Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1322


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 25. prosince 2018 23:33Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 17. února 2020 9:55 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 16. února 2020 20:36Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je onlineHádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 16. února 2020 20:36Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 07. února 2020 17:17Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 15. února 2020 9:26Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 16. února 2020 20:36Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 17. února 2020 9:55Dionýsos *Otec Dennison*
 
Thór *Chris Hemsworth* - 19. července 2018 20:40
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

CO DÁL?
Váli, Nárvi, Loki, Hela, Matet




Né, opravdu se mi to nelíbilo. Tohle všechno, ta situace ve které jsme. Kdo ví jak dlouho jsme byli na Helheimu. Vrátíme se a jsme pořád ve stejný kaši. Nedávám to na sobě znát, ale už toho začínám mít pomalu dost. I já mám své hranice toho co snesu. Co se Váliho týče, zdá se že za události v minulosti dává vinu Lokimu. Svým způsobem ho i chápu, ale teď na to opravdu není vhodná doba. "Bude to znít asi divně, ale né za všechno může on. V tomto případě by vina padala na hlavy mnoha, včetně mně". Řeknu ještě naposledy mladíkovi. Pak už skutečně vyrážíme za Lokim.

Ten jeho pokus o odstrčení mé ruky ignoruji, jedná teď bez rozmyslu, ale zcela chápu jak se teď cítí. Nalézt dlouho ztracené děti a zároveň přijít o svou milovanou, to musí být opravdu hrozné. Egypťanku sevřu v náručí a kouknu na Lokiho. "Rozumím tvé zlobě, opravdu. Ale nech si ji pro ty kteří si to zaslouží". Těžko najít slova kterými bych ho utišil. Snad bude myslet aspoň na Helu a ty dvě horké hlavy, co po sobě vrhající vraždící pohledy. Jeden problém po druhým.

Garmr? Zmateně kouknu na Helu. Jo, to psisko by se teď opravdu hodilo. Jenže najít ho není tak snadné jak se řekne. "Jo, za to můžu asi já.. Na Helheimu sem měl trochu potíže a tak nám tam Garmr pomohl. Bohužel byl při tom zraněn. Omlouvám se". Osvětlím aspoň trochu Lokimu. Ještě štěstí že se tam tenkrát objevil, nevím jak by se mně samotnému proti té stvůře dařilo. Najednou Hela znovu vykřikne a já se skoro leknu. Vidět z ničeho nic takovouhle bestii... ještě že je tu s námi.

"Rád vidím že jsi v pořádku chlupáči". Řeknu směrem k psovi. Trochu mně štve že nás jen tak nechal v té poušti, mohli jsme se spoustě věcí vyhnout. Ale budiž, na Helheimu nám všem zachránil život, nemám mu tedy co vyčítat. Znovu kouknu na Lokiho a přemýšlím. Kam se tedy vydat? Můj domek v Malibu? O tom budou vědět... Ani v Dánsku by to nemuselo bejt bezpečný... Už vím! Sice tam nebude signál a elektřina, ale na to teď kašlu. Hlavní je mít bezpečný úkryt a na to je tohle místo jako dělané. Fakt by mně překvapilo když by se tam objevil nějaký opeřenec.

Podívám se tedy na Garmra. "Jezero Mjøsa, v Norsku. Na jižní části je tam kousíček od břehu starší domek. Zkus nás dostat tam". Pokusím se vysvětlit psovi. Doufám že to zvládne. Určitě už byl na různých místech, dostat nás tam by tedy neměl být problém. Jedná se o takovou chatku, kterou sem před pár lety odkoupil. Kdysi tam přebývali rybáři, ale z té oblasti na jezeře prý už všechny ryby zmizeli. Což je tedy hloupost, sám sem tam bez větších problémů několik ryb chytl. odkaz, odkaz. Luxus nás tam nečeká, ale měli bychom mít klid.

