Российская Федерация - Rossiyskaya Federatsiya:

- vláda: Liberálně-Konstituční strana (Kadeti) - Miljukov
- opozice: Sociálně-Revoluční strana (Socialisté) - Kerenský
- forma vlády: poloprezidentská parlamentní demokracie s federálním uspořádáním

- počet obyvatel: 150 000 000
- ekonomika: plně tržní ekonomika
- PK: 200/200

- armáda: 1x armáda (150 000 mužů) + 2x armádní sbor (100 000 mužů) + 750 000 mužů v AGS (Autonomnije graničnije sily) což jsou polovojenské-rezervní útvary (úroveň NG v bývalých USA), pravidelná armáda (celkem 250 000 mužů) je plně profesionalizovaná a významně redukovaná (ad jedna z důvodu obav politiků z vlivu armády na stát, ad dva z důvodu "praktické nepotřebnosti velkého vojska"), armáda má unikátní národní doktrínu "všechna vojska jsou vojska okamžité reakce" (uzpůsobena k nasazení v enormně krátkém čase kdekoliv uvnitř Ruska a 500-1000 km od jeho hranic)

- letectvo: robustní letectvo orientované na stíhací letouny ... pak dlouho nic a pak na těžké bombardéry a transportní letectvo, CAS doposud chybí a TAC jsou sporadická, ruské letectvo má velké množství transportních letadel, která jsou větší než u zahraniční konkurence (je to dáno pozemní doktrínou), všechna ruská civilní letiště jsou součástí sítě vojenské letecké infrastruktury a v minulosti se rapidně investovalo do rozvoje ranvejí po celém Rusku, letectvo disponuje asi 12 000 letouny nadprůměrně moderními

- námořnictvo: Ruská Federace dodnes nedokázala postavit jedinou bitevní loď schopnou snést konkurenci se zahraničními, letadlové lodě nevede vůbec (ač údajně nějaké mají být ve výstavbě), stará carská flotila prakticky zrezla jako nenáviděný symbol Kolčaka a nové námořnictvo jde cestou křižníků různých kategorií a velikostí, evidentě Ruská Admiralita počítá s obrannou vlastních domácích vod a námořní interdikcí, ruské doky a loďařský průmysl sice nedokáží dodávat materiál na úrovni americké či britské kvality, ale Rusové tento handicap vyřešili po svém... staví všechno v důsledku toho větší a robustnější, žádná Ruská flotila nesnese srovnání s loďstvem jakékoliv velmoci, ale pokud by se snad ony čtyři flotily (Baltská, Severní, Tichomořská a Černomořská) dokázaly spojit ve válce s jediným nepřítelem představují "formidable force" - obzvlášť v teritoriálních vodách a v mořích baltského či středozemního typu

Celkové shrnutí situace:

Po rozdrcení bolševické revoluce v roce 1920 vládl po čtyři roky triumvirát Kolčak-Wrangel-Judenič, který dohlížel na vznik ruské demokracie pod vedením dua Miljukov-Kerenský, prvním ruským prezidentem byl Georgij Lvov (zemř. 1925) po jehož smrti se pokusil admirál Kolčak strhnout prezidentskou moc na sebe a provést státní převrat, tento převrat byl zásahem generála Wrangela rozdrcen což zachránilo demokracii, ale zabilo triumvirát. Armáda "motající se kolem politiky" se stala nepohodlnou a tak se Wrangel stal na dlouhá léta člověkem přihlížejícím systematické demontáži velké ruské armády, krok za krokem byla redukována a proměňovaná v malou elitní údernou sílu doplněnou polovojenskou rezervní armádou "autonomních pohraničních sil", které na pokyn dokáží rychle zformovat prvosledovou obranu. Po převratu z roku 1925 se prezidentem stal voják-socialista Aleksander Verchovskij, který vládl jako nevýrazná figura jedno funkční období do roku 1930. Verchovskij byl výsledkem kompromisu mezi vítězným Miljukovem (kontrolujícím z pozice premiéra většinu v Dumě), Kerenským (lídr opozice) a Wrangelem (armáda)... voják, politik a socialista k tomu, který vstoupil do dějin tím, že v době svého prezidentství dával přednášky na Lomonosově univerzitě o vojenské teorii, geopolitice a strategii. Verchovského zajímaly víc jeho knihy, kariéra profesora, spisovatele a vojenského teoretika, než-li výkon prezidentské funkce, přesto (nebo právě proto) na něj Rusové nevzpomínají ve zlém. Za jeho vlády se situace na politickém kolbišti zklidnila, ekonomika začala prosperovat a Verchovský držel svou autoritou "generálských prýmek" na uzdě Wrangela, který byl pověřen v té době z pozice ministra obrany "zlikvidovat starou ruskou armádu".

