Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Květ bílé růže

Příspěvků: 89
Hraje se Denně  Vypravěč Tiara je offlineTiara
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Irian de Taskau je offline, naposledy online byla 24. května 2024 6:46Irian de Taskau
 Postava Regis je offline, naposledy online byla 24. května 2024 6:46Regis
 Postava Finias de Taskau je offline, naposledy online byla 24. května 2024 6:46Finias de Taskau
 Postava Kadra z Varatu je onlineKadra z Varatu
 Postava Sheris Gallaway je offline, naposledy online byla 27. května 2024 14:52Sheris Gallaway
 
Irian de Taskau - 08. května 2024 22:17
tn_wm04l3010.jpg
"Tvé srdce a tvá duše také potřebují uzdravit. A zkonejšit láskou, aby srdce pookřálo a duše přijala, že někdy v co již nedoufáme může se ještě stát, má nejdražší." Odpovím na její povzdech i její netečnost a odevzdanost, když mne náhle propouští, abych šel konat, co mi velí povinnost.
A nyní jsem to já, ko by rád vztáhl ruku a zachytil se té její v němém gestu "Neopouštěj mne, prosím."
Ale opět mě posílá pryč....aby se nad nestalo něco zlého.
Povzdechnu si tedy a jen eochotně obracím se ke komořímu. "Dobrá tedy.....Darile veďte mne. Kam jste chlapce uložili?" A odcházím, v chůzi nabíraje postupně na spěšnoti kroků.
Ne. Nezastavil jsem se na prahu a neotočil se....abych věnoval své paní ještě jeden pohled. Nemohl jsem. Rozervalo by mi to srdce na tisíce kousků.

