Andor.cz - Dračí doupě online

Pamatuji, jak jsem ze začátku byla vytočená tou kazetou. Ale teď, když se spustilo rádio a tam byla ta stejná příšerná písnička, působilo to na mě spíše uklidňujícím dojmem. Prstem dloubnu do kývacího se psa a vím, že všechno je jako vždycky. Jen další z mnoha stejných dní. Věci se nelepšily, ani nehoršily, byly prostě stejně konstantně na hovno. A já v té břečce pořád plavala, protože jsem byla srab. Raději přestanu přemýšlet nad nesmrtelností brouka Lary a soustředím se na cestu. Kdysi bych byla bez navigace naprosto ztracená, Tom si ze mne kdysi dělal srandu, že jsem schopná se ztratit i na parkovišti. Ale teď už mi nedělá problém se orientovat a trefit do jednoho z posledních přeživších měst. U brány mám chuť si téměř zatroubit. Ne, že by byl takový provoz, ale v dnešní době neměl člověk moc možností proč troubit. Nespokojený pes na přístrojovce mi ten nápad zavrhl. Suchar.

Auto zanechám na určeném místě, ale klíčky si sebrat nenechám. Je mi sice jasné, že ukrást se dá auto i bez klíčů, ale takhle aspoň mám důkaz, že to auto patří ke mně. Možná je to ale přežitek z minulého světa. Rozhlédnu se po tom obřím městě. I tohle město mi připomínalo to, co svět ztratil. Vlastně to byl takový... pomník minulosti. O to víc jsem zatoužila si dát něco, po čem trochu víc zapomenu.

"Starosto," kývnu na pozdrav. Stejně jako kdykoliv jindy, mi přijde, že nemůže být úplně normální. Ty trubky na trůně, ten způsob oblékání... Ale platí, tak proč bych pro něj nějakou tu práci neudělala. Předám balíček a obrátím se k druhému, abych převzala peníze. Zkoumavě se na něj dívám.

"Někdo další se snažil tu zásilku převzít. Přepadla mě na motorkách celá skupina," poznamenám jako varování. Nesmlouvám ani o peníze. Další nabídka práce na sebe nenechá dlouho čekat. Důkaz toho, že je spokojen s mými službami. Schovám si peníze do kapsy. Kývnu na něj. Plánovala jsem sice voraz, ale další - a asi i náročnější - práce je taky způsob, jak se zabavit.

"Potřebuju si jen doplnit zásoby a můžu se na to vrhnout. O co by šlo?"

Bez problému ses rozjela, jakmile si pohnula klíčkem v zapalování, tak se okamžitě s tím zapnulo rádio se zaseknutou kazetou v přehrávači. Tak nějak sis na tu dokolečka hrající hudbu zvykla. Byla ti společníkem na cestách stejně jako pejsek s kývací hlavou, kterého jsi měla na palubě a kterých už zažil lepší časy. Ještě se nerozpadl. Tyto dva talismany ti nosili štěstí a ani teď tomu nebylo jinak. Dojela jsi k bráně, která chránilo město za ní před bandity. Bylo to jedno z těch lepších měst, kteří nějakým způsobem měli svou benzinku a také měli elektřinu, díky slunečním panelům.
Po menší slovní výměně, kdy ses jim prokázala za jakým účelem tam jedeš, tak ti otevřou mohutnou bránu. Nechají tě vjet dovnitř, kde následně na vyznačeném parkovišti jsi nucena zanechat svoje auto, které bude střeženo.



Jakmile ujdeš pár kroků, tak se ti naskytne pohled na celé město. Musí se nechat, že to město se jistým způsobem podobá těm v minulosti. Jedná se jedno z těch větších městečkem. Nájemné zde je však neskutečně drahé. Za luxus se musí platit. Ale ty tady nemáš v plánu zůstávat dlouho. Předat zásilku, nechat se ošetřit a možná když bude štěstí přát sehnat nějaký dobrý matroš, který ti pomůže zabít čas nebo nějakou další prácičku.

Netrvá to dlouho když ocitneš v domě tvého momentálního zaměstnavatele a také takzvaného starosty tohoto města. Toho spatříš ve větší místnosti, která se snaží tvářit jako trůnní sál a to na čem sedí je z trubek vyrobený trůn. Extravagantní jako ten, co na něm sedí.

