Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
A jako Akvizice
Družina
| |||
 | SLEEEPOVER někde v Praze...
Šeptající slabiky se vzdalují, část mě snad i pociťuje zklamání, když je ten grázl mou hrozbou natolik zaskočen, že se mi podaří Janu odtáhnout bez incidentu. Táhnu jí za sebou jako nemotornou hadrovou panenku, neustále se ohlížím zda nás nesleduje ale nakonec se odvážím zastavit a Janiny slzy naprosto přehluší zklamaný šepot slabik. „Jasně že jsem v pořádku, Šmoulinko,“ Opětuji jí obětí stejně pevně, přestože skoro nemohu dýchat a po hodně dlouhé době, vlastně poprvé po čtyřech měsících, se usmívám od ucha k uchu a utírám jí slzy do rukávu. Když zmiňuje přespávačku u ní doma, chci už spěšně namítat ale než to stihnu, oznámí že její rodiče nejsou doma. „Dobře Šmudlinko,“ uchechtnu se, při pohledu na rozmazané oční stíny a přikývnu, „Sleepover." Všude dobře, u Jany doma nejlíp. Aspoň takový pocit mě zaplavuje, když za sebou zabouchne o půl hodiny později vchodové dveře, které až s paranoidní obsesí zkontroluji, zda jsou dobře zamknuté. Obzvlášť s přihlédnutím k skutečnosti kolik škrábanců na zámku Jana přidala, než odemkla. Nakonec opustíme předsíň, pocítím společně s vůni lilií i důvěrně známý pocit závisti za který se jako vždy okamžitě zastydím, Jana si takový domov víc než zasluhuje. Na závěr ještě zdoláme několik schodů a oddechnu si, dorazili jsme do cíle. Janin pokoj je jen dalším ukázkovým kontrastem? Vždyť nemáme skoro nic společného. V mém pokoji nejsou žádné plyšové zrůdnosti, čekající na můj návrat a ani plakát Dariana Welshe – ušklíbnu se při pohledu na něj, jelikož i teď zápolím s nutkáním vylepšit mu fasádu moderátor Noe TV zkříženého s Kelly Family fixou. Radši se přesunu pozornost k fotkám, stejná záhada ne-li větší než ta Blair Witch „Všechno, v tomhle pořadí,“ odpovím upřímně na výčet možností s pozvednutými koutky v úsměvu, „ I když, nejen já potřebuju sprchu,“ nakrčím s předstíraným odporem nos, přestože její alkoholem nasáklé oblečení nešlo jak přehlédnout i necítit. Po vykonání toho všeho, od sprchy – která nám oběma prospěje, najezení rychlovkou z mrazáku do trouby od kulinářského doktora, po převléknutí do čistých, barevných a hlavně nepadnoucích svršků z Janiny skříně, protože i v tomhle ohledu jí ten prevít z nebeského trůnu věnoval extra pozornost (nejen že je vyšší, rozdílnost našich postav je stejný asi jako mezi přesýpacími hodinami a tužkou v její prospěch) Po celou dobu očekávám, kdy se začne vyptávat, kdy se o tom zmíní, nevyhnutelně to musí přijít ale nepřichází, diskutujeme o hloupostech až mám skoro pocit, jako by to byl jen jeden z těch u ní strávených víkendů. Když skončí epizoda neznámo jakého populárního animovaného seriálu jenž ani pořádně nevnímám a Jana překvapivě u něho neodpadla, si uvědomím, že to budu muset být já kdo to prolomí a se sebezapřením, se k tomu i donutím. Nejspíš celou dobu čeká, než to sama zmíním. Na prázdno polku, „Jak jsou na tom? Robert a ostatní…“ Jistě, strýc Google by mi to nejspíš zodpověděl, když jsem se ale probrala po tom všem, mobil byl z nějakého důvodu vypnutý a tak i zůstal po celou dobu na dně tašky, nehodlala jsem jeho zapnutím riskovat vystopování a zahodit ho nepřicházelo v úvahu, jelikož byl jedna z mála připomínek jenž mi zůstala. „ A co Péťa?“ Přidám ještě, doufajíc že nevyvedl nějakou hloupost i když nečekám, že by o něm věděla příliš, jelikož já byla to jediné, co je přimělo setrvat u jednoho stolu či kinosále. | ||
