Andor.cz - Dračí doupě online

JABLKO FUNGUJE?!
Nárvi, Matet, Loki, Serqet

Akce zlaté jablko
~Thór + Matet, Nárvi~

Matet přikývla a mezitím cos operoval s nožem nad zlatou slupkou, vytočila doktorovo číslo a s lehkým zakoulením očí si odkašlala. "Za chvíli budeme u Lokiho a dáme mu kousek jablka, takže tam laskavě buď, kdyby se něco stalo. A nenaháněj furt ty sestřičky, Serqe," típla to a počkala, až jsi měl hotovo.

Nárvi se na celý proces díval s velkým zaujetím a všiml sis, že drží palce. Když čepel zajela do jablka, zalapal po dechu a na chvíli přestal úplně dýchat. Kdybys necítil podobné napětí, nejspíš by ti to přišlo i vtipné.

Nekonalo se nic jako výbuch, zemětřesení nebo padající kamení z nebe. Jablko stále leželo na podestýlce a nezdálo se, že by mělo najednou uhnít.
"Chtěl bych jít taky," postěžoval se Nárvi, ale nakonec usoudil, že bude lepší být vyspaný, až bude z otce dolovat informace. Chtěl vědět, kde k truhle přišel a určitě nebyl sám.

Matet k tobě přiskočila v okamžiku, když si ji povolal a opět ses nestačil ani nadechnout, a už jste byli v Lokiho pokoji. Spal a vypadal klidně. Nicméně se doktor předtím zmínil, že jej museli uměle uspat, protože se bolesti vrátily.

V moment, když jste se zjevili, vešel dovnitř Serqet. Rty našpulil do překvapeného Ó, když si všiml kousku jablka v Thórově ruce. "To je ono?" chystal se na kousek pořádně podívat, ale Matet jej zabrzdila položením dlaně na jeho hrudník.
"Musíš Lokiho probudit. Jinak to do něj nedostaneme."
Doktor se zamyslel. "Proberu ho jen částečně, jinak by s jablkem ukousnul prsty," přešel k bohově posteli. Na nočním stolku měl připravené různé ampulky, které by pro smrtelníky byly určitě smrtelné. Vytáhl jednu a na lžičku dal pouze pár kapek. Následně ji vložil do Lokiho úst a čekal, až tekutina steče.

Matet se posadila na stoličku. Nějakou dobu trvalo, než Loki pohnul víčky, a když je otevřel, malátnost mu nedovolila se překvapeně podívat, že tu všichni jste. Ani se nebránil, když jsi mu do úst vložil kousek jablka a pomalostí žvýkání by předčil i lenochoda.

Serqet netrpělivě čekal, ale nedával to na sobě najevo. Byl také první, kdo si všiml, že se Lokiho pohyby úst zrychlují. Asi po deseti minutách se ze skelného pohledu stal vnímající a bůh chaosů, lží, ale také změn, vytřeštil oči. Kdyby nebyl připoutaný, posadil by se. Takhle dokázal sebou jen prudce trhnou, až se lůžko zatřáslo. Zalapal po dechu. "C-co, co jste mi to sakra dali?" dýchal nepravidelně a hluboce. Doktor u něj už byl a měřil puls. Ne, že by bohové měli puls, ale jak se říká, časem se všichni přizpůsobili smrtelníkům.
"Nějaké bolesti?"
"Jenom hlava," odpověděl Loki. Pak se trochu pohnul a zaúpěl. "A celé tělo. Jako bych prošel ždímačkou."

BLBÉ, ZLATÉ JABLKO
Nárvi, Matet

Kdo jsi?
~já + Roman + taky se to může týkat Thóra~

Probraly mě otřesy. Zamžourala jsem a do očí mě opakovaně zasahovalo světlo poblikávajících kulatých laciných světech, u kterých by bylo třeba vyčistit kryty od nánosu hmyzí havěti. Ani jsem se nemusela rozhlížet, jelikož jsem v periferním vidění viděla poskakující bujné poprsí sestřičky Babe. Nerozuměla jsem, proč mě převážejí. Všichni kolem mě mluvili rusky a já jim nerozuměla ani slovo. Zkusila jsem najít Romana, ale nikde jsem jej neviděla. Druhou možností bylo se pohnout, ale v tom mi zabránila kožená polstrovaná pouta přidělaná k lůžku.

Projeli jsme dveřmi a já ucítila chlad. Museli jsme být blízko východu, ale v tomhle oblečení bych tam určitě zmrzla. "Co se děje?" zkusila jsem, ale nikdo neodpovídal. "Kde je Roman?" opět žádná odpověď. "Где Роман?" sice jsem rusky neuměla, ale něco jsem pochytit dokázala za dobu, co jsem žila s Romanem. Ale ani tohle nepomohlo.

