Smíření

Cuknu s sebou, když mi Hob položí ruku na rameno. Byla jsem připravená vyrazit Izákovi na pomoc, copak nechápe, že nás nejspíš potřebuje? A ještě ty jeho kecy... že už je možná po něm a trénovaní zabijáci a bla, bla, bla... Šlehnu po něm zlobným pohledem. Chci se začít hádat. Hrozně moc. Vysvětlit mu, jak moc se mýlí, i když vím, že má v mnohém pravdu, a to mě tak děsně rozčiluje. Nakonec bychom se zase usmířili, jako už tolikrát předtím. Konec konců mám ho celkem ráda, když zrovna neprezentuje svoje některý naprosto zcestný názory.
Ale dneska mě něco zarazí. Přijde mi to jaksi nepatřičné. Ostatní mají tak zarmoucené výrazy a já bych jim nesmyslnou hádkou ještě přidala. Na farmě se před naším hašteřením měli kam schovat, ale tady... Zatnu zuby pod náhlým náporem čirého smutku. Stejně... než bychom se tam dostali, bylo by pozdě cokoliv zachraňovat. A Bastien má pravdu. Jestli má někdo šanci se ze statku dostat, je to Izák.
„Fajn.“ Hlesnu překvapivě smířlivě a sklepnu Hobovu ruku ze svého ramene. Pak se znechuceně odvrátím, když začne jíst. Teď má chuť na maso. Neuvěřitelný.
S dalším postupem nicméně souhlasím, a tak jsem zticha. Usilovně se snažím srovnat s tím, že vážně neuděláme vůbec nic. Budeme prostě jenom utíkat.

Arya jakoby věděla, co se ve mě odehrává. Ta dobrá duše vždycky ví, co říct, aby se člověk cítil aspoň o ždibec líp. Usměju se na ní, abych ocenila její snahu, i když to působí ještě pořád trochu křečovitě.
Do rozhovoru ohledně Mlsné se už nezapojuji. Myslím na všechna ta zvířata z farmy. Možná, že kdybych to brala o něco víc vážně, mohla jsem taky nějaké zachránit. Jestlipak Izák stihnul otevřít všechny ohrady, než stavení zachvátily plameny? Věřím, že Izák má aspoň nějakou šanci se o sebe postarat a prostě musím doufat, že je na živu. Ale ti nevinní tvorové byli závislí na nás... Ta uvědomění přicházejí postupně a mě je mizerně pořád víc a víc, jak mi má mysl postupně vykresluje všechny moje zvířecí oblíbence. Dneska přišli o domov všichni. Už nemám ani odvahu se naposledy ohlédnout.

„Tak pojďme...“ Potvrdím Arye cílovou destinaci a vyrážím dolů za ostatními.
Mezi statnými stromy se třeba budu cítit o maličko lépe. I když pohled na hořící domov z hlavy nějakou dobu nejspíš nedostanu.

Rozhovor poslouchám na půl ucha. Duchem jsem daleko od tvrdé reality, v časech, kdy všechno bylo v pořádku. Na farmě, která už neexistuje.
První zimu na statku, když mě přepadly černé myšlenky, jsem často trávila večery u Izáka.
Něco mi zpívej, říkával a bylo vidět, jak je starý a unavený.

Muľas mange miri daj,
me paš late bešav avka rovav,
lakre vasta kale čumidav,
pro jakha me na dikhav.

Tahle byla jeho oblíbená. Nikdy se nezeptal, o čem vlastně zpívám, ale jako by i tak pochopil její význam a jako by se ho něčím niterně dotýkala.

Z myšlenek mě vytrhne Hob. Větrník.
"Dost možná už je po něm," plácne, jako by mluvil o zničené úrodě brambor a vzápětí začne přežvykovat kus masa.
Jak to jenom může říct? Jak se teď může nacpávat? Izák nesmí být mrtvý. Tohle je dočasné. Někde se schoval. Někdo mu pomohl. Byl si tak jistý, když říkal, že je setřese!
Napětí ve mně roste. Hledím ze schůdku na Hoba, a když si neodpustí rýpnutí na závěr, vaří se už ve mně krev. Nebýt Bastyho, dost možná bych po něm skočila.
„Chas tu miri mindž!“ Štěknu po Větrníkovi nakvašeně. Za ta léta vím, že po cikánsku nerozumí ani slovo.

Poslechnu Bastyho naléhání a scházíme dolů. Seshora ještě zaslechnu hlas Aryi, ale co říká, nevnímám.
„Díky,“ zamumlám polohlasem ke kouzelníkovi, když se zastavíme pod rozhlednou.
Přikývne a trochu nervózně pokukuje po Mlsné. Ta jen co ho zmerčí, zastaví vprostřed spásání trávy, našponuje se a nepřátelsky si ho měří.
Basty.
Se všemi vychází a všichni ho mají rádi. Snad až na kozu. Chtěla bych mít jeho povahu. Podívám se na něj a cítím, jak se vztek přetavuje ve smutek. Je mi líto ztraceného domova. Lituju sama sebe a toho, že mi nikdo nerozumí. A že jediný člověk, který mi po dlouhé době doopravdy rozuměl, je možná mrtvý.
„Držte při sobě.“ To byla jedna z jeho posledních vět.
Hrozně potřebuju, aby mě někdo držel. Chce se mi brečet a poblíž je jenom Mlsná, nebo Bastien a když si můžu vybrat, vždycky zvolím lidskou bytost.
Kamaráda.
Přivinu se k němu a slzy se valí jako řeka.

