Deutsche Demokratische Republik (DDR):


- vláda: Komunistische Partei Deutschland
- opozice: SPD (oficiální), Christianische-Sozial Unian/CSU (oficiální), zbytek nelegální
- forma vlády: socialistická demokratická republika (de-iure) s vůdčím postavením KPD (de-facto)

- počet obyvatel: 75 000 000
- ekonomika: plně centrálně řízená ekonomika (+25%)
- PK: 150/120

- armáda: omezení Versailleskou smlouvou postupně padají jedno po druhém (Německo je prostě svévolně opouští s ohledem na mezinárodní politiku UK, Francie a Polska), aktuálně má Německo ve zbrani asi 450 000 mužů, nejenže se zvyšují počty, ale hlavně roste vojenská úroveň, Volksarmee navazuje na tradice pruského generálního štábu a amnestovala řadu osobností z minulosti spojených s Kappovým pučem, které bojovali na "druhé straně barikády", aby získala kvalitní gen. štáb

- námořnictvo: orientované především na lehká plavidla, momentálně ještě bez ponorek (kvůli zákazu a snaze neprovokovat moc Brity), křižníky jako Deutschland-class, bitevní křižníky a mnohé další lodě, plánuje se i výstavba těžkých bojových uskupení, Německo se začíná zvolna stávat hegemonem na Baltu, kde mu konkuruje jen ruská Baltská flotila

- letectvo: Německo překročilo úroveň "sebeobranného letectva" a začalo ve velkém rozšiřovat svou Luftwaffe orientovanou na menší útočná letadla a taktické bombardéry, NDR má asi 4000 letadel

Celkové shrnutí situace:

Německá revoluce vynesla na vrchol osobnosti jako Liebknecht či Rosa Luxembourg a následná občanská válka vedla k hluboké změně německé společnosti. Dvacátá léta poznamenaná bídou, válečnou devastací, odlivem obyvatelstva (přes 3 miliony Němců opustili zemi - zejména elity a vyšší střední třída) už jsou však překonána a ač ztráty Sárska, východního Pruska či Poznaňska nejsou zapomenuty, tak jsou minimálně nahrazeny. Německá ekonomika byla ušetřena díky všeobecné ostrakizaci prosazované Brity a realizované Francouzi (a jejich spojenci - Polsko, ČSR) dosáhla 100% soběstačnosti ve všech ohledech (včetně výroby paliv) a to nejen masivními investicemi do technologií a změnou celého ekonomického systému, ale také změnou životního stylu Němců, který je dnes daleko více orientován na tzv. "cirkulární ekonomiku". Viděno očima posměváčků jsou Němci posedlí spořivostí a recyklací surovin a vegetariánským (částečně) životním stylem. Viděno očima praktika je to optimalizace a racionalizace ekonomiky za hranici (jinde ve světě) představitelného. Jen v Německu staví uhelné elektrárny a těží nízko-kvalitní rudy, aby si je sami zpracovali a vyhnuli se tak co možná nejvíc dovozu. Jen v Německu prošlo zemědělství částečně vynucenou kolektivizací v jejímž důsledku drasticky vzrostly výnosy rostlinných produktů a omezilo nabídku masa z chovů (protože na 1kg masa je zapotřebí 10x více energie než na 1kg obilovin).

Němci třicátých let tak připomínají směsici domácích kutilů, pěstitelů i chovatelů. Národní hospodářství dodává pouze nezbytné věci a následně tzv. "Ersatzproduktem" (náhražkové produkty), všechno ostatní si prostý Němec musí zařídit sám. Tento model ekonomiky bývá někdy označován za zkrachovalý, ale není tomu tak. Němci se nemají hůře... jistě nemohou si pochutnat tak často na pravé kávě z Brazílie či na francouzských sýrech, ale za to dokáží kávu nahradit, tabák vypěstovat (třeba i doma) a sýry a jiné mléčné produkty zajistit z domácích zdrojů státních a polostátních družstev. Německo se za posledních 16 let posunulo na "světelný rok" od zbytku světa jak v životním stylu, tak ve fungování domácí ekonomiky a v technologiích. Nedá se říct, že by německé technologie byly napříč průmyslem lepší než ty zahraniční, ale v určitých segmentech jsou opravdu výrazně vepředu (namátkově: průmyslová chemie, agronomie, stavební průmysl, recyklační průmysl, efektivita turbín apod...).

