Andor.cz - Dračí doupě online

"Do jisté míry, lásko....to byla vůl bohů, ano." Odpovím vážným hlasem.
"To s jejich pomocí jsem směl zanechat ti vzkaz na vlastním náhrobku. to oni, vedli Regisovy kroky podsvětím, ab mne našel. To oni, dík tvým a jeho slovům a činům, provedli mne temným krajem, aby mi bylo povolno se vrátit. Když regis přišel s prosbou, Sám Lamius soudce za mne orodoval. a sama hvězdooká Arial, patronka všech mágů a léčitelů, která z podsvětí mne svému stlci zvala, ubolila se posečkt než znovu naplní se můj čas. Ano...bohové podpořili můj návrat svou vůlí. Avšak, nebude to navždy. Z laskavé vůle jejich a díky lásce tvé a přátelství Regise a Michaela, smím opět spatžit tvoji milou, krásnou tvář, smím znovu nadechnout se čerstvého vánku, cítit dotek, bolest, teplo, chlad. Pozvednout paži a cíti v ní zas sílu. zíbat tvé rty, když v povečerním šeru usadí se ti ve tváři smutek. Obejmout syna, jehož spatřil jsem ledva na okamžik, coby čerstvě narozné robě....ale povoeno je mi to jen do času. Ne Kadro, nejsem přelud. Pohleď, zde je má dlaň. Neboj se, dotkni se jí. není to sen a nerozplyne se ti s příštím ránem." A natáhuji k tobě svoji dlaň. "Je skutečná. Pevná jak dřív. Je živá. Schopná podpořit tě. Podržet až klesneš únavou. A ukonejšit v náruči, až na tvých tvářích zatřpytí se szy jako rosa na růžovém plátku....Ale... rovnováha musela být zachována. Nejsem tedy, přelud, moje drahá. Nejsem ani přízrak nebo mámení. Ale nejsem, Kadro, zdráv. niky nebudu.To jeiná nám bude odepřeno."
"Vím co jsi prožívala. Posvětní kraj ani božské výšiny nejsou, žel bohům, ušetřny bolesti těch kteří neodešli. A věř že srdce protě pukalo mi. A kolkráte toužil jsem tě obejmout a osušit tvé slzy. Smýt ti polibky z tváře všechnu bolest, všechno utrpení. Dřívější návrat nebyl mi však povolen."Smutek těchto slov, ten není hraný.
"Tvé serdce nochladlo. Kdyby ano, neseděl bych zde teď s tebou. Budu čekat....tak dlouho, jak mi bude dáno. a zatím dokážu ti, že se zpět nevrátil jen stín tvého muže." odmlčím se. i pro mne je to vlastně těžké.
"Regis....ano, on bude opět v pořádku, jak dřív. Regeneruje se rychle.....Alespoň prozatím." A pk vstanu, přejdu k tobě a přikleknu k tvému křeslu. Hned zítra ráno, poku to již zvládne, čemuž pevně věřím, já a Regis přivedeme zpět našeho syna. A vše zase bude dobré, uvidíš.... Smím?" a pokud mi to dovolíš, pomlu a se věí něžnotí pak vezmu do svých dlaní tboji poraněnou dlaň. Než szdvihnu se zas, zdvihnu tu dań ve svých dlaních ke rtům a vtisknu ne to poravěná místo polibek tak vroucí, jako bych po něm opravdu toužil celých 15 let. A poranění náhle zmizí...zbude pouze malá světlá jizvička, tvarem připomínající slzu.
A pak se sdvihnu a chatám se tě tiše opustit a jít zjistit, co nás vyrušilo...nebo kdo.
Ale jsem tebou náhle zadržen a pohled tvůj mne žádá "Neocházej."
Zastavím se tedy, svíraje tvou ruku ve své.
V tu chvíli vstoupí spěšným krokm do místnosti mladý komoří tak, jak byl probuzen, ustrojený jnom zpola.
"Milosti, odpusťte....venku jsou nějací dva chlapci s poslstvím od pánů z Grálu. Źe prý to smějí předat pouze panstvu." Vysype na nás s omluvou. "Milosti...jede z tach chlapců je vážně zraněn a pan hrabě nemá sil jej uzravit." obrací se poté přímo na mne.

