Andor.cz - Dračí doupě online

Spíš na hranách mých zubů

Město
Lokál Zlatý drak

“Ho hi ho o hně hyslíš!“ a hned je oheň na střeše. Ale jen malinkej. Takový ohňový miminko.
Zlostně se na kamaráda podívám, o chlapíka u vzdáleného stolu tak ztratím zájem, a a jak si tak prohlížím ten démonský obličejík, padne mi zrak i na jeho ruku táhnoucí se až k mým ústům. Enzu je vážně k sežrání a já už mám nakousnuto, takže…
Co bych si bez něj počala?!
Nejspíš bych začala prudit někoho jiného.
Bez prstu by se obešel. … Ale co kdybych pak jeho chuti dočista propadla?!
Dej si kousek Enzíka a už nikdy nebudeš mít dost. Dorostl by, kdybych z něj jen uždibávala? Pak by mi totiž vydržel dost dlouho, takže vlastně napořád!

Ucítím na sobě pohled odněkud ze strany. Nejspíš zase ten chlápek, co na mě zíral už u dveří, a připadám mu divná. A my nechceme přitahovat pozornost, takže...

Nejdřív spustím dolů rty. Pak povolím zuby a nechám si teoreticky nejchutnější sousto široko daleko uniknout.
“Jistěže jsem vzala i tobě. Copak jsem nějaký lakomec?! Křivdíš mi!“ a kdybych se mohla tvářit ublíženě, bylo by to fajn, ale v očích mi tančí zlostné jiskry, ačkoliv zním docela přátelsky. Na démona určitě.

To už ale na stole přistanou první sousta, jeden talíř se závitky vedle dalšího talíře s jinými závitky, a navrch třetí závitky! Hned dvoje z nich jsou smažené a hezky se lesknou, na rozdíl od těch průhledných, co vypadají podivně zdravě, jak jsou barevné. Nemeškám, chopím se závitku, projedu s ním mističkou s omáčkou a prokážu Enzuovi tu největší čest – nakloním se přes stůl a nabídnu mu první sousto.

Na hraně osudu

Město
Lokál Zlatý drak

Byla to až strašlivá škoda, že mi Rary poznámka protekla mezi prsty. Kdyby jí ta cácora pronesla až u stolu, rozhodně bych se pobaveně rozpustil, jako většina těhlech růžováků v lávovém jezírku.
A zatímco nevěřícně vyhlížející číšník mizí s objednávkou na pergamenu dlouhém jako tóra sama, uvědomuju si, jak moc velkou chybu jsem pro změnu udělal já. Z úst mi vyjde krátké tiché syknutí, když se Rary zuby zakousnou do mého prstu. Jajks... jak dlouho už jí znáš Enzu! Copak ses za ta staletí nic nenaučil? Neodpustím si trochu toho myšlenkového sebemrskačství.
Pravidlo číslo jedna: Jakmile Raratauch zavětří jídlo, nikdy jí nerozporuj!
Pravidlo číslo dvě: Jakmile se Raratauch chystá jíst, nikdy se nepřibližuj ničím, o co nechceš přijít, k obličeji!
Pravidlo číslo tři: Jakmile Raratauch má jídlo, nikdy se jí ho nepokoušej vzít!
Toto bylo zlaté trojpravidlo, které bylo nutno ctít a vyplývalo z nespočtu reálných případů. Já však svojí neopatrností jedno porušil. Musel tedy zákonitě přijít trest. Neházel jsem však flintu do žita. Tím, že mi ten prst rovnou neurafla, bylo dobré znamení. Volba dalších slov bude klíčová a s trochou štěstí mi ten prst zůstane.
"Ten nám nikam neuteče." konstatuji ležérně. Tělo se pokusím na židli co nejvíc uvolnit, i když v dané situaci to úplně nešlo. Muž si teprve listoval jídelním lístkem a na jeho tváři se zračilo spíše zmatení než jasná myšlenka toho, co hodlá jíst, či pít. Času tedy bylo skutečně dost.
"Spíš mi řekni, objednala si i něco pro mě?" zeptám se, abych její myšlenky odvedl zase zpět k objednávce. Počkám až se Rara nad položenou otázkou zamyslí a jakmile její čelist byť jen na milisekundu povolí vytrhnu svůj prst ze spárů jejích čelistí. Ufff... to bylo o fous. oddychnu si a tentokrát se moje tělo skutečně uvolní na židli na tolik, že to skoro vypadá, jako bych se na ní roztékal.