Dovezli mě do místnosti, která vypadala jako opuštěná část nemocnice. Kachličky byly zažloutlé a popraskané, omítka jakbysmet. V rozích se pohupovaly pavučiny a rozbité okenní tabule někdo přelepil lepící páskou. Zima se mi zakusovala do holé kůže jako hladový vlk. Nakonec jsem tu zůstala sama. V tichu přerušovaného pouze větrem protahující se skrze pásku.

Nevím, jak dlouho jsem ležela, ale několikrát jsem ztratila vědomí a opět jej nebyla, než si uvědomila, že se třesu zimou. Jestli jsem hýbala prsty, tak jsem to nedokázala poznat. Sakra, snažila se překonat rostoucí paniku, ale jednoduše se to řekne a hůř udělá. Srdce mi bilo o sto šest a já cítila, jak se tělo postupně dostává do šoku, když jsem najednou opět uviděla rusovlasého muže: "Zima tě nezlomí," stačilo to, aby se přestala třást. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo tu nebyl. Jenom já a mí kamarádi pavouci. Ani jsem neměla pocit, že bych někoho měla v hlavě, což je samozřejmě blbost. Věděla jsem však, že mi tohle jednou ten muž říkal.

Polkla jsem a překvapeně si uvědomila, že opět cítím svoje prsty. Zvedla jsem hlavu a opravu. Hýbala jsem jimi. Řekl bys mi ještě něco? požádala jsem neznámého muže a pak jsem se začala smát. Mluvila jsem k přeludu. To už jsem zešílela?

Na chodbě se ozvaly kroky a hlasy. Nebylo jich málo a přibližovaly se. Musím odsud vypadnout. Bylo mi jasné, že tahle část budovy není používaná už léta a nikdo nemá důvod sem chodit, pokud jeho cílem nejsem já. Zkusila jsem se nějak vymanit z pout, ale nešlo to.
"Sama porazíš deset chlapů a tohle tě zastaví," jeho smích mi z nějakého důvodu lezl na nervy. Sice jsem netušila, jestli tím myslel moje pouta, ale stačilo to, abych pořádně zabrala.

Nevěřila jsem na nic nadpřirozeného, ale když jsem přetrhla pouta jenom jedním tahem, začala jsem o tom pochybovat. Neměla jsem moc času, a tak jsem rychle uvolnila nohy a na boso seskočila. Za skleněnými okýnky jsem zahlédla stíny. Bylo pozdě, i když.
Můj pohled skončil na zapáskovaném okně. Ještě se sama zabiješ, informovala jsem se a následně se rozeběhla a proskočila ven v tu samou chvíli, kdy se dveře otevřely.

Sníh studil a vítr štípal jako tisíce jehliček, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslela. Rozhlédla jsem se. Kolem se nacházely ne zrovna ukázkové domky s plechovými střechami a na ulicích nebylo živé duše. Z okna na mě vykoukla sestřička Babe a netvářila se přívětivě. Rozeběhla jsem se a doufala, že někde narazím na Romanův skútr, a kde byl Roman? Tahle otázka mě tížila ze všeho nejvíc. Dostali ho?

Oběhla jsem budovu nemocnice a bylo tu něco sakra špatně. Nikdo nikde. Ani sanitka nebo doktor. V žádném okně se nesvítilo a zvuky, které jsem předtím slyšela, prostě zmizely. Bylo tu ticho jako v hrobě.
Za dalším rohem jsem konečně zahlédla Romanův skútr. S nabytou nadějí jsem se k němu rozeběhla. Nasedla jsem na něj a chtěla nastartovat, jenomže jsem neměla klíče. A pak se za mnou ozval:
"Tohle budeš potřebovat," Roman držel v ruce klíče od skútru, ale to nebylo všechno. Mířil na mě pistolí. Do očí se mi vedraly slzy.
"Co... co to děláš?" knedlík v krku mi znemožňoval normálně mluvit.
"Nemůžu tě nechat jít. Potřebujeme tě," v jeho hlase jsem slyšela něco, co mi dávalo malinkou naději, že je tohle jenom žert, ale svou zbraň nesklonil.
"Romane," natočila jsem se k němu celým tělem. "Prosím. Musíme odsud zmizet. Jdou po nás. Nevím, co chcou, ale určitě nic dobrýho."
Roman na vteřinu zavřel oči a já zadoufala, že se rozhodne správně. Byla jsem na omylu. Klíčky zahodil někam do sněhu a já zalapala po dechu, když se ozvala ohlušující rána a můj hrudník vybuchl nesnesitelnou bolestí. Padla jsem na kolena a už jen vzdáleně vnímala, jak Roman odhodil pistoli a přiskočil ke mně, než jsem úplně padla k zemi. Plakal? Ne, to se mi určitě jenom zdálo. On mě zabil. Můj Roman mě zabil.

