Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1579
Hraje se Denně Omezená aktivita cca do 3.10.2021...  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 06. října 2021 15:16Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 20. října 2021 20:01 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 22. října 2021 19:54Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 20. srpna 2021 11:20Seth *Sebastian Light*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 22. října 2021 19:54Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 23. října 2021 20:02Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Amitiel *Lisa Grey* je offline, naposledy online byla 15. října 2021 15:46Amitiel *Lisa Grey*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 22. října 2021 19:54Sif *Sofia Garner*
 Postava Heimdall *Rick Mardall* je offline, naposledy online byla 23. října 2021 22:32Heimdall *Rick Mardall*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 20. října 2021 20:01Dionýsos *Otec Dennison*
 Postava Kurent "Cal" je offline, naposledy online byla 22. října 2021 19:54Kurent "Cal"
 Postava Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* je offline, naposledy online byla 23. října 2021 14:07Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco*
 Postava Jörmungandr *Jerome* je offline, naposledy online byla 22. října 2021 19:54Jörmungandr *Jerome*
 
Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* - 13. května 2021 23:18
20200228_111127883_m(1)(1)5935.jfif

Skvělá ne? Vici a Jory... jednoduché ^^

Z počátku se mi od hada dostalo zdrženlivosti, což jsem čekal a předpokládal. Nemusel mi věřit, jsem úplně cizí, nikdy mě neviděl. A nejsem člověk, teoreticky bych pro něj mohl být, za nějakých jiných okolností, nebezpečný, ale nyní ne. Leda bych se vážně rozhodl, že nechci být zatěžován tvorem, který neumí fungovat jako člověk.
Nakonec se mě ale přece dotkl, nechal mě, bych stiskl jeho dlaň a zatřásl s ní. Já se pak neodtáhl až do doby, co mě napadlo, že to může být divné. Nebránil se. Hadi mají rádi teplo a já jsem jeho přímým zdrojem, možná mu to trochu imponuje. Z té ledové vody musí být zkřehlý.
Možná bych ho měl spíš dostat k sobě do bytu, obléknout, zahřát, nejspíš i nakrmit... Takového tvora a nebo jemu podobného už jsem dlouho neviděl, vlastně poslední byl Quetzalcoatl, můj opeřený hadí bratr.
,,Dobře, pak budeš žít zde, mezi lidmi. V Midgardu, kterému se nyní říká planeta Země. Mnoho věcí se změnilo." Jakápak temnota? Z mrtvých jistě nevstal, na to tu máme jiné experty. Umřít a vrátit se je docela um... projít se do podsvětí ale zvládne skoro každý. Nejen v řecké a římské mytologii. Que, aby vytvořil naše poddané, musel dolů pro kosti starých nepovedených a pak s pomocí hlíny a své krve uhnětl lidi, náš národ. Těžko snášel jejich konec, ale na rozdíl od Tlaloca se přes to dokázal přenést. Už jsem bratra velmi dlouho nespatřil a nemám o něm žádné zprávy. Třeba se zase potkáme, někdy. Nyní jsem tu zaseknutý s jiným hadem.

,,Ano." Proč bych nepomohl? Když se nechá vést, nebude to tak těžké, jen musí poslouchat. Já sám po tomto světě chodím stovky let, nemám co na práci. Malé povyražení nemůže být na škodu. Lidé mají kočky a psi, já si z moře vytáhl obrovského hada.
,,Pomohu ti, když mě budeš poslouchat, naučím tě žít společně s lidmi." Přikývl jsem a trochu jsem se pousmál. Zajímavé, co člověk jen tak nenajde vyplaveného na pláži. Plastové lahve, nějaká ta zvířata, mušle... nebo Lokiho syna! Stalo se, nyní jej musím socializovat.
,,Mají spoustu zvyků, ale u tebe budeme muset začít od úplného minima. Chodit, mluvit, jíst... A taky potřebuješ oblečení." Jsme na jakémsi dvorku, ale při takové lijavici jistě žádná hospodyňka nezapomněla venku nějaké oblečení na šňůře, i když by se nám hodilo. Můj byt není tak daleko a osuška mu jako bederní rouška nejspíš poslouží. Celou cestu ho nést nemohu, bude lepší nejspíš začít vyučovat už zde. Ne, že bych ho neunesl, to pohledy lidí, které bychom na sebe přivolali... Kolik jich je nyní na ulicích? Uvidíme. Bude dobré, pokud aspoň kus ujde sám.
,,Kousek odtud mám malý příbytek, ale musíš se naučit chodit. Nejdřív se pokus aspoň vstát." Zvedl jsem se z lavičky, stoupl si před něj a podal mu ruku. Říkal jsem si, že mu to zprvu nepůjde moc dobře. Navíc je unavený. Snad ne tolik unavený, aby neušel tu krátkou cestu.
 
Jörmungandr *Jerome* - 13. května 2021 22:16
jormungander347.jpg
To jsme teda dvojka... Huītzilōpōchtli a Jörmungandr... člověk se upíše
~Huītzilōpōchtli~

Natáhl ke mně ruku. Stále mi přišlo divné, že mám čtyři končetiny. Chvíli jsem sledoval jeho dlouhé prsty a těsně předtím, než to vzdal, jsem natáhl tu svou a podal mu ji. Jako had jsem byl chladnokrevný a teplo, které ze Soliana vyzařovalo, bylo příliš příjemné. Proto jsem jeho ruku nepouštěl a chvíli jsem uvažoval, jaké by to bylo se zkroutit do klubíčka a nechat jej, aby mě zahřál. Umělo se tohle tělo vůbec takhle kroutit.