Toto vše se stalo jen proto, že "Budování socialismu v jedné zemi" ve státě obklopeném nepřáteli nedávalo jinou možnost (resp. alternativou byl hladomor a zaostalost). Německá zahraniční politika dlouho neměla žádné spojence ani byť jen přátele či obchodní partnery, to už se s krizí a rozpadem USA významně změnilo. Nyní Německo obchodně funguje s Československem, ale též s Rakouskem, Beneluxem a v omezené míře též s Ruskem, Itálií, balkánskými státy, Tureckem a nově s Mexikem a USSA. Postoje sousedních států se zvolna mění s tím, jak se v nich mění vlády a jak se čím dál jasněji ukazuje, že Německo se prostě ekonomicky nezhroutí a socialismus z něj samovolně nevymizí. V Británii tento vývoj nesou s krajní nelibostí a je tak otázkou, zda a kdy vypukne nová válka proti Německu, té jediné baště demokratického socialismu na světě (jak říká propaganda státu). Proto také Německo začíná zbrojit a k překvapení mnohých nasazuje tempo, které je mimo možnosti řady francouzských spojenců, někteří jako ČSR si to připouští a kombinací diplomacie a výstavby pevností na hranicích hledají řešení, jiní jako Polsko stále žijí v přesvědčení, že společně s Francií Německo dokáží rozdrtit. Německé zbrojení hlavně ovlivnilo pozice Beneluxu (který se stáhl do striktní neutrality a není již spojencem Francie) a Rakouska, které ač partnerem Itálie se snaží vést specifickou politiku vůči Německu. Také na ČSR, kde je dnes u moci levicový prezident (ač antiněmecký) a vzmáhají se levicové strany (letošní volby ukáží jak moc) stín "německého hospodářského zázraku" dopadá stále víc.

Německo má také velmi zajímavé a neprobádané vztahy s Ruskem, které jsou div ne v obou zemích předmětem státního tajemství. Obchod mezi Ruskem a Německem funguje od roku 1930 a jde o přísně směnný obchod zboží za zboží (případně zboží za zlato, neboť toho má Rusko kvanta). Podle všeho Rusko dodává do Německa některé suroviny a výměnou za to získává technologie a zbraně. Nicméně jak již bylo řečeno tento obchod je dost mimo schopnost sledování zvenčí, protože jej na obou stranách mají pod kontrolou ministerstva obrany. Nakonec má Německo přeci jen pár přátel nebo partnerů a to v podobě Dánska, Švédska a Norska, které ač jsou monarchie, tak jsou monarchie výrazně levicové a Německo pro ně představuje stále větší a zajímavější odbytiště, věci jdou zvolna tak daleko, že to vypadá, že mezi těmito skandinávskými státy a Německem vznikne do budoucna nějaká bezcelní unie, pokud se tak stane bude to pro Brity špatná zpráva, protože to jejich obchodní zájmy vymete ze Skandinávie (s výjimkou Finska, ale to je striktně navázané na Rusko).

Republique Francaise:

- vláda: Lidový Blok (levice, Daladier, Lebrun)
- opozice: Národní Fronta (pravice)
- forma vlády: poloprezidentská demokratická republika

- počet obyvatel: 45 000 000 (core) + 100 000 000 (kolonie)
- ekonomika: plně tržní ekonomika
- PK: 90/90

- armáda: francouzská armáda čítá včetně koloniálních sil asi 1 milion mužů
- námořnictvo: po pádu USA a rozpadu US NAVY mezi CSA a USSA jde o šesté až sedmé největší
- letectvo: 4000 letadel

Celkové shrnutí situace:

