Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1397


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 23. září 2020 13:57Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je online *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je offline, naposledy online byla 28. října 2020 23:18Hádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 09. června 2020 14:37Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 24. října 2020 15:57Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je onlineDionýsos *Otec Dennison*
 Postava Kurent "Cal" je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Kurent "Cal"
 
Sigyn *Sebille Moretti* - 03. prosince 2016 14:40
sigyn4699.jpg
Odchod z divadla Soho
- Loki, Váli + Garmr -

Válimu se do proměny příliš nechce, což vzhledem k tomu, co vím z jeho duše, není nic zarážejícího. Neumím si představit, že bych žila s tím, s čím musel žít on.
A já na tom mám značný podíl.
Mohla jsem zabránit tomu, aby byli naši chlapci potrestáni. Měla jsem si dát větší pozor a nedopustit, aby se dostavili k Lokiho soudu.
Byla jsem sobec, který se nechtěl vzdát milované osoby aby ochránil vlastní děti. Jenže... I když nad tím přemýšlím zpětně, vím sama nejlíp, že bych nedokázala Lokiho zavrhnout.
Mít možnost změnit běh minulosti, udělala bych jedinou věc, která mi připadá s odstupem času správná. Předstoupila bych před soud po jeho boku a žádala o ochranu dětí, výměnou za trest po manželově boku.

Když se syn začal měnit, vydržela jsem se dívat jen pár okamžiků, než jsem odvrátila hlavu. I přes zahledění do vzpomínek jasně slyším bolesti plný výkřik dítětě, který trhá nejen uši, ale srdce především.
Mimoděk sevřu látku o něco pevněji a vyčkávám, než to všechno skončí. Vlk postupně zaleze a zůstane po něm muž, schoulený v kleče na zemi. Zakryji ho a zdvořile se otočím, než si závěs vezme a udělá s ním co potřebuje, aby byl ochoten vstát.

Když mě obejmou dlouhé pevné ruce, jako by ze mě část ohromné tíhy na okamžik spadla. Otočím se mu k hrudi a opětuji objetí, ze kterého vzhlédnu.
"Vyrostl jsi."
Odpovím na jeho prosbu. V tuhle chvíli mu nebudu nic vyčítat, ani se ptát. To může počkat, ale zkoumavému pohledu nemůže utéct. Neviděli jsme se celou věčnost, musím si ho pořádně prohlédnout.

Víc toho už neřeknu, jen si ho tak chvíli prohlížím. Když konečně sklouznu z jeho tváře na odhalená ramena, vidím nemalé množství jizev. Ticho v místnosti přeruší Loki svým oznámením a tak jen s rychlým pohledem k němu kývnu. Hlavu otočím opět k Válimu a pohladím ho po tváři s radostí, že jej vidím. Nakonec od něj odstoupím a nechám ho posbírat věci, které si tu nechal. Všichni potřebujeme trochu času na srovnání se s tím, čím jsme si teď prošli a něco mi říká, že Váli toho času potřebuje nejvíce.

Dojdu k Lokimu a zkoumavě se podívám na Garmra v jeho ruce. Jejich předešlé potyčky jsem si nevšimla, kvůli zkoumání Váliho dospělosti, ale když se na nyní klidného psa zadívám, jako by se mi jeho vrčení zpětně vybavilo.
"Není proč děkovat, lásko."
Odpovím stejně jako on šeptem, když ho podepřeného vedu před divadlo.
"Je všechno v pořádku?"
Zeptám se a očima naznačím směrem ke kapesnímu Garmrovi.

Oči mi zároveň s tím padnou na zem na jednu z kreseb na které jsem já. Po krátkém zaváhání si to neodpustím a sehnu se pro ni s uznáním v mysli, že nás syn je velmi talentovaný.
Měl z něj být válečník... a místo toho...
Celou dobu na Asgardu jsem byla přesvědčená, že něžnější duší je spíš Nárvi, než-li starší syn.
Nebo má možná jen bojů dost, když přihlédnu k tomu, čím je.
Ztrpkne příjemné překvapení a posmutním. Obraz jeho duše je nesmazatelný otisk v mé mysli a ještě dlouho se mi bude velmi aktivně připomínat. Spálená krajina plná temnoty, zármutku a bolesti.

Otázku k vrčení psíka jsem ochotná případně dořešit v bezpečí Lokiho bytu, podle toho jak se on vyjádří.
Tu jedinou kresbu přeložím a schovám do zadní kapsy kalhot, ostatní se rozhodnu neřešit. Pokud bychom chtěli tohle místo uklidit od naší přítomnosti, zabralo by to víc času, než deset minut a Loki není schopen pomoci, Váliho schopnost pohybu je omezená na závěsové šaty, čili bych na tom dělala sama.
Zhodnotím situaci tak, že raději svou energii místo do úklidu tohoto místa, věnuji doléčení mých milých v bezpečí domova a s tím se vydávám podpíraje Lokiho, ven k místu určení.

