Andor.cz - Dračí doupě online

Regisovy náznaky bez dalšího objasnění mi začínají drnkat na nervy. Vím ale, že by k ničemu nebylo, kdybych se tady na něj rozkřikla a požadovala okamžité vysvětlení. Dřív, dřív bych to možná udělala, protože dřív bylo všechno jiné a divoké. I to vzal čas. Zmírním tak krok svého odchodu, váhavě mu přikývnu.
Jistě, mluvil o někom, kdo by mohl pomoci, ale… mé pochybnosti zesílí, když si začne diktovat u Samuela nejen dalšího koně, ale navrch i kterého přesně. Je to cena za pomoc? Leckdy totiž taková pomoc uměla být drahá, bolestivá a nepříjemná.
Z mojí vyjížďky, abych přišla na jiné myšlenky a nechala si tváře dorůžova ošlehat mrazem, se najednou stávalo něco, co měl Regis plně pod palcem.
A to se mi nepozdávalo.

“Vskutku, přestal padat sníh. Jen ty, starý příteli, máš najednou až příliš naspěch,“ co ho trápilo? Co ho hnalo vpřed?
“Co za tím je? Dům je dost veliký, abys mohl zůstat a vyrazit můžeme klidně i ráno. Proč najednou ten spěch?“ jestli jsem měla v úmyslu mu vyjít vstříc, najednou se moje všechno začínalo bránit a hlava si kladla stále častěji otázku: co se děje?

Netrpělivě procházím po místnosti. Přesto že tento sál se nazývá velkým a opravdu je v zámečku největší, v tuto chvíli se mi zdá snad ještě o čtvrtinu větš, jak pomalu mi náhle plyne čas, když se zaobírám jejím i vlastními myšlnkami zároveň.
Nemusím myšlenky umět číst. Vidím v jejích pohybech, slyším ve slovech, kudy se ubírají.

"Přibal tedy na cestu jeden teplý plášť navíc. Nejlépe mužský jezdecký. Bývají uvnitř opatřeny kožešinou a v přípaě potřeby se do něj lze zabalit. Minimálně jeden tu jistě bude." Odpovím na její poznámku o rampouších na nose.

Ah. Všechno to moc trvá. Jen aby nezapadlo slunce, než se vypravíme. Neměl jsem tak otálet.zastavil jsem se u stolu. Prsty mé pravé ruky neklidně poťukávají na tesku stolu, zatím co Samuel přikyvuje a pomalu, šouravě, se vydává splnit rozkazy své paní.
"Ať štolbové přichystají jednoho koně navíc, Samueli. Toho statného ryzáka s bílou hvězdou na čele, co už dlouho na vyjížďce nebyl." Doplním příkazy o jeden svůj, vlastně se ve své netrpělivosti moc neohlížee na skutečnost, že Samuelovou paní je tu Kadra. Stařík se na mne sice obrátí s překvapeným výrazem a slabou námitkou "Na tom koni ale už nikdo nejezí, pane Regisi. Už.....dlouho.", ale pak krátce zavadí pohledem o tvář své paní, pokrčí rameny....a kývne.

"Dnes nepojedeme jen tak, Kadro. Pojedeme přesně tam, kam je třeba. Rychle se stmívá a na bezcílné výlety není pravý čas. A věř mi, že na místo, kam je jet třeba nás počasí pustí. Vždyť se podívej...i vítr se pro teď utišil a přestal padat sníh." Naléhám na Kadru. Ale ne tak, abych ji od vyjížďky odradil.

"Řekni jí to. Tak jí to pověz." dotírají na mě mezitím mé vlastní myšlenky, když ji pozoruji, jak, neskrývaje nervozitu a jen špatně maskujííce proud ostatních emocí, se snaží vše dělat s nejvyšší rozvahou.
"Nepovím." utiším dotěrné myšlenky. "Nemohu....NESMÍM." a ani si neuvěomuji, že poslední mé myšlenky byly vlastně poměrně hlasité.

Nespouštím z Regise oči. Je jediný, kdo mi dokáže poskytnout dostatek informací a být opravdu nápomocný, a tak k němu upírám nejen zrak, ale i naději, že řekne něco, co mě potěší. Jenže očekávání naplní jen částečně.
Jsem náročná, když jsem čekala víc? Ptám se sama sebe, navenek mlčenlivá.