První válka byla vyhrána, ale její následky si Francie nese dodnes. Některé generace jsou takřka vybité a demografická křivka jednoznačně ukazuje, že Francie ztratila (v %) výrazně víc než Německo a další takovou válku už si národ dovolit nemůže (čistě z hlediska počtů verbovatelných vojáků), vše ještě zhoršuje německý strmý populační nárůst v důsledku propopulační sociální politiky v NDR. Aby se s tímto nepoměrem Francie nějak vyrovnala vybudovala na hranici s Německem systém opevnění jež je známo jako Maginotova linie, v důsledku masivní výstavby pevností však zaostal rozvoj jiných sil pozemního vojska a především letectvo (Německo má již stejně početné a technologicky vyspělejší letectvo než Francie a nepoměr se hrozí jen dále prohlubovat). Další ranou do francouzských záměrů je obnovení německé branné povinnosti a neschopnost politiků protlačit vůči Německu vojenský zákrok (veřejnost je silně proti jakékoliv další válce a jen zmínění takového plánu může vyvolat velké stávky), protože to přímo vedlo k odpadnutí zemí Beneluxu od francouzského aliančního systému a jejich stažení se do neutrality.

Francouzská zahraniční politika se dnes omezuje na udržování pevných vazeb na Polsko, ČSR, a Rumunsko a je v těžké defenzívě proti italské diplomacii tzv. Římských protokolů, která už pohltila Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko (Itálie de-facto stála za zničením profrancouzské Jugoslávie) a nyní se šíří do Rumunska a Polska (o jejichž přízeň musí Francie soupeřit s Itálii) a to vše se děje za tichého britského souhlasu a britské podpory Italům. Samozřejmě vznikají otázky "koho že to vlastně Británie podporuje", ale současná situace je taková, že zatímco Británie si "v hodině nejvyšší nouze" může spojence vybrat a v nejhorším se schovat za Kanál, tak Francii zbývá jen závislost na Británii. A špatných zpráv ze zahraničí je navíc víc - kupříkladu Čína a Japonsko. Japonská říše coby britský spojenec ani moc netají své ambice v oblasti Siamu a Indočíny (což je francouzská kolonie) a francouzská vláda ani netuší co udělá Velká Británie pokud se Japonci rozhodnou přiživit na francouzský účet. No a pokud jde o Čínu, tak její sjednocení slibuje hlavně vznik nové konkurenční mocnosti a reálně pak okamžitě znamená konec francouzských obchodních výhod na čínském trhu (západní dominance v Číně). To co pro Brity je pár postradatelných drobných je pro Francii o dost významnější ztráta v rozpočtu.

Ale i přesto všechno je stále Francie obrovitou silou a nejsilnější vojenskou silou na kontinentě... tedy snad s výjimkou Ruska, ale to je daleko.... zatím. Francie je země, která v tomto roce zažije patrně nejdůležitější volby, ve kterých se povede zápas o budoucí směřování země a o náklady, které za to bude muset francouzský daňový poplatník zaplatit.

Regno d´Italia:

- vláda: Národně-Sociální Hnutí (fašistická strana, Benito Mussolini)
- opozice: ilegální, hlavně socialisté a komunisté (tvrdé represe)
- forma vlády: fašistická korporativistická diktatura

- počet obyvatel: 40 000 000 (core) + 5 000 000 (kolonie)
- ekonomika: smíšená ekonomika
- PK: 80/80

Celkové shrnutí situace:

Od pochodu na Řím to bude již 14 let a Benito Mussolini se prokázal být (všeho)schopným diktátorem a vůdcem Italů, který se aktuálně těší poměrně velké domácí popularitě. Ekonomická konjunktura s vyhlídkou na to, že Itálie se průmyslově brzy vyrovná Francii, vysoká mezinárodní prestiž (Římské protokoly) a vlastní alianční systém (Rakousko+Maďarsko+Chorvatsko) spolu s krátkou vítěznou válkou v Jugoslávii zajišťují Mussolinimu možnost vyhřívat se na prosluněných pláních politických úspěchů... ačkoliv i na tyto plány občas pronikne pěkně mrazivý stín...

