Andor.cz - Dračí doupě online

U slovanských bohů doma
Zora, Kurent

Kdyby to byl jen ovocný salát, začal bych si myslet, že to budou hrozny. Přesněji zkvašené hrozny… samozřejmě, že víno.
V odpověď jen pokrčím rameny. Rád se nechám překvapit. Když žijete tak dlouho, tak je to opravdu náročné.
Trocha zpestření v životě neuškodí.

"Těší mně Cale, říkej mi Denni." Vykouzlím na své tváři úsměv.
Nemám nic proti tomu, že si budeme tykat. Zdá se, že se rozpovídal. Pozorně jej poslouchám. Možná se dozvím něco důležitého, co by se dalo využít. Jako kněz jsem vyslechl tolik životních příběhů. Samozřejmě, že mám jako kněz jistou povinnost. Ale řekněme, že kdybych promluvil, tak spousta osob by mohla jít do vězení. Zpovídají se mi kriminálníci, právníci. Tolik špíny a neskutečná touha po odpuštění. Tak moc se děsí, že by jejich duše skončila v Pekle. Až mně zajímá, zda tomu tak bylo i v dřívějších dobách.
Zatřepu hlavou a chvíli přemýšlím, co mi vlastně říkal.
Savera. Nebezpečný. Večer. Takže se jedná o nějakou noční bestii. Tipoval bych upíra, nějakého poměrně starého. Nicméně dobré vědět.
Aspoň, že se o dívky dobře stará.

Na chvíli se zamyslím, jestli bych se mu měl svěřit se svým problémem. Dalo by se říct, že jsem v zoufalé situaci. Stále jsem se nikam nepohnul. Je možné, že se nikam nepohnu a to čekání na Zoru bude jen ztrátou času.
”Hledám pochopitelně své druhy. Cokoliv, co by mně k nim mohlo dostat.” Rozhodnu se mu odpovědět a se zájmem v očích jej pozoruji. ”V téhle situaci není dobré být sám.” Samozřejmě, že tou situací myslím onen sen a souboj o grál. Nezdá se, že by nějak toužil po jeho ukořistění pro svůj panteon. Neseděl by přece doma na zadku a nepřipravoval by ovocno-zeleninový salát. Nebo je to blíž, než si myslím.

”Zkoumám jak funguje úhlavní nepřítel.” Řeknu prostě v odpověď na jeho otázku a napiju se vody, jako kdyby to byl nějaký panák. Část mně by si přála, aby se voda proměnila v alkohol.

BOJ, BOJ, BOJ!
Forseti

Jo! Sem dobrej! Skoro lituji že mně při tom nikdo nenatočil, tohle bylo totiž naprosto boží! Teda, já sem bůh, ale nečekal sem, že se mi to povede až tak dokonale. I ten anděl čuměl, div mu neupadla čelist. No co, nemá si začínat s bohem hromu. Né jen že mně pohání touha vidět Sif, ale také vzrušení z boje. Jako bych teď mohl vejít dovnitř a všechny je rozsekat na kusy. Teda, očividně na prach.

Poté co zlikviduji onoho anděla, mně zajímá jak je na tom můj kolega. Je s údivem jak dobře mu jde magie, ale když dojde na pěsti, tak to tedy není nic moc. Né každý je válečník.. Lehce mi cuknou koutky a prokřupnu si krk.


Nadechnu se, rozběhnu a vyskočím, s cílem dopadnout za to auto přímo vedle anděla. Samozřejmě s cílem s ním udělat to, jako s těmi předchozími. Pokud po mně nehodí třeba to auto, tak by se něměl ani moc jak bránit, když má Forseti tu jeho brokovnici. Stačí se postarat už jen o něj a pak můžeme pokračovat dál!



(Útok: 91, Bonusy: 10 + 20. Bonusové body: 0. Celkem: 121! :D )

Boj ve sněhu
~Thór + Forseti~

Anděl překvapeně hleděl na tvůj akční kousek, když ses vyhnul jeho střele a o to víc nechápal, když jsi vytrhl z jeho rukou zbraň. (Útok anděla: 61, tvoje obrana vč. bonusů: 145) Pokud by díra v jeho hlavě mohla vytvořit další nechápavý výraz, udělala by to. Takhle anděl padl k zemi a aby sis byl jistý tím, že tě už nebude obtěžovat, ukončil jsi jeho existenci dýkou.