Společné jídlo a zábava

Město
Lokál Zlatý drak

“Koukni, jak je to tady perfektní!“ rozplynu se hned za dveřmi, když vejdeme, úplně ignorující, jak mě Enzu tahá za ruku, “Stačila by kapka z lávové řeky a všechno by to tady lehlo popelem!“ zazubím se nad představou šťastně. To by teprve byl skvělý výlet! Kdy naposledy jsme slyšeli početné sténání těchhle křehkých stvoření najednou?
Zazubím se i na chlapíka, co na mě vrhne nechápavý pohled, protože mluvím nahlas, a ťapkám za mým parťákem na věčnost, nebo dokud nás nějaký vyšší démon nerozdělí. Hehe. To by si moh zkusit!
Samým vzrušením si potáhnu dolů šaty, až to může působit nervózně, a posadím se k vybranému stolku. Vzduchem propluje něco o tom, že jsem byla lehkomyslná, nad čímž si za jídelním lístkem odfrknu. Nějakého Jindru Matláska zmáknu levou zadní.

“… a pak tohle…
… ty knedlíčky si dáme třikrát…
Nebudu lhát, tohle zní trochu odporně. … vyzkouším to!“

Loupnu po tyrkysvláskovi pohledem.

“Jo, aha… ne… jé, to je od vás milé!“ uculím se na číšníka, když mi nabídne omáčku gratis, a nechám ho s objednávkou na papírku odejít. Poposednu si, jak se mi nedaří křídla srovnat podle opěrky židle a vrhnu na Enzua významný pohled.

Koutky mi ovšem rychle klesnou, když zjistím, že nebudeme probírat moji objednávku. Nejdřív jídlo, potom zábava! Poučka o nevrlých hladových ženách platí napříč všemi druhy, Enzuuu…!
“Tenhle?“ zazní zklamaně, tak aspoň zuby cvaknu po prstech, co mě drží za bradu, a jeden stisknu. To mě zase trochu rozveselí.
“Hak hohře. … Hůžeš hačít.“

U stolu, který Enzu ukáže Raratauch sedí muž:

První návštěva

Město
Lokál Zlatý drak

"Li..." začnu s úplně nejjednodušší možnou odpovědí, která se mi vyloudala na mysl. Než jí ale ze sebe stihnu vůbec celou vydolovat nahlas, přeruší mě Rary druhá, daleko zapálenější, otázka.
Něco tu vonělo? nechápavě se rozhlédnu kolem sebe, zatímco natáhnu zhluboka okolní vzduch do plic. Nic voňavého ale necítím. Rozhodně nic, co by moje smysly oslovovalo. Kde ta potvora přišla k tak dokonalému čichu? Napadne mě, nicméně než se mi hlavou začne prožírat žárlivost, přilepí se mi na hrudník její obličej.
"Co?" dostanu ze sebe nejasně jako první. "Jak jako nejsem?" znovu se rozhlédnu hledajíc někoho, kdo by měl něco voňavějšího, než jsem já sám. Nespokojeně mrsknu několikrát ocasem ze strany na stranu, až je slyšet, jak hrot prořízne vzduch. Nejsme tu ani pět minut a někdo tu má něco, co já ne.
"Nemám to tu rád." prohlásím místo odpovědi na její otázku. Odmítnout však její velkorysou nabídku by byla chyba hraničící s čirou hloupostí. Takovou věc jsem nemohl dovolit. Drapl jsem Raru za zápěstí, a než si to stihla rozmyslet, tak jsem vyrazil rovnou do dveří s drakem.