...nejzávažnější ranou pro Mussoliniho politiku raných třicátých let bylo nečekané ruské angažmá na Balkáně. Ruská intervence do bulharsko-rumunské války (na straně Bulharska) zhatila Mussolinimu plány jak na anexi Srbska, tak na včlenění Bulharska mezi země "římských protokolů". S rozmístěním ruských vojsk v Bulharsku jsou navíc ohroženy italské ambice ve směru Řecko či Turecko a proto nastavení vztahů mezi Ruskem a Itálií určí další směřování státu a ambicí jeho vůdce. Ekonomicky je na tom Itálie již poměrně dobře a to nejen díky vyplnění děr na mezinárodním trhu po zhroucení USA (Itálie vyváží zbraně do Brazílie a Argentiny), zahraničně politicky usiluje část italské vlády o spojenectví s Brity (aby se uvolnila cesta na "skřípnutí Francie"), část o podmanění středoevropského prostoru (rozšířit Protokoly o ČSR, Polsko a Rumunsko s vytlačením Francie je vlhký sen) a část přemýšlí o vztazích s Ruskem a přerozdělení "prostoru na východě". Prostě ambicí je Řím plný.

Největším nepřítelem Itálie jsou USSA, Německo a Mexiko (protože socialismus), v případě Německa je to ještě horší o to, že Mussolini zaštítil efektivně Rakousko umožněním návratu Habsburků a začleněním země do systému Protokolů. Dobré vztahy nemá Itálie ani se Srbskem (které se nyní "lísá" k Rusku s cílem získat prostor k revanši na Chorvatech) a s Řeckem (kde si Metaxas nedělá iluze o italských ambicích), naopak dobré vztahy měl Mussolini historicky s španělským diktátorským režimem před rokem 1936 a dodnes si udržuje vlivné postavení uvnitř tamních vojenských kruhů a nesmíme ani opomenout dobré vztahy s Portugalskem, Argentinou a Brazílii. Do budoucna by se také italské zbraně mohly vyvážet do Číny což by jistě ekonomice významně pomohlo.

United Socialistic States of America (USSA):

- vláda: Communist Party of the USSA (CP USSA), Alfred Wagenknecht (gen. tajemník)
- opozice: není, ilegální (zbytky Republican & Democratic Party)
- forma vlády: komunistická totalita (de-facto), socialistická republika (de-iure)

- počet obyvatel: +- 80 000 000 (chybí cenzus)
- ekonomika: plně centrálně řízená ekonomika (+25%)
- PK: 200/160

- armáda: cca 5 milionů vojáků, země se nachází ve stavu totální mobilizace, očekává se demobilizace po podpisu příměří s CSA

- námořnictvo: USSA zdědila cca 1/2 US NAVY, za války část lodí zničena, obecně loďstvo zastarává a za války nebylo prioritou, odhadem jde o jedno z největších loďstev světa (po Royal Navy a Japonském námořnictvu)

- letectvo: odhadem 20 000 letounů všech typů

Celkové shrnutí situace:

Tři roky občanské války a zahraničních intervencí prokázaly, že USSA nelze srazit silou a to ani silou britské supervelmoci (aspoň ne za dané situace), na druhou stranu se však ukázalo, že režim je ještě příliš krátce u moci a neměl čas přebudovat armádu i ekonomiku tak, aby mohl prezentovat významnou hrozbu pro sousední země (včetně Kanady). Vnitřní situace USSA není vůbec růžová, země je na pokraji ekonomického kolapsu s vyhlídkou na hrozící hladomor (to ostatně byly hlavní důvody pro podpis příměří s CSA), strana se v průběhu občanské války masivně zradikalizovala a opustila původně zamýšlený styl "demokratického socialismu" prosazovaný v Německu a reprezentuje dnes totalitní moc s kultem generálního tajemníka Alfreda Wagenknechta v čele. Země je otevřeně nepřátelská vůči CSA, kterou CP USSA dlouhodobě viní z pohrdání vůlí voličů USA (Wagenknecht vyhrál poslední svobodné volby). CSA USSA neuznává, nazývá je odštěpeneckými teritorii a současné příměří se považuje za dočasné.

