Andor.cz - Dračí doupě online

„Popravdě, bych dělal přestávky nerad,“ odpovím Brigit.
Derek servíruje jídlo na stůl a mně se nechce kazit si čas u večeře vážnými debatami. Ale asi lepší kousnout do kyselého jablka hned, když už na to přišla řeč.
„Chtěl bych se ještě jednou otočit na jihu a pak si dát měsíc, dva pauzu. Jet na čas domů.“ Posouvám jídlo na stole podle toho, kdo si co objednal. Zvednu pohled k Brigit.
"Tak to... tak to chápu," zamumlá dívka polohlasně, ale v obličeji má napsáno, že neříká pravdu. Utře si nos, chytí se svého talíře a co nejrychleji se pustí do jídla.
“Náš kontakt na jižní hranici sliboval, že bude mít další zboží brzy. Mohli bychom zvládnout ještě jednu cestu a pak si dopřát odpočinek… Jestli ovšem někdo není až moc unavený?” Odvětí Herb a vrhne na Brigit zkoumavý pohled.
Vypiju polévku z misky a mlčky oba sleduji.
"Já nejsem unavená. Chtěla jsem nás zásobit na cesty. Usušit bylinky a tak. To můžu udělat i později," špitne k Herbovi, že ji téměř není slyšet. Ten jen pokrčí rameny. “Tak jedna poslední výprava? A potom pauza?”
Brigit přikývne a sklopí hlavu. Nálada u stolu poklesla, cítím, že bych se do toho měl vložit. "Máš se kam vrátit? Můžeš jet se mnou, kdybys chtěla. Objevovat krásy severu. Vsadím se, že v Bassenheimu jsi ještě nebyla." Zlehčím trochu situaci žertem, ale nabídku myslím vážně.
Brigs se pousměje. "I kdež, byla jsem v Bassenheimu."

Co tam sakra dělala? Znepokojeně se na ni zadívam. Bassenheim je sice pěkné místo, ale taky pěkná díra, kde lišky dávají dobrou noc. A co to kdysi říkala o Králově Hradišti? Že ví, kde nechávají za hospodou zbytky jídla. Ale o tradičním pochodu maškar nevěděla nic. Nebo o slavné budově univerzity. Ba ani o dobytčím trhu.

"A co budeš dělat ty, Herbe? Taky pojedeš domů?" Změní Brigit rychle téma.
“Asi zůstanu na některém útočišti. Musím spravit ty brašny a podbřišák u sedla," odvětí parťák a věnuje se jídlu.
"Aha, no tak... uvidíme, až se dostaneme na jih. Jedeš za rodinou, Sigu, nechci zavazet..." nechá větu odumřít, nejistě se usměje a raději pokračuje v jídle.
"Aspoň bych měl společnost. Dva týdny se budu kodrcat tam, dva zpátky. Takovou lákavou nabídku nemůžeš odmítnout!" Odhodím kůstku a spláchnu stehýnko pivem. "Nech si to projít hlavou." Věnuji jí povzbudivý ušměv.
"Tak když uděláme ještě dvě dodávky, skončíme zase na severu a budeš to mít domů o dva týdny kratší," nadhodí a už se také usmívá.
"S dodávkou na sever jsem počítal. Dva týdny cesty jsou to od hranic se zajížďkou do Eisgrabenu."
Vlastně netuším, jestli se mi v Příkopu podaří Hildu navštívit, ale zkusit to musím. "Možná deset dní, ale nechci Sumi uhnat. Kodrcání se nevyhnu." Zašklebím se.

Dojídáme a klidnou atmosféru naruší hluk zvenku. Většina hlav se otočí směrem ke dveřím. Se mnou povyk na ulici nehne. Bitky jsou tu na denním pořádku. Nevzrušeně se zakousnu do posledního stehýnka.
Až když dovnitř vtrhne plavovlasý mládenec s nepatřičně oblečenou dívkou, natočím se do místnosti. Oba jsou zjevně aristokraté na útěku. Prohlédnu si je a chvíli mi trvá, než poznám, o koho jde.
"A hele, kohopak tu máme," podívám se na Herba a naznačím posunek směrem k těm dvěma.
Brigit zjevné netuší, co se děje. Nakloním se s k ní a zašeptám: "Princ a princezna ze severu."