Naslouchám mu. Naslouchám svému muži a přitom si ho prohlížím, s určitou nedůvěrou a odměřeností. Umím si představit, jak si znovu stoupnu k oknu, hledím ven a v rukách držím hrnek a on mi tolik chybí. Chybí, i když je tady, protože se mi nedaří zpracovat ten holý fakt, že je živý.
Je?
Je to jako když zemřel a mě trvalo neočekávat, že otevře dveře a že na mě nepromluví, když venku za okny kvílí noční vítr a já se snažím zdolat další stránku knihy u mihotajícího se plamene svíčky.

Pak přikývnu.

“Nevím spoustu věcí. Spoustu jich, snad, umím přijmout, ale to, co se stalo dnes… naznačuješ, že je to vůle bohů? Nebo se proti bohům stavíte, Iriane?“ do hlasu se mi propisuje roztřesenost i nedůvěra, pochybnosti.
“Celé roky jsem snila o tom, že se jednoho dne shledáme a když je ten den tady, neumím z toho mít radost. Snad se smutek zažral příliš hluboko do mého srdce, snad… já nevím. Nechci tě přivítat chladně, ale lhát a hrát si na něco, co…,“ smířlivě prohnu rty.
Co necítím? Vždyť netuším, co cítím.
“Je to dlouho. Je – a bylo, to strašné. Po tom, co jsi zemřel. Možná to zabere jen pár hodin, možná pár dní,“ dodám omluvně.
“Ale pokud bude Regis v pořádku, je na tom aspoň něco opravdu dobrého. Přijel sotva před chvílí, ani jsem netušila… Finias je v ohrožení. Regis se zhroutil. Ty jsi… jsi tady…,“ pousměji se.
A promnu si hřbet poraněné ruky.

Nad zabušením na dveře se ale zamračím a natáhnu se po Irianovi, abych ho zastavila v odchodu. Chytím ho za paži a dám najevo, tím dotekem, pohledem i celým postojem, že není čas odcházet.

Mezitím, co probíhalo na zámku a kolem něj, odvíjel se v lesích na hranicích knížectví jiný malý příběh.
Dva mladíci, jež byli svými otci vyvoleni cob tajní poslové a během cesty neměli se nikde zastavovat, nikde z cesty odbočit , svůj slib v mladickém nerozumu, hnáni touhou po ohni a teplém jdle, porušili.
A málem je to stálo oba život.
Neboť oheň, ke kterému chtěli přisenout, byl ohněn tří ojáků královské gardy.
Byli ve službě, na stráži, na lovu. A neuvěřili chlapcůn, že jsou jen poutníky, kteří se ztratili.
Chlapci vyvázli z onoho střetnutí jen se štěstím bez ztráty poselství, jež vezli.
Jeden z nich, Paul, syn lovce, zvaného Mdvěd, byl při útěku chlapců od nebzpečného ohně, poraněn šipkou z omdesátiliberní vojnské kuše. Šipka zůstala mu vězet v těle čtyři palce pod levým ramenem, hojně krvácela a blo třeba ji rychle ošetřit. oba chlapci dostali se ke svým koním, oba nasedli a oba dokázali tryskem zmizet po původní své trase. Ale již po půl míli jízdy nedokázal již Paul sám udržet otěže a ani udržet se v sedle.
I vysadil jej Damian, syn kovářův a v třetí geheraci kovář... a člen oboje, tak jako kdysi otec, před seb na svého koně, oěže jeho koně přivázal pevně k popruhu sedlové brašny a přidržujíce pak Paula jednou rukou, kopl řádně koně do boku, aby se děl znovu do urchleného běhu. tyskem proletěli vzhůru po stráni k zámeckým branám.
Zde damian nechal koně téměř zastavit. Ve strážnici u brány se svítilo a byl tam jeden strážný, který si je prohlížel překvapeným pohledem. Ale všiml si zraněného a dbaje nařízení, platícího jště z dob Jeho Milosti, jež kněžna nezrušila, ve kterém stálo, že zraněným jsou brány otevřeny, vpustil hoch dovnitř. A damian poděkoval úklonou a opět koně popohnal, neb Paul mu mezitím začal v sedle omdlévat.
Z dálky zahlédl ještě, že někdo, asi panstvo, se zrovna vrací domů
Než ale stačil k nim dojet, oni odešli dovnitř.
A když dojel konešně na nádvoří, jevící doszd známky že tu někdo nedávno sesedal z koně, bylo nádvoří již tmavé a dokonale liduprázdné.
A tak sesedl, opatrně pomohl ze sedla Paulovi, opět omdlévajícmu pod jeho rukama, dovlekl se s ním ke dveřím, kde třikrát ilně zabušil klepadlem a ještě hlasitě zavolal. "Haloooooo! je tu někdo! Prosím pomozte!!" víc dělat nemohl. Musel se sám vydýchat....a jště přidržovat Paula, aby oba neakončili ve sněhu.
Zdálo se mu nekonešně dlouho, nž za několik desítek minut cvakl ve dveřích zámek a dveře se otavřeli.
Stál v nich nějaký sluha a prohlížel si je oba, svítce si k tomu lucernou...
A to právě bylo ono vyrušení, které přerušilo hovor u krbu ve velkém sále.

