Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1355


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 28. dubna 2020 15:39Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 25. května 2020 0:28 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 24. května 2020 16:54Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je offline, naposledy online byla 25. května 2020 1:23Hádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 24. května 2020 16:54Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 24. května 2020 11:14Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 02. května 2020 20:56Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 24. května 2020 16:54Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 25. května 2020 0:28Dionýsos *Otec Dennison*
 
Athéna *Annabeth Ness* - 11. srpna 2018 10:56
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Mea culpa, mea maxima culpa

AA... achjo



S nárazem, ať už to bylo cokoliv, jsem se vyrovnala překvapivě dobře. I když mě bolely svaly, jako kdybych celý den zvedala těžká břemena, nebylo to nic nesnesitelného. Vydala jsem se Artemis pomoci na nohy, zvládla to však sama.

"Nemusí být." odpověděla jsem laskavě, ale sama tomu příliš nevěřila. To světlo vypadalo poměrně jako rozsudek smrti. Na druhou stranu...
Je to bůh války. Kdo už jiný by měl přežít?
"Nevím, nedívala jsem se..." obrátila jsem a vydala jsem se jmenovaným směrem s kopím namířeným před sebe, abych na něj mohla nabodnout, cokoliv se bude hýbat. I když jsem necítila tak palčivou bolest jako Artemis, moje útroby se svíraly strachem. Byl tu pochopitelně i smutek za padlého druha, ale strach ho tlačil do pozadí, jako vlnobití přepere ubohou plachetnici. Bylo to horší, než jsme si uměly představit.

"Pojďme odtud," řekla jsem jistěji, než jsem se cítila. "Možná bychom měli dokonce odejít z města, když teď vědí, že jsme tady... co si o tom myslíš? Na jednu stranu tu obě máme základnu, prostředky, ale... tohle byla očividně past. A ten kdo jí přichystal musel minimálně vědět, že přijdeme."
Zamyšleně jsem si promnula bradu a pak poklepala Artemis na rameno.
"To zvládneme, dobře? Zvládneme to, jako vždycky."
 
*Árés* Alexander Rubin - 10. srpna 2018 22:53
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Tartaros - Přesně jako oni


Team A se na nějakou dobu rozpadl


Obrázek

Ztrácím pomalu víru v to, že se někdy se svou rudovlasou bohyní uvidím. Ztrácím víru v to, že se někdy odsud dostanu.
Zůstanou mi pouze vidiny toho, jak přede mnou stále utíká a já ji nikdy nedoženu. Mohu ji vidět, ale nemohu se dotknout. Pohladit ji po tváři. Opět cítit její rty na svých. Mám pocit, že pomalu zapomínám na její vůni. Děsím se té chvíle, kdy zapomenu i na její tvář.
Kdo ví, jak dlouho tu jsem?
Ztrácím víru v to, že mne tu někdo najde. Proč by mne měla hledat? Určitě si myslí, že už neexistuji. Oplakala mne a šla dál. Má silná bohyně. Tak přesně bych si to přál.
Možná by bylo lepší, kdyby má existence byla ukončena. Bylo by to lepší, než to co stále dokola prožívám.
Všechno je každý den náročnější.
Každý den? Jak poznám, co je za den? Jak poznám, jak dlouho tu jsem?
Dá se to vůbec poznat?

Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet? Mlácení do zdi nepřinášelo nic.
A hlavně chtělo se mi umřít... Ale takové štěstí mít nebudu.

”Jsem rád, že mne nemusíš vidět. Určitě je na mne děsný pohled.” Pronesl jsem ke své představě, která měla jako vždy podobu mé bohyně měsíce a lovu. Stála přede mnou v celé své oslnivé kráse.
Musel na mne být příšerný pohled. Cítil jsem tíhu prachu, který se na mne nalepil. A možnost zbavit se jej byla v nedohlednu.
”Kdybych jen mohl zavřít oči a usnout navěky.” Posteskl jsem si.
Cítím se tak zlomený a zničený. Nepřipadám si již, jako horkokrevný bůh války. Připadám si jako stařec, čekající až si konečně pro něj přijde smrt a ta stále má zpoždění.

Těžké kroky upoutaly mou pozornost. Mlčky jsem hleděl na toho tvora a cítil se neskutečně divně z těch jeho spousty očí.
Těžce jsem postavil na nohy. Rozhodl jsem se jej následovat. Nemám, co bych už ztratil a pokud mne to bude stát mou existenci, tak dobře pro mne. Všechno je lepší než toto utrpení.
 
