Na Delpha jsme se ještě trochu usmál a míříc nahoru jsem se zastavil u Lilienina pokoje. Ve velkých rozpacíh a nervózní. Chvíli si mnu dlaně o sebe za svými zády ponořen v myšlenkách, když v tom zaklepu, čekajíc na vyzvání.
Co se jí asi honí hlavou? Tak náhlá změna... Udělal jsem něco špatně? Někdo jiný snad? Vlastně měla stejný plán jako Himring. Tedy téměř... No nic... Všechno se ukáže...

"Ach díky moc. Hned jak budu moct, tak ti to vynahradím." upřímě se usměji a stisknu přátelsky ruku. Pak jej pustím.

"Ještě jednou díky, teď si pujdu ještě dát jídlo dolů a koupit ten pokoj. A podívám se i na koně jestli jim nic nechybí. Tak zítra ráno"

rozloučím se se všemi a odcházím. Na chodbě jsem zahlédl Gustava jak mluví k Himringovi přes zavřené dveře. Lilien zase do toho svého vstupujíce.

Zatímco čekám na Tellcharovu odpověďet už vstává Lilien. vypadá už klidněji a dokonce se na mě usměje.
"Jdeš se mnou?" ta otázka mi z ní v uších. Kdybych se mohl propadnout dozajista bych to udělal...
Celý zrudnu a začnu silněji dýchat.
Jít s ní? Jako sdílet s ní pokoj? já? To přece nemůže myslet vážně... to nejde...
Pak promluví Delph a já se po něm ohlédnu, jako bych snad chtěl utíkat, ale neuteču. Jen se na něj podívám.
"J-jo jasně... Neni problém..." vypravím ze sebe tišeji jako on promluvil ke mě a vytáhnu z váčku pět zlatých, které mu podám. Není to moc, ale já ještě nevím kolik budu zítra potřebovat, jinak bych mu pochopitelně poskytl více.
"Kdyžtak... Kdyžtak ti zítra dám víc, nevím... neví kolik budu potřebovat..." vysvětlím mu a váček schovám.
Nedokážu se vůbec soustředit. Lilien už odešla nahoru a já dýchám rychleji.
co mám teď dělat? Přece nemohu jít za ní a tak... Ona na mě asi bude čekat... Třeba se mnou chce mluvit...
Drž se v klidu. O nic nejde. Vždycky můžeš odejít. Ostatně sdílet jeden pokoj s dívkou není jako sdílet s ní jednu postel.
Jo jasně... Já jen... Vůbec nevím co mám dělat...
V pořádku. Pro teď se uklidni. To je hlavní.
"Tak tedy dobrou noc..." popřeji ještě ostatním a nejistě vykročím ke schodům.

Himringova reakce mě překvapila natolik, že jsem si na Kristiána nevzpomněl, dokud se nezvedl taky k odchodu a v očích se mu zaleskly slzy. Úplně zapomenu na to, že jsem chtěl ještě dodat, co si asi Himring myslí, o sobě že tam chce vlítnout na mnohonásobnou přesilu jen tak bez přípravy.
No Kristiáne, mě ten Himring tak rozhodil, že jsem to zapoměl dopovědět. Mám sotva pár měďáků. Zbytek jsem utratil za vystroj a výzbroj. Sice mám ještě nějaké cestovní jídlo a tak jíst nepotřebuju, ale nemám ani moc kde spát, leda ve stájích s koňmi. Sice jsem spal na horších místech, ale pokud to nebude potřeba rád bych se tomu vyhnul. pronesu k němu tišeji. Není to sice šeptání tak mě ostatní zaslechnout můžou, ale pokud přemýšlí nad něčím, či poslouchají někoho jiného tak už mi asi rozumět nebudou...

Himring najednou zmizí a já se jen ušklíbnu, po chvíli se zvednu také.
"Přeji vám klidnou noc. Pokud bude třeba, ráno mě vzbuďte."
Poté se usměji na Kristiána.
"Jdeš se mnou?"
Zajistím ještě u hostinského pokoj pro dva a poté se odeberu nahoru.
Dveře zatím nechám odemčené a klíče v zámku samozřejmě vevnitř. Poté odhodím své věci a svou hůl uložím nenápadně na postel ke stěně, aby byla dle potřeby po ruce.

"Jen jsem se chtěl zeptat jestli by se nenašlo ve vašem pokoji místo pro jednu ospalou duši. Mohl bych u vás dnes v noci přespat?", promlouvám skrz dveře k Himringovi s nadějí v hlase, že se vyspím v teple.

Zrovna rodělávám oheň v krbu a jsem připraven se vysléci, když se ozve zaklepání a Gustavův hlas.
Kdo ještě otravuje? No ještě že je to jenom ten rýmovač, ten má aspoň něco v hlavě.
Vezmu se dýku a schovám ji za záda a přejdu ke dveřím.
"Ano? Copak chceš?"
zavolám přes dveře. Neotevírám, sad to půjde vyřídit jenom stručně.

Delph mi ani neodpověděl. Lilien znovu řekla svůj názor s kterým ovšem já osobně zcela nesouhlasím. Himring nakonec dost odměřeně a možná i naštvaně shrne co víme a sdělí nám, že bychom to měli udělat najednou a rychle. Svým způsobem má pravdu a jsem i rád, že bych mohl jít s nimi a nějak jim pomoci. Velmi rád bych se té cesty zůčastil.
Delph pak říká o něco rozvinutější svůj nápad, ale to už mi přijde zbytečné.
Vždyť Himring už řekl jak to uděláme, ne? On nás vede tak o co jde? Stejně nemá cenu se hádat... prolétne mi hlavou. Jsem velmi nervózní a neodvažuji se již vydat ani hlásku.
To co následuji, Lilienina slvoa, Gustavův poměrně hodně naivní plán, Delphova myšlenka opakovaná znovu... To všechno se mi slévá. Chtěl bych už být pryč. Pryč odevešeho toho zmatku a debatování, které nikam nevede. Ať se rozhodne jakkoliv mě to žádnou naději nepřinese a tak uznám, že je to vlastně úplně jedno...
Nakonec vstane himring. Můj pohled zabloudí k němu. Řekne nám že je pro přímý postup a tak nějak nás přelétně pohledem. Nejraději bych se propadl do země.
Jsem tka hloupý... Tak pitomý. Copak mě nikdy nic nenapadne? Copak nikdy nedokážu něco vymyslet? Ale co... Na tom už nezáleží...
Vstane Gustav a jde také nahoru, jako už odešel Himring.
Uklidni se. Tvůj čas přijde, neboj se.
Neboj se? Vždyť to k ničemu nevede. Všechno je zbytečné. Lilien sice říká, že zítra půjde se mnou, ale... copak je to dobrý nápad? a hlavně... Co tomu kudůkovi řeknu? "Dobrý den, mistře, s politováním vám musím oznámit, že mé učení zde nebude pmožné protože se chystáme Cerovi ukrást knihu?" to bych jim pomohl...
Vstanu od stolu. Chce se m,i brečet, ale nechci plakat před nimi. Rozhlédnu se smutně až zoufale po ostatních.
"T-také dobrou noc... Ráno... Ráno bude třeba brzy vstávat... Kdy se tedy bude vyrážet s těmi uhlíři? Nerad... Nerad bych se zpozdil a musím, musím ještě něco zítra udělat..." otočím se s otázkou na Tellchara potlačujíc slzy, které i tak plavou vmcýh očích...