Historie světa:

Svět se vyvíjel tak jak ho známe přibližně do konce 19tého století. Nicméně poté přichází první světová válka a s ní největší změna... Spojené státy zůstávají neutrální a tak ačkoliv američtí vojáci nezasáhnout do 1. světové války, tak Německo nakonec tuto válku "prohrává" a to v roce 1920. Je to však docela jiná porážka. Francie stojí na pokraji zhroucení v Rusku se bolševici dostávají k moci značně rychleji (žádná americká či britská intervence) a tak Versailleská smlouva v praxi znamená pro Německo jen ztrátu kolonií (namísto reparací) a Alsaska-Lotrinska (francouzský požadavek). Svět se vynořuje z jedné války jen proto, aby rychle na to čelil zemětřesení v podobě celé řady revolucí, které přicházejí často pod rudým praporem z nově vzniklého SSSR, kde jeho generální tajemník Lev Trocký razí politiku světové revoluce.

Dvacátá a třicátá léta jsou proto plná nestabilit a ačkoliv s výjimkou Jižní Ameriky, kde tamní "banánové republiky" padají jedna po druhé do rukou tamních komunistů nedokáže Trocký zajistit vítězství v jediné větší zemi na evropském kontinentě. Válka v Polsku (1922-1924) končí patem a podepsání Rižského míru jež definuje polsko-sovětskou hranici. Ve Francii se sice zhroutí republika, ale jen proto, aby jí vystřídalo reakční království v čele s Bourbony a Rakousko-Uhersko se rozpadá docela. Jeho následníky je Rakouské císařství s Habsburky v čele a Visegrádská Unie jež se rychle buduje na půdorysu česko-maďarském jako do sebe uzavřená země krajně nepřátelská vůči Habsburkům. V Německu vládne stále Wilhelm II. jako stále autokratičtější rukou.

Na východě v Osmanské říši probíhá "dvacetiletá válka" s Araby, která končí podpisem "Teheránské smlouvy" jež připraví Osmany o Hidžáz, Irák a Jordánsko. Oslabená Osmanská říše přežívá jen díky italské podpoře a reformám. Nová Velká Arábie vedená radikálními Saúdy opřenými o wahhábistický výklad islámu buduje rychle teokratickou absolutistickou monarchii jež si uzurpuje právo na vedení islámského světa.

V Asii se po pádu císařství v Číně dostává v roce 1912 k Sunjatsen, kterému se daří sérií drakonických reforem jimiž na jedné straně zbavuje generály civilních pravomocí a na straně druhé straně od roku 1919 likvidací komunistické strany Číny upevnit moc. Když umírá v roce 1925 a mocí přebírá jeho nástupce Čankajšek je situace v Číně mnohem stabilnější než jak by jinak bylo představitelné. Čína ve dvacátých a třicátých letech má dva hlavní nepřátele - stále agresivnější Japonsko (které nakonec poráží v "mandžuské válce" v roce 1931) a nevyzpytatelný SSSR, který v čele s Trockým usiluje o vývoz revoluce do Číny. Teprve v letech 1937-1939 za války "Sino-sovětské", kdy v bitvách u Chalkin Golu a Chasanského jezero poráží masově nasazená čínská pěchota sovětské jednotky jež překročí hranice Číny s následným vpádem a obsazením Mongolska se Čankajškovi daří "eliminovat" či aspoň usměrnit i tuto hrozbu.

Japonci po porážce v roce 1931 obrací svou pozornost na jih a přepadají v roce 1937 Francouzskou Indočínu. Bourbonská Francie bez podpory Británie (která vypověděla Srdečnou dohodu v roce 1934) rychle prohrává a je přinucena nakonec podepsat mír s Japonci jimž se vzdává Indočíny.

V SSSR zatím Trocký formou pětiletých plánů (I. 1923-1927, II. 1928-1932, III. 1933-1937, IV. 1938-1942) přebudovává zemi v "největší zbrojnici světa" a připravuje invazi do Evropy.