Artemis *Alyss Ellery* - 08. srpna 2018 18:52
artemis_alyss28072.jpg
On nemůže být...
~Athéna~

I přes bolest, která sužovala celé mé tělo, jsem se snažila postavit na nohy. Snad jsem myslela, že tím dokážu to, aby se tu Áres najednou zjevil. Nebo to byl jen hloupý sen. Jsem v Itálii v nemocnici, ležím na zemi v bezvědomí a on mě brání před opeřenci.
Tak se probuď. Určitě potřebuje pomoct.

"Nemůže být," zavrtěla jsem hlavou. Prostě jsem tomu věřit nechtěla, ale jako by mi někdo utrhl kus duše za předpokladu, že bohové nějakou mají. A bohovéžel to byla Athéna, kdo mě utvrzovala, že tohle je krutá realita.
Tak si to přiznej. Vzal Área sebou. Prostě ho vymazal jako formátování disk.
Ale i disk se dá obnovit.
Uvědomila jsem si, že se při sama se sebou. "Jde už projít?" kývla jsem směrem k východu. Pokud to šla zkusit, tak měla volný průchod. Ještě jednou jsem se podívala na zem. Zůstaly tu jeho dvě bouchačky. Trochu jsem potáhla, abych potlačila slzy. Já nemůžu přece brečet. Hlavně ne pro žádnýho chlapa.
Áres je víc než chlap. A chceš ho zpátky, ale to máš smůlu, holka.
Ze země jsem sebrala pistole a zastrčila si je za opasek. Jak je skrýt. To budu muset pak dořešit.

"Já... já nevím co dělat," podívala jsem se na Athénu zoufale. "Kam jít nebo co dělat. Prostě nevím," uchechtla jsem se plačtivě. Hlavně žádný slzy. Nejsou? Ok, tak je to v pohodě.
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 08. srpna 2018 18:36
loki94861.jpg
Napravování vztahů alespoň u jednoho syna
~zpočátku Thór, Váli, pak už jen okrajově~
Místo: Jezero Mjøsa v Norsku

Už jsem klidnější. Zlost, kterou jsem ještě před chvíli cítil, odvanul první chladný závan severního větru. Na chvíli jsem zavřel oči a hlouběji se nadechl, i když kromě čerstvého vzduchu šly cítit výpary aut, které se nad jezerem tyčily jako klenba. Na břehu bylo určitě lépe než na protější straně jezera, kde bychom se moc samoty neužili.

K domovu to má trochu daleko, pomyslel jsem si. Nikdy bych to neřekl nahlas a hlavně ne před Thórem, ale měl to tu... uhm... útulné. Ne jako dům, který jsme s mou drahou ženou dostali darem. Tehdy měli dost slušnosti, aby nám nad dveře nenapsali: Ať jste od nás co nejdál, tady máte krásný domeček jako z pohádky. Mé původní sídlo stálo na nejvyšším vrcholu Asgárdu, kolem něj zurčel potok a měnil se v hlasitý vodopád. Jezero pod ním se často stávalo mým útočištěm v podobě ryby, když jsem to trochu přepískl. Kdo měl tušit, že bohové nemají smysl pro humor, hm? Sigyn jsem tam brával, když jsme chtěli být nerušeni nebo si prostě jen zaplavat. Zabiju je, mihlo se mi hlavou. Nikdo nebude unášet mou drahou. Nikdo.

Ani mě nepřekvapilo, že Thórova první, tedy druhá zastávka, byla lednice s alkoholem. Tohle mi nestálo ani za úšklebek. Přelétl jsem pohledem po všech a zastavil se u Nárviho. Až to ve mně hrklo, jak se na mě díval. Oči plné bolesti a smutku. Měl jsem mu říct, že to bude v pořádku? Sám jsem tomu nevěřil. Předal mi Helu a vyšel ven. Malou jsem držel jistě. Začala si hrát s mými vlasy. Věnoval jsem ji jeden rychlý pohled a lehce se pousmál.
Aspoň někdo je tady šťastný.

Vždycky jsem měl Thóra za nabubřelého hromotluka, kterého nezajímá nic jiného než jeho svaly. Jo a možná ještě Sif, ale ta tu teď nebyla. Vyrazil mi dech. Podíval jsem se na něj téměř vyděšeně, jestli to je opravdu on. Nechal jsem, aby si ode mě přebral Helu. "Mě se lesknou víc," ušklíbl jsem se, ale pak jsem mu krátce položil ruku na rameno a s uznáním kývl. Vyšel jsem ven.

***



Nemusel jsem dlouho hledat, protože Nárvi došel pouze ke kraji jezera a hleděl před sebe. Pomalu jsem se vydal jeho směrem. Zastavil se až vedle něj a podíval před sebe. Co bych měl říct? Jak ho utěšit? Na tyhle věci tu byla vždycky Sigyn. Ta to s pocity uměla nejlépe. Já dokázal jenom vtipkovat. Otec roku.