| |||
 | Když se pan Maxim Spiegler představil a v podstatě nám oběma vystřihl kompliment napadlo mě že nemohu říci totéž o spolupráci s ním, ale než jsem stačil najít, mezi odoláváním bolestivým výbojům a soustředěním se na schopnost nevyděsit Gabriela tím, že bych omdlel, vhodná slova vešla do místnosti Yara....svým obvyklým, nemotorným, chaotickým způsobem....a se spěšnou omluvou za pozdní příchod na rtech. Jako by snad uměla někdy přijít včas a nepřerazit se při tom. Přes bolest a přes zřejmou vážnost situace, pohlédl jsem na Gabriela...a na chvíli mu ukázal malý, tak trochu škodolibý úsměšek když se málem přerazila hned ve dveřích o vlastní nohu. Nemohl jsem si pomoci ale Yara byla i na mne příliš velký chaotik. A pak se roztočil globus a vše se dalo do pohybu. hleděl jsem do zápisníku a nemohl věřit svým očím ani tomu co Yara říká. Když došlo na druhou fotografii, pohled na ni způsobil. že jsem chvíli přetal potlačovat bolest a....snad poprvé za elmi dlouhou dobu, pozžeboval usednout a chvíli z hluboka dýchat. když jsem pak byl chopen něco říci, vypravil jsem ze sebe "To...to je dílo devatenáctileté dívky?" a třásl se mi ruce....i hlas. Ale pro všchny ostatní v místnosti, než pro mne a Gabriela, se to dělo jen malou chvíli a mohlo to být přičteno zděšení z toho, co jsem viděl. Když jsem pak Yaru požádal "Dejte mi, prosím, jeden den Yaro. Vyřídím dvě neodkladné věci a...zařídím nám krycí důvod cesty do Prahy." můj hlas byl opět pevný a ruce se nechvěly....ale sedět jsem raději ještě zůstal. "A pak...hmm....co myslíš Gabrieli? Śkola nebo dům?" Ale než stačila ta slova doznít, Gabriel již na ně odpověděl. Vybral dům. | ||
| |||
 | ALEXANDRIE In a different place Bělostné světlo na konci dlouhého tunelu. Králík hledící z vrcholu. Zobrazit SPOILER  | ||
| |||
 | Praha Anna „Anni,“ zašeptá Jana nevěřícně. „Co děláš ty krávo," ohradí se na tebe muž. Je značně naštvaný, že někdo přerušil jeho plány na večer. Ale pak se začneš ohánět zpátky. Představa krvavých střepů v ranní stolici muže zarazí na dost dlouho, abys popadla Janu a začala utíkat. Utíká za tebou a jako zázrakem nezakopne o nějaký opatník nebo zmačkanou PETku. Zastavíte se v bezpečné vzdálenost. Jana tě chvilku nevěřícně pozoruje. Její tvář se pomalu křiví, a pak začne neuvěřitelně a nekontrolovatelně plakat. „Aniiiii,“ zaječí Jana, skočí ti kolem krku a vší silou tě obejme. „Ja sem vuěduela, že si pohdě. Vuěděla.“ Dere slova skrz pláč a opilost. Není jí vždy rozumět, ale jjejí význam je jasný. Ráda tě vidí. „Přespi u mě. Posím. Rodiče pfffft. Jsou zas někde pryč na týden. Kašlu na ně. Mám Janu.“ Chytne tě kolem ramen. „Sleeeeepover!