Pálenka, maso, pivo a diamanty.

Jídlo je až překvapivě dobré. Maso je skvěle udělané a pivo tak akorát studené.
Sedím, popíjím a pomalu se rozhlížím po hospodě. Vím jak je to tady s žeskými, ale třeba dneska budu mít štěstí. A pár ženských tu je. A některé z nich nejsou úplně k zahození. Všimnu si nějakou pihatou tvář, jak se rozhlíží po hospodě.
Ta by ušla. A co její doprovod?
Moje rozjímání o teplé a zajímavé noční společnosti přeruší rámus z venku. Nejvíc mé ucho překvapí zvuk padajícího mrtvého těla, který si nikdy s ničím jiným na světě nespletu.
Doprdele! Co to je za bordel.
S těmito myšlenkami si opřu meč z boku o stůl, abych ho měl po ruce. Za chvilku se rozrazí dveře a do krčmy dost neotřele a vyčerpaně vejde mladá dvojice. Chlapík přistoupil ke stolu té pihaté a vyklopil do sebe něčí pití.
Hmm. Lidi umřeli i za menší urážky!
Prej potřebujou do Jižního království. A nabízej dost peněz.
Co když, jim useknu hlavy. Seberu prachy a náhrdelník? Ale co s tou plnou hospodou a hlavně ten zvuk přibližujících se kopyt?
Trochu si povzdechnu, vezmu si lahev pálenky do ruky. V jedné ruce, meč v pochvě, ve druhé lahev s pálenkou a jdu ke dveřím. Zavřu je a stoupnu si vedle futer s výrazem nezaujatosti, tak aby ten, kdo vejde dovnitř mě neviděl a já ho mohl překvapit zezadu. Pomalu popíjím a pořád se rozhoduju jestli pomůžu.
Uvidím podle situace, jestli se někdo přidá.

Klídeček

Všechno je, jak má být. Na stole kuře a guláš, houbičky i polívka a já můžu od každýho uzobávat, až mi bude špatně. Chlapů je plná hospoda a všichni dělají, že mě nevidí. To znamená, že si lze vybrat, koho dnes svou společností rozzářím. Zubím se přes korbel do výčepu a přemítám, kdo to bude.

Kurýr mě nezajímá a netoužím ani po jeho brašně. Zlato se válí na cestě a já si k němu nikdy neberu větší problémy, než je třeba.

Dvojice, která vejde do krčmy o něco hlučnějším způsobem, mně už od kuřátka zrak pozvedne a jejich chování mi zkřiví nosík.

Dívám se jak ten urozený buránek pije z Kvítčina pohárku a přemítám, jestli mu pod stolem z tasení useknu nohu.

Za takové chování na to mám právo a je to ten nejlepší způsob, jak vyjít s lidmi. Zastaví mě ale ta bílá hříva kadeří.

Ty lokny věstí neštěstí a u mě mu vyslouží čas se vyslovit.

Jistě, princi. Je velmi přitažlivý a já si představuji, jak mu do těch stříbřin hodím talíř s gulášem, stůl vrazím do žaludku, seberu princezniny ručičku s diamanty a nožík na chleba jí přiložím ke krku.

Výchozí podmínky pro vyjednávání je třeba zajistit co nejlepší.

Ale teď nechci rušit ten všeobecný klid a skupinový odpočinek. Každá vteřina je v takovém stavu drahocenná. Hlavně ale čekám, co na to všechno řekne Bago. To je můj velitel, toho poslouchám. Je to nejslušnější chlap, za kterého jsem se kdy bila.

