Andor.cz - Dračí doupě online

Nespal jsem.
Nemohl jsem spát. Tak blízko lásce, kterou vídával jsem ve vzpomínkách, shlížeje na ty které jsem zde zanechal, shůry, z místa klidu, pro mne však bez útěchy, přesto tak vzdálený, neb směl -li jsem se jí teď znovu dotknout, vzdalovala se mi, lásku noíce dosud v srdci hluboko pohřbenou a truchlící.
Potřebovala čas a já jí jej slíbil. Čas, o který nevědomky okrádalii jsme sami sebe.
Sotva bych ji však mohl získat zpět, kybych naléhal sebehorlivěji.
Nemohl jsem spát.
Mnoho otázek honilo se mi hlavou....A mnoho odpovědí na ně, aniž poskytly by útěchu a srozumění.
Nerozsvítil jsem.
Myšlenky plynuly i v naprosté tmě mého pokoje.
Po paměti našel jsem sedátko ve výklenku u okna hledícího do zahrady a přes ni ke vsím pod strání a k řece.
Takto našla mne má drahá manželka, když tiše vešla....jen látka jejího županu, šusící jak kráčela a vrznutí jednoho z trámů v podlaze prozradily, že někdo vchází.
Přesto jsem se po tom slabém zvuku otočil a beze slov použil kouzlo k rozžehnutí lucreny na okenní římse.
Vyslech jsem ji tiše s hlavou skloněnou.
A pak sem vstal a bze slov ji njdříve pevně stiskl v náruči.
"Jsem zde, Lásko. A nezbývá nám pouhý okamžik. Snad tentokráte bude nám dán čas abych vše vysvětlil....a utěšil tě, nežli se zas rozloučíme."

Potácela jsem se od ničeho k ničemu. Chodila sem a tam, sedala si, abych se zase zvedla, abych vyhlédla zpola zamlženými okny ven. Kam až oko dohlédlo, vládla tuhá, tvrdá zima. Nelítostná stejně jako to, co se nám stalo.
Nebyla to jeho vina.
Nic z toho.
Jenže to, že si s námi bohové zahrávají tímto způsobem mi rvalo z těla srdce a drtilo mysl, protože představa, že spolu prožijeme pár dní navíc a potom mne znovu navěky opustí byla nepředstavitelná muka. Kdo ví, jestli to po těch létech ještě byla láska, nebo spíš utlumená posedlost, mírněná navíc tím, že ho už nikdy neuvidím. Jestli to někdo ví, pak já určitě ne.

Nakonec, dávno po půli noci, se zvednu a znalá každého prkna, které v domě vrzne, jsem se vykradla z ložnice ven. Tichá, zahalená v županu z hustě tkané látky, která hřála za každého počasí. Podlaha zavrzala až u pokoje, kam jsem obvykle nechodila a neměla jsem její plochu tak zmapovanou jako zbytek domu. To mě mohlo ale jen stěží zastavit.
Do ruky se mi opřel chladný kov kliky a hned na to se dveře otevřely, jak jsem se do nich opřela silou a zároveň je táhla kousek k sobě, aby nepráskly.

“Nejde jen o uzdravení,“ promluvím tiše, ale důrazně, do tmy pokoje.
“Nejde jen o to, že jsi tady a za jakých okolností. Jde o to, že jestli mě něco takového zlomí podruhé… nechci, aby k tomu došlo. To je to s čím se nehodlám smířit a čeho se bojím. Není to tak, že bych tě neviděla ráda a že bych… Iriane,“ vydechnu zničeně.
“Myslím, že stejně jako si já nedokáži představit, co prožíváš ty, je to i naopak. Důležitější jsou teď ale jiné věci,“ posadím se bez okolků, studu či omluvy na okraj postele.
“Jakmile bude Finias v bezpečí, inu, vysvětlíš mu to sám a to mezi námi, to vyřešíme potom. V soukromí.“

Záchrana

Z mých myšlenek mně vyvede zavytí psa, ucítím také povědomou vůni a mám také pocit jak něco proletělo nad námi asi netopýr. A také mám pocit že tu nejsme sami a když ten pocit pak ještě zesílí zaslechnu hlas svého mistra, překvapení ještě nestačí doznít a on najednou najednou stojí před námi.
Strýček Regis ... Regis ...
„Mistře.“pronesu s překvapeným výrazem zatím co pořád svírám ten křížek protože tohle jsem i přes Finiasova slova nečekala. I když možná něco do sebe zapadá tak to sebou přináší také spoustu nových otázek.
Ale je pravda že na ně teď není čas.
„Finias bude potřebovat více pomoci než já.“
I já jsem ráda že vidím svého staré mistra a i když to neřeknu tak nadšeně jako Finias poprvé od chvíle co jsem se zde objevila se usměju. Problém možná přijde když se pokusím postavit ... možná obávám se že to je jediná možnost protože v současném stavu by náš útěk asi postrádal potřebnou rychlost.
Myslím aspoň něco ...

Tvůj nejasný pocit se náhle proměnil v naprostou jistotu, když se náhle z místa, kde nepochybně nikdo není, ozval klidný hlas tvého bývalého mistra:
"Myslím, že útrap bylo dost. Půjdeme domů, co říkáte?" a najednou jsem se tu před vámi i zjevil ve vlastní....trochu více bledé, ale jinak stále důstojné, osobě. S úsmvem...jak jinak, než se semknutými rty.
A udělal jsem dva kroky a vyšel do světelného kuželu měsíčního světla, vrhaného sem malým okénkem vysoko nad našimy hlavami.
"Regisi!!" Vykřikl Finias radostně a pokusil se vyjít mi naproti....ale dosu vězel v řetězech. A stále připoután k mrtvému na druhé straně řetězové kladky.

A z chodby za dveřmi se ozývá hlasité, několikanásobné chrápání tvrdě spících stráží.....i ostatních vězňů.

"Ano, jsem to opravdu já. Vítání ale necháme na později. Nejsem jediný, koho budete chtít uvítat...a ti strážci nbudou spát věčně. Naštěstí."