Vyzkoušel jsem volnou rukou, jak moc ji ohnu. Dostavilo se zklamání. Moc ne. A vůbec. Dokázalo dýchat pod vodou? Jako obrovský had jsem to uměl. Vlastně jsem ani kyslík nepotřeboval, protože jsem byl stvořen bohy, respektive jedním bohem a obryní. Mou matkou Angrbodou, která utekla hned, jakmile mě a mé sourozence povila. Otce jsem viděl jen párkrát, ale většinou v případě, že si chtěl utáhnout z boha hromů. Nemělo mi přijít tolik podivné, že mám čtyři končetiny. Vždyť jsem měl jednou podobu černé kočky, i když to byla jenom otcova iluze.

"Nechci se vrátit zpátky do temnoty," ohradil jsem se trochu víc příkře, protože jen pomyšlení, že bych zase měl být tam, kde jsem ještě před chvíli byl, mě děsila. Jak jsem se tam ale dostal? To mě někdo snad zabil? Neměl to snad udělat bůh hromů? My dva jsme si byli souzeni jako dva největší nepřátelé. Možná i proto, protože mě nedokázal uzvednout. Někdy jsem ty jejich rozumy nechápal.

"Ty bys mi pomohl?" zeptal jsem se Soliana překvapeně. Tohle mi ještě nikdo nikdy nenabídl. Sklouzl jsem k jeho ruce, která se odpojila od té mé. "Jsou nějaké další zvyklosti mikrobů... uhm, lidí?" slova mikrob se asi jen tak nezbavím. Pro mě, když jsem byl v hadím těle, to byli malí titěrní drobečci. Vždyť jsem obepínal jejich svět a jen mimo mé znalosti, které samozřejmě nemám, si mikrobi mysleli, že to bílé kolem jejich světa, je Mléčná dráha.
 
Snový průvodce - 13. května 2021 21:53
gral_bohu7694.jpg
Výslech...
~Thór + Tjefet, Romaniel~

Romaniel si nedělal hlavu z tvých uštěpačných poznámek. Čekal to. Až moc dobře znal příběhy seveřanů, aby věděl, co pro tebe Sif znamenala. To, že ji držel někde na Sibiři pod rouškou nevědomosti, neslo jisté riziko při komunikaci s tebou. Jednu už dostal. Druhou už nechtěl. Tjefet se sice postavil mezi vás, ale vypadal jako někdo, kdo omylem uhne, kdyby bylo třeba.

"Minimálně je tu Sif," odpověděl, i když sám zněl, že takhle možnost byla absolutně pasé. "Jiný bůh nebo bohyně, která utekla z jejich spárů. Nebo se andělům vzdej a určitě se objeví." Co jiného mělo takovou cenu než je bůh a jeho ochota se vzdát.

"Z nikoho nebudeme dělat návnadu a ty," podíval se na tebe Thefet, "ani na to nemysli. Musí být něco jiného, jak ji vylákat ven."
Pak se znovu obrátil na anděla, aby pokračoval v odpovědích.

"Nevím, kolik jich Michael drží pod zámkem, ale pokud se podlehnou, pak je pustí a můžou žít více méně svobodně. Těm, kteří jsou nejvíce užiteční, dokonce nabídne místo v armádě, aby se podíleli na chytání dalších bohů," zněla jeho odpověď na další otázku."Možná je mezi nimi i Sigyn."
 
Heimdall *Rick Mardall* - 13. května 2021 20:34
snmekobrazovky202105100022412499.jpg

Andělíčku, můj strážníčku


Sigyn… Sigyniel?




„Povimm vam, panhove!“ Promluvím s menšími obtížemi na dva serafiny, Tik a Tok jim říkám… Protože jsou jediní, které tady vídám pravidelně jako hodinky. Nicméně, momentálně mě tihle opeření dobráci dá se říci protahovali… Nebo jak by řekli oni, mě tlačili obličejem k podlaze za záměrem spoutání. Pravděpodobně pro dnešní specíální ozdravno-mučící program, který před chviličkou nařídil osobně ten blonďatej pablb Michael. Naštěstí po menší chvilce jištění zezadu mě konečně otočili a začali spoutávat ještě ze předu… Vím, trochu přehnaná bezpečnost, ale kdo se jim diví. Před nimi se válí bůh, co ne jen že jim pobil bratrů víc, než mají pírek na těch svých kuřecích křidýlkách. Ale dokonce zde leží bůh, který je mohl klidně slyšet a vidět každý peprný detail o jejich čistě “pracovním“ vztahu… Hahah, neviděl ani neslyšel... Ale děsně mě baví sledovat ty jejich zhrozené, ulízané ksichtíky, když říkám že jo. Každopádně, právě zamýšlím započít novou jednostrannou debatu o své pouti sem. Doufám, že jsou připravení na opáčko mé jediné hodnotné historky po sedmi set dvacáté...
„Nic takového jsem tehdy… Uh, děkuji!“ Nezapomenu poděkovat, za vyzdvihnutí ze země, zatímco mě někam vedou. Ale to je jejich starost, já mám zase tu svoji.
„Nic takového jsem tehdy nezažil, byla to…“