”Drahá pašečarko vítej.” Pronese a s tím ukáže na jednoho ze svých pohůnků, který tam spolu s dalším u něj stojí kdyby náhodou byl někdo takový hlupák a měl v úmyslu zkusit jej sesadit. Naznačí jednomu, aby si od tebe převzali zásilku a druhému, abys za to dostala požadované mince. Nemá v úmyslu se zvedat.
”Jako vždycky je skvělé s tebou pracovat… kdybys chtěla, tak bych pro tebe měl ještě jeden úkol. Jedná se sice o poměrně velký balík, ale taky cena za vyřízení je mnohonásobnější než těchto pár drobných, kterých máš teď… Měla bys zájem?”

Přetočím se k Tomovi a vnutím se mu do náruče. Začnu jej líbat na krku a pod uchem, kde se mu to líbí. Vím, že není kam spěchat, a tak si tohle ráno užívám.

"Já vím, že jsme to už zkoušeli večer, ale víš jak... ráno moudřejší večera," zašeptám mu do ucha, zatímco mu rukama začnu rozepínat košili od pyžama.

"Kdybych věděl, že snažení se o dítě z tebe udělá takovou nymfomanku, začali bychom s tím dřív..." odpoví mi šeptem s pobaveným hlasem a začne mi vracet polibky. Cítím, jak si mě přitáhne blíž k sobě. Přitisknu se k němu. Vracím mu polibky do chvíle, než se rozrazí dveře. Mlaskne poslední náš společný polibek, než se otočím, abych viděla na našeho malého čilého banditu, co zjistil, že už je ráno a že je v pokojíku sama. A dokonce má i posily.

"Au! Budeme potřebovat větší postel," pronesu se smíchem, když mi pes skočí na kotník. Přitáhnu si Julinku k sobě a-

*

Znovu zkusím škubnout rukama, ale nepovede se mi s pouty ani hnout. Kůže na zápěstích mě pálí, ale to není nic v porovnání s tím zbytkem. Připadám si jako kdyby mě sežvýkal a vyplivl kombajn. Není snad ani část mého těla, která by mě nebolela. A k tomu se nemohu ani hnout. Uvědomím si, jak stačila jedna nehoda, aby mi převrátila život naruby. Jedna jediná chvíle a bude to mít dopad na celý můj život.

*

Chvíli mi trvá než se vzpamatuji. Ale bolest mi urychlí moje uvědomění si situace. Zamrkám a krásnou vzpomínku na líné sobotní ráno nahradí tohle písečné peklo. Zamračím se, semknu rty a temenem hlavy udeřím několikrát do zdi za mnou. Znovu si říkám proč. Proč jsem neumřela taky? Proč jsem se ocitla na tom operačním sále? Proč se ze mě stal přeživší? Proč? Proč? Proč?!

Ale jako obvykle, nikdo se neobtěžuje z odpovědí. Princ na bílém koni nepřijel - nejspíš taky už dávno umřel. A tak se začnu zase starat o sebe. Už mne ani nepřekvapí, že rána na boku se zatáhla sama. Prostě se to tak u mne děje. Ovšem rameno určím jako hlavní problém. I letmý dotek okolo bolí, až syknu bolestí.

Tak jo, kulka bude muset ven. Ale nejdřív, to důležité. Zásilka.

Jak si umíním, tak taky udělám. Zvednu se ze své skrýše a opatrně vykouknu ven. Čistý vzduch bez nových mrtvol.

"Asi byli aspoň dost chytrý, aby zdrhli," utrousím si pro sebe. Je mi to vlastně jedno. Kdyby se nechali zasypat, mohla bych obrat jejich mrtvoly. Když přežijí, můžou zase rozhlašovat další historky o pašeračce Laře. Třeba se nějakým dalším příběhem pobavím. Rozhlížím se cestou k autu, ale skutečně je už čistý vzduch. Ujistím se, že všechny pneumatiky jsou plné, auto není ničím poškozené, než naskočím do něj a zkusmo nastartuji. Auto spokojeně začne brumlat. Zásilka je v autě. Kouknu se krátce do zpětného zrcátka, kde na mě nazpět koukají oči někoho, kdo není rozrušen tím, že po něm někdo střílel a teď má kulku v rameni. Pamatuji doby, kdy jsem se rozbrečela u reklamy na dary do psího útulku. Kam tahle moje část se poděla?