Voda půjde ohřát a v krbu se rozdělá oheň. Je tam i jedna velká postel, u krbu gauč, malá kuchyňka, koupelnička se záchodem a venku loďka kdyby chtěl někdo třeba na jezero. Ideální místo na odpočinek. A proč že něco takového vůbec vlastním? Řekněme tomu třeba sentimentalita... I bůh hromu potřebuje jednou za čas místo kam se zašije a kde ho nikdo nebude rušit.
 
*Árés* Alexander Rubin - 16. července 2018 19:05
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Moje bohyně je zpátky


Team A je však stále v průseru

Obrázek

Samozřejmě, že jsem měl tušit, že to nevyjde. Provázela mě smůla, jako kdybych si nějakým způsobem znepřátelil Fortunu.
A tak jsem sledoval, jak se granát, naše šance kutálí do rukou nepřátel.
Aspoň jsem to zkusil. Povzdechl jsem si a čekal, co všechno se kvůli tomu posere.
Ruku jsem stiskl v pěst, jak se mi jejich smích nelíbil. Nejraději bych jim namlátil a nalámal jim křídla na padrť, ale na to jsem byl indisponován, díky svojí ženě, která si na mne nepamatovala. Fakt dokonalá situace.
Mimoděk jsem na ni pohlédl. Měl jsem pocit, že v nich vidím oslepující hněv a to vůči mé osobě, protože nikam jinam se nekouká. Zarazím se.
Tak přeci jen se mi něco podařilo? V duchu se pousměji. Je možné, že moje bohyně je zpátky.

Což je mi následně i potvrzené, když se vymaní z jeho sevření a ocitne se mezi námi. Představoval jsem si, když k nám skákala, jak přitom hrála hudba. Vlasy jí zářily oslepující září a ona s nimi pohazovala. Pak na mně zamávala a poslala mi vzdušný polibek, který se proměnil na srdíčko.
Jak rychle se ta představa objevila, tak i zmizela. Asi to celé bylo způsobené ztrátou krve.

”Cokoliv, zlato.” Pronesu. Nechám si od ní hodiny a hodiny nadávat. Nechám se klidně od ní zmlátit, tedy v případě, že to následně skončí v posteli. Ale prostě cokoliv za to, že je zpátky.
Do očí mi vyhrknout slzy radosti, ale zadržím je včas. Bylo by to opravdu potupné.

Čas nám však nepřeje.
Jen se ještě pohledem zastavím nad jejím zraněným, které bude potřeba, až to celé skončí, rychle ošetřit.
”Zasraní andělé, nedají nám ani chvíli.” Zavrčel jsem a hrábl jsem nezraněnou rukou ke svému pasu, abych vytáhl další granát, tentokrát jsem kašlal na nenápadnost a měl v úmyslu ho vyzkoušet, když tam ten nám byl k ničemu.
Plán byl opět jednoduchý, vytáhnout granát, pomocí zubou jej odjistit a potom s ním mrsknout o zem. U toho posledního to ztroskotalo, protože se na mě vyřítil nepřítel, jež si toho co dělám pravděpodobně všiml a povalil mě na zem a tak jsem rychle přehodnotil situaci a místo na zem, jsem ten granát narval do chřtánu domu vlkovi a pěkně hluboko do krku, aby se jím pořádně nažral. V té chvíli jsem nad něčím pořádný nepřemýšlel.
(33% + všechny bonusové hody = Drahá Athéno, nejsi jediná, kdo neumí házet.)
 
Artemis *Alyss Ellery* - 03. července 2018 14:50
artemis_alyss28072.jpg
Polibek patřící někomu jinému
~Triple A~

Áreův plán poslat všechny anděly pryč díky granátu ztroskotal na jedné maličkosti. Na Athénině nešikovnosti. Z míry vyvedená bohyně hrající s bohem války mělo za následek, že ji protiandělský granát vypadl z ruky a odkutálel se k nohám jednoho z nich. Výrazy na andělských tvářích mluvily za vše. Nepokoušeli se skrývat své pobavení. Utvrdila je v tom i vaše zoufalost. Poslední naděje zmizela stejně jako letní sníh. A nebo ne?