V Evropě se však v třicátých letech prudce mění situace poté co Wilhelm II. jmenuje Adolfa Hitlera kancléřem v Německu a tím přivede k moci nacistickou stranu, která má v očích Wilhelma II. "vyřešit všechny vnitřní německé problémy". To se také stane a po požáru říšského sněmu a otevření Dachau se Německo mění rychle z autoritářské monarchie v totalitní stát, ve kterém stále více moci má nikoliv císař, ale jeho kancléř, který postupně zbavuje císaře jeho největších opor. Ať už v podobě generálů či aristokratů. V roce 1937 začne Hitler též po vzoru Trockého "vyvážet vlastní revoluci" a daří se mu rychle získat nové "soukmenovce" ve Švédsku (nacistické od 1938), Dánsku (od 1939), Rumunsku a Bulharsku (od 1940). Zformováním nového bloku nazvaného "Mitteluropa" (do něhož krom Dánska, Švédska, Rumunska a Bulharska coby nacistických států vstupují též Visegrádská Unie a Polsko) vzniká silná protiváha proti Trockého plánu na invazi do Evropy ze které tak podepsáním paktu Ribbentrop-Molotov v roce 1942 sejde...

...namísto toho vypuká II. světová válka v Americe.

S rozpadem Britsko-Francouzského aliančního systému, vytvořením Římského klubu (Mussoliniho Itálie, Frankistická Ibérie, Vargasova Brazílie, O'Duffyho Irska a Osmaské říše Mehmeta VII.) se vládě Spojených států amerických vedených F.D.R. zdá, že přichází vhodná chvíle k realizaci strategie popsané jako "WAR PLAN RED". V překladu - invaze do Kanady. Rozhodnutí Rooseveltovi administrativy jež fatálním způsobem změnilo chod dějin bylo dáno celou řadou faktorů z nichž nejvýznamnější bylo odmítnutí Britů zrušit svůj pakt s Japonskem v roce 1924 (což vedlo ke krachu Washingtonské námořní konference), vzestup Římského paktu (který začal mít významné ambice v Americe) i určité strategické sympatie vůči Trockého SSSR (američtí Demokraté považovali Trockého SSSR za "ledoborec" americké zahraniční politiky vůči Evropě).

Americká válka (WW2 part I.)

A tak v dubnu roku 1942 vpadají armády USA do Kanady a začíná II. světová válka. USA vyhlašují válku Japonsko (jež v červnu po drtivém vítězství u Midway obsazuje Havajské ostrovy), Mexiko (jež následně přistupuje k římskému klubu), Itálie, Ibérie, Osmanská říše, Irsko a překvapivě také Francie jejíž král zatoužil po obnově karibských držav. Na straně USA stojí sice SSSR, ale ten nevstupuje do války obklíčen nacistickým blokem v Evropě a Čínou v Asii. Válka v Americe trvá čtyři roky a ač jsou Spojené státy nepochybně průmyslově nejsilnější zemí na světě, tak na takový počet soupeřů nestačí. Royal Air Force spouští navíc od roku 1943 kobercové nálety na pobřeží USA, které mají ve městech plných mrakodrapů obzvlášť devastující účinek. Mexická armáda doplněná o 3 miliony brazilských vojáků zastavuje postup US Army u Mexico City a dává se na pozvolný, krvavý, ale nezadržitelný postup na sever. Italské a francouzské síly hrající podpůrnou (hlavně logistickou roli) dodávají zejména Brazilcům, Ibeřanům a Mexičanům na jižní frontě zbraně a techniku.

V roce 1945 je již situace USA významně oslabená a zdá se být beznadějnou, FDR umírá a po něm nastupuje Harry Truman, který tajně vyjednává se Spojenci o míru, podmínka bezpodmínečné kapitulace vyhlášená na setkání lídrů Spojenců (Mussolini, Halifax, Pétain a Hirohito) následně znovu zopakovaná na Maltské Konferenci o půl roku později válku nepochybně prodlužuje. Teprve v březnu 1946, když britské síly vstoupí do Washingtonu se tak válka přiblíží ke konci. Truman kapituluje, ale kapitulaci odmítají "jižní státy" jež jí považují za zradu a okamžitě formují "Southern Union" coby nový stát. Protože prosazením kapitulace je podmíněno zrušení náletů na americká města a námořní blokády je Truman donucen použít zbylé síly na potlačení jižní rebélie... ta však odpoví masivním nasazením chemických zbraních a během několika týdnů zemřou dva miliony Američanů na severu. Britové zjišťují, že americká armáda je neschopná jižany potlačit a tak se snaží přesvědčit své spojence - Francii, Římský klub - aby s jižany skončili oni.