Ještě během cesty se Regis trochu vzpamatoval.
Kdž jsme jej pak předávali do péče prsonálu, již oět prohlašoval, že mu ni není.
Nařídil jsem mu však klid na lůžku a byl ochoten na to osobně ohlížet.
"Pokud se budeš snažit vstávat, drahý příteli, já osobně tě k té posteli přivážu." Varoval jsem jej a možná to částečně myslel žertem. Ale opravdu jsem se teď o něj bál.

Ačkoliv nabyl jsem dojmu, že nejsem zpátky nevítán, přesto možná čekal jsem vřlost o své krásné paní a ne odtažitost, nvíru a chlad. Rozměl jsem jí. tak dlouho žila sema v domě naplněném žalem, místo štěstí, které bychom si byli přáli. Tak dlouho, nemajíce naději. Jakkoliv nadějná a útěšná měla být slova na mramoru, jež já sám jsem, znalý cesty, poskládal, přc pro ni byla to jen slova, v nezměrné práznotě jí klidu nenesoucí.
Rád navrátil jsem se kní zpět, z nekonešných temných krajů bez útěchy. Ikdyž vděl jsem, proč mi to bylo dovoleno. Ta slova nelhala. Já vrátil se zpět, neboť byl jsem povolán.
Ač znovu živý, nezískal jsem nesmrtelnost, ani nebyl zdráv.
Byl jsem ale věčen i za ten čas co byl nám dán.

Ano.....Kadra viděla, a nenechávalo ji to klidnou, jak se e mnou u chodu Samuel klidně baví, jedouce kus za mnou a přijížděje teprve, když já už hovořil jsem s ním, neviděla starého sluhu s díky padnout na kolena, když mne spatřil. Ani reakce ostatních....že modlii se a že poklekali.....když já jsem to neviděl....Jedno však již vidět mohla. Kdž vcházli jsme bok po boku do domu, otevřely se dveře kuchyně a z nich nám v ústrety vyběhla má milovaná kuchařka Martha. Byla již stará a žel po mém odchodu jí podlomil zdraví. Ale přesto téměř rozběhla se a s plášem sevřea mne v náruči. "Ach Milosti! Můj milý sladký chlapče. Můj milovaný pane. Co jě se pro vás naplakal. a v jste se mi vátil. Bohům stokrát dík." a nehledíce kdo to vidí, v návalu lásky téměř mateřské hned zlíbalami ruce a též líc, zanechávaje mi na košili mokré topy vlastních slz. Kadra nemohla vědět, že bývala mi v mlád vlastně chůvou a....sama dětí nemaje....mne téměř sobě osvojila, když trávil jsem s ní mnoho dětských dnů svých při kuchyni, kdž rodiče pro povinnosti nemohlise mi tak často jak by chtěli věnovat.
A když mne ztratila, jaoby odešel jí milovaný pán i syn.

