Navzdory mému varování dělají přítomní spoustu neuvážených pohybů. Hlavně princ. Nechám ho ale být s důvěrou, že bude nejdřív myslet a teprve poté jednat. Ostatní se po pár vteřinách strnulosti opět proberou k životu a já mám pocit, že bych měla něco říct a vysvětlit jim situaci, ale nějak mě zrovna nenapadají správná slova.
S povděkem proto poslechnu Siga, který se s bouchnutím dveří a dupáním objeví v zázemí. Pětice přede mnou se též pakuje a všichni společně vyběhneme na zadní dvorek následováni tlumeným zaduněním vyrážených dveří od hostince.
Vysypeme se na volné prostranství jak korálky a já se usměju na Herba, jenž právě opouští kůlnu, než skupinu následuji do stáje.

Cizí chlap začne organizovat únik a já jen otevřu překvapením pusu, protože takový zvrat událostí jsem nečekala. Nikdo po mě ale nemůže chtít, abych se hádala s dvoumetrovým čahounem. Otočím se a prosebně kouknu na Siga, ale předběhne nás jedna z žen, která jako by mi mluvila z duše.
Když se obrátí na mě, přikývnu.
"Prince s princeznou schovám, že je nenajdou a odjedou s nepořízenou. Jen musí... chovat se přirozeně. Hlavně se ukryjte vy dvě, jinak vás seberou."
nešťastně rozhodím rukama
"Na vás už mé možnosti nestačí."
vykoktám omluvně a jde poznat, že mě to skutečně mrzí.

Sigfried mezitím doběhl k Herbertovi a, zatímco rokujeme, společně se na něčem tiše radí, jen sem tam mrknou pohledem na skupinu a souhlasně si kývají. Když domluvím, rozběhne se Herb k velbloudům a se zručností eskamotéra vyčaruje ze sedel dva hřebelcovací kartáče.
Sig si odkašle, aby na sebe upoutal pozornost přeměněných královských potomků, kteří jsou v tuto chvíli ze všeho toho dění kolem pěkně zmatení. Jeho klidný a věcný hlas je mezi vším okolním tartasem vítanou změnou.
"Vypadáte k nepoznání, ještě se tak musíte chovat. Tamhle si vezměte kartáče a pak si vyberte velblouda. Krouživým pohybem ho hřebelcujte od hlavy k ocasu, dokud ti, co vás hledají, nezmizí. Buďte v klidu a dopadne to dobře. Fofrem!"
a u toho je vede k našim zvířatům, kde jim Herb nasazuje ruce do madel nástrojů a v rychlosti ukazuje základy starání o cestou zmoženou srst.

S povděkem sleduji, jak se kamarádi zorientovali v situaci a přebírají iniciativu. Tohle rychlé kritické myšlení jsem jim vždycky záviděla.
Pak se zhluboka nadechnu a, pokud mi to okolí dovolí, zaposlouchám se do hluku jdoucího z hospody.

Plánování

Když se z mnou podepírané slečny najednou stane ošklivý chlap, chvatně ho od sebe odstrčím, až se zakolísá. Byla to celé nějaká past? Chtěli nás vylákat ven? Ale proč tak složitě? Než stihnu vytáhnout dýku, objeví se další osoba. Ženská? Vůbec jsem si jí v lokále nevšimla. Uklidňuje, prý že je všechno v pořádku. Chvíli kmitám očima mezi přítomnými a čekám na podraz. Když se nic neděje, tak se ještě jednou pořádně podívám na ty dva mužský. Jeden z nich má vytřeštěný oči a ruce přes pusu, přesně jak bych čekala od nějaký vyděšený cácorky. Kdyby situace nebyla tak vážná, musela bych vyprsknout smíchy, jak moc žensky ten zarostlej chlap v tu chvíli vypadá. Kouzla... Všichni s nimi máme nějakou zkušenost.
Šéfik došel ke stejnému názoru. Už už se otáčí k odchodu, když se stane několik věcí najednou. Naše původně dvě minuty právě skončily. Ozbrojenci si všimli těla venku a vyrazili k hospodě. Chci na to upozornit, ale dveře do naší chodby se rozlítli a vpadnul sem nějaký další krasavec. Moc lidí v tak malým prostoru na můj vkus. Vojáci se začínají dobývat dovnitř, a tak jen souhlasně kvituji potřebu odtud co nejrychlejc zmizet.
Je to trochu divný, ale přesto zase čapnu chlapa-slečnu kolem pasu. Teď to tak sice nevypadá, ale předtím mlela z posledního, a nepotřebujeme, aby za náma někde omdlela. Překvapeně syknu, když rukama obejmu mnohem štíhlejší tělo, než co reálně moje oči vidí. Přejede mi mráz po zádech. Je to sakra divnej pocit. Vzhledem ke zvukům z hostince ale nemám čas to řešit. Musíme si máknout.