Nadechl jsem se, že bych něco řekl, i když jsem měl v hlavě absolutně prázdno (=už vím, jak se cítí Thór). Najednou se chlapcovy ruce ovinuly kolem mého trupu a jeho hlava skončila na mém rameni.
To byl vždycky tak vysoký?
Zkoprněle jsem stál, než mi došlo, že bych ho měl taky obejmout. A šlo mi to. Měl jsem zpátky syna, o kterém jsem si myslel, že zemřel. Thórovi sice žádný puget kupovat nebudu, ale navždy mu budu dlužit. Sice je to Thór, ale sakra, já to snad řeknu. Je to i přítel.

"Otče?" Nárvi mluvil tlumeně, protože měl hlavu stále zabořenou v mém rameni. "Je matka stále naž..."
Nemohl jsem jej nechat to doříct. A možná se teď objeví. Tak za tři sekundy. Tak nic. "Najdeme ji," o něco jsem zesílil obětí a opět povolil. To už se na mě podíval. "A všechny, kdo jí to udělali, zničím."
V jeho očích jsem zahlédl strach. Pustil jsem jej, aby mohl ode mě odstoupit. Čekal jsem, že se vzdálí víc, ale jenom se natočil k vodní hladině. "Najdeme ji," přikývl. Asi se mi to jenom zdálo. "Jak dlouho jste spolu?"
Divně položená otázka, ale budiž. "Ne tak dlouho, jak bych si přál. Našel jsem ji teprve nedávno. Myslel jsem, že..." zarazil jsem se.
"Aha," tak prosté slovo a nutí vás položit tunu otázek. "Ale našli jste se."
"Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ji celou dobu hledal," přiznal jsem se.
Mlčel.
Tak mi řekni, že jsem zradil. Křič na mě. Váli by mi to otřískal o hlavu.
Stále nic.
Tohle je ještě horší. Jako bych slyšel Sigyn: 'Tak řekni něco, drahý. Je to tvůj syn, vždy tě obdivoval. On to pochopí.' A co když ne, drahá?

"Co se stalo Hel?" odbočení od tématu.
Nárvi pokrčil rameny. "Netuším, ale předtím byla ne moc při smyslech. Zlomili ji a ona se zbláznila."
"Jak dlouho tě věznili?" pozvedl jsem obočí. Nárvi, jak se mi zdálo, byl v pořádku, co se týkalo jeho osobnosti.
"Nevím, ale drželo mě, že jste někde... spolu," poslední slovo pronesl suše, bez emocí.
Auch! "Ten osudný den se toho stalo hodně. Mne a tvou matku to oddělilo. Hledal jsem ji. Dlouho, ale ve srovnání jak už dlouho žijeme. Nakonec jsem se bál nejhoršího a..."
"Utekl jsi před tím," konečně jeho hlas měl nějakou barvu.
Po krátkém rozmýšlení jsem přikývl.
"Taky tě zlomili," sykl. Teď jsem se ho bál já. "Ničí nám životy. Dělají si co chcou. Za celou dobu nebyl nikdo, kdo by si s nimi poradil?" šlehl po mě pohledem, který se mi absolutně nelíbil. Takový, který jsem někdy vídával v zrcadle. Plný zášti a nenávisti.
"Nárvi," položil jsem mu ruce na ramena. "Teď se soustřeď na nalezení matky. Pokud jako rodina nebudeme pohromadě, komu záleží, jestli tu andělé jsou nebo ne. Trpěl jsi. Sakra, trpěli jste všichni mou vinou, ale nedovolím ti, abys v sobě nosil nenávist ať už je ke komukoliv. Klidně nenáviď mě, ale máš dobré srdce. Vždy jsi ho měl. Jako tvá matka."
Nárvi se najednou zdál, že vůbec nerozuměl, proč mu tohle všechno říkám. "Proč bych tě měl nenávidět? Hela, když ještě byla při smyslech, mi řekla, jak se tohle všechno stalo. Je to Ódinova vina."
Tohle jsem opravdu nečekal. Sdílel můj názor, to ano, ale zároveň jsem věděl, že jsem v tom měl prsty taky. "A proto se bojíš svého bratra?" nejspíš jsem nařízl dost citlivé místo, protože uhnul pohledem.
"Stále ho vidím, když..." nedořekl.
Vydechl jsem. "Můžu ti na ten den pomoct zapomenout," nabídl jsem.
Nárviho oči se na chvíli rozjasnily. "To bys dokázal?" ve stejnou chvíli opět pohasly. "Ne," zavrtěl hlavou. "To je jediná věc, co mě drží při smyslech."
"Cože?" nerozuměl jsem mu.
Chlapec jen zavrtěl hlavou. Páčit to z něj nebudu, ale nelíbilo se mi to. "Chceš dovnitř?"
"Ještě chvíli," špitl, a tak jsem mu dal ruku kolem ramen a hleděli jsme na vlnky pobíhající na vodní hladině chladného jezera.
 