***
Bitva o Asgard

Byla to opravdu jedinečná chvíle. Pochopte mé vzrušení. Celé věky jsem tam stál, pravidelně usekával hlavu nějaké té zbloudilé skupince obrů či jinému nechutnému netvoru, občas si šel pokecat s otcem, sem tam prohodil slovo s nějakými procházejícími bohy či bráchou Thórem… Znáte Thóra? Ehm, to je blbá otázka. Kde jsem to skončil... Jo, a neustále jsem přemýšlel, co vymyslí tentokrát ten neřád Loki, abych polevil nad hlídkou… Tedy ještě předtím, než ho připoutali do jeskyně a nechali pod hadím jedem, samozřejmě. Jeden bůh by nevěřil, jak dokáže takový zakrslý obřík řvát… No, to je jedno. Ten den byl opravdu mimořádný a temný. Ani si neumíte představit jak jsem se cítil, když jsem hleděl na ty vystrašené lidi. Ženy, muže, děti i starce, doslova celou populaci Asgardu stála na Bifrostu a žadonila o cestu pryč. Bylo to strašné poslouchat ty nářky, prosby a nakonec i nadávky a výhrůžky. A ještě strašnější bylo pomyšlení, že jsem jim nemohl vyhovět, leč jsem jejich přání mohl splnit pouhým mrknutím oka a pootevřením brány. Leckdo by polevil, protože by měl pocit, že to je správné. Já ne, protože zde žádný správný konec nebyl. Smrt je čekala, otázkou bylo jen a pouze kdy… Slyšel jsem vaše rozkazy- Všechen lid pobijte! To neznělo zrovna optimisticky, a to jsem vás už když jste napadli Vanaheim a říkal jsem si: „Kruci, jsme to ale v hajzlu…“ Neměli jsme moc velké šance, naše jediná výhoda tkvěla v tom, že jsme se mohli připravit na obléhání. A tak to začalo. Valkýry sice dělali, co mohli aby odehnali rekordní návštěvnost mé brány, ale spolehlivou uklízecí recepturu jste měli teprve vy s těmi vašimi zlověstnými údery do brány. První úder se postaral o hrobové ticho. Musím přiznat, že i já jsem byl na malou chvíli zaskočen a to jsem slyšel dech každého, kdo za tou bránou byl. Druhou ránou se vznítila panika, lidi utíkali klidně přes sebe, strkali do sebe tak že někteří sletěli do nicoty. Dokonce jsem sám málem sletěl z duhového mostu, když jsem se snažil chytit nějaké nebohé děvče, do kterého strčil ten starý otrapa Ragnar… Nezvládl jsem ji chytit... Umíte si to představit, sletět a nevědět co vás na dně čeká? Oh, jo vlastně vy máte křídla. Moje chyba… Občas na to zapomínám, to víte trhají se vám opravdu snadno.


Což mi připomíná tu chvíli, kdy jste prolomili bránu… Přiznejte, že jste nečekali takové čiperu jako jsem já? Pamatuji si, hah, pamatuji si toho prvního, co se se samolibým úsměvem vrhl přes práh brány. Propíchnul jsem ho oštěpem takovou silou, že odletěl zpátky a zapíchl dva další opeřence, hahah! Huh, to bylo docela vtipný. Ale teď vážně, musím přiznat, že jste mě zprvu zklamali. Na to jak jsem vás viděl postupovat ve Vanaheimu jsem čekal, že budete trochu mrštnější a silnější. I když je fakt, že Vánové nejsou z takového bojového těsta jako my Ásové. Nicméně po těch fakt smutných pokusech se dostat přeze mě, to zachránil ten váš blonďatý šéfík. Jasně, je to sice umračený a vážný trouba, ale musí se nechat že ten jeho nálet s ohnivým mečem byl hodně drsný. A vůbec, kde ten meč vzal? Na rovinu se přiznám, že v tu chvíli mi z toho meče bylo vážně horko… Takové horko, že jsem si musel dát ledovou sprchu ve své pevnosti. Samozřejmě i s těmi, co se ještě nerozpadli v prach… Co čeká bohy, valkýry a dokonce již mrtvé válečníky po druhé smrti? Nějaká prázdnota? Pak tedy budiž jím prázdnota lehká…


***
„Budiž jím prázdnota lehká…“ Zamyslím se vážně na menší chvíli. Sice se snažím vypadat, že se mě to moc nedotýká, ale opak je pravdou. Spousta z nich byli moji přátelé, kteří mě často navštěvovali na osamělé hlídce. Byl jsem jim za to opravdu vděčný a teď když jsem jim to mohl splatit, tak jsem nedokázal pomoci… Jistě, spoustě z nich bylo souzeno padnout během Ragnaroku, ale ten čas ještě nepřišel. A já tím pádem selhal… Potáhnu nosem a zatřesu hlavou, abych odehnal tyhle chmurné myšlenky. Nehledě na můj neúspěch, ještě stále moje stráž neskončila. Ještě pořád ochraňuji přeživší, i když na ně nevidím…

Co ale vidím je jak mě táhnou k hodně vysokým schodům, které… „Au… Au… Au! Sakra! Opatrně trochu!“ Vyštěknu na plno z plic, stejně tu jsou všichni kolem jak hluší duchové. Tohle vyměnili za Valhallu, kde se každý den cpete masem a medovinou? Za místo, které nemá ani hřejivé slunce? Blázni! Jsou to hlupáci a blázni! „Pánové, vážně si cením vaši dobrosrdečnosti, ale jednak chodit dokážu i sám a druhak vás to nezachrání před vaším osudem až se dostanu z těchto řetězů…“ Konstatuji již opět na rovné ploše, ale Tik ani Tok se nezastaví aby vyhověli mé připomínce, pořád mě táhnou jak kdybych byl jen hračka. Děsný servis, ale co čekat od ptačích mozečků… Však moje chvíle příjde, Tika vrazím Tokovi do zadku a potom uvidíme jestli umí aspoň křičet... Měl bych dokončit svoje vyprávění než mi zase uříznou jazyk, děsně nepříjemný.