Jenže v této fázi války už má každý své vlastní zájmy... Mexičané po anexi Texasu nemají ambici jít dál, Francie zase se ziskem Kuby, Haity, Dominiky a New Orleans naplnila své představy maximálně a Vargas ani Franko nemají zájem posílat svá vojska do Ameriky umírat za britské zájmy. Aliance se rozpadá a Britové, kteří přebírají severoamerická teritoria nemají v danou chvíli chuť ani prostředky vést válku s Jižní Unií obzvláště proto, že nová hrozba se formuje rychle v Asii.

Britsko-Sovětská válka (WW2 - part II.):

SSSR, který si nemohl dovolit v roce 1942 riskovat válku proti ostatním vyčkával bezmála až do pádu USA, aby v říjnu roku 1946 vtrhnul se třemi armádami do Iránu jež byl pod britskou ochranou. Po výměně ultimát a po sovětském bombardování rafinérií v Abadánu, Bahrajnu i v Kuvajtu je Britům jasné, že nová válka je tady. Sovětské armády z roku 1946 vybavené mnohem lépe než britské rychle pronikají na jih a teprve narychlo vyzbrojené indické armády je zastavují severně od Abadánu zatímco v Iráku se formuje Montgomeryho armáda. Válka v Persii sice zamrzá na mrtvém bodě díky nízké úrovni infrastruktury a terénu (o partyzánské válce v sovětském týlu nemluvě), ale má drtivé dopady na Britské Impérium. Vyzbrojením Indů si Britové definitivně podepsali svůj ortel v Indií, kde Národní Kongres vyhlašuje v roce 1948 nezávislost. To spouští dominový efekt a nezávislost vyhlašují též Egypt, Jihoafrická republika a Pákistán. Britové jsou navíc donuceni okolnostmi odevzdat řadu kolonií do rukou Saúdské Arábie, která se výměnou za to zaváže pokračovat s Pákistánem v boji proti Sovětům.

Britové se stahují zcela (jedinou výjimkou je kanálové pásmo v Suezu) z Afriky, jejich kolonie pak zabírají vojska Beneluxu a Ibérie, které "čekaly na svou příležitost" a protože Britské Impérium si nemůže dovolit válku s Francií a Římským klubem, tak ponechává tyto agrese bez odpovědi. O rok později (1949) podepisují Britové se SSSR mírovou smlouvu, ale válka v Persii (Pákistán+Saúdi vs. SSSR) pokračuje byť jako "proxy-konflikt" mezi vládami "Iránské socialistické republiky" a "Perské říše". Sověti zjišťují, že Arabové (a muslimové obecně) jsou dosti jiným nepřítelem než Britové a jejich představa o získání Arabů pro myšlenky socialismu se hroutí na právu šárija a islámské tradici. Konflikt v Persii tak pokračuje (byť ve snížené intenzitě) dodnes a Trocký tak znovu otáčí svou pozornost k Evropě, protože nyní po takřka čtvrt století má konečně armády vést válku na široké frontě i s tak silnými nepřáteli jako je Německo apod.

Vývoj ve střední Evropě (1942-1952):

Wilhelm II. umírá v roce 1942 za situace, kdy kancléř Adolf Hitler již ovládá prakticky všechny bezpečnostní struktury Říše a ten tak znemožňuje nastoupit jeho synovi k moci a vyhlašuje Grossdeutschland Reich a prohlašuje se jejím Fuhrerem. Masivní čistky třicátých letech uvnitř důstojnického sboru už udělali své, takže přísaha "Vůdci" jíž musí nyní vojáci skládat je tak již jen formálního charakteru. Přesto se najde skupinka důstojníků, která se pokusí Hitlera zavraždit a to dne 20. července 1944. Spiklenci vedení hrabětem von Stauffenbergem jsou dokonce úspěšní, ale jejich plán se hroutí v momentě, kdy se Rezervní Armádě v Německu postaví jednotky SS vedené Heinrichem Himmlerem, který rychle přebírá kontrolu nad situací a pučisty (byť říká se, že to bylo těsné) poráží. Následné zúčtování je strašlivé a postihne na 5000 lidí, kteří jsou umučeni a popraveni. Nacisté definitivně odhazují všechny skrupule a pokud o nich měl kdy kdo iluze tak po 20. červenci je vše odkryto.

