Andor.cz - Dračí doupě online

Viktor Joan podepře. Několik vteřin sleduje dívku, která se k němu tiskne a nejeví snahu se od něj odlepit. Povzdechne si a opatrně jí zvedne. V náručí jí nese zpět. Dívka se mu schoulí v náručí a spokojeně se usmívá. "Jste vzhůru?" zeptá se, když si všimne, že má Joan zavřené oči.
"Ano, proč?" zajímá se dívka a neochotně otevře jedno oko.
"Bál jsem se, že jste omdlela. " vysvětlí své pohnutky.
"Ty jsi se o mne bál. To je milé." usměje se dívka spokojeně. Takhle si to představovala, v náručí svého vlastního androidího ochránce a zachránce.
"To byl jen řečnický obrat." pokazí Viktor celou situaci.

"Kam mne neseš?" zajímá se Joan, které je to téměř jedno. Cítí se překvapivě příjemně a přesto to že nehřeje.
"Do vašeho pokoje." informuje Viktor Joan a ta začne protestně vrtět hlavou.
"Tam nechci. Mám hlad." brání se slovně a donutí Viktora povzdechnout si.
"Dobře, vezmu vás do kantýny." souhlasí a v jeho tónu zazní kapitulace.

Brzo dvojice vstoupí do lodní kantýny, kterou místo lidského kuchaře obsluhují automaty. Viktor dívku usadí u jednoho ze stolů a ta se najednou cítí volný prostor. Prázdná kantýna vypadá lehce děsivě, jelikož tam prostě chybí lidé.
Viktor se ovšem brzo vrátí a donese nějaké lehké jídlo s pitím. Cestou nenápadně přisunul koš, kdyby žaludek Joan nebyl stále připraven.

Na tácku leží několik chlebů, ale překvapivě i nějaké ovoce. "Co to je?" zajímá se Joan podezřívavě a žduchne vydličkou do nakrájeného jablka.
"Každý člen posádky má po probuzení má nároku na dávku ovoce. Tady je ta vaše." vysvětluje Android.
"Proč jsi mne nenechal vzít si jí tam nahoře?" ptá se Joan dopáleně.
"No, protože je to proti pokynům." hájí se Viktor pro něj logicky.
"Na jaké ovoce mám nároku?" zajímá se Joan. "Máte nárok na třista gramů ovoce, každého typu." informuje dívku android. "Pokud si je zadáte do tabletu, roboti vám jej natrhají a nachystají." posune k dívce tablet.

„Ale, Victore,“ zaúpěla Joana a našpulila spodní ret jako umíněné děcko, „nikdo tu kromě nás není a já nikomu neřeknu, že jsi mi to dovolil. Jen jednu kuličku, jednu borůvku, vidíš jak je malá,“ ukázala na jeden z keříků plného krásně modrých až fialových bobulek.
„Neměla jsem je roky, už ani nevím, jak chutnají.“
Snad jako by dostala povolení se rukou ke keříku natáhla, ale nepočítala s tím, že Victor stále držel její paži, a když si všiml ženina kradmého pokusu, zatáhl. Joana musela udělat krok vzad a zády se přitiskla k jeho tělu, až překvapeně vydechla.
„Berte má slova s větší vážností, slečno Lumet, jinak bych vám musel nastavit i omezený přístup do této pěstírny. Troufám si říci, že po pár dnech bych tu našel jedině tak citron.“

Joana se stydlivě začervenala, jak cítila pevnou zeď na svých zádech.
„Ten mám taky ráda,“ začala se ušklíbat.
„Dobře tak…“
„Počkej, to byl vtip, jenom vtip, znají androidi humor ne?“
„Samozřejmě, vím co je to humor, v mé paměti jsou nahrány různé druhy komediálních her stejně jako dramata. Přesto, než vám budu moci v této záležitosti věřit, máte povolen přístup sem jen s mým doprovodem.“
Z toho, jak přísně to Victor řekl, jí přeběhl mráz po zádech a ne právě tím nepříjemným způsobem.
„Dobře, rozumím, žádná zelenina, žádné ovoce, žádné trhání, to vydržím,“ oponovala Joana a rozhlédla se kolem sebe na tu úrodu.
„V kantýně si můžete vybrat z nepřeberného druhu jídel, dávkovač vyrobí téměř cokoliv na požádání.“
Žena začala přikyvovat, a pak si povzdechla, „ano, ale některé ingredience jsou umělé, náhražky.“

