Nákupy

"Tady v baru. Nemůžeš ho minout". Odpovím Forsetimu ohledně Ódina. Co se Lokiho týče, tak to už dál neřeším. Své sem k tomu řekl a bylo by zbytečné se v tom dál šťourat. Prozatím se rozloučím a každý si jdeme svou cestou.


"Ano". Přikývnu s pousmáním. Jak ji tak sleduji, musím uznat že Stark si umí vybírat lidi. "To víte, když je treba6nakoupit pro ženu... Vizitku? Dobrá, hned se do toho pustím". Mrknu na ni a pustím se do zadané práce. Není to nějak těžké. Napadá mě při tom zda to všechno souvisí nějak s tím o co sem prosil Matet.

Vizitku si vezmu a dám ji do kapsy. Vše si vyslechnu, znovu si Loru prohlédnu a spokojeně přikývnu. "Víborně, moc vám děkuji Loro. Jsem rád že vás tu pan Stark má... Myslím že mám vše co sem potřeboval. Kdyby jste vy někdy něco chtěla, nebo potřebovala pomoc, tak stačí říct". Řeknu s přátelským výrazem a chvilku čekám na odpověď. Pak se nejspíše rozloučíme a vydám se hledat doktora a Imhotepa... Jo, ještě před tím připomenu že mi má Lora nechat účet, tohle si zaplatím sám.

Friend zooooone
~Thór~

Forsetiho zmínka o Ódinovi velmi překvapila a než jsi šel, tak z tebe ještě vytáhl, kde ho může najít. Nicméně na téma Loki se netvářil příliš přesvědčeně. Nezbývalo nic jiného než to nechat na Lokim. Nicméně byla otázka, zda byl sám Loki přistoupil na to, aby někoho jako je Forseti, přesvědčoval, že se změnil. Oba bohové měli vůči sobě jistou nevraživost, které se jen velmi těžko zbavuje.

***

Lora si tě prohlédla ostřížím pohledem. "Napravit, říkáte?" trochu se zamyslela, ale pak dodala: "Jak se něco najde, tak určitě řeknu," usmála se a pak si vyslechla tvůj nákupní seznam.

"Uf, nemáte toho málo," mrkla. "Oblečení není problém. Nicméně jsem teď trochu zaneprázdněna, ale někoho pošlu. A co se týče toho šperku, tak kontakt mám na jednoho šperkaře. A vlastně mi teď můžete vrátit tu službičku za mé vylekání a já mezitím dojdu pro jeho vizitku," navrhla.

V podstatě se jednalo jenom o přemístění a naaranžování stolů v sále. Lora mezitím odešla a vrátila nedlouho poté, cos měl hotovo.
"Tady je," podala ti ji. "Mezitím jsem nechala donést nějaké dámské oblečení na váš pokoj a do obchodu skočila jedna z mých kolegyň. Nebojte, má postavu podobnou té mé."

Kdysi dávno...
~Huītzilōpōchtli~

Na jídlo jsem zapomněl, jak se mnou lomcovaly nejrůznější pocity. Stále jsem svíral jeho pírko a trochu jsem byl v koncích. Jak jsem se měl teď zachovat? Měl jsem něco udělat nebo říct? Jak se lidé v takových chvílích baví? Jeho gesta byla zvláštní a já měl pocit, že mi možná něco uniká.

"Vypadá to, že ano," odpověděl jsem na jeho první otázku ohledně jídla. Nedokázal jsem říct, zda mám ještě hlad nebo už ne. Jestli se žaludek neozve sám, nebudu to řešit. Nicméně jsem dostal žízeň, a tak jsem se zeptal: "Ještě bych se napil," asi jsem měl konec věty zakončit otazníkem, ale zatím mi to nic neříkalo. Pak jsem určitě zapomněl na nějaké slůvko.

Pak se mě zeptal na mou minulost. Zůstal jsem na něm viset očima. Ani nevím, proč jsem to udělal nebo jak jsem věděl, že to zabere, ale natáhl jsem k němu ruku. Na chvíli se zarazil, jestli mi dovolí pokračovat. "Můžu ti to ukázat," upřesnil jsem, a pokud souhlasil, dotkl jsem se prsty jeho spánku.

Nejdřív se nic nestalo a chvíli jsem si myslel, že mě můj instinkt zradil, ale pak viděl, jak se mé panenky protáhly v hadí štěrbiny a bělmo zalila zlatavá barva. Dlouho mé oči zkoumat nemohl, protože se vnořil do mých vzpomínek, kde mě viděl v mé bývalé ohromnosti.