Loki ještě vyvolá iluzi, abychom působili normálně, což je chválihodné a jsem ráda, že na to měl dost sil.
Mlčky vyčkáme, než dojede auto a v poklidu nastoupíme.
Prostor v autě je přímo luxusní a na sedačky by se sem dohromady vešlo asi šest lidí, byť možná trošku zmáčkle. Vzhledem k napnutosti, která mezi muži je, je zasedací pořádek zřejmý. Já přeferuji pohled po směru jízdy, Loki vedle mě a Váli proti mě, zády ke směru jízdy. V případě, že by mu to vadilo, může se ozvat a nějak se prohodíme.

Vše je naprosto v pořádku, řidič nevypadá příliš překvapeně z toho, že s Tomem Hiddlestonem nastupují dva cizí lidi, což je dobře. Jenže...
Pes...
Daleko víc než já a Váli, překvapí řidiče pes v Lokiho ruce.
To mi byl Odin dlužný.
Povzdechnu si v duchu a abychom nemuseli složitě vysvětlovat, že si Tom pořídil psa a že s ním chvíli je a chvíli ne, nebo se o něj musí starat, tak se této zvířecí zodpovědnosti raději chopím já.
"Ne, ne. Ten je můj."
Odpovím mile a Garmra si převezmu k sobě na klín.
Nemám ráda čivavy... Vždyť i můj kocour by si takového "psa" spletl s krysou.
Napadne mě a pohledem dám Garmrovi znát, že měl zůstat u plemene, ve kterém se objevil prve.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 03. prosince 2016 14:19
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

Na poušti s neznámou



Nelze si nevšimnout jak se na mně ta ženská dívá. Jak se dívá na mou dýku. Pokud je skutečně něco jiného než člověk, tak jí bude jasné že to obyčejná dýka není. Napadlo mně že by bylo nejlepší jí zničit rovnou, ale to sem zavrhl. Především pro to že mám u sebe Nárviho a malou Helu, ale také pro to že ještě nevím kdo nebo co to vlastně je.

Kdybych tu byl sám, tak by mi to nevadilo, ale v této situaci nechci riskovat. Když se Nárvi probere, tak vypadá dost zmateně. Není se čemu divit, takováto situace by patrně mátla každého kdo na něco podobného není zvyklý. Né že bych tedy já byl... Naštěstí má chlapec ale aspoň dostatek rozumu aby byl prozatím potichu. Jen na něj kývnu a pak se zadívám zpět na tu ženu.

Tak nějak sem tušil že té mé historce asi neuvěří, ale i tak mně štvalo když začala mít ty své řeči. O to horší to bylo když zmínila tu mou dýku. Takže je jasné že ví co to je.. Otázkou však zůstává co je ona... Když se zeptá na to co jsme zač, tak i někomu jako sem já je hned jasné že by bylo bláznovství prozrazovat svou identitu někomu úplně cizímu, obzvláště když vypadá takhle podezřele. "Mně by spíš zajímalo kdo nebo co jsi ty... Pokud víš co je tohle Kývnu směrem k místu kde mám schovanou dýku. "Tak také jistě víš že by bylo bláznovství proti mně něco zkusit..."
 
Snový průvodce - 03. prosince 2016 13:53
gral_bohu7694.jpg
Jon... kdo je sakra Jon?!... Jo, aha...
~Thór + "Jon a Emma"~

Žena stála na místě, jen se její pohled na chvíli stočil k tvé dýce. Měla dokonalý poker face. Nedalo se říct, co právě teď cítí, ale nezdálo se, že by na tebe chtěla útočit, ale zdání může být klamem.

Nárvi otevřel oči a chvíli na tebe nechápavě hleděl a přemítal, kdo je Jon, než mu došlo, že to je jeho lidské jméno. "Eh, no... pr..." nedořekl, protože si konečně všiml ženy stojící před vámi. Pozvedl obočí, ale nechal tě mluvit. Neznal zvyky smrtelníků. Nepřišlo mu divné ani to, že se tu žena objevila hned po písečné bouři a uprostřed pouště.

"Na výlet a bez průvodce?," podivila se žena. "Nejbližší město je odsud den, dva cesty a ani to není jistota. Vypadáte všichni docela zdravě na to, že jste se ztratili," naklonila hlavu na stranu. "A chodit tu s andělskou dýkou. Myslíte si, že je to v dnešní době rozumné?" pozvedla obočí, a pokud by ses na ni chtěl obořit nebo nějak odseknout, zvedla by ruce a dodala by: "Nejsem váš nepřítel. Alespoň ne teď."