„To nepopírám, ale toto je vesmírná loď, vše je tu konzervované, recyklované, mražené nebo dělané s polotovarů. Je to nutnost.“
„Ano, nedílná součást naší cesty. Bla, bla, bla,“ mávla rukou, „jenže se podívej, tady je všechno čerstvé, živé, rozdíl v chuti musí být enormní a můj jazyk rozhodně ten blaf z kantýny neošálí.“
„Jídlo je nutné pro přežití, slečno Lumet, vaše tělo potřebuje živiny a stráví různý druh potravy a přes to, že je zde mnoho zásob umělých, jak říkáte, dochucovadla navozují imitaci chuti daného produktu.“
„Moderní bioinženýrství je strašný podnik,“ otočila se Joana čelem k němu a zabodla mu prst pod jmenovku s číselným kódem vyšitou na uniformě, „jak si mám pochutnat na něčem, co vypadá jako hovězí maso, a přitom chutná jako brambory, to není pokrok ale genocida chuťových buněk,“ rozčílila se Joana a najednou zkřivila tvář mírnou bolestí, která vystřelovala do jejího mozku.

„Je vám dobře?“ Victor ji uchopil za paže pod rameny, nebylo to nijak bolestivé spíše jen jako opora, kdyby měla spadnout. Pak se rozhlížel po nejbližší nádobě, kterou by obětoval, kdyby chtěla začít zvracet.
„To nic, trochu jsem se rozčílila, asi mi to moc neprospívá, kdysi jsem trpěla na migrény,“ zavřela oči a krčila čelo, hlava jí mimoděk klesla dopředu a teď se přitiskla na Victorův hrudník, kde odpočívala.
„To jsou symptomy po probuzení, bolest hlavy a tlak za očima je jeden z vedlejších příznaků, vaše tělo potřebuje odpočinek alespoň pár následujících hodin,“ poučil ji.
„Souhlasím, doktore, jen, ještě chvíli,“ otřela se tváří o látku Victorovi uniformy a bylo jí tak docela dobře, vlastně, kdyby tu tak stáli ještě další hodinu, nestěžovala by si.

"To, lidi říkají vždycky." povzdechne si android lehce trpce a skepticky, když proneseš, že nepůjdeš do míst kde tě loď nechce.
Viktor se skepticky zadívá na Joan a očividně hodnotí, jestli je schopna chůze. Dojde očividně k závěru, že schopna je. Tak přikývne.
"Dobrá, proč by ne. Stejně, mám provést kontrolu lodi." souhlasí s plánem na procházku.
Tím ovšem ukončí debatu s přednáškou a zvedne se k odchodu. Přitom na dívku počká u dveří. Vede jí k nedalekému výtahu, kterým oba vyjedou k plášti lodi. Tam jsou strukturální trhliny, které android nechápe, ovšem lidé trvají na tom, že okna loď prostě potřebuje. Tak teď dvojice kráčí kolem oken, kterými jen vidět ven do temnoty vesmíru.
"Podle rozpisu je toto vyhlídková paluba. Nevím k čemu slouží. Maximálně k odpočinku posádky." přizná android cestou a ukáže na lavičky s výhledem ven. Joan, která má pocit, že už ušla několik mil se zhroutí na onu lavičku.
"No, jak bude loď na planetou bude na ni pěkný výhled. " odpoví Joan a snaží se potlačit strach s prázdnoty.
"I tak by zde mohli být jen obrazovky." nesouhlasí Viktor a poté, co shledá, že si dívka odpočinula vykročí dál. Ovšem, jako naprogramované gesto galantnosti jí nabídne ruku, jako podporu.

Vede ji po palubě k malé botanické zahradě o kterou se starají automaty. "Tady jsou rostliny, které posádce poskytnou základní výživu pro případ, že by se něco na planetě pokazilo." ukazuje květy a plody, jejíž zasazení bylo naplánované, tak aby dozrály při příletu. Teď je botanická zahrada plná barevných květů a dozrávajících plodů. Viktor dívce ovšem zabrání si některý uloupit pro sebe.
"Omlouvám se slečno jsou tu jen pro případ nouze a možná k oslavám povolených kapitánem." zastaví jí než nějaký plod stačí utrhnout. "Pro vás je jídlo v kantýně." informuje jí prostě.