Nyní jsi měl šanci pomoct Forsetimu, který se pokusil zastřelit anděla brokovnicí, ale ten se mu ukryl za auto a Forseti se mohl leda odplazit dál do bezpečí a doufat, že se anděl jen tak rychle nepokusí o další kousek, který by mohl ztížit jeho situaci.
(Forseti měl na útok 10, andělova obrana: 12)

U slovanských bohů doma
~Dionýsos~

Voda ti byla nalita a mohl ses usadit na pohovku, které plačtivě snášela pestrobarevný potah. Podle toho, jak se Kurent na vše pyšně díval, to musela být jeho práce. Trochu ti připomínal sám sebe za dob, kdy jsi neustále oslavoval a hýřil. Dnešní doba tyto choutky trochu potlačovala. Na druhou stranu Kurent zachoval jistou etiku a dal si vodu taky. Když ses rozhlédl pořádně, měl jsi možnost zaznamenat konvici s čajem, která byla už skoro prázdná a nejspíš něco chystal na večeři, protože na lince měl připravené ingredience.

"Doufám, že se přidáte na večeři. Zelenino-ovocný salát. Zní to děsivě, ale je to delikatesa, pokud víte, co dát dohromady," zazubil se Kurent a chvíli uvažoval, zda ti raději neměl říct své druhé jméno, jak si nechával říkat obyčejnými lidmi, a také přáteli.

"Jsme jenom spolubydlící," odpověděl ti na otázku slovanský bůžek. "Dřív jsem poznal Saveru, který jednoho dne přišel se Zorou a řekl, že bude se mnou bydlet. Asi jste si... ehm, nebudeme si tykat? Nejde mi to moc přes pusu a můžeš mi říkat jenom Cal" a pokud si souhlasil, tak pokračoval: "Savera není zrovna někdo, komu bys chtěl odporovat. Během dne možná, ale takhle na večer," ukázal palcem k oknu, "neriskovat jeho zlobu, ale jinak to je docela prima chlapík. O holky se stará a pokud vidí, že se jim ubližuje, tak se za ně postaví. Mě dostal z dost ošemetné situace," rozmluvil se o něco víc, než měl v plánu. "Co potřebuješ po Zoře? Možná můžu být nápomocen?"



Mezitím, co jsi odpovídal, se postavil a přešel k lince a pokračoval s přípravou večeře. Nakonec se z Cala vyklubal docela příjemný společník. Nějak vycítil, že se nechceš moc zabývat svým tehdejším životem, tak toto téma odsunul stranou a vůbec tě jím neotravoval. Nicméně ho zajímala jedna věc. "Jak ses dostal ke knězovi?" pozvedl obočí.

Palác
~Áres + Zeus~

Chodby byly jedna věc, ale když jsme došli do trůnního sálu, tak jsem s podivem hleděla na zdobený trůn, který stál uprostřed kruhové místnosti na vyvýšeném pódiu a do všech úhlů křičel, že je středem vesmíru. To bylo Hádovi velmi podobné. Nemohl vládnout Olympu, a tak vládl alespoň tomuto místu dost zvráceným způsobem. Na jednu stranu jsem se mu nedivila. Kdo by chtěl vést místo jako je tohle?
Já byla zvyklá velet své malé armádě žen, které si kdysi říkaly Artemidiny dcery. V podstatě to byla i pravda, jelikož většiny z nich jsem se ujala, když byly ztracené a odkoplé společností.

"Támhle," ukázala jsem směrem ke zdi, kde byly upevněné stojany a držáky na zbraně. Kdysi na to mohl být velmi úchvatný pohled. Teď tam neviselo skoro nic, a když už ano, tak se do toho pustil zub času. Tedy až na dvě věci. Helmice a dvoučepelé kopí se blyštily a jako zbytek paláce byly zdobené a opět vyřvávaly do světa, že jsou středem vesmíru.

"Nakonec nelhal," musela jsem připustit a podívala se na Dia, který pobaveně položil ruku na moje rameno.
"Hádes nikdy nelže. Jenom říká neúplnou pravdu," dodal a podíval se na Área. "Běž si pro to. Hádovy věci mají ve zvyku se bránit zlodějům, ale tobě byly nabídnuty. Alespoň na nějakou dobu, než mu je vrátíš."