Snový průvodce - 08. srpna 2018 17:21
gral_bohu7694.jpg
Jako Simmonsová a Fitz
~Áres~


Jediné, co ti odpoví, je ozvěna tvého hlasu. Vrátí se k tobě z několika stran, což ti dává pocit, že se chodby kolem tebe musí táhnout do nekonečna. Dokonce nevnímáš čas. Tartar byl a je tajemstvím pro samotné bohy. Ti, kdož tu byli kvůli trestu, nikdy s nikým už nepromluvili nebo to prostě jen vzdali. I když by měl být Tartar přeplněnými roztodivnými bytostmi, tak to byla velmi velká náhoda, že jsi narazil na storukého. Sloužili Diovi jako strážci Tartaru, takže pro tebe nepředstavovali hrozbu. Potíž byla v tom, že jejich účelem bylo hlídat, aby se nikdo nedostal ven.

Vydat se nějakým směrem a doufat, že narazíš na živou duši, bylo jako hledat jehlu v kupce sena. I tak bylo dobré si udržovat jistou obezřetnost, protože na takového stohlavého Týfóna jsi narazit nechtěl, který zde byl uvězněn od své poslední porážky.

A tak jsi bloudil Tartarem, nenarazivše na nic či nikoho, co by ti nějak pomohlo opustit toto pusté místo. Když už sis myslel, že tě jakýsi zvuk vede k cíli, zahradila ti cestu kamenná zeď. Nebyla ti zima, ale ani teplo. Neměl jsi hlad, ale zároveň jsi toužil se zakousnout do pořádného fláku masa. Chtělo se ti spát, ale oči jsi zamhouřit nedokázal. Dokonce i potřeba dýchat zde byla najednou vyšší než jak ve smrtelném světě. Chtěl jsi bojovat a přitom nemohl. Tvé rány do zdí ti nepřinášely žádné ukojení. Tartar bylo místo plného utrpení. Zároveň nabízelo i nenabízelo tužby vězněného.

Čím déle jsi zde byl, přidávaly se k utrpení vidiny. Několikrát jsi zahlédl rudou kštici své milované a bláhově jsi za ní běžel, ale nikdy nedohnal. Najít cestu ven bylo nemožné, protože každá brána, kterou jsi měl na dohled, se ani o píď nepřiblížila. Jako bys neustále chodil na jednom místě, přitom tě bolely nohy z dlouhých cest.

Najednou jsi měl pocit, že tu nejsi jen pár dní, ale celé měsíce, roky. Neslyšet hlas druhé osoby bylo ke zbláznění. Začal sis povídat sám se sebou. Představovat si svou krásku, jak stojí vedle tebe. Možná jsi ji dokonce viděl, jak se na tebe usmívá, dívá se na tebe svýma šedivýma očima, ale jakmile jsi k ní natáhl ruku, zmizela v rudém oparu.

Zmožený a unavený sis sedl na prašnou podlahu. Prach se na tebe lepil a tvořila tmavě šedivou krustu. Svou barvu kůže jsi dávno zapomněl. Nikde nebyla voda, kterou by ses mohl opláchnout. Nejlepší by bylo, kdyby ses mohl vyspat. Škoda jen, že to nebylo možné.

Zrovna, když jsi přemítal nad tím, jak se jmenuješ, se ozvaly těžké kroky. Padesát hlav a sto rukou. Tentokrát se tvor zastavil a všech padesát párů očí mířilo k tobě. Byl to divný pocit. Pak se hekatoncheir otočil. Z jeho zad trčela spousta rukou. Některé z nich naznačovaly, ať jej následuješ. Čekal, jak zareaguješ.

 
Athéna *Annabeth Ness* - 08. srpna 2018 11:50
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Vae victis


~ A, A a zmizelé A ~



Boj mi připomněl válečnou vřavu dob minulých, chřest mečů a svist kopí, které provázelo horké sluneční světlo naší bývalé vlasti. Odvážní válečníci nasazující život v zlatě ideí, o které lidstvo za ty stovky let přišlo, svaly lesknoucí se potem, řev a úpění zraněných.
Artemis i já jsem své nepřátele zničily s lehkostí sobě vlastní, ne tak však bůh války.

Něco bylo špatně, to když se vlk začal měnit a skrz praskliny na jeho kůži se začalo objevovat světlo.
„Uteč!“ zavřískla jsem na Área, jakkoliv to bylo zbytečné. Moje přechytralé rady mu byly k ničemu, protože nebylo kam utéct. Ani čas nám nehrál do karet. Ozvalo se zadunění a mé vnitřnosti se sevřely nárazem, jako kdybych se postavila do cesty Hefaistově palici, se kterou koval zbroj bohů. Ze rtů mi uteklo zasténání a svět zčernal.