V roce 1930 v dalších prezidentských volbách (probíhají v Dumě) vyhrál Wrangel (protlačený Miljukovem přes odpor Kerenského) a nastala vláda současného dua Wrangel-Miljukov. První příkaz po svém nastoupení na post prezidenta, který Wrangel podepsal byl současně poslední příkaz z období "omezování vojenských výdajů" a tímto příkazem byla do šrotu poslána celá ruská bitevní flotila. Tímto krokem - ač o tom možná sám netušil v momentě podpisu - si získal mnohé ruské dělníky, protože likvidace flotily bitevních lodí - toho odporného symbolu carství a zejména Kolčaka našla v Rusku pozitivní odezvu... pro Miljukova bylo podstatné, že opět klesly výdaje na "zbytečné blbosti". Ekonomicky se Rusku i nadále dařilo, rozpad USA přivodil zemi příliv zahraničního kapitálu a současně otevřel ohromující příležitosti pro vyplnění vakua, které na světovém trhu vzniklo po kolapsu USA. Ruská ekonomická politika nabrala obrátek a začala využívat systému "výhradních obchodních podmínek" k ochočování si asijských zemí v bývalém ruském prostoru. Díky penězům od boháčů z Ameriky (kteří měli v Rusku velké majetky) a jejich přeorientování na ruský prostor se podařilo sjednotit ekonomicky CIS (Společenství nezávislých států), proniknout do Číny, kde Rusko masivně investuje do Čankajškova režimu, ale také na Balkán.

Ruská zahraniční politika byla až do nedávna politikou okázalého nezájmu a orientace na obchod s USA, po pádu USA a vzestupu moci Japonska začalo Rusko intenzivně navazovat styky s Čínou, obnovilo svou dominanci v CIS a proniklo též na Balkán, když se k tomu naskytla příležitost (Bulharsko). Aktuálně ruský vliv sílí též v Srbsku a v Turecku či v Persii. Ruský medvěd se zvolna probouzí z předlouhého zimního spánku a zabírá si zpět svá bývalá teritoria (ekonomicky, diplomaticky) a značkuje ta nová.

Rusko má "překvapivě" mnoho nepřátel a sousedů, kteří jej nemají rádi: Ukrajina, Polsko, Japonsko, ale též Polsko, země Skandinávie (s výjimkou Finska), Rumunsko, Itálie... a mnozí další, vše je založeno na přesvědčení (zda je správné či nikoliv ukáže až čas), že toto "nové Rusko", které dlouho spalo je jen starým imperiálním Ruskem zabaleným v hávu demokracie a v bílo-modro-červené vlajce. Ostatně zvláštní obchodní vztahy s Německem (proti komu asi?), podpora Čína (proti Japonsku?), expanze do tradiční britské sféry (Afghánistán, Irán) tentokrát bez nějakých tanečků a dohod, vstup do Bulharska (Nyet - big one - na italskou expanzivní politiku na Balkánu)... svědčí buď o tom, že Rusko chce vybudovat kolem sebe silnou nárazníkovou zónu a žít v míru... a nebo... že hodlá nasypat megatunu své industriální produkce každému, kdo bude šířit ruské zájmy válkou napříč Evropou, ostatně prý to řekl nějaký ruský imperialista, že "Rudé Německo je náš ledoborec, který prorazí cestu k sjednocení Slovanstva pod naší vlajkou!" Rusko rozhodně patří dnes k předním mocnostem a jeho vztahy s bývalými spojenci (Francie, Británie) jsou zkomplikovány francouzskou podporou Polska, britskou podporou Japonska a dluhy, které Rusko těm dvěma (Francie, UK) nesplácí a splácet nehodlá... nehledě na Kolčaka, ukradený carský poklad a všechny křivdy co kdy kdo Rusku na Západě někdo způsobil.