V zahraničí nemá USSA mnoho přátel, taktickým partnerem je nicméně Socialistická republika Mexiko (proti CSA) a strategickým a obchodním pro dlouhodobé vztahy pak Německá demokratická republika. Krom CSA jsou jasnými nepřáteli Britská říše, Kanada a Japonské císařství (USSA považuje všechna bývalá teritoria USA za svá a každého kdo je nyní ovládá za nepřítele).

Confederated States of America (CSA):

- vláda: Southern Democrats (Huey Long)
- opozice: Constitutionalist Party
- forma vlády: prezidentská demokracie (de-iure), válečná polodiktatura (de-facto)

- počet obyvatel: +- 30 000 000 (chybí cenzus)
- ekonomika: smíšená ekonomika (válečná ekonomika)
- PK: 80/80

- armáda: cca 3 miliony vojáků, země se nachází ve stavu totální mobilizaci, očekává se demobilizace po podpisu příměří s USSA

- námořnictvo: CSA zdědila cca 1/2 US NAVY, za války část lodí zničena, obecně loďstvo zastarává a za války nebylo prioritou, odhadem jde o z největších loďstev světa (po Royal Navy a Japonském námořnictvu)

- letectvo: odhadem 20 000 letounů všech typů

Celkové shrnutí situace:

Tři roky občanské války a zahraničních intervencí ukázaly, že CSA je životaschopný stát a tentokrát je schopna se zuby nehty udržet při životě, na druhou stranu nebýt významné finanční podpory ze strany UK, blokády USSA a britsko-japonské intervenci, tak CSA patrně nepřežila (ačkoliv to už se nedozvíme). V tuto chvíli je to každopádně země na hranici ekonomického kolapsu, země zoufale potřebuje mír a demobilizovat, aby mohla obnovit poničený průmysl a věnovat se obnově ekonomiky. Země navíc také potřebuje dosáhnout na mnoha místech na mezinárodní uznání (kupříkladu takové Rusko či většina evropských zemí CSA ještě ani neuznaly), aby mohl odstartovat obchod. Země má do budoucna příslib velkého rozvoje (zejména v otázce obchodu) díky enormním přebytkům surovin, které v minulosti zásobovaly průmyslový sever USA (dnes území USSA) a to zejména ropy (CSA je zdaleka největší producent ropy na světě, prakticky 2/3 světově těžené ropy se těží zde). Na druhou stranu je to země, která je sevřena mezi socialistické Mexiko (které historicky USA nesnášelo) a USSA jež jsou spolu v alianci namířené proti CSA.

Každopádně CSA má i spojence - Britskou říši a Japonské císařství, to je sice poněkud nevyzpytatelné vzhledem k svému expanzionismu, ale patří mezi velké odběratele ropy, takže bude stát snad o zachování přátelství s CSA. Vnitřní politická situace je dobrá i špatná, špatná v tom, že země je na tom podstatně hůř (aktuálně) než CSSA, obyvatelstvo je vyčerpané, ekonomika v troskách a část země přežívá jen díky zahraniční pomoci z Británie, která se navíc tenčí s tím, jak válka skončila. Dobrá je pak v tom, že země drží pohromadě a mocenské elity si uvědomují rizika jakýchkoliv vnitřních rozbrojů. Velký otazník visí nad loajalitou černošského obyvatelstva (u něj se očekává, že bude emigrovat do USSA což by byl krajně negativní jev) jež tvoří cca 30% populace a důležitou součást pracovních sil. Letos se mají konat volby v nichž se utkají Huey Long (zakladatel nových CSA) a jeho oponenti z Konstituční strany. Rozdíl mezi Longem a jeho protivníky je ten, že Longovi stačí "současná CSA", Konstituční strana naopak tvrdí, že CSA by měla obsáhnout území, která nálažela USA. Longovci jsou spíš pro "pokud možno mírové soužití s USSA", Konstitucionalisté pak pro "vojenské řešení jakmile nadejde čas".

