Andor.cz - Dračí doupě online

Dovolím, na malý okamžik, svému úsměvu trochu poodhalit, co by mělo být skryto. Zde si to mohu dovolit. Kadra přece zná mé tajemství.
"Vlastně....jsem o ni požádal já. Tudíž není." Odpovím, ale ten rozšířený úsměv vzápětí opět zmizí.
I v tom přítmí si toho Kadra musela všimnout.
"Ano. Velmi mnoho" Odpovím na její další slova. "Ale ne tak mnoho, abychom zapoměli jak vypadá tvář přítele." a na okamžik se úsměv do mé tváře vrátí. "Snad jsem neotálel s návratem příliš dlouho."

Všiml jsem si, jak předtím nasála vzduch, jako by si chtěla upamatovat mou vůni.
Až o chvíli později mi došlo, že je to jiná vůně, kterou se pokouší zachtit.
Nebyl to sen. Mám smysly trochu vnímavější než ostatní, také jsem to cítil.
Vzdálenou, sotva postřehnutelnou, přesto intenzivní, lákající, zvocí vůni.....růží.
Ale....vždyť růže dávno ještě spějí pod sněhem. A pokud ne, pak mrás jistě uzamkl jejich vůni pod ledovou glazurou.....a přsto... opatrně nechám svůj citlivý nos tu vůni prozkoumat Ne, to není sem.

Zamaskuji raději daší zkoumání oné vůně slabým kýchnutím. Ale odkud to přichází?
Raději vytáhnu kapesník a tvářím se, jako že si nos utírám.
"Omlouvám se. Možná už nejsem tak odolný, jak jsem býval. Zřejmě jsem tolik spěchal, abych tě znovu spatřil, že mne, přecejen, někde trochu ofouklo." pokusím se opět pousmát. Je to z mých úst velmi neohrabaná výmluva. Moc mi to ale, vzhledem k tomu, proč skutečně, jsem přijel, nejde. Ani ten úsměv, ani výmluva.

Nevypadá starší. Čas jako by kolem něj prošel bez povšimnutí.
Jen o něco více elegantně prostříbrelých vlasů na skráních.
A.....možná trochu víc propadlé tváře a trochu víc vrásek kolem pronikavě černých, laskavých očí, jak jej rovněž nepřestal trápit žal.
Nic víc.
I ten jeho tipický úsměv, se sevřenými rty, zůstal stejný.

Neohlédnu se. Ne hned, i když hlas starého přítele v první chvíli řízne do otevřené rány, kterou ani při úvahách o vyjížďce nedokázala zcela zacelit.
Na mysl mi vytane tolik vzpomínek, až je to nepříjemné, a musím se obrnit sama před sebou. Kdyby se ohlásil, bylo by to méně náročné? Nejspíše ne.
Podvědomě začichám. Čaj už ale chladne v hrnku opodál a jeho opojné bylinkovo-ovocné aroma je příliš vzdálené, stejně jako Regisova vůně. A tak je to správně. Něco ve vzduchu ale…
Ne, jen si to namlouváš, blázínku.

“Není příliš troufalé žádat o vyjížďku někoho, komu se sotva rozpouští námraza na šatech?“ mírně natočím hlavu, připravená přidat k přítelově hlasu i jeho samotného. Můj pohled však není zkoumavý, neklouže po jeho těle, nehledá změny a náznaky stáří, ani nové jizvy, které snad mohl utržit. Hledím mu do tváře, vyrovnaně, do očí.
Teprve poté mi změkne výraz, koutky rtů se povytáhnou a já mu kývnu na pozdrav.
“Uteklo hodně času od chvíle, co jsem tě viděla naposledy,“ slova doplním o elegantní nenucené otočení.

Vešel jsem. Jen tak, potichu, dle svého zvyku. Tak, jako vchází zvaný host do domu, jehož dveře mu nejsou uzavřeny.
A nechtěje rušit svou přítomností tu zvláštní, majstátní chvíli, zůstal jsem chvíli nehnutě stát na prahu, mezi mihotavou hranicí světla, vrhaného poleny, praskajícími v krbu a temnotou chodby, kterou jsem právě přišel.
Hovořila, částečně ponořena do vlastních myšlenek, se starým sluhou.
Stál jsem tam a pozoroval ji v němém úžasu.
Změnila se. Za těch 15 nelehkých let. Všichni jsme se změnili. Ale ona přesto přeze všechno, zůstala v mnohém stejná. Tak laskavá, jak dřív. Tak krásná.
Odhodlal jsem se a udělal pár tichých kroků do sálu.
"Mrzne?" položila hrnek, aniž by se její rty tekutiny uvnitř vůbc dotkly a pootočila se s tou otázkou na starého Samuela.
Sluha ji ale zrejmě nevnímal, Právě se totiž věnoval polenu, napůl vypadlému z krbu.
"Ano." Odpověděl jsem tedy místo něj, dávaje tak najevo svou přítomnost v místnosti.
"Koně jsou odpočatí, Kadro. Smím ti dělat doprovod, nebude-li to příliš smělé?" Vložil jsem do tónu hlasu všechnu podporu a něhu, kterou jsem cítil, že potřebuje a věděl, že uvítá.
Snad.
Od dávného přítele.

Přes porcelán prosakující horkost čaje, pálící do bříšek prstů svým vlastním způsobem, tolik vzdáleným od skotačících plamenů v krbu. I ty uměly hřát, stejně jako pálit. S porcelánem, čajem v něm a nakonec i se vzpomínkami to bylo stejné. Co se v jednu chvíli zdálo jako záchrana, v další se proměňovalo v nekonečná muka.
Kam se vytrácela láska? A proč se nikdy nevytratila ta má? Proč někteří dokázali s ladností ptáků přelétat z větve na větev, slibující si nekonečné zítřky, a přece pak za čas, někdy i mnohem dříve, ochutnávali plody jiných stromů?

“Děkuji, Samueli,“ vyslovím měkce, jak si muž zaslouží, s patřičným vděkem umně vetkaným do tónu hlasu. Čaje jsem se nedokázala napít. Spláchla bych jeho čistotou, vycházející z úmyslu mi ulevit a dopřát něco hezkého, onu lež, která se mi vydrala ze rtů. Nebo to nebyla lež? To díky bylo upřímné, ale můj tón vznikl pro situaci, pro někoho druhého, nebyl ale upřímný. Upřímné by bylo mlčet, pohroužená do nicoty odloučení, nebo křičet, dokud by mi nedošel dech a hrdlo nevypovědělo službu. Vykřičet každou píď bolesti. Jakže se to říká? Prý, že naděje nikdy neumírá. Ta má zemřela a zanechala po sobě ostré trny, zalomené hluboko, nezvratně.

A čaj skrze porcelán mě pálil dál. Nedokázala jsem hrnek odložit, ale podařilo se mi potlačit slzy, rozzlobená vlastní nerozhodností a tím kolik času jsem dokázala věnovat sebelítosti.

“Mrzne?“ měla bych se spíše ptát jak moc.
Pohled mi sklouzne od hrnku k oknu, kde zůstal už jen obrys mé dlaně. Hledat však odpovědi v okenní tabuli bylo pošetilé. Stejně jako čekat, že se na ni objeví vzkaz psaný ladným krasopisem. Naděje. Tohle je ono? Tato zoufalost?
Určitě to je jen vůně čaje, který mámí smysly a ty skrze vzpomínky budí fantazii.
“Kdyby kůň zvládl alespoň půl míle, mohla by to být sice skromná, ale hezká projížďka,“ naznačím svůj nápad, svou neochotu zavírat se v domě jen proto, že je venku nevlídno.

