Neviděn, zvolna projdu chodbičkou za barem. Nahlédnu do kuchyně. Zrovna se tam činí chlupatý chlap se sekáčkem a porcuje kosti na polévku. Tohohle kuchaře moc neznám, je tu jen krátce. Počkám, až bude otočený k hrncům, a pak mu přejdu za zády k věčně otevřeným dveřím na dvorek.
Sotva se objevím, naši velbloudi zvednou hlavy, Sumi dokonce začne agilně vstávat. Ale nevšímám si jich. Vyndám ze skrýše klíč, odemknu dvířka od přístřešku a zavřu za sebou.
Pamatuju si dobře, co by měl kdo vézt, takže stačí prohrabat brašny a v duchu si odškrtávat na seznamu. Stejně už moc zboží nemáme, pár lahví pálenky, kterou jsme neudali v osadě u Mrtvého lesa, balíček kávy a nějaký tabák, jako železnou zásobu na případné úplatky. Všechno to přemístím do skrýše za seno.
Tak.
Jestli tu udělají opravdovou razii, nejspíš to všechno stejně najdou. Ale důležité je, že to nenajdou u nás.
Dám brašny zase do původního stavu, zapnu všechny řemínky a zametu stopy. Pak zaváhám, ale nakonec si s sebou vezmu svoji kuši.
Kdo ví, co se ještě uvnitř semele. Nemám obavy, že by se Kotě nebo Sigi o sebe nedokázali postarat, zvlášť, jestli jsou spolu, ale jeden nikdy neví…
Mrknu na dvorek, a pokud je tam stále prázdno, vyjdu jako by nic zase z kůlny, zamknu a vydám se přes dvorek zpátky ke kuchyni.

NEZVANÍ HOSTÉ

Dupot koní se zastaví na okraji vesnice, několik budov od hospody. Jeden z mužů začne rozdávat rozkazy a všichni se hodně rychle rozběhnou kolem. Slunce už zapadlo za vzdálené pahorky a krajinou se začala plížit tma pomalu ale jistě. Za vteřinu na to, se ozvali hlasité zvuky vykopnutých dveří kolem stojících malých dřevěných budov. Následoval křik mužů, kteří byli doma a rachot rozbíjeného nábytku, nebo převrácených stolů.
Rychlá návštěva netrvá déle než deset vteřin, protože obydlí jsou malé a hledaní uprchlíci se tam nemají kam schovat. Hned na to se ozbrojení muži rychle přesunou k další budově a scénář se opakuje.

Uvnitř hospody stojí Bago s nataženou rukou a princezna na něj hledí s nadějí v očích. Ale než něco udělá podívá se na svého bratra, který se i navzdory těžké únavě tváří přísně a svaly na tváři se mu napínají od zaťatých zubů. Pak ale přikývne a princezna předá náhrdelník do Bagovy ruky.

Herbert se nenápadně vytratí zadem, přejde přes nevelkou kuchyni a zamíří do stájí. Kuchař je docela objemný chlap, který je nahoře bez a jen jako zázrakem si nikdo z vás nenašel v jídle chlup z jeho hodně chlupatého těla. Venku je příjemných dvacet dva stupňů, ale vy víte, že po západu slunce se teplota začne měnit rychlým tempem.

Všichni hosté v hospodě včetně hospodského, dění zatím jenom přihlížejí. Svalovec který podřimoval u vchodu, sedí na stolku a kouká se na Severuse a Marca, kteří se přesunuli ke dveřím. Jeho pohled značí, že za pořádek v podniku je zodpovědný on a oni dva se teď tváří podezřele.

Hluk z venčí se rychle blíží. Bago, Kvítko a Laidi, která už drží v ruce svojí zbraň, se společně s princeznou a princem přesouvají k zadnímu vchodu přes kuchyň. Princezna přijala pomoc a podepřela se o Kvítko. Jejich odchod vyprovodil hlas hostinského, "nechceme tady potíže, odejděte."

Než se zavřeli dveře do kuchyně, prosmykla se dovnitř ještě Kotě a využila své nadání pro kamufláž. Princ a Princezna najednou vypadají jako dva urostlí muži a hodně rychle si to uvědomí. Princezna se lekla, odskočila od Kvítka, vykřikla a přiložila ruce na pusu. Vystrašeně se dívala na svého bratra a pak na Kotě, která se z ničeho nic objevila za nimi. Princ se taky lekl a hodil na Kotě bojovný pohled, v ruce měl svůj meč a rychlým pohybem jej namířil na její krk. Čepel se zastavila těsně před její kůži, ale za okamžik jí sklonil níž. V jeho očích se objevilo pochopení. Podíval se na svojí sestru a uklidnil jí. "To je v pořádku Ajto, tohle se hodí." Podíval se na Kotě a přikývl.

