Andor.cz - Dračí doupě online

"Ne dost dlouho, jak bych si byl přál, Kadro." odpovím s hlavou skloněnou.
"Teprve na svých cestách jsem zaslechl o prastaré legendě a o magickém rituálu, který ji provází. Ale až nedávno, když mne má pouť opět na okamžik zavedla do Taskau a já mohl, neviděn, vstoupit do zahrady severní branou...Málem jsme se tehdy potkali, ačkoliv tehdy bych si setkání nemohl dovolit, nechtěl-li jsem ke tvému žalu přidat ještě strach o mou maličkost, ale bylo pro mne těžké, nevystoupit ze stínu, když jsem tam tak stál, malý kousek od tebe a shledával tvůj žal stále neotupeným...počkal jsem tedy až jsi odešla a bespečně zmizela v loubí za ohybem cesty, odkud nebylo na hrobku vidět. Věnoval jsem tehdy, stejně jako předtím ty, zasažen stálou hloubkou žalu, nad naší společnou ztrátou, dlouhou chvíii tichému rozímání. Teprve zde za mnou na to msto přišel neznámý muž, sdílel můj žal a prozradil mi, že lze kouzlem zvrátit osud. V mých žilách a v mé samotné podstatě kouje magie, z níž jsem, z části, zrozen...ale ani já tenkrát zprvu nevěřil. Bytosti stvořené magií mi ale ukázaly, co Irian vždy věděl. Že magiie je mocná zbrań i mocný spojenec, Při dodržení určitých pravidel. Tehdy, Kadro, jsem byl zasvěcen. Výměnou za poznání jsem směl navázat magickou podstatu právě toho jednoho konkrétního keře Taskauské bílé růže, na magii v podstatě Irianova bytí. Skrze svět stínů, kam smějí vstoupit pouze mrtví...Ano, tehdy i já musel na krátký čas odejít mezi stíny....Ti mágově pak stvořili esenci kouzla a opatřili jej speifickou formulí. Já sám však musel vložit vlastní zivotní sílu, na misky pomyslných vah, proti tajemství existence kouzla. Které nesmělo být zjeveno......Jak vypadá porušení přísahy, byť slabé, jsi dnes sama poznala." má zpověď trvala několik desítek sáhů cesty, od místa, kde se nám pod koňskými kopyty ztratil chodníček kdesi v zapadaném trávníku do místa, kde na něj vzápětí navázala úzkíá pěšinka vdoucí loubím, zpleteným z větví a kmínků vinné révy, okolo věkovité magnolie a potom kolem dvou velkých keřů Taskauské bílé růže. Až teprve projížděje okolo magnolie jsem jí vypověděl vše, co bylo možno.
"Až do chvíle svého nynějšího návratu, ještě před několika dny, jsem nevěděl, že kouzlo bude třeba použít tak brzy a nebude mi dooleno tě na to náležitě připravit. Odpust mi to, prosím."
Zbytek cesty pak v sedle ryzáka sedím jen tiše, bez pohnutí, s hlavou skloněnou, pohroužen do vzpomínek.
Koně samy zastaví na malé planince před hrobkou.
Oba růžové keře poslučně spí, pod sněhovou přikrývkou.
Jen jediný sytě zelený výhonek s překrásným, téměř dokonalým květem bílým jako čerstvě padlý sníh se vzdorovitě vzpírá spánku.
Ten jediný květ voní jako tisíc takových růží.
Není však na světě žádné další takové.

Chtěla jsem se tvářit, že to necítím, že mě ta vůně, která se ke sněhu a zimě vůbec nehodí, neexistuje. V domě jsem to ještě mohla svést na čaj, na to, jak voněl a omamoval smysl, ale nyní?
Regis si přisadí svou poznámkou.
Věděl to celou dobu?
Zamračím se a stočím pohled do koňské hřívy. Nechci nad tím přemýšlet. Chci prostě jet a vykonat to, co po mě chce. Když nad tím budu příliš přemýšlet…

“Jak dlouho to víš?“ zvednu hlavu a nasaji tu vůni tak mocně, až mě zabolí v hrudi, jak se mi jí prožene ledový vzduch. Mrkáním přitom zaháním slzy, co se derou ven. Nejistotu. Strach? A vztek.
Přesto, jak nechci a jak jsem k celé situaci netečná, pobídnu koně, aby jel rychleji.
Ten rozpor v tom všem… netuším, co si počít.