Nechal jsem se raději rychle dovést za těmi dvěma chlapci.
Nejdříve prohlédl jsem a postaral se o toho zraněného. Ránu bylo třeba vyčitit, ošetřit bylinami, vyjmout z ní šípa zastavit rychle krvácení. Zjistil jsem naštěstí, že chlapec není ohrožen na životě....střelec nebyl naštěstí moc dobrý a zasáhl jen svalovinu a úpony pod ramenním kloubem, žádnou cévu, žádný orgán od nichž rána prošla tělem dost daleko. Požádal jsem v kuchyni o horkou vodu a dal do ní vylouhovat tišící bylinky. připravil jsem si kus jemného, čistého plátna, roztrhl je vedví a jdnu poloviu namočil do výluhu z bylin. Ano....do toho samého, krerý tenkrát chystávala Tamuriel na mou ránu. Požádal jsem komošího Darila...syna mého majordoma, vrchního komořího...a přítele Johna....a toho druhého chlapce, aby opatrně zdvihli zraněného do sedu a chvíli jej tak podrželi. patrně jsem použil slabé zecitlivující kouzlo, šíp v ráně trochu posunul a za výstupem z rány ulomil hrot a ratiště šípu bez problémů vytáhl. Nechal jem clapce opět položit a před alší čiností prozkoual pečlivě hrot šípu. Není-li tříštivý a v ráně nemohl kus zůstat, není-li dutý něčím snd napuštěn, nebo není-li namočen v jedu. Naštěstí jsem shleal, že se jedná o obyčejný vojenský šíp. A skutečně o čistý průstřel.
Poté jsem bez dalšího čekání ránu omyl plátnem namočeným v odvaru a důklaně vyždímaným. A kouzlem ji snadno zacelil bez většího vyčerpání, aniž by zůstala větší jizva....jn maličká prohloubenina zůstaa v tom místě.
"Teď jej uložte do pořádného lůžka Darile, důkladně přikryjte a...nechte jej pořádně prospat. Přecejen je mu teprve patnáct let a ztratil mnoho krve. Ať má mladý organismus čas si ztrátu doplnit." Zadal jsem pokyny komorníkovi. Ten to jen odkýval "Jistě Milosti."
Obrátil jsem se pak na nezraněného chlapce, který tu celou dobu stál a překvapeně...skoro užasle...mne pozoroval celou dobu, kdy staral jsem se jeho kamaráda.
"Tak jakoupak zprávu nám to neseš, chlapče. Povíš mi to?" promluvil jsem k němu vlíně a položil mu pravou ruku na rameno. Ano...tu na které mohl jasně vidět pečetní prsten s květem růže, coby pečetidlem, navlečený na prsteníčku. Všiml si ho a před mou dlaní ucouvl, jako by jej mohla popálit.
"Ne." Zavrtěl hlavou. "Ten prsten nosil muž, který zemřel. Můj otec byl v jednotce hraběte Terzieff-Godefroye a byl tenkrát na pohřbu. To nemůžete být vy. Vám to nepovím, dokud nebudu vědět kdo jste....Kdo opravdu jste....Na duchy nevěřím. A na vampíra nevypadáte." Musel jsem se usmát.
"Tedy...ty si troufáš mladíku....to je přece..." Rozohnil se Daril. Ale než stihl pokračovat promluvil za mými zády někdo kdo nejlépe mohl mladíkovi vysvětlit, že já jsem skutečně já...a proč.
"To je v pořádku Darile." Řekl ještě zesláblým hlasem Regis, opírající se o zárubeň dveří za mými zády. "Já to vysvětlím." a v myšlenkách mne ujistil, v odpověď na mou v mysli vyslovenou otázku zda je mu již lépe, že ano. Ale o tu zárubň se při tom ujitění opíral až příliš pevně abych mu to plně věřil.
"Než se ponoříš do vyprávění, příteli...raději se, prosím, posaď. Ne že bch nevěřil tvým slovům. Ale pršt tě dnes křísit bych ještě nedokázal." pousmál jsem se na něj...veselého v tom úsměvu bylo pramálo.
Ale ustoupil jsem do chodby a nechal těm dvěma alespoň náznak soukromí.
Mluvili pak polu tiše dlouhý čas. A nakonec se mládenec po mě plaše ohlédl. A pohledem se tázavě vpil do Regisovy tváře. "Jen jdi." naznačil mu Regis pokývnutím hlavy a jemně jej postrčil kupřeu. a chlapec vykročil, došel až krok přede mne a poklekl na jedno koleno s hlavou skloněnou. "Já...odpusťte Milosti. Nevěděl jsem, že je to možné. Že legenda je pravdivá a nápis na náhrobku nelhal." usmál jsem se na chlapce vlídně. "Nápis na náhrobcích jen málokdy lžou, chlapče. Vstaň prosím. Nejsem král, abys přede mnou klečel. Pojď Dám přichystat něco k pozdní večeři a ty mi pak povíš, co za důležité poselství jste přivezli, ano? Na polátku mohu potom vprávět já tobě, budeš-li chtít." Vystrkal jsem jej jemně ze dveří. "Pan hrabě musí odpočívat." Otočil jsem se ještě do místnosti s přísně míněnou větou, pronesenou záměrně důrazně směrem k Regisovi. A zavřel dveře dříve, než ten se rozhodl k nám přidat.