Před dveřmi do hospody zaduněli těžké kroky. "Tady je tělo." zaznělo. Klika na dveřích se zmáčkla, ale dveře nepovolili. Marco zamkl dveře a ustoupil bokem, přesně včas, protože se náhle dveře rozletěli na několik kousků. Třísky proletěli vzduchem a dovnitř hned jako lavina vtrhl voják. Tmavá těžká zbroj, na hrudi na pancíři měl namalovanou lidskou lebku. V ruce měl tasený meč, hrubý z kvalitní ocele a v druhé ruce měl štít. Za ním se dovnitř začali tlačit další stejní dva.

Takhle nějak vypadají.

Chňapnu po Brigit, ale pozdě.

Do prdele.

Obrátím do sebe zbytek piva a dám parťačce náskok. Jak se za skupinkou vedenou barbarem zaklapnou dveře, rozvážně přejdu k baru a opřu se o pult připravený opustit sál nejpozději ve chvíli, kdy vojáci zabuší u vchodu.

Herbert odejde a ve mě se všechno vaří.
Ta věc zavání průšvihem a poslední, co bych ráda, je ohrozit kluky, nebo jejich obživu. Na druhou stranu ti dva evidentně potřebují pomoct.
Sice se na nabídku prachů chytla ta divná parta převaděčů, ale neumím si představit, že si poradí s deseti ozbrojenci.
Aha, tak se čtrnácti. Mnohem lepší.
Lučištnice už převzala situaci a chystá se i se sourozenci k rychlému odchodu a já se nenápadně se židlí odsunu od stolu, když se ozve šepot.
"Brigit, někam se chystáš?"
překvapeně zamrkám a pohlédnu do jeho obavou zbrázděného obličeje. Polknu. Ráda bych mu všechno pořádně vysvětlila, aby neměl obavu, ale pětice už vyráží přes lokál ke dveřím do zázemí, kde před chvílí zmizel i Herbert.
"Ano, já... chci jim pomoct. Ale zároveň vás nechci ohrozit. Jenom je..."
bodnu bradou k princi a princezně
"...schovám před nimi..."
a teď ke vchodovým dveřím
"... a hned jsem zpátky. Promiň."
šeptám a tvářím (i cítím) se u toho zkormouceně. Sigfried hrábne po mojí ruce, ale nahmatá jen vzduch, jak jsem v jediném okamžiku zmizela, čehož si, alespoň doufám, nikdo nevšimnul, protože všechny zraky jsou obráceny k procesí zrovna vcházejícímu do zázemí.
Neviditelná vyskočím ze židle, Sigova ruka mě těsně mine, prosmýknu se otevřenými dveřmi a dvě vteřiny následuju osoby před sebou, dokud neslyším zabouchnutí.


Kvítko, Bago, Laidi:
Na chodbě, než projdete hospodou skrz, se najednou princ s princeznou v jediném okamžiku změní na dva vysoké, hranaté a zarostlé chlapy v kožených zbrojích, kteří vypadají jako že se do krčmy v zemi Nikoho hezky hodí. Všichni se asi dost leknete a oni dva zvlášť. Když v úleku promluví, tak zní jejich hlas chlapsky a hrubě.
"Nelekněte se. Všechno je v pořádku. Chci vám pomoct."
ozve se za vámi tichý, ženský hlas a pokud se otočíte, stojím přímo za vámi (beduín).

A zase do akce!

Zvuky boje z venku mě přimějou se poplašeně zakabonit. Varování od Orla žádné. Tak jsem si na jeho upozornění za ta léta zvykla, že když se najednou semele něco, o čem nevím hned, jsem z toho vyplašená víc než je třeba. Zavřu oči a rychle jej v myšlenkách vyhledám. Přivítá mě tma. Ten hajdelák normálně spí. Musím se pousmát, ale jen do okamžiku, než se jeho zrakem rozhlédnu po okolí. Takhle to dopadá, když si jednou dáš voraz ve službě, kamaráde. Před dveřmi hospody se hlasitě hádají dva muži, už mají vytažené zbraně a zrovna se do sebe pouštějí. Všemu přihlíží zjevně vyděšená žena.
"Problémy." Utrousím polohlasně ke svým společníkům. Šarvátka před hospodou mi vrásky nedělá, ale zvířený prach na severu se mi vůbec nelíbí. Tam bude aspoň deset koní.