Po vstupu dovnitř nás oslovil jednoduchý interiér. Malé stolky většinou vhodné tak pro dva lidi, od stropu poblikávaly řady lampiónů a na stěnách pak byly vyobrazené všelijaké květinové motivy na kombinované s draky. Hnus... Alespoň že to světlo z lampiónů připomínalo naší domovinu.
utrousím si v duchu a místo toho, abych se dál utápěl v tom, jak je to tu škaredý, rozhodnu se zabrat místo s co možná nejlepším výhledem na všechny okolo.
"Támhle." ukážu prstem na ideální stůl a pustím Rary zápěstí. Natěšený, že se za malou chvilku zase vrátím k tomu, co mám nejraději, se neubráním spokojenému úsměvu. Rozvalím se na své židli a jakmile jsme usazeni oba, počastuji svou společnici přátelským popíchnutím.
"Bylo od tebe lehkomyslné, takhle pustit právo první volby." zazubím se a oči mi začnou těkat ze strany na stranu po lokále. Vyrušujícího číšníka odbudu mávnutím ruky. Jak znám Raru, zaměstná chlapce víc než dost a já mám alespoň čas vyhodnotit to pravé meny, co tenhle lokál nabízí. Prvních pár pohledů nenabízí víc, než-li zklamání. Jak je to možné, že je tu tolik lidí, ale žádný chutný potenciál? Už to vypadá, že jsem se rozhodl špatně, když se přeci jen jeden ucházející kousek najde. Jeho dušička je silná, ambiciózní. Nevědomky zkousnu svůj spodní ret.
"Ten by šel, ten by šel..." zamumlám tiše a oči se mi spokojeně zalesknou. Ocas se mi omotá kolem nohy židle a zbývající část se smotá do klubíčka, jako nějaký věrný pes pod židlí. Jestli z mého těla vyzařovalo dřív nějaké napětí, tak teď bylo rozhodně pryč. Uvolněný počkám až si ďáblík objedná všechno, na co ten její mlsný jazýček dostal chuť a až poté se svěřím se svým výběrem.
"Myslím, že jsem nám našel jedničku." znovu se zazubím. Poté se nakloním k Raře dvěma prsty jí chytím za bradičku a otočím její pohled zhruba o 40 stupňů doprava.

Všechny pachy světa

Město plné smogu někde pod Sluncem

“Fůůj, co to tady tak páchne? A CO TO TADY TAK VONÍ?!“ z přimhouřených očí a nakrčeného nosíku, kterému se ani trochu nelíbí puch blízké popelnice a naprostá absence lávového odéru, se můj výraz promění do čisté fascinace. Tu podpoří sbíhající se sliny.
Dobré jídlo, to já poznám!
Pro jistotu se ale natisknu ke svému společníkovi, hezky nenápadně, a začichám u jeho těla. To, že není cítit v podsvětí ještě neznamená, že nepáchne jako starý mezek a my rozhodně nepotřebujeme, aby nám to škodilo.
Škodit totiž budeme my!
“Páni…,“ připlácnu nos na jeho hruď, omylem, a to, že taky nevoní špatně a je k sežrání si nechám jako vždycky pro sebe, “Ty to nejsi!“ prohlásím nejednoznačně, protože zmatení kohokoliv a kdykoliv je moje oblíbená technika.

“Chachá!“ sliny se mi sbíhají pořád a jsem si docela jistá, že je to kvůli lidskému jídlu, jehož vůně se line kolem.
“Enzuuu…,“ dávno jsem pustila jeho ruku, přestala do něj doslovně rýt nosem a prostě jsem si dala odstup, takže je vhodná chvíle na pořádně psí pohled, “Půjdeme se najíst?“ zamrkám na něj svýma velkýma očima.
“Nechám ti první kolo. A-há?! A můžeš i vybrat oběť!“ dodám tónem, že jsem na něj nejhodnější… protože taky jsem.