"Co jste zač? Doopravdy."
Všechny božské zbraně měly jedno společné. V rukou smrtelníka by se mohly chovat nepředvídatelně a legendy o tom, jak jeden vládce vládl pomocí toho či onoho nejsou zas tak daleko od pravdy. Taky je většinou zastihla podivná smrt a objekt hned na to zmizel. Za druhé z nich vždycky sálala síla. Pro bohy téměř nepostřehnutelná, ale žili tvorové, kteří se právě na takovou energii zaměřovali, a žena mohla patřit k nim.
 
Snový průvodce - 03. prosince 2016 13:11
gral_bohu7694.jpg
Očistec
~Ma'at~

Iseut zamrkala, když jsi jí pírko málem polechtala na nose. Zmateně na něj hleděla. Pootevřela ústa, protože chtěla něco říct, ale byla zaplavena přívalem tvého odhodlání se odsud nějak dostat. Po tváři ji skanula poslední slza a lehce se nadechla. Byla překvapená. Možná si myslela, že ji tu necháš a půjdeš sama hledat cestu z tohoto proklatého místa. Nedělala si iluze. Většina bohů se k ní otáčela zády nebo se ji rovnou snažila usmažit. Je... byla anděl a nyní pocítila něco, co nikdy v životě předtím ne. Svobodu. Sice je smrtelníkem, ale pokud to znamenalo, že nebude terčem těch, kterým se snažila pomoct, tak ať.

"Do a z Očistce můžou cestovat pouze andělé," zamítla tvůj návrh o jiných křídlech než těch andělských. "Ale to pírko," až téměř mateřsky jej pohladila, "je poslední, které zbylo z mých křídel a pomocí něj se dostaneme odsud," v očích ji zahořel plamínek naděje. "Pomoz mi na nohy, prosím," požádala tě, a když stála zpříma, nebo se o to alespoň pokoušela, vzala si od tebe pírko. Na chvíli jsi mohla zahlédnout opět tu dokonalou Iseut s bílými vlasy. Dalším mrknutím vedle tebe stála zničená žena s elánem. Trochu se to vylučovalo, ale v dnešní době je možné pomalu všechno.

Lesem se prohnal silný vítr. Sebou nesl listí, které vás na chvíli oslepilo. Iseut se rozhlédla. "Do háje. Vědí, že tu je někde klíč k cestě ven," rozevřela dlaň s pírkem, které na ni spočívalo i přes proudění vzduchu. Jestli někdo z vás čekal, že se začne točit jako kompas, tak se tak nestalo. Nestalo s vůbec nic. "Proč to nefunguje?" zeptala se spíš sama sebe. Až na dokonalou čistotu vypadalo jako obyčejné pírko.

Na další otázky jste neměly čas. Nedaleko vás se ozvalo zlostné zavytí, k čemuž se přidaly další podivné skřeky. Bytosti lapené v Očistci mířily rovnou k vám. "A-asi bychom měli rychle zmizet," zakoktala se anděla a zatáhla tě.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 01. prosince 2016 21:03
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

Bouře



Pitomá bouře.. Pitomá poušť! Kromě toho že nemohu přivolat své kladivo mně asi ze všeho nejvíce štve fakt že vlastně ani nevím kde sem. Sem teď vůbec na Midgardu? To že nedokážu přivolat své kladivo se mi ani trochu nelíbí a myšlenku že bych mohl být mimo Zemi to vlastně potvrzuje. I když si tedy nedokážu představit že by nás Garmr vzal na nějaký úplně jiný svět, nejsem si jist zda by takovou moc vůbec měl. Pravda, z Helhaimu nás dostal, ale to je něco jiného...

Takto zadumaný jsem skoro přeslechl že na mně Nárvi mluví. Vyslechnu jej, na nic nečekám a rozcházím se tím směrem. A skutečně, místo kde bychom se mohli aspoň schovat. Helu si sundám ze zad a posadím se tak aby si oba dva mohli sednou ke mně, každý z jedné strany a přivinout se. Když se tak stalo, bouře udeřila. A to pěkně silně, skoro mi to na chvíli přišlo jako by měl nastat Ragnarok. Během bouře když jsme všichni tři nehnutě seděli sem měl velmi zvláštní pocit.

To jak mám Nárviho a Helu u sebe... Zastesklo se mi po Sif. Po tom jak mně objímala, jak mně hladila po vlasech když jsme leželi vedle sebe. Hodně mi chyběla i matka a otec. Jak rád bych je opět viděl, živé a zdravé.. K čertu kdyť mně teď chyběl i ten blázen Loki! Ale no tak, jsi bůh hromu a blesků.. Seber se, seš jak malá holka! Popotáhnu a dál v klidu čekám až ta bouře přejde. Zničeho nic o kus dál uvidím cosi jako... štíra? Přimhouřím oči a dívám se tím směrem zda by ta věc mířila k nám nebo se to prostě ztratí. Chvíli to trvá, ale nakonec se skončením bouře mi přijde jako by se ten tvor přeměnil. Přeměnil do podoby člověka. Člověk to ale nebude...