***

Egyptským štírům zima nikdy nevyhovovala. Mesetef, jeden ze štírů, který z ničeho nic zmizel, se prodíral sněhem a sledoval stopu skútru, o kterém doufal, že patří tomu, koho hledal. Stálo jej hodně sil, aby pokládal nohu před nohu. Kdyby alespoň tušil cíl jejich cesty, přemístil by se.

Trvalo mu hodně dlouho, než se konečně dostal k městečku, které vypadalo opuštěně. Stopy skútru sice zmizely ve změti dalších, ale všechny vedly k opuštěné budově nemocnice. Pak si všiml pohybu. Instinktivně sebou pleskl do sněhu, aby se skryl. Byla to žena oblečená pouze do nemocniční košile. Zamračil se. Zvažoval, kdo to asi tak je. Před něčím utíkala, a i na dálku se zdála velmi zmatená. Poznal to z jejích pohybů.

Nasedla na skútr a během jejího pokusu nastartovat, se objevil muž. Zamračil se. Držel v rukou pistoli a mířil na blonďatou ženu. Netrvalo dlouho a zazněl výstřel. Mesetef sebou trhl a v duchu si zanadával, že se nezvedl dříve. Z budovy vyběhli další lidé, mezi nimi velmi korpulentní dáma, ale když se na ni zadíval znovu, viděl úplně jinou osobu. Tak je nakonec našel a k tomu našel i někoho, komu nechtěli dovolit utéct a raději jej na místě zastřelili.

Když se všichni přemístili zpět do budovy, rozhodl se Mesetef, že zkusí zjistit, kdo ta žena byla. Sice už nedoufal v její záchranu, ale každá informace je důležití, když se vede válka. Přeběhl ke zdi budovy a pohyboval se od k okna k oknu, až konečně narazil na jedno, za kterým zahlédl pohyb. Opatrně nakoukl dovnitř a viděl, jak mrtvou ženu položili na lůžko. Korpulentní žena svlékla mrtvou a očistila ji ránu. Mezitím dovnitř vešel muž, který střílel. V jeho pohledu bylo něco, o čem štír věděl, že se popisuje jako smutek a vina. Pak si všiml velmi nepatrného pohybu u mrtvé nebo žijící ženy?

Musel se rychle skrýt, protože dovnitř vešel jednoznačně anděl. Podle vzhledu a oblečení jdou poznat velmi snadno. Anděl zamířil k oknu, za kterým se Mesetef schovával a opřel se o parapet.
"Přežije to?" zeptal se.
Žena se na něj podívala. V jednu chvíli tam stála mužatka a v druhou štíhlá žena s dlouhými býlími vlasy. "Je to bohyně. Ty obyčejná zbraň nezabije. Ale taky sis to mohl odpustit, Romanieli" podívala se na muže u dveří.
Romaniel uhnul pohledem a raději sledoval svoje boty.
"Potřebujeme ji, aby nám věřila. S takovou ti už neuvěří ani slovo. Podělal‘s to," sekýrovala jej anděla jako malého fracka.
"Co jsem měl dělat? Sif není zrovna bohyně, se kterou si můžeme zahrávat a začala si vzpomínat. Viděli jste ty kresby, ne?" snažil se obhájit to, co udělal.
"Ano, ale taky nemusela mít všechny síly zpátky. Přetrhla pouta, ale to je tak všechno," zaskřípala zuby anděla.
"A běhala po venku skoro nahá a teď je nahá," uchechtl se anděl na parapetě.
Romaniel se zamračil, svlékl si bundu a přehodil ji přes bohyni. "Nemáš něco na práci? Vypadni," zavrčel.
Žena se rozesmála. "Ale, ale, snad se náš andílek nezamiloval."

Romaniel naštvaně vyšel z místnosti. To bylo poslední, co Mesetef zaznamenal, protože ucítil na temeni nepříjemný pocit. Zvedl ruce a velmi pomalu se postavil. Tak se to dělá, ne? Pak se otočil a zadíval se na dalšího anděla, který se tvářil vítězně.
"Konečně ses objevil," ušklíbl se.
"Zdravím, Amabaeli," jasně, že ho znal. Jeden z andělů zimy, a tak jej ani nepřekvapilo, že je oblečený jenom do obleku. "Dlouho jsme se neviděli."
"Jseš jako osina v zadku," Amabael nečekal. Prostě stiskl spoušť. Žádné dlouhé vykecáváni, jak to filmoví zlosyni mají ve zvyku. Dřív, než kulka vyletěla z hlavně, se přemístil.