Kdo ví...

♫♪♪♫♪

„Máš velký a vzácný dar. Tak se ho neboj využít.“ Snad nebýt to on, nebýt tady teď…
„Tak proč z něj někteří udělali prokletí. A vlastně z nás všech.“ – „Každá mince má dvě strany, jako je den a noc. A zrovna s takovou mincí ve správných rukou… Kdo ví, co všechno můžete nakonec dokázat?“
Izák... ten rozhovor už máme dávno za sebou, ač se mi v jistých chvílích stále vkrádá do mysli, jako by to bylo včera. Proto jen mlčky přikývnu. Odpovědí je mi stejně jako tenkrát jeho pousmání. „A teď už běž, ať se vrátíš dřív, než padne tma.“ téměř spiklenecky mrkne, což mu oplatím úsměvem. Vždyť zítra je přeci sobota... S tím už dál neváhám, vyskočím na nohy, v menší jizbě posbírám pár vlastnoručně vyrobených pastí a vyrazím vstříc lesu. Když se zadaří, bude zítřejší večeře víc, jak uspokojivá...

***

Jenže dnes je středa. A i kdyby bylo jídlo sebelépe připravené, nahořklou pachuť, co se od jejího konce převaluje na patře a na jazyku, nepřebije. Stejně jako se o to marně snaží tlukoucí srdce u myšlenek, co se mi právě teď honí hlavou. Směs zbožných přání a naivních nadějí, které nemilosrdně jednu po druhé stíná uvědomění skutečnosti. Pohledem přelétnu přes věci připravené na posteli pro poslední kontrolu, zda jsem na něco důležitého nezapomněla. Když je už sbalené uložím do kouta za dveře nezbývá než doufat. Stejně jako v to, že Izák nejen ví, co dělá, ale zadaří se mu dostát jeho slovům. Zvlášť pak těm o tom, že Imuni svede nejen z naší, ale především své vlastní stopy.
Co mi to jen připomíná…

Držte při sobě.

Nedívám se na oheň, ani na mohutný sloup kouře stoupající vzhůru k nebi - už ne. Tam, za řekou a obzorem je minulost, ale tady... sklouznu očima po každém z přítomných, ... je teď. Přítomnost, možná budoucnost. A na to je třeba se soustředit. Snad ještě krátce něco hlesnu směrem k místu, které bylo domovem nás všech a především k Izákovi. S trpkým vědomím, že jedno z toho už zcela jistě není. A druhé? Zašeptání, co sklouzne z úst Špuntí v tom jen utvrdí. Udělali - právě proto, že mohli. Snad víc, než tohle stáhnou žaludek její slova o návratu. To nutkání cítím sama, i když vím, že je víc jak bláhové. Hob ji ale zadrží nejen slovně. Navíc jako by četl moje vlastní myšlenky, včetně toho se co nejdříve vydat pod úkryt korun stromů hvozdu nedaleko. I přes to, nebo možná právě proto, že ten skrýval i pravý opak. Právě díky tomu ale můžeme mít větší šanci, kdyby nás našli. Stačí využít naše schopnosti či znalost zdejšího terénu. Bastien je též za jedno. Zadívám se od něj ještě na Špunta, rty stisknu v chápavém pousmání a přejdu těsně k ní. „Chtěl, abychom se odtamtud dostali. Stejně jako bylo jeho přáním podobně jako naším zbavit magii špatného jména. A kdo jiný než ty by měl králi říct, jaká je skutečnost?“ úmyslně zmíním přesně to, o čem mnohokrát se zápalem sobě vlastním mluvila sama. Podtón polohlasu je jemný, klidný, spolu s posledními slovy se mi koutky úst pozdvihnou do znatelnějšího, povzbudivého úsměvu. Krátce na to se pootočím na Hoba, zatímco Bastien se ujme Hester. „Svůj díl pro teď už odvedla.“ kývnu bradou směrem k Mlsné. „To zvíře pro nás má nevyčíslitelnou hodnotu. Na jejím mléku se dá přežít celkem dlouhý čas, když se nám nebude dařit nic ulovit nebo najít opravdu bezpečnou pitnou vodu.“ To, že je zvíře něčím daleko víc - a sice zdrojem masa a kůže nezmiňuji - tak daleko zatím zacházet nehodlám a sama doufám, že situace samotná až sem nedospěje. Pokud však nebude zbytí, sama se i nabídnu a postarám o to, aby byl konec rychlý a co nejvíc bezbolestný.
„Nebýt Hester, tak ji nemáme.“ Tentokrát hovořím dostatečně nahlas a jasně, s jistým, avšak ne přehnaným důrazem, přesto smířlivě. Nikoli výčitkou k k Hobovi, spíš připomínkou, že bychom měli opravdu držet při sobě. Teď rozhodně. Skupina je vždy tak silná, jako její nejslabší článek. Jaký smysl tedy má do něj tepat, aby oslabil ještě víc. Pohled nejstaršího tady ještě pár chvil neopouštím. Slova mohou lhát, ale oči nikoli. Nakonec se zadívám znovu k hranci hvozdu. „Věděla bych o příhodném místě, co není příliš blízko zdejším močálům a ani jeskynním vrchům. Je tam velký vyvrácený strom, takže je tam i závětří a vůbec nabízí dost ochrany před živly a svým způsobem i obyvateli lesa. Pokud někdo neví o lepším, zavedla bych nás tam. Samozřejmě až si Hester zajistí Mlsnou.“ nabídnu vzápětí. Ony nesčetné a pravidelné výpravy se teď víc jak stonásobně oplatí. Pokud se nenabídne někdo jiný, vytáhnu ze svého tlumoku dostatečně dlouhý provaz a podám ho do rukou ať už dívky, či Bastiena. Zčásti podvědomě se úkrokem octnu nablízko Špuntí a letmo ji ještě "zkontroluji", přičemž se pohled jasně ptá: Můžeme? Stačí byť náznak přikývnutí či souhlasu, spolu s vědomím, že ostatní jsou taktéž připraveni, abychom vyrazili.
Zpěv ptáků, co nás uvítá hned u úpatí lesa, je rozhodně dobrou zprávou. Všude platí, a Netopejrák není výjimkou, že jakmile je naprosté ticho, je nablízku predátor, se kterým nikdo nechce mít tu čest. Nic to nemění na skutečnosti, že jsem i tak svým způsobem obezřetná a opatrně našlapuji, snažím se nedělat příliš hluk a uši jsou napjaté při cestě k útočišti, kde bychom měli strávit určitě první noc. Zda i ty další je otázkou, na kterou sotva kdo zná odpověď. Protože tady jsou zrovna vlci jedním z těch menších problémů. Nejen proto uvažuji o tom, že dříve nebo později požádám právě Špuntí, aby zkusila vyčíst ze stromů, jak moc je vývrat navštěvovaný, protože téměř jistě nepřijde jako vhodný úkryt jen mojí maličkosti. Cítím přitom, jak mi dlaně doslova pulzují teplem.