Mně osobně se nechce ani do Jižního království, ani nepotřebuji 1000 zlatých. Za co bych je tady asi utratila. S tou sumou se tu stáváte štvancem. Ale jestli Bago řekne, Ideme do toho, potlačím představy svých bagančant vyrábějících z hlavy prince slívu, a jdu.

Dožvýkám zbytky kuřete a rozkošnicky si utřu ústa do kapesníku. Úsměvem se zavrtám do princova vyčerpání a tetelím se, jestli neomdlí, až sem vtrhne patrola, co mají v patách.

Asi dva palce pod pupíkem se mi rozžehne důvěrně známé teplo.

NA ÚTĚKU

I díky vám bylo v hospodě dnes večer téměř plno a hospodský čepoval pivo s lišáckým úsměvem, protože věděl, že dnes hezky vydělá. Do hospody vešel ještě jeden mladík s dlouhým pláštěm a koženou brašnou přes rameno. To bylo znamením, že je to s největší pravděpodobností kurýr. Posadil se k baru a brašnu si bezpečně uložil na kolena, aby jí měl pořád pod nosem.

Jídlo se z kuchyně neslo na všechny stoly. Pečené brambory, kuřata, houby, guláš, nebo polévka. Takhle u hranic je vše o něco dostupnější a je lepší se posilnit. Všichni si pochutnáváte a pijete co jste si objednali. Severus si užívá mýdlovou vůni, kterou cítí všichni, kteří kolem něj projdou.
I když se v hospodě mluví ze všech stran, nebylo to dostatečné na to, aby jste z venku neuslyšeli nějaký randál. Nejdřív pokřiky a hádku dvou mužů, pak dívčí výkřik a pak nezaměnitelný zvuk těla, které padlo na zem. Vše se to odehrálo během pár vteřin, takže když se najednou rozrazili dveře do hospody, ještě jste seděli na svých místech. Dveře rozrazil mladý blonďák v lehké zbroji, který byl očividně na pokraji sil. Celý byl pokrytý prachem a špínou, popraskané rty a vyčerpaný postoj. V ruce držel meč, z kterého kapala na zem čerstvá krev. Ztěžka dýchal, rozhlédl se po hospodě a pak udělal krok dovnitř. Za ním vešla blonďatá mladá dívka v původně hezkých a drahých šatech, které teď vypadali jako by se v nich vykoupala v špíně a bahně. Její dlouhé vlasy byli husté a určitě je o ně dobře postaráno, ale teď byli slepené bahnem a prachem. Stejně jako blonďák i ona byla úplně vyčerpána. Na tváři měla vyděšený výraz a jen tak tak se držela na nohou. Navzdory totálnímu vyčerpání, byla pořád moc krásná. Jejich oblečení vám hned řeklo, že jsou urození a ne žádní sedláci.

Blonďák se odhodlaně podíval kolem a pokusil se o rázný tón, ale jeho vyschlé hrdlo ho zradilo. Vydal ze sebe jenom divný zvyk, asi mu hádka před hospodou vzala všechnu sílu v hlasivkách. Dokulhal se ke stolu, kde seděla Laidi, Kvítko a Bago a vzal ze stolu sklenici, která patřila Kvítku. Hodil obsah do sebe až mu tekutina ztékala po bradě až na zem. Pak bouchl sklenicí o stůl, zhluboka se nadechl a hlasitě řekl.
"Tisíc zlatých na hlavu, když nás dostanete do Jižního království!"
Dívka doteď stála u dveří, ale dokázala udělat několik kroků vpřed. Zastavila se u blonďáka a sundala si z krku náhrdelník. Zatřpytil se ve světle ohniště a vy jste všichni spatřili řadu lesklých kamínků.
"Pravé diamanty ze severu..." Řekla slabým tenkým hláskem, "... prosím, pomozte nám." Dívka měla slzy na krajíčku a její doprovod se tvářil tvrdě a připraven bojovat, jestli to bude nutné, i když meč v ruce držel jen tak tak.


