Andor.cz - Dračí doupě online

Třes z rukou přejde do zbytku těla. Kolena žádají vypovědět službu, ale nedovolím jim to. Regisovu ruku však neodmítnu, přestože jsem mu, když potřeboval, nenabídla vlastní pomoc. Jestli se mu za to kdy omluvím je ve hvězdách, protože mé srdce svírá tíseň, strach a určitý, zvrácený, pocit toho, že se těším.

"Růžičko bílá, ze sna probuzená,
Krve a žalu krůpějí potřísněná,
Dovol by ten, jež padl jak tvůj květ,
Navrátit směl se ze stínu zpět.
Svět náš zas svírá tyrana dlaň,
Růžičko bílá, co žádám se staň."
Opakuji, zdánlivě vyrovnaným hlasem, na kterém by nikdo nepoznal, že jsem sžíraná zvědavostí i touhou, odporem i sebeodsouzením.

Jakmile slova dořeknu, vydechnu zbytek vzduchu, až se před mými rty objeví hustý obláček. Potom se tázavě, roztřeseně, podívám na Regise.

Venku zatím na zahradu padla tma. Tam uvnitř hrobky, však záře posledního paprsku nepohasíná.

Když Kadra položí růži potřísněnou krví na náhrobek, skloním se nad ni a dlaní se dotknu bílého mramoru. Potlačím další vlnu slabosti a ve svém nitru se zkoncentruji. Nechám chvli prscovat atmosféru tohoto místa i mé vzpomínky. Následný prudký proud hlubokého žalu se nakonec zkoncentruje....v jedinou, valkou, krystalicky průzračnou slzu.
Najde si cestu z koutku mého oka, po pravé tváři...až s jasným zazvoněnm prvotní dešťové kapky dopadne na bílé okvětní lístky, kde se smísí v jeno s kapkou krve.
"Hleď, zde jsou tvé dary." pronáším obřadně a naposledy hladíc dlaní mramor se zvolna napřímím.
"Krev lásky tvé....a žal přítelův. Spojeny v jedné krůpěji." postavm se pak náhrobju po levém boku a když se Kadra postaví vpravo, pozdvihnu tvář, aby se naše oči setkaly.
v tu chvíli nás zaplaví záře posledního slunečního paprsku.
Nabídnu Kadře své dlaně, vztažení nad mramor. A obřadním hlasem pronáším: "Růžičko bílá, ze sna probuzená,
Krve a žalu krůpějí potřísněná,
Dovol by ten, jež padl jak tvůj květ,
Navrátit směl se ze stínu zpět.
Svět náš zas svírá tyrana dlaň,
Růžičko bílá, co žádám se staň."

Kývnu na znamení, že rozumím. Uváži koně, aby neutekli, k nejbližšímu stromku a zkusím, zda je dost pevný – svou silou, ne koňskou, ale nic více nezbývá čas. Vím, že slunce zapadá, kloní se k západu rychleji a jeho poslední paprsky nás popohání.

K náhrobku se vrhnu se vší vervou – kdybych byla pomalejší, možná bych utekla. Neutekla, jen si to namlouváš. Lžeš si. Ale rozpor v tom, co cítím, co je správné a co ne, zůstává.
“Budiž k nám bohové milostivi za to, co činíme,“ ohlédnu se po Regisovi, jestli mi už je v patách. Kdyby potřeboval, nejspíš bych mu došla pomoci, protože pak – s ním po boku, by mé zaječí myšlenky byly menší.

Pak už ale nemeškám. Očekávám, že se Regis postaví, kam je třeba s předstihem vzhledem k tomu, jak mu je. Starost o něj ustoupila na pozadí mému vlastnímu rozpoložení mysli. A pak, pak… se natáhnu k růži.
Třesoucí se ruka se mi zasekne těsně u stonku. Neděsí mě její trny. Její vyjímečnost. Děsí mě to, co přijde.
Když růži konečně sevřu, buransky, jako by to byl korbel piva, ucítím její ostré trny prořezávající se kůží. Tehdy se mi vloudí slzy do očí, ale ne bolestí, nýbrž strachem. Zatáhnu, abych růži v ohybu utrhla, ale jak ji nemotorně držím, tak skutečně více trhám – růži i kůži – ale nakonec povolí. Obrátím ji, tak, aby mi krev nekanula po hřbetu ruky na zem, ale na bělostné okvětí.
Ruce se mi stále třesou. Myslím, že takhle se netřásly ani před mým prvním bojem. Před válkou. Natož pak před oltářem… ale tady, tady a teď se vše láme.