Odkašlu si a opět se soustředím na svoje mluvené slovo. „Takže… Kde jsme to skončili? No jasně! Moje pevnost!“
***
Moje pevnost! Můj Nebeský hrad vedle duhového mostu... Ach… Povím vám, opravdu skvělé místo k odpočinku. Nikdo neměl lepší výhled než já. A to nemluvím o těch nejlepších chlastacích hrách s Thórem, které jsme tam zažili. Bohužel ten den nebyl určen k takovému veselí… Pokud jste mi… Že jste mi nevypili moji tísiciletou medovinu, že ne?! Ehm pardon, trochu jsem se nechal unést. Ale jestli zjistím, že jste to vylili, přísahám že… Ech-ehm, ano… Pardon… Nádech, výdech... Nyní jsme se museli se zbytkem té neupečené obrany bránit zde. Bylo to hodně drsný, popravdě si nepamatuji kdy jsem byl naposled tak moc špinavý krví a peřím svých nepřátel. Hnus, měli by jste zkusit prach jako máme my, když umřeme. Je to čistotnější, ale to je už vaše věc… Bránili jsme se statečně, ale nakonec jsme zbyli snad jen čtyři, zabarikádovaní v mé osobní zbrojnici. Tehdy bylo jasné už všem, že je konec. A mě docela popadla chuť zkusit zatroubit na svůj speciální roh, který vyhlašoval poslední bitvu bohů. Přeci jen jsem zaslechnul Lokiho, jak se dostal ze svých pout a pravděpodobně si šel dát opáčko s nějakým tím koněm… Vážně doufám, že Gulltopp se tohohle nedožil… Ale tohle mohla být dobrá záminka k mé hudební premiéře. Nakonec jsem si to ale rozmyslel. Jak řekl otec, tohle není Ragnarok, nenáleželo mi zatroubit na roh. Takže vám pěkně děkuji! Takhle si na něj nezatroubím nikdy. Inu, zpět k závěru. Poslední naděje padla, když jsem viděl Thóra, který si šel dát férovku s Michaelem. Vážně jsem si myslel, že mu ten zadek nakope. Přeci jen měl zabít Jormungandra a to je doslova největší užovka jakou můžete na Midgardu a snad vůbec kdekoliv najít. Když Thor prohrál, bylo po všem. Prohráli jsme… Ale prohrát, neznamenalo odejít důstojně.
Poslyšte, udělejte mi radost a představte si nějakou skvělou epickou hudbu do této pasáže.

Povzbudil jsem zbylé tři Einherji do naši poslední bitvy. Znáte to, ty klasické řeči o bratrství a hrdé smrti. Byli z toho naprosto nadšení, sám jsem se dojal k slzám. Byl jsem opravdu hrdý na ty již dávno mrtvé šílence… No, tasil jsem se svého obrovského magického meče! Pomalým krokem došel až k vratům, které nás dělili od opeřenců. Přesekl jsem řetězy a vyběhl společně se svými bratry ven. Garantuji vám, že nic skvělejšího, jsem já a tudíž ani vy, neviděli. Mělo to své kouzlo, bojovat jako kdyby jste už byli mrtví, nedržet se zpátky a jen prostě vzít sebou co nejvíc nepřátel. Ani vlastně nevím kolik jsem vás dostal. Nemáte náhodou přesné číslo? Ne? Dobrá... Bylo to jak zabíjet mouchy na tisíc různých způsobů. Přesekl, rozštěpil a dokonce pár jsem jich rozdrtil i holou pěstí… Takové padavky… Bohužel brzy jsem zůstal úplně sám, pomalu ubíjen drtivou přesilou holubů se vší urážkou. Dokonce jste mi zlomili meč, vy mizerové! Nevěděl jsem, že to je možný… Ale mlátil jsem dál, trhal a udeřil vše, co se mi dostalo do cesty než vás bylo tolik, že jsem neviděl nic než ty vaše bílé onuce. A pak!
...
A pak jsem se probral spoutaný a první, co jsem spatřil byla držka vašeho velitele s ohnivým mečem. Vážně, nemohli jste si tohle odpustit? Tohle se u nás nedělá! Nenecháváme žít své soupeře, necháváme je zemřít se ctí, pokud možno tou nejbrutálnější smrtí jakou dokážeme vymyslet. A když už, tak je rozhodně nebudíme před cizím chlapem, měl jsem pocit že na mě vytáhne ten svůj ohnivý meč a začne dělat kouzla ze kterých už nikdy neusnu… To se fakt zajatcům nedělá, takhle je děsit. Ale zachránili jste to svojí opravdu intenzivní péči o moji maličkost. Ale to už hádám znáte...


***
„Ale to už hádám znáte…“ Usměji se sladce na své mlčící společníky, kteří mě právě dostali k sídlu, kde prý bydlel jejich Bůh, který si musí honit to své ego velkým B. Když se tak ale koukám... Vždy mě zajímalo, jak tu lidi spí. Spánek je důležitý a viděl jsem mnoho vládců, kteří kvůli nedostatku spánku dělali dost šílené a nepochopitelné věci. Vážně není divu, že jejich nejvyššímu archpitomci s vážnou tváří hrabe. Z takové světla se pomine téměř každý. Ale musí se nechat zdejší architektura. Popravdě, kdybych je všechny ne-nenáviděl, docela bych tady,se svojí stříbrnou zbrojí a slušivou přezdívkou Bílý Ás hodil. Jo, hned bych jim tady mohl vládnout. Klidně by si mohli i nechat ty svoje stupidní křídla a divný oblouky nad hlavami. To jedině moje zlaté oči a zuby by dali jasně najevo, kdo je tady pánem. Ale to nehrozí, zde to totiž skončí jedině mým nebo jejich pádem. To jsem si jistý.