Dveře do hospody zůstali otevřené a celou tuhle podívanou začali rušit dunivé zvuky z venku. Každou vteřinou byli hlasitější a hlasitější. Kopyta. Nejmíň tucet koní se rychlím klusem blížilo k vesnici.

Zpátky ze šichty

Zase jedna fuška za všechny prachy. Měl jsem za pár drobných doprovodit obchodníka do sousední osady. Jindy bych se mu vysmál, ale tentokrát měl štěstí, že jsem měl stejnou cestu. Místo toho, abych se plahočil pěšky, jsem se svezl na povoze a ještě dostal něco na přilepšenou. Tedy. Měl jsem dostat. Zbývalo už jen pár hodin do cíle cesty, kdy z něj vypadlo, že nemá ani to málo na zaplacení. To mě ovšem nevyvedlo příliš z míry. Pravý hák na bradu a kopanec špičkou boty do ledviny mi dali dost čas u a prostoru na vyvázání koně z povozu a sebrání jednoho tlumoku, který jsem si vytipoval jako z těch cennějších. Vydal jsem se klusem do osady, kde jsem vyřídil vše potřebné a poté se hned vracel zpět. Cestou jsem míjel kupce, ověšený pár tlumoky, anyijsem nezpomalil a mířil přímo k Hladovému psu. Kupec dorazí až kolem půlnoci, jestli vůbec. A do než se vrátí pro povoz, tak i ten bude nejspíš pryč. Zítra, nejpozději pozítří mě čeká další cesta, tentokrát na jih, tak se budu muset poohlédnout po nějaké karavaně.

Za hospodou se trochu opláchnul u sudu s vodou. Sice musím odstrčit tlamu velblouda, co sud zrovna vysával, ale po chvíli jsem mu místo uvolnil a vešel do hospody. Otěže koně podám Derekovi, kterému už jiskřily očička. V hospodě jdu přímo na bar, osazenstvo jen lehce přepočítám, pryč už nikdo nepůjde takto pozdě, takže času na očumkvání bude dost.

Mám tu pro tebe koně, Derek ho už ustájil. Až ho omrkneš, tak se domluvíme, kolik za něj. Zatím mi dej velkýho panáka a ten guláš, jestli zbyl ze včerejška.

Uvelebím sea trochu líp si prohlédnu hosty u jednotlivých stolů. Vidím tu dost žen, ale vím o příliš mnoha důvodech, proč si žádné z nich nevšímat. Jakmile mi je přinesen talíř, poručím si ještě jednoho panáka a mezitím se odsunu k volnému stolu. Akorát včas. K baru se totiž nahrnul chlap, kterému moc nevadilo, že je od hlavy k patě od krve. Dost možná z většiny cizí. Pohled zabořím do svého talíře.

-----------------------------------------------------------
Zapomněl jsem na popis, jak vypadá Severus.

Severeus je asi 188 cm vysoký, postavu má šlachovitou, ale i svalnatou. Černé vlasy, černé oči, týdenní černé strniště a šedá jizva nad levým uchem jsou první věci čeho si všimnete.
Vybavení co vidíte. Lehká černá zbroj z vydělané kůže, šedozelené kalhoty, černé vysoké boty, cestovní šedozelený plášť, přes to vše vak na vodu a cestovní torna na věci. Fajfka v puse.
U pasu jednoapůlruční meč.

Krvavý Severus




Dokončuju svoji zakázku na ochranu karavany, která putovala z Jižního do Severního království. Zakázku jsem získal asi 10 kilometrů před Zemi nikoho, jako cíl cesty byla stanovena krčma Hladový Pes. Tuto hospodu jsem ještě nenavštívil, ale slyšel jsem o ní.

Karavana si najala mě, další 3 chlapy a jednu lučištníci na tuto cestu. Avšak jak to bývá v těchto končinách, tak ne vše šlo podle plánu. Až do poslední noci šlo vše v pohodě. Seděl jsem v povoze, pokuřoval si svoji dýmku a popíjel žitnou samohonku. Dalo by se říct, že to bylo fajnových pár dní.
"Ještě pár děvek a bylo by to dokonalé!" Pomyslel jsem si.