„Dobře, nepůjdu nikam, kde mě loď nechce, stejně, co bych asi třeba dělala ve strojovně,“ pousmála se agronomka.
„Chci jen trochu klidu, samota nikomu na pár dní neublíží a jsi tu ty, společník pro každého, nebudu tak úplně sama. Alespoň tě trochu poznám, Victore,“ culila se od ucha k uchu. Ano bude ho mít pro sebe celé dva týdny, skoro jako by byl její a ne společnosti a to znělo víc jak dobře.
„Samozřejmě jsem vám k službám, slečno Lumet, udělám vše, co bude v souladu s protokoly.“
„To zní dobře, tak především, bys mě mohl trochu provést po lodi, nebyla by špatná prohlídka spojená s procházkou, posádka šla hned po příletu do spacích komor tak bych ocenila komentovanou prohlídku někoho, kdo se tu vyzná, chodit totiž s tabletem v ruce není moc zábavné.“

"Vzhled nepředstavuje problém pro mne." imituje Viktor povzdechnutí." Ovšem pro posádku. Mnoho členů není zvyklých na můj model a rozlaďuje je, že vypadám jinak než obvykle." vysvětluje android své problémy. Ovšem vypadá to spíše, že jej to trápí kvůli ostatním.

"Ovšem nutno dodat, že moje podoba nijak nezmenšuje moji funkčnost." dodá rychle, jako by měl potřebu se hájit. Jakoby skutečnost, že dostal téměř k cíli, nebyla dostatečné obhájení funkčnosti.

"Kdyby se objevily piráti, je tato loď dostatečně vyzbrojená. Pravdou je, že podle pokynů bych měl probudit posádku." vrátí debatu k jinému tématu než je jeho vzhled.

"No, jako jediný probuzený člen posádky máte přístup kamkoliv na lodi. Kromě místností s omezeným přístupem. Jako je kartotéka posádky." vysvětluje ti, což znamená, že mimo lodi máš k dispozici docela dobrý welness.

To Joan zaujalo a podívala se přes okraj hrnečku na svého společníka, seděl úhledně na druhé straně stolu tak, jak by si představovala administrativního pracovníka, rovná ramena, rovná záda, uniforma bez poskvrnky a před ní jeho tablet, který přenášel různá data. Dokonce i teď nastínil alespoň nákres vzdálené lodi a její parametry.
„Třída C? To jsou velké lodě, ne? Tankery? Určené pro velký náklad?“
„Vypadá to, že jste četla základní rozdělení, nebo se o cestování vesmírem nějak více zajímáte?“ zeptal se Victor, jelikož ze záznamů věděl, že tohle nebyl její obor působnosti.
Joana trochu zčervenala. To byla pochvala? Rozhodně měla přikývnout, ale měla obavu, že by ji zkoušel z dalších věcí, o kterých nic nevěděla.
„Můj bratr je designer u TopTech a.s. a miluje modely, má je všude, není snadné k němu jít na návštěvu a nedostat přednášku,“ zasmála se Joana, i když tyto návštěvy většinou proklínala, jelikož Solomon byl také podivín a sociopat jako ona. Dá se říci, že mnoho vlastností měli společných, jak už se u dvojčat očekává, ale každý byl svým způsobem odlišný a nebylo to jen pohlavím.
Zatímco on si stavěl modely transportérů a letounů, ona obdivovala moderní technologie z jiného soudku a měla štěstí, že teď mohla na objekt svého zájmu hledět a komunikovat s ním, zatímco, Solomon neměl nikdy možnost letět lodí.

