Pokrčím rameny:
Jestli potřebujete odpočinout, zastavíme. Unavený bojovník je horší než odpočinutý. Je jasné, že vzhledem k tomu, kolik nás je, za námi nepošlou málo jezdců. Bude jich víc a budou mít stopaře, aby kontroloval, zda jsme stále na cestě. Proto si můžeme dovolit odpočívat celou noc a vyrazit až ráno.
Je však možné, že už teď večer za námi pošlou malý oddíl, který bude mít za úkol nás překvapit a držet ve střehu už třeba jen svojí přítomností. To proto, abychom přez noc nemohli odpočívat a zítra byli unavení. Proto se mi tato mýtina nelíbí. Je příliš blízko města a je naprosto logické, že bychom tu mohli zastavit. Pokud chcete odpočívat teď, nemůžeme zůstat zde.
Budeme hledat ůzké místo na cestě, kde budeme odpočívat a kde bude šance překvapit pronásledovatele, pokud se za námi teď přez noc nějací poženou. To my budeme lovci, ne lovná zvěř.
Při těch slovech se mi zablýsknou oči. Jsem lovec a lov je můj život.
Přez den pojedeme dál po cestě.
Ukážu na zem: Není blátivá a naše stopy se na ní budou skrývat dobře. Jakmile mineme příhodné místo, kde by se dalo nenápadně sjet, třeba písčitý břeh nebo potok, necháme tam stopu, jako že jsme sjeli ale místo toho pojedeme dál po cestě. Všimnou si naší návnady a to je zdrží...

Popojedu k Tellcharovi tak, abych mohla tiše promluvit. Čím déle pojedeme, tím později vyrazíme. Začnu téměř přímo k věci, aniž zmíním únavu a vyčerpání kohokoliv z nás. Zjevně počítám s tím, že ji Tellchar vezme vpotaz. Myslím, že bychom všichni uvítali vydatný spánek. Čím dříve ulehneme, tím déle budeme odpočívat. Ovšem vyrazit musíme jakmile se začne zvedat tma. Dnes nás očividně nikdo nepronásledoval, alespoň ne ve velkém počtu tak, abychom si ho všimli, mohou se za námi ale vydat s úsvitem. Využijí časné jitro...to bývá nejlepší čas na překvapivé přepadení... Prohodím tlumeně k Tellcharovi dříve než se vydá dál z palouku. Nebudeme mít oheň a tak jako tak musíme držet hlídky. Těch pár set metrů nás už nevytrhne. A zítra pojedeme dlouho. Uzavřu s pokrčením ramen, které je více tušené než viditelné a blýsknu očima k Warrenovi a ostatním, kteří jsou nejblíž.
Svůj návrh opět předhodím spíš jako věcnou poznámku s tím, že podobně věcným a praktickým protinázorem se poměrně ochotně nechám přesvědčit o dalším pokračování v cestě.

Při jízdě si prohlížím okolí.. Vidím proudění teplého vzduchu z planiny nebo naopak studený vzduch, který přichází od malého potůčku na mýtince.. Zpozorním, protže toto místo se zdá být vcelku vhodné k utáboření.. Nicméně stále jsou ještě vidět hradby města. Jsme dosti blízko..
Popoženu poníka, abych se ocitl po boku mladého elfího hraničáře..

Warene, jak se ti jeví toto místo.. Vypadá to příhodně pro táboření, ale jsme ještě velmi blízko města.. Pokud pojedeme dál ještě hoďinu, dostaneme se někam více do divočiny? Kde by se dalo odbočit někam do lesa a tam se ukrýt.. Pokud zde budeme do rána a pak vyrazíme, vzhledem k blízkosti města mi to nepřijde moc bezpečné.. Raději bych jel co nejdále, přes den se někde zašil a pokračoval zase až se smrkne..

Trochu se zamyslím nad tím, že by bylo potřeba si odpočinout, ale v téhle situaci to chce zatnout zuby a ještě chvíli vydržet.. Tedy pokud by jsme se za tu hodinu dostali na místo, kde by se dalo přes den schovat..

Dáte se tedy jižně a jedete podél lesního porostu . Jižní lesy nejsou nijak rozlehlé, protože na jihu je velké Solné jezero. Ale dalo by se v nich na nějaý čas schovat.
Po další hodině jízdy budete muset hledat místo k odpočinku . Jednak už padla tma a není nijak moc vidět , protože měsíc svítí slabě a je zakrýván střídavě mraky. A jednak někteří z vás jste už unavení . Delph s Tellem jsou zranění a ostatní toho mají za celý den taky dost . Neměli jste si čas odpočinout poboji na farmě , takže se to musí někde projevit . S výjimkou Warrena a Tasse potřebujete oddych.
Máte možnost se utábořit na jedné mýtince , teče tam menší potůček . Na jih je vidět až na Solné jezero , na sever jsou vidět vrcholky hradeb Majoru . Východ i západ obklopují vzrostlé stromy a obvyklý lesní porost.
Můžte se tady utábořit nebo jet dále ...