Arya Lore

Arya je dost vnímavá, pozorná a empatická – a to především vůči přírodě jako takové. A i když ti, co jsou jí blízcí nejsou výjimkou, je to jiné. Víte, že milovala výpravy do lesů, i pouhé naslouchání stromům a tvorům, čtení stop – ze všeho se dá vypozorovat mnohé – včetně změn a varování. K přírodě chová obdiv, lásku, ale i úctu a velký respekt.
Na farmě se jednoduše objevila jako prostý pocestný, který by se na své cestě konečně rád zastavil a nějaký čas i zůstal výměnou za to, že bude užitečný. Nevypadala, že by na cestách jakkoli strádala. Vzhledem k tomu, že měla chuť do práce, jakékoli, byla učenlivá a nebála se "umazat", jako jedna z pomocných sil zde nakonec i zůstala. Společnosti se vysloveně neuzavírala ani nestranila od počátku, jen od ní potřebuje místy odstup, aby našla znovu samu sebe a svůj vnitřní klid. Z přehlcení všech smyslů z vjemů a pestrobarevnosti co svět nabízí by přišla časem o rozum. Mizí pak buď ve skrovnějším pokoji farmy, nebo, pokud je příhodnější chvíle, ve zdejších lukách/lesích.
Přesto, že je nekonfliktní a milá/jinými slovy je zdvořilá, v očích některých díky tomu snad až naivní, je ve skutečnosti obezřetná, dává si pozor co, komu, kdy a kde říká a stále si drží jistý větší či menší odstup - stejně tak nechává podobný i ostatním, respektuje jejich osobní prostor a není z těch, co se vysloveně vnucují, tím spíš, když je jí dáno najevo, že o případnou pomoc nebo společnost není zájem - a dané si rozhodně nebere osobně. S onou obezřetností se pojí i dobře skrytá přirozená nedůvěra s nejistotou, co od koho čekat. Na povrch dané vyplouvá v případě setkání s někým naprosto cizím či ne dost známým mimo farmu. To se pak jeví uzavřená až nepřístupná, neoblomná a podle situace až bojovná, i když stále dává přednost ústupu, pokud je to jen trochu možné. Nemá ráda konflikty (neplést si s tím, že by snad byla zbabělá) a do obrany bojem ji musíte opravdu tvrdě dotlačit do rohu. V té chvíli je ovšem schopná ukousat si i vlastní nohu, aby se dostala z pasti.
Na dívku je houževnatá, vytrvalá a kde chybí síla fyzická, pomůže vnitřní… nebo ta magická.
Kdo si získá její důvěru, najde v ní člověka, který je ochoten kdykoli, s čímkoli a vším co má pomoci. Rozhodně také jen tak neodejde, nebo jinak nezradí a projde s ním i to nejhorší. Stejně tak zjistí, že je s ní zábava a svede věci brát s nadhledem a nadsázkou a umí se zasmát i sama sobě. Že je pracovitá a v tom co dělá pečlivá, svědomitá a poctivá a že má hodně co dát. Občas se díky tomu, že je mladá (19 let), nechá trochu unést, především hudbou, svede se i zasnít. Jinak je ale zodpovědná s nohama na zemi a hlavou i rozumem na správném místě.

O čem příliš dopodrobna nehovoří, je její rodina. Snad až na tuhle "drobnost" možná proto působí, že se jí nikdy nestalo nic zlého, nikdo jí neublížil a právě v místě, kde se narodila jí byla dána dobrá výchova do života a rozhodně zde panovaly velmi úzce provázané vztahy a pouta. Na krku nosí umně vyrobený přívěsek ve tvaru liščí hlavy, který je ale většinou skrytý pod oblečením a je jasné, že je pro ni více než cenný.