Naše procesí se dostane až do stájí. Vykulím na šéfa oči, když chce sedlat koně a vyjet do začínající noci.
„Chlápci jsou v oceli od hlavy k patě. Koně unavený, jeli sem rychle a nesli těžkou váhu.“ Zodpovím poslušně všechny otázky. „Ale nás bude zpomalovat vůz.“ Přelétnu očima všechny přítomné. Zatímco se bavíme, sedlám svého koně, i když s postupem nesouhlasím. „Šéfe, nebude lepší, když se do vozu schovám já s Laidi, a vy ostatní prostě budete předstírat normální zákazníky? Všimnou si že odjíždíme. A budou se mnohem víc vyptávat, není obvyklý, aby v tuhle dobu vyrážel kdokoliv ven...“ Kouknu na zakuklenou kouzelnici. „Jestli to teda udržíš dost dlouho... Když ty dva nenajdou, nebudou mít důvod se tu zdržovat.“

Čakám s natiahnutou rukou a sledujem princeznú čo urobí. Pri tom si nechtiac obliznem pery, pretože mi z nej asi stvrdne v rozkroku. Mám veľkú slabosť na blondínky a ešte takto mladé. Samozrejme som si nikdy žiadnu nevzal násilím, to nie je môj štýl. Považujem sa za civilizovaného muža. Keby nariekala a plakala podo mnou, to by ma nerajcovalo. Mám radšej keď je žena hore a poriadne si to užíva. A k tomu keď ma ešte poškriabe na hrudi, alebo mi vrazí poriadnu facku do tváre, to úplne strácam pojem o realite. Možná táto mladá vyzerá ako nevinné mačiatko, ale mám skúsenosti, že práve také sú v posteli tie najväčšie šelmy.

Nakoniec mi diamantový šperk pristane do ruky a mnou doslova prejde pocit blaženosti. Takúto poklad som v ruke ešte nikdy nedržal. Práve teraz mám v rukách svoj vlastný osud! Konečne môžem vypadnúť z tejto prekliatej zeme a začať tam, kde som skončil.

Kvítko nám oznámi, že vonku je štrnásť vojakov zo severu. To je viac ako by sme mohli zvládnuť. Laidi sa už chystá a na tvári má zas ten výraz, kedy sa pripravuje na masaker. Na ten si ale ešte bude musieť počkať. Schovám náhrdelník do kapsy a rozkážem.
"Ideme ku koňom, hneď. Laidy ideš posledná."
Kvítko namieta, že kone sú unavené a musia si odpočinúť, ale nesúhlasím s ňou.
"Nie, kone to zvládnu. Sadá tma, dostaneme sa von z vesnice a stratíme sa im v tme mimo cesty. Dnes budeme nocovať pod holým nebom."

Vojdeme za dvere smerom do kuchyne a ja si uvedomím, že ma trochu tlačí v žalúdku. Nemal som sa tak hrozne napchať toho žrádla, teraz sa mi bude ťažko bojovať. Ale lepšie umrieť s plným žalúdkom a pokladom v kapsách, ako hladný žobrák.

Idem ako prvý a snažím sa vymyslieť nejaký plán, keď v tom za sebou začujem nejaký rozruch. Otočím sa a miesto princa a princezny tam stoja nejaký dvaja chlapi a ešte ďalšia žena, dosť zahalená. Automaticky sa chytím svojich mečov, ale v tejto úzkej miestnosti by mi neboli moc platné. Vyvalím na trojicu oči, ale po chvíľke mi dôjde čo sa tam deje. Žena povie, že nám chce pomôcť a tí dvaja chlapi sa tvária divne. Pred chvíľou tam stál princ a princezná a domyslím si, že ide asi o nejaké kúzlo.
"Jak ja neznášam kúzla." Pokrútim hlavou a vyberiem sa ďalej do kuchyne. V hospode počuť rachot ako sa rozkopli dvere a ja pridám do kroku.

