Gustavovi se podařilo dveře otevřít. Stačilo do nich strčit a levé křídlo se otevřelo . Za dveřmi je vidět chodbu a na konci schody nahoru.Taky jsou na levé straně vidět dvoje dveře . Na Gusatvovo zavolání není slyšet žádná odezva .

Tak jsme tady. Pomyslím si když dorazíme před pěkné a pěkně velké stavení. Pustím otěže svého oře a vykročím ke dveřím.

Cestou k nim nakouknu do okna jenž je vedle dveří zda něco nezahlédnu a při té přiléžitosti si zkusím prohlédnout i vybavení místnosti. Abych přilákal pohyb tak zaklepu na skleněné tabulky svým dřevěným prstem v pravé rukavici.

Poté pokračují dále ke dveřím, neztrácím čas a zatřískám na dveře. Hned nato zkusím dveře otevřít.

"Dobrý den, tady je jen pár pocestných jenž hledají pohostiní.", doprovodím hlučně svoje snahy otevřít dveře. Pokud mi dveře neotevře nikdo z druhé strany a ani moje snažení otevřít dveře fyzicky nebudu úspěšné, pohlédnu na Himringa.Ten už bude vědět co s těmi dveřmi.

Dostanete se pomalu po kamenné cestě skoro až k domu . Vidíte , že je celkem veliký a zleva k němu přiléhá nějaký další . Ten je však menší a nalevo k němu je výběh . Je tam pár kůlů mezi které jsou vbity dřevěné desky . Vypadá to ale jako výběh pro koně nebo jinačí tažná zvířata.
Dům má dvojkřídlé dveře, které jsou zavřeny . Je dvojpodlažní , s tím , že má asi i nějaký sklep , protože je vidět sklepní okýnko .Dveře jsou na pravé straně , vedou k nim tři schůdky. Vedle dveří jsou dvě okna a nad nimi v patře další dvě.
Do vedlejšího domku vedou větší vrata , která jsou zavřená .
Po cestě jste mohli vidět pár exkrementů , které tady nechala nějaká zvířata.

Všimu si, že ostatní členové družiny vedou své koně dovnitř do dvora, načež zakleju a vrátím se pro svého poníka, čímž se opozdím oproti ostatním, takže když se dostávají k budovám, já teprv vcházím do dvora s poníkem, kterého vedu za uzdu..
Doufám, že se na mě nevyhrne ten tygr.. Nerad bych přišel o své zvíře, které mi prokázalo již tolik věrných služeb. Na druhou stranu asi bude vhodné mít ho po ruce.. kdo ví, za jakých okolností odsud budeme odjíždět..
S těmito úvahami se ubírám po cestě směrem k ostatním..

Sleduju okolí, hlavně to okolo Himringa, abych mohl okamžitě zareagovat se svou kuší, kdyby na něj z něco podrostu vyskočilo.
Když pronese hlášku o mé stopě, tak jen nevěřícně zakroutím hlavou. Pak ale pokračuje vcelku zkušeně, tedy aspoň mi to tak připadá a dokonce z něj i něco vyleze. Tak jen pokývnu hlavou.
Zareaguju až na Murmëovu poznámku.

"Mohl by to být ten, ten, d.. du.. druid. To je něco jako lesní kouzelník, tak jim to mohlo tak připadat, navíc by to vysvětlovalu tu lásku ke zvířatům a přírodě a tohle si postavil, aby ty šelmy nezaútočili na nevinné lidi, kdyby žil v lese jak bývá zvykem.

Přitom se připojím ke Gustavovi a jdu s ním směrem k budově.

Poté co mi Thinwë řekne, pevně chytnu lano a zapřu se, načež jí kývnu, že může.
Jakmile je dole smotám lano opět do úhledného svazku a připevním jej zpět k poníkově sedlu. Přitom již po oku sleduji počínání Himringa a ostatních.
Nakonec vejdu společně s ostatními dovnitř, jdu vedle svého poníka, kterého vedu za uzdu, a pozorně sleduji okolí.

"To nevypadá na místo, kde by žil nějaký úkrutný kouzelník, který by tu schovával divoká zvířata. Dívejte jak je vše upravené a opečovávané. Mám takový pocit, že radnice nám nemálo zatajila. Snad se nám podaří si vyslechnout i druhou stranu sporu."
Vyjádřím nahlas své obavy a tázavě koukám po statku.

"Takže.", pronesu důrazně aby všichni byli připraveni vyslechnout výsledky mého stopařského umu. "Vypadá to, že se tady pohybuje párek psovitých šelem a pěkných macků. Možná je tu i nějaká ta kočkovitá šelma, ale co je nejdůležitější našel jsem i pár starších stop po člověku, ale jak říkám jsou staršího data."

Spokojeně vypovím vše o tom co jsem našel a vrátím se k ostatním abych s společně s nimi šel prohlídnou místní stavení.

Rozhodně bude třeba se postarat o majetek v tomto stavení aby nepřišel k úhoně v nepřítomnosti vlastníka jenž se zdá býti nedostupný.

Vyzmu si Himringovo vyčinění k srdci a hned se vydám hledat stopy. Brzy narazím na jedny krásně čerstvé stopy a hned je mi i jasné komu patří.

"Jednu čerstvou stopu jsem našel.", pronesu vítězoslavně, načež sklesle doplním, "ale patří Delphovi."

Pak už skutečně zanechám svých vtipných prupovídek a zkusím hleda stopy divokých bestií jenž tady mohou žít. Nějaký ten otisk packy s drápy či větší bobeček s kousky lidských šatů nebo snad rovnou lidská kost by mi pomohla.

Šmátrám shrben kolem dokolo, ale neodcházím nikam z dohledu družiny, koně tahám za sebou.

Sjedu Gustava i Delfa od hlavy až k patě a kdyby to nebylo pod moji úroveň asi bych si odplivl:
"To své plácání si nech na tržiště, Gustave Laxníku. Nejsem žádný jarmareční čáryfuk. Ta nejmocnější kouzla jsou mnohdy velmi triviální." snažím se vysvětlovat oběma dvěma, načež se můj pohled zastaví na Delfovi:
"Jenže někteří po svých předcích zdědili tolik inteligence, že se zmohou jen na máchání železem a ze žárlivosti pronáší uštěpačné poznámky."
Pak se zprudka otočím ke Gustavovi:

"Tak zkus být, narozdíl od Delphanea, taky konečně trochu užitečný. Co kdyby ses trochu porozhlédl, jestli tu nenajdeš nějaké známky přítomnosti zvířet a nebo lidí? To vy hraničáři umíte, ne? Hledat stopy..."
Dveře držím tak dlouho, dokud neprojde poslední z nás. Aby nezapadly a nezaklapla opět petlice, dám mezi rám dveří a dveře nějaký větší kámen nebo větev, abychom v případě náhlého odchodu mohli opustit pozemek bez nějakého zdržování.