大日本帝国 - Dai Nippon Teikoku:

- vláda: Imperial Way Faction (Kodoha) - militaristé
- opozice: všichni ostatní
- forma vlády: formálně parlamentní monarchie (s volbama), reálně všechno řídí armáda a císař

- počet obyvatel: 100 000 000 (core), 20 000 000 (Filipíny), 30 000 000 (Pacifické státy)
- ekonomika: smíšená ekonomika
- PK: 180/180

- armáda: 1 500 000 vojáků, převážně orientovaná na pěší jednotky, minimum těžkých jednotek

- letectvo: 20 000 letadel všech typů

- námořnictvo: 2. nejsilnější na světě a výrazně expandující, nejlepší technologie (Yamato-class BB, Shokaku-class CV.) těžkých lodních konstrukcí

Celkové shrnutí:

Příběh Japonska je příběhem asijského tygra, který se vyvinul v Draka. Ačkoliv Japonsko stále zaostává průmyslově za Velkou Británii, Ruskem či USSA nebo Německem, tak jde o stát, který díky nedávným anexím na Filipínách a v Americe bude teprve "otevírat dárky", které mu osud rozpadem USA nadělil. Je to jako splněný sen "žlutého muže"! Namísto invaze do Mandžuska vstoupilo Japonsko na Filipíny, Havaj a do Kalifornie, obnovilo smlouvu s Brity a stalo se tak hegemonem v Pacifiku. Čína i Ruska jsou kontinentální mocnosti, ale veškerý obchod v Pacifiku námořně kontroluje Japonsko a nebudiž pochyb o tom, že z toho hodlá nemilosrdně profitovat. Toto je čas mocné Japonské říše vycházejícího Slunce, které nikdy nezapadne.

Japonská zahraniční politika je pevně svázána s Brity a dokud toto spojení bude fungovat nebude asi jiná než je, její zásady jsou udržovat dominanci v Pacifiku, využívat výhod z toho plynoucích a pacifikovat jakékoliv nepřátele, kteří se tomu vzepřou. Kontinentální plány na dobytí Číny či Sibiře jsou dnes v očích generality a císaře směšné, co tam? Máme Pacifik, kontrolujeme moře a kdo kontroluje moře kontroluje obchod... Japonsko zkrátka k nějakým drakonickým invazím na pevninu nemá mnoho důvodů, je sice pár cílů "přiležitostných" v podobě Siamu, Indočíny, Nizozemské východní Indie, které by japonskou okupaci jistě snesly (aspoň v očích Japonců), ale zatím nebyl dán povel... a možná je tím důvodem japonsko-britská smlouva, se kterou stojí a padá mnoho v této části světa. Krom paktu s Brity má Japonsko ještě rychle rozvíjející vztahy s Konfederací (import ropy a podpora CSA proti USSA) a Brazílii (kontrola jižní Ameriky). Japonsko se teprve učí chodit v botách nastávající supervelmoci a tak je otázka jak si na ně zvykne, či zda z nich nebude vykopnuto některým ze svých partnerů/konkurentů/nepřátel (Rusko, Čína, Velká Británie, USSA).