Odvrátím zrak, šlápnu na pedál a rozjedu se směrem k cíli pro doručení zásilky. Ve městě se pak budu moct odměnit ošetřením a něčím ostřejším.

...Ležíš v krásně měkké posteli, vnímáš vůni čistého povlečení, do kterého jsi předchozí den navlékla peřiny a polštáře. Cítíš přítomnost někoho dalšího. Je to Tom, tvůj milovaný manžel. Má zavřené oči, ale už nespí. Na tváři mu hraje úsměv. Ještěže je sobota a nemusíte z postele jen tak vylízat. Dokonalý pár. Spousta kamarádek ti to záviděla, že něco takového máš.
Dveře vašeho pokoje se rozrazili dokořán a s tichým cupitáním k vám do postele hupsla vaše dcerka, za ní váš pes. Chyběla jenom ta kočka, která ti přišla na něco takového docela asociální…

…Nádherná vzpomínka je okamžitě nahrazena jinou vzpomínkou. Méně idylickou.
Už neležíš na posteli, nýbrž na nemocničním lůžku. Nemůžeš se pohnout, protože jsi k němu připoutaná. Bolí tě celý člověk. Poslední, co ti proběhne hlavou je vzpomínka na tu nehodu. Poté tě obklopí tma…

Probouzíš se vtisknutá do jednoho zákoutí. Trvá ti chvíli, než se ti podaří uspořádat myšlenky. Než si uvědomíš, kde se vlastně nachází a co se stalo. Hlavou se ti však mihne letmá myšlenka na to, že poté operaci, se s tebou něco stalo. Nemáš jen zbystřené smysly, ale také o něco lepší regeneraci než ostatní. Nemluvě o tom, že jsi schopná sebeobrany a střílet jsi uměla úplně automaticky, aniž bys trénovala na střelnici.

Rameno tě bolí jako čert. Musíš se zbavit kulky v něm, aby se mohlo začít hojit. Bok ti přestal krvácet, ten na tom nebyl tak špatně. Stačilo si jen trochu zdřímnout.
Opatrně vylezeš z letadla. Po nepřátelích není ani stopy. Poslechli tě a díky tomu vyvázli živí. Pouze hlupák neposlouchá varování, které říká pašeračka Lara. Zachránila si jim život, ale necítíš nic. Ani zášť. Jsou ti naprosto ukradení.
Na autě je vrstva písku, ale jinak věrně stojí tam kde jsi ho nechala. Bez problémů nastartuješ. Budeš se muset v městě zastavit za někým, kdo ti vybere kulku. Možná si i šlehnout něco ostřejšího. Dlouho sis nic nedala… Ale ze všeho nejdřív je potřeba doručit zásilku.

odkaz

Tohle už dávno není život. Tohle je písečný předpokoj pekla, přinejlepším. Můj život skončil hned na začátku. Je to tak dávno, že si někdy říkám, jestli to nebyl sen. Byla jsem tak naivní, tak vzorná, tak poctivá. Dodržovala jsem všechny kolonky pro dokonalý život. Šla na vysokou, našla si přítele, vzala si ho po pár letech. Pak jsme měli velkou svatbu a po roce se nám narodilo miminko, nejkrásnější holčička na světě. Jak jinak. Byla jsem nadšená pyšná matka. Pletla jsem jí copánky, připravovala svačinky Chodila jsem do práce, dvakrát týdně cvičit zumbu nebo pilates. Pomáhala jsem starým lidem s nákupy a přes přechody. Snažila jsem se vařit zdravé jídlo. Dodržovala jsem bezmasé pondělky, třídila jsem odpadky do posledního ústřižku, dodržovala všechny státem nařízené i jen doporučené revize. Vzali jsme si Tomem hypotéku a poctivě jsme ji spláceli, i když jsme věděli, že se z toho dluhu nevyhrabeme snad ani do důchodu. Pravidelně jsme navštěvovali rodiče i prarodiče, jezdili jsme na obligátní dovolené k moři a v zimě učili malou Julču lyžovat. Měli jsme psa a kočku. Část našich peněz jsme posílali na sbírky pro nemocné děti. V práci jsem dřela od rána do večera a po večerech jsem ještě uklízela dům, aby byl pořád krásný a reprezentativní.