United Kingdom:

- vláda: Conservative Party (Chamberlain, Halifax)
- opozice: Liberal Party & Labour Party (velmi malá)
- forma vlády: konstituční monarchie - parlamentní demokracie

- počet obyvatel: 50 000 000 core, 400 000 000 v koloniích (cca)
- ekonomika: plně tržní ekonomika
- PK: 240/240

- armáda: redukována po WW1 na nezbytné udržovací síly, domácí armáda čítá sotva 150 000 mužů, koloniální armáda je podstatně větší (cca 1,5 milionu), Britská říše investovala v posledních letech hlavně do posílení armád dominií (Kanada - proti USSA a Austrálie - proti Japonsku)

- námořnictvo: Royal Navy je jednoznačnou královnou moří, vzhledem k pádu USA byla opuštěna Washingtonská omezení a vyjednána nová smlouva s Japonskem (která v podstatě Japoncům umožňuje paritu pokud dokáží držet britské tempo)

- letectvo: RAF měla na sklonku WW1 24 000 bojových letounů, dnes je tento počet třetinový a jde spíše o zastaralé typy, nové šly často na vývoz do CSA a prioritou bylo hlavně navíc námořnictvo a posílení sil Kanady a Austrálie

Celkové shrnutí situace:

Velká Británie se po zhroucení USA stala jedinou supervelmocí světa se zájmy ve všech jeho částech což s sebou přináší řadu výhod, ale také řadu závazků. Nemožnost zničení USSA, vzestup Japonska, rudé Německo uvnitř Evropy začínající zbrojit, sjednocená Čína či nevyzpytatelné Rusko je jen výčet části z nich. Pro aktivní zahraniční politiku na více místech najednou potřebují Britové nejen své největší námořnictvo na světě, ale také řadu spojenců. Ať už je to CSA v Americe, nebo Japonsko (byť s otazníkem) v Asii či Francie v Evropě jde o to mít prostředníky, kteří doručí britskou vůli a politiku tam kam je třeba.

Britská kontinentální politika se zaměřuje na politiku "contaimentu" Německa, tedy pokud možno jeho maximální izolaci, proto Britové i nadále podporují Francii (která zase skrze ČSR a Polsko drží Německo v obklíčení) a proto Britové dělají vše proto, aby vliv Německa mimo jeho hranice co nejvíce omezili, i kdyby to mělo znamenat spolupráci s nevypočitatelným Mussolinim. Na evropském kontinentě nejvíce vrásek tak Britům působí franco-italské třenice a konkurenční boj.

Britská světová doktrína se dnes točí kolem budování pevných pilířů v podobě Kanady a Austrálie, spolupráce s CSA a Japonskem (primárně proti USSA) a přitom všem se snaží udržet si nad Japonskem převahu. Vztah mezi Brity a Japonci je dost ambivalentní, na jedné straně spojenci, na druhé straně ovšem též konkurence. Velkým problémem zůstává též ruská do sebe uzavřená a "satelitními státy" obklopená pozice. Absence Ruska na světové scéně je nejen nynější problém, ale i možná hrozba do budoucna. Dnešní ruská neaktivita se může přetavit do rusko-japonské války či do rusko-čínské války, nebo snad ruské invaze do Persie, nemluvě o hrozbě vůči Polsku, kterou Rusko vždy bylo. Největším kamenem na vzájemných vztazích je neochota ruské vlády zaplatit (byť jen část) ruského dluhu vůči Británii a Francii a také historická role Kolčaka, který je v Rusku vnímán jako britský agent, který měl za úkol ochočit si ruského medvěda. Nevraživost a vzájemná podezřívavost jsou asi nejlepším vysvětlením současné situace.

Domácí situace v Británii je překvapivě dobrá, po odeznění následků hospodářské krize jež i díky masivnímu zbrojení kvůli válce v Americe odezněly rychleji než se čekalo, nastupuje stabilní růst. Nezaměstnanost svižně klesá a krom poměrně velkých dluhů se dá ekonomická situace shrnout jako "velmi dobrá". Zemi čekají letos volby ve kterých se očekává drtivé vítězství N. Chamberlaina.