Nedokázala jsem si vzpomenout na dny strávené s Áreem, o kterých mi vyprávěl. Možná bych k němu znovu neprocitla, kdyby neudělal to, co udělal. Nejdřív jsem stála netečně a bylo mi to jedno. To se nedalo říct o mém druhém já, které neskutečně křičelo a bušilo do bariéry v mé mysli, za níž byly skryty všechny mé vzpomínky a prožitky.

Anděl za mnou si nevšiml, že se mi lehce zatřásla ruka. Jen ten, kdo mě znal velmi dobře, si mohl všimnout krátkého záblesku v očích. Záblesk neskonalého hněvu, který byl směřován na Área.

První prasklinou prolétl obraz Área s šedě zakaleným pohledem. Další pak jak skočil do cesty ráně, aby mě ušetřil bolesti. Bariéra začala pomalu pukat. Tříštila se jako neprůstřelné sklo. Velmi pomalu a těžce. Mé, už nyní jsem to věděla, skutečné já se bilo se vší vervou a využívalo vzteku a žárlivosti, kterou se Áreovi podařilo probudit. A musím říct, že byl krásný pocit se opět cítit sama sebou.

Hrot nehrot u mého krku, svěsila jsem luk a prudce udeřila anděla loktem následně mu uštědřila ránu hlavou do jeho hrtanu. Slyšela jsem jeho překvapené chrčení. Vypletla jsem se z jeho sevření, i když mě ošklivě poranil. Teplá krev mi smáčela hrudník, ale to bych musela být obyčejný člověk, aby mne to okamžitě skolilo. Později to bude asi problém, ale teď mnou proudil adrenalin.

"Tohle si ještě vyříkáme," sykla jsem na Área, když jsem k nim přiskočila a vystřelila po svém vězniteli. Ten idiot měl větší kliku než trpaslík Štístko, protože zrovna klopýtl a šíp proletěl těsně kolem jeho ucha. Jeho jméno jest Behemiel.

Ostatní andělé na sebe nedali čekat. Manakel, což byl anděl, kterého předtím trefila Athéna, si konečně vytáhl oštěp a se zuřivostí se na bohyni vrhl i s ním v ruce. Mtniel a Thegri spojili své síly, při čemž Mntniel se proměnil v obrovského sněhově bílého vlka se stříbrnýma očima a Thegri na sebe vzal podobu těžkého vlčího brnění, které se lesklo jako měsíc za úplňku. A já se pokusila zmocnit granátu, který měl u sebe Hariel.

HODY
 
Athéna *Annabeth Ness* - 30. června 2018 19:21
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Semper fidelis
~ A x A x A ~



Nedalo se říct, že by se situace vyvíjela dle mého gusta. Na druhou stranu jsme stěží mohli očekávat, že proti velikosti řeckého božstva, nás, kteří jsme chodili po zemi v době, kdy bylo lidstvo směšnou hrstkou vyplašených zvířat, poslali nějaké pěšáky, malé skrčky, kteří nedokážou vzít ani jednu ránu. Ruce jsem měla pevné, jako by byly vytesané ze skály. Nezaváhám.

Chce to boha, aby dokázal porazit boha a tak se Artemis stala loutkou tančící na nitkách jak její loutkář pískne. Opětovala jsem zavrčení zraněného, zatímco jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. Artemis zjevně nebyla při smyslech, neboť její přesná muška právě stála Área notnou část svalstva v rameni.