„Mimochodem…“ Opět promluvím, protože si vážím jejich tiché společnosti, která mi naprosto naslouchá. „Nevíte, co je dnes v plánu? Minule jste mi sekali uši a mám pocit, že jste mi je blbě přišili, nemohli bychom si dát dnes opáčko a udělat to pořádně až do konce?“ Podívám se na na jejich záda s tázavým výrazem. Místo odpovědi se mi dostane ale jejich akce v podobě klasického vhození na studenou podlahu. „Je-ži-ši! Tak tomu chudákovi nadáváte, že? Pěkně blbý jméno...“ Ach jo, tenhle pocit nesnáším… Projde mi hlavou, když spatřím ty známé runy a pocítím jak mě okamžitě opouští mé síly. Tedy, ne že bych z nich něco zbylo, ale teď s ještě větším hladem a únavou jsem se cítil úplně jako… Smrtelník… Jo, zde byli hrdinové, když mě tak bezstarostně připoutali k řetězům, které byli na zemi. Zajímalo by mě jak by to vypadalo, kdyby je tady žádné runy nechránili... „Tak zase přesně za... Ehm… Nevím, kolik je hodin. To světlo mě děsně mate.“ Řeknu již sám sobě v místnosti, holoubci se totiž ani nerozloučili. Ale jednou promluví! Takže teď asi musím čekat.

Příliš dlouho čekat nemusím a dveře se opět otevřou. Do místnosti přišla překvapivě žena s blonďatou hlavou a co víc, po dlouhé době nová tvář. Čas zaškolit nováčka… „Zdravíčko!“ Vycením zlaté zuby na andílka… Tedy křídla jsem neviděl, ale pochybuji, že dneska začali s přehlídkami mučených bohů. Pravděpodobně se stydí a má je přede mnou zatáhnuté. Asi slyšela, co jsem dělal doma... „Vy musíte být tady jistě nová. Já jsem, uh…“ Škubne mi v břicho bolestí. Před dvěma opáčkami se na mě opravdu vyřádili… „Eh… Pardon, já jsem Heimdall.“ Natáhnu rozbolavělé pravačku ale jen napůl, protože dál mě řetězy nepustí. Ale žena mlčí… Jako Tik a Tok… To je blbý, ty dva zpracovávám docela dlouho, nevím zda mám chuť začít nanovo i s ní… Chvilka trapného ticha přerušovaná pouze řinčením mých okovů, než se dá konečně do pohybu a rovnou natáhne ruku k mému tělu. Tahle jde ihned na věc, to se mi líbí! „Ehm… Rád bych jenom varoval, že jsem děsně lechtivý, takže pozor na…“

Po doteku najednou mnou prošel takový zvláštní pocit. Najednou jsem měl pocit, jako kdybych si na něco vzpomněl. Jen překvapeně dýchám než se podívám na osobu, která mě drží za rameno.
„Sigyn? Co tady?“ Zamumlám tiše a ještě víc překvapeně. Bylo to zvláštní, byly doby kdy mému zraku neuniklo vůbec nic. A dnes jsem nerozpoznal manželku někoho s kým jsem se měl vzájemně zabít... Vypadávám z formy... Nakonec ale jen vycením zlatavé zuby. Tohle není rozhodně skutečné. Co by tady dělala manželka Lokiho? Tohle je určitě nějaká hra, se kterou přišel nějaký z těch jejich andělů. Minule ze mě tahali sny, poté moji kůži, dnes si přišli hrát s moji hlavou. Dobře, tak si pojďme hrát... „Sigýýn! Musím nechat Michaelovi, že teď mě dostal. Opravdu jsem neočekával známou tvář a už vůbec ne tu tvoji. A ještě to udělal tak symbolicky… Pověz, nepřipomíná ti tohle náhodou někoho?“ Zachrastím s řetězy, které mě drží podobně jako jejího povedeného manžílka.
Obrázek
 
Amitiel *Lisa Grey* - 12. května 2021 23:15
gkyk7986.jpg

"Není těžké mluvit,
těžší je říkat pravdu."



Výlet
Gabriel


Gabriel je patrně jediný z těch tří se kterým jsem si troufla takto mluvit. Vážím si ho a respektuji jej jako ostatní, ale přijde mi že je nám obyčejným andělům trochu blíže. Možná za to může ten jeho úsměv, jak se dívá na svět. I tak sem si ale nebyla jistá co řekne.

Trochu se mi uleví když mně do ničeho nenutí. Michael by možná reagoval jinak. "Vím že mám povinnosti. Odpusť, nějak jsem se ztratila v myšlenkách". Stačím říct a sklonit v omluvě hlavu.
Chce abych ho následovala a tak tedy učiním. Roztáhnu svá bílá křídla, párkrát jimi mávnu abych se vznesla nad balkón a o okamžik ještě výš. Pak už letím za Gabrielem, ať už mě chce vzít kamkoli.