• Ač si ji mnozí rozhodně se zbraní v ruce nepředstaví, umí velice obstojně zacházet s tesákem, stejně jako s ostatním, co je třeba pro úspěšný lov a zpracování kořisti. Tahle zručnost ale platí stále pro účel lovu(jako i užívání luku - pokud by se jí dostal do rukou). Snad by svedla využít podobné i při sebeobraně, ale proti komukoli, kdo má zkušenost v přímém boji by byla s největší pravděpodobností ztracená. I proto v situacích skutečného ohrožení spoléhá na rychlost jejích nohou a schopnost se skrýt.


• Svede ošetřit, zašít a zaléčit tržné ranky, zajistit i horší rány před zanícením, zafixovat zlomeninu a zastavit krvácení na dobu nutnou k dopravení ke skutečnému ranhojiči, kterému se v léčbě vážných úrazů rozhodně nevyrovná.

• Velmi ráda čte/studuje/vzdělává se a učí novým věcem.

Za zmínku snad stojí i to, že dívka není příliš vysokého vzrůstu (kolem 165cm), i když není zase vysloveně malá. Konstitucí je drobnější, i když že byste ji snadno zlomili v pase nepůsobí, spíš atleticky, pružně a mrštně. Její oči mají mandlový tvar (skoro jako kočičí… nebo liščí?) a zvláštní, světle zelenohnědou barvu s tmavomodrým prstencem okolo duhovek, která se ale pod světlem a rozpoložením může měnit. Dlouhé husté vlasy, v zimě sytě tmavohnědé, pod paprsky letního slunce dostávají až temně rudé odlesky.
Co se odívání a dalšího týče, nosí povětšinou šaty a to, co se hodí k práci či cestování. Je ryze praktická s dávkou vynalézavosti. To, aby byla vždy připravená na cokoli má přednost před jakoukoli vysloveně "parádou".

MAGIE
Magie se u Aryi neprojevuje nějak opravdu výrazně. Krom štěstí v nacházení určitých věcí a rostlin, v obdobích, kdy ty nekvetou/jsou vzácné výskytem/obtížně se nalézají, je zde ještě zdánlivě prostý detail, že jí za jistých okolností víc hřejí dlaně - pocitem asi jako když si ohříváte ty své nad ohněm. Snad vnitřně uklidňuje a uvolňuje od duševního napětí a i lehčí bolesti právě ten pocit tepla... nebo je jen projevem něčeho hlubšího, co v dívce zatím spíše dříme a jemně doutná?
Díky pobízení Izáka a tomu, že popustila uzdu tomu, co v sobě potlačovala celý dosavadní život se ukazuje, že jejím talentem je léčení - jak fyzického tak psychického rázu.

VYBAVENÍ(cca ten základ): tesák, brousek, křesadlo, vlněný plášť který může sloužit i jako deka, jemná vydělaná kůže ošetřená lojem = nepromočí se, jehly/šití - jak na vyspravení oblečení, tak rány, sušené byliny - jako koření i pro léčení, provaz, náhradní dlouhá košile/tunika
Na sobě má tmavohnědé šaty, sukně má rozparky téměř až k bokům pro volný pohyb, dlouhá je ke kotníkům, pod ní se skrývají vysoké plátěné nohavice, vyšší pevnější boty z kůže = vše co umožní co nejméně omezený pohyb a jeho volnost, stejně jako zpevní nohu a zamezí např. jejímu zvrtnutí právě v lesích. Nechybí ani zásoba sušeného masa.

Rukama svírám dřevěné zábradlí a mlčky sleduji černý sloup dýmu. Pořád tomu napůl nemůžu uvěřit.
Ještě mám jasně před očima chlévy a stáje, sýpku, Izákův dům s bílými překlady nad okny, zahradní jezírko, v němž bydlel prastarý kapr, kterého si tolik považoval... Útočiště, vzpomenu si zničehonic. Hester tomu místu říkala útočiště. Možná to bylo poslední útočiště. A teď je pryč.
Co budeme dělat?
Otočím se na ostatní, abych u nich hledal podporu. Špuntík by se očividně nejraději vrátila zpátky, ale Hob je v tomhle racionální. V duchu mu dám za pravdu.
“Izák má přeci spoustu zkušeností z války.” Podpořím jeho myšlenku. “A zná okolí jako své boty. Určitě se někde schoval a ani bychom ho nenašli. Třeba se vážně ještě potkáme.”
Mimoděk mě napadne, že já bych se s ním mohl potkat každopádně, a jak bych mu vysvětlil, že jsme se hned za humny rozdělili a kdesi poztráceli? Na chvíli zavřu oči.
Takhle se to nestane.
O chlup odhodlaněji se zadívám ve směru kolegova pohledu na ježatý hřeben lesa. Stromy působí v ranním šeru temně a zlověstně. Ale bude to dobrý úkryt. Alespoň prozatím.
Přikývnu.
“Jo, pojďme do toho lesa. Najdeme nějaké zašité místo a tam si chvíli odpočineme.” Mrknu na Hoba.
On jako vždy vypadá, že mu jakkoli dlouhý pochod nečiní sebemenší problém, ale ostatní musí být unavení.
Hlavně Hester působí sklíčená na nejvyšší míru a mám trochu obavy, aby neudělala nějakou nepředloženost. Hlavně po té poslední poznámce. Neměli bychom se pohádat hned na začátku.
Natáhnu k ní ruku. “Pojď dolů,” pobídnu dívku jemně. “Je tu pěkná zima… A za chvíli na nás bude vidět.”
Přemýšlím, čeho by se mohla chytnout.
“A nedáme tu tvojí kozu na provázek?” Napadne mne nakonec. “Aby se moc daleko neodtoulala. V tom lese určitě budou vlci.”

