Andor.cz - Dračí doupě online

Kdž poslovo tělo dopadlo do marastu na cetě, vystoupili z úkrytu ve křoví pomalu, obezřetně, tři muži. starší statný, vysoký muž, třímající v rukou kuši a dva mladci, jedem již dospělý, jeden téměř dospělý.
Nejstarší z mužů podal kuši prostřednímu, přikročil k mrtvému poslovi, sklonil se nad ním, odhrnul mu plášť a z cestovní brašny uvázané na poslově těle na pravém boku, vyndal pečetní prsten....a malý svitek pergamenu, opatřený královskou pečetí.
"Ten už to nikam nedoveze." pousmál se pod úctyhodným knírem.
"Ale my bychom měli." obrátil se na oba mladší.
"Běž Paule, a chyť poslova koně. Tady moc daleko sám neutekl. A nám se bude hodit." nařídil nejmladšímu.
"Ano tati."přikývl chlapec ne o mnoho starší než Finias z Taskau. A hned se za koněm rozběhl.
Chvíli nato už ho rychle přiváděl.
"Opravdu nebyl daleko, tati. Zachytil se volně vysící uzdou o šípkový keř támhle u skály a nemohl se dostat pryč....Jaks to věděl?"hlásil o překot.
"Znám zdejší kraj. A umím číst ve stopách. Dobrá. Pojď sem Paule a dobře poslouchej." chlapec přistoupil a přiklonil k otci hlavu. Ten vztáhl ruku a ukázal mu dál pocestě severním směrem.
"Dobrá synku. Vezmi si ten pergamen i tohle pečetítko a dobře to u sebe schovej. Za žádnou cenu to neztrať." kladl důrazně chlapci na srdce. Ten vzal oba předměty a zastrčil je do podobné jezdecké brašny pod svrchnm oděvem, jako měl posel, kterou pak pevně uzavřel dvěma kovovými sponami. "Pojedeš asi deset mil, bez odbočky, bez zastavení, co nejrchleji ti kůň dovolí, abys ho neuhnal, potéhle cestě až k vesnici na jejím konci. Vesnice se jmenuje Kenerth." chlapec pozorně poslouchal a občas přikývl, že rozumí.
"Projedeš tou vsí a na jejím jižním konci...už za hranicí vsi, najdeš starý hamr. Tam se ptej na kováře Anderse. Pouze jmu a nikomu jinému, pak odevzdej oba předměty. Rozumíš?" chlapec přikývl."Zopakuj mi to." a mladík poslušně zopakoval, co mu otec říkal. "Zůstaň tam, zpět se nevracej, m tu na tebe čekat nemůžeme. A Anders tě nejspš s tím pošle ještě dál. Splň co ti řekne, ano. Je to starý přítel tak mi neudělej ostudu, synku." chlapec přikývl a vyhoupl se pružně do sedla.
"Tak jeď." usmál se spokojeně otec...a pravou rukou jemně poplácal koně po zadku. Ten poskočil a vrazil tak rychle, že ho mladý Paul zprvu sotva stačil ovládat.
[font color=white]"A my, Conrade, odklidíme tělo toho nebožáka z cety a zakopeme ho v lese do závějí, aby ho zvěř, ta čtyřnohá i dvounohá, nenašla. Pojď."[/font]

Ten muž se vyznal. Jak by také ne. Nebyl to žádný začátečník. Jmenoval se Rowan Darby. A býval hrančář.....člen odbojové frakce Gral, řečený Medvěd.