Zamračím se, pustím Nárviho rameno a sahám po své dýce. Všímám si že ta věc vypadá jako žena. Snad si nemyslí že mně tím ošálí? Zůstávám na místě a čekám. Ta žena se začíná přibližovat k nám. "Jone, vstávej!" Lehce do Nárviho drcnu a sám se postavím na nohy. Helu vezmu do náruče a snažím se ji nevzbudit, pokud skutečně spí. "Jsme v pořádku, děkuju. Vydaly jsme se na výlet, ale bohužel nás zastihla ta proklatá bouře!" Trochu nuceně se usměji a pokračuji. "Nejspíše jsme zabloudily. Nevíte kde je nějaké nejbližší město?" Zeptám se a při čekání na odpověď se snažím být ostražitý. Nemohu si dovolit riskovat před cizinci, obzvláště když to vypadá že to ani nebude člověk.
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 01. prosince 2016 17:17
loki94861.jpg
Cesta... domů to nebude
~Sigyn, Váli + Garmr~

Mám jásat, být šťastný, že jsme našli syna? Nebo mít obavy, které mě doprovázely po celou dobu, kdy jsem doufal v naše střetnutí? Mísilo se ve mě tolik pocitů a Váliho nekompromisní pohled mým směrem nepatřil k těm, které by mě pohladily na duši. Ano. Jásal jsem. Ať si to chtěl nebo nechtěl přiznat, miloval jsem ho. Už jsem to omílal snad tisíc krát, ale pro svou rodinu bych udělal snad vše. Dokonce jsem pro ni zavinil smrt někoho, kdo byl v Devíti světech opěvovaný a milovaný.

Jedno mi chybělo hodně. Měnit koloběh života. Co jsem zmohl tady na planetě, kde bylo lidí jak mravenců? Někde jsem pomohl a jinde má pomoc zůstala nepovšimnuta. Stál jsem se hercem a konečně jsem měl pocit, že nějak hýbu světem, ale přesto to nebylo ono. Lidé si utvářeli své životy a překážky sami. Mohl jsem někoho nasměrovat tím či oním směrem, ale nikdy můj vliv nedosáhl tak daleko, aby to změnilo kompletně uvažování lidstva. Ani za greenpeacáky se mi to nepovedlo a teď mi leží v žaludku.

Rty se mi zkřivily do úsměvu. Vždycky na mě myslela. Myslela na všechny kolem sebe, ale měl jsem obavy, že zapomínala na nejdůležitější osobu v jejím životě. Na jí samotnou. Být někdy sobecký neuškodí. Ukrást si pro sebe trochu času. Rozuměla mi. Dokonce i v této choulostivé situaci. Stačil jen náznak a začala svým osobitým způsobem přemlouvat Váliho k tomu, aby na sebe vzal opět lidskou podobu. Viděl jsem na něm, že mě za tohle nesnáší ještě víc. Nevěděl jsem o nikom, kdo by jej dokázal přemluvit. Já? Rovnou bych mu mohl na podnose předat svou hlavu. Sakra! Byla v něm alespoň špetka náklonosti k mé osobě? Řekne mi ještě někdy otče bez zášti, kterou ke mně pociťoval?

Hladil jsem Garmra. Sigyn u něj provedla slušnou práci. Dýchal klidně a už se začal i stavě na nohy. Jeho chladný čumák se dotknul mého čela těsně předtím, než se jeho tělo začalo zmenšovat. Tu menší velikost vzal doslova. Ale co. Čivavu jde aspoň snadno vzít do rukou. Podrbal jsem jej za uchem a vstal. Pomalu, nejistě, ale vstal jsem. Má nejmilejší mi bude muset pomoct. Zase. Moje bezmoc mě rozčilovala. A kdo za to může?! Můj syn!
Garmr mě lehce kousl do paže.
"Fuj, Garmre!" okřikl jsem ho. Aniž jsem to chtěl, byl jsem podrážděný a na syna jsem se ani nepodíval. Nechtěl nic řešit, tak ať. Na jeho bedrech ležela stejná vina jako na mých. Nemohl na mě hodit všechno. Prostě nemohl.