"Utrhnout růži....rukou bez rukavice. Omlouvám se, ale musíš čelit jejím trnům. A....ah. vprotřed věty náhle zakolísám. Ale zachytím se opěradla kamenné lavičky, postavené pod růžovým keřem. S rukou vloženou na hrudi chvíli zhluboka oddechuji. "na květ musí...padout...krůpěj tvé krve." dokončím pak větu o mnoho slabším hlasem.
Pak ji, prosím, polož na náhrobek. Na....ten nápis. Přesně do středu." pokračuji po chvíli a opět se narovnám.
"Poté musím já předat květu svůj dar. A pak...pak je třeba, abychom se postavili každý náhrobku po jednom boku. čelem k sobě, hladíce si vzájemně do očí. A oba msíme pronést zaklínací formuli. Není složitá. Je to téměř báseň. Stačí, budeš-li po mě její slova opakovat. Formule se musí říci dvakrát. A pak....pak se stane, co se stát má."

“Zvládnu to sama, děkuji,“ odmítnu Regise mírně, ale s notnou dávkou sebezapření. Vím, že za to nemůžu. Vím, že dělá to nejlepší. Jenže stejně, jako mi můj život připadal osamělý teď, i s tímhle vším se chci poprat a srovnat sama.
Sesednu a nohama zapadnu do měkkého sněhu. Pohladím koně po krku a ohlédnu se k růži, teprve poté až na Regise.

“Nuže,“ mlasknu jazykem o patro, jak se mi to celé příčí čím dál víc, jelikož cítím, že už jsme blízko. Ne blízko místu, ale okamžiku, kdy…
“Co je třeba udělat?“ zajímám se pragmaticky.

"To nepopírám. Je to magie. Mocná. Mocnější nás dvou. Nás všech. A draze vykoupená." odpovím tiše, aniž bych vzhlédl.
"Sesedněme. Jiné cesty už není." A opět koni naznačím a potichu i řeknu slovy, kterým rozumí.
A opět se sklání aby jezec, v tuto chvíli neschopný sesednout jiným způsobem, mohl sestoupit.
Osamocená, nádherná růže teď v místě, kde stojím, jemně hladí moji pravou skráň.
Natáhnu k ní ruku...a růže jako by se trochu odtáhla od mé dlaně.
Za poslední dobu poprvé zdvihám hlavu a obracím svůj pohled ke Kadře.
"Smím ti pomoci ze sedla?" nabízím galantně.
Zapadající slunce barví z poloviny zdi hrobky přízračným narůžovělým přísvitem.
Teď....teď je ten čas.

Tiše si odfrknu. Nevěřícně, pohrdlivě, jak to, co se dozvídám doléhá na ta nejcitlivější místa a nutí mě přiznat si, že jsem situaci už dávno pochopila, ale vědomě se jí bráním. Zbytek cesty pak sama mlčím, bezvýrazně, pohroužená do změti pocitů.

Když se zastavíme a já vzdáleně uvidím ten výjev, růži nad sněhem, když ucítím její pronikavou vůni a nemohu se dál tvářit, že to byla jen vůně čaje, zamračím se.
“Život a smrt. To, o čem mluvíš, je proti přírodě,“ promluvím tiše, vyčítavě. To ve mně převládá sobectví. Trpěla jsem už dost. Nechci se znovu soužit, nechci přemýšlet nad morálností takového činu, ačkoliv chci zachránit Fianiase. Nepřipadá mi to správné, protože mrtví by měli zůstat mrtvými, ať je jejich smrt jakkoliv bolestivou ztrátou a jakkoliv nespravedlivá.
Proč by to v tomto případě mělo být jinak? Proč by si šanci na život nezasloužil někdo jiný? Stovky padlých mého druhu.
Jenže, on to věděl.
Jak jinak by vznikl jeho náhrobek? Věděl to a nechal si to tajemství pro sebe. Sobecky. Možná ale taky z důvodu, že sdílel můj pohled na smrt a její definitivnost?
Jenže kdo jsem, abych se vzpírala něčemu, co snad určil osud? Pokud je toto cesta, kterou píše, byla bych blázen se jí bránit. Narušovat nitky osudu, vzpírat se jako zdivočelá kobyla...