Himmlerovo Německo se mění v brutální nacistickou diktaturu, která odhazuje poslední zábrany a posílá do koncentračních táborů a na popraviště výkvět německé inteligence a aristokracie (o Židech nemluvě). To však Himmlerovi nebrání tomu, aby nevyužil konfliktu v Americe a v Asii pro prosazení "německo-sovětského dělení" Polska během, kterého Poláci musí odevzdat Gdaňský koridor, centrální Polsko, celé Bělorusko a západní Ukrajinu. V podstatě to znamená konec Polska. Polská vláda se obrací na Visegrád s žádostí o pomoc, ale namísto pomoci se jí od Čechů dostane ultimata požadující vydání částí Haliče.

WW2 - Part III: Dělení Polska (Polská válka za nezávislost)

Himmler, Beneš i Trocký se domnívali, že "zašlápnout" Poláky bude otázka "tří výstřelů a jedné kapitulace", opak se však stal pravdou. Polská armáda se postavila na odpor na všech třech frontách. Sovětská invaze plánovaná přes Bělorusko utrpěla těžkou porážku, Němci dostali zase "naloženo" v bitvě u Poznaně a Visegrádská ofenzíva soustředěná proti Krakowu se setkala s natolik silným odporem, že její pohyb byl odpočátku spíše hlemýždí. Rozzuřený Trocký a Himmler přísahají Polsku strašlivý osud a vrhají se do nových ofenziv. Kyjevsko-Lvovská operace Rudé armády a německý úder na Lodž provedené souběžně staví Polské velení do takřka neřešitelné situace a tak tajně podepisují dohodu (separátní mír) s Visegrádem, kterému odevzdávají požadovaná území a stahují armády z tohoto frontu do boje proti Němcům a Sovětům. Beneš "slaví své vítězství" a Himmler a Trocký jsou znovu ponížení heroickým odporem Poláků.

Přichází tedy to co přijít muselo... co bylo jen otázkou času, že přijde... mračna německých bombardérů shazují na Varšavu a na další polská města Sarin a chemické zbraně padají i z útrob sovětských bombardérů na Lvov a Minsk. Polská vláda dostává poslední ultimatum požadující odstoupení všech požadovaných území (východní Bělorusko, západní Ukrajinu a Gdaňský koridor). Polská vláda to přijímá a daří se jí nepředstavitelné - za cenu strašlivých lidských obětí (odhaduje se, že zahynulo na 4 miliony Poláků) zachovává polskou státnost.

Současná situace:

V Německé říši vládnoucí Heinrich Himmler posiluje spojenecké systémy Německa (Swastika Pakte - Švédsko, Dánsko, Rumunsko a Bulharsko - což je univerzální vojenský pakt, Mitteleuropa - kam patří navíc i Visegrádská Unie což je zase obchodní pakt, ale také proti-sovětský pakt). Nacistické zločiny (vůči Židům a dalším) již stihly vyplout do značné míry na povrch, takže německá diplomatická prestiž nepatří k nejvyšším. V řadě zemí budí Německo a nacisté spíše odpor.

(hra za nacisty... takže je jasné co se od hráče čeká... Blitzkrieg, Holokaust atd...)

Ve Velké Británii je v čele vláda Anthonyho Edena, který dokončil britskou dekolonizaci a reformoval Britskou říši do podoby přijatelné pro všechna území Impéria (Amerika, Kanada, Austrálie...). Edenovou politikou je obdoba dávné "splendid isolation", kdy se snaží vyhnout se konfliktům v Evropě i v Asii (alespoň přímo) vědouc, že doby se změnily a Evropané (ať už Bourboni ve Francii, či Římský klub) nejsou zrovna britští přátelé. Za hlavní hrozbu však Eden považuje stále Sovětský svaz.