Prudce jsem se nadechl. Byl jsem zmatený. Byla to snad nenávist vůči mému synovi? Ne. Nemohla být. Co to bylo? pomyslel jsem si a shlédl na psa ve své náruči. Cenil na mě zuby. Jen silou vůle jsem jej nemrštil vyděšeně proti zdi. Něco se mu nelíbilo. Umí snad číst myšlenky? Znovu jsem se nadechl a Garmr se uklidnil. Všechny tyto emoce jsem zamaskoval bolesti, která cloumala mým tělem.

"Odvoz tu bude za deset minut," odhodlal jsem se konečně k něčemu, co nebylo pouze mlčením. Jestli ke mně došla Sigyn, aby mi pomohla k cestě po nízkých schodech nahoru, nebránil jsem se ji. "Děkuji," šeptl jsem k ní." Zda bude chtít vzít Váliho obrazy, nebránil jsem ji v tom. Já v nich viděl jen negativní postoj mého syna vůči mě.

Na auto jsme čekali ještě několik minut, než konečně zastavilo na chodníku těsně u nás. Já zachoval tolik rozumu, abych na nás všechny seslal iluzi, takže řidič nepojal podezření, že je něco v nepořádku. Já byl zase bez jediné modřiny či ranky, Sigyn krásná jako vždy a Váli měl na sobě normální oblečení.
"Máte nového psa?" zeptal se překvapeně řidič, jehož jméno mi opět vypadlo.
 
Snový průvodce - 01. prosince 2016 16:05
gral_bohu7694.jpg
Blížící se bouře
~Thór + NPC Nárvi, Hela~

Nárvi se řídil tvou připomínkou. Neptal se, nic neřešil a za tvé pomoci se vlekl pískem. Najednou bouře nevypadala tak krásně, jak předtím řekl. Nyní se nad vámi tyčila jako strmá skaliska a dunivě se k vám valila. V takovém případě jste mohli udělat jen jedno. Najít nějaký úkryt a přečkat. Měl jsi na starost malou holčičku, která se křečovitě držela tvých vlasů a mladíka, jehož jsi musel podpírat, jinak by spadl. Staral jsi se o Lokiho děti. Kdyby se dozvěděl, že tu jsi s nimi, ihned by se objevil a dostal by vás z téhle šlamastiky. Ale nevěděl. Tvůj mobil vypověděl službu a bez kladiva jsi... co jsi vlastně byl?

"Podívej!" musel chlapec zakřičet, abys ho vůbec přes rachot bouře slyšel. "Můžeme se schovat za ten převis!" zatáhl tě za paži a přinutil tvé malátné nohy se rozejít tím směrem. Byla to spása. Mohli jste se schovat a přečkat to nejhorší.

Když bouře konečně udeřila, byla to jako rána obrovským kladivem do masivního gongu. Kromě hučení jste neslyšeli nic. Nešlo vidět na metr před sebe. Jenom to, co převis před bouři ochránil. Všimli jste si pohybu v písku, ale ihned to zmizelo. Každé stvoření nyní vědělo, že nejlepší je zůstat někde v bezpečí.

Čas ubíhal pomalu. Pokud ses chtěl podívat na Nárviho, jeho hlava spočívala na tvém rameni a měl zavřené oči. I Hela se vůbec nehýbala a nejspíš spala. Najednou sis něčeho všiml. Stín v bouři. Tvarem to připomínalo štíra. Možná to byla nějaká halucinace? Od příchodu bouřky musela uběhnout minimálně hodina, ale zdálo se to jako věčnost. Ten stín se začal měnit. Zmenšoval se a bral na sebe tvar připomínající člověka. Ve chvíli, kdy proměna byla dokončena, bouřka ustala.

Žena oděná jako archeoložka s hnědě až pískově zbarvenými vlasy hleděla tvým směrem. Nehýbala se, jen tebe a tvé společníky pozorovala. Nakonec přece jen udělala několik kroků tvým směrem. "Jste v pořádku?" zeptala se z ničeho nic.
 
Seth *Sebastian Light* - 01. prosince 2016 10:54
04bbbdea5e3bba5860255f73c16740303126.jpg

To jako fakt...svoboda?

 

Her Ur, Tefen

 

"Hmmm...možná, ale pocit je to příjemný, navíc kolikrát ty ženy jsou opravdu moc krásné, takže se rád pokochám," řeknu, ale už nedořeknu, co mi znělo v hlavě. Jako třeba ta tvoje asistentka Lora, moc krásná ženská.
 

"Ale máš pravdu s těmi medii a knihami, slyšel jsem, že se natáčí nebo má začít natáčet film o nás dvou...nazvali to Bohové Egypta, má to vyjít až 2016 a určitě to bude nějaký přehrocený nesmysl, ale pořád se dá něco vymyslet, takže souhlasím synovče, že je spousta způsobů, jak o nás šířit informace, navíc internet je skvělá věc, mnohem jednodušší a rychlejší způsob, jak sdílet potřebné informace, ale tohle téma je ...," nedořeknu co, neboť se otevřou dveře bez zaklepání a vejde ten hmyz. Na mě se ani nepodíval, ale čuměl na Her Ura, tak intenzivně, dokud poněkud natvrdlému synovci nedošlo, že ho chce bokem.