A k čemu to všechno kurva bylo?

K absolutně ničemu.

Bílý plot u našeho domu je spadlý a pošlapaný. Dřevo už ztrouchnivělo. Dům samotný je už poničený. Psa a kočku zakopával Tom. Toma a Julinku jsem neměla ani příležitost zakopat. Nezbylo mi po nich nic, jen jedna obrovská díra v srdci a mysli a jen jedna hodně stará fotka, která je tak zohýbaná, až se bojím, že brzy přijdu i o ni. Ta fotka byla moje jediné pojítko s tím světem předtím. Nic dalšího jsem si nepřinesla. Kostýmky a boty na podpatku jsem vyměnila za sportovní obuv a především funkční oblečení. Nezajímalo mne, jak vypadám, ani co si o mně myslí ostatní. Kradla jsem a živila se tím, že jsem uměla věci dostat z bodu A do bodu B. A nebo vybrakovat ten či onen bod A, nebo snad i C.

Osud, Bůh, nebo Štěstí se už asi nemohlo dívat na moji mizérii a přihrálo mi do vínku ten bunkr. Díky němu jsem měla kde se schovat, kde truchlit a kde přečkat násilné střety bojujících skupin. Byla jsem tu zavřená dlouho. Nevím přesně jak dlouho. Dny jsem nepočítala ani nijak jinak neměřila čas. Když jsem měla hodně hlad, tak jsem jedla, jinak jsem ležela, spala, nebo litovala sebe a hlavně litovala ztráty svého manžela a dcerky. Až jsem toho jednoho dne měla už dost. Vzala jsem si zbraň, co jsem tu našla, vzala auto a jela si najít místo, kde to celé ukončím. Jenže když jsem to místo našla a přiložila jsem si ústí zbraně ke spánku, nemohla jsem to zmáčknout. Nedokázala jsem se přinutit. Místo toho jsem se namočila tehdy do své první práce. A zjistila jsem, že kvůli tomu, že mi bylo jedno, jak moc nebezpečné to je, jsem zvládla věci, na kteří si jiní netroufli. Tajně jsem snad i doufala, že brzy si mě nějaká kulka najde a ukončí moje trápení, ale zatím jsem tomu neuměla jít naproti víc, než jen brát tyhle šílené zakázky.

A tak se zrodily příběhy o Laře pašeračce. Původně jsem se tak nejmenovala. Ale někdo někdy ze začátku téhle mé kariéry prohlásil, že jsem jako Lara Croft, vykradačka hrobů. A nějak se to uchytilo. Nebránila jsem se tomu. Bylo to jedno. A uznávám, že to jméno znělo na tuhle práci jako dělané. Vojtěška Stehlíková prostě nemá ten správný zvuk.

***

"Hajzlové!" syknu a praštím hlavou o ruinu za mnou, když ve mně pumpuje čerstvá bolest z rány v rameni. Zkontroluji náboje v komoře. Pak svoje další dva zásobníky. "No, byli už i lepší dny." Vydechnu. Mobilizuji svoje síly. Vystrčím jen ruku se zbraní a vystřelím ty tři náboje nazdařbůh jejich směrem. Potřebuju chvíli klid, abych mohla přemýšlet. Vyměním zásobník. Přikrčená se přesunu na druhou stranu. Vytáhnu malé zrcátko, abych mohla okouknout situaci. Ty šmejdi se schovávají kolem mého auta. A je jich ještě moc. Horečnatě přemýšlím, co teď. A pak mě to trkne do oka. Ta žlutá stěna písku, co se sem žene. Normálně bych se pokusila dostat k autu a odjet. Písečná bouře není žádná sranda. Klíčky sice u sebe mám, ale přes ně se nedostanu. Rozhlédnu se kolem.

"Jo, to půjde. Bude muset," zabručím si pro sebe a znovu zkontroluji v zrcátku pohyb nepřátel. Už začali zase vykukovat šmejdi. Ale písečné stěny si nevšimli. Hlupáci.