Když se vrátila přítomnost, s obtížemi jsem se vyškrábala na nohy. Artemis provolávala jméno boha války, ten ale s námi nebyl. Rozhlédla jsem se po místnosti. Andělé byli pryč.
„Myslíš si, že je…?“ nechala jsem myšlenku volně splynout ze rtů, abych Artemis nerozrušila zbytečnými detaily. Pokud jsem měla pravdu a bůh války nás skutečně opustil navždy, jak situace naznačovala, bude toho mít na talíři i tak dost. Narovnala jsem se.
„Někdo si tu s námi hraje, tohle nemohla být náhoda.“ ucedila jsem vztekle.
 
Váli *Valerius Liarsson* - 05. srpna 2018 20:57
valiko34786.jpg
Přesun do Norského chladu
- seveřani -

Na Thorova slova jsem sklapl jako poslušný pes. Vždycky byl můj vzor a jeho slovo pro mě bylo svaté, ale nemohu souhlasit s tím, že by nesl nějakou vinu zrovna on. Vždy jednal slušně a přátelsky, zatímco otec na něj plival jed. Kde Thor přišel dobrým úmyslem, s úlisností mého otce se střetl.
Avšak bůh hromu má pravdu, teď není prostor pro sváry. Má matka zmizela a my musíme též někam do bezpečí. Odsud matku tak jako tak nenajdem, neb z mého větření cítím, že neexistují jakékoli pachy pro stopování.
Tak tedy pouze na Lokiho slova zcvaknu zuby a nechám ať se s Thorem domluví na nějakém plánu, jak odsud pryč.
Asi jako jediný se neleknu velkého zvířete za námi. Cítím jeho pach od chvíle kdy se objevil poblíž ale škodolibě se bavím reakcemi dalších bohů.
V duchu se zaraduji, když Thor naviguje Garmra do Norska.
U Odinova oka, děkuji!
To vedro už bylo nesnesitelné.

Norský vzduch je velmi příjemný a vítám ho s vnitřním nadšením jásajícího štěněte. Dokonce jsem se i přes chmurnost celé situace musel kratičce pousmát, neb se zde cítím daleko víc doma. Osten u srdce bodnul a já na chvíli zavřel oči, abych v černé cloně za víčky spatřil na okamžik záblesk světle zrzavých vlasů.
Oklepu se a následuji zbytek skupiny do chatky, kam nás Thor uvede. Je to krásné místo a vůbec bych se nebránil podobnému sídlu ve svém vlastnictví.

Náš hostitel zmizí s egypťankou a tím mám jedinečný okamžik prohlédnout si krom interiéru také členy své rodiny. Výrazu v otcově tváři nevěřím, ať tam vidím cokoli. Nárvi křičí zármutkem a i mě se svírá srdce, když ho tak vidím. Bohužel vím, že na jeho neveselosti nesu nemalý díl viny a vůbec celá moje přítomnost mu nedělá dobře. Možná jsem sem neměl chodit.
Co jsem k sakru čekal?
Připadám si jak Tyr, jenž strčil ruku do Fenrirovi tlamy...
Myslel jsem, že... co? Mi skočí kolem krku a vše bude odpuštěno? Bláhovost. Zabil jsem ho. To je něco, za co mohu nenávidět jen sám sebe... Ale, kdyby mě otec nesplodil...
Při pohledu na Hel musím zhodnotit, že jí trochu závidím dětskou bezstarostnost. Jen mi vrtá hlavou jak že se jí to vlastně stalo. Přece vím, že je starší, než já. Měla by být.

Během mého zamyšlení Nárvi předal Hel otci a vydal se ven. Povzdechnu si, protože předběhl můj úmysl a teď mám tak akorát vnitřní dilema. Rád bych za ním šel a vyjasnil si, že mu neublížím, řekl mu, že ho mám rád a těší mě, že ho vidím živého, ale... Obávám se, že by to nedopadlo dobře. Nejspíš by mě poslal do háje, nebo kdo ví co... Nechci ho děsit. Hlodá ve mě strach a nervozita, což bych rád zahnal cigaretou... Jenže to bych musel jít ven.
Aaaaarrrrgh!
Na venek se tvářím zachmuřeně a zvažuji možnosti. Ne, nejspíš za Nárvim nepůjdu. Rozhodně ne hned. Chci mu dát prostor, aby se nejdříve přesvědčil, že jsem v pořádku a mám to pod kontrolou.
Musím být pod kontrolou.
Žádné záminky pro to, aby se musel bát toho, že na něj znovu zaútočí vlk. Jediné, co udělám je, že se přesunu k oknu a letmo z něj pohlédnu, jen abych viděl zda ho zahlédnu. Nezůstávám tam, abych nebyl viděn a raději se opřu o zeď vedle, směrem ke kuchyňce.