Sice jsem moc nechápala, co tím myslel, ale raději jsem na nic na stojanu nesahala. Sledovala jsem Área, jak si jde pro své nové hračky. Trochu jsem mu to záviděla, ale na druhou stranu jsem měla luk od Dia a bylo by velmi hloupé tu začít fňujak jako malé děcko, že on dostal lepší.

Když se Áres dotkl helmice nebo kopí, ucítil v paži zasvrbění, které by mohlo pro někoho jiného skončit šokem a válením se na zemi. On byl přijat. Nádherně zdobená zlatá helmice se přizpůsobila jeho hlavě a kopí mu sedlo do ruky jako žádná jiná zbraň. Obě čepele se blyštily a rytí lehce zlatavě zářilo. Druhý konec zformovaný do špičky se zarazil do země a udělal tam malý důlek. Usoudila jsem, že s tím jej do svého bytu nepustím, pokud bych nějaký měla.

"Dobré?" zeptala jsem se.

TAK TO ZAČÍNÁ
Forseti

Neváhám. Jakmile se ten opeřenec objevuje, skáču na něj, jako nějaká šelma, co si jde pro svou kořist. Zřejmě se mi povedlo ho překvapit, takže se nezmůže ani na odpor a během chvilky je pryč. A zdá se, že tentokrát už na pořád. Hmm.. Věděl sem že to nakonec přijde vhod. I když mně ta dýka nedovedla k Sif jak bylo řečeno, tak navždy zabít nějakého anděla, to přeci není vůbec špatné.

Trochu mně první úspěch povzbudil a začal sem si říkat, že by to mohlo jít, ale to začíná mít Forseti potíže. Pomohl bych mu, ale momentálně mám vlastní problémy.


Vyhnout se kulce by nemuselo být snadné, ale i tak se o to musím pokusit. Hod na obranu: 7. Bonus: 10/100, nevím :D Tak či tak, obrana úspěšná). Ať už mně zasáhne a nebo ne, skočím k němu, pokusím se ho bodnout a zároveň mu chytit ruku ve které má zbraň, abych mu ji z ní vykroutil. Hod na útok: 45. Bonus: 10, Bonusové body: 10.

Ty vs. anděl
~Thór + Forseti~

Plížení ti sice nešlo, ale překvapení ti šlo skvěle. Anděl neměl čas se ani rozhlédnout a najednou ležel na zemi a v hrudi měl zaraženou dýku. O to víc byl překvapen, když zjistil, co to je za dýku a s němým výkřikem se rozpadl v prach. (Hod na obranu: 19)

Forseti mezitím čekal, než se v okně objeví druhý anděl. Natáhl luk a chystal se vystřelit v momentě, kdy se objeví ten druhý. Místo toho ucítil v temeni palčivou bolest, jak jej někdo udeřil něčím tvrdým a luk mu vypadl z rukou. (Hod na útok: 8, Obrana protivníka: 49)

Svalil se do sněhu a instinktivně se otočil, aby viděl na útočníka, který jej tak podle napadl zezadu. Světe div se, byl to další anděl v bílém. Forseti zaskřípal zuby a jen díky svým reflexům a vytrvalosti, takže jej zásah do hlavy příliš nezpomalil, chytil andělovu zbraň, což byla brokovnice, vytrhnul mu ji z rukou a otočil je na něj. (Hod na obranu: 88 + 10 bonus, Hod na útok: 10)

Mezitím se anděl, kterého měl původně sejmout Forseti, namířil na tebe zbraň a vystřelil.

ŽE BY OSUD?
Forseti

Do prdele práce.. Jako by někdo řekl:"tohle je Thór, tomu plížení nikdo nešlo. Pojďme mu to zkomplikovat". Plížení, tiché operace a tak podobně, to mi nikdy nešlo. Jednou, tedy když sem se převlékl do ženských šatů to byl celkem úspěch. Ale teď to blbé okno prostě muselo povolit a vysypat se. A já sem se fakt snažil, přísahám!