Omluvil se a mrknul jako kdybychom skutečně seděli někde na kávě a on si musel odskočit. Došlo mi, že se asi rozhodne, co se stane. Velmi zajímavé. Při nejhorším budu svázaný do konce života, při nejlepším mě pustí a to, že by mě štír rozsakal, mno řekněme, že bych měl aspoň klid. Naštěstí se stala ta nejlepší možnost. Ruce se mi uvolnili, obě dvě...hned, jak vešel Her Ur.
 

Opatrně jsem se zvedl, už jsem začínal cítit mravence v pažíš a trochu i ve ztuhlém zadku. Židle tady nebyli až tak pohodlné, jak vypadali. Přejížděl jsem si dlaněmi po pažích a pak jsem se podíval na Hora.
 

"Takže přežil? To je dobře a neboj se synovče o jeho náklonnosti si iluze nedělám, ale jsem rád, že přežil. A jistě, že jsem mluvil pravdu...sice jsem občas hajzl, ale lhář málo kdy," následuji ho a snažím se jít rovně a nevypadat jako rozbitá hračka. Netušil jsem, jak hrozně vypadám, jen jsem se dost mizerně cítil. Ale asi mi to "slušelo" protože se Her Ur najednou zastavil a řekl, že bych mu vyděsil zaměstnance, takže se mi potvrdilo, že musím vypadat přibližně tak, jak se cítím, tudíž velmi mizerně.
 

Pak se zeptal, jestli by mi bodla sprcha a já málem zvolal..."bože jo", ale bylo by to divné, tak jsem se jenom uchechtl v duchu té představě, jak vzývám boha za sprchu a pak jsem kývl. Následoval jsem ho jiným směrem, nastoupil s ním do výtahu. Jo vím, že by to mohla být v pohodě past, může mě někam odvést a zavřít, ale co...budu mu prostě věřit.
 

Když se otevřely dveře od výtahu, tak jsem jenom lehce otevřel pusu a rozhlížel jsem se. Bylo to jako být doma. Teda v horní části Egypta. Bylo to jako v dobách, kdy byl Re můj spojenec a já porazil hada Appopa. Kdybych byl sentimentální, tak mi ukápne i slzička, ale rozhlížel jsem se a opravdu jsem se cítil hezky. Všiml jsem si symbolů na zdi. Nejvýš byl Re, sluneční bůh, hned pod ním drahý synovec a já až někde v dáli. Zajímavé. Opravdu jsem byl ohromen, jak si to tady hezky Her Ur zařídil.
 

Tefen nebyl nadšený, ale kdy jsou oni nadšení, že jo. Nikdy jsem nepotkal víc protivné tvory než štíry, nechal jsem si ukázat šatnu i koupelnu. Zašel jsem do šanty a vybral si něco, co by mi sedělo. Měl jsem trochu jinou postavu než drahý Her Ur, ale nakonec jsem něco našel. Vzal jsem si džíny, tmavě modré a k nim černou košili s rozhalenkou, spodní prádlo a zamířil jsem do koupelny. Byla impozantní. Vana by zabrala moc času, ale bylo mi líto, že jsem si nakonec vlezl do sprchového koutu, ale i tak mi to udělalo neskutečně dobře. Umyl jsem si hlavu a celé tělo. Teplá voda mi pomohla uvolnil bolavé svaly a konečně jsem se cítil jako člověk. Začal jsem se utírat a všiml jsem si, že jsem samá modřina. Setřel jsem páru ze zrcadla a podíval jsem se na sebe. Zaschlou krev jsem umyl, našel jsem si ve vlasech malou ranku, nic hrozného, už to ani nekrvácelo, ale bolela mě hlava. Naštěstí jsem v obličeji moc ran neměl, jen nějaké drobné škrábance na jedné straně obličeje.
 

Usušil jsem si vlasy, tělo a oblékl jsem se. Zašel jsem do šatny pro ponožky a zjistil jsem, že má Her Ur stejnou nohu, tak jsem si vzal jeho boty, vybral jsem si velmi elegantně vypadající tenisky. Vrátil jsem se do té velké místnosti za těma dvěma. Vypadal jsem rozhodně jinak, než když mě dobitého z pádu dotáhli k němu: "Díky za oblečení i sprchu, rozhodně mi to pomohlo a kdybys našel něco na bolest hlavy, tak bych byl úplně spokojený," řeknu a čekám, co bude dál.