Stáli jsme společně na loďce a já sám sebe viděl se nad námi sklánět jako ohromný kolos pokrytý bílými šupinami. Oči mému hadímu já žhnuly a mé tělo se třpytilo a házelo odlesky pokaždé, když se pohnulo.



Had rozevřel obrovskou tlamu, jako by nás chtěl slupnout, ale místo toho podrážděně zasyčel, protože se z nebes snesla horda okřídlených bytostí. Jejich zbroj zářila téměř stejně jako hadovy šupiny. Snesli se tak nízko, že jsem si je se Solianem mohl prohlédnout z blízka. Tehdy mi tak hroziví nepřišli. Byli titěrní a otravní.

Před loďku se snesl muž s šesticí křídel. Na hlavě měl stříbrnou helmici, zpod které mu spadaly černé vlasy. V ruce držel ohnivý meč, který na hada, tedy kdysi mě, namířil.

"Loki je pryč a Asgárd padl! Thór stáhl ocas a utekl. Nemáš už proti komu bojovat, hade!" mužův hlas byl teď zvučný a rázný. Tehdy se mi zdál titěrný a zbytečný.
Obrovský had znovu otevřel tlamu, která doprovázelo jedno jediné slovo: "Rrraggnarrrrock," znělo všem v hlavě, jelikož had neuměl mluvit. Neměl na to čelisti jako lidé.

"Je zbytečný!" muž s černými vlasy se snažil přemluvit hada, který žil jenom pro jedno. Aby zemřel rukou boha hromů. Když jsem se tak sledoval, cítil jsem se dost ukřivděně. Bylo to vůbec správně? Byl jsem taky živá bytost, a ne jenom nástroj pro zničení světů. Nebo ano?

"Rrraggnarrrrock," zopakoval had znovu. Muž vzdychl. Teď jsem ho slyšel, tehdy ne. Pokynul volnou rukou směrem k hadovi a celá armáda okřídlenců se rozletěla k bílému hadovi.

"Bojovali jsme dlouho," promluvil jsem vedle Soliana a zároveň sledoval záda černovlasého muže. Na pozadí se odehrával litý boj mezi jedním hadem a nespočtem andělů. Tak je Solian nazval. "Byla to skoro věčnost. Měl jsem souzeno zemřít rukou Thóra a ne nějakých titěrných andělů," vzhlédl jsem na sebe, jak jsem kolem sebe prskal jed a sem tam se mi podařilo nějakého anděla slupnout. Nicméně ostatní mě bodali, odsekávali, až mé krásné bílé tělo bylo celé pokryté krví. Voda zrudla až za obzor.

"Pak jsem se ocitl na pláži, ale tuto historku znáš," lehce jsem se pousmál.

Můj souboj se rozostřil a opět jsme seděli v Solianově bytě. Oči jsem měl zase normální. "Co je mým osudem? Mám najít Thóra, aby mě... zabil?" zeptal jsem se.

Počkat… počkat… ono to jako klapne?
Kurent, Her-Ur

Byl jsem opravdu rád za to, že mně Cal podpořil. Vážně jsem se začínal cítit naprosto hloupě. Měl jsem raději mlčet a tyto hovadiny si jenom myslet.
Na sucho jsem polkl. To jeho mlčení bylo tisíckrát horší než kdyby mně seřval. Na seřvání jsem byl už z dřívějších dob zvyklí.
No tak… řekni něco… pošli mně třeba do háje.
Rozpačitě jsem se podíval na Cala ve stejné chvíli, co se díval on na mně. Z jeho pohledu jsem vycítil, že naštěstí nejsem jediný, kdo by nejraději chtěl vzít nohy na ramena. Jelikož nezdrhl, rozhodl jsem se být také statečný a prostě čelit tomu, co přijde.

Když Her Ur konečně promluvil, což mi přišlo jako celá věčnost, trochu se mi ulevilo. Jen jsem kývl hlavou na to potvrzení jeho slov.
No přesně. Nápad zní opravdu dobře. Jak to, ale udělat, aby nikdo nepojal podezření a ono to klaplo? Nebyl jsem v plánování vůbec dobrý. Nápad je fajn, ale potřebuje to naplánovat a jediné, co jsem dokázal byla improvizace. Moc se mi s ní nechtělo pokoušet štěstí.
”Turné?!” Věnuji rozpačitý pohled Calovi, jestli to stejné také slyšel.
”Já ehm, turné ještě nikdy nepořádal. Máte nějakou představu?” Nervózně si přitom promnu za krkem.
”Ale stejně si myslím, že to je blbost. Já to ehm předtím jen tak plácl. Nějak jsem nad tím nepřemýšlel.”
Zatraceně. Do čeho jsem nás to dostal?