Vyjdeme von do stajne a pokiaľ sa tam nič nedeje tak rýchlo poviem.
"Princátka do voza, rýchlo pripraviť kone a vyrazíme." Pozriem na Kvítko a opýtam sa. "Aké majú kone a výzbroj? Utečieme im?" Počítam s tým, že kým znova nasadnú na kone, budeme už mať nejaký náskok. A ak sú to ťažkoodenci, tak nebudú tak rýchly ako my. Potom sa otočím na našu novú kamošku Kotě a opýtam sa. "Ako dlho vydrží tá kamufláž? Pôjdeme pomaly, ak by nás zastavili, podplatíme ich, nech nerobia problémy."

Vojáci se dobývají dovnitř a pohledy většiny hostů se obrací ke vchodu. Na nic nečekám, popadnu štít, spěšně vejdu do chodby a zabouchnu za sebou.
Naskytne se mi zvláštní podívaná, kterou ale nemám čas řešit. Brigit je celá a ať už je tam s ní kdo chce, jedno máme (snad) společné. Dostat se pryč dřív, nežli si vojáci dají dvě a dvě dohromady.
"Vypadněte ven, hned!" Zavelím a moje slova podtrhne rána z hospody, která nemůže znamenat nic jiného, než že dveře dnešní večer nepřežily.
"Pohyb, pohyb!"
Nevím, kdo stojí u výlezu ven, ale měl by si, sakra, pohnout. Otočím se bokem a tasím, připravený ostatní krýt, kdyby bylo třeba.

Neviděn, zvolna projdu chodbičkou za barem. Nahlédnu do kuchyně. Zrovna se tam činí chlupatý chlap se sekáčkem a porcuje kosti na polévku. Tohohle kuchaře moc neznám, je tu jen krátce. Počkám, až bude otočený k hrncům, a pak mu přejdu za zády k věčně otevřeným dveřím na dvorek.
Sotva se objevím, naši velbloudi zvednou hlavy, Sumi dokonce začne agilně vstávat. Ale nevšímám si jich. Vyndám ze skrýše klíč, odemknu dvířka od přístřešku a zavřu za sebou.
Pamatuju si dobře, co by měl kdo vézt, takže stačí prohrabat brašny a v duchu si odškrtávat na seznamu. Stejně už moc zboží nemáme, pár lahví pálenky, kterou jsme neudali v osadě u Mrtvého lesa, balíček kávy a nějaký tabák, jako železnou zásobu na případné úplatky. Všechno to přemístím do skrýše za seno.
Tak.
Jestli tu udělají opravdovou razii, nejspíš to všechno stejně najdou. Ale důležité je, že to nenajdou u nás.
Dám brašny zase do původního stavu, zapnu všechny řemínky a zametu stopy. Pak zaváhám, ale nakonec si s sebou vezmu svoji kuši.
Kdo ví, co se ještě uvnitř semele. Nemám obavy, že by se Kotě nebo Sigi o sebe nedokázali postarat, zvlášť, jestli jsou spolu, ale jeden nikdy neví…
Mrknu na dvorek, a pokud je tam stále prázdno, vyjdu jako by nic zase z kůlny, zamknu a vydám se přes dvorek zpátky ke kuchyni.

NEZVANÍ HOSTÉ

Dupot koní se zastaví na okraji vesnice, několik budov od hospody. Jeden z mužů začne rozdávat rozkazy a všichni se hodně rychle rozběhnou kolem. Slunce už zapadlo za vzdálené pahorky a krajinou se začala plížit tma pomalu ale jistě. Za vteřinu na to, se ozvali hlasité zvuky vykopnutých dveří kolem stojících malých dřevěných budov. Následoval křik mužů, kteří byli doma a rachot rozbíjeného nábytku, nebo převrácených stolů.
Rychlá návštěva netrvá déle než deset vteřin, protože obydlí jsou malé a hledaní uprchlíci se tam nemají kam schovat. Hned na to se ozbrojení muži rychle přesunou k další budově a scénář se opakuje.

Uvnitř hospody stojí Bago s nataženou rukou a princezna na něj hledí s nadějí v očích. Ale než něco udělá podívá se na svého bratra, který se i navzdory těžké únavě tváří přísně a svaly na tváři se mu napínají od zaťatých zubů. Pak ale přikývne a princezna předá náhrdelník do Bagovy ruky.

Herbert se nenápadně vytratí zadem, přejde přes nevelkou kuchyni a zamíří do stájí. Kuchař je docela objemný chlap, který je nahoře bez a jen jako zázrakem si nikdo z vás nenašel v jídle chlup z jeho hodně chlupatého těla. Venku je příjemných dvacet dva stupňů, ale vy víte, že po západu slunce se teplota začne měnit rychlým tempem.