Nad stromy se vyloupne první paprsek slunce a ozáří zespoda mraky. V lese u našich nohou pípne první pták. A pak další a další.
Izák rád říkal, že někdy vyžaduje nejvíc statečnosti prostě jenom vstát a čelit dalšímu dni. Pro dnešek to rozhodně bude platit dvojnásob. Ale ještě jsme tady.
Tak sebrat odvahu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bastien je mladý muž, tak kolem dvaceti. Není zrovna vysoký, ale má ramenatou, podsaditou postavu člověka, zvyklého od mládí tvrdě pracovat.
Působí mile, má hnědé oči, neposlušné vlasy a sympatický úsměv. A usmívá se dost často. Bast je jedním z těch lidí, kteří mají tendenci vidět sklenici alespoň napůl plnou, a je ochoten o tom přesvědčovat i ostatní. Jeho nenucené přátelské chování většinou svádí lidi k tomu, aby ho měli rádi. On má lidi taky rád. Když může, pomůže. I u Izáka neváhá zastat jakoukoliv práci, klidně tvrdě dře od rána do večera, a nezdá se, že by s tím měl jakkoli problém.
Na statku se objevil asi před rokem a půl, přijel s Izákem na voze, když se farmář vracel z prodeje zboží. Byl dost hubený a působil nervózně, ale v každém případě vypadal méně zdrchaně, než třeba Hester. Zpočátku se možná chvíli stavil nedůvěřivě, ale rychle se oklepal a začal se kamarádit.
Pořád vypadá, že má trochu nakročeno někam jinam, ale zatím se vždycky se nechal od statkáře přesvědčit, aby zůstal (“Teď nemůžeš odejít, budeme těžit rašelinu/porážet tetřevy/jednotit mrkev.”). A rozhodně to nebylo nějaké velké přemlouvání.
Jediné tabu je podle všeho jeho vlastní Nadání. Dost dlouho trvalo, než vám vůbec prozradil, co umí. Všechny otázky vždycky nějak obracel v žert, nebo měnil témata jako fusky. Nakonec po delším naléhání a použití všemožných triků včetně alkoholu, přiznal, ze dokáže vidět duše mrtvých. Rovnou k tomu jedním dechem dodal, že to je schopnost úplně na hovno a akorát z toho nemůže spát.
Je pravda, ze občas, když jste se šli v noci napít, tak jste ho potkali, jak sedí na dvoře a podle všeho nespí. Taky jste ho nikdy neviděli nic zkoušet nebo trénovat a pokud cvičíte vy, buď vám dělá rekvizitáře, nebo jde kydat varanům, štípat dříví či udolávat nějakou jinou bohulibou činnost. Formálnímu vzdělání se nebrání, i když umí dost profesionálně chytat lelky nebo klimbat, pokud má pocit, že probírané téma je až moc velká nuda.
Při dotazech na minulost vám prozradil, ze vyrostl v sirotčinci v Klatu a své rodiče nezná. Později se učil sklářem. Nikdy ale nevypráví o tom, jak se dostal do Divočiny, nebo kde potkal Izáka.
Bastien obvykle nosí běžné pracovní oblečení. Na krku má stříbrný amulet ve tvaru dlaně s malachitem uprostřed. Vlastní solidní nůž, ale nezdá se, že by ho hodlal někdy použít k hrůzostrašnějšímu účelu, než je štípání třísek.

Zachmuřeně hledím na kouř stoupající z toho bolestivě známého místa a zaťatá čelist mi tvář o trochu víc připodobňuje k lebce. Naivní naděje, že Imuni provedou jen prohlídku a pojedou dál jsem si nedělal. Muselo je tam něco přivést. A šli najisto. Vůbec nechápu, jak se to Izák dozvěděl s takovým předstihem, ale díky bohům za to.
Dovolím si se na chvíli poddat myšlenkám a z očí mi najednou srší blesky, ale pak promluví Špunt a já zamrkám, jak se nedobrovolně přenesu do reality.
Ale není to tu nic moc, mluví z cesty a vypadá, že se co nevidět vrhne zpátky, odkud jsme přišli. Vstříc jisté smrti.
"Věř mi, že kdyby byla nějaká šance s nimi definitivně skoncovat, tak jdu s tebou. Ale tohle jsou trénovaní zabijáci. Naší šancí je utéct, zmizet a nenechat se najít. Pak můžem řešit další věci."
položím jí ruku na rameno, jemně, ale pevně. Abych mohl zasáhnout, kdyby se začala někam vrhat.
"Izák je svádí z naší stopy. Stáli jsme mu za to, aby se uvrhl do smrtelného nebezpečí. Dost možná už je po něm. Pokud by ses pro něj vrátila, umřel by zbytečně."
dodám ještě hořce a otočím se k hořící farmě zády. Místo toho napnu zrak na druhou stranu, do lesa Netopejráku, kam máme namířeno. Mhouřím oči, jak se snažím nepřehlédnout každý pohyb větvičky, který by mohl ukazovat na nepřátele. Nic nevidím, ale na klidu mi to příliš nepřidá. Bezmyšlenkovitě levačkou otevřu váček na opasku, vytáhnu kousek sušeného masa a strčím si ho do úst. Mezi sousty pokračuji a tentokrát evidentně mluvím k vám všem.

"Alespoň já mizím támhle. Vás všechny zvu jít se mnou. Jak nám kladl na srdce Izák, společně jsme silnější, než po jednom. Máme zásoby a vybavení. Máme náskok. Když budeme všichni spolupracovat a zamakáme, přežijem."
otočím hlavu a zamračím se přímo do kukadel Hester, hlubokých jak tůně.
"Což ale znamená, že i tady milostivá bude muset pro jednou přiložit ruku k dílu."