"Potom bychom tedy měli pospíšit, tenna' du nae." dokud je (ještě) noc

pokynu směrem na jih a vyrazím. Pokud se ostatní vydají za mnou, doporučím ještě: "Měli bychom jet za sebou..."
Zkusím udat svižné tempo ale tak, aby poníci stíhali. Pokud uvidím, že je to na trpaslíky moc rychle, klidně ještě zvolním.
Chci vybírat cestu po kraji lesa jižně od města, přičemž ji budu volit tak abychom:
1) byli co nejméně vidět (případně zajedem do lesa, pokud bude obzvláště viditelný úsek).
2) nebyli slyšet (pojedeme pokud možno po trávě, ale v případě špatného terénu zvolníme)
3) jeli co nejrychleji
4) dělali co nejméně stop (raději po hlíně než po blátě)

Potom chci dávat pozor, jestli si nás nevšímají na hradbách a jestli kolem nejsou nějaké potvory. Toho se ale bojím nejméně, protože pojedeme celkem rychle a je nás dost.

Vezmu si opovržlivě mapy od Warrena.
Prej málo podrobné, zkreslené a mají špatná měřítka.Pche, neumí číst v mapách a svaluje vinu na mapy. Jsou to MOJE mapy, ty nikdy nejsou špatné. Vyznám se v mapách, celej život sbírám mapy, pche.
"Jak chceš, chtěl jsem jen pomoc, já si ty mapy příště nechám, chtěljsem jenom pomoct." otočím uraženě hlavou, jako malé děcko, které pokárají zaněco co neprovedlo. Popoženu poníka a postavím se mezi Delpha a Murmeu.

Konečně jsem zastavili. Bylo příjemné cítit vítr kolem uší a hnát se kvapem v sedlech koní z města do přírody. Vždy jakoby ze mě spadlo nějaké těžké závaží, které jsem během pobytu ve městě ani nevnímala. O to lehčejí a svobodněji se mi však dýchá. Možná je to adrenalinem z další vyhrocené situace, ale je to vlastně fuk. Jsme tady, ve stínu korun stromů. Oči všech matně probleskují a koně zrychleně dýchají. Večerní les ožívá neviditelným pohybem nočních tvorů a prohloubenými stíny ožívajících dolíků, nor a dutin.
Sedím vzpřímeně v sedle a mlčky sleduji rozhovor s Warrenem. Neurčitý lehký úsměv v mé tváři naznačuje, že mé myšlenky plují jinými dimenzemi nebo alespoň směry, ale pichlavý, pronikavý pohled, zvolna těkající mezi jednotlivými druhy, celou atmosféru zdánlivě nepřítomného klidu popírá. Když se Warren zeptá, kam máme namířeno, lehcesemknu rty, abych neřekla něco nevhodného a pomalu se zhluboka nadechnu.
Ohlédnu se tedy k bráně města, abych nám ohlídala záda, zatímco se řeší otázka dalšího postupu. Je nás hodně, stopy našich koní i jednookého dovedou na místo, kde budeme nocovat. A nemusí to být ani lovec odměn. Nadhodím věcně a loupnu okem k Warrenovi a Delphovi, jako bych čekala, že by s tím mohli něco udělat.

"Dobrá..."
zbalím mapy, na které jsem pohlédl jen letmo přestože jsem je dosud držel v rukou a vrátím je Tasovi:
"Ty mapy můžeš zahodit, jsou málo podrobné, zkreslené a mají špatná měřítka."

Pak ukážu na sever:
Tam v těch mokřadech znám jeden srub. Je oputěný, a moc lidí o něm neví. Jsem si jistý, že bychom se v něm mohli bezpečně ukrýt na několik dnů. Pokud ale spěcháte a chcete pokračovat, můžeme obejít město jak ze severu tak z jihu. Jestli vážně spěcháte, šel bych po kraji lesa nebo mokřadu. Je to sice riskantnější, ale po loukách se půjde dobře a rychle. Pokud tak půjdeme severně a náhodou si nás všimnou, můžeme zalézt do bažin. Znám to tam, dokážu vás provést k cestám na východě a nemyslím, že by se strážím z města chtělo hledat nás tam moc dlouho. Pokud jste je teda nenaštvali tak, že by po vás poslali lovce odměn... To by zcela měnilo situaci.