Nechal jsem opravdu do velkého sálu prostřít k pozní večeři. Ale nejedl jsem. Neměl jsem hlad ani chuť. jen jsem si do své oblíbené číše nalil víno a po malých doušcích je vychutnával pozorujíce s jak velkou chutí se chlapec do všeho pustil.
Bla mi jím poskytnuta pečeť a listina. Než se chlapec najedl, pečlivě jsem si prohlédl pečeť. Toho hada jsem dobře znal. Patříval Miltidovi. Byl to onen pečetní prsten s tajnou schránkou, pomocí kterého ukryl jed. Na ten den jsem nezapomněl...nikdy nezapomenu.
Pročetl jsem pomalu listinu.....Dvakrát.
A pochopil, co je to za sdělení.
"Nu chlapče." Zvedl jsem pohled o listiny a odložil ji na stůl, když mladík dojedl. "Musím se ti omluvit. Dnes vyprávění vynecháme. Ty se jdi prospat. Zítra čaně ráno.....ještě za tmy....vyrážíme. Ty domů. Poneseš důležité poseltví. Výzvu k dávné přísaze. A my....já a pan hrabě...pojedeme...hmm....rozdmýchat oheň, který doufali jsme že vyhasl. Dobrou noc, mladý Damiane, synu Rogerův. Až se opět sejedme na delší čas, nebude to zde a i ty pak složíš přísahu." a s těmi slovy jsem se zdvihl a odešel o své pracovny. Zde pečlive poskládal jsem sedm listů papíru, opět je rozložil a do každého napsal modrým inkoustem úhleným, trochu rozevlátým písmem slova: "Když tyrana ruka vládne, polnice k boji zavolá. A slyšíš v ní píseń dávno dohranou. Pozvedni zbraně, dávná přísaha ted s nepřítelem opět zve tě do kola. Ať v očích zase jiskry víry zaplanou." a pod to rudým inkoustem slova: "Za vlast, za víru a za pravého kréle."
A pod ta slova nkreslil jsem číší...grál...a na ni pětilistou růži.
Poté jsem všech sedm dopisů opět pečlivě složil opatřil je pečetí s rudobbílou a zelenou šňůrkou a zpečetil je svým pečetním prstenem. Adresy ani jména adresátů jsem na ně nenapsal. Úmyslně. Kdo je bude rozesílat, ví kam který poslat. A nikdo další nic vědět nemusí.
Vstal jsem a obešel všechny v domě...Ze zvyku jsem se zastavil u dveří pokoje, který patříval Johnovi (nyní něm bydlel Johnův mladší bratr Samuel. lterý převzal povinnosti majordoma a vrchního komorníka, ale nepřebral roli velitl Takauské domobrany, neboť nebyl vojákem a narozdí od bratra nebýval ani v odboji....Aby byli opět ve střehu a nevpouštěli již úplně každého. Keště téhož vešera vtryčil se kolem vesnic po dlouhé době opět palisády, v Alionu na hradbách zase usídlili se muži s luky a kušemi a ve vrátnici u hlavní brány do zámku....v obou vrátnicích....zaplálo světlo a objevily se zde strážní hlídky.
Miltidův syn jde v otcových šlépějích.....my půjdeme ve svých vlastních.
Došel jsem ještěbzkontrolovat jestli oba chlapci spí a jestli si Regis šel opravdu opět lehnout. Teprve potom šel jsem, znaven, spát. Do pokoje v němž lůžko měl jsem před léty za lože smrtelné.
Svou paní, ač rád bych tuto noc spal opět po jejím boku, jsem se budit neodvážil.

 
Kadra z Varatu - 08. května 2024 09:38
kadra023968.jpg
Irianovo vysvětlení mě nijak nupokojilo. Byl tady, ale vlastně jsem se vrátily do situace před lety. Je tady, abychom spolu mohli strávit nějaký čas, ale potom mi zase zmizí a já všechnu tu bolest budu muset snášet znovu. Je tady, aby zachránil našeho syna? Je to dostatečná útěcha?

Zůstanu sedět a pozorovat ho. Snažím se si to srovnat v hlavě, smířit se s tím, ale potřebuji mluvit. Potřebuji mu říct všechno, co mě tíží, z čeho mám strach, plivat na osud a jeho nespravedlnost a přitom mlčím, protože vůle bohů… nelíbilo se mi, jak o našich životech rozhodují druzí. Nevybojovali jsme už dost? Neobětovali jsme už dost?

A pak, místo toho, aby mi bylo dopřáno, zase jen problémy…

Vydechnu, otrávená tím vším, a vytrhnu svou ruku z Irianovy. Možná tenhle osud nejsem ochotná přijmout.
“Běž,“ svolím netečně, aby šel pomoci těm, kteří to potřebují.
Najednou. Najednou všichni potřebují pomoci, ale...
Znovu vydechnu a vstanu z křesla. Ať si bohové klidně myslí, že jsem nevděčná, protože v mojí hlavě se už usadil pocit, že na to mám právo.
“Běž jim pomoci, než se stane něco zlého,“ přejedu si palcem po dlani, kde ještě před chvílí byla krvavá rána, ale nyní zbyla jen jizva ve tvaru slzy a všechna krev kolem ní… musím ji smýt.

"Přijdu za vámi později. Stejně bych tam nebyla nic platná," jestli jsem doteď stála za lidmi, nyní přišel čas, abych stála hlavně sama za sebou. S tím zamířím pryč z místnosti s úmyslem se na pár minut schovat ve vlastní ložnici.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.074446201324463 sekund

na začátek stránky