Poslední noc, co jsme tábořili, na nás napadla banda, která se naši karavany evidentně držela celou dobu. Protože na začátku boje se ukázalo, že ta lučištnice byla spolčená s tou bandou. Díky štěstí, umění a opět štěstí. Jsme je s ostatními pozabíjeli. Mě se dostala do rukou, tak lučištnice a tak jsem ji ještě zaživa vykuchal a nechal pohozenou u cesty. "To jsi neměla. Je to škoda. Mohli jsme si na konci užít." Dva z těch dalších najatých chlapů umřeli. Takže jsme je prošacovali a cetky si vzali.
Když vycházelo slunce tak jsme už projížděli vesnicí. Asi jsem to s tím kucháním trochu přehnal, jelikož jsem si díky slunci všiml, že jsem byl od hlavy po paty pokrytý zaschlou krví.
"Doprdele, už zase!"
Za ochranu mi zaplatili a já se rozhodl, že rovnou zamířím do toho Psího Hladovce. Taky jsem byl hladový.
Když jsem vešel do hospody, tak jsem bez váhání přešel rovnou k baru.
"Zdravím. Měl jsem náročnou noc. Poprosím, dvě kádě s vodou kde se můžu umýt a lahev nějaké pálenky. Potom si dám něco pořádného k jídlu."

Hostinský evidentně pochopil, že si může přivydělat, tak moc nenamítal. Odvedl mě dozadu, do nějaké umývárny. Tam byli sudy s vodou a obrovský lavor.
To bude drahé. Ale co, vydělal jsem si!
Po tom co jsem se umyl a uvolnil díky pálence, tak jsem se i s lahví vrátil do hlavní části hospody. Vybral jsem si stůl, u zdi v rohu, odkud mám výhled na celou hospodu a nikdo mě nemůže překvapit zezadu. Když ke mě přiběhne obsluha, tak si objednám pořádný flák masa s brambory a zeleninou, celé to mám v plánu zalít pivem a pálenkou. A třeba se něco naskytne.

Po celém dni v sedle mě hrozně bolí zadek.
"Povídám, že všichni, kdo tvrdí, že je to jen otázka cviku, jsou donebevolající lháři."
drtím si mezi zuby a všelijak se nakrucuju v sedle, abych nešťastným částem trochu ulevila. Alespoň, že brzy budeme na místě, poznávám jednotlivé přírodní i umělé útvary jako staré známé. Za pár minut se zbavíme nákladu a potrápíme žaludek pořádným flákem masa.
Však Hamada taky pádí, jako by jí hořela koudel pod ocasem.
Přidám tedy na rychlosti, abych se vyrovnala méně trpělivým členům naší výpravy, a brzy se nám jako z pohádky zjeví střechy vesnických domků a mezi nimi ta nejkrásnější, Hladový pes.

Vzadu na dvorku sesedneme, protože nás čeká obchod. Chytím svého dvouhrbáče za postroj, protože se snaží vecpat k těm dvěma dojížděčkám u kurníku. Místo toho z pytlíku pověšeného na boku sedla vytáhnu hrst sušených Merlíkových bobulí a podaruju ho.
"Klid, Valachu, přece se tam nebudeš tlačit, ještě by mi tě ty brécy pokopaly."
poplácám ho po zdvihajícím se boku a spíš jej směruju k sudu s vodou, kde je zase o to dřív.
Mezitím špicuju uši, protože si chci poslechnout, jak bude Herb smlouvat, ale tentokrát je to zklamání. Derekovi by měl někdo vysvětlit, jak funguje bartr, ale co, o to víc peněz pro nás.
Podám jim láhev z rezervy a chvíli se peru s utaženým řemenem ("Už jsem to měla..."), než kluci odnesou zboží a tím pro nás dnešní práce končí.