Zvuk nedaleko zurčícího potoka doplňovalo štěbetání ptáků a šustění listí, když se větvemi prohnal vánek. Sluneční paprsky tvořily na pohybující se hladině odlesky a zároveň tě příjemně hřály na tváři. Seděla jsi na stoličce vedle domu, kde jsi žila se svým manželem Lokim, bohem lží a ohně. I když vaše první setkání nebylo příkladem zamilovanosti na první pohled, důkazem vaší lásky byli dva chlapci, kteří se proháněli po zahradě a hráli si na otrlé válečníky.

Ten vyšší s hnědými vlasy proháněl mladšího bratra, který měl více vlasy jako ty. Oba dva se smáli. Váli a Nárvi. Taková jména jsi jim dala. Malý Nárvi zakopl o kořen stromu, který byl společníkem domu už desítky let. Chlapec se svalil do země a Váli se okamžitě zastavil, aby svému bratrovi pomohl. Opět zazněl smích. Nemusela jsi mít obavy.

Na tvém rameni spočinula ruka a na temeni jsi pocítila teplý dotek rtů. "Drahá," šeptl tvůj manžel Loki u tvého ucha a jeho stín tě úplně zakryl. Klekl si vedle tebe a rukou tě objal kolem pasu. Když jsi se na něj podívala, jeho spokojenost tě konejšila. Takový uměl být jenom vedle tebe a synů. "Jsi připravená?" zeptal se. Chvíli ti trvalo, než sis vzpomněla, na co bys připravená měla být. Bál, který pořádal Všeotec a pozval všechny bohy. Dokonce i Lokiho, který měl pověst takové zábavy vždycky nějak pokazit, ale možná tentokrát s tebou po boku bude držet ústa na uzdě.

Loki se postavil a zamířil k chlapcům. Jako obvykle se k němu jako první rozeběhl Nárvi a Váli zůstal stát opodál. Vždycky mu nějakou dobu trvalo, než došel ke svému otci a nechal si pročísnout vlasy prsty mezitím, co mladší bratr seděl v otcově náruči.

"Má paní," ozval se za tebou. Jeho snědá kůže byla opakem tvé vlastní nebo manželovy. Když ses na něj podívala, měl hlavu skloněnou. Orjan byl darem Ódina za to, že si vezmeš Lokiho. Jako by doufal, že to alespoň trochu napraví způsobenou křivdu. Ty i tvůj manžel jste přijali Orjana do rodiny a byl velmi užitečným pomocníkem, když jste potřebovali pohlídat děti nebo udržet dům v čistotě.
"Šaty máte připravené. Pro vás jsem navíc vybral šperky, které se k nim hodí," sklonil se ještě víc, a když jsi ho propustila, vydal se k Lokimu a dětem, aby předal podobnou zprávu i jemu. Pak přebral Nárviho a Váliho chytil za ruku, aby je odvedl k jídlu.

Loki se na tebe usmál a prsty ti přejel po tváři, když k tobě došel. "Raději bych nikam nechodil," pomohl ti na nohy a ty's vsunula ruku do té jeho. "Vždycky se divně dívají," přes jeho tvář se přehnal stín.

Vaše ložnice byla obrovská. Přes širokou postel byly přehozené kožešiny, ve kterých jste spávali a díky teplu, které udržovaly, vám stačily lehké hedvábné přikrývky, pod kterými se vždy rýsovala vaše těla. Oblečení na bál jste měli položené na křeslech a tvé šperky ležely na toaletním stolku.

***

Nyní jsi žila v domnění, že nenastala válka mezi bohy a anděly a severský panteon nikdy nepadl. Nepamatovala sis na život Sebille Moretti. Všechno bylo tak, jako by to nikdy neskončilo. Loki nezavinil smrt Baldra, i když si zasloužil o to, že kvůli němu bůh přišel o část ucha a na tváři měl ošklivou jizvu. Jeho syn Váli měl stále za vzor Thóra, ale svým otcem tolik neopovrhoval. A nebylo tu nic, co by ti naznačovalo, že je něco špatně.