„Ještě přesně není známo, co je lodí převáženo, ale to zjistíme až při nalodění, mezi tím, pokud zůstanete vzhůru, doplním si informace a nahraji chybějící software k záchraně a prozkoumání vraku. Jsou nutná dodržovat určitá bezpečnostní pravidla, při takovém činu.“
„Myslíš, že je tam někdo naživu?“
„Možné to je, skener hlásí živé formy, pokud tedy mají dostatečnou zásobu jídla a kyslíku, je přežití možné,“ potvrdil Victor její předpoklady.
„Říkal jsi, že už jsme jednu loď míjeli, není trestné jen tak letět dál? Co galaktické zákony? Nejsi povinen pomoci?“
„Ano, to je pravda, slečno Lumet, zákony nařizují pomoci plavidlům v nouzi, ale ani z této lodi nebyl vysílán signál o pomoc, navíc, skener nenašel žádné žijící formy života, a jak jsem řekl, nemohu sám riskovat vlastní zapojení. Kdybych se poškodil, Neznámá Hvězda by letěla na autopilota a během cesty, jak jste se přesvědčila, se můžou stát různé věci nad rámec normality. Je tedy mým primárným úkolem zůstat v pohotovostním stavu zde a nebýt ohrožen.“

Joana se zamyslela a znovu usrkla kávy, „tak počkat, nechceš mě tam snad poslat samotnou, zatímco tvůj zadek si klidně bude dřepět ve velínu na polstrované sedačce, že ne?“
„Nikdy bych záměrně neohrozil váš život, nemusíte se bát. Existuje tu však ještě jedna hrozba. Zdánlivě nehybný vrak může být také past vesmírných pirátů. V takovém případě, není vůbec bezpečné riskovat střet.“
„O tom už jsem také něco slyšela, nechají návnadu plout vesmírem a poté napadnou loď, která se snaží o pomoc, to je tak podlé,“ pohodila Joana hlavou.
„Vesmír je plný náhodných rizik, ale to lidi neodradí od cestování,“ konstatoval suše Victor.
„Tobě moc rizik nehrozí, dokážeš si poradit v jakékoliv situaci, tvůj mozek, je jako houba, která nasává informace, nemůže ti být ublíženo, nemusíš jíst, nestane se ti, že zblbneš kvůli samotě,“ nechala se unést Joana jako by vychvalovala umění.
„Jsi dokonalý…“ poslední výdech zněl až možná trochu žárlivě.
„Každá věc má své výhody a nevýhody, když se na ni díváte z různých úhlů,“ odvětil klidně Victor a Joana nadzvedla obočí.

„Nevýhody? Jaké mají androidi nevýhody? Že jim dojde baterie?“ ušklíbla se.
„Především, abych vyjmenoval na svou obranu pár věcí, jedna z nich je třeba hydraulická kapalina, která se musí jednou za čas přefiltrovat a vyměnit, také jsou nutné neustálé aktualizace, a pak jsem se setkal s estetickými problémy.“
„Estetické problémy?“ zasmála se Joana pochybovačně a představila si Victora, jak hodiny sedí před zrcadlem. „Vysvětli.“
„Moje předloha, myslím tento model sice není tak hojně vyráběn a distribuován, jelikož je výhradně určen na mezigalaktické lety, ale přesto je to stejná vizáž jako u jiných mých bratrů, chápete, co tím chci říci? Jsme stejní, jedna a tatáž kopie k nerozeznání, a přitom lidé jsou tak rozmanití.“
Joana překvapeně zamrkala, proč se jí zdálo, že právě kritizuje svůj vzhled?
„Nemají se androidi starat spíše o svou účelnost? Co na tom, že máte všichni stejný střih a barvu vlasů? Nikdy by mě nenapadlo, že by to nějakému robotickému muži vadilo při výkonu práce,“ ušklíbla se.

Viktor Joaně kývne na pozdrav, sotva se objeví ve dveřích velína. "Už jste zde. Očekával jsem vás až za pár hodin." přizná od konzole u které právě seděl a něco v ní připravoval. Rychle ovšem svou práci dokončí a věnuje se dívce začne věnovat. Dojde ke stolu s holomapou, kde Joana složila své unavené kosti.

"Nedoporučoval bych vám jej. Mohlo by vám udělat zle." pronese tónem člověka, který plní svou povinnost upozornit svého nadřízeného na problém, který on bude ignorovat. Přejde ke stěně, kde je malý automat v kterém kávu udělá a poté jí donese ke stolu. Joana se po hrnku sápe, ale Viktor jej zvedne mimo její dosah.
"Slibte mi alespoň, že jí budete pít pomalu." požádá jí a když Joana odkývá že jo, položí hrnek před ní. Káva je dobrá a i dobře voní. Možná je to pravda tím, že je to první káva po hodně dlouhé době. Normálně by Joana kávou s automatu pohrdla, ale nyní je to doslova nebeská mana. Viktor počká než mu dívka začne věnovat pozornost a sedne si naproti ní.