NAKUPOVÁNÍ

"Co? Ohledně Andvariho?" Zopakuji když vidím Forsetiho překvapený výraz. Těžko říct zda ho ta informace těší, nebo ne. "Řekl mi to Ódin". Přiznám se. Nevím zda Forseti ví o tom že je otec tady. Né že bych mu to tajil, jen se předtím prostě neptal. "Já vím že to nebude snadné, ale je to důležité.

Budu vděčný když se aspoň pokusíš.. Kdyby jsi potřeboval peníze na informace nebo tak něco, stačí dát vědět". Jeho další otázka mě donutí trochu zapřemýšlet. "Kdyby jsi viděl jak se tvářil když mu Hela řekla tati.. Myslím že Loki se změnil.

Vím že je těžké tomu věřit, ale opravdu si to myslím. Rodina pro něj teď znamená víc než kdy dřív. Musím věřit tomu že Loki to dokáže". Tohle by mohla být debata na delší dobu, ale na to teď není čas. Rozloučím se s bohem a jdu hledat Loru.


Je to zvláštní, skoro jako bych byl v nějakém bludišti. Chci někam jít a najednou sem tam. Nebo někde úplně jinde. Snadnější by asi byloykdybych měl její telefoní číslo. Chvíli to trvá, ale nakonec svůj cíl najdu. "Zdravíčko". Pozdravím ženu. Maličko se pousměji když vidím jak se lekla a skloním se, abych jí pomohl sebrat ty desky a papíry. "Omlouvám se, to jsem nechtěl. Mohu to nějak napravit?" Zeptám se s milým úsměvem.

"No vlastně ano.. Spodní prádlo pro ženu, postavou zhruba jako jste vy. Nějaké tričko, kraťasy, sukně a šaty. Šaty aspoň troje, nějaké společenské, večerní a něco prostšího na obyčejné nošení. Bylo by možné to prosím nějak zařídit?" Pousměji se a čekám co řekne. "Vše jmenované bych prosil v té největší kvalitě. Kdyby to mělo stát několik tisíc dolarů nebo liber, nebudu se zlobit. Zaplatím si to sám." Nejlepší by asi bylo vzít Sif do nějakého obchodu, ať si vybere sama. Ale na to snad bude čas později'.


"A ještě jedna věc. Omlouvám se že jsem tak otravný... Kdyby bylo možné vyrobit šperk na zakázku. Náramek s nějakým plíškem na kterém bude egyptskými znaky slovo přítel.. Nějak hezky zdobený a třeba z kombinace stříbra a bílého zlata".

Jaký je plán?

Jerome ^ ^

Zdá se, že neví, co má říct. Vskutku, vše pro něj musí být nové. Jeho tělo, slova i lidský dotek. A obzvlášť, pokud hřeje tak jako ten můj. Stačí jen pár doteků, pár pohybů a byl byl můj. Jenže had je had, nezná potěšení. Jeho jedinou kratochvílí bylo živit se rybami, lidmi... Jednou se v jeho veliké tlamě omylem objevil Thorův háček a pak nastal divoký lov, ale nic z toho nebylo. Jeho život musel být nudný, chladný a temný. Nemá ani ponětí o kratochvílích lidí. O emocích, o dotecích. Ani o tom co lidé dělají za zavřenými dveřmi. A stejně tak padlí bohové, znudění světem, připravení užít si každé chvilky, která jim přejde jen trochu zajímavá. Stejně tak já, temný bůh krve a slunce.

,,Už najedený?" Zeptal jsem se ho. Zdá se, že se mu zalíbilo pírko, jež jsem mu vložil do dlaně. Zamrkal jsem a posadil jsem se. Umyl jsem hl, ošatil, nakrmil a co dál? Něco si četl, ale bylo fajn naučit ho víc. Mnohem víc. A pak ho vzít ven.
Své tělo ovládá v pořádku, ale naučil ho chovat se lidsky? To bude asi něco jiného. Také bych měl zjistit, čeho je schopen, jaké síly se v něm skrývají. Předtím byl tak mocný, není přece možné, aby z něj zbyl jen obyčejný smrtelník. Nebo mají andělé až takovou sílu? Možná je součástí jejich plánu? Chtějí zabít Thora? Je silné, lidé ho znají a mají ho rádi, všichni se o něj zajímají. Třeba je jejich plánem přivézt na Zemi příšeru, která ho měla zabít. Už jen proto bych měl Jormungandra držel od jiných bohů dál. Vlastně Jeromeho...