něžně vvnul jsem se jí z matřského obětí a podívat e za ní bez váhání přislíbil. dnes však již ne. Připozdilo se, blyli jsme unavení.
A má paní žádala si vysvětlení, jež jí bylo třeba poskytnout.
Než bylo ale cokoliv řečeno, došli jsme spolu do velkého sálu, nchali si kžesla přisunouti ke krbu a nalíti si čaj.
až když sloužcí nás, s klaněním a přánm dobré noci, opustili, zadíval jsem se své drahé dlouze o očí.
"Je těžké, lásko, vypověděti ti, proč nesměla jsi o tom vědět. věz však že znl jsem možnot , ne však způsob k návratu. Já nebyl povolán znát še co umožňuje magie. Je silou větší, nez jsme schopni postihnout a i ty njrozsáhljší doveností a nejhlubš dar pro magii, jsou jen pouhým střípkam oceánu....jen nepatrnou kapkou v moři , jímž je magie sama, A tohoto poznatku dojdem až teprve tehdy, má drahá, projdem li údolím stínů a přes řeku tam na její druhý břeh. Co bytosti magií tvořené vždy věděly a mágům blo dovoleno tušit, jest okolí jejich, ač srdci nejbližšímu, vědět zakázáno. Regis to věděl. Když žádal, v hodinu kdy znovu padli mnozí za tyrana, byl varován že říci mnoho, mnoho stojí.
a když pak prosba byla vysyšena a vyšší bytosti začaly již kouzlo spřádat, ktrým by bylo možno me zpět navrátiti. On sám nabídl se, jíti do světa za temnou řekou, mou duši nalézti a zpět ji přepraviti.
Do toho světa ale živí vkročit nsmějí, má milá.
Jak víš tak Regis není člověk. Je, kým je. A podstata jeho žití skýtá mu možnot, do jisté míry, překonati smrt. Víš...v dobách radostnějšch, často smáli jsme se, že je jako kocour, jenž má devět životů. On nejednou mi v žertu řekl, že vynásobit kocoura mám desti.
Však zemřel a opět zregeneroval již mnohokrát.
Nevím...ani on sám nzná přesné čílo, kolik životů mu v skutečnosti zbývá.
skutečnotí však je...." nedokončil jsem své vyprávění. V tu chvíli zaklapaly n nádvoří podkovy vou spěšně jdoucích koní a kdosi silně zabušil klepadlem na dveře tak naléhavě, že vzbudil by snad celý dům, kdyby neše někdo otevřt.

“Jistě. Přeci ho tady nenecháme,“ odvětím svému muži poněkud napjatě, jak je mi celá situace tak trochu nepříjemná. Mysl mi čím dál víc utíká k myšlenkám na to, že v příbězích je tohle všechno jednoduché – vrátila se mi láska života, měla bych být šťastná, objímat ho a nechtít už nikdy pustit. Měla bych se po něm sápat, nadšená a zcela poblázněná.
Místo toho cítím obezřetnost.

Nicméně chytím uzdu Regisova koně a bez větších problémů jej navedu k domovu. Zatímco Irian spěchá, ani mé kroky nejsou pomalé, také koně ženu, ale ne tak zběsile. V mím ani jeho sedle totiž raněný není a služebnictvo bude mít dost problémů a starostí s Regisem. Když přijedu o něco později, aspoň už vyřídí, co je třeba.
Nicméně těch pár sekund Irianova náskoku je jako nic.

Ovšem, když seskočím a předám koně, zarazí mě jak vlídně se Samuel se svým pánem baví. Jako by nikdy nezemřel. Jako by tohle celé nebylo zvláštní. Proti přírodě. Nikoho to netrápilo? Přijali kouzlo, všechnu Irianovu moc jen tak? Bez otázek a pochybností?
Co je se mnou špatně?
Odmítnu gestem, s jemným úsměvem, pomoc a vyrazím do domu. Rozkážu jen, aby Regisovi dali dobrý pokoj a že se několik dní zdrží. Poočku přitom sleduji Iriana. Je jako dřív. Stejný. Křehký, přesto silný.
Ztratila jsem patnáct let životem o samotě a když je zpátky, neumím z té osamělé řeky vystoupit na břeh.

“Pojďme dovnitř,“ pobídnu nekompromisně všechny přítomné a sama tak učiním.
“Dala bych si ještě čaj,“ oznámím mimoděk Samuelovi.

Pak se připojík po bok svého muže. I tak si ale držím jistý odstup.
"Co se mu stalo?" kdo jiný, než Irian, by to měl tušit?
"Mě jen řekl, že... o některých věcech nemůže mluvit. Jde o tohle? Je trestán za to, že mluvil, informovala pomáhal s tvým... tvým... návratem..."