"Tak začneme. S praktickými informacemi. Do cíle nám zbývá už jen šestnáct dní. Tedy čtrnáct dní do plánovaného buzení posádky. Prošel jsem kryptokomory a dvě náhradní jsou připraveny a můžete si jít zase lehnout." nabídne Joaně možnost znovu usnout a nenudit se na lodi. To totiž odpovídá jeho naprogramování. Kdyby se dívka vzbudila méně než pět dní, už by jí spánek nenabízel, jelikož odhady říkají, že usínání trvá den a buzení do funkčního stavu trvá další dva.
"Znovu do té rakve nevlezu!" pronese důrazně Joan a donutí androida si povzdechnout. "Jak si přejete." vezme tuto informaci na vědomí a upraví plánování. Následně dívce předloží informace o změně směrnic, které byli aktualizovány zatím, co spala. Nic důležitého tam pro ni nebylo.

"To byla poslední směrnice. Dále jsme dostali informace o tom, že byli hlášeny neodpovídající přepravní lodě. Máme je prozkoumat, pokud by jsme na ně narazili. Cestou jsem jednu takovou míjel, ale moje naprogramování neobsahuje části o přistávání na cizí lodi a nebo spíše opuštění této lodi." dodá Joan první zajímavou informaci.
"Teoreticky by nás měla míjet jedna přepravní loď. Předpokládaná doba potkání je zhruba za pět dní. Momentálně neodpovídá." pokračuje nezúčastněně. Přepravní lodě mají minimální posádku, jelikož jí řídí androidi a maximálně čytři členové posádky.

Ten malý kovový přístroj o velikosti její dlaně a tvarem lidské ledviny dala na noční stolek jako něco důležitého co nechtěla, aby někde zapadlo. Na chvíli se jen v ručníku posadila na postel a cítila na bosých nohou, jak podlaha hřeje. I po horké sprše se vnitřně cítila pořád zmrzlá, jako by jí rachtali kosti v těle. Nebylo to ono, ale tyhle symptomy do pár hodin jistě zmizí.
Co ale teď? Proč má jít na můstek. Měla tam vůbec přístup? Nepatřila mezi hlavní posádku a dost možná neměla ani kartu s přístupem na takové místo. Snad jí tam nechce dělat nějakou přednášku? Rizika a povinnosti na mezihvězdné lodi. Desítky a desítky směrnic, nařízení a direktiv. Víc nudné už by to být nemohlo, na druhou stranu by ji to uspalo raz dva.
Ihned si Victora představila u holografického projektoru, jak přísně přesouvá ukazovátko, které drží těmi pevnými prsty sem a tam nad různými pravidly. Poklepává na slova a zdůrazňuje závažnost každého bodu tím mužským hlasem, který jí dělal z nohou želé.
Joana se zasnila nad tou situací, možná by hodinu vydržela sedět s rukama v klíně a dívat se na prezentaci, když ji někdo jako on bude vést a to ukazovátko…
Teď si ve své hlavě představila něco moc, moc ošklivého, co souviselo s jejím holým pozadím a zvrhlými fantaziemi, zčervenala jako slunce. Přitiskla si dlaně na tváře, aby se ochladily.
No, měla by se připravit a vybalování nechá na potom.

Ze svého zavazadla si vytáhla spandexové kalhoty, které těsně přilnuly k jejím nohám, a pak si na sebe natáhla své oblíbené tričko béžové barvy, které mělo uprostřed prsou medvídka pandu a nápis: Bez kávy nežiju.
Evidentně to bylo její motto, protože byla milovník dobré kávy v jakékoliv podobě, jak silné, tak těch sladkých napodobenin pro slečinky s pěnou a cukříkem.
Když si trochu vyfoukala vlasy, uznala, že takhle by to stačilo, nic se nemá přehánět a navíc, je pořád klasifikovaná jako pacient, že? Nemusí mít stejnokroj.
Vklouzla do nízkých bot a začala se pomalu sunout ke dveřím a chodbou jako želva.
„Kolik že to říkal, že je to na můstek metrů? 50? 60? 100?“ mumlala si na tu dálku a dělala si přestávky. Horká voda ze sprchy byla asi příliš horká a zvýšila jí tlak, protože se jí začala motat hlava. O dlouhé minuty později se konečně dobelhala, kam potřebovala, a přitom vrhala trochu naštvané pohledy na kamery, které sledovaly hlavní koridor. Všechno se nahrávalo ale co, teď stejně žádný sekuriťák neseděl u obrazovek a tak nehrozilo, že se u toho bude smát.