,,Pamatuješ si něco z doby předtím, než ses ocitl na té pláži?" Naklonil jsem hlavu na stranu, dosti mě zajímala jeho odpověď. ,,Viděl jsi někdy anděli?"

Byl a už není
~Huītzilōpōchtli~

Bylo mi trochu líto, že se proměnil tak rychle. Měl jsem chuť mu prstem přejet po opeřený zádech. Jaký to musí být pocit mít peří? Šupiny, ty já znám. Často jsem se vysvlékal z kůže, i když tento proces jsem dělal převážně na souši, protože ve vodě se to dělalo velmi špatně. To bylo potom povyku, když mikrob narazil na obří kůži, které by pokryla i několik lodí v řadě. Věděli o mě a měli ze mě strach. To bylo důležité.

Prohlédl jsem si peříčko, které vytáhl ze svých vlasů a přejížděl bříškem prstu po jeho paprscích. Stále jsem na své ruce cítil jeho hřejivý dotek a měl jsem takový zvláštní pocit, že se na mě dívá až moc upřeně. Netušil jsem, co se Solianovi honí hlavou. Jeho gesta byla pro mě tak nová a záhadná. Necítil jsem z nich nic, co by mě mělo ohrozit. A kdyby ano, dokázal bych se bránit? Věděl jsem, co jako člověk dokážu?

Jeho pohled jsem dokázal vydržet. Jako had jsem se mohl upřeně dívat na konkrétní bod a nikdy neuhnout. Nicméně teď jsem měl takové divné mravenčení uvnitř těla a nedokázal jsem říct, zda je to dobře nebo špatně. Jako had jsem necítil emoce. Prostě jsem existoval a žil. Teď nastávala situace, kdy jsem byl ze všech stran bit pocity a dojmy a největší nálož jsem dostával právě od Soliana, protože se jenom... díval.

u>Dionýsos ala stratég
~Kurent~

Hórus zůstal na Dionýsovi viset pohledem, až jsem si začal říkat, že je to už moc dlouho. Odkašlal jsem si a rozhodl se, že boha vína podpořím. "Já si myslím, že to není špatný nápad. Taková mega párty, kde povzbudíme smrtelníky, aby nás alespoň na nějakou chvíli zase uctívali. Toho si nejeden anděl všimne. Bude to fakt síla," zazubil se, ale po chvíli můj zázub zmizel, protože Her-Ur stále mlčel. V jeho výraze jsem nedokázal vyčíst, co se mu právě honí hlavou. Ale i tak jsem zkusil hádat: 'Co je to za pitomá nápad?' nebo 'S kým já se to tu bavím?'

Podíval jsem se na Dionýsa, jestli se náhodou nedal na úprk, protože jsem měl touhu to udělat. Pak se stal zázrak. Her-Ur konečně promluvil.
"Odlákat Michaela ze svého doupěte," pročísl si strniště a těkal mezi mnou a Dionýsem. "Pokud se to naplánovalo tak, aby nepojal podezření, že máme něco za lubem a zároveň bychom sami nevpadli do spáru andělů, tak by to opravdu mohlo seveřanům pomoct," nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně nebo si z nás utahuje.

"Co byste řekli na turné?" zeptal se nakonec.

Honba za skřetem a oblečením
~Thór~

Forseti se okamžitě rozešel, co jsi na něj kývl, aby tě následoval. Ani se s ostatními nerozloučil. Někdo to mohl brát jako neslušné chování, ale Forseti projevoval úctu jen těm, kdo mu za to stáli. Například jako tobě nebo Ódinovi. Kdyby tu byl Heimdall nebo Týr, pak by kývl i na ně.

Bůh pozvedl obočí. "Kde ses to dozvěděl?" zeptal se. Šlo na něm vidět, že si nebyl vědom Andvariho existence. Ani nedoufal v to, že by mohli existovat i jiní trpaslíci nebo elfové. Folklór jich byl sice plný, ale to ještě nic neznamenalo. Nicméně se mohlo počítat s tím, že někde bude zalezlý král elfů Oberon, protože zmínka o něm nebyla jenom v knihách Shakespeara, ale také v komiksech. Sice se nejednalo o jednoho z álfů, ale dnes lidé věřili i tomu.