Hlavní téma: zlaté jablko
~Thór + Nárvi, Matet~

Nárvi se na tebe podíval, a chvíli přemýšlel. Pak se nadechl, aby ti odpověděl: "Nevím, jestli sis toho všiml, ale tyhle runy," ukázal na vnější obal truhly, "jsou novější než tyhle," ukázal na runy, aby ti mezi nimi ukázal rozdíl. Chtělo se na ně více zaměřit, abys ten rozdíl poznal. Kdoví, jak staré ty nové runy byly a z hlediska lidského života mohly být vyryty celou věčnost. Nicméně nepatrný rozdíl tam byl, a to v barvě. Starší runy byly jako první vyryty a následně přetřeny mořidlem. Ty novější někdo vyryl dodatečně.

"Možná to byla Idunn, protože věděla, že tohle je poslední jablko?" pokrčil rameny chlapec. "Starší runy udržují jablko čerstvé a ty nové teoreticky udržují jablko bez kazu," ještě jednou se zahleděl na sérii run a tiše si něco šeptal. "Připomíná mi to ty tvoje kozly, které jsi mohl vždycky sníst a ráno byli zase živí a zdraví, ale musel jsi nechat jejich kosti nedotčené. Neměl jsi něco podobného vyryté na svém voze?" zeptal se.

Byla to dlouhá doba a tehdy tě moc nezajímalo, co máš vyryto na voze. Nicméně sis vzpomínal, že popruhy, kterými jsi pásal kozly, byly taktéž opatřeny runami. Sice sis nevzpomněl, co na nich bylo, ale něco ti říkalo, že ti to je sakra povědomé.

"Pokud doktor nepoužije celé jablko, navrátí se do původního stavu?" tentokrát to byla Matet, která se k vám přemístila a zvědavě si jablko v truhle prohlížela. "Jak moc můžete zakrojit?"
"Nemám tušení," vydechl Nárvu zkroušeně. "Idunn by to určitě věděla. Možná stačí nechat jenom všechny pecky nebo jádro se stonkem. Takhle mi to přijde logické."
"Jak dlouho bude trvat, než se obnoví?" zeptala se štírka znovu.
"Thórovým kozlům stačila noc. U jablka to může být chvilka nebo klidně i několik dní. Nevím," chlapec zaklapl víko. "Tohle nevím, jak zjistit."
Matet se přemýšlivě zamračila. "A co jablko trochu naříznout a odpočítat to?"
Nárvi se pousmál. "To by asi šlo."

Tobě však něco říkalo, že tohle nebude ta správná cesta. Byla tu však naděje, že poslední jablko sice zůstane posledním, ale nikdy ho neubude. Takže nyní bylo na tobě, jak se rozhodneš.

SILNÝ, NÉ-CHYTRÝ

Spánek se někdy přeceňuje
~Thór + Nárvi a Matet~

Štírka zůstala stát u dveří. Opřela se o stěnu a sledovala vás. Nepletla se do rodinných záležitostí. Svoje si zažila mezi egyptskými bohy a nebýt její loajality k Eset a následně k Her-Urovi, kdoví, kde by teď byla. Možná by dokonce zůstala obyčejným štírem a nikdy by nepoznala, jaké to je být dvounožcem.

Nárvi si mezitím od tebe převzal truhlu. Bral ji opatrně, jako by se bál, že se mu roztříští mezi prsty. Bohyni Idunn znal, ale neměl nikdy možnost v ruce držet její poklad. Nosívala jej u sebe a nebylo chvíle, kdy by truhlu spustila z očí. Znamenalo to tedy, že Idunn už nebyla?

Polkl při neblahé myšlence a zadíval se na runy. "Je to jenom druh očarování, že udržuje to, co je uvnitř, čerstvé a neporušené," na chvíli svraštil obočí a stiskl k sobě rty. Podíval se na tebe, zda ti to taky došlo. "Nemyslíš si, že celou dobu bylo jedno jablko, že ne?" Ještě chvíli koukal na truhlu, ale nic jiného, co by mu řeklo něco víc, na truhle zjevně nebylo.

Matet se u dveří zavrtěla, ale když jste se podívali jejím směrem, dívala se do mobilu a zadržovala smích. Když si všimla vašeho pohledu, jen pokrčila rameny a znovu se soustředila na mobil.

Nárvi se lehce pousmál, ale pak zvážněl. "Můžu?" zeptal se a ukázal na truhlu. Pokud jsi mu ji povolil otevřít, tak s cvaknutím víko pomalu otevřel. Bylo tam. Zlaté jablko se blyštělo zlatem. Když jsi měl konečně si možnost pořádně prohlédnout vnitřek truhličky, všiml sis na okraji vyrytých dalších run. Pokrývaly taky vnitřní část víka a samotné jablko leželo na měkké podestýlce. "Wow," vydychl Nárvi.

ZLATÁ JABLKA
Nárvi, Matet