Motherf-
Málem jsem zasyčela nahlas, společně s fyzickou reakcí na tu bohapustou lež mi však došlo o co se Árés pokouší, což mi zabránilo od chuti rozrazit i jeho spodinu lebeční. Usmála jsem se na něj co nejzamilovanějším úsměvem jsem vzhledem k situaci a své momentální náladě dokázala.
Nebyla jsem si jistá, co říct, místo toho jsem se pokusila vyplnit Áreovo přání a naši jedinou šanci na záchranu... a mizerně selhala (9%)
 
*Árés* Alexander Rubin - 19. června 2018 18:25
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Blafujeme, tedy zatím aspoň já


Team A

Zasyčel jsem bolestí, když mi ramenem projel šíp, který po mne vystřelila Artemis a nevěřícně, částečně i zrazeně jsem se po ní podíval. Nemluvě o tom, že se zbraní jsem se mohl rozloučit neb mi spadla k nohám.
Ovládají ji. Došlo mi, když jsem si všiml toho loutkaře, který stál za ní a tlačil jí vzápětí šíp na její přenádherné hrdlo, aby kladl důraz na to, že to myslí vážně.
Hleděl jsem upřeně na svou krásku. Kdyby na jejím místě byl kdokoliv jiný, tak bych nejspíše nezaváhal a vystřelil po něm, dokázal tak, že mi je dotyčná osoba ukradená a trumf druhé strany je zbytečný, tak abych zasáhl rameno a mohl tak poslat pár dalších výstřelů po někomu, kdo si bude hrát na vyjednavače. Je to jedna z věcí, které nade vše nesnáším a teď se děje. Nemluvě o tom, že to vypadá, že oni mají opravdu eso v rukávu.
Tak to teda ne, vy zkurvení opeřenci.

Nicméně v hlavě se mi pomalu rojil plán. Nemám sice zbraň, ale mám tu granát ke kterému se potřebuji, co nejvíce nenápadně dostat. A mám tu taky komplice, který by mi s tím mohl pomoci a to Athénu. Potřebuji, aby se ke mně dostala, co nejblíže, vzala jej a hodila.
Jak to jen udělat?
Mysli... mysli…!
Nutil jsem se. Tlačil nás čas. A tak jsem se zmohl na jediné, co dělají lidé v zoufalých situacích. Začal jsem se smát.
”Opravdu si myslíte, že mi na ní záleží?” Zeptal jsem se po chvíli, co jsem se opět nadechl. Tímto bych je mohl opravdu neskutečně zaskočit. A třeba ve své drahé zrzce něco probudit. Třeba žárlivost… k čertu… něco
”Spletli jste si ženu, drazí opeřenci.” S tím jsem natáhl po Athéně zdravou ruku, abych jí k sobě mohl přitisknout a mrkl přitom na ní. Doufajíc, že to se mnou bude hrát.
Ve chvíli, kdy byla u mně, tak jsem jí zašeptal do ucha.
”U pasu mám kamaráda, který se těší být ukázán světu.” Doufal jsem přitom, že to pochopí. Zatraceně. Nešlo to prostě říct jinak, potřebuji, aby neměli nejmenší tušení do poslední chvíli a říct na rovinu, že tam je granát by asi nebylo to nejlepší. (53% procentní úspěšnost + 7% bonus čili 60%)
A aby to bylo věrohodné, tak jsem bohyni políbil a představoval jsem si přitom, že ten polibek se koná se zrzkou.
Funguj… můj pláne, prosím, funguj.
 
Artemis *Alyss Ellery* - 19. června 2018 15:06
artemis_alyss28072.jpg
Měsíční peklo
~Triple A~

Andělé nečekali, že bohové budou imunní vůči jejich kouzlu. Nepřipravovali se na nic podobného, a proto klidně stáli do poslední sekundy, kdy jedním proletěla kulka a dalšího vzápětí trefil oštěp do ramene. Ostatní sebou trhli a instinktivně uskočili. Ten, kterého trefil bůh války, vyzkoušel sílu kulek lovců a rozplynul se modravém mraku. Anděl s oštěpem vycenil zuby s očima upřenýma na Athénu.