I když Regis vstane, kolem mě se ozývá jen tlukot srdce a můj dech. Myšlenky, ty jsou hlasité a zběsilé, ale pokud se starý přítel nenaučil nějakému novému triku, zůstanou mu skryty. Nebo… zůstane skryto mně, že ví víc, než bych chtěla.
Všechny pochyby, strach, vztek i nenávist. Lítost. Chuť konat a překonávat nekonečný zástup otázek jak se k Finiasovi dostat, živému a zdravému.

“Změní leda naše nosy, až nám od nich budou viset rampouchy,“ odvětím v souhlasu s nabídkou na projížďku. Dokonce se slabě usměji. Na něj a pro něj, protože přestože donesl tíživou zprávu, bez ní by Finias nepřežil. Jedině, že by se spolčil s nepřítelem.
Odložím vlněný pléd na opěrku křesla.
Mou mysl i srdce bude problém tížit dál, ovšem je nezvratnou pravdou, že odmítnutím projížďky bych si nijak nepomohla. Na čerstvém, mrazivém vzduchu, třeba dojdeme k nějakému řešení. K nápadu, který nás oba potěší.

“Samueli, prosím, nech osedlat dva koně,“ požádám ještě a nikam se nehrnu. Čas je to nejvzácnější, co máme, a užívat ho s rozvahou občas znamená odklonit se i od spěchu. Nakonec, musím se ještě pořádně obléct, abych si kromě rampouchu nedonesla zpět do domu i otravné nachlazení.

“Pojedeme, kam nás počasí pustí. Nikam daleko, byl by to zbytečný risk,“ načrtnu Regisovi, že o cíli naší cesty nemám přesnou představu. Vlastně, žádný cíl není.

Usměji se. Smutně.
To, co bylo vyřčeno, nebylo vyřčeno s o nic menší boletí, než co ještě vyřčeno být musí..

Nadechnu se. Zhluboka.
"Ano, cesta ven, skrze stráže a dvoj zamčené dveře, existuje, Kadro. Pro mě."Odpovím. "Díky schopnostem vrozemým....takovým, jako jsem já....A ani tak to není snadné." Nechce se mi to říkat.
"I netopýr může být snadno chycen, není-li opatrný. A ani uspím-li všechny stráže není jisté, že chlapce budu moci vyvést ven všechny." Odmlčím se
"Ale....přesto tu řešení je. Něco...někdo...kdo by jistě pomoci uměl. Minimálně by se pokusil...." chvíli nechám větu viset ve vzduchu nedokončenou. Pak vstanu. "Pojď. Nyní a ne nikdy dříve, je pravý čas si spolu vyjet, Kadro. A csta mnohé změhí, než se vrátíme."

Naslouchám Regisovi s takovým klidem, s jakým se jeho slovům jen naslouchat dá. Zprvu, ačkoliv očekávám zlé zprávy, se mi daří udržet neutrálně vážnou tvář. Pableskuje v ní hněv, otrávenost z toho, že za mnou přichází s něčím s čím už nechci mít nic společného. Nikdy jsem se proti tomu nezařekla, ale vytáhnout znovu do boje… do půtek o cokoliv… nechtěla jsem to. Přesto ovšem nebylo nic, čím bych dokázala svůj čas efektivně využít, abych se nesoužila.
To málo jsem si přiznat mohla.
Čas od času jsem přelétavě studovala knihy v knihovně. Jednou historické, jindy jsem probděla noci nad kartografií, někdy jsem jen tak zírala na starou zbraň usazenou na zdi. Utekly dlouhé roky a jestli kdo měl k péči o své zbraně daleko, bylo to mé mladé já. Z toho všeho zírání skrze slzy vzpomínek jsem pak utíkala k tomu málu románů, které se v domě nacházely.
Jenže Regis se postupně dostává hlouběji. Detaily vyplývající na povrch mne zcela ochromí.

Dlouho potom, co mužovy rty zmlknou, sedím v tichu a hledím na něj. Nevěřícně.

Pak se nadechnu.
“Jestliže ses dostal dovnitř, existuje i cesta ven,“ uzamknu své pocity hluboko ve své hrudi, v srdci, které divoce bije starostí o to jediné, co mi tady po mém milovaném zbylo, a zároveň… každý pohled na něj tolik bolel. Snažila jsem se od toho Finia ochránit.
Před sebou. Před ostatními.
Neudělala jsem ale dost.
Neudělala jsem dost, protože ptáci mají veškeré právo na to roztáhnout křídla a vyletět z rodného hnízda. Prožít vlastní život, netáhnout se ve stínu svých rodičů.
“Proto jsi přijel? Abys mi řekl, jak to provést?“ vstanu, ruce už zase před tělem, nehty nervózně cvakající o sebe, “Přijel jsi mi nabídnout pomoc, Regisi?“ ohlédnu se na něj přes rameno.
“Nebo jsi jen poslem špatných zpráv?“