Vyslechnu Tasse a již mu chci s dobrým srdcem opovědět, neboť toho uličníka mám opravdu rád,jenže me předstihe Waren, který nastíní důležitější otázky, takže se již k Tassovi nevracím a rovnou odpovím jemu..

Warene naše skupina zažila spoustu dobrodružství a cestování je pro nás něco naprosto obvyklého. Nicméně v divoké přírodě přežijeme, e nejsme hraničáři, aby jsme se jí pohybovali neslyšně a zce beze stop..
Jak jen to bude možné, měli bychom cestovat po cestě, protože naše záležitost je dosti urgentní.. Máme namířeno do kláštera Kolestýnů, na horu Kách, která se nachází poblíž města Goru, u Zlatých hor.. Gor je jedno z mála měst, kde jsme neměli nějaké problémy, ba jsme naopak pomohli tamním prospektorům s jejich problémy. Proto můžeme bez obav do města vstoupit.. Zásoby na cestu máme, nicméně po cestě je budeme mít možnost doplnit.. Naším cílem není cestovat přírodou, nýbrž po hlavních stezkách, nejkratší možnou cestou.. Jediné místo, kde by jsme se neměli nějaký čas ukazovat je Gandor v Měděných horách..

Já se postavím ve třemech a velmi pozorně se zadívám a zaposlouchám do okolí. V noci bývá příroda nebezpečná a zrádná, zvláště bez ohně a dvakrát zvláště pokud v noci ještě cestujete mimo cesty. Na různá monstra, divoká zvířata a jiné potvory je možné narazit jak v mokřadech a bažinách, tak v suchém lese či zarostených hvozdech. A mnohdy je skutečně jedno, jestli jste na dohled od města nebo daleko mimo civilizaci...
Potom se podívám postupně na každého jednoho člena skupinky.
Trpaslík se sekerou vypadá zarputile, ten by se o sebe mohl dokázat postarat, snad nebude moc funět a dupat.
Ten druhý Naugh (trpaslík) se zatím nějak neprojevoval, na první i druhý pohled ale vypadá poměrně normálně.
Šotek bude nejspíš potřebovat krotit, aby do všeho nerýpal, aby nevřískal, nedupal, nezpíval, nekecal, nepobíhal všude kolem, aby nelámal větvičky, netrhal houby, nemlátil klackama do stromů, neházel kamínky, nepískal na trávu, neházel kudlibabky, nestrkal koním pod ocas chrousty, nečvachtal v tůňkách a potocích, nelezl na skalky a vůbec aby se neprojevoval nijak tak, jak se nakonec všichni šotci stejně projevují. Taky si budu muset hlídat věci (achjo) a zastrčím měšec pod kazajku.
Půlelf snad zdědil dost naší krve aby byl dostatečně obezřetný, asi na něj ale bude spoleh.
Elfka nejspíš bude typická zlidštěná fiflena, co jí příroda moc neříká. Snad si nelehne do mraveniště nebo na hada nebo na nějakýho jednovatýho brouka nebo nebude jíst jedovatý bobule a tak...
Můj pohled se mimovolně zamračí, když skončí na kouzelníčkovi. Tomu bych to všechno naopak přál. Jestli se na mě škaredě podívá, slibuju, že ho nechám něčím sežrat.

Za to mi ale nestojí, abych se na něj díval jen o vteřinu déle. Vezmu si od šotka mapy: "Díky Tasi", a podívám se, jak moc jsou podrobné. Potom instinktivně zorientuju a otočím na ostatní (hlavně asi na trpaslíka):
"Kam máte vlastně namířeno? Když obejdete město, chcete dál pokračovat po cestě? Pokud vás mám vést a cestovat s vámi, je něco, co bych měl o vás vědět? Umíte se aspoň trochu chovat v lese a ve hvozdu? Umíte lovit? Kolik máte vlastně ssebou zásob? Jak rychle chcete cestovat a jsou nějaká místa, kterým se chcete vyhnout?"
Tohle jsem řekl s neutrálním výrazem, ale na každé slovo dávám důraz. Nejsem zvyklý mluvit zbytečně a všechno co řeknu nebo na co se ptám myslím vážně. Ptám se, protože toho o skupince vlastně zas tak moc nevím a protože výšeuvedené věci mě zajímají.

Během toho jsem odvázal od sedla zabalený luk a natáhl tětivu, na záda jsem si hodil svůj krátký meč, který se mi dosud nemotorně houpal u pasu (rukojeť mám teď nad levým ramenem) a křížem přez něj toulec se šípy. Zkontroluji tesák vzadu na opasku a nakonec na sebe hodím zelený plášť proti větru, který jsem ve městě nenosil, protože je na něm přírodní maskovací úprava (čti: je špinavý jak prase).