Do lokálu vtrhne viditelně vyčerpaná dvojice. Blonďák jde k našemu stolu. Výmluvně se na něj mračím, ale to očividně není dost. Vypije můj jablečný mošt až do dna. Blbeček. Následně však padne velice zajímavá nabídka, která přehluší i můj žal po lahodném nápoji.
Ještě jednou si ty dva přeměřím. Ani jeden z obličejů mi nic neříká, ale všímám si, že někteří v místnosti si mezi sebou začínají šeptat. Žena pak vytáhne náhrdelník a situace se stává skutečně zajímavou. Určitě to budou nějací šlechtici. Ale je mi to fuk. Tady jim je to prd platné. Pohledem kontroluji šéfa. Jeho lačný pohled upřený na šperk mi jasně říká, že dneska žádná koupel nebude. Achjo. Následně potvrdí mé obavy. Jdeme do akce. A to ještě ten samý den, co jsme dokončily kšeft. Honí nás jak nadmutý kozy.

Ale nedá se nic dělat. Zakázka je přijata. Nečekám, jestli se slečna uráčí náhrdelník předat. Podle situace venku vím, že už není moc času a tak začínám jednat. Laidi to vidí stejně a rovnou tahá zbraň. Nepoučitelná a okázalá jako vždycky. Rovnou na ní zavrtím hlavou a předávám informace.
"Je jich tam čtrnáct, vojáci království, ale mají nějakou divnou zbroj, zdržujou se s prohlídkou domů. Máme maximálně dvě minuty, než si všimnou tý mrtvoly venku."
Mezitím kontroluji i situaci uvnitř lokálu. Všichni jsou nerozhodní, jakoby nevěděli, jestli se vrhnout po šperku nebo radši po slečně. Dva maníci se přesouvají ke dveřím, což působí dost výhružně, ale zatím nic nepodnikají, tak si jich nevšímám. Tamtudy stejně jít nemůžeme.

Vstanu. Blonďákovi věnuji jen krátký pohled. "Schovej to fidlátko, než si ublížíš, už to nebudeš potřebovat." Bylo by fakt trapný, kdyby náš klient vyčerpáním padl na vlastní meč. Zkažená reputace se moc špatně napravuje. Hlavně v tomhle zapadákově se všechno hned rozkřikne.
"Milostivá, když dovolíte." Podepřu slečnu kolem pasu. Jestli ještě furt drží náhrdelník, hlídám jej důkladněji než dívku samotnou. Šéf by mě přerazil, kdyby se s tím něco stalo. Vleču jí k zadnímu východu. Už jsme odtud párkrát narychlo odcházeli a tak cestu dobře znám. Tak nějak předpokládám, že mě moji dva společníci následují a tak na ně tlumeně promluvím.
"Musíme je někde schovat, nemůžeme teď vyrazit ven. Už bude tma a koně si musej odpočinout."

Kvítko navrhne kúpeľ a musím uznať, že aj ja by som si už rád namočil svoj chlpatý zadok do teplej vody. Nie som nijak extra čistotný, ale tiež si rád doprajem trochu relaxu. Nikdy neviem či sa dožijem zajtrajška, takže si treba užívať. Ale nie je to lacné, preto Kvítku na jej návrh odpoviem s úsmevom.
"Prečo nie, daj si kúpeľ, ale vleziem si k tebe aj ja. Nemôžeme tak rozhadzovať zlato."
Jej ďalšiu poznámku, že mi najdu nejakého blondína už neopetujem s úsmevom. Škaredo sa na ňu pozriem a napijem sa piva. Samozrejme to bol hraný škaredý pohľad, nehnevám sa naozaj.
"Nezdržoval by som sa tu dlhšie ako je nutné. Pôjdeme trochu viac ďalej od severu a tam sa môžeme zdržať. Tu je až príliš veľa očí a nie je to bezpečné."
A v tom sa vonku začnu ozývať zvuky zápasu. Sledujem dvere a čakám čo sa bude diať. Keď dnu vošiel ten chalan a za ním ... pekná blondína, premýšlaľ som, čo sú zač a čo sa to tu deje.
Sledujem týpka ako prišiel k nášmu stolu a vzal Kvítku pohár. Pozerám sa naňho a som pripravený mu rozbiť čelusť, ale nič neurobím, pretože zmlátiť niekoho v jeho stave by bolo trápne. To si radšej počkám na to, čo nám chce povedať.