"Já vím." Zní má odpověď na Kadřinu poznámku o neschopnosti čaje odplavit nevyhnutelné.
Usednu tedy do jednoho z křesel, nechám si Samuelem donést hrnek se stejným modrým květinovým vzorem, jaký má čajová konvice, do něj nalít čaj a přisladit ho trochou zdejšho výborného medu.
Dlouho pak jn sedím, usrkávám nápoj a užívám si pohodlí a tepla s takovým požitkem, jako bych jej v poslední době mnoho nezažil.
Až když je upita téměř poloviny čaje v obou hrncích a Kadra se zdá už až příliš neklidná, prolomím konečně lehce napjaté mlčení v odpovědi na její otázku.
"Rád bych, Kadro, mávl jen rukou a odvětil, že nic závažného. Ale lhát neumím......A nchci. Ne tobě." Povzdechnu si.
"Rád bych se také mýlil, ale není tomu tak. Dějí se mnohé věci, Kadro. A ani jedna z nich není radostná. odmlčím se. Jen na tak dlouho, abych svlažil náhle vyprahlé hrdlo douškem čaje.
"Čas se znovu mění, má drahá. Mění se tak, že do poklidu životů zdejších obyvatel opět vstoupil útlak a krutost Miltidovy samolády.....Jistě, Miltid byl zneškoněn, já vím. Na to nelze zapomenout.....Jenže nový samozvaný vládce -vrah, je ze stejné pokrevní linie." Oět se odmlčím. Opět jen na tak dlouho, abych dopil zbytek čaje a nechal si hrnek Samuelem úslužně a ochotně dolít.
"Je jím Aristed...Miltidův syn." nyní sbírám chvíli silu k dalšímu vyprávění, pak e nejdříve opět napiji.
"Opět je zdejší lid utiskován, týrán a odírán až na kůži. A...opět se formuje odboj, Kadro. Jsou to spíše takové, nepříliš zatím pevné hloučky, bez zásad, bez zázemí a bez řádného vedení, které by je stmelilo a posílilo. Jsou zranitelní. Bohužel se před třemi dny ostala jedna z takových skupin nedaleko odtud do léčky, přesto, že právně v ní se veden ujali tři z našich přátel z Grálu." Odmlčm se. Naposled. Ještě se jednou napiji. Ale sucho v krku před poslední částí vyprávění, čajem odplavit nelze.
"Byli zničeni. Nemilosrdně, nevybravě a s nebývalou krutostí. Ne všichni. V té skupině bylo několik nováčků. Mladíků stejně starých, jako Finias. Ti nebyli zabiti, ale zabíjení byli přinuceni přihlížet. Po krvavém činu je odvezli a uvěznili.....Ah....ve staré sýpce.....A....Finias a jeho kamarád Maldon, syn kováže z blízké vsi, byli mezi nimi." Dopověděl jsem konečně a očekával, že přijde úleva ze skutečnosti, že už je to celé venku. Marně.
"Já tam, Kadro, pronikl. Nikým nespozorován. Do toho jejich vězení. A viděl ty chlapce. I Finia. Zachází s nimi krutě a dva z chlapců byli během mé nepozorované návštěvy umučeni. Proč? Inu, nechtěli se přidat na Aristedovu stranu. Pokouším se vyprahlost odstranit krátkým zakašláním. Ani tento způsob však nepomáhá.
"Zbývá ještě sedm chlapců. Mezi nimi i Finias. O kterém nejspíš, přes jasnou podobu, dosud nikdo neví, kým je.....A to a po obou rodičích zděděná pevná vůle, zatím drží všech sedm na živu. Viděl jsem je....a mluvil chvíli s Finiem. Jsou zmlácení, utýraní, unavení, hladoví....ale živí. Aristed byl, naštěstí, ve svých tehdy třinácti letech, podle miltida příliš mladý, aby jej otec vláčel do přímých "konfrontací". A nikdy Iriana na vlastní oči neviděl neviděl. Pokud by to bylo jinak.....ne, toho se nebudeme domýšlet."