Velké dveře se před ní bez pokynu otevřely a zajely do stropu. Otevřela se před ní poměrně prostorná místnost, která byla z přední části prosklená.
Joanu ten pohled naprosto uchvátil a vyděsil zároveň. Kolem byla černá nicota a v dálce svítily žluté a bílé hvězdy jako barevné knoflíky. Podvědomě se zachvěla nad představou, že by musela mít na sobě skafandr a vylézt ven něco opravit, jediné co by ji drželo, by bylo záchytné lano s karabinou. Naštěstí na takovou práci tu byli jiní, ona byla jen obyčejná agronomka, která se hrabala ve vzorcích půdy, a také měla moc hezkou sbírku kamenů z různých planet. Jen je škoda, že tuto zálibu s nikým nesdílela, kdo by měl zájem ve volném čase prohlížet horniny? Dobře, dr. Smith, ale u toho se to předpokládalo.
Imaginárně mávla rukou nad svými koníčky, které by většina posádky považovala za divné a nezajímavé a dovlekla své tělo ke stolu s holomapou, dá se říci uprostřed.
„Tak kdy začne prezentace? Už se na ni těším, ale předtím, chci velký hrnek silné kávy, prosím Victore. Myslím, že to můj žaludek už snese,“ začala Joana zvesela a rukama se opřela o okraj stolu, aby se několikrát nadechla. Jo, jo, plíce si taky musely zvyknout na námahu.

Když proneseš, že kajuta je dostačující, udělá si Viktor poznámku na tabletu a ten pak schová do pouzdra na stehně.
"Dobrá hned pro vaše věci dojdu." informuje Joan po jejím prohlášení o tričku. Nevypadá to, že by se urazil, ale okamžitě se otočil na patě a odešel s kajuty. Nechávaje dívku ať se o sebe postará sama. Dostat se do koupelny jí dá docela práci a po těch pár krocích mezi postelí a koupelnou jí přijde, jako meziplanetární vzdálenost. Rozhodně má pocit, že tak dlouho to s mezi zastávkami u stolku a rámu dveří šla.

Joan se dostane do sprchy a pustí na sebe vodu. Ta odnáší onu strnulost a únavu. Než se dostane ze sprchy, vážně je Viktor zpět a uprostřed pokoje na stole je hromada kufrů, jenž Joan patří. "Tak slečno, tady jsou všechny vaše věci." ohlásí Viktor. "Až se oblečete a budete se na to cítit dojděte na můstek. " požádá tě a odejde, aby se dívka mohla v klidu převléct. Na první pohled to vypadá, že jí nechal samotnou, ovšem Joana má stále komunikátor, kterým si může s androidem povídat.

Joana by byla hloupá, kdyby odmítla to, co jí bylo náhodou nabídnuto, proti její předchozí strohé místnosti, kde musela snést neustálé zvuky z vedlejší ještě menší místnosti, která sloužila, jako sklad na úklidové roboty byl tohle vysněný palác.
„Myslím, že tohle bude dostačující,“ zamumlala, ale v duchu se tvářila, jako by vyhrála jackpot.
Nyní byla za doprovod vděčná, nedokázala si představit jít sama po chodbě, ještě ne, nehledě na to, že by se dostala do spoustu jiných kajut, a musela by se opírat o stěny.

„Jsi můj zachránce, víš to, Victore? Více než v jednom směru,“ pochvalovala si.
„Teď se vykoupejte a já mezi tím, vyzvednu vaše věci v zavazadlovém prostoru,“
„Ano, málem bych zapomněla, bez svého šťastného trička bych to nebyla já, nehodlám nosit nějakou nepohodlnou kombinézu, když tu nikdo jiný není. Tedy promiň, jsi tu ty, ale tebe móda asi moc nezajímá,“ zasmála se Joana s pohledem na androidův šedý stejnokroj, nemyslela to nijak zle, ale někdo by to mohl považovat za urážku.