Dominion of Canada:

- vláda: Conservative Party of Canada
- opozice: Liberal Party of Canada
- forma vlády: konstituční monarchie - parlamentní demokracie

- počet obyvatel: 12 000 000 (core) + 9 000 000 (imigranti z USA)
- ekonomika: plně tržní ekonomika
- PK: 40/40

- armáda: aktuálně disponuje 450 000 vojáky
- námořnictvo: dvě flotily
- letectvo: 2 000 letounů

Celkové shrnutí situace:

Kanada aktuálně zažívá boom poháněný válkou v USA a jde o jak boom populační (země je doslova zaplavená imigranty), tak ekonomický (masivní investice z Velké Británie). Díky výpadku severu USA ze světového trhu se Kanada stala domovem řady bývalých amerických společností a současně začala plnit poptávku po všem co s rozpadem USA zmizelo ze světového trhu. Rychle se rozšiřuje těžba ropy, oceli, uhlí a dalších kovů, modernizuje se infrastruktura a kanadské stavebnictví v podstatě nic nestíhá. Krom výhod ale přinesla válka v USA i nevýhody a zátěže. Ačkoliv pobyt rudých na území Kanady byl krátký a jen okrajový, přesto zanechal škody - krátkodobá okupace Toronta či Montreálu poškodila klíčové regiony Kanady, které se sice podařilo již odstranit, ale které zanechaly určitou stopu v mentální krajině kanadské společnosti.

Avšak ať už byly materiální a lidské oběti jakékoliv zdaleka největší výzvou (či problémem) je otázka imigrantů z USA. V Kanadě jich je 9 milionů a v průběhu války se očekávalo, že se zapojí do bojů a válečné výroby (což udělali) a po vítězství se vrátí zpět do USA. USA ovšem zanikly a kanadský parlament musí vyřešit tuto otázku co nejdřív. Jejich repatriace do CSA je předmětem diskuzí, nicméně imigranti jsou ze severu USA a do CSA nechtějí (převážně) a CSA je zase v tak zbídačeném ekonomickém stavu, že je otázka zda vůbec a za jakou cenu by je dokázala přijmout. Na druhé straně je pak otázka případné integrace imigrantů do kanadské společnosti, pro kterou je řada politiků z pravice (protože ekonomický růst Kanady potřebuje pracovní sílu), který ale zase může vyvolat negativní odezvu u místních obyvatel. A nakonec je tu otázka co se zbytkem exilové vlády původních USA v Kanadě, po podpisu příměří s USSA je na stole otázka zda tuto vládu (která bude reprezentovat imigranty z USA na území Kanady) dál podporovat (včetně jejích ozbrojených sil) či nikoliv.

Kanadu čekají letos volby, které předurčí kam bude Kanada po zbytek třicátých let směřovat.

Dominion of Australia:

- vláda: United Australian Party (centristé)
- opozice: Australian Labour Party (levice)
- forma vlády: konstituční parlamentní monarchie

- počet obyvatel: 7 000 000 (core), 5 000 000 (imigranti)
- ekonomika: plně tržní ekonomika
- PK: 40/40

- armáda: 300 000 vojáků
- námořnictvo: dvě flotily
- letectvo: 2 000 letadel


Celkové shrnutí situace:

Austrálie je na tom velmi podobně jako Kanada, poté co ta se stala přehlcenou migranty byli další uprchlíci z USA směřováni právě do Austrálie (v rámci rozdělování administrovaným britskou vládou). Zpočátku nebyla tato politika vůbec vítána, nicméně poté co britská vláda zaplatila rozsáhlé rozvojové projekty uvnitř australské ekonomiky a financovala aktivně rozvoj australských ozbrojených sil se toto začalo zvolna změnit. Nyní po příměří se vede v Austrálii debata co s americkými migranty (ta debata se vede mezi zastánci integrace, repatriace do Kanady, či repatriace do USA nebo Pacifických států) a tato debata podobně jako v Kanadě bude dominovat v letošních volbách.

V Austrálii každopádně do politických debat vstupuje též výrazně britsko-japonská aliance, která "není příliš vítána" a motivuje australskou vládu k určité formě ostražitosti zvyšování výdajů na válečné loďstvo.