(hra pro opatrného hráče, hodně věcí se může pokazit, cílem je udělat Great Britain Great Again)

Ve Francii vládnoucí Jaime de Bourbon coby Henry VI. patří ke strůjcům americké porážky a představuje hlavního architekta bourbonské dynastické politiky. Udržuje silné přátelství s iberskou královnou Beatricí, která je jeho mladší sestrou (jež ve Španělsku převzala moc smrti Alfonse - staršího bratra Henriho i Beatrice) a samozřejmě je též spřízněn s králem Xaverem I. jež vládne v Beneluxu. Základním problémm Francie je však to, že Ibérie ač jí vládne Bourbon je pod kontrolou dua Salazar-Franco, kteří jsou nepokrytými obdivovateli Itala Balba, tohoto novodobého Caesara.

(země sousedí s nacistickým Německem (ale má naštěstí modernizovanou gaullistickou armádu), fašistickou Itálií a nemá mnoho silných spojenců (jen Benelux), tato země nabízí hru řešící plno výzev od Německa a Itálie po Británii... budou Bourboni vládci Evropy nebo se to opět nezdaří?)

Čímž se dostáváme k Itálii, tedy k Italské fašistické republice. V ní po smrti Duceho, který se zabil v roce 1948 při lyžování v Alpách vládne Italo Balbo jako nový Duce. Hlavním rysem Balbovi vlády je to, že prosazuje vládu expertů (více než ideologů) z Confindustria a technokratický styl vlády. Itálie zažívá velký ekonomický boom díky ropě v Lybii, ale i díky výnosům domácí i koloniální ekonomiky. Hlavním rivalem (či nepřítelem) Itálie je samozřejmě Německo. Ostatně již v roce 1934 málem došlo mezi oběma zeměmi k válce o Rakousko. To je od té doby nezávislé a garantované Itálii . Italská zahraniční politika se opírá o tzv. "Římský klub", do kterého patří spřízněné státy - Ibérie, Irsko, Osmanská říše a Brazílie. Římský klub je hlavně obchodní, ale také vojenská unie. Momentálně je ambicí klubu rozšířit se o Egypt a Arábii.

(Itálie je hrou za velmoc do níž se Itálie dostala, je to boj o udržení a případně rozšíření velmocenského postavení Itálie, problémy s Německem (kvůli Rakousky), s Francií (kvůli bourbonské dynastické politice) a samozřejmě se SSSR (Itálie aktivně podporuje muslimy v boji proti komunistům))

V Ibérii vládne trio Franco (za španělskou část), Salazar (za portugalskou část) a Beatrice coby královna (22 let). Postavení monarchy v Ibérii je hodně podminováno právě silnou pozicí Franka v armádě a silnou pozicí "profesora Salazara" v akademické obci. Beatrice jež je královnou "odjakživa" (nastoupila jako dítě v roce 1936 a Regentem jí bylo Franco) si s těma dvěma užila svoje. Každopádně Ibérie je v současné době hospodářsky i vojensky silnou zemí hodně orientovanou ekonomicky na Římský klub a Itálií zejména. Beatrice byla do země "nasazena" francouzskou klikou, aby oslabila pozici Itálie v Ibérii, ale to se zatím příliš nedařilo (aspoň se tak zdá). Každopádně je jasné, že již brzy - minimálně jak se začne řešit královnin budoucí sňatek - se její role může významně projevit.

(hra za zemi, která se "vyhrabala z nejhorší" do pozice vojenské mocnosti, ale která je stále na půli cestě ke skutečné hospodářské velmoci, země je na rozcestí zda má inklinovat nadále k Italům (na něž je hospodářsky hodně navázaná), nebo k Francouzům (Bourboni) a nebo snad k Britům (asi nejperspektivnější z hlediska možných finančních zisků do budoucna)


Sovětský svaz je země o níž se říká, že když její generální tajemník někam vstoupí začne hrát sovětská hymna. Země, která je skutečnou průmyslovou i vojenskou mocností. Patrně jde o industriálně nejsilnější zemi na světě (zejména pokud jde o těžký a zbrojní průmysl), která rychle zvyžuje svůj vliv na světové dění (zejména prostřednictvím socialistických států v jižní Americe). Zemi vede třiasedmdesátiletý Trocký snící stále o Velké Světové Socialistické Revoluci.... a z toho vyplývá vše. SSSR je suverénně nejnenáviděnější zemí ať už monarchisty, fašisty či nacisty, nebo kýmkoliv jiným. Trockého ambicí byla vždy velká invazi do Evropy zastavená v roce 1922 Poláky, v roce 1942 Paktem s Hitlerem a do současnosti zdržovaná válkou v Iránu, která se jeví být stále horší a horší porážkou pro sovětskou prestiž. Rudá armáda nebyla dodnes schopná dobýt zemi proti národům, které měly být naprosto bezproblémové. Namísto toho dnes mudžahedíni v Iránu vyzbrojení italskými a britskými zbraněmi s fanatickým žárem v očích vzdorují socialistické revoluci s takovou silou, že to vzbuzuje až u některých soudruhů pochybnosti o nevyhnutelném vítězstvím marxismu-leninismu. Ale i přes tuto válku se dá říct, že SSSR je konečně připraven a vyzbrojen... válka v Evropě může začít. Miliony mužů, desetisíce tanků a letadel, sto tisíc děl... vše připraveno k tomu, aby bylo vrženo na Evropu a revoluce konečně přišla do Evropy.