Kouknu na Forsetiho s výrazem "promiň, já fakt nechtěl" a je mi jasné, že tohle přitáhne nechtěnou pozornost. Už teď slyším a po chvilce vlastně i vidím, jak se někdo blíží. No to si děláš srandu.. Kolikrát je budu muset zabít? Jsou to ti s kterými sem bojoval? Nebo ti na kteří se nedostalo? Tak či tak, je dobře že tu se mnou nejsou Nárvi a Hela.


Jsou dva a tak je zapotřebí něco vymyslet. Sám se kryji pod oknem a je mi úplně jasné, že zkoušet se tomu nějak vyhnout by bylo zbytečné. Takže se Forsetimu snažím máváním a prsty naznačit, že jednoho z nich si beru já. Snad se jen jeden přijde podívat co se stalo a kdyby něco, tak Forseti prostě může vystřelit z toho luku na toho druhého, případně podpořit můj útok. Tak jo.. Pro tebe lásko! Už už bych si chtěl vzít palcát. Majznout takovou věcí po palici by mohlo být hezké překvapení. Ale i mně dochází že tady je klíčovým elementem ticho, takže místo palcátu vytahuji svou dýku, kterou sem získal na Helheimu.

Tiše se krčím a jakmile se ten anděl ukáže u mně, pokusím se na něj skočit. Ideálně ho povalit a rovnou mu vrazit dýku do srdce, či mu aspoň podříznout krk, aby nemohl křičet.



Hod: 42, Bonus: 10, Bonusové body: 13 (snad to k něčemu bude :D

Další průzkum
~Matet, Imhotep~

Zajímalo mě, co si budou povídat. Rozhodl jsem se k andělům připlížit a nejlépe pod rouškou iluze, aby mě neviděli. Výhoda takové schopnosti je, že se dokážu stát víceméně neviditelným, jelikož vytvářím na sobě iluzi svého prostředí. Byla to šikovná vlastnost a pokud se mi podaří být ticho, mohl bych se k andělům dostat dostatečně blízko, aniž by mě slyšeli.

"Zůstaňte tady a kdyby se něco pokazilo, tak spoléhám na tebe," podíval jsem se na Matet. "Ty jsi náš jediný medik a bude lepší, aby ses nepletl do přímých šarvátek."
"To jsem neměl ani v plánu," ušklíbl se Imhotep. Matet se lehce pousmála, ale výraz měla velmi soustředěný.

Tak jdeme na to, pomyslel jsem si. Kolem nás muselo něco být, protože jsem měl šílený problém na sebe seslat iluzi, ale nakonec se povedlo. Matet i Imhotepovi jsem zmizel z očí a teď bylo na řadě se připlížit. (Hod: 28, bonusové body: 3)

Jak jsem měl původně problém s iluzí, plíženi mi šlo velmi dobře (94). Maskován vlastním kouzlem jsem se pomalu blížil k andělům, kteří nic netušíc stáli venku a rozpravovali se. Čím blíže jsem byl, tím více jejich hlasy byly zřetelnější a srozumitelnější. Schoval jsem se za hromadu naskládaných polen a poslouchal.

"... proč mě podezříváš?" právě mluvil blonďák se strništěm. "Komu bych asi tak mohl volat?" v ruce svíral mobil, do kterého před chvíli mluvil.
Druhý anděl s bílými dlouhými vlasy na něj hleděl s velmi klidným výrazem, což mě děsilo o to víc.
"Nikdo tě tady nepodezřívá, Romanieli. Jenom by mě zajímalo, s kým jsi to mluvil?" lehce se pousmál a položil mu ruku na rameno. Mě se zdálo, že to je dost výhružné gesto, což druhý anděl taky pochopil.

"Amabaeli, známe se dlouho, ne? Proč bych vás zrazoval? Dovedl jsem ji sem, ne?" nezněl příliš přesvědčivě.
"A to je ten problém. Znám tě až příliš dlouho a často se dokážeš unést a ona," jeho ruka se přemístila k Romanielově šíji, "je tvůj problém. Příliš ses k ní upnul."
Romaniel mlčel, což Amabael vzal jako souhlas. "Vidíš? A proto jsi riziko téhle míse. Nemůžu dovolit, abys ji ohrozil," v jeho rukou se objevila ledová dýka, která se zanořila do andělova břicha. S tichým ale Romaniel překvapeně vydechl a padl na kolena.
"Tohle tě na chvíli zdrží. Nechci tvou smrt, ale teď jsi jen překážkou. Užij si ledové sevření," Amabael odkopl Romaniela do sněhu, kde ho nechal ležel.