Všichni hosté v hospodě včetně hospodského, dění zatím jenom přihlížejí. Svalovec který podřimoval u vchodu, sedí na stolku a kouká se na Severuse a Marca, kteří se přesunuli ke dveřím. Jeho pohled značí, že za pořádek v podniku je zodpovědný on a oni dva se teď tváří podezřele.

Hluk z venčí se rychle blíží. Bago, Kvítko a Laidi, která už drží v ruce svojí zbraň, se společně s princeznou a princem přesouvají k zadnímu vchodu přes kuchyň. Princezna přijala pomoc a podepřela se o Kvítko. Jejich odchod vyprovodil hlas hostinského, "nechceme tady potíže, odejděte."

Než se zavřeli dveře do kuchyně, prosmykla se dovnitř ještě Kotě a využila své nadání pro kamufláž. Princ a Princezna najednou vypadají jako dva urostlí muži a hodně rychle si to uvědomí. Princezna se lekla, odskočila od Kvítka, vykřikla a přiložila ruce na pusu. Vystrašeně se dívala na svého bratra a pak na Kotě, která se z ničeho nic objevila za nimi. Princ se taky lekl a hodil na Kotě bojovný pohled, v ruce měl svůj meč a rychlým pohybem jej namířil na její krk. Čepel se zastavila těsně před její kůži, ale za okamžik jí sklonil níž. V jeho očích se objevilo pochopení. Podíval se na svojí sestru a uklidnil jí. "To je v pořádku Ajto, tohle se hodí." Podíval se na Kotě a přikývl.

Před dveřmi do hospody zaduněli těžké kroky. "Tady je tělo." zaznělo. Klika na dveřích se zmáčkla, ale dveře nepovolili. Marco zamkl dveře a ustoupil bokem, přesně včas, protože se náhle dveře rozletěli na několik kousků. Třísky proletěli vzduchem a dovnitř hned jako lavina vtrhl voják. Tmavá těžká zbroj, na hrudi na pancíři měl namalovanou lidskou lebku. V ruce měl tasený meč, hrubý z kvalitní ocele a v druhé ruce měl štít. Za ním se dovnitř začali tlačit další stejní dva.

Takhle nějak vypadají.

Chňapnu po Brigit, ale pozdě.

Do prdele.

Obrátím do sebe zbytek piva a dám parťačce náskok. Jak se za skupinkou vedenou barbarem zaklapnou dveře, rozvážně přejdu k baru a opřu se o pult připravený opustit sál nejpozději ve chvíli, kdy vojáci zabuší u vchodu.

Herbert odejde a ve mě se všechno vaří.
Ta věc zavání průšvihem a poslední, co bych ráda, je ohrozit kluky, nebo jejich obživu. Na druhou stranu ti dva evidentně potřebují pomoct.
Sice se na nabídku prachů chytla ta divná parta převaděčů, ale neumím si představit, že si poradí s deseti ozbrojenci.
Aha, tak se čtrnácti. Mnohem lepší.
Lučištnice už převzala situaci a chystá se i se sourozenci k rychlému odchodu a já se nenápadně se židlí odsunu od stolu, když se ozve šepot.
"Brigit, někam se chystáš?"
překvapeně zamrkám a pohlédnu do jeho obavou zbrázděného obličeje. Polknu. Ráda bych mu všechno pořádně vysvětlila, aby neměl obavu, ale pětice už vyráží přes lokál ke dveřím do zázemí, kde před chvílí zmizel i Herbert.
"Ano, já... chci jim pomoct. Ale zároveň vás nechci ohrozit. Jenom je..."
bodnu bradou k princi a princezně
"...schovám před nimi..."
a teď ke vchodovým dveřím
"... a hned jsem zpátky. Promiň."
šeptám a tvářím (i cítím) se u toho zkormouceně. Sigfried hrábne po mojí ruce, ale nahmatá jen vzduch, jak jsem v jediném okamžiku zmizela, čehož si, alespoň doufám, nikdo nevšimnul, protože všechny zraky jsou obráceny k procesí zrovna vcházejícímu do zázemí.
Neviditelná vyskočím ze židle, Sigova ruka mě těsně mine, prosmýknu se otevřenými dveřmi a dvě vteřiny následuju osoby před sebou, dokud neslyším zabouchnutí.