Zkontroluju, že má Valach vše potřebné, než obejdeme dům a vstoupíme předním vchodem.
"Večír, babi."
usměju se na stařenku a párkrát u toho nenápadně pohnu rukou, než mě kroky odnesou dovnitř.
Kombinace přítmí, smradu a rámusu člověka uzemní, jak rána do čumáku, ale dnes to vítám. Civilizace má přeci jen něco do sebe. Projdu mezi bavícími se lidmi k našemu stolu, až pak si sundám roušku. Kufeyu si na hlavě nechám.
Ťukneme si pivem a než přinesou jídlo, rozhlížím se po lokále. Netrvá dlouho a všimnu si těch dvou holek, co vyčuhují jak sytý v městské šatlavě. Potutelně se usměju. Už jsem o nich slyšela a zajímalo mě, kdy se naše cesty potkají. Vzhledem k situaci by jeden řekl, že příliš na sebe upozorňovat je přímá cesta na krchov. No, u těch dvou asi jinam, to je fakt. Tak jako tak je jistá jen jedna věc. V jejich přítomnosti si mě nikdo všímat nebude. Až nyní se konečně úplně uvolním, natáhnu nohy a napiju se obsahu korbele. Na alkohol moc nejsem a z tohoto bude za pár hodin hrozná koza, ale co už.
Slavíme. Slavíme další úspěšnou cestu. Další dva týdny naživu v zemi snažící se tě neustále zabít v profesi, kde lidé umírají mladí.
Usměju se. Vzpomínkám.

"Mohli bychom tentokrát tak nekvaltovat na jih. Víte co myslím. Vstávat až po rozednění, nehnat zvířata jak nadmuté kozy, zastavit se třeba v Hašli, nebo Daleku na den, dva. Všichni si zasloužíme na chvíli zvolnit."
mluvím polohlasem, aby mě v místním tartasu slyšeli pouze moji společníci a významně si poklepávám na poloprázdnou torbu přes rameno, jako by se jednalo o nějaké srozumitelné vysvětlení.

A pak najednou přinesou jídlo a svět se rozplyne v záplavě chutí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem středně vysoké postavy a na sobě nosím kompletní beduínský mužský oděv včetně roušky přes obličej a kufeyi na hlavě. Tmavě šedé barvy. Za pasem je vetknutá jednobřitá sekera, na opasku se houpe několik váčků a přes rameno visí torna. Ačkoliv to není vzhledem ke stylu oblékání běžné, na nohou mám vysoké kožené boty.
Pokud byste se někdy ocitli v situaci, kdy si tob svléknu, zjistíte, že jsem mladé, asi dvacetileté děvče. Postavou štíhlá a vysportovaná, obličejem docela hezká, ale o žádnou oslňující krásu se nejedná. Mám plavé, středně dlouhé vlasy spletené do dvou culíků (to se může změnit, znáte to - vlasy). Pod tabem nosím kožený korzet a kožené kalhoty, zbrojí se nezatěžuju.

Dnes nám cesta uběhla rychle.
Hlavní podíl na tom má Siegfried, který tvrdil, že ve vypálené osadě u stezky je už bezpečno, a můžeme si přes ni zkrátit cestu. Byl o tom přesvědčený natolik skálopevně, že jsme se tudy opravdu nakonec prosmýkli, kolem ohořelých zdí a pahýlů stromů, namísto abychom ruiny zdlouhavě obcházeli skryti za hřebenem.
Jakmile moje velbloudice Hamada zjistí, že se blížíme k cíli, zrychlí do nevídaného tempa, přestože za normálních okolností se chová jako těsně před chcípnutím. Správně tuší, že ji čeká odpočinek a voda. Už si tu pamatuje každý kus kamene.
Za hostincem také automaticky nejdřív zamíří ke králíkárně, ale když zjistí, že tady už žádné seno nekápne, odstrčí lehce Sumi a pustí se do bramborových slupek.