Zaslechla jsem lusknutí v hloubi své mysli. Pozvedla jsem obočí a otočila hlavou. Překvapeně jsem hleděla na Área se zbraní v ruce. Něco mi uniklo? Pak jsem to ucítila. Někdo se za mnou objevil, rty pohyboval těsně u mého ucha. Neslyšela jsem slova a ani bych jim nerozuměla, ale cítila jsem jeho potřebu. Má mysl byla plná cizích pocitů a mé vlastní myšlenky zmizely. Nebyla jsem to já. Věděla jsem, kdo jsou oba bohové a přitom jsem ztratila veškerý zájem o jejich existenci. O svou existenci.
Natáhla jsem luk s vsazeným šípem, zamířila a vystřelila. Nechtěl nikoho zabít, jinak bych trefila přesně. Hrot šípu se Áreovi zavrtal zezadu do ramene zvednuté paže. Jemu to muselo působit neskutečnou bolest. Mě to bylo jedno. Vzala jsem si další šíp, který byl tentokrát určen pro Athénu. Vložila jsem šíp do tětivy a napnula. Čekala jsem.

"Nejsme tu proto, abychom vás zničili," mluvil anděl za mnou. Byla jsem jeho štít i zbraň. "Pokud mi nedáte jinou možnost," jeho oči se střetly s Aréovými. Z toulce mi vzal šíp a hrotem se dotkl mého krku, "nedáte mi jinou možnost, než vás nechat odstranit," táhl rukou dolů a udělal mi malou ranku, z níž se začala řinout krev. Nehnula jsem ani brvou.

Ostatní andělé, přesněji pouze čtyři, protože jeden si stále pokoušel vytáhnout oštěp, rozestoupili a obklíčili bohy kolem dokola. Já s andělem uzavírala kruh.

Áree, pomoz mi, tichý hlásek, který jsem nevnímala, se zoufale ozval.

"Záleží vám na ni," být to já, tak mi je jeho blízkost velmi nepříjemná. "Pro nás její život nic neznamená. Záleží na vás, jak budete jednat dál. Dobrovolně se vzdejte a pojďte s námi."

Zobrazit SPOILER
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 19. června 2018 11:14
loki94861.jpg
S kým si myslíš, že mluvíš?!
~Váli, Thór + Nárvi, Hela a Matet~

To se řeklo snadno. Držte se blízko u sebe. Nárvi měl stále v hlavě představu, že se na něj bratr z ničeho nic vrhne. Hela, ač byla malá, cítila Nárviho chmurnou náladu a tak se ani nesnažila jej tahat za vlasy nebo dloubat do obličeje. Upírala k Válimu svá obrovská modrá kukadla. Vypadalo to, jako by jej studovala (Hela).

Nárvi neobviňoval Thóra z toho, co se stalo, ale nevinil z toho ani otce. Nechápal, proč je Váli takový. Jediné, co jejich otec udělal, bylo, že je miloval a ochraňoval. Samozřejmě, že slyšel, co se o něm povídalo, ale s takovým člověkem by jeho matka určitě nezůstávala a to, že tu byl teď, dokazovalo jeho loajalitu k rodině. Pokud měl někoho vinit, tak jedině Všeotce. Ale to si nechal pro sebe.

Následoval Thóra, ač nerad. V jeho hrdle se začal tvořit knedlík. Tak blízko a opět by spatřil svou matku, ale takové štěstí mít zjevně nemůže. To, jak se jeho otec nyní choval, chápal. Měl o ni strach. Zůstal stát u autobusu v takové vzdálenosti od Váliho, aby se dalo říct, že jsou blízko sebe a zároveň mu to nebylo nepříjemné.