(hra s mnoha možnostmi, země zpočátku nastavená na "Red Alert" - tedy full-scale invazi do Evropy pod vedením Trockého, nicméně na počátku hry bude event, kterým hráč rozhodne zda bude pokračovat za Trockého (a jeho světovou revoluci a invazi do Evropy), nebo Trockého nahradí Lev Karakhan s odlišným pohledem na věc, země je na full-válku připravena, není však nutné jí vést, mezi bolševiky ostatně je dost takových, kteří by upřednostnili "budování socialismu v jedné zemi")

To v Číně, kde vládne již 27 let diktátor - prezident Čankajšek coby šéf KMT otázku světové revoluce příliš neřeší... tedy aspoň ne jinak než výstavbou mnohamilionové armády, která má za úkol Sověty uvítat "s plnou parádou", kdyby se snad odvážili vstoupit na území Čínské republiky, kde rozkvétá zvolna kapitalismus. Čína urazila obrovský kus cest, ale stejně tak dlouhý před ní stále je. Země je dnes schopná se ubránit a její impozantní (co do počtů) pozemní armáda vykreslila již mnohokrát na čelech kremelských i tokijských stratégů nejednu vrásku. Ale stejně dokud Čína nepronikne na oceány, nevybuduje vlastní flotilu a nerozerve "okovy ostrovů" držených Japonci bude její obchodní síla i nadále trpět. Vztah Číny a Japonska je výrazně ambivalentní na jedné straně je Japonsko největší obchodní partner, na straně druhé je překážkou v růstu (protože v podstatě ovládá většinu čínského zahraničního obchodu a tak diktuje ceny). Navíc je tu otázka Koreje a Indočíny či Filipín. Zkrátka může tu ještě několik let vydržet status quo, ale když "zítra" vybuchne válka mezi Hirohitem a Čankajškem nikdo se divit nebude. Čínská flotila je sice zatím malá, ale už začíná přestavovat překážku obzvláště v pobřežních vodách, naopak čínské letectvo už představuje vážný problém a Japonci mohou zapomenout na to, že by beztrestně mohli Čínu bombardovat. Pokud jde o stíhačky nemá sice Čína stále potřebnou kvalitu, ale tu nahrazuje kvantitou.

(Čína je hrou za zemi uzamknuté ze čtyř stran Sověty, Japonci, mořem a horami, země stále sílí a to jí dostává do nevyhnutelného obchodního střetu s Japonskem, který může přerůst i ve střet vojenský, každopádně pokud se dokáže s Japonskem "nějak" popasovat nestane se terčem sovětského útoku půjde o poměrně klidnou stavitelskou hru)

Z japonského hlediska je naprosto klíčové nedovolit Číně vybudovat flotilu jež by mohla ohrozit sílu Nihon Kaigun - japonské císařské flotily. Čína je totiž geopolitická hrozba, se kterou se Japonsko musí popasovat a dost možná jde o hrozbu ještě větší než je ta sovětská. Každopádně Japonské je velice silná obchodní, průmyslová a námořní velmoc (na moři v podstatě konkuruje Britům), která má dnes i dostatek technologií. Obchodně se hodně orientuje na Británii, Mexiko a Benelux (primárně vývoz u Beneluxu i dovoz) a na Čínu a Brazílii (dovoz).