Mineme hradby a všímám si zástupu duší. Na chvíli mně napadne že když jsem byla mladá, nebylo jich tolik. Ale jakmile se křesťanství a víra v Boha rozšiřovaly, duší přibívalo. A pak Válka s bohy. Kam jinam by teď měla chodit většina duší, když né k nám? Peklo nepočítaje, to je součástí naší existemce... Je trochu rozdíl létat zde a na Zemi. Mám ráda vítr ve vlasech nebo když se opírá do mých křídel. Když na mou kůži dopadají paprsky slunce. Až tam opět budu, tak se budu chtít pořádně proletět, pokud bude příležitost.


Už když se blížíme k táboru, začínám mít opět ten zvláštní né zcela příjemný pocit. Jakmile přistaneme a vidím tváře bohů, ještě to zesílí. Nikomu z nich se nedokážu podívat do očí.
Připadám si jako v Římě. Za starých dob, kdy bohatí měli otroky. Muselo to být nějak takhle. Jeden špatný pohled na svého pána a je zle.


Gabrielova otázka mě překvapí. I to co řekne dál. Netu#ila jsem že se na to takhle dívá. Chvíli mi trvá než najdu ta správná slova.
"Jsem anděl pravdy Gabrieli. A pravda je to, co v mé mysli vyvolává otázky". Odvrátím od něj pohled a podívám se ke stanům, na bohy pohybující se mezi nimi.
"Metatron mě učil že s nepřáteli nemám mít slitování, pokud s nimi bojuji abych ochránila svůj domov nebo své blízké.
Ale pokud nepřítele porazím, není třeba do něj ještě kopat. Bůh dokáže být hněvivý, ale také projevuje soucit a lásku".



Na chvilku se odmlčím a až pak prohlédnu přímo na Gabriela. Stále stojím, pokud by mě nevyzval ať se také posadím. "Jedna pětina smrtelníků, né-li více, jsou křesťané. Věří v Boha... Panteony bohů už nejsou, porazily jsme je. Nepřátel už není tolik jako dříve. Pokud bychom uhasily i poslední zbytky odporu a už by nebylo proti komu bojovat, co bude dál? Bude pak Michael spokojený?"
 
Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* - 12. května 2021 22:36
20200228_111127883_m(1)(1)5935.jfif

Řekni mi, jak to chceš a domluvíme se

Obrázek

Jory

Neví? výborně. Mohl jsem to tušit. Nejspíš ho sem doopravdy dostali andělé, kteří jej vypustili do moře. Jak se pak ale stal člověkem?
,,Já vím." přikývl jsem. Nemýlil jsem se, mám před sebou stvůru velikého hada, kterého lovil Thór na býčí hlavu. To byl vskutku podivný příběh. Četl jsem ho docela nedávno, severská mytologie má vskutku co nabídnout. Aspoň ohledně příběhů, jinak je profláklá a každý druhý člověk si myslí, že je na ni odborník. Thór ale se svým bratrem pak musí být silní, když mají tolik uctívačů. Dnes si mezi sebou říkají fanoušci, ale chovají se skoro úplně stejně jako lidské ovce, následující své božské modly. Dobře pro ně, já zůstal sám.
Mít před sebou něco, co mělo být tak veliké je fascinující. Jak se já vejdu do drobné kolibřičí schrány? Jak se takový had vejde do člověka? Podivuhodná magie.

Nebyl to on? Ach, dobře. Příčinou té bouře tedy nebyl on, ale někdo jiný? Jak to, že jakmile ho voda vyplavila, vše se uklidnilo?
Co budu dělat s hadí stvůrou? O lidském životě nic neví, o jejich chování, o zvycích, sám nezná ani končetiny, k čemu by mi byl? Mohl bych ho leda tak držet v koupelně a prodat prvnímu bohu, co by se chtěl snažit o svržení andělů. Já po slávě netoužím, nechci bojovat o Svatý grál ani zápolit s křídlatci.
,,Nejsi člověk a jsi zmatený, nechtěl jsem být svědkem možného masakru všech těch supů, co se kolem slétli."Co může Jormungandr vědět o lidském světě nebo o životě padlých bohů mezi nimi? Možná jsem si uvázal kouli na nohu. Ale teď je zranitelný, nebylo by lepší ho prostě jen zabít? Hlavou mi prolétla děsivá myšlenka. Ne... rozhodně ne jen tak.
,,Jsem Solian, podej mi ruku... Vidíš? Takhle se zdraví lidé." Natáhl jsem k němu svou pravici a vzal tu jeho do dlaně, pohnul jsem rukou nahoru a dolů, tak, jak to dnes dělají lidé. Jeho pokožka byla stále mokrá a ta moje stále hřála. Kdyby znal, jak to chodí u lidí, podivil by se tomu.
Díval jsem se na něj, i když mé myšlenky uskočily na temnější stranu, snažil jsem se stále vyzařovat klidnou auru, abych mu dodal na pocitu bezpečí. Ne, že by mu něco hrozilo, ale nechci, aby panikařil a šílel, protože to by mohlo být velmi těžké ovládnout.

,,Jsi syn Lokiho, měls zabít Thóra. Časy se mění, milý hade. Teď máš lidskou podobu. A budeš se s ní muset naučit žít. Tedy, pokud chceš dál žít." Teoreticky bych mu to trápení mohl ukončit. Bylo by to pro něj jednodušší, nemusel by hledat nový smysl života. Skončil by pak jako můj bratr Tlaloc, který neunesl vyvraždění poddaných aztéckého pantheonu.
,,Můžu ti pomoct, nejsem člověk." Moje ruka, pokud se nechal chytit, doteď svírala tu jeho. Občas zapomínám, proto jsem palcem přejel po jeho prstech a pak ho pustil. To nic, hade, vyber si svůj osud a já se podle toho zařídím.
 