---------------------------------------------------------------------
Popis postavy:
Hob je vysoký a štíhlý muž. Mladíkem byste jej nejspíš nenazvali, protože je 28 let stár. Honosí se hnědou bradkou a bujnou kšticí neposlušných krátkých vlasů stejné barvy. Obličej je oválný a působí trochu přísně, což podtrhují tmavé oči, které se dovedou stejně tak smát, jako mračit. Postava se přesně hodí pro podomka na farmě. Hubené, šlachovité tělo s dlouhýma rukama a velkými dlaněmi, nijak zvlášť vypracované, ale houževnaté jako kožený řemínek. Tohle s člověkem udělá tvrdá práce.

Je z vás na farmě nejdéle, asi 8 let. O tom, co dělal předtím moc nemluví, ale když už z něj něco vypadne, tak to vypadá, že se musel dlouho protloukat sám, na útěku před zákonem kvůli svým kouzelným schopnostem. Možná proto to s ním občas není žádný med, když si musel zvyknout na život vymezený tím, co si vydobyde ostrostí loktů. Jsou situace, kdy mu ujedou nervy a on vybuchne v hněvu v pravdě cholerickém, ale stejně jak bouře přijde, tak zase zmizí. Většinu doby je to ale docela normální pohodový chlap, který se vám ostatním snaží hrát vedle Izáka parentální figuru, byť je pro něj tato role dost nepřirozená a ne vždycky vše funguje jako dobře namazaný stroj.

Jeho doménou je magie vzduchu, sada schopností, na které je velice hrdý a jak na farmě pro jeho dar není příliš velké praktické uplatnění, stále se snaží najít způsob, jak jej přeci jen zapojit. Za všechna léta byl uplatněn dvakrát, jednou umírněním vichřice zachránil část úrody a podruhé zpomalil pád, když Izák propadl podlahou při přehazování sena. Tyhle historky rád vypráví a chlubí se jimi. Pokud máte zájem, rád vám předvede, jak ze vzduchu vytvořenou rukou utrhne kytku, nebo někoho dloubne do boku. Stejně tak dokáže skákat několik metrů do výšky a k závodu v běhu by jej vyzval jen blázen.

Sice o tom moc nemluví, ale občas nějaká indicie uklouzne, tak jste se dovtípili, že je Hob zastáncem kouzelníků. Když mluví o nespravedlnosti, že jste za svoje schopnosti stíháni, hlas se mu třese vztekem. Na životě obyčejných lidí mu nijak zvlášť nezáleží, zde tušíte, že leží nějaké traumátko z dětství, a občas vede silné řeči, jak by měli všichni umřít. Výjimkou je Izák, ke kterému se chová slušně a ani za jeho zády o něm nikdy zle nemluví. Naopak vás, magicky nadané, má v oblibě a až na normální mezilidské hašteření z něj cítíte silný pocit sounáležitosti. A možná i trochu zodpovědnosti za vaši bezpečnost.

Na farmě dělá všechnu práci, jak se naskytne. Za ta léta přičichl snad ke všemu z oboru pěstování a chovu, dokonce byl i zvěrolékař a dulka, když se nachomýtl k předčasnému porodu jedné jalovice. Rozhodně pracuje přičinlivě, nefláká to, ale že by se přetrhl, to se říct nedá. Aby jako Bastien jel jak fretka od rána do noci jen proto, že nemá nic jiného na práci, to tedy ani náhodou. To se raději zdejchne a jde se projít, zapádlovat na řeku, nebo trénuje svoje schopnosti.
Po večerech se rád něčeho napije a při družném hovoru zahraje v kostky. Občas zmizí na několik dní, ale vždy se vrátí tak, aby nepropásl situaci, kdy jeho rukou bylo třeba. Nemá problém, pokud jste se k němu někdy chtěli přidat. Díky letům na útěku umí najít přístřeší na cestě, rozdělat oheň, vázat uzly a vykuchat králíka.

S sebou nosí starou, ale ostrou dýku, kterou udržuje v dobré kondici. Používá ji ale zásadně na zvířata.

V tuto chvíli mám na sobě nové boty, kožená gaťata, bílou lněnou košili, vlněnou vestu a na tom všem cestovní kabát, ve kterém jsem před lety přišel. Na rameni je tlumok s věcmi, šikmo přes hrudník bandalír ze srolované deky, na opasku několik měšců, dýka a na hlavě plstěný klobouk, ve kterém sice žádnou velkou parádu neudělám, ale zato se nemusím bát úpalu.

Tvrdá realita

Den na farmě začíná brzy. I dnes jsme na nohou už před rozedněním. Ale tentokrát je to jiné. Slunce nás zastihne už dávno na cestách, na rozhledně jménem Srnčí, kam jsem ve chvílích volna chodívala moc ráda. Možná i proto jsem ze statku vyrážela poměrně dobře naladěna. Navzdory vážnosti situace jsem nevěřila, že se stane něco špatného. Imuni prohledají statek a pojedou dál. Proč by Izákovi dělali problémy, když nás tam nenajdou? Přece nemohl myslet vážně, že se sejdeme až po Mammontově smrti. Nějakou dobu budeme kempovat ve zdejším okolí a zase se vrátíme, až to bude bezpečné. Jenom krátký výlet, nic víc.
Svojí dobrou náladou jsem musela ostatní pěkně štvát.