"Táhněte do pekla, tohle je moje zásilka! Pokud ihned neutečete, chcípnete!" houknu na ně. Přes ústa a nos si natáhnu šátek. Na oči si nasadím chemické brýle z bunkru.

Jen ať si myslí, že jsem šílená, nebo že blufuju. Bez úkrytu tu bouři jen tak nedají. Párkrát ještě vystřelím, tentokrát už i trochu mířím. Ale hlavně se skrývám a udržuji jejich postup na minimu. A pak. Když už první zrnka písknu létají všemi směry, naposled vystřelím, než se zvednu a popoběhnu do útrob toho, co někdy snad létalo. Zašprajcnu se do jednoho zákoutí tak malého, že se obě ramena dotýkají zdi. Zakňučím bolestí. Zbraň svírám ve zdravé ruce, hodlám zastřelit kohokoliv, kdo by se tu pokusil taky schovat. Zbytek nechám na písečné bouři. Zmáhaná pumpující bolestí se opřu zády o konstrukci a vyčkávám na konec bouře, nebo svou smrt. To, co prostě přijde první.

Prostředek

Svět už není, to co bejval. Bydlení pod střechou, teplá voda, lednice plná jídla, to je luxus o kterém si můžeš nechat zdát v hezkých snech. Všechno se to prostě jednoho dne posralo. Sama už si pořádně nevzpomínáš na to, co všechno tomu předcházelo. Konci světa tak jak jsi ho znala. Konci světa, který jsi neměla přežít, ale přežila jsi. Cena za tvůj život byla však smrt tvých nejbližších. Tvůj manžel a tvoje malá holčička. Oplakala jsi je, když jsi ještě měla nějaké slzy. Teď máš pocit, že ti vyschly. Co taky jinýho čekat, když všude kolem je jedna velká poušť. Sem tam se v ní najdou větší městečka, ale na tvůj vkus je tam moc živo. Zdržuješ se v jednom ze starých bunkrů, který byl postaven snad kvůli druhé světové válce. Nevíš to a je ti to upřímně fuk. Funguje, máš tak střechu nad hlavou a jsi pomyslně v bezpečí. A to ti tak nějak stačí. Nikdo tě tu nesere a pokud ano, tak ho prostě zastřelíš. Zákony, které kdysi existovali, už neexistují. Teď je tu jen jeden jediný, známý z minulosti a to právo silnějšího. Samozřejmě, města mají taky nějaké svoje. Ale pro tebe to není tak důležité, protože tam stejně moc času netrávíš. Vždycky tam zajedeš sehnat nějakou prácičku a potom pro výplatu.
Jsi něco jako pašeračka, žoldačka, která se nechává najímat těmi, co maj čím zaplatit. Jezdíš ve svém věrném autě. Naštěstí benzín ještě je. A je ti naprosto u zadku, jak je něco takového možné. Zajímat se o to budeš ve chvíli, až jednou dojde.
Jsi neutrální, nespadáš pod žádné městské vládce. Nepatříš nikomu až na samotnou poušť. Až se konečně dočkáš vytouženého klidu a tvé štěstí ti dojde, tak tě pohltí… Jako neutrální máš volnost, nikomu se nezodpovídáš.. ale taky nad tebou nikdo nedrží ochranou ruku…

Kulka tě zasáhne do ramene a bolest jí způsobená tě vrátí zpátky do reality.
Jasně tahle prácička vypadala až příliš jednoduše a už od samotného začátku ti smrděla. Takže jsi čekala, že se něco posere. Někdo další musel vědět o umístění této zásilky. Nemáš sebemenší šajn o co se v ní jedná a je ti to naprosto fuk i teď. Třeba dnešek bude ten správný den na to umřít, ale bez boje se jen tak nedáš.
Když zkontroluješ svou pistoli, tak zjistíš, že v komoře máš poslední tři náboje. Máš u sebe dva zásobníky.
Pohledem sjedeš ke svému boku, kde tě první střela od nich škrábla. To rameno je horší, kulka v něm zůstala. Krvácíš… a jich ještě pět zbejvá. Schováš se za kusem zdi ruin něčeho, co kdysi pravděpodobně lítalo a oni jsou venku u tvého auta, kde mají zaparkované své motorky, kterými sem přijeli. Právě ty tě na jejich příjezd upozornili.