"Zkusím to, ale nic neslibuju. Nevím, kde se schovává. Možná někde, kde je plno zlata," zauvažoval nakonec. Pak se ještě zastavil, aby se tě na něco zeptal. "Jak víš, že Loki nezneužívá tvé důvěřivosti? Nestalo by se to poprvé." pokud jsi mu na to odpověděl, tak šel najít někoho, kdo by mu s pátráním trochu pomohl.

Tvoje další zastávka byla u Lory, kterou najít bylo tentokrát dost velký oříšek. Pokud jsi nemusel zdolávat neustále se měnící rozložení Hórovy budovy, tak ses musel potýkat s tím, že vždy, když jsi došel na místo, kde měla podle tebe být, tak tam ještě před chvíli byla, ale hned se vydala někam jinam.

Nakonec jsi ji našel u vstupu do velkého sálu, budova tě tam svým způsobem dovedla, a zrovna si něco zapisovala a kriticky se dívala na dění uvnitř sálu, kde se chytaly stoly a židle. Všimla si tě až v momentě, kdy jsi na ní promluvil. Nadskočila a desky ji vypadly z rukou. "Panebože! Vyděsil jste mě," sklonila se pro desky, což některým pánům málem zvedlo jistou část těla. Nebylo divu. Lora měla na sobě uplé černé šaty s hlubokým dekoltem, pevně obepínaly její boky a v půli stehna se rozbíhaly v dlouhý rozparek až na sem. Vlasy si spletla a zakončila rozverným drdolem, takže odhalovala svůj dlouhý štíhlý krk. "Potřebujete něco?"

Alou na pokoj
~Thór, Sif + Nárvi, Hela, Forseti~

Převzal jsem od Thóra klíče jeho pokoje a schoval je do kapsy. Málem se jich zmocnila Hela, protože se leskly, a ještě k tomu cinkaly. Zatím se mi dařilo malou držet v klidu, ale netušil jsem, co se bude dít, až sebou začne zmítat. Sigyn to s dětmi uměla vždycky lépe. Trávila s nimi mnohem více času než já.

"To byl fofr. Myslel jsem, že si budeš chtít ještě chvíli posedět," ušklíbl jsem se a podíval se na Nárviho. "Zajdeš se podívat na Váliho?"
Nárvi přikývl. "Zkusím s ním promluvit, kdyby byl vzhůru," informoval mě a tím se jal plnit úkol. Doufal jsem, že by Váliho mohl alespoň trochu obměkčit, než bych za ním vyrazil já. V jeho případě jsem netušil, zda jsem rád, že tu je. Měl jsem z Váliho obavy, a hlavně mě děsila myšlenka, že by se jeho paličatá hlava obrátila nejenom proti mně, ale také vůči Nárvimu nebo Hele.

Vydal jsem se bok po boku se Sif. Vnitřně jsem se modlil, že k pokojům trefím, protože jsem měl pokaždé pocit, že jsou chodby jiné a místnosti pokaždé někde jinde. Jako třeba tato chodba, ve které jsme šli. Když jsem tudy procházel opačným směrem, tak jsem si nevzpomínal, že by tu viselo tolik dětských obrázků. Pak jsem si uvědomil, že jsme míjeli místnost s dětmi a které se dala považovat za školku. Možná bych tady později mohl nechat Helu, aby si hrála se svými vrstevníky.

"Budeš chtít něco k jídlu, než se Thór vrátí s oblečením? Nebo... něco jiného?" zeptal jsem se, když jsme dorazili k výtahu a já chvíli uvažoval, které patro je to pravé. Pokrčil jsem rameny a stiskl tlačítko pro přivolání. Dveře výtahu se líně otevřely s cinknutím. Uhnul jsem páru, který zrovna vystupoval a počkal, až si Sif nastoupí. Pak jsem se k ní přidal. Uvnitř žádná tlačítka nebyla. Výtah se zavřel a rozjel se.

Vyhodil nás přímo na chodbě, kde se nacházel můj a Thórův pokoj. "Jak?" povytáhl jsem obočí. "Tohle místo je divné," podotkl jsem a rozešel se k Thórovu pokoji. Odemkl jsem a vpustil Sif dovnitř. Klíče jsem dal na stolek hned vedle dveří.