Jsem opradu vděčen Kadře, že namsto lamentací, beztak zbytečných, jen utrousila krátkou poznámku....A pohotově pomohla, ke mé síly pro tentokrát nestačily.
Ćerstvý, mrazivě ostrý vzduch ovanul i moji tvář, s prudkostí mrazivému vzduchu vlastní, sevřel v chladivé náruči mé tělo a vtrhl do mých plic.
Kupodivu to způsobilo, že se mi síly vracejí o trochu rychleji, než se dá obvykle čekat.
I přesto jsem velmi rád, mohu-li se, na krátké cestě ke stájím, o Kadru ještě na chvíli opřít.
Koně, naštěstí, už čekají.
Nejdu ale ke svému koni, bujnému tmavému plaváku s jiskrnýma očima a svaly hrajícími mladickým temperamentem.
Jeho, mnohdy vítaný, temperament bych nejspíše nyní na uzdě udržet nezvládl. A poslední, co teď potřebuji, je, jakožto výborný jezdec, spadnout z koně.
Pohladím ho tedy jen, rukou v jezdecké rukavici, po měkkém čumáku...a jeho uzdu svěřím na okamžik štolbovi.
Pak přikročím k ryzáku, stojícímu opodál a nejdříve jej, bez rozpaků, přivítám krátkým objetím kolem mohutného krku.
Na malý okamžik zabořím hlavu do husté, dlouhé, rezavé hřívy, tu a tam umně spletené v tenké, tipicky elfské, copánky.
"Eldane, Příteli." promluvím k elfskému koni tichým hlasem, v jazyce elfů. Na uvítanou."Vyjedeme si, ano? Jen trochu. Uvidíš. Vše bude dobré." hladím jej po šíji a po nozdrách.
Pak se skloním a jemně mu poklepu prsty na přední nohu. "Tak Eldane. Skloń se, prosím. Skloň se....Jak dřív." a kůń zakýve hlavou, zafrká.....a poslušně se sklání.
Je to elfský kůň. Je to Irianův kůň. Ti, kteří jej cvičili, jej dobče naučili, jak nosit slabé a zraněné. A jak, v případě nutnosti, pomoci jezdci do sedla.
Nyní se tato jeho schopnost velmi hodí.
A tak konečně vysedám do sedla.

Pevně, tak trochu panovačně, sevřu rty, když vidím v jakém stavu Regis je. S takovou se ani nemusíme dostat nijak daleko, natož, aby mi pak mohl být nápomocen ve věci, ve které přijel. Rozhodně se necítím jako někdo, kdo by při takovém úkolu chtěl zůstat sám.
“Paličáku,“ ulevím si mírným tónem, nevyčítavě. Jestli opravdu není možnost, jak bych mu teď mohla pomoci, co bych mu vyčítala?

Prosmýknu se kolem něj, chopím se kliky a nechám nás ovanout chladným, čerstvě vonícím vzduchem. Načechrá mi drobné vlasy kolem tváře, na moment zdrží, jak mě ochromí teplotní změna, která není ani trochu příjemná. Tělo si ale rychle zvykne a podrážka boty zakřupe na nízké vrstvě napadaného sněhu, který je jinak pravidelně odmetán.
Koně jsou ještě ve stáji. Je to kousek, ale pro Regise by to mohla být dlouhá a namáhavá cesta, přestože jen projdeme úzkou sněhovou cestičkou.
Ohlédnu se po něm.

A mezitím, co se v Taskau a okolí děje to, co se děje, v sidle krále Aristeda nastává hotový poprask.