S prvním zašlehnutím plamenů mi úsměv rychle zmizel, nahrazen šokem. Proderu se kolem Hoba dopředu, jakoby se snad scenérie mohla změnit. Ten černý dým tam pořád je a sílí. "To přece nemohli udělat..." Šeptám nevěřícně spíš pro sebe.

Každý se dřív nebo později střetne s realitou. Pro mě to je náraz jak do kamenné zdi v plné rychlosti. Nikdy jsem hrozbu nade mnou visící nebrala tak vážně. I od rodiny jsem odcházela nerada, jen zpola přesvědčená o správnosti toho rozhodnutí. Možná i ono Izákovo ponoukání k používání magie přispělo k pocitu, že se nemůže nic stát, že to má pod kontrolou.
A teď tu stojím. Sleduju plameny. Břicho stažené náhlými návaly úzkosti. A začíná se mi třást brada. Tohle by se stalo s naší farmou, kdybych neodešla. To prozření je bolestivé. Snad jsem odešla včas. Snad tam jsou pořád všichni v pořádku.
Proč to dělají? Nikdy jsme nikomu nic špatného neprovedli. A co teprve... "Izák..." Ten dobrý muž, co nám dal druhý domov. Povedlo se mu zmizet? Nebo...?

"Musíme něco udělat." Hlesnu. "Musíme mu pomoct..." Otočím se na ostatní s náhlým zápalem a známou jiskrou v oku. Najednou přesně vím, co by bylo správné. "Musíme se vrátit!"

Ranní chlad se mi zakousne do kůže a ostře kontrastuje s ohnivým peklem v dáli. Je to jako špatný žert. Chytnu si vlasy, aby mi nelítaly všude a schovám je pod vlňák, který utáhnu pevněji kolem ramen. Ten pestrý šál mi bolestně připomene Izáka.

Nejde to vydržet.

Proč si uvědomím, co jsem měla, až když o to přijdu?
Hledím na hořící farmu a teď už vím, co pro mne znamenala. Byl to domov.
Chce se mi brečet, ale není to bezpečné. Hob očima kontroluje situaci na rozhledně. Nic mi neřekne, ale v jeho pohledu vidím nevyslovené. Fňukna. Budižkničemu. Příživnice.

Nejde to vydržet.

Posadím se na poslední schůdek rozhledny a sleduju kroutící se mapy suků vetkané do dřeva.


-------------------------------------------------------------------------------------


Hester má asi 20 let. V obličeji je souměrná, hezká, postavy spíše drobné, o něco vyšší než Špunt. Má po zadek dlouhé tmavé vlasy, které ráda nechává volně, k práci je splétá do copu. Nosí prosté oblečení děvečky (sukně, zástěra, halenka v přírodních barvách), ale nedávno jí Izák z trhu dovezl pestrobarevný šál, který miluje, připomíná jí předchozí život. Jediným předmětem, který by se dal považovat za zbraň, je nůž, který nosí v koženém pouzdru připnutém ke tkanému opasku. Používá ho na krájení, k pletení košíků a k dalším činnostem. Proti člověku ho nikdy nepoužila.

Na farmu dorazila vyhublá, špinavá a zavšivená asi před třemi lety, nedlouho po Špuntí. V horečkách ulehla a nebylo jasné, jestli přežije. Díky Izákově péči se postupně zotavila, ale nefungovala dobře. Byla letargická, posmutnělá, ráno jí dělalo obtíže vylézt z postele. Ostatních schovanců se stranila. Dlouho se nedokázala přizpůsobit chodu farmy. Izák ji zaměstnával jednoduššími pracemi, ale nastavil přísný režim a vyžadoval, aby ho dodržovala. Těžko říct, zda to bylo jejím dramatickým příchodem, špatným psychickým stavem, nebo osobními sympatiemi, ale s Izákem si vybudovali zvláštní vztah. Jenom s ním dokázala zpočátku trávit čas a z jeho strany se jí dostávalo nadstandardní pozornosti.

Stav Hester se pomalu zlepšoval, do tváří se jí vrátila barva. V posledním roce už nepotřebovala tolik Izákovy přítomnosti a začala navazovat kontakty s vámi. Sama je neiniciovala verbálně. Ale pokud přišla iniciativa z druhé strany, neuzavírala se. Poprvé jste viděli, že se dokáže rozpovídat. Mohli jste zjistit, že je temperamentní, snadno propadá do emocí. Umí se pořádně naštvat a když se směje, je to často tak, až jí tečou slzy. Mnohdy jedná bez rozmyslu, řídí se spíše intuicí nežli rozumem. Je senzitivní a má cit pro umění. Fascinuje ji hudba, tanec, přírodní scenérie. Pro svůj melodický a podmanivý hlas dobře zpívá. Sem tam ji přepadají pocity prázdnoty a ztráty smyslu.

Víte o ní, že pochází z rodiny kočovníků. Je dost obratná a pokud jste měli zájem, učila vás ve volných chvílích chůzi po laně. Jejím darem (nebo prokletím?) je jasnovidectví. Učí se číst budoucnost skrze kůstky, které má schované ve lněném váčku.

S Hester putuje koza jménem Mlsná (velká, bílá, rohatá, dojná).

Poslední večeře s dobrodincem

Nešlo to vydržet.

Je krátce po rozednění. Na horní plošinu maličké rozhledny, jež zove Srnčí, při jižním okraji velkého starého lesa Netopejráku, jste se po několikahodinovém svižném pochodu natlačili úplně všichni. Jen Mlsná zůstala dole a ukusuje svěží trávu.