Ve chvíli, kdy Thor ukazal, že má nějaký alkohol, tak zkusmo natáhnu ruku, jestli se podělí. (Za předpokladu, že do kuchyňky vidím.)
Mlčky si vytáhnu cigaretu a začnu si s ní pohrávat v prstech, vyčkávajíc jak se "dospělí" dohodnou, neb cítím, že první Thorova slova budou směřovaná na otce.
Nepletu se, ovšem Thor nečekaně neříká nic o hledání matky, ale posílá otce za bratrem. Zježí se mi chluby za krkem, při představě, že by mohl ten úlisný had nějak obrátit bratra proti mě. Stačí mu pár medových slov, Nárvi k němu vždycky vzhlížel, takže je to vlastně předem prohraný boj, ať bych zasáhl nebo ne.
Ať devití světům nyní vládne kdokoli, prosím, nedej bratrovi zapomenout na to, co mezi námi bývalo a co prohřešky našeho otce potrhaly.
S tou vnitřní modlitbou kamsi, nechám otce jít a po krátkém zavření očí nechávám svůj pohled stočený do země, dokud se za ním nezavřou dveře. Hlas Thora mě přiměje zvednout oči jeho směrem.
"Ne... To nebylo."
Odpovím suše a můj hlas zní cize a staře i mě samotnému. Odrazím se od zdi a natočím se víc k oknu se snahou vidět ven a nebýt viděn. Pokud dvojici venku uvidím, rád bych alepsoň z gest vypozoroval, o čem se tak mohou bavit. Nejsem si jist na kolik funkční budou mé vlčí uši přes zeď, dveře a případnou vzdálenost, ale i tak je též zkusím napnout, jestli nějaký útržek něčeho nezaznamenám.
O to složitější je pro mě vnímání Thora, ale zatím zvládám a věřím, že zvládat budu.
"Jo... Forsetiho."
Pokračuji dál stroze. Vím, bývávál jsme výřečnější, ale to ty roky ve vlčím kožichu ze mě udělali nemluvu.
"Co se stalo Hel?"
Projevím zájem o ne úplně vlastní sestru, jakoby jen tak mimochodem a bez jakýchkoli známek o tom, že se zajímám upřímně.

Na okamžik odvrátím pohled od okna abych zvedl cigaretu v levačce.
"Můžu? Nebo mě vyženeš ven? ... Případně, stačilo by otevřené okno?"
Potřebou si zapálit už se lehce koušu do rtu. Přesně v takové chvíli si uvědomuji svou závislost a neveselost v tom, že krabička není nekonečná. Podle toho, jak mi druhý bůh odpoví si buď zapálím dle instrukcí, nebo cigaretu zase vrátím na její místo a ohlédnu se po něčem, čím bych zaměstnal prsty místo toho.
 
*Árés* Alexander Rubin - 05. srpna 2018 01:38
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Tartaros - Jsme asi prokletí, Artí.


Team A se na nějakou dobu rozpadl

Obrázek

Ničilo mne jí takto vidět - víc než samotná vlčí čelist, která drtila mou paži - a zároveň mne to nehorázně rozčilovalo, že to všechno musí skončit a to ve chvíli, kdy jsem si svým způsobem potvrdil, že ke mně něco cítí a není to jen tak.
Kéž bychom měli více času. Byla poslední má myšlenka, která směřovala jí.
Kdo ví, co teď bude? Nikdy jsem se takhle daleko nedostal. K úplné konečné. Co to vlastně znamená? Hádám, že se to dozvím.
Zavřel jsem oči a na sucho polkl. Už jsem se nemohl dál dívat. Nemohl jsem nic.