“ O půl hodiny později už jsi u Jany doma. Je to rodinná vila mimo centrum Prahy se třemi patry a zahradou. Projdete skrz branku až ke vstupním dveřím. „Nejsem opilá,“ řekne Jana, zatímco se snaží na potřetí strčit klíč do dveří. Vejdete dovnitř. Přivítá tě atmosféra rodinného domu, jakou už si dlouho nezažila. Je tady teplo, vzduch vonní po liliích a všechno je čisté. Nemusíš se bát krys ani mravenců. Jana pokračuje dál. Vejdete do jejího pokoje. Na velké manželské posteli se rozvaluje armáda zvířecích plyšáků. Na stěně je plakát zpěváka Daria Welshe, s kterým má Jana lehkou obsesi, a fotky s kamarády. Ve kterých ty zabíráš překvapivě středové místo. „Chceš se jít okoupat, najíst, převlíknout, dívat se na seriál nebo…ugh spát,“ zeptá se tě Jana. Je velmi jasné, že spát je její nejméně oblíbená možnost. Je to zvláštní. Možná je to její opilostí a možná vaše přátelství, ale nevidíš v Janě žádný strach nebo ostýchavost. Je to jako byste se viděli po letní prázdninách a nic jiné se nestalo. | ||
| |||
| Alexandrie Darius, Gabriel „Maxim Spiegler,“ zopakuje muž své jméno a podá ruku i Dariovi. „Nejsem obeznámen s Faith Manor, ale jsem obeznámen s vašimi výsledky. Je mi ctí dělat misi s nejschopnějšími členy Kapitoly A.“ Dveře se ještě jednou otevřou a dovnitř vejde malá žena s velkými brýlemi a nespoutaným afrem. Málem zakopne o vlastní nohu, zatímco vběhne dovnitř. Je to Yara. „Omlouvásmsežejdupozdě,“ vychrlí na vás. „Dariel jsou tady, Eliminátor je tady. Tak můžeme začít.“ Maxim Spiegler lehce povytáhne obočí nad slovem „eliminátor“, ale nic neřekne. Stěžovat si na podivínství lidí z Kapitoly I, je jako mlátit do skály a doufat, že se omluví. Kapitola I jako Invence se oficiálně zajímá o zkoumání Slov síly. Jejich původu, jejich využití a jejich fungování. Zároveň však slouží jako informační centrum pro Akvizici a Eliminaci. Předávají informace o misích a pomáhají s vybavením. Každý tým má přiřazeného jednoho člena Kapitoly I. Vy máte Yaru. Neurotická, ale inteligentní. První dva roky si nemohla zapamatovat vaše jména, a teď si je pamatuje jen ve společné formě Dariel. „Neobvyklá situace. Spojení Akvizice a Elminice, ale tohle je neobvyklá mise.“ Glóbus v místnosti se začne otáčet a zastaví se, když je na vás otočená Evropa. Na Praze se objeví zářivý bod. Aktivní mise. Yara vám všem rozdá malé kapesní zápisníčky, na kterých je napsáno: Mise Praha. Když ho otevřete, objeví se v nich fotka mladé blonďaté dívky a pod fotkou nápis: Anna Čermáková. „Před čtyřmi měsíci a devíti dny šla Anna Čermáková - Devatenáct let, výška 165 cm, váha 55kg - domů ze školy, když potkala několik svých spolužáků. Otočte stránku.“ Když otočíte stránku objeví se vcelku brutální obrázky skupinky mladých lidí. Jsou na nemocničních postelích. Jejich obličeje jsou pokryté fialovo černými modřinami a opuchlé k nepoznání. Mnoho z nich má ruce nebo nohy v sádrách. „Takhle je našli hodinu po jejich setkání. Jeden z nich je sice ochrnutý, ale všichni přežili. Nic zajímavého. Během této hodiny však přestaly fungovat veškeré kamery, veškeré magické způsoby detekce a svědci si nic nepamatují. Ta hodina, prostě zmizela. Trvalo nám čtyři měsíce vůbec zjistit, že se jednalo o nějaké Slovo síly. Anna je-“ Než stihne Yara pokračovat Maxim jí skočí do řeč. „Proto vás budu na misi doprovázet. Je očividně nebezpečná. Pokud se ukáže, že s ní nelze spolupracovat, udělám, co bude třeba.“ Maxim se otočí zpátky k Yaře. „Pokračujte.“ Můžu vás přenést před její dům nebo před její školu. Vyberte si, kde chcete vyšetřování začít.“[/b] Yara | ||