Jörmungandr *Jerome* - 12. května 2021 22:01
jormungander347.jpg
Kdo že to jsem?
~Huītzilōpōchtli~

Chtěl po mě znát mé jméno. Kdy jsem ho vůbec slyšel naposled? Řekl ho někdy někdo? Popravdě jsem si nebyl jistý. Teď to bylo jedno. Ani jsem neuvažoval nad tím, jestli jej sám vyslovím správně, a hlavně které z nich by se hodilo nejlépe.
Když jsem se rozhlédl kolem sebe, tak Midgard už nebyl tím, co býval. Ještě teď jsem měl na jazyku pachuť prohnilého moře. Jak v něm mohl být nějaký život, nechápal jsem. Pamatoval jsem si, kdy vody byly nádherně čiré. Maximálně je zašpinilo zvířené dno.

"Nevím, odkud jsme se tady vzal," rozhodl jsem se, že mu začnu nějak odpovídat. Před temnotou jsem měl dost velký výpadek, co se stalo, a proč jsem v ní skončil. Většinu času před temnotou jsem stejně trávil na dně moře, pokud mě zrovna někdo nelákal na volí hlavu.
Na své jméno jsem se musel soustředit. Bylo mi najednou cizí stejně jako tělo, ve kterém jsem přebýval. "Jörmungandr," vyslovil jsem pomalu, abych si byl jist, že jsem nezapomněl na žádné písmeno. Ano, tahle verze jména se ke mně hodila více než Midgardsormr. Necítil jsem se jako had obepínající celý Midgard.

"Bouře uměl rozpoutat jenom Thór." Neměl jsem tušení, proč najednou moře bouřilo. Navíc kdo mě vytáhl z temnoty. Nemohl jsem si být tím jistý, ale měl jsem pocit, že jsem někoho zahlédl, ale silueta byla tak rozmazaná, že nešlo určit, o jakého tvora, popř. druh mikroba se jednalo.

"Nevím, co tu dělám," zakryl jsem si tvář rukama. Ruce jsou divné. Všechno na tomhle těle je divné. "Proč mi vůbec pomáháš?" podíval jsem se na něj. "Byl jsem jenom monstrum, syn boha lží. Měl jsem padnout, ale zároveň můj jed měl zabít boha hromů. Teď jsem nic. Žádné poslání, žádný Ragnarök," můj výlev byl nejspíš delší, než jsem chtěl, ale dusilo se to ve mně. Možná mi neznámý nakonec řekne, co chci vědět nebo alespoň slyšet.
 
Snový průvodce - 12. května 2021 21:31
gral_bohu7694.jpg
Tak jiná prácička...
~Amitiel~
Cassiel je už na stránkách

Gabriel povytáhl obočí. Na jeho dětské tváři to vypadalo až skoro vtipně. Vážný neuměl být a nikdy ani nebyl. Pokud šlo o Michaela, tak ten byl vážnost sama. Rafael byl takový středobod. Sice toho moc nenamluvil, ale oči mu vždy jistým způsobem hrály.

"Za chvíli si jej vezme na paškál někdo, koho by tady nečekal," pokrčí Gabriel nakonec rameny. "A co by sis tak představovala, že bys chtěla dělat, hm? Každý někam jde. Ty tu stojíš. Čekáš na někoho?" v hlase mu zazněla zvědavost. "Anebo víš co. Následuj mě," Gabriel přehodil nohy přes zábradlí balkónu, rozevřel všechny svá křídla a vzlétl. Takhle vypadal ještě dokonaleji.

Chvíli se vznášel na místě, než ses k němu přidala. Pak se rozletěl nad stříbrnými střechami, od kterých se odrážely téměř oslepující paprsky. Nikdo si vás nevšímal. Sice ve vzduchu žádný anděl nebyl, ale jakmile šlo o trojici archandělů, nikdo se nepozastavoval nad tím, že létání nad hlavami ostatní je až příliš neslušné.

Domy vystřídaly hradby, u kterých se nikdy nezavírala brána. Do ní neustále proudil dav lidských duší, ale někdy se stalo, že duše najednou zmizela. Natáhlo se pro ni Peklo a vzalo ji tam, kam patří. Bylo zajímavé vědět, že sice Nebe a Peklo byli absolutní protiklady, ale přitom tu nějaká koexistence fungovala.

Gabriel se rozhodl, že tě vezme na delší výlet, ale tobě pomalu docházelo, kam letíte. Za nedlouho jsi zahlédla vrcholky stanů, které používá armáda andělů, když zrovna táhne. Nyní však stany sloužily jako domov mnoha bohům, které se podařilo konvertovat.

Přistáli jste na okraji tábora. Pár bohů, co si vás všimlo, poslušně sklonilo hlavy a rychle změnilo směr. Panoval tu jakýsi strach, že kdyby udělali, byť špatný pohyb, nesli by za to následky všichni.

"Myslíš si, že je tohle špatně?" Gabriel si sedl do trávy. "Lovíme je jako vlk svou kořist. Když se nepodrobí, nemáme pro ně využití. Když se podrobí, tak jsou jen vzdálenou vzpomínkou svého já," zdálo se, že měl snad nějaké pochybnosti?
 
Thór *Chris Hemsworth* - 12. května 2021 19:50
bf15b48b90ac54d5fcc2fa5e8621babc2932.jpg

VĚZENÍ

Romaniel, Tjefet




Je mi úplně jedno jestli zrovna teď mám svou vlastní sílu nebo ne. Troufám si říct že i jako smrtelník bych byl docela v kondici. Kdyby se ten šmejd chtěl rvát, nezdráhal bych se vzít židli a roztřískat ji o něj. Ať na mě Tjefet kouká nebo ne, musí chápat jak se teď cítím. Hádám že pro to mi "povolil" aspoň tu jednu ránu. Naštěstí pro něj má opeřenec tolik rozumu aby nic nezkoušel.