 
Ma`at *Orora Nafré* - 30. listopadu 2016 18:47
orora2317.jpg
Tak Očistec říkáš?
~NPC Iseut~

Co chvíli se rozhlížím. Tohle místo se mi nelíbí. Je pokřivené, nestálé, všemu se vymykající. Tuším, že tenhle můj názor je mi jasně vidět ve tváři i když pochybuji, že zrovna má tvář je něco, co teď Iseut zajímá.

Sedím stále u ní a jen mlčky přihlížím jejímu bolu. Nemám co udělat. Ano...bohyně je bezradná. Mám pocit, že i kdybych byla něčeho schopna, tohle místo i to pokřiví. Pokusím se tu chudinku oškubanou podepřít, aby mohla vstát. Nepřijde mi to jako nejlepší nápad, ale zůstat tady je snad ještě horší obzvláště po jejích následujících slovech. "Super...fajn...bezva." odfrknu si, jakoby mi právě oznámila, že bude pršet, zatímco já si zapomněla deštník doma a tak celá moje garderoba asi dostane pěkně na frak. "Jo...jasně...Očistec. To dá rozum." pokračuji dál jakoby nic a možná se zdá, že přicházím o rozum. Opak je pravdou. Snažím se si jej udržet co nejdéle to půjde. Kdybych si naplno uvědomila, v jaké jsme kaši, mohla bych si snad i myslet, že tohle už je DEFINITIVNÍ konec a poslední, co je tu potřeba, je panikařící bohyně. Možná jsem někdy měla myšlenky na konec své existence. Lidstvo po nástupu nové víry mi dalo opravdu zabrat, ale teď víc, než kdy jindy, jsem chtěla žít.

"Ven...dobře..." Zaměřím svůj pohled do okolí. Má tohle místo vůbec sakra nějaké ven? Pokud ano...musí být někde, kam se nedostanou uvězněné duše...Někde...kudy jsme přišli?" V ten okamžik mi jako "boží znamení" - Ironie, že? - padne do oka ležící pírko, které v té krvavé spoušti září jako maják. Pomalu jej seberu a protočím mezi palcem a ukazováčkem. Jako bych našla diamant, šoupnu jej anděle před obličej. Asi mi fakt hráblo. Co tím vlastně chci říct? "Na plačky bude čas později." řeknu tvrdě, ale následně konejšivě pohladím plačící Iseut po vlasech. "Nevím co cítíš a tak nemohu najít správná slova, která by Ti mohla pomoci a dost možná taková ani nejsou, ale jestli se teď nesebereme přijdeme o životy. Až se dostaneme pryč, udělám cokoliv Ti jen pomůže. Nevím jaké výhody má být ten opeřený poskok...chci říct anděl... uhnu omluvně očima "...ale věřím, že obyčejný život Ti toho dá víc a jestli teď melo blbosti, tak mi do vážně odpusť, ale jsem bohyně Spravedlnosti a nikoliv motivačních proslovů. Na tohle byla dobrá Eset." Pokusím se povzbuzující úsměv a pohlédnu k nebi. "Říkáš, že bez křídel se nikam nedostaneme? A když křídla mít budeme, tak...?" nechám otázku viset ve větru. Mám ještě několik es v rukávu a dost možná teď na jedno malé byl ten správný čas.
 
Váli *Valerius Liarsson* - 29. listopadu 2016 19:07
valiko34786.jpg
Nemám vás rád...
- Sigyn, Loki + Garmr -

Pozoruji otcovo počínání, když se zvedá. Bolest ze zranění, která utržil je téměř hmatatelná a mě unikne vlčí uchechtnutí. Malá radost z toho, že si užívá to, čím procházím při každé proměně.
Matka mě však nenechá si to pořádně užít, protože mě políbí a jde mu pomoci. Těž vydechnu nosem a pomalu se otáčím, abych měl oba, nyní i se psem, na očích.

Matka se věnuje napravování další mé spouště a otec zajišťuje odvoz odsud. Rozhlédnu se po pasece, kterou jsem tu nadělal a nakonec si sednu, čekajíc, než se rozhodne, co dál.

Neubráním se zavrčení, když se ke mě otec otočí. Svou poznámku sice mířil na psa, ale bylo zřejmé, že poukazuje i na problematiku mé velikosti.
Ne, vskutku mé prokletí neobnáší změnu velikosti a je mi jasné, že chce, abych se proměnil.
Ani mě nehne... i kdybych měl za tím autem běžet. A to pak vysvětluj lidem jak chceš...
Možná jsem kapánek zlomyslný.