中華民國 - Zhōnghuá Mínguó:

- vláda: Kuomintang
- opozice: "...i dare you..." (ilegální)
- forma vlády: prezidentská republika s vládou jedné strany a demokratickými volbami (ovšem s malým výběrem)

- počet obyvatel: 450 000 000
- ekonomika: smíšená ekonomika
- PK: 120/120

- armáda: v době sklizně 2 miliony vojáků, mimo sklizeň i 12 milionů... kvalitativně je to armáda mizerná, ale počty jsou mimo představu všeho a všech, ještě nedávno se tvrdilo, že země má 100 armád (15 mil. vojáků) což by odhadem vysálo jen na údržbě rozpočet 8x, kdyby to byla pravda... jenže ona to je pravda a přitom je to pochopitelně jinak, protože Čína... v překladu co tím chce autor říci: armáda největší na světě, čísla naprosto ustřelená všemu co kdo zná, ale nikdo vlastně neví kolik jich je opravdu a zda mají pušky a budou bojovat

- námořnictvo: neexistuje, snad dva shnilé říční křižníky a pět torpédoborců, schopných bránit ústí řeky Yangtze

- letectvo: celých 400 letadel beznadějně zastaralých sloužících jen k doručování rozkazů

Celkové shrnutí:

Dalo by se říct, že Generalissimus Čankajšek jen čekal na svou příležitost, na moment, kdy Japonci odvrátí zrak od Číny a přestanou se vměšovat... a jakmile se tak stalo, tak následovalo další kolo občanské války, během které Kuomintang nemilosrdně zatočil s veškerou opozicí, warlordi, komunisté, Sinkiang, Tibet, Mandžusko, Kantonská klika a všichni další... uvnitř i vně Kuomintangu, Li Zongren i Yan Xishan se museli naučit "orat brázdu" jinak by dopadli jako mnozí jiní, které Čankajšek neváhal popravit za vlastizradu. "Čínský tanec", který skončil v loni měl několik bezprostředních dopadů, především zlepšení vztahů s Ruskem, které začalo Čankajškův režim uznávat za jediný právoplatný (jakmile se vzdal formálně nároků na mongolské území) a také s Japonskem, které se stalo klíčem pro další vývoj Číny. Rusko je sice velký donátor, ale přeci jen je to japonská flotila a mohutné obchodní loďstvo, které dokáže dopravit čínské zboží a jehož válečné loďstvo kontroluje prakticky všechny trasy z a do Číny. Británie jež Čankajškův vzestup nesledovala s velkým nadšením (protože hrozba vůči Indii) a měla navíc dost starostí s realizací svých zájmů jinde (Amerika) přenechala více-méně většinu čínských záležitostí Japonsku, ne že by se snad vzdala obchodu s Čínou, ale Japonsko zde bude evidentně mít "největší díl koláče" a to je realita, kterou musí momentálně akceptovat i Čankajšek.

Domácí ekonomika na tom není překvapivě tak zle, jak by se mohlo ze spojení slov "čínská ekonomika" zdát. Země má - nyní sjednocená - překvapivě rozsáhlý průmysl (zejména v Mandžusku) a velké zásoby surovin, to co chybí jsou technologie, schopnost je produkovat a investice. Rozpočet je zatížen enormními vojenskými a sociálními výdaji, takže jakýkoliv rozvoj může být poháněn primárně ze zahraničí než proběhnou dostatečné reformy, které zajistí čínské vládě dostatek prostředků. Čína zkrátka začíná jako "chudý příbuzný" okolních mocností (Rusko, Japonsko a Británie), ALE ... pokud se Rusko, Japonsko a Británie nedohodnou na novém dělení Číny (což je krajně nepravděpodobné) a pokud Rusko bude dál investovat v Číně s cílem vybudovat si partnera proti Japonsku a Británii, tak má Čankajšek velmi slušnou šanci dožít se sám doby, kdy bude Čína jednou ta, před kterou se bude plazit britský král, tak jako byl ponížen čínský císař před desetiletími.