Kvítko, Bago, Laidi:
Na chodbě, než projdete hospodou skrz, se najednou princ s princeznou v jediném okamžiku změní na dva vysoké, hranaté a zarostlé chlapy v kožených zbrojích, kteří vypadají jako že se do krčmy v zemi Nikoho hezky hodí. Všichni se asi dost leknete a oni dva zvlášť. Když v úleku promluví, tak zní jejich hlas chlapsky a hrubě.
"Nelekněte se. Všechno je v pořádku. Chci vám pomoct."
ozve se za vámi tichý, ženský hlas a pokud se otočíte, stojím přímo za vámi (beduín).

A zase do akce!

Zvuky boje z venku mě přimějou se poplašeně zakabonit. Varování od Orla žádné. Tak jsem si na jeho upozornění za ta léta zvykla, že když se najednou semele něco, o čem nevím hned, jsem z toho vyplašená víc než je třeba. Zavřu oči a rychle jej v myšlenkách vyhledám. Přivítá mě tma. Ten hajdelák normálně spí. Musím se pousmát, ale jen do okamžiku, než se jeho zrakem rozhlédnu po okolí. Takhle to dopadá, když si jednou dáš voraz ve službě, kamaráde. Před dveřmi hospody se hlasitě hádají dva muži, už mají vytažené zbraně a zrovna se do sebe pouštějí. Všemu přihlíží zjevně vyděšená žena.
"Problémy." Utrousím polohlasně ke svým společníkům. Šarvátka před hospodou mi vrásky nedělá, ale zvířený prach na severu se mi vůbec nelíbí. Tam bude aspoň deset koní.

Do lokálu vtrhne viditelně vyčerpaná dvojice. Blonďák jde k našemu stolu. Výmluvně se na něj mračím, ale to očividně není dost. Vypije můj jablečný mošt až do dna. Blbeček. Následně však padne velice zajímavá nabídka, která přehluší i můj žal po lahodném nápoji.
Ještě jednou si ty dva přeměřím. Ani jeden z obličejů mi nic neříká, ale všímám si, že někteří v místnosti si mezi sebou začínají šeptat. Žena pak vytáhne náhrdelník a situace se stává skutečně zajímavou. Určitě to budou nějací šlechtici. Ale je mi to fuk. Tady jim je to prd platné. Pohledem kontroluji šéfa. Jeho lačný pohled upřený na šperk mi jasně říká, že dneska žádná koupel nebude. Achjo. Následně potvrdí mé obavy. Jdeme do akce. A to ještě ten samý den, co jsme dokončily kšeft. Honí nás jak nadmutý kozy.

Ale nedá se nic dělat. Zakázka je přijata. Nečekám, jestli se slečna uráčí náhrdelník předat. Podle situace venku vím, že už není moc času a tak začínám jednat. Laidi to vidí stejně a rovnou tahá zbraň. Nepoučitelná a okázalá jako vždycky. Rovnou na ní zavrtím hlavou a předávám informace.
"Je jich tam čtrnáct, vojáci království, ale mají nějakou divnou zbroj, zdržujou se s prohlídkou domů. Máme maximálně dvě minuty, než si všimnou tý mrtvoly venku."
Mezitím kontroluji i situaci uvnitř lokálu. Všichni jsou nerozhodní, jakoby nevěděli, jestli se vrhnout po šperku nebo radši po slečně. Dva maníci se přesouvají ke dveřím, což působí dost výhružně, ale zatím nic nepodnikají, tak si jich nevšímám. Tamtudy stejně jít nemůžeme.

Vstanu. Blonďákovi věnuji jen krátký pohled. "Schovej to fidlátko, než si ublížíš, už to nebudeš potřebovat." Bylo by fakt trapný, kdyby náš klient vyčerpáním padl na vlastní meč. Zkažená reputace se moc špatně napravuje. Hlavně v tomhle zapadákově se všechno hned rozkřikne.
"Milostivá, když dovolíte." Podepřu slečnu kolem pasu. Jestli ještě furt drží náhrdelník, hlídám jej důkladněji než dívku samotnou. Šéf by mě přerazil, kdyby se s tím něco stalo. Vleču jí k zadnímu východu. Už jsme odtud párkrát narychlo odcházeli a tak cestu dobře znám. Tak nějak předpokládám, že mě moji dva společníci následují a tak na ně tlumeně promluvím.
"Musíme je někde schovat, nemůžeme teď vyrazit ven. Už bude tma a koně si musej odpočinout."