Andor.cz - Dračí doupě online

O všem si promluvit později.
Všechno zjistit později.
Jako poslední.
Snažím se nebrat si celou situaci osobně, ale je to těžké. Připadám si tady navíc, jen jako někdo, kdo měl dát svou krev a slova, jako někdo, kdo musí trpět a neptat se. Nevzpírat se. Sama sis to vybrala.

“Byl jsi roky mrtvý,“ ta slova vyplivnu jako výčitku, zatímco si odepínám vlastní plášť, abych ho Irianovi přehodila přes ramena, “Jestli se teď nastydneš, budu zuřit,“ dodám už pragmatičtěji.
Samotnou mě ochromí zima, ale jsem z toho všeho tak rozpálená, že nemám problém se zvednout a pomoci i jednomu, i druhému. Zvednout se, v chůzi, v čemkoliv, co je třeba.
Kam zmizela všechna má laskavost? Vždyť mám, co jsem si přála… aby byl se mnou.

Pomohu jim ke koním, abychom se co nejdřív mohli vrátit.

Zimomřiě se zahalím do pláště. Až poté si povšimnu, co za plášť to je.
"Můj plášť? Zůstal tu?" usměji se překvapen i potěšen zároveň.

A pak se mi, jen pár kroků ode mne, můj nejdražší přtel náhle sesune k zemi.
V tu chvíli plášť zavíří vzduchem, jak se běkolika rychlými kroky vrhnu k němu.
"Regisi!" bez okolků přiklekám vedle Kadry a zapomínaje na okamžik na svět kolem, s jistotou zkušeného léčitele ověřuji, zda mu lze pomoci.
Srdce bije, slabě, ale vytrvale....Zá se, že jeho vůle k životu sama bojuje o jeho návrat....Dýchá, mělce, s obtížemi, sotva slyšitelně. vyhodnocuji si rychle v duchu. On ale nemívá sklon ke slabosti, natož ke ztrátě vědomí.....tak co to.....ah ne! To ne!
"Příteli nejdražší, co jsi to udělal?!" Pronesu pak tiše více k sobě nežli k němu.
"Tohle není obyčejná slabost, Kadro. zdvihnu od něj pak oči k ustarané, unavené Kadře, klečící ve sněhu po mém boku. "On.....na to bude ještě čas pozděi si o tom promluvit....Teď je třeba" během řeči odepnu sponu vlastního pláště, strhnu jej ze svých ramen, kam pyl jen před několika minutami pečlivě položen, pokleknu pouze na jedno koleno a plášť s velkou péčí položím přes ležcího Regise. Je zima. Zima až tuhe krev v žilách....ale v tuto chvíii na tom nezáleží. "zahřát jej. A.... klčíce stále na jednom koleni, promnu si rychle dlaně jednu o druhou a přiložím je bez váhání, bez přemýšlení, bez otázek, do výšky natažené dlaně nad přítelovu hruď v místech kde mu slabě tepe srdce. "přivást zpět." dokončím větu. Soustředění, zklidnit dech, zkoncentrovat se. "Aianae."
pronesu tiše, dodávaje kouzlu sílu, které mě samotnému se dosud plně nedostává vyslovením slovní magické formule v rodném jazyce svých předků. Z dlaní mých rukou uvolněná jasně modrá, hojivá záře se vpije do Regisovy hrudi.
Výsledek je téměř okamžitý.
Hruď mého přítele se začne pohybovat znatelněji, pravidelněji. I dech je výrazně znatelnější. Jen....se stále neprobírá. Ale to přijde...Snad již během cesty.
"A teď mi, lásko, prosím, pomoz vstát. Musí se dostat do tepla a klidu. Na lůžko. Co nejrychleji....a tentokrát to budu já, kdo bude přísný a neoblomný, při udržení pacienta na lůžku."trochu se otřesu zimou. Můj plášť teď ale více potřebuje hřát jeho. "Do tepla potřebujeme všichni."

Kolikrát…
Kolik ještě mě nechá trpět?
Je tohle láska?
Všechno to utrpení?

Přihlížím obřadu takřka bez dechu. Z očí se mi derou slzy, kanou v potocích po tvářích a mé srdce, už tak rozedrané ve dví, trpí. Jestli se vrátí – může zase odejít.
Kdybych zemřela, nemusela bych už nic z toho snášet.
Ovšem pro Finia… pro Finia stálo za to trpět.
Milovat mrtvého. Nikdy se nepohnout z místa, nikdy nepoznat vřelou lásku jiného muže, nikdy nebýt doopravdy šťastná – a teď, když tady stál, nebesky krásný a dokonalý, jako by se zastavil čas a on nikdy neodešel, ani teď jsem nedokázala být šťastná.

Jeho hlas. Jeho slova. Protnula mi hruď a drtila mi srdce na tisíc kousků. Celé to bylo blíže snu, než realitě, a přesto mě mráz štípal na tvářích.