První byl nahoře Hob, stejně jako byl první a nejdéle na statku. Těžko říct, jak to dělal, ale ten dobrý farmář dokázal i Hobovi nejednou nasadit brouka do hlavy a donutit ho přemýšlet o dobru a zlu, o důvodu, proč právě on má Nadání a ne mnozí jiní.

Za Hobem tři dívky, které se na farmě shodou okolností objevily krátce po sobě před přibližně třemi roky. Hned za patami má Hob Špunta, tu mrštnou divoženku. Následuje Arya, chytrá jako liška, i poněkud plachá, která se starých lesů ani náznakem nebojí a nejspíš bude chtít vaše další kroky směřovat do Netopejráku, který máte v zádech.
Poslední z děvčat Hester, která s sebou ze statku odvedla i kozu Mlsnou. Či spíš Mlsná si odvedla Hester - sama si otevřela ohradu a odmítla zůstat na statku. Snad stejně jako její oblíbenkyně dokázala vidět budoucnost..

Průvod uzavírá rovněž mladičký Bastien Sima, který byl z vás na statku nejkratší dobu. Jen nerad šel s pravdou ven ohledně svého magického talentu, ale Izák byl přesvědčen, že si můžete vzájemně pomoci daleko lépe, než by vám uměl pomoci on. A byla to pravda. Víte tedy, že jeho nadání souvisí s dušemi mrtvých.


Z rozhledny můžete vidět ohyb Dolní řeky, jak se stáčí na západ ke Smrtovu, z nějž spatříte několik větších stavení. Nepříliš úrodná pole převážně s bramborami a kukuřicí. Obří a majestátní starý les Bezúsťák. A také to, co jste nikdy vidět nechtěli.

Naději, že snad Imuni jen provedou symbolickou prohlídku a potáhnou dál, nemilosrdně halí hustý černý dým stoupající z míst, kde stával Izákův statek.

Vyhlášená byla zejména jeho varaní farma, vždyť varany odtud využívali na mnoha velkých stavbách jako nosiče těžkých břemen nebo na pohánění různých koles. Mlýnských či lopatových pro pohánění vody v zavlažovacích a kanalizačních systémech. Nejeden z těch šupináčů dnes pracuje pro Mammonta.

Kovárna, která produkovala výrobky, které snesou i přísná měřítka Železného panství.

Tetřeví farma, jejíž samce kupovali snad všichni chovatelé Desterie.

Izák.

Ten dobrý muž. Říkalo se mu prostě farmář. Nebo Izák. Obyčejné jméno pro neobyčejného muže. Vždy věděl, co dělá, jak riskuje, když vás u sebe nechává pracovat, ale jakýkoliv drobný náznak, že byste snad raději měli jít jinam, nezatěžovat jej svým nadáním, okamžitě smetl ze stolu. Místo nabádání k opatrnosti vás podněcoval k lepšímu pochopení a kontrole Umění.
Mluvil rád, nejvíce o svých přátelích z mládí, o svých rodičích a prarodičích, často kouzelnících. "To se ještě smí," říkával s oblibou. Připomínal dobu před válkou, v níž většina z těch, o nichž rád hovořil, našla smrt. Nikdy neřekl, co přesně se s nimi stalo a vždy, když se k tomu omylem přiblížil, nervózně se zasmál a zcela změnil téma. Něco v sobě nesl. Něco tíživého. Jako vy všichni. Cítil nějakou vnitřní zodpovědnost, která ho nutila pomáhat vám, snažit se ze všech sil, aby magie lidí zůstala zachována. A nebo to byla jen velikost jeho dobrého srdce? Kdo ví.

Věděli jste vnitřně, že jednou se i tato "rodina" rozpadne, skončí.
Než vám Izák oznámil, že jste odhaleni, sezval vás na společnou večeři, obvykle konanou v sobotu. Jenže byla středa. Až když jste dojedli, šel s pravdou ven. Nastalo spěšné sbalení věcí, potřebných na cestu, chvatné dohadování, kam jít.

"Nebojte se, ukážu jim falešnou stopu a pak je setřesu. A kdo ví, třeba se ještě uvidíme. Slibme si, pokud bude za našich životů magie očištěna, sejdeme se tady na tom místě, jak teď jsme. Po Mammontově smrti by snad mohla být příležitost. Ale to vědí Alchymisté také a budou se snažit si svou exkluzivitu udržet."
Kolem jeho očí se objevil sympatický vějíř vrásek, jako vždy, když se usmál.
"Držte při sobě, budete silnější."

Tak vás našli. Nakonec vás přeci jen vyšťourali. Ne, král Mammont magii netoleruje. Jeho elitní vojáci, kterým se říká Imuni, vtrhli na statek, kde vás starý farmář dlouhá léta skrýval. Kde jste se učili ovládat a vylepšovat svá zaklínadla.

Nezbylo zde nic. Jen popel. Dozvěděli jste se o útoku včas a díky tomu jste naživu. Farmář na chvíli svedl Imuny z vaší stopy, ale varoval vás. Je to opravdu jen na chvíli. Teď nezbývá než prchat. Skrývat se. Hledat spojence. Prchat a přežít.

Ve světě, kde je po neblahých zkušenostech s všelikými mocnými čaroději přísně zakázáno kouzlit a povolená je pouze alchymie, jste jedni z mála, kteří v sobě objevili magické vlohy. Neovládáte toho mnoho, ale bohatě to stačí na okamžitý rozsudek smrti.