Holandsko jež vzniklo mezi válkami v důsledku britsko-francouzského rozkmotření na nátlak Francie jež prosadila i bourbonskou dynastii má za sebou posledních dvacet let existence odžito víc než kdokoliv jiný... stihlo vzniknout, být okupováno (Francouzi), přijmout cizího panovníka (francouzského) a stát se obchodní velmocí (díky obchodu s Francií). Po počátečním odporu k Bourbonům následoval ekonomický zázrak, který ze země udělal silného hráče a díky v podstatě propojenému Benelux-francouzskému trhu země vzkvétá jako nikdy. Král Xaver se těší docela slušné popularitě pro svůj civilní výkon úřad a svou ochotu doprovázet svou armádu do války (jak udělal při rozpadu britských držav v Africe), ale to neznamená, že by se nenašli tací, kteří by nevzpomínali na "staré dobré časy" před bourbony...

(hra za obchodní a průmyslovou mocnost tyjící z přidružení se k Francii, možnost budovat, reformovat a rozvíjet se do doby než hráč za Německo rozpoutá invazi...)

Visegrádská Unie nebo též "Versailleský bastard" vznikla na odporu Čechů a Maďarů vůči pangermanistům v Rakousku a jejich plánu připojit zemi k Německu po vyhrané WW1. Zemi dlouhé dekády (v podstatě od roku 1926 do roku 1946) řídilo duo Beneš-Horthy, které se shodlo na dvou základních věc: 1) kčertu s Habsburky a 2) Slováci budou držet kušnu a úhel. Zatímco Masaryk upadl v zapomnění díky nezdaru legií za WW1 Beneš se leštěním klik dostal do čela země, která se rozkládá "na pomezí" německé, italské a sovětské sféry a přitom se ještě zvládá nesnášet se všemi svými sousedy (zejména Rakušany a Poláky). Benešův vliv neustále stoupal a tento malý český muž s knírkem brzy přerostl Horthymu přes hlavu a postupně celou maďarskou kliku vykastroval umnou kombinací zákulisní politiky a diplomacie aniž by si to Horthy kdy pořádně uvědomil. Tak se stalo, že odvěcí přátelé Poláků - Maďaři byli Benešem dovlečeni do války s Polskem před pár lety, tak se stalo, že Beneš dohodl s Hitlerem a nebýt tehdy Mussoliniho tak bůhví, že v Rakousku by vlál hákový kříž. Beneš zradil za svůj život kde koho - Poláky, Srby i Rumuny ve prospěch budování vlastního státu a neváhal se spojit s Hitlerem pro dosažení svého. Silného Visegradského státu, který připomíná takovou pevnost uprostřed střední Evropy. Zalitou betonem na hranicích a po zuby ozbrojenou se silným domácím vojenským průmyslem...

...přesto či právě proto zemi politického vlivu mimo své hranice. Členství v Mitteleuropě slouží v podstatě pro fungování ekonomiky, ale jinak Visegrád není zemí, která by jakkoliv vzbuzovala sympatie či pozornost v zahraničí. Řada zemí se domnívá, že Visegrád je jen "ve vleku Německa" . Po smrti Beneše vládne zemi jako její prezident arm. gen. Jan Syrový zatímco o skutečnou moc se dělí vládní koalice reprezentovaná agrární stranou (Rudolf Beran), německou stranou (Konrád Henlein) a maďarskou konzervativní stranou (János Esterházy).

(Visegrád nabízí hru za silnou regionální velmoc, která je tichým partnerem Německa a její prostředí lze přirovnat k tzv. "II. republice", kdy domácí český fašismus/nacismus/antisemitismus byly v kurzu, nyní je to šest let po Benešově smrti a situace v zemi je stabilní, leč poněkud nehybná a neměnná, řada lidí je otrávená z "polosvobody" a to jak v touze po svobodě, tak v touze potom dobudovat "direktivní stát" (nacistický/fašistický). Češi a Maďaři inklinují spíše k italskému fašismu, Němci k nacismu, Češi a Slováci by rádi současně demokracii, Češi a Maďaři zase nenávidí Habsburku a kdyby Hitler na ně vytáhl tak mu zatleskají... zkrátka hra za Visegrád je pro "náročného hráče", který si chce vyzkoušet nuance zákulisní politiky ve státě, kde zrada a podlost byli minulými léty povýšeny na politickou doktrínu (spravedlivé na tom je jen to, že vůči všem)).