***

”Vstávat, ospalče.” Pronesla sladce a její vlasy mne lechtaly na tváři, jak se nade mnou skláněla. Otevřel jsem opatrně jedno oko, ve snaze, aby nic nezaregistrovala. Což uznávám, že bylo těžké, když se jednalo o bohyni měsíce a hlavně lovu.
”Nehraj to na mně. Já vím, že jsi vzhůru.” Začala se smát. Nemohl jsem si pomoct a otevřel jsem oči, jen abych viděl její dokonalý úsměv, který mne pokaždé dostával. Hádám, že to byl jeden z důvodů, díky kterému jsem se do ní zamiloval.
”Dostala si mně.” Pronesl jsem a také se usmíval od ucha k uchu. Nešlo to jinak. Natáhl jsem se k ní pro polibek a stáhl jí přitom velice opatrně blíž k sobě. Miloval jsem blízkost jejího těla vedle toho svého a nesnášel, když jsme se museli od sebe vzdálit. Nikdy bych nevěřil, že se něco takového, někomu jako jsem já, stane. Že se opět šíleně zamiluji a to obzvláště do ní. Stala se pro mne součástím mně, něco bez čeho nemůžu fungovat. Zabíjel bych pro ni, dýchám pro ni a udělám vše, co jí na očích vidím. A to vše jen, abych viděl ten její úsměv.
Na chvíli se od ní odtáhnu a prohlížím si jí. Utápím se v jejich očích, ve kterých jsem se už dávno ztratil a nepřeji si být znova nalezen.
Nikdy jsem nevěřil, že bych někdy mohl být tak šťastný a přeci jen se to děje… Nebo ne? Někde ve mně křičí tichý hlásek, který se mi snaží něco říct. Něco, co však nechci slyšet. Kdo by také chtěl opustit naprostou dokonalost?
”Už jsem ti říkal, že jsi úžasná?” Zeptám se jí po chvíli ticha. Nikdy bych nevěřil, že existuje někdo, s kým si ono ticho užívám.
Na malou chvíli se tváří, že usilovně přemýšlí.
”Ne, dneska si mi to ještě neřekl.” Vysloví a na tváři jí hraje lišácký výraz.
”Jsi úžasná…” Zarazím se, když pohlédnu na její bříško, u kterého se už ta skvělá zpráva nedá utajit.. ”... pardon, jste úžasné.” Snažím se jí pohladit po bříšku, ale z ničeho nic se místnost ve které se nacházíme začne rozpadat a ona poté zmizí. Chci křičet zoufalstvím. Ale z mých úst nevychází nic. A nakonec nastane černočerná tma.
Cítím podivnou bolest.
A nemám nejmenší tušení, co se to se mnou děje.

***

Artemis. To je moje první myšlenka, která mě napadne, jen co procitnu. Zamávala s mým životem.
Až poté si uvědomím, že ona podivná bolest vychází z pravé dlaně.
Do andělské prdele, co se to sakra stalo?
A pak přijdou ta slova, jako vysvětlení, proč vlastně vnímám a cítím… proč nejsem ztracen.
Takový paradox, že bych měl vlastně poděkovat strýci jsem opravdu nečekal. Nutí to až zoufale se smát. Což také udělám a je mi jedno, že jsem tak o sobě dal všemu možnému číhajícímu nebezpečí o sobě najevo.
Dění poté, bylo poněkud zajímavé. To zkoumání, kde se vlastně nacházím a uvědomování si vlastního těla, vlastní nahoty. Připadám si trochu jako batole. Obzvláště, když se začnu dusit.
Být nahý mi na jednu stranu nevadí. Na tu druhou mne to lehce znervózňuje v tom, že nejsem žádným způsobem ozbrojen. Zpohodlněl jsem, jen co je pravda.

Asi bych přemýšlel dál, kde se stala chyba, že jsem ocenil komfort, který lidé nabízejí, kdyby se k mým uším nedostal dusot nohou a další podivné zvuky, které jasně značily, že tu nejsem sám.
Oči mi začaly pomalu sloužit, což bylo malé vítězství. A já tak mohl zjišťovat, jak moc v prdeli jsem… Abych se dozvěděl, že nejsem svým způsobem zas tak daleko od pravdy, jen se to jmenuje jinak a to Tartar.
Bytost, díky které jsem si vlastně uvědomil své umístění, si mě všimne.
Už jsem se chystal vymýšlet způsob, jak se bránit… žádný mne však nenapadl. Krom toho si hrát na vačici a tvářit se mrtvě. Což nevím, jak by mne s takovou prošlo. Opět jsem měl trochu toho štěstí a nic takového se nekonalo. Prozatím...
Skvěle a jak se dostanu odsud? Povzdechnu si.
Nechápejte mne špatně. Jsem naprosto rád, že jsem. Má existence je jaksi nesmazána a to paradoxně mohu poděkovat za tyto dary nikomu jinému než strýci. Nicméně být v Tartaru není zrovna výhra. Nemluvě o tom, že mne poněkud začíná děsit i představa, že o mne strýc možná ani v nejmenším neví.
A chudák, Artemis, si myslí, že je po mně. Ta představa se mi ani v nejmenším nelíbí.
Co teď dělat? Chtělo by to nějaké oblečení.
”Hej, halo. Je tu někdo, kdo umí mluvit. Jsem tu v míru, jen bych si rád pokecal.” Promluvil jsem poměrně nahlas a asi jsem se totálně zbláznil, jinak asi nedokážu pojmenovat, to co právě dělám.
Jenže já se odsud musím nějak dostat. Najít Artemis a udělat vše pro to, aby se mi ten sen stal realitou.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 30. července 2018 14:39
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