Ale zpátky ke mně. Od mého pokusu vytřást z ženy duši mě zastavil Thór. Pokusil jsem se jeho ruku odstrčit, ale jako bych narazil na skálu. Zkusit to větší silou, můžu znovu žádat Nárviho o léčení. Pouze jsem po něm hodil ne zrovna příjemný pohled a bránit mu, aby si převzal Matet, bylo stejné jako pokusit se najet autem do tanku. Postavil jsem se a všiml si, že oba dva mí synové stojí vedle sebe s určitým odstupem.

"Chci najít tvou matku a ona byla poslední, kdo ji viděl," zavrčel jsem skoro stejně jako Váli. Jeho záblesku v očích si nešlo nevšimnout. Pohled na staršího syna mě naplňoval vztekem. V životě bych to neřekl nahlas, ale Thór zachránil situaci. Jeho vždy horká hlava byla nyní podivně chladná.

"Na hotel můžeme zapomenout," dal jsem ruce v kříž a svůj pohled přenesl na egypťanku v bohově náručí.
"Galml!" zvolala Hela.
"Co?" znejistěl jsem. Bylo to ta dávno, co na mě moje děti šišlavě mluvily. V té době jsem se jim ani nepokoušel rozumět.
"Garmr," přeložil Nárvi. "Naposled se nám jej nepodařilo přivolat."
"Protože se někomu podařilo ho tak zranit, že jsme jej museli nechat v Londýně," zamračil jsem se na Váliho krátce, a hned se podíval na Nárviho.
"GALML!!" Hela netrpělivě ukázala prstem někam za mě. Otočil jsem se a málem se lekl. Těsně za mnou stál obrovský černý pes s rudýma čtyřma očima a tlamou tak velkou, že by i Thórovi sežral celou paži. Jeho hustá černá srst byla zcuchaná a slepená krví. Drápy měl obrovské, a kdyby se ještě nadechl, určitě by mohl být klidně dvakrát tak velký.
Zakoulel jsem očima. "To na sebe nemůžeš vzít méně nápadnou podobu, pse?"
Garmrovy čtyři oči mrkly. V jedné chvíli tu stál pekelný ohař, v druhé menší pes s vyplazeným jazykem Garmr. "Máme odvoz," podíval jsem se na Thóra. "Pokud tě napadá kam, stačí mu říct."

Zda Loki slyšel to, co Váli dodal + Thór
 
Athéna *Annabeth Ness* - 07. června 2018 11:04
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Et lux perpetua luceat eis
~ Trojité A ~



Že by to mohla být past, jsme si mysleli všichni už od začátku. Teprve v následujících se však náš šestý smysl potvrdil.
Šla jsem první, s kopím připraveným zapíchnout do čehokoliv, co by se mohlo nečekaně pohnout a očima přejížděla po symbolech. Neznala jsem jejich přesný význam, ale něco na nich mi ježilo vlasy na krku. Na druhé straně mi také adrenalin z té situace dodal řádný vztek, takže jsem byla ochotná a připravená rvát se jako lvice s čímkoliv, co na nás čekalo.

Kéž by nic nečekalo!

Artemis se pohybovala jako na obláčcích, naprosto neslyšně. Čas od času jsem nepatrně otočila hlavu, abych se ujistila, že tam vůbec ještě pořád je. Árés uzavírající naši skupinku mi dodával odvahu jakou jsem dlouho necítila. Lepšího bojovníka jsem si nemohla přát, ačkoliv jsme spolu vcelku často nesouhlasili.