Láska a bolest, bolest a láska.
Nikdy neexistovalo více.
Takto bylo definováno to, co vládlo mezi námi. Upřímný cit vykoupený věčným utrpením, protože Irianův návrat nikdy nedokáže zacelit jizvy, které vznikly jeho odchodem.

Vyděšeně hledím na to, co jsme pronesli. Regis padne k zemi a to je jako povel, abych se hnula, abych něco udělala. Rychlým krokem upřednostním mrtvého. Lásku mého života, toho jediného, kvůli kterému dobrovolně trpím celé roky, aniž bych si sáhla na život či se snažila jeden život překrýt jiným. Vlastním štěstím.
Doběhnu ke koni, strhnu z něj cestovní plášť a vrátím se k Irianovi, pláš rozklepnu a přehodím mu ho přes ramena – a je to, jako by nikdy neodešel. Cítím ho pod rukama.
Ale pak, pak se vrhnu na kolena, do měkkého sněhu k Regisovi, brázdící po jeho tváři zkrvavenými prsty. Krev potříštila sníh i bílý kámen, růži i cestovní plášť, a nyní okraje krvavých stop vykreslují na Regisově tváři nehezké obrazce.

Onen krásný okamžik nového shledání náhle přerušila nečekaná událost.
Regis, stojící dosud bez hnutí na místě pro něj určeném, když magická moc kouzla, jež ho nutila nepodlehnout nové vlně ztráty sil, opustila místnost si náhle prudkým pohybem položil ruku na srdce....zakolísal....a bez jediného hlesu se sesunul k zemi.

Obřad skončil a mě bylo dovoleno poprvé se opět nadechnout čerstvého vzduchu.
Smět opět dýchat.....žít.
Ten vzduch je ae ledový, až v hrdle štípe a pálí.
Roztřese mne zima.
"Je mi zima, lásko." zní roztřeseně z mých úst první ke Kadře pronesená slova.

Kdyz byla formule pronesena poprvé, odkudsi odnikud se náhle zjevil zlatavě jiskřící malý větrný výr, zakroužil nad mramorovou deskou a zvolna, jako by ani nebyla vytesána do onoho bílého kamene, písmenko po písmenku, zdvihl a odnesl nápis, který na náhrobku stál. zbyl jemom čistý, hladý bílý kámen.

Po druhém pronesení formule ten čistý bílí kámen pukl. Přesně středem kamene se rozjela tenká puklin z jejíchž útrob se, jako dvojice světlm tvořených paží a dlaní, vylinua jasná zlatavě jiskřící záře.
Na okamžik jakoby ty průhedné, světlem tvořné dlaně, mezi sebe sevřeli vaše dlaně, spojené nad růží, dosud spočívající nad onou tenkou průrvou.
Ty dleně hřály, hladily a vyzařoval z nich zvláštní mír a klid.
Po chvíli se záře stáhla níže, dvě světelné dlaně jemně uchopily růžový květ, chvíli jej s něhou podržely nad průrvou.
Pak záře počala zesilovat a růžička i dlaně se v ní rozplynuly.
"Dar byl přijat. Staniž se." zazní odnikud a odevšad vlídným hlasem pronesená poslední část formule.
Záře zesiluje. Až oslnivé zlatavě jiskřivé světlo zlije svou září celý vnitřek hrobky.
Tichý svist hebkých perutí býlých křídel.
Jejich hebkost jemně pohla Kadře tvář.
A tichá slova teskné písně, zpívaná vám tolik známím hlasem:

"Nad řekou a krásným údolím,
Pod lesem s hradbou z bílých skal,
V zahradě s keřem růžovým,
Jsem tebe, lásko, zanechal."

následuje jej stejně tichým hlasem pronesená jediná věta:
"Odpust mi,
Nemohl jsem jinak."

Náhle seoslnivá záře pozvolna mění v měkké světlo a poté jen ve světelný opar.
A v místě, kde ještě před několika minutami nebylo nic, jen čistý bílý kámen, stojí na kamenné podlaze postava, jako baldachýnem zahalená běloskvoucmi křídly, otočená čelem od vás, k zadní stěně hrobky.

Pomalu, peruť po peruti, začíná skládat ta majstátní křídla až ta, složena, zprohlední a zmizí.
Teprve potom se k vám Irian. dosud oděný jen v oděvu ve kterém byl tenkrát pohřben obrátí tváří.
Pomalu pozdvihne svou krásnou tvář a jeho fialkové oči dlouho hledí do očí nejdříve Regisovi a pak i Kadře,
Mezitím záře zmizí. Ale ne docela.
V okamžik těsně než odezní poslední její paprsek, pozvedne Irian pravou ruku do výše hrudi a jemně luskne prsty.
Zbytk záře se mu jemně ovinou kolem dlaně, zkoncentrují se a vytvř nad jeho prsty malou kulovitou světelnou sféru, která se vám následně vznese nad hlavy.
Rituál je u konce.
Zbylo z něj jen přítmí, prosvětlované onou sférou a tři postavy, tří přátel, vzájemě propojených přátelstvím i láskou.