Slabě se zasměji. Tak, že to skoro není slyšet, jak se to pobavené uchechtnutí nese na křídlech výdechu. Nebylo nijak radostné, ale ani pohrdlivé. Tohle byl totiž celý Regis, přinášející zprávy s elegancí a grácií vlastní jen jemu samotnému. Nemohu říci, zda se mi to kdy líbilo, či nikoliv. Pro dámy, ty skutečné, které vyrostly v dobrých rodinách zakládajících si na reputaci, společenském postavení a vším, co k tomu náleží, to byl vítaný přístup. Mě tento způsob života však přirostl k srdci jen částečně. V nitru bilo pořád srdce té ženy, která vyrazila v mladickém přesvědčení, že změní svět a osvobodí rodné místo, té ženy, které to šlo lépe s mečem, než se slovy.
Co z toho zbylo?
Prakticky nic
Hezké dny nahradil smutek, stesk, odhodlání se se vším vyrovnat, být dobrou matkou… ale dokázala jsem to?

“Jak si přeješ, ctěný Regisi. Ale sám víš, že ani čaj neodplaví to, co nakonec budeš muset vyslovit,“ sama se natáhnu po odloženém hrnku, sevřu ho v ruce a procítím už ne horkost, ale jen příjemné teplo, které proniká skrz porcelán. Regisovi pak posunkem nabídnu jedno z křesel u kulatého stolku, kam se ani při nejlepší vůli nevlezou více, než čtyři osoby.
Sama tím směrem zamířím, abych usedla proti příteli, ale ještě než se křesla vůbec dotknu, zmíní Finiase. Podezřívavě přelétnu mezi obrazem a mužskou tváří, semknu k sobě rty, pevně, a počkám, až Samuel donese návštěvníkovi vlastní hrnek a naplní ho čajem.
V tom mezičase se usadím, usrknu čaje a potom ho zase odložím. Ruce položím na opěrky a propíchnu Regise netrpělivým pohledem.
“Nuže,“ vydechnu, “Prozraď mi s čím přicházíš a nenapínej mne dál jako strunu, za to žádný vděk nesklidíš,“ poklepu prsty o opěrku.
“Chápu, že nechceš, abys to na mě vyhrkl jako netrpělivá drbna, ale Regisi, když se ptáš na Finiase… co se děje?“ dodám mírněji, pomaleji, bez předchozího nátlaku, co tlačil slova na jazyk.

Jak rád bych řekl, že to není pravda a že jsem opravdu přijel pouze kvůli ní.
Nemohu.
Jakkoliv by se to k mé rase hodilo, umět se přetvařovat, či lhát, mě to, kupodivu, nikdy nikdo nenaučil.
Ne vůči příteli.
"Rád bych tě potěšil, že ano, že jen kvůli tobě. Pravou však je že ...." Nedokážu jí to takhle jednoduš říci. "Ah.....nejdříve, prosím, ten čaj. Zprávy až poté." Pokouším se ještě trochu oddálit tíživé zprávy, které přináším.
"A pak." Pokus o úsměv. Poněku krátký a na tváři těžko udržitelný. Budeš-li ještě chtít, si vyjedeme." Můj pohled zamíří ke skříňi u okna naproti krbu. Lépeřčeno kousek nad ni. Visí tam totiž, v ozdobném dřevěném rámu, středně velký obraz. Portrét světlovlasého mladíka, asi čtrnáctilého.
Podobá se Irianovi. To ano. Ale ne docela. Sitěji zlatavý tón v otcově barvě vlasů má po matce, o tom není pochyb. Ale i tak tam značná podoba je.
Vidím ji tím jasněji, že jsem zcela nedávno měl možnost pohlédnout do tváře, ještě ne dospělé, ale také již ne dětské, živému originálu.
Každopádně si mne ten portrét prohlíží hlubokýma fialkovýma očima. Očima svého otce.
"Je to hezký chlapec, Ten Finias." Tentokrát je můj úsměv sice poznamenaný stínem starosti, ale upřímný, když téma hovoru, snad z části úmyslně, stáčím na jejich syna.

Spojím ruce před tělem, v prvních chvílích neochotná přistoupit k Regisovi blíže. Zvykla jsem si od sebe držet v dostatečném odstupu, izolovala jsem se a přesto zůstávala v dění, ale tohle… bylo jiné. Byl to Regis.

“Spěchal-li jsi,“ i můj úsměv povadne, jako kvítí, kterému se nedostává dostatek vody, “Nepřicházíš jen kvůli vyjížďce,“ odtuším mírně, a zároveň je to výzva, aby mluvil.
“Dopřeji ti ji. Stejně jako čaj,“ nabídnu pak sdílně, v projevu dobré vůle. Sama na sobě cítím napětí a to se mi jistě propisuje nejen do hlasu, ale i do postoje. Kdo jiný by v tom měl umět číst lépe, než on? Snad mne to po letech trochu přivádí do rozpaků.