Tady z konce zapadlé uličky vidím jediný jasný cíl. Prosklené dveře kolem kterých - uhni, blonďáku, tebe nechci - se výšce houpou dva červené lampiony. Nade dveřmi je pak kýčovitý zlatý drak a nápis Dragon - lidi jsou vážně hlavičky! – každopádně jsem si jistá, že právě odtamtud se line vůně, která rozechvívá můj žaludek tak, div mi v něm nekručí. I když ten útulněji vypadající podnik hned vedle, co má ve výloze nalepený hrnek s kouřícím hnědým čímsi taky nevypadá špatně, navíc je tam u stolečků narváno.
A z té druhé strany, to je co?
Taky je tam plno, ale rámy dveří i všeho ostatního jsou oprýskané. Zase tam ale dbají na kouřové efekty ve vzduchu.
“Enzuuu… pojďme tam,“ a prstem ukážu – a nerozhodně zakroužím tak, že není jasné, kam chci jít.

Prolog

Podsvětí
Lávové řeky trýzněných duší

"Nudíííím seeee...." ozval se dnes už zhruba po dvacáté zvučný, přesto velice melodický hlas. Rara, jak už bylo posledních pár dní jejím zvykem, seděla na lávovém kameni. Vroucí láva stékala líně dolů, zatímco její nožky se mihotaly vzduchem. Okované paty pak čas od času dopadly na kámen a do vzduchu se krom spršky kapek lávy dostala i nezaměnitelná zvuková stopa vyjadřující její znudění.
"Enzuuu..." zaúpěla znovu a o něco intenzivněji.
"...pojďme něco dělat!"
"Já něco dělám!" procedil nespokojeně skrze zuby tyrkysovlasý společník stojící opodál, který akorát držel svou pravou ruku kus od hlavy klečícího nebožáka a jeho prsty jakoby tančily ve vzduchu. Muž na zemi byl dle grimasy v naprosté agónii, ale z jeho otevřených úst nevycházel jediný zvuk.

"Kdyby si místo toho lelkování sklidila pár duší, měli bychom dřív hotovo a mohli dělat něco zábavnějšího." nadhodí, ale hned jak vyřkne tenhle chabý pokus nahlas, tak zalituje. Byl to opravdu ubohý pokus, který jeho společnice odmění jen pohrdavým odfrknutím doprovázeným další, tentokrát však větší, sprškou lávy.
"Děláme to každý den a nikam to nevede. Kdybychom to nedělali vůbec, nikdo si toho ani nevšimne." přisadí si nespokojeně a do tónu hlasu se jí vloudí podráždění.
Enzu si nahlas povzdechne. V tomhle ohledu měla bohužel pravdu. V podsvětí bylo tolik nižších démonů, že se o sklízení lidských duší touhle jednoduchou formou div nevedly války. Enzu zaťal prsty v pěst a smrtelník padl v bezvědomí na zem.
"Co teda navrhuješ?" zeptal se jí, ale už tak nějak tušil, kam Rara bude jejich kroky směrovat. Jen se na něj šibalsky usmála.
"A musím?" zeptal se, ale místo odpovědi dostal jen spokojené přikývnutí. Znovu si povzdychl, ale na tváři měl drobný úsměv. Vyskočila nadšeně z kamene, chytila ho za ruku a táhla ho směrem k portálu. Enzu za ní doslova vlál, když se vzduchem nesl její spokojený smích.
"Neboooj bude to zábava!"
A tak vstoupili do světa lidí.

Jakoby svět sám o sobě měl málo problémů.
Teď přišli ještě oni dva a s nimi nic dobrého.