Byla to past. Že jsme nakráčeli přímo do ní bylo zřejmé hned jak jsme se ocitli ve společnosti bludiček. Za námi spadla zlatá síť, která nám zabránila utéct, i kdybychom chtěli. Zírala jsem na světlo, které jako by mě volalo, a téměř nezareagovala na přítomnost andělů.
Pak mi ale blesklo hlavou, jak nepřirozené to celé je, aniž bych však pohnula brvou. Pokoušela jsem se co nejlépe napodobit prázdnotu v Artemisiných očích. (83%)

Vyčkávala jsem.
Bylo téměř jasné, že pokud se neztratí v hlubině myšlenek i Árés, zaútočí. Proto jsem počkala, dokud ta situace nenastane. Poté jsem i já prudce mrštila svůj oštěp na jednoho z andělů. (65%)
 
*Árés* Alexander Rubin - 20. května 2018 22:47
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Pasti, pasti, pastičky


Team A

Celou dobu mi v hlavě znělo, jako nějaká mantra pronesená slova mé bohyně.
Nejsi v tom sám.
Možná jen, kdyby sis na mně vzpomněla, věřil bych tomu.
Nic jsem však neřekl a dalo by se říci, že jsem byl celou dobu zamlklí.
Částečně z toho důvodu, že se mi to nelíbilo. Ten pocit, kdy se musí čekat na to, co přijde a kdy to přijde. Nesnáším čekání.
Samozřejmě, že tu však byla i ta část, která se na to celou dobu neskutečně těšila. Až se mi dostanou pod ruku ti parchanti, co jí to provedli a já si na nich smlsnu, jako na nějaké svačině školního outsidera.

”Jasně, poklad.” Pronesl jsem a ušklíbl se přitom. Nechce se mi věřit, že by mělo být jednoduché se k němu dostat.
Nikdy mi nepřišlo, že by Artemis byla naivní ženou. O to víc mne to nutí se sám sebe ptát: Co provedli s mou přenádhernou bohyní? Zda je možné, něco takového zvrátit a pokud ano, tak jak?
Odolal jsem nutkání zatleskat bohyni moudrosti ohledně její skvostné dedukce. Nebyl čas na nějaké handrkování a tak jsem si jen pokrčil rameny a vpustil dámy před sebe.
Co vám budu povídat, z velké části kvůli tomu, abych se mohl dívat na pozadí své bohyně, protože to je famózní.
Nedával jsem si nějak pozor, abych našlapoval tiše jako myška. Chtěl jsem, aby o mně věděli, aby věděli o tom, že si jdu pro ně a že je čeká velmi nepříjemné střetnutí. Jdu si pro odvetu a pomstu.

To je snad nějaký pošahaný žert? Napadne mne ve chvíli, co se začnou objevovat malá světýlka. (40%+10 bonus= 59%)
Pohlédl jsem na dámy, jak na něco takového reagují. Zkusil jsem provizorně cestu zpátky, abych následně zjistil, že se jen tak nepůjde vrátit.
Zatraceně. Jak chcete. Fajn, ať je po vašem.
Ani trochu se mi nelíbilo, že Artemis vypadá jako kdyby se nacházela v nějakém transu. Obzvláště, když tam stáli ti samolibí parchanti. Na to, jak je na tom Athéna jsem se tak nezaměřoval.
”Vy zkurvysyni!” Zařval jsem na ně a rozhodl se vypálit po jednom ze zbraně, kterou jsem doposud třímal v ruce připravenou.
Tak se předveďte, jak fungujete. Prohnalo se mi hlavou, ještě před samotným výstřelem. (84%)
 
Váli *Valerius Liarsson* - 20. května 2018 22:42
valiko34786.jpg
Na mostě a bez matky
- Thór a Loki (+ Nárvi, Hel a Matet) -