Dívám se na něj a zatím neříkám ani slovo. To já sem tu od toho abych se ptal, né obráceně. Zmíní lidské jméno Sif a já se jen trochu zamračím. Samozřejmě že bych mu rád vrazil ještě jednu, ale nejsem zvíře. Jmenuje se Sofia asi tak jako já se jmenuju Chris.

Při zmínce o Armoniel pozorně poslouchám.
Vede padlé anděly?
Podle toho co Romaniel říká mi to přijde jako komando dokonalých zabijáků. Nemyslí, nemají žádné výčitky. Pro to jim nevadilo masakrovat ty lidi na mostě. "Nemohu říct že by mi tě bylo líto. Nikdo nemá rád zrádce". Mohlo by se namítnout že zradil kvůli nám, ale to je mi jedno.


Když Tjefet zmíní Sigyn, tak se na anděla pozorně dívám jestli nelže. Také si povzdychnu když řekne že o Sigyn nic neví, v tomhle mu věřím. Nevadí, určitě to půjde ještě jinak. Tjefet mi bere slova přímo z úst, takže ho nechávám aby mluvil.
Když i tentokrát anděl odpoví, tak se ušklíbnu. "Narozdíl od vás, já nejsem zloděj. Nabídl bych tebe, ale to by asi příliš lákavá nabídka nebyla". Možná by se zrádci chtěli pomstít, ale kdo ví...


"Mluv na rovinu, co by chtěli?" Zeptám se a pak mně napadne ještě jeden dotaz. Když ta slova vyslovím, tvářim se opravdu vážně. "A jaké další bohy vězníte? Severské, Egyptské, Řecké.. Všechny. Mluv".
 
Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* - 12. května 2021 15:54
20200228_111127883_m(1)(1)5935.jfif

"Mladý" seveřan

Obrázek


Nesl jsem mladíka do ticha, do klidu, někam, kdy budeme nerušeni lidmi. Hledal jsem vhodné místo, spokojený, že za námi nikdo nejde. Lidé... jsou tak zvědaví. Nejspíš počasí je nutí nepronásledovat mne. Možná pak i má slova. Je to můj amigo... Co je asi zač? Vypadá tak zmateně, nejspíš právě odněkud spadl, nebo ho někde drželi andělé a teď se rozhodli jej pustit, vstříc rozbouřenému moři? Jaký to má smysl? Takhle sám o sobě ani nevypadá nebezpečně, tak co tím sledovali? Možná utekl sám, ale ocitl se na nečekaném místě... Třeba je to bůh, třeba zrůda. To budu nyní zjišťovat!

Našel jsem malý altán, s lavičkou, na klidném místě v jakémsi dvoře. Posadil jsem objekt svého zájmu na lavici a poodstoupil jsem dva kroky dál, abych si ho prohlédl. Lidská schrána, v níž se ukrýval, byla trochu pošramocená, na většině míst stále mokrá a studená, musela mu být zima, pokud ji cítí.
,,Začni první, kde ses tu vzal?" Nemusím se mu představovat, dostal jsem ho od lidí, měl by mi být aspoň trochu vděčný a představit se první.
Prohrábl jsem si dlouhé vlasy a jak jsem narazil prstem do jednoho z mě tak známých pírek, vytáhl jsem ho a zahodil. Nevím proč, ale vadí mi tam, vybírám si je, je to skoro jako nějaký zlozvyk. I když vím, že se zase vrátí.
Seveřan... výborně. Přikývl jsem k němu. Ano, lidský svět. Po jejich Midgard. Mají pro všechny věci moc názvů. Mohou si to dovolit, jejich bohové jsou slavní. Díky fascinaci amerických filmových producentů a popularitě malovaných knih zvaných komiksy, kde vystupuje Thór a jeho bratr Loki, se severští stali velikým fenoménem a zná je téměř každá lidská bytost po celém světě. Ani jednoho z nich jsem zatím nepotkal, ani po takových setkáních netoužím. Andělé jsou divoši, jistě je nahání, kde mohou.
Vypadal tak zmateně! Možná to není bůh... zdálo se, že na lidské tělo není vůbec zvyklý! Nejspíš se tedy jedná o nějakou zrůdu. Temnou a velikou, bouřící v moři. Prvně jsem tam viděl cosi jako úhoře, ale žádnou rybí zrůdu u seveřanů neznám. A pokud není ryba, pak drak? plaz? had? A v moři...?
,,Řekni mi své jméno." Natočil jsem hlavu na stranu a podíval se po nějaké známce jeho původu, šupiny, blány mezi prsty, cokoli... Něco, co by jej prozradilo. Žádné podivnosti jsem nenalézal a tak jsem se po chvíli posadil vedle něj. Možná už mám představu.
,,Tys způsobil tu bouři?" Pokud ano, pak nejspíš mám odpověď na svou otázku, neuvěřitelné. Taková zrůda a já ji nesl v náručí. Můj hlas však zněl klidně. Je tak vyjukaný, že mi nejspíš nebude chtít ublížit a se seveřany žádné účty nemáme, oni ani neví, že existujeme. Já možná znám jeho, a mé jméno mu stejně v obrázku nepomůže.


 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.26753306388855 sekund

na začátek stránky