V tu samou chvíli, kdy se Regis a Kadra vydali na svou cestu rozsáhlou zasněženou zahradou, jen několik desítek mil odtamtud mladý Paul předal kováři Andersu Walterovi, zvanému Walt, pergamen a pečetítko, které jeho otec sebral královskému poslu.
Kovář pokýval vážně hlavou a protože se už začínalo smrákat, pozval chlapce dál.
Nežil tu sám.
Měl ženu a tři děti. Dva syny a malou, asi pětiletou dcerku.
Právě zasedali k večeři, tak byl Paul také pozván.
Po večeři usedl Anders se znepokojeným mručením do starého křesla v rohu světnice, k ruce si postavil malý stolek a na něj petrolejovou lampu.
Nasadil si na nos něco, čemu říkal brýle, rozlomil pečeť, pergamen rozbalil a dlouze mžoural skrze ta tenkým drátkem spojená zvětšovací skla na text na něm.
Pak pergamen opět sroloval, opravil nad kamny, pomocí včelího vosku, pečeť a zavolal si Paula a svého staršího syna Damiana.
Oba chlapci mohli být tak zhruba stejně staří.
A pověděl jim: "To je velmi znepokojivá a důiežitá zpráva, co ji tady Paul přivezl. Tak důležitá, že je třeba doručit ji okamžitě k rukám a očím povolanějším. A....to bude, chlapci, váš společný úkol. Pojedete spolu, protože dva se navzájem lépe ochrání....a....chytí-li jednoho, druhý k cíli jistě dospěje." A pak podal každému chlapci jeden svitek a kažému jedno pečetítko. Na první pohled mezi nimi nebyl patrný žádný rozdíl. Až na hlavu hada na nepravém pečetítku....a naskutečnost, že falešný pergamen žádnou zprávu neobsahoval.
Jen on a oba chlapci věděli, ktré dva předměty, jsou pravé a které ne.
"Dobře je vybav, Anno." řekl své ženě. "A dej jim nějaké svršky navíc a pár tolarů na cestu. Pojedou daleko.....Až na zámek Taskau. Tak ať nám na cestě netrpí hlady a neprochladnou. A ve městě nemusejí přespávat v noclehárně."
"Ale to vám povídám, chlapci. Spžt můžete teprv, až budou věci doručeny. Ne dřív." chlapci horlivě přikyvovali "Já vím. To už mi říkal i táta. Jet co to kůň zvládne, nejkratší možnou cestou, nikde neotálet, nikde nezastavovat s nikým se cestou nebavit."Doplnil jeho slova Paul ještě o instrukce, které dostal od svého otce.
"Tak. Přesně." okomentoval to kovář a podávaje jim dva sbalené tlumoky, vyšel s nimi ještě před dům.
Mezitím přivedl jeho mladší syn dva čerstvé koně.
Paul se zajímal, kde že je kůň na kterém přijel. A kovář mu řekl, že ve stáji. Prý by poslova koně mohl ve městě nekdo poznat a nebylo by to bezpečné.
To Paul přijal, jako dostatečné vysvětlení a dál se už neptal.
Než nasedli, ukázal jim kovář ještě na cestu, vedoucí ze vsi. "Po té, chlapci, najezděte dál, než v lese k prvnímu rozcestí. Je to zemská stezka a v tuhle dobu tam je okolo moc zědavých očí a moc vskrytu naslouchajících uší. Dějte se na tom rozcestí raději hraničářskou stezkou na severozápad, Přes mramorové hory a pak k jihu, po bývalé pašerácké stezce. Je to kratší cesta, ubíhá svižně...a nepotkáte na ní nikoho, kdo by vám mohl chtít ublížit. Zná ji dnes už málokdo. Doporučuje jim tak důrazně, že se to až rovná rozkazu.
"Ve městě se s nikým nebavte. Jeďte rovnou na zámek. Zde nechtě ode mě panstvo pěkně pozdravovat...a věci odevzdejte pouze do rukou paní kněžny, nebo pana Regise. Jasné?" Oba chlapci přikývli svorně, jako jeden.
Dobrá. Tak už jeďte. rozloučil se s nimi kovář.
Chlapci pobídli koně a až pod hradbu stromů je po zemské stezce hnali tryskem.
Když mu oba zmizeli z dohledu, kovář si jen tak prosebe zamručel, odkašlal si, pokrčil rameny, dlouze si povzdechl....a odešel do domu.
Možná spát, možná ne..

A zatím co si koně prošlapávají zvolna cestu, kterou vybral, snad řízen osudem, elfský ryzák, stíny spících stromů se prohlubují a prodlužují.
Načervenalý, mlžným oparem jakob zastřený kotouč zapadajcího slunce se už kloní nad stromy v lese nad zahradní zdí a zatím nesměle zabarvuje sněhové zavěje barvou zimních červánků.
Šeří se.
Rychleji, nez by si snad Regis přál.

Dojedu ji. Eldan ucítil jezce v sedle. Poznal známý hlas....a jako by náhle na dlohověkém elfském koni těch uplynulých 15 let nenechalo žádnou stopu. Opět je v něm vůle k životu. A já zapomnám, jak dokázal být rychlý. když chtěl.
On sám předjde otatní dva koně a zamíří....ne návořím ke zdobené bráně a ven, ale po poslední dávkou sněhu zasypaném břidlicovém chodníčku mezi zasněženými záhony pod sněhem spících rostlin.....Dál do zahrady.
"Tímto směrem." Otočím se pomalu v sedle na Kadru, abych jí odpověděl.

V ten okamžik zavane zahradou slabý, ale důrazný větřík. počechrá trochu sněhové čepičky na spcích keřích, zavíří v malém víru nad zasněženým trávníkem....a se sprškou ze závěje sebraného sněhu, nám do tváří vrhne vůni.
Pronikavou, intenzivní, omamnou...v tuto roční dobu jaksi nepatřičnou....vůni růží.
Znám tu vůni.
Takhle voní jen jediná.
Jen jedna jediná, v celé zahradě.
Ano...legenda mluví o růži.....Ale růže v zimě přece spějí pod sněhem... Nebo ne?
"Ta vůně, Kadro......Jen jediná růže umí takhle vonět." Otočím se na Kadru.
"a ty víš, kde roste....Tam musíme jet."

Kým bych byla, kdybych starému příteli odmítla pomoci? A tak pomohu, jak je jen možné, a jak mé tělo dovolí, abych ho podpírala. Krátká cesta skrze sníh se tak protáhne, ale není to nic, co bychom nezvládli. Usměji se – při pohledu na ryzáka je to mnohem těžší, než jsem si dokázala představit. Přeháním, protože si nechci připustit jiné skutečnosti, ale naposledy připraveného k jízdě jsem ho viděla, když můj choť ještě žil. I teď, po všech těch letech, když vidím, jak k němu Regis přichází, mi k němu mysl přikresluje jiného jezdce. Celá ta vzpomínka bolí, brzdí mě a než se vzpamatuji, kůň je nápomocen Regisovi usnadnit jízdu.
Konečně se pohnu z místa a připevním k sedlu prostě vypadajícího hnědáka, který však občas umí být paličatý jako mezek a jindy zdráhavý jako malé dítě, jezdecký plášť. Taeril. Je to ale mladý, schopný hřebec, který něco zvládne.
Bez okolků se na něj vyšvihnu a štolbovi naznačím, aby mi podal otěže Regisova koně. Jakkoliv jsem už různým věcem a zážitkům odvykla, leccos se zapomenout nedá a odhodlání občas předčí znalosti.

Pomalu koně navedu k východu. Nechám je, aby přičichli mrazivému vzduchu, aby pod kopyty ucítili sníh, aby se připravili. Snad s nimi mám příliš soucitu, který by jiný neměl, ale bez nich se dnes neobejdeme.
“Kudy?“ ohlédnu se na Regise, nejistá si tím, jestli chci, aby jel až za mnou. Přesto jsem připravena nás vést, stejně jako se jen v jízdě připojit a důvěřovat někomu, kdo v mém domě dnes stihl vypít sotva hrnek čaje.