Vážně mi řekl chlapče?
Napadne mě s pozdviženým obočím, vždyť když mě postaví a narovnám se tak si hledíme zpříma do očí. Na druhou stranu, chápu... naposledy mě viděl jako chlapce a zvyk je železná košile, jak říkají smrtelníci. Tak či onak radost z toho, že vidím boha v jehož stopách jsem chtěl jít jako velký bojovník, se nijak nemění.
Symbol Thórova kladiva na mém krku neunikne jeho pohledu a na to se jen pousměji. Na víc není prostor, jelikož se situace zvrtne, vlivem mého postřehu, někam úplně jinam. Otec vystřelí jako, kdyby ho někdo píchl do zadnice vidličkou a zmizí ve spleti motorových vozidel. Tak se ve svém potrhaném oblečení opírám o Thórova silná ramena, než si mě všimne Nárvi s malou v objetí.
A do hajzlu…
Co jsem vlastně čekal? Že se tu objevím, padneme si do náruče a uslyším konejšivé “odpouštím ti, že jsi mě sežral”? Bohové, já jsem taky kus hovada. Bylo by nejspíš daleko přínosnější, kdybych zůstal někde jinde a nechal na sebe kontakt s tím, že by mi pak máma zavolala, že je vše v pořádku a nějak nám naše setkání později lépe připravila.
No nic. Matka tu není aby mi nějak uhladila píseček a je pozdě přemýšlet nad tím, co jsem měl vlastně dělat.
Možná příště přemýšlet by neškodilo…
Ta myšlenka mi až moc zní jako Forsetiho hlas a nad tím uvědoměním lehce nakrčím nos. Hlavu mám sklopenou a pohledem provrtávám zem, takže by si toho úšklebku neměl nikdo moc všimnout.

Vzhlédnu k bratrovi a být vlk tak mám uši sklopené a ocas stažený. Chtěl bych něco říct, ale sotva se pohnu, Nárvi couvne. Přirozená reakce a naprosto pochopitelná. Co mám říct? “Bratře, neboj se mě, já tě nekousnu.” Asi těžko. Bude se bát, ať řeknu cokoli a já se mu ani v nejmenším nedivím.

Trapnou chvíli ticha přeruší Thór, budiž pochválen. Omlouvá se a nabádá nás ke spolupráci s odložením všech křivd. Problém je, že všechno mezi námi je naprosto oprávněné a nelze to smáznout jednoduchým “co jsme si, to jsme si, teď máme jiný problém, tak pojďme řešit ten a zapomeneme na minulost.”
Na minulost nejde zapomenout.
Bolí to.
”Thóre… Není to tvá chyba.”
Odpovím. Veškerá vina padá na otcovu hlavu. To on nás do toho všeho dostal.
”Neviním tebe, ale jeho.”
S tím kývnu směrem, kterým Loki zmizel a kysele s příměsí smutku se ušklíbnu. Bratrovým očím se vyhýbám. Nevím co říct a jestli si nezapálím tak začnu být velmi nervní. Cítím jak se mi vlk zmítá pod kůži a chtěl by ještě pokračovat v boji. S kýmkoli, jakkoli, kdekoli, hned. Otec by se tak krásně nabízel, neb s každou novou minutou narůstá vztek cílený na jeho osobu.

Slyším jeho křik jasněji, než ostatní a jak to zmerčí i Thór následuji ho. Přesněji řečeno vyběhl bych a mám k tomu tu tendenci, ale tělo bolestmi zaprotestovalo. Sice se zvládnu zacelit do nějakého funkčního stavu a na vykrvácení je tak neumřu, ale bolest trvá jako kdyby byly rány otevřené.
Klidně Thóra pustím, jen aby otci zabránil s té egypťanky vytřískat duši a sám kráčím jak to jen jde, abych na něj mohl taky zavrčet.
"Jestli neví, tak ti to těžko řekne. Nerozkřikuj se tu, jako kdyby to byla její chyba!"
Otec si při pohledu na mě vyslouží záblesk žluté v jinak zelených očích a slabé zavrčení proklouznuté mezi rty.
"Tvoje... chyba."
Dodám prakticky bezhlasně a zatnu čelist. Matka zmizela a nikde necítím její přítomnost. Jen slabou, vzdáleně... Byla tu, ale už není. Protože si Někdo musel chtít běžet hrát na hrdinu a neohlížel se na matčinu slabost ještě z předešla. Tím pádem je jasné, že byla velmi snadný cíl pro ty opeřený kusy masa.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.19178605079651 sekund

na začátek stránky