Sakra, co teď? díval jsem se k místu, kde krvácel Romaniel. Mělo všechno tohle znamenat, že se postavil za Sif? Teda pokud ovšem mluvili o ní. Pro jistotu jsem se rozhlédl, zda v okolí ještě někdo není a shodil ze sebe iluzi. S velkým sebezapřením jsem se rozeběhl k Romanielovi, který se na mě překvapeně podíval. Podíval jsem se mu na ránu, kolem které se začaly tvořit ledové střípky. Pak jsem jej chytl v podpaží a odtáhl jsem jej do úkrytu. Jestli někdo vyjde ven, pak mu bude jasné, že andělovi někdo pomohl, ale neměl jsem touhu, aby zjistil kdo.

Jakmile jsem byl dostatečně daleko, podíval jsem se směrem, kde se schovávala Matet s Imhotepem a zamával, aby šli za mnou. Během čekání jsem se podíval na mrznoucího anděla. "Kde je Sif?" zeptal jsem se.
Romaniel se nadechl a rty bolestivě semkl. "Nedo... nedostanete se k ní," byla jeho odpověď, která se mi absolutně nelíbila.
"To je mi jedno. Kde je Sif?," zopakoval jsem a uhnul jsem Imhotepovi, který automaticky zaujal pozici medika a začal zkoumat andělovu ránu, což ho dost překvapilo.
"Drží... drží ji v márnici. Tamty dveře a schodiště dolů," odpovídal pomalu a dost nahlas hekl, když mu Imhotep vyhrnul vršek.
"Sakra, to vypadá blbě," zaskřípal zuby.

"Proč?" špitl Romaniel.
"Co proč," povytáhl obočí Imhotep.
"Proč mi pomáháte?"
"Neber to jako pomoc," zamračil jsem se. "Znám někoho, kdo bude chtít znát odpovědi a vím, že je dost netrpělivý, pokud je nedostává," uvažoval jsem, jak moc výhružně to znělo. Asi ne moc. Co už.
Imhotep zakoulel očima. "Nejsme barbaři a navíc vypadáš, že s nimi nechceš mít nic společného."

Matet mi položila ruku na rameno. "Měli bychom najít Thóra. Už víme, kde je Sif. Imhotep se tady o opeřence postará."
Chvíli jsem nad tím uvažoval. "Můžeš ho přenést za Hórem? Imhotep by se nám hodil uvnitř."
Matet přikývla.
"Počkejte," chytil mě Romaniel za rukáv. "Amabael není ledajaký anděl a jsou tam s ním další. Eleleth a Barachiel. Ostatní jsou jen podřadné entity."
"A?"
Na chvíli nastalo ticho, než Romaniel spustil: "Eleleth je anděl klamu. Může se zdát jako někdo jiný a přitom není. Barachiel je strážce. Má za sebou celou strážných andělů, a i když se může zdát, že je sám, nikdy není."

Chvíli jsem na Romaniela nechápavě zíral. Eleleth připomínala mě samotnou, co se týče schopností. Barachiel mě trochu děsil. "Dobře, nepodceňovat ho. Matet, můžeš," pobídl jsem štírku.
Chytla anděla za ruku a zmizela v ním v podivném zablesknutí. Já s Imhotepem čekal na její návrat.

Když se daří, tak se daří
~Thór + Forseti~

Když jsi se pokusil otevřít okno, jako naschvál se uvolnilo z pantů a spadlo na zem. Sklo se rozsypalo za doprovodu hlasitého zvuku tříštění. Forseti ztuhl s připraveným lukem. Tak, to bychom měli plížení.

Hluk měl za následek, že jsi velmi rychle uslyšel těžké kroky, které se blížily tvým směrem. Ze dveří po tvé levici vyběhli dva andělé, kteří jako by téměř vypadli z oka těm, které jsi potkal posledně na mostě. To neměli jinou módu než bělostně nudnou?

Mohl ses pokusit schovat po okenní okap, nicméně ti bylo jisté, že to bude první místo, kde budou vyhlížet.