Tisíc zlatých je veľmi lákavá ponuka. Prevádzame ľudí na druhý koniec krajiny za oveľa menej. Za toľko zlata ich oboch posadím do sedla a vyrazíme okamžite. Kvítko si bude musieť na kúpeľ počkať. Blonďáka nechám na starosti Laidi, ta ho zvládne a ja si vezmem k sebe do sedla tu mladú bloncku.

A potom prehovorí ona a vytiahne ten nádherný náhrdelník. V očiach sa mi zabliská. S niečím takýmto, by som mohol začať odznova. Vrátiť sa na juh a vykúpiť sa. Očistiť svoje meno a získať staré postavenie. Nemám nad čím premýšlať, prevážame ľudí každý deň sem a tam, nie je nič čo by nás mohlo prekvapiť. Ale v tom do hry vstúpi niekto ďalší. Až tu dovnútra počuť dupot kopýt a podľa výzoru tých dvoch, to má asi niečo s nimi spoločné. A vtedy si uvedomím, kto to vlastne je. Princ a princezna a idú si po nich.

Obzriem sa po lokále a rýchlo si prezriem osadenstvo. Niektorí z nich vôbec nejavia záujem, iní sa presúvajú ku dverám. Neviem kto z nich má aké úmysly.
Priviesť na juh princátka zo severu by malo oveľa väčšiu hodnotu ako samotný náhrdeľník. Pozriem na Laidi a Kvítko, viem čo dokážu a viem, že sme sa vymotali už z kadejakej šlamastiky.

Pozriem na princeznú, postavím sa a natiahnem k nej ruku.
"Ten náhrdelník a dostaneme vás na juh, sme tí najlepší prevážači v zemi." Čakám s natiahnutou rukou, kým nedostanem náhrdeľník do ruky, ani sa nepohnem. A zatial v hlave skladám plán, ako sa odtiaľto dostať.

Když do místnosti zničehonic vtrhnou princ s princeznou, nemám problém poznat, o koho jde. Kolem portrétu královské rodiny jsem chodil často, možná až moc často. Což rozhodně neznamená, že by mi jejich nečekané zjevení zrovna tady dělalo nějakou velkou radost.
Odsunu vyjedený talíř a promnu si čelo.
Tohle... zrovna nepotřebujeme.
Vyměním si pohled se Siegfriedem. "Nepletl bych se do toho," naznačím skoro neslyšně.
Hlavní problém je, že dva uprchlíci nejsou sami a, jak spávně poznamená chlap odvedle, karavana komorných se za nimi nejspíš nežene. 
"Půjdu zkontrolovat velbloudy?" Navrhnu a přeměřím si kámoše. Zvolna vstanu. Využiju toho, že pohledy většiny osazenstva jsou upřené k hlavním dveřím a vydám se dozadu směrem ke kuchyni a východu na dvoreček.

Sedm nerozhodných

Vychutnávám si teplé jídlo a těším se, až s sebou prásknu do postele a celé dopoledne prospím. Takový byl plán, než se ozval křik a žuchnutí těla někde před hospodou. Okamžitě jsem svůj nůž vytáhl a skryl pod rukou. Hospody jsou zpravidla chráněné gangem a nikdo rozumný si netroufá dělat rutyku. Bohužel ne všichni v Zemi nikoho jsou rozumní a dost možná mohlo dojít k nedobrovolné výměně místních ochránců. Napjatě čekám, ale místo hromotluka se dovnitř doklopýtá mladík, následovaný dívčinou. Druhé překvapení, jak mi později potvrdí komentářem další z osazenstva, že se jedná o členy královské rodiny. Můj pohled sjede na posla a pokusím se odhadnout jeho reakci. Situaci by neprospělo, kdyby se sebral a šel kohokoliv dalšího upozornit na jejich přítomnost. Bodat mu nůž do zad by ovšem bylo přehnané. Navíc se podle zvuku blíží další komparz tohoto dramatu. Podle zvuku jich, minimálně koní, bude víc než nás všech. Navíc nejde odhadnout, jak se kdo k situaci postaví.

Nabídka je to velkorysá, ale nepředpokládám, že ti jezdci vám vezou kufry.
Troufnu si projevit se nahlas.
Na druhou stranu tady severští vojáci nemají co pohledávat, tak by bylo záhodno jim to stručně vysvětlit.
Přejdu také ke dveřím a dám tím najevo, že ať se sem hrne kdokoliv, tak ho jen tak nepustím dovnitř. Další postup bude záležet na ostatních. Pokud se budou ostatní přidávat na stranu tech dvou uprchlíků, zamknu dveře. Pokud by se zdálo, že bych sebemenší odpor tvořil sám, tak vyjdu ven a budu situaci sledovat z dálky.