Nemohlo to dopadnout jinak, prostě na mě poslal matku.
Zlosyne...
Probodnu ho pohledem, když ke mě jde matka s něžným oslovením. Pak už můj pohled patří jí a poslouchám, co mi chce říct. Bezradně zakňučím.
Moc dobře víš, že pro tebe cokoli, mami...
Odpovím ve svých myšlenkách, ale přesto zavrtím hlavou. Přitisknu k ní hlavu a nechám se obejmout, ve snaze dát najevo, že bych možná vyhověl jejímu přání, ale raději proběhnu městem jako vlk, než se soukat do auta jako nudista.

Nikdy jsem nemohl říci, že by matka byla hloupá... Možná jen v souvislosti, že i přes to, jaký otec je s ním stále je a v osudný den stála při něm, místo při nás. Lhala mi.
Nyní, ale možná díky objetí, možná díky vlastnímu postřehu, přišla na to, že mé oblečení spíš není, než je a tak hledala něco, co by mi s tímto problémem mohlo pomoci.

Odběhne někam za mě, jen se ohlédnu, ale neotáčím se, zůstávám čelem k otci a propaluji ho pohledem. Jako rozzuřený býk hrábnu do země tlapou, na níž je v srsti vypálená runa od Forsetiho. Ani si neuvědomuji, že ji tam mám, on si jí také všimnout nemusel, ale stále tam je.
Oční kontakt přeruší kašel matky, který mě přinutí se po ní ohlédnout. Sundavá závěs ze sloupu, klepne s ním a oblak prachu vyletí do širokého okolí.
"Prrrff."
Kýchnu po vlčím a odfrknu si. Skloním hlavu a tlapou se drbu přes čenich, jako bych snad prach mohl dostat ven, aby mě přestal dráždit.

Dobře. Takže teď už opravdu nemám výmluvu. Vzhlédnu k matce s němou otázkou 'Vážně musím?', ale odpověď je mi předem jasná. Měl bych. Ač nerad, tak se začnu soustředit na to, aby se vlk stáhl opět do mého nitra a lidská podoba se vydrala ven. S prvním křupnutím kosti zalapu po dechu, při dalších už jen tiše zachrčím a slzy mi vyhrknou do tváře.
Nikdy jsem ve vlkovi nezůstával déle než bylo nutné, když jsem se náhodou proměnil ze zlosti, nepamatoval jsem si proměnu zpět, protože byla překrytá spoustou jiných emocí. Všechnot ohle jsem vždy vnímal jen jaksi stínově, okrajově, nepodstatně.

Prohnu se v zádech a z hrdla se vydere výkřik lámaný s vytím. Nebude na mě ani trochu hezký pohled, tím jsem si jistý. Kosti se zkracují a prodlužují podle toho, kde jsou v jakém stavu žádané a klouby s lupáním přeskakují na správná místa. Schoulím se v kleče do klubíčka. Alespon na transformaci tváře není tak vidět a já si mohu nakonec dopřát pár vteřin na vydechnutí, když je po všem.

Nechám se zakrýt, závěs si spíš sám vezmu, abych se do něj zabalil jako ženská do osušky. Na to abych si ho dal mužsky do pasu je příliš dlouhý a i tak jej za sebou budu vláčet. Je mi to jedno.
Na odhalených zádech může matka vidět nespočet různých jizev, stejně tak na hrudi, než ji skryji. O pažích se ani nezmiňuji, ale runa na předloktí teď přímo svítí.

Pomalu vstanu, zabalen do divadelního prachuplného a těžkého závěsu a obejmu matku, jak si přála.
"Nechci teď o ničem mluvit."
Hlesnu k matce zbožné přání a sevřu ji o něco pevněji. Jak má tak hlavu v oblasti mých ramenou, zabolí vzpomínka na Milly, která je ještě o něco menší.

Raději zaženu chmury a rozhlédnu se po věcech. Pod závěsem nahmatám cáry oblečení, Divím se, že vůbec pásek přežil, ale s tím jak je rozpraskaný, tak drží jen silou vlastní vůle a rozpadne se při prvním zaváhání. Potěší mě, že ze zbytku kalhot zůstala i kapsa v níž mám mobil, ale otázku jeho funkčnosti budu řešit později.

Jediná věc, kterou ještě před odchodem budu řešit je, že si cestou kolem zadních sedadel, kde jsem před tím seděl a čekal, seberu kreslící potřeby.
Měl bych si dokoupit papíry, noc zde byla dlouhá.
Napadne mě, ale rozházené kresby nesbírám. Nejsou pro mě důležité, protože je zvládnu nakreslit znovu. Pokud by je chtěli sbírat ti dva, kvůli zamaskování naší přítomnosti, nechám je ať si poslouží a počkám. Možná z úcty k matce i nějaké seberu, aby se neřeklo, ale jen pokud se do toho pustí ona.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14930820465088 sekund

na začátek stránky