do připravených kalíšků a jeden nabídnu Raratauch.
"Tak snad to bude stát alespoň za něco." ťuknu si svým kalíškem o její, jako to dělali lidi okolo a vypiju svůj obsah. Nápoj to nebyl špatný, ale do očekávaného výsledku měl daleko. Škoda...
Po očku zkontroluji naši oběť číslo jedna. Muž si akorát objednal a dle výrazu tváře nad něčím přemýšlel. Že by ideální chvíle na první tah?