„Popravdě, bych dělal přestávky nerad,“ odpovím Brigit.
Derek servíruje jídlo na stůl a mně se nechce kazit si čas u večeře vážnými debatami. Ale asi lepší kousnout do kyselého jablka hned, když už na to přišla řeč.
„Chtěl bych se ještě jednou otočit na jihu a pak si dát měsíc, dva pauzu. Jet na čas domů.“ Posouvám jídlo na stole podle toho, kdo si co objednal. Zvednu pohled k Brigit.
"Tak to... tak to chápu," zamumlá dívka polohlasně, ale v obličeji má napsáno, že neříká pravdu. Utře si nos, chytí se svého talíře a co nejrychleji se pustí do jídla.
“Náš kontakt na jižní hranici sliboval, že bude mít další zboží brzy. Mohli bychom zvládnout ještě jednu cestu a pak si dopřát odpočinek… Jestli ovšem někdo není až moc unavený?” Odvětí Herb a vrhne na Brigit zkoumavý pohled.
Vypiju polévku z misky a mlčky oba sleduji.
"Já nejsem unavená. Chtěla jsem nás zásobit na cesty. Usušit bylinky a tak. To můžu udělat i později," špitne k Herbovi, že ji téměř není slyšet. Ten jen pokrčí rameny. “Tak jedna poslední výprava? A potom pauza?”
Brigit přikývne a sklopí hlavu. Nálada u stolu poklesla, cítím, že bych se do toho měl vložit. "Máš se kam vrátit? Můžeš jet se mnou, kdybys chtěla. Objevovat krásy severu. Vsadím se, že v Bassenheimu jsi ještě nebyla." Zlehčím trochu situaci žertem, ale nabídku myslím vážně.
Brigs se pousměje. "I kdež, byla jsem v Bassenheimu."

Co tam sakra dělala? Znepokojeně se na ni zadívam. Bassenheim je sice pěkné místo, ale taky pěkná díra, kde lišky dávají dobrou noc. A co to kdysi říkala o Králově Hradišti? Že ví, kde nechávají za hospodou zbytky jídla. Ale o tradičním pochodu maškar nevěděla nic. Nebo o slavné budově univerzity. Ba ani o dobytčím trhu.

"A co budeš dělat ty, Herbe? Taky pojedeš domů?" Změní Brigit rychle téma.
“Asi zůstanu na některém útočišti. Musím spravit ty brašny a podbřišák u sedla," odvětí parťák a věnuje se jídlu.
"Aha, no tak... uvidíme, až se dostaneme na jih. Jedeš za rodinou, Sigu, nechci zavazet..." nechá větu odumřít, nejistě se usměje a raději pokračuje v jídle.
"Aspoň bych měl společnost. Dva týdny se budu kodrcat tam, dva zpátky. Takovou lákavou nabídku nemůžeš odmítnout!" Odhodím kůstku a spláchnu stehýnko pivem. "Nech si to projít hlavou." Věnuji jí povzbudivý ušměv.
"Tak když uděláme ještě dvě dodávky, skončíme zase na severu a budeš to mít domů o dva týdny kratší," nadhodí a už se také usmívá.
"S dodávkou na sever jsem počítal. Dva týdny cesty jsou to od hranic se zajížďkou do Eisgrabenu."
Vlastně netuším, jestli se mi v Příkopu podaří Hildu navštívit, ale zkusit to musím. "Možná deset dní, ale nechci Sumi uhnat. Kodrcání se nevyhnu." Zašklebím se.

Dojídáme a klidnou atmosféru naruší hluk zvenku. Většina hlav se otočí směrem ke dveřím. Se mnou povyk na ulici nehne. Bitky jsou tu na denním pořádku. Nevzrušeně se zakousnu do posledního stehýnka.
Až když dovnitř vtrhne plavovlasý mládenec s nepatřičně oblečenou dívkou, natočím se do místnosti. Oba jsou zjevně aristokraté na útěku. Prohlédnu si je a chvíli mi trvá, než poznám, o koho jde.
"A hele, kohopak tu máme," podívám se na Herba a naznačím posunek směrem k těm dvěma.
Brigit zjevné netuší, co se děje. Nakloním se s k ní a zašeptám: "Princ a princezna ze severu."