| |||
| ALEXANDRIE Na okamžik spatřil jsem v Gabrielově tváři nezastírané potěšení, když opustil toho cizího muže, aby se mi vydal naproti. Rychle je ale vystřídal úlek a obava v jeho očích se jasně a zřetelně ptala, zda je důvod se obávat. Přivřel jsem oči a snažil se vyrovnat pád a zároveń přestát další citelné bodnutí. Pro ostatní....pro toho cizího muže s ledovýma modrýma očima a upjatým výrazem i postojem dlouholetého úředníka...jsem to snad dokázal. Ale ne pro Gabriela. Ne pro vroucně milovaného přítele, který, aniž jsem to tušil, věděl o mě tehdy více než já sám. A přesto, když jsem s povděkem přijal..."Po kolikáté již? A kolikrát ještě? "...pevnou paži a vroucně svírající dlaň, jež mi nabízel...trochu více s povděkem a trochu silněji, než bych byl chtěl, se nechávaje přidržet, odpověděl jsem...tišeji než bych chtěl. "Jsem v pořádku, příteli drahý. Jen....už aby byl ten rozvod za mnou. Chtěl bych zase jednou stát jen tak na pódiu a hrát, aniž bych musel na to myslet. Spíše já bych se měl ptát, zmeškal-li jsem něco." A pak jsem ztlumil schválně hlas a požádal Gabriela "Neodjedeme-li dnes na misi. měl bych tě večer přivítat, coby hosta na Faith Manor? Všechno ti pak povím. Jen....nechci dnes být na tom panství sám." . A přemáhaje daší bodnutí před tím cizím mužem jsem se narovnal do plné své výšky... a pokusil se vypadat opět důstojně a vznešeně jako vždy. "Ah omlouvám se, pane. Nebyli jsme si ještě představeni." obrátil jsem e s noblesou šlechtice, jímž přece jsem, na cizího muže z kapituly Eliminace "Mé jméno zní Darius Adrian Welsh. Kníže z Faith Manor." A podal jsem mu svou ruku (s opatrně odměřenou dávkou magie svého Slova síly) k pevnému stisku. Jen Gabriel v tu chvíli doopravdy věděl, jak moc ta ruka je pevná....Vždyť druhá má ruka právě, ve snaze překonat další, o něco silnější, bodnutí, drtila stiskem jeho dlaň. | ||
| |||
| ALEXANDRIE I couldn't get any bigger Ruce se mu chvěly tak, že takřka nenaladil housle. Od té chvíle v Londýně cítil neklid pokaždé, když se od sebe na chvíli vzdálil a on neviděl. A nevěděl. - - - Padal králičí norou a doufal, že na druhé straně na něj bude čekat jeho bílý králík. Marně. Nikdo ho nečekal a on se snažil nepřemýšlet, jestli se nemýlil. Srdce se mu rozbušilo. Bylo mu ze sebe špatně. Dariovi by to však nikdy nahlas nepřiznal. Zobrazit SPOILER | ||
| |||
| 
| ||
| |||
| Škola sv. Remigia pro mladé chlapce Den...hmm...jako malovaný Povzdechl jsem si když jsem vyslechl ředitelova slova. "Já....pokusím se mu domluvit. A....bude mu uložen trest o to se postarám, Jamesi. Nevím co se s ním zase děje vždyť jsme s ním o tom ob mluvili. Již nejméně stokrát. Svatosvatě mi sliboval, že už to neudělá. Dejte mu ještě šanci, Jamesi....Prosím." A do toho koncert n ktrý není nic připraveno. A na akademii absolutorium.....a....Nééé! Ted ještě tohle. Vytáhl jsem s povzdechem šekovou knížku a vypsal dva velmi tučné šeky. "Tady Jamesi....sponzorský dar. A...tohle dejte prosím, mým