Syn majitele hned vyběhne a zajímá se o dodávku. Stoupnou si s ním kousek stranou.
“Cena zůstala stejná?” Ujistí se Derek. “I za kávu?”
Kývnu. Nová pražírna nám prodala zboží o něco levněji, ale není důvod se s tím moc šířit. Podám klukovi soupisku objednávky. Derek ji nekonečně dlouho luští, neslyšně si přitom přeříkává slova, takže vypadá jako kapr na suchu. Nakonec přeci jen vytáhne měšec s penězi.
“Já si to přepočítám sám,” navrhnu mu rychle. Mladík vypadá, ze se mu trochu ulevilo.
“Totiž,” osmělí se pak, “nemohl bych dostat ještě jednu láhev pálenky bokem? Zaplatím rovnou.” Podrbe se nervózně na nose.
“Strejda o tom nemusí nic vědět.” Dodá skoro omluvně.
Otočím se na Kotě, která hned vytáhne jednu flašku ze svých brašen. Přihodím pár mincí do váčku a vše pečlivě schovám.
“Budeme potřebovat ještě nějaké zásoby na cestu,” dodám, kdyz mu podávám lahev. “A krmení pro velbloudy.”
“Jasně, spolehni se.” Derek si rovnou slivovici odšpuntuje a mohutně si přihne. 
Nepřekvapuje mě to. Život je tvrdý.

“Zboží necháme tam, co vždycky.” Řeknu pro jistotu a jdu pomoct Kotěti, která se zarputile moří s řemínky postroje.
Se Siegfriedem odvlečeme těžká sedla do kůlny. V levém zadním rohu je malá kupka sena a za ní smluvená skrýš. Nastrkáme tam všechno dohodnuté zboží, ať si ho hostinský vyzvedne, až uzná za vhodné. Opatrnosti není nikdy dost.
Vezmu si z brašen pár věcí a zkontroluji pohledem svoji velbloudici. Hamada vysrkla půlku sudu s vodou na zalévání, složila se vedle Sumi a hlavu si položila na zem. Počkáme na Kotě, než schová klíč od budky, a pak se společně vydáme do hostince.
Po cestě zvednu hlavu a všimnu si obrovského dravce na suché větvi stromu. Nikdy jsem tu neviděl nic většího, než písečnou poštolku. 
Co tady děláš?

V lokále se opatrně rozhlédnu. Některé tváře už znám od vidění, ale jiné si nepamatuji. Dokonce jsou tu dnes i dvě ženy! Snažím se moc nezírat, nechceme na sebe strhávat pozornost. Zasednu na svoje staré místo a natáhnou se pro pivo.
“Tak na zdraví.”

Dvoreček za hospodou je zase v trochu horším stavu než minule. Z kadibudky se odchlipuje prkno, takže mimo výhledu ze srdíčkového okénka můžete koukat i stranou na rozpadající se králíkárnu zející prázdnotou.
Ne že by hostinský neměl dost peněz. Hospoda i ubytování prosperují a obvykle bývá narváno. Jen zkrátka nemá čas a chuť investovat do oprav.
S takovou mu to tu za chvíli spadne na hlavu.
Sehnu se k ňafajícímu psisku, které zběsile poskakuje kolem nás.
"No tak, vždyť nás znáš," podrbu psa za ušima a ten mi na oplátku vděčně olíže ruku. Sotva se zklidní, přestanou nervózně přešlapovat i naši velbloudi.
Sumi, když zmerčí, že jsem pustil otěže, sama překvapivě svižnym krokem zamíří ke kurníku a začne vyžírat zbytky z kuchyně, kterými kvočny pohrdly.