U břehů jezera




Nevím co bych si počal když by se tu Garmr neukázal. Utíkat před těma podělanýma opeřencema a ještě dávat pozor na dvě děti.. to opravdu není nic pro mně. Nebo aspoň nebývalo. Sevřu egypťanku v náruči, naposledy se rozhlédnu kolem a pak následuji ostatní do průchodu, který vytvořil "náš" pes. Jako první mně do nosu praští studený, chladivý vzduch. "Domove, sladký domove..." K mému domovu má tohle místo velmi daleko, ale je to v jedné ze zemí která by s ním aspoň trochu souvisela.

Otevřu dveře a vejdu dovnitř. "Chovejte se jako doma.." Řeknu tak nějak pro všechny. Sám mířím do "ložnice", kde opráším peřinu a položím pak Matet na postel. Přikryji jí a nechám ji odpočívat. Dojdu do kuchyňky a otevřu lednici. Moc toho v ní není, ale nevadí. Vytáhnu lahev s čirou tekutinou a pořádně se napiju. Vodka. Není dle mého tak dobrá jako pořádná medovina, ale i tak je to dobrý pití. Cvaknu si ještě jednou a lahev vrátím tam, odkud sem ji vzal.

Z římsy nad krbem vezmu sirky a rozdělám oheň. Raději takhle postaru, magii tu používat nebudu. Počkám až se trošku rozhoří a přidám pár polínek. Vstanu a dojdu k Lokimu. "Budeme si muset promluvit. Je toho dost co bych rád probral... Teď by jsi však měl jít za Nárvim". Řeknu mu zcela vážně a s milým úsměvem kouknu na malou dívenku. "Nemám já hezčí vlasy než tatínek?" Ušklíbnu se a pokud by to nevadilo, tak si Helu vezmu k sobě.

Nechám Lokiho aby šel a sám se posadím na gauč. Pokud bude malá chtít, může mi vlasy cuchat jak se jí zlíbí. Stejně mám v plánu změnu účesu. "Tak.. Předpokládám že ani pro tebe to nebylo po tom všem lehké... Kromě nás, nepotkal jsi ještě někoho jiného?" Pronesu k Válimu. Samozřejmě mám na mysli další bohy z našeho domova. Pomoc by se určitě hodila, ale nepředpokládám že tomu tak bude.
 
Snový průvodce - 26. července 2018 10:30
gral_bohu7694.jpg

Pes s vestavěnou GPS
~Thór, Váli, Loki + NPC Nárvi a Matet~
Místo: Jezero Mjøsa v Norsku

Stačilo si pouze představit, kam chtěl Thór ostatní vzít a Garmr to věděl přesně. Slova byla zbytečná, ale to je už zlozvyk, který bohové převzali od smrtelníků. Slova přiřazují věcem skutečnost. Jména pak samotnou existenci. Představte si, že byste neměli jméno a prostě jen byli. Beze jména jste to vůbec vy? A bohové lpěli na jméně ještě více než smrtelní. Pokud bylo zapomenuto jejich jméno, byli zapomenuti i oni samotní.

Březen je pro severní země stále ještě velmi chladný. Díky velikosti jezera voda jen tak nezamrzá. Většina ploch na pobřeží je zemědělská a najít místo, kde by se dalo schovat před světem je v případě jezera téměř nemožná. Na východní straně se rozprostírá město Hamar a na západní Gjøvik. Celé jezero je obehnáno více proudovou silnicí, která propojuje větší města kolem něj. Nicméně chatka se nachází na druhé straně naproti jižnímu břehu, kde se dá čekat více soukromí.

Po událostech, které se udály, všichni potřebujete na chvíli spočinout. Navíc nad vámi stále viselo zmizení Sigyn. Nárvi přešel k Lokimu a beze slova mu předal Helu, která svého otce okamžitě začala tahat za vlasy. Oči ji zářily nadšením, ale to byla jediná. Chlapec měl v očích bolest a smutek. Byl tak blízko, aby se shledal s oběma rodiči a někdo nebo něco mu toto potěšení nedopřálo.
"Půjdu se projít," oznámil téměř neslyšně a vyšel ven z chajdy.

Zastavil se u břehu. Přitom odkopl kámen do útrob ledové vody. Tohle místo bylo svým způsobem velmi utěšující. Když se více zaposlouchal, slyšel, jak k němu vítr donáší zvuky motorů aut brázdících silnici. Kolem chaty, tak v okruhu sta metrů, se uzavíral hustý les. Měl chuť do něj vběhnout a ztratit se. Život není prostě fér.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.15457797050476 sekund

na začátek stránky