jménem té vážené rodině, coby odškdoné.....Ne nejsme ještě rozvedeni....Omluvte mne Jamesi, musím....na důležitou schůzku." Podal jsem postupně oba šeky řediteli a eozoučil e s ním krátkou úklonou hlavy. Nwměl jsem ho rád. Odette jsem věnoval jen letmý pohled a její rozhořčený komentář přešel mlčením. Už jsem neměl na ty scény sílu. Odspěchal jsem aniž bch se s ní rozloučil. A při nejbližší příležitosti použil prstn k přenosu do Alexandrie. Alexandrie Důležitá mise Spěchal jsem chodbou a cestou si upravoval oděv. Konečně stanul jsem přede dveřmi kapituly A. Ještě poslední úpravy. Vydýchat se. Opravit účes. Hluboký nádech pri kterém už mn slabě píchlo v hrudi...."Ne...teď ne." Přiložil jsem prsten a vlastně se o dveře opřel až trochu moc neboť v tu chvíi mne hrudi bodlo podruhé. pokusil jsem se to zakržt hlubokým nádechem....ale to už má pravá ruka vstřelila k místu kde se pod bílou krajkou mé košile skrývala jizva po mém zranění. Do místnoti jsem tak, místo důstojného kroku, na který jsou zde u mne zvyklí, skoro vpadl.... | ||
| |||
| Praha Anna Od incidentu uplynuly čtyři měsíce. Čtyři měsíce jsi se schovávala v těch nejtemnějších zákoutí Prahy, vycházela ven jen za tmy a přežívala na kradených rohlících nebo supermarketových odpadcích. Čtyři měsíce v tobě policejní sirény vyvolávaly hrůzu. Ze začátku jsi přespávala v opuštěné budově bývalého obchodního domu společně s několika dalšími lidmi. Odtamtud vás vyhnala policie. Podařilo se ti utéct, ale od té doby jsi sama. Jen ty a taška, kterou si měla ten den ve škole. Vypadala už k nepoznání, ale zbyla ti v ní jedna věc. Kniha, kterou to všechno začalo. Procházíš se noční Prahou a snažíš se zapadnout mezi ostatní neviditelné lidi. Opilce, bezdomovce, žebráky. Možná se ti daří až moc dobře, protože do tebe vrazí nějaký opilý turista na koloběžce a se smíchem jede dál. Cítíš, jak se v tobě dme vztek, který není tvůj. Brzo si došla k jedné non-stop sámošce. Nebylo by těžké tam přijít, rychle něco ukrást a vrátit se do bezpečí své nynější skrýše, ale zarazíš se. Slyšíš povědomý hlas. Je to dívčí a značně opilý hlas. "Já už fakt chci domůůů..." "Ale nedělej," odpoví jí nějaký kluk. Je to Jana. Stojí o kus dál a čeká na tramvaj s nějakým o několik let starším klukem. Klukem možná není to správné slovo. Vypadá, že mu může být tak třicet. A stojí taky úplně neplatí. Jana se spíš potácí na místě, zatímco jí muž jednou rukou drží kolem pasu a druhou jí přidržuje víno u pusy. "Už jsme skoro doma," řekne muž. "Je mi fakt blbě," odpoví mu Jana. Její společník to bere jako hec a přitlačí jí láhev vína k ústům. Jana něco vypije, ale většina z toho ji zteče po bradě. "Co děláš debile!" "Víno je lék, ne?" Pozoruješ schovaná v dálce. Neví o tobě a může to tak zůstat. Jana v tobě vyvolá vzpomínky, které se zdají jako z jiného života. Jak si k tobě z ničeho nic přisedla. Jak jste začali bavit, i když jste nemohli být rozdílnější. Ale to bylo dávno. To bylo předtím. Světlo sámošky zabliká, jako by se tě snažilo popohnat. Můžeš zajit dovnitř, získat jídlo a dál přežívat v bezpečí. Z poza rohu už vyjíždí noční tramvaj. "To je naše," řekne muž a začne tlačit Janu za sebou. | ||