Král a jeho dužina právě zasedli k opulentní večeři, sluhové přinesli pečeni a chléb, jiní zas ovoce. Bylo nalito víno. A král se právě chystal dát pokyn hudebníkům, aby panstvu v hodovní síni zahráli k hodování nějakou líbivou melodii, když, na nádvoří zaklapala podkovami osazená koňská kopyta v rychlém stakatu, jak jezdec koně vehnal na nádvoří s takovým spěchem, že zvíře málem narazilo do hloučku lokajů, užívajících si zde, na čerstvém mrazivém vzduchu, poslední chvilky před okamžikem, kdy opět budou muset do sálu, poklidit po panstvu zbytk od večeře.
"Potřebuji ke králi! Okamžitě potřebuji ke králi!"Dožadoval se hlasitě a příkře kdosi tam venku. Pootevřeným oknem bylo slyšet nejisté námitky službu konajícího majordoma, snažícího se hostu zamezit, aby rušil panstvo při hostině.
Marně. Panstvo už vyrušeno bylo.
Aristed podrážděně odložil pečené husí stehno, do něhož se právě hodlal zakousnout zpět na podnos a aniž by si oplách ruce, pokynul rozčileně nejbližšímu ze sluhů.
Ten pochopil a okamžit okno zavřel.
Rušit panstvo při hostině? Zrovna dnes, když král slaví narozniny? Jaká to trestuhodná troufalost.
Okno tichým cvaknutím dosedlo na své místo, hluk odezněl, král i hosté se uklidnili, hudba, na králův pokyn opět začala hrát....a pak se náhle chodbou rozezněl dupot něčích rychle se blížících kroků. Halas stráží v marné snaze vetřelce dohnat a zastavit zakopávajících jeden o druhého. A vzápětí se dveře hodovní síně prudce rozlétly.
"Králi Aristede! Králi Aristede! Vaše Veličenstvo!" vpadl dveřmi udýchaný královský posel Asrael Finis, sotva popadaje dech.
Aristed opět, dnes už podruhé, odložil sousto, které právě nesl k ústům. Hosté poplašeně a překvapeně vzhlédli od svých talířů, hudba v jediném trilku naráz utichla. A na Afinise se teď, doslova, obrátila pozornost celého sálu.
Aristed odstrčil prudce židli a vstal, s předstíraným klidem. Zlobil se. Zuřil.
"Co tu chceš, Finisi." položil příkře poslu přímou otázku, hledíce mu při tom zblízka přímo do očí. Asrael Finis zbledl a roztřásl se po tím pohledem.
"Já...já..." Tak znervozněl, že zprvu nebyl schopen souvislé věty.
"Co se děje, že jsi nás vyrušil. Mluv chlape, nebo zmiz a nech nás v klidu slavit." obořil se na něj král.
"Můj pane." začal tedy posel znovu."Vy....ráčil jste dát pokyn, abych byl neprodleně vyslán v případě, že b se nám podařilo zjistit, kdo jsou naši mladí hosté v jistém vězení na severu." vylezlo z něj jak z chlupaté deky.
Aristed se usmál. Trochu se ukidnil a z očí mu už přestaly sršet podrážděné blesky. Poručil poslu nalít pohár vína a podat mu židli.
"Nuže??" zajímal se.
"Inu....většina z nich jsou bezvýznamní jedinci. Ale ne všichni. Dva jsou synové zemanů. Jeden je synem zchudlého barona. ale je tam, Můj pane, jeden, který je poněkud jiného původu." A bylo to venku.
"A....víme už, kdo to je??" přiklonil se Aristed k poslu blíže. Posel jej potěšil. Zřejmě si tím zachránil zdraví...nebo život....pro tentokrát.
"Víme, Můj pane."přitakal posel.
"Dobře."usmál se král podruhé. V duchu si začínal mnout ruce. "Nuže? Pokud to nechceš říci nahlas, pojď ted ke mě blíž a pošeptej mi to."
Asrael se postavil, přiblížil obločej ke královu a přetichounce mu chvíli cosi šeptal do ucha tak, aby to nikdo jiný v místnosti neslyšel. Poté se od sebe jejich tváře opět vzdálily
Král se potěšeně usmíval a ruce si už mnul zcela otevřeně.
"A je to jisté? Zjištěno z spolehlivého zdroje? Nebude ten zdroj mluvit, to bychom nepotřebovali." zajímal se.
"Je, Můj pane. Zdrojem byl jeho blízký přítel...takový bezvýznamný mladík. Prý mladý kovář, či kdo. Ne, Pane, ten nikomu nic nepoví. Už nikdy nikomu nic nepoví. Mystr Danton mu udělil milost korunního svědka." Aristedovi potěšeně zajiskřilo v očích.
"Výborně Finisi!"pochválil posla. "Dobrá. Jdi do kuchyně, ať ti dají proviant na cestu a čerstvou vodu. Pak si ve stáji vyber čerstvého koně, ten tvůj daší cestu nevydrží. A pak přijď ke mě do pracovny. dostaneš novou zprávu a nové instrukce."
"Můj pane...Já....víte, jel jsem tryskem bez zastávky celý den, noc a půl druhého, abych předal Vašemu Veličenstvu tuhe zprávu. Mohl bych..." Král se zamračil.
"Spát? V žádném případě!" odvětil, aniž by posla nechal dokončit větu. "Nepřátelé také nespějí. Ne....odjedeš jště dnes večer. Pokyny musej být obdrženy a splněny dříve, než pozítří ráno začně svítat. Splň rozkaz." Posel kývl....co mohl dělat, služba je služba.
"Tak jdi. Audience skončila a mě stydne sváteční večeře."

Později stejného večera byl už Asrael Finis, občerstvený, v sedle nového koně, s novým posláním, daleko od královského sídla.
Míjel právě v hustém lese kdesi na půli cesty nízký skaln ostroh, když sotva slyšitelně lupja napjatá tětiva lehké kuše, držené rukou zkušeného střelce.
Dnes už Asrael Finis svou zprávu nedoručí.
Kalená šipka vystřelená silou tahu paže dospělého muže, o tahu 80 liber s neomylnou přesností zasáhla neopatrného jezdce, jenž na rozcestí koně chvíli zarazil, snad aby se rozhlédl, přímo doprostřed zad, vlevo, mezi lopatky.
Byl mrtev, než dříve, než se jeho tělo bezvládně sesunulo po końském boku do prachu, bláta a rozježdějého něhu lesní cesty.
"Zpráva byla doručena." Doprovodil slabé žuchnutí mrtvého těla sarkasticky kdosi, možná sám střelec, schovaný nedaleko rozcestí v hustém, hustě zasněženém křoví.