Tento rok sevřela bojem trýzněné Taskau opravdu nebývale krutá zima.
Mrzlo až za nehty zalézalo a ve stěnách zahradního altánku tu a tam, mrazem popraskala barevně intarzovaná okna.
Všude leží hluboké zavěje a v lese nad zahradou jako by pomrzly všichni ptáci.
Ani hlásek. Ani tichounké pípnutí, Třebas ze spánku.
I keře a stromy v zahradě pokryla tenká leová krusta, jako by je obalil tenký skleněný štít.
A jako by ten mrazivý ledový štít obepínal i ji samotnou.
Její ruce, její srdce....její duší, dlící ještě v pustině prázdného ticha neotupující bolestu a stesku.
Skončí tohle někdy? Otupí se ty ledové hroty? povzdechla si a pomalu odstoupila od okna na jehož tabuli po jejím doteku zůstal chvíli ještě otisk její dlaně, než ho všudypřítomný chlad nechal pomlu zmizet.
Otřásla se a zahalila se hlouběji do vlněného plédu, který jí halil ramena.
Někdo vstoupil do místnosti.
Ohlédla se za zvukem tichých, troch šouravých kroků.
Byl to jen Samuel, starý sluha, který tu jako jeden z mála sloužících, ještě zbyl z těch veselejších, krásnějších časů.
"Dobrý den, paní kněžno." pozdravil uctivě a jal se přikládat do velkého krbu tlustá borová polena.
Dřevo zapraskalo a rozvonělo se pryskyřicí.
Posmutněle se, přes bolest, kterou i tato vůně vyvolala, na starého sluhu usmála.
"Venku je zima, Má panní. Kuchařka uvařila čerstvý čaj, Smím vám trochu nalít?" řekl a hned se chopil modře květované konvice,
Ruce se mu, starouškovi, už lehce třásly, ale když se soustředil a optrně naléval tekutinu do překrásného porcelánového hrnku, třas nebyl, téměř, ani znát.
Opatrně pak konvici postavil, malou stříbrnou lžičkou nabral opatrně ze skleněné mystičky vedle konvice med a čaj jím trochu přisladil.
Pak vzal drahocenný hrnek do obou dlaní a podal jí ho.
Zlatavá, příjemně hřející tekutina v něm, voněla bylinkami a ovocem.
Kadra ale vůni nápoje plnně nevnímala.
Vzpomínala na jeden krásný slunčný den, kdy jí byl tento hrnek pořízen.
Bylo to krátce po jejich svatbě a jemu už nebylo moc dobře.
Vyjeli si ale, i přeto, do nedealeké venice na místní trhy.
A právě zde, u hrnčířova stánku, jí tento hrnek padl do oka.
A On hned šel a koupil jí ho.
Byl bíle glazovaný. Ale nebyl jen bílý. Po celém obvudu jeho, mírně buclatého, těla, se vinul tenký, sytě olistěný šlahoun kvetoucí šípkové růže.
Měla ten hrnek velmi ráda.
Byl přece od Něj
Poslení dárek který jí kdy daroval.
Čaj hřál do dlaní a voněl. Bylinkami, ovocem a medem. A ještě něčím......Něčím, co jí, bezděčně přimělo otočit se k oknu, které před chvílí opustila, a zkoušet dohlednout.....až do nejvzdálenějšího kouta zahrady, kam, vlastně, odtud nebylo vůbec vidět.
Ve sněhu vyšlapaná tenká cestička, vedoucí tím směrem se dala mezi zavátými záhonky a trávníky spíše jen tušit, než spatřit.
Ale.....cožpak by v mraze a vysokých závějích mohly ony růže nespat pod sněhem.....či snad dokonce kvést, aby pronikavá vůně jedinečných bílých Taskauských růží mohla proniknout sem, dovnitř.
A nebo se jí to....pohroužené v bolestnou a zároveň krásnou vzpomínku.....jen zdálo?...