Povyk na dvorku přivolá Dereka, takže ani nemusíme použít zvonek v okně. Derek je synovec hostinského s tváří cherubína. Na hosty pomrkává a občas s některým z nich zmizí. Všichni víme, jak si přivydělává, ale práci v šenku zastává dobře a pivo nám nosí chladné rovnou ze sklepa.
"Výborně!" Vítá nás místo pozdravu. "Už jsme vás čekali, máte i kafe?"
S kávou totiž byla v posledních měsících potíž. Náš kontakt na hranicích zařizoval dodávky z nové pražírny, protože v té původní se prosáklo že balíčky mizí neznámo kam.
Hmátnu do sedlové brašny a dám Derekovi přivonět k zrnkám v krabičce.
"Abych to nevypil sám," zazubí se blaženě. I když oba víme, že nápoj leda ochutná. Tak cenné zboží se prodává za tučný peníz.
"Na ceně se dohodni s Herbem," kývnu ke společníkovi v modrém turbanu.
Herbert je u nás přes kontraband. Má největší přehled o veškerém zboží, které vezeme i o cenách.
Ohlédnu se po Sumi stále naloženou výbavou a zbožím. Velbloudice, spokojená, že sežrala, co bylo k dispozici, se svalila do prachu vedle králíkárny. Vůbec se jí nedivím, je po celodenní jízdě utahaná a ze suché trávy, křovin a jiných zbytků vegetace sice dokáže přežít, ale když je možnost smlsnout si na něčem lepším, neváhá. Mě už taky tlačí v břiše pražené kobylky. Jsou sice výživné a Brigit se je naučila měnit do poživatelného stavu, ale při pohledu na slípky učítím v ústech chuť vývaru.
Odsedláme velbloudy a brašny ukryjeme s Herbem v kůlně. Brigit zamkne, klíček schová zpátky pod květináč a společně se vydáme k přednímu vchodu. Mohli bychom jít zadem, kolem kuchyně, ale neradi vzbuzujeme nežádoucí pozornost.

Našeho příchodu do lokálu si nikdo nevšímá. Na lidi v dlouhých hávech s turbany jsou tu zvyklí. Přeci jen jde o nejpohodlnější oděv do veder, které tu přes den panují. Usedneme k našemu stolu v rohu místnosti, tak jako vždy. Brigit ke stěně, já vedle ní, abych ji kryl před případnými nežádoucími pohledy a Herb naproti.
Štít opřu o nohu stolu a rozhlédnu se po místnosti. Téměř okamžitě mi zrak padne na dvě mladé ženy doprovázené barbarem. Zrzka se s vyzývavým pohledem rozvaluje na židli, jako by jí hospoda patřila. Tmavovlásku si prohlížím o chlup déle. Tváří se jako drsná holka. Kolik takových už jsem viděl?
Zahledím se k baru, stačí, že na ně čumí všichni ostatní. A není divu, v současné situaci si každý chlap prohlédne pěknou ženskou, když je přiležitost. A mnozí nezůstávají jen u toho. Ještě než se k nám přidalo Kotě, jsme s Herbem a Brunem potkali na cestě dvě děvčata. Žádné křehotinky, uměly v tom chodit a chvíli nam dělaly přijemnou společnost, než se naše cesty rozdělily. Shodou okolností jsme na ně po pár dnech narazili znovu. Nevím, jestli se s tou lupičskou bandou daly mimoděk do řeči, jako s námi, nebo jestli byly přepadené. Branily se statečně, ale přesila je prostě přesila.
Zpoza polorozbořených stavení jsme byli svědky toho, jak je tucet chlapů jednu po druhé obšťastnilo a posléze odvleklo pryč.
Z chmurných myšlenek mě vytrhnou tři korbely, které nám přistanou na stole.
"Jídlo jako vždycky?" Mrkne na mě Derek. Podezírám ho, že už si přihnul ze zboží, co jsme dovezli.
Přikývnu, Derek se vrátí do kuchyně a já zvednu pivo k přípitku: "Tak nazdraví! A na noc v posteli." Přiťuknu si se společníky.
Usměju se na Brigit sedící a